Szabi

V následujících dnech pochytím několik maličkostí. Vajgly na zahradě sbírá otec. Vždycky ráno, a když si jednou všimne, že sedím v okně, mávne na mě. Já mu na oplátku ukážu fakáče.

Každý čtvrtek Eli někam jezdí, kolem půl třetí odpoledne, a vozívá ho otec. Odjedou spolu a vrací se v pět, většinou v normální náladě. Obecně vnímám, a trochu mě to překvapuje a nesmírně štve, že Eli má s otcem mnohem lepší vztah než se Samanthou.

Rád bych se na to zeptal, ale pravděpodobně bych zas sklouzl k výčitkám a obviněním a skončil otupělý a sjetý někde v baru a tvrdil bych, že mi na otci nezáleží. Že si s Elim můžou žít šťastně až navěky.

Ale taky bych mohl tvrdit, že je to všechno jen přetvářka, protože tady v tom domě NIKDO šťastný není. Jsou to jen chodící mrtvoly, které se snaží tvářit, že v nich trocha života ještě zbývá.

Jenže kdo jsem já, abych se do nich sral?

Můžu být rád, že pravidelně dostávám peníze, že nemusím mít strach usnout a že svoje démony poslední dobou celkem obstojně držím přivázané a utlumené. Taky kouřím hodně trávy, relaxuju a čtu. Svět příjemně plyne a já si začínám uvědomovat, že o to nechci přijít. A až budu muset jednou odejít, bude to stejně příjemné jako se probouzet ráno po flámu.

Ale teď jsem tady.

Jím cereálie, používám pračku, chodím do antikvariátu, kde pořád dokola přerovnávám hromady knih, někdy úplně zbytečně, ale i tak to dělám rád, v neděli zažívám krásy rodinných večeří a každou noc trávím s Elim ve sklepě a čtu.

Je celkem dobrý společník, protože prakticky nic nekomentuje. Když třeba křoupu čokoládové kuličky, když mě jednou velmi intenzivně rozbolí hlava a vytáhnu jednu z pilulek od Johnnyho, když smrdím trávou, když některé noci usnu a slintám na polštář…

Všechno přechází beze slov.

Takže mě upřímně překvapí, když najednou, uprostřed obyčejné noci, která na první pohled vůbec nepůsobí zvláštně, pauzne hru. „Proč sis mi sednul na klín?“ zní otázka, která putuje přes celou místnost, po schodech nahoru, proletí domem a zase zamíří zpátky do sklepa, než se konečně dostane k mým uším a do mozku. Já mezitím čekám s lehce pootevřenou pusou.

Zpracovávám, že na mě zničehonic mluví. A hlavně na co se ptá.

Že to má pořád v paměti, i po několika týdnech.

„Byl jsem hrozně osamělej a chtěl jsem, aby se mě dotýkal někdo, kdo se mi líbí. A taky jsem byl sjetej,“ přiznám upřímně. V tomhle nemá cenu lhát.

Eli zvláštně nakrčí čelo, což nejdřív moc nechápu. „Někdo, kdo se ti líbí?“ zopakuje a poté si hlasitě odfrkne, jako by dával najevo, že říkám kraviny. „Jasně.“

Na spoustu věcí, co se týče randění, romantiky a intimností, jsem neměl nárok, takže mě trochu naštve, že zpochybňuje moji volbu. Copak si nezasloužím aspoň tohle? Dobrovolně se rozhodnout, kdo se mi líbí? „Jo. Někdo, kdo se mi líbí,“ řeknu důrazně. „Na vteřinu jsem myslel, že bychom mohli být osamělí spolu.“

Eli mlčí, nejspíš pro dnešní noc vyčerpal všechna slova, ale když už myslím, že je vážně po rozhovoru, znovu promluví. „Měls pravdu. Jsem panic.“

Váhavě pokrčím rameny. „Je to proto, že k sobě nikoho nepouštíš?“

„Ne, je to proto, že mám úchylku na plyšáky,“ vyjede překvapivě ostře, z čehož usoudím, že mu tohle téma není zrovna příjemné. Ale já s ním přece nezačal. „Jsem zjizvenej,“ pronese, jako kdyby tím vysvětloval úplně všechno. Nejen to, že je panic, ale i všechny ostatní nevyřčené otázky, které mu tolik chci položit.

Proč nespíš? Proč trávíš všechen čas schovaný ve sklepě? Proč vypadáš, že nemáš vůli žít? Proč nežiješ? Proč nejsi šťastný, když máš všechno, po čem já toužím? Proč jsi to vzdal?

A odpověď by byla pokaždé stejná, nemám pravdu? Jsem zjizvenej.

„Jo, to jsi,“ zamumlám a přitáhnu kolena k sobě. Sbalím se do klubíčka jenom proto, že si pak připadám víc v klidu. Napadne mě, že teď bych neměl říkat nějakou nebetyčnou hovadinu, kterou bych mu ublížil. Ani nevím proč. Nemělo by mi na jeho pocitech záležet. A přesto… „Na tom být panic není nic divného. Vlastně mi to přijde super.“

Eli je buď starší o rok a měsíc, nebo pouze o měsíc. Nejsem si jistý. Nikdy jsem se nezeptal, kolik mu vlastně je, ale… I kdyby byl starší o dva, tři, pět let, nikdy bych své prohlášení nezměnil. Na tom být panic není nic divného.

„Ty už ses s někým miloval?“ zeptá se Eli, jako kdyby se ptal, co jsem celý den dělal. Bez skrupulí, bez zaváhání, bez trapného zakoktání, bez zjevného náznaku, že by si uvědomoval, jak nevhodná jeho otázka je.

Jestli jsem se s někým miloval.

Po těle mi přejede mráz a začnou mě svědit konečky prstů. Zkusím si palcem poškrábat ukazováček, ale že by to pomohlo, se říct nedá. Musel bych nejspíš přitlačit, dostat se až na krev. Takhle je každé další poškrábání jen chvilková úleva před tím, než přijde mnohem horší a nepříjemnější svědění.

Jestli jsem se s někým miloval.

Proč tu otázku položil právě tímhle způsobem? Proč se nezeptal jinak? Líp?

Ty jsi taky panic, Nate? Už jsi s někým spal? Byls s někým? Měls sex? Šoustals?

Na každou z těch otázek bych dokázal odpovědět relativně klidně. Jasně, možná by mi hučelo v uších a cítil bych se pod psa, ale jakmile bych odpověděl, všechno by zase odeznělo.

Jestli jsem se s někým miloval. Chce se mi brečet i smát a mezitím bych si nejraději strhal kůži na bříškách prstů.

„Ne, ještě ne,“ odpovím.

„Ale panic už nejsi,“ pokračuje Eli a je to spíš konstatování než otázka.

Je to na mně vidět? Mám to vepsané ve zfetovaném pohledu? Protože jsem se sjel a sedl si na něj? Myslí, že si sedám na každého? Vlastně je to dobře. Asi bude mnohem lepší, když uvěří, že za drogy občas platím svým tělem, než aby znal pravdu. Všechno je přece lepší než pravda.

Kdyby ne, lidi jako Eli by neměli tendence přepisovat konce příběhů.

„Ne, to nejsem,“ přiznám a pevně zatínám nehet do ukazováčku. Tak silně, jak jen dokážu.

Eli přikývne. Nepůsobí překvapeně.

Ale kdo by se při pohledu na mě kurva divil, že jsem odporná, nechutná šlapka?

Někdy si přeju, aby to věděl celý svět – úplně každý člověk, který na mě pohlédne. Bylo by pak mnohem jednodušší přijmout, kdo jsem. A tolik se tomu nebránit.

Když pohlédnu na Eliho…

Vsadím se, že on v tom žije. V přesvědčení, že celý svět ví, kdo je. Nikdy jsem neviděl, že by se svých jizev dotýkal, ani těch na tváři, ani těch na rukách. Možná to jen nedělá přede mnou, ale i když je ignoruje, nejspíš na ně neustále myslí.

Řekl, že je zjizvený, a já začínám chápat, že nic víc na sobě nevidí.

„Nejsi škaredý. Asi si to o sobě myslíš, ale nejsi. Máš moc hezké oči, rty, řasy…“ Zarazím se, protože říkat, že mu dokonce sluší i jeho jizvy, že je beru jako jeho součást, něco, co k němu patří, mi nepřijde zrovna nejlepší. A tak jen pokrčím rameny a odvrátím zrak. „Prostě jsi hezkej.“

Je to vůbec poprvé, co si dovoluju něco podobného připustit. A navzdory všemu, co mám za sebou, se zastydím. Připadám si jak nezkušený puberťák.

„Víš, že řasy jsou vlastně součást očí, takže to byly jenom dva komplimenty?“ nadhodí Eli a pravý koutek mu trochu cukne. Je to jen záblesk, ale sakra… je to…

Taky se nepatrně usměju a svědění konečně povolí.

Mohl bych říct, že ve skutečnosti to byl pouze jeden kompliment. Jeden komplexní kompliment, který v sobě zahrnuje oči, řasy, rty i všechno ostatní. Ale mlčím, za jednu noc jsem toho řekl až příliš a stále si stojím za tím, že někomu jako já není dovoleno zažívat obyčejné chvění.

Eli pokrčí rameny. „Třeba nejde o to, jak vypadám. Třeba mám dost otřesnou povahu.“

„A máš?“

Oba víme, že ne. Jen je zjizvený a myslí, že to určuje všechno.

„Mám,“ přikývne Eli. „Ale v tom je ten vtip. Nikoho nenutím, aby se mnou zůstával.“

Neříkám, že jsem překypoval nadějí, ale v době, kdy byla máma nemocná, mě většinou držela nad vodou. Ať se dělo cokoli, bezmezně jsem věřil v dobrý konec. V žádném vesmíru a v žádném zákoutí mysli mě ani jednou nenapadlo, že by to mohlo dopadnout jinak.

Měl jsem strach a zároveň obrovské odhodlání věřit.

Až do dne, kdy jsem seděl u nemocniční postele, držel ji za ruku a ona se na chvíli probudila. Usmívala se, vždycky se jen usmívala, aby nedala najevo, jak je všechno v háji, ale i přes ten úsměv jsem poprvé poznal, že se něco změnilo.

Nejdřív jsem nechápal, co chybí. A pak umřela.

Eliho oči vypadají úplně jinak. Jsou mnohem větší, tmavší a uhrančivější. A přesto…

Zase sedím vedle umírající mámy, zase ji starostlivě sleduju a zase mi dochází, že se něco změnilo. Tenkrát jsem to nechápal, ale teď už vím, že to bylo vzdávání. Už nechtěla, nebo možná nemohla, bojovat. Možná ani nevěděla, že v ní něco vyhaslo.

Jeho oči vypadají úplně jinak. Jsou mnohem větší, tmavší a uhrančivější. Jenže v nich taky nic nehoří. A možná to ani neví.

***

Poslední dva schody seskočím. V chlupatých ponožkách mi podlaha na chodbě klouže, proto musím trochu zabrat, abych se vůbec dostal do kuchyně. Ještě před půlhodinou jsem ležel rozpláclej v pokoji na zemi a myslel, že všechno hezké ze světa vyprchalo. Hlava mi třeštila tak šíleně, že jsem ani nedokázal číst. Jednotlivá písmena se nespojovala do slov a už vůbec ne do vět. Takže jsem pořád dokola četl jednu a tu samou pasáž, zkoušel zachytit její význam, než jsem knihu zahodil.

Okno jsem nechal otevřené a doufal, že mě čerstvý vzduch probere. Jenže jsem se nedokázal soustředit ani na dýchání, na pocit, že aspoň něco dělám správně.

Takže jsem nakonec sáhl do batohu, do tajné kapsy. Nemá cenu se přece trápit, svíjet se v bolestech a čekat na úlevu, když skutečná úleva byla jen takový nepatrný kousek ode mě. A pak stačilo chvíli hledět do stropu, počítat intervaly mezi křečemi a puf. Najednou to přišlo.

Nevím, co přesně mě zasáhlo jako první, jestli úleva, nebo nápad, možná dokonce přišly ruku v ruce, ale zažil jsem osvobozující pocit plný energie a radosti. Dává tím pádem smysl, že jsem poslední dva schody seskočil a do kuchyně vběhl, jako kdybych to tak dělal běžně.

V chlupatých ponožkách s rozběhem zvládnu dojet od dveří až k ledničce, zachytím se dvířek a ladnou otočkou doskočím k cereáliím. Hrábnu po těch nejsladších, což jsou medové včelky, a teprve tehdy mi dojde, že se v kuchyni svítí a nejsem tam sám.

Eli má na sobě větší černou mikinu s bílými ornamenty na rukávech a podivně se choulí nad talířem s jídlem, takže vypadá ztraceně. Jakože ví, kde je, ale neví proč.

Pořád je tak bledý, mohl by se vpít do stěny a nikdo by si ani nevšiml.

A přesto: Když vzhlédne a koukneme na sebe, já s povytaženým obočím, on naprosto nezúčastněně, přísahám, že bych jeho povznesenost a aroganci mohl považovat za třetí osobu v kuchyni.

„Ty jsi tady,“ řeknu pobaveně. Pokaždé mě šokuje, když ho potkám jinde než ve sklepě.

„Jo, jsem tady,“ oznámí a zase se vrátí k jídlu.

Nevím proč, ale mám pocit, jako by věděl, že jsem ještě před chvílí ležel na zemi a svíjel se v křečích. Mám to snad napsané na čele? Nebo jsem tak čitelný? Je on dobrý čtenář? Moc nad tím přemýšlím?

„Oukej, v tom případě…“ Nakloním hlavu na stranu a čekám. Čekám tak dlouho, dokud opět nezvedne zrak, dokud si nejsem jistý, že mám zpátky jeho pozornost, a teprve poté mu předhodím plán, který jsem před chvílí vymyslel. „Zvu tě na rande!“

Ha, dostal jsem ho. Úplně maximálně, protože mu obě černá obočí vystřelí nahoru. „Ty mě zveš na rande?“ zopakuje naprosto nevěřícně. „Proč? Zaplatil ti někdo?“

Na jedno sklouznutí se přesunu od linky ke stolu, popadnu židli, obrátím ji a obkročmo na ni sednu. Hrudníkem nalehnu na opěrku, abych byl Elimu co nejblíž. „Vzhledem k tomu, jak umíš být protivnej, by museli zaplatit hodně. Na to nikdo nemá. Takže ne, nezaplatil. Plánuju s tebou trávit čas naprosto dobrovolně. A ano, zvu tě ven. To rande byla jen záminka, jak tě šokovat. Líbí se mi, že to zabralo.“

Usměju se, jak nejlíp dovedu. Je mi jasné, že v mém podání to opět bude vypadat, že nezřízeně flirtuju, ale to je asi jedno. Sedl jsem mu na klín, chtěl jsem mu vykouřit… Jeden flirtující úsměv snad přežije.

„No to zabralo,“ zamumlá. Vidličkou nabere rýži a nejspíš nějakou houbu, která připomíná oslizlého slimáka. Trpělivě čekám, až dožvýká, jen trochu podupávám nohou.

Vadí mi, že okamžitě nepřijal. Copak nechápe, jak je to geniální nápad? Vezmu ho ven, ukážu mu, že život je mnohem víc než jen sezení ve sklepě, prostě mu otevřu oči a pak… Nevím, třeba řeknu otci, že odteď je můj. Nebo Eliho změním a otec už ho nebude mít tolik rád, protože bude nakažený mou přítomností. A možná jen plánuju Elimu pomoct z dobroty srdce a následující dny se budu opájet svou dobrosrdečností.

„Kam ven? Nerad chodím ven. A rozhodně mě nedostaneš nikam, kde jsou lidi,“ pronese Eli a odloží vidličku, takže jeho prohlášení, že nepůjde nikam, kde jsou lidi, působí ještě důrazněji.

Mám říct, že jsem v šoku, že nerad chodí ven a nechce mezi lidi?

Rozhodím rukama. „Kam chodíš rád? A neříkej, že do sklepa!“

„Jak víš, že jsem chtěl říct do sklepa? Nevím, tak asi na zahradu. Někdy. Když bych měl jít podle matky na vzduch,“ mlaskne. Podle jeho nepřístupného výrazu mám dojem, že jsem na nějakém divném pohovoru, kde ho mám přesvědčit, proč je můj nápad naprosto skvělej.

„Dobře, budu k tobě upřímnej. Chci jít ven, ale nechci jít sám, protože vím, že by to špatně skončilo,“ lžu. „Nemusíme jít nikam, kde jsou lidi. Můžeme třeba na procházku, do parku, na pláž, kamkoli budeš chtít.“ Jde přece jen o záchranu tvého života, ne snad?

Pohovorem nejspíš projdu, protože Eliho výraz povolí. „Tak na pláž,“ řekne.

Nadšeně vyskočím a rozpažím vítězoslavně ruce. „Fakt? To je super, na pláži jsem nebyl věčnost. Třeba to bude výjimečná noc. Taková, kterou si budeš pamatovat ještě dlouho poté. Víš jak. Taková ta noc, o které se píšou knihy,“ nadhodím a je mi jedno, že mu tak částečně odhaluju svůj perfektní plán.

Eli ale nevypadá, že by mu na tom záleželo. „Uvidíme,“ vzdychne a vstane.

Nejprve odnese talíř do dřezu, pak uklidí moje cereálie, o kterých ani nevím, že jsem je vytáhl, a zasune moji židli. Na papír napíše vzkaz: Jsem venku s Natem. Vrátím se brzy. E. Následně ho připne na lednici a odejde se slovy, že si skočí pro věci.

Kouknu na sebe, na chlupaté ponožky a vytahané tričko, které mám na sobě už třetí den a vykouřil jsem v něm minimálně deset jointů. Nejspíš bych se měl jít taky převléct. Vyběhnu teda do pokoje, vezmu si čisté hadry a z náhlého popudu, který sám ani moc nechápu, udělám pět kliků, než se v pološíleném nadšení vrátím na chodbu.

Eli už na mě čeká, pořád v té obrovské mikině, s klíči v ruce a teniskami na nohách.

Je to poprvé, co ho nevidím bosky? Asi jo!

Musíme spěchat, abychom stihli noční autobus, proto vůbec nemluvíme. Jsou slyšet jen naše nádechy a kroky. Můj nádech a Eliho výdech, můj výdech, Eliho nádech. Moje kroky, jeho kroky.

Seskočím z obrubníku a nechtěně patou dostoupnu na kamínek, který odstřelí a kutálí se po asfaltu. Trochu mě to zarazí, protože ten zvuk… Vzpomenu si, jak mi kdysi dávno křupal štěrk pod podrážkami bot, jak jsem jen s batohem mířil na nádraží, jak jsem… Nemám moc čas nad tím přemýšlet, protože sotva zastavím, Eli na mě tázavě pohlédne a já mu asi nemůžu jen tak říct koukej na ten kámen, právě mi něco připomněl a mě to totálně vyděsilo. Takže udělám to jediné, co dává smysl – usměju se a pokračuju k zastávce.

Teprve když oba s Elim sedíme v zadní části autobusu, Eli u okna, já do uličky, jako kdybych snad měl dělat hradbu mezi ním a světem, dovolím si na něj pohlédnout. Než vyšel z domu, nasadil si kapuci, která mu teď padá do očí a téměř celého ho zakrývá. Jizvy vidím jenom proto, že jsem blízko, a protože vím, že tam jsou.

Začíná mi docházet, co jsem udělal.

Že jsem ho vzal ven.

Pořád myslím na ten kamínek, jak se kutálel, jak jsem se na Dona neotočil ze strachu, že bych pak chtěl běžet zpátky a škemrat, aby mě neposílal pryč.

Pořád myslím na chvíli, kdy jsem poprvé zjistil, že je Don mrtvý.

Pořád myslím na pocity, které mě následně zaplavily. Na tu neuvěřitelnou radost, že je pryč a nemusím ho nikdy vidět. Na příšerný vztek, protože to znamenalo, že se mu nemůžu podívat do očí a říct, jak strašně ho nenávidím. A na lítost, že to muselo dopadnout takhle. Že jsem nezvládl zachránit ani mámu, ani jeho.

Jak jsem si mohl myslet, že bych dokázal pomoct popálenému klukovi, kterého nenávidím?

Nenávidím ho, ne? To jsem sám sobě přece všechny ty roky říkal, když jsem v myšlenkách narazil na otce. Že existuje kluk, co má právo mít to, co bych měl mít já.

Jenže v mých představách nikdy nevypadal takhle.

Byl to debilní, hloupý, idiotský nápad. Neměl jsem ho tahat ven, napadne mě, když autobus vyjede ze zatáčky a já zahlédnu moře.

***

Je mi divně, jako bych provedl něco děsně špatného. A přitom bych s tímhle pocitem měl mít už dávno zkušenosti a vůbec ho nebrat na vědomí. Jenže tentokrát je to jiné, nejspíš kvůli Elimu.

Vážně mám výčitky? V záchvatu vzteku jsem mu řekl, že měl shořet, a to mi bylo jedno. No tak jsem ho v dalším záchvatu, tentokrát energie, vzal ven. Nejde přece o nic hrozného. Navíc není malé nevychované štěně, které jsem bez dovolení sebral z pelíšku. Umí snad svobodně myslet, a pokud si to dobře pamatuju, šel celkem dobrovolně. Kdyby vážně nechtěl, tak by mi to určitě dal velmi jasně najevo.

Vždyť mi svoji nelibost dává najevo každou chvíli.

Do háje. Podělal jsem to? Jsem kretén. Vždycky všechno poseru.

Sotva vystoupíme z autobusu, chci se mu okamžitě omluvit a říct, ať jedeme zpátky. Jenže pak na něj pohlédnu a výčitky jsou lusknutím prstů pryč. Něco hřejivého mě zaplaví až po konečky studených prstů. Nejspíš za to může Eliho spokojený výraz, když se nadechne vzduchu, který je doslova přesycený solí. Zakloní hlavu a chvíli kouká na hvězdy. Těch je tu nespočet, protože jsme dál od promenády a světel města.

Nejblíž k nám je skupina lidí sedících kolem ohniště, ale i ti jsou hodně daleko, takže ani nedokážu určit, kolik jich je. Vlastně by se dalo říct, že jsme tu teď sami. Někde mezi mořem a hvězdami. Chci se Eliho zeptat, jestli je tohle v pohodě, jenže nedokážu přerušit zvuky vln.

Někdy, když mi bylo nejhůř, lehával jsem u otevřeného okna, poslouchal projíždějící auta a představoval si, že to jsou vlny narážející na útes. Představoval jsem si, že jsem jen kousek od toho místa a bosýma nohama zajíždím do mokrého písku.

Možná to ani představa nebyla, třeba šlo jen o prchavou vzpomínku, protože s mámou jsme na pláž občas chodívali. Ale už je to hodně dávno.

Eli se sehne a nabere do dlaně písek, aby ho mohl nechat protékat mezi prsty. „Rád plavu, ale ze soli mě hrozně svědí kůže,“ přizná, ačkoli já vlastně nevím, jestli je to přiznání. Jestli mi tím říká, že ho svědí popáleniny, protože si pamatuju – bože, proč mám tolik vzpomínek? – jak fňukám, že mě tričko hrozně kouše a svědí a máma mi na to velmi trpělivě odpovídá, že za to může sůl.

Plácnu sebou do písku. Jsme jen kousek od vody, ale vlny k nám nedosáhnou, takže je suchý a překvapivě i vyhřátý. A přitom dneska ani nebylo moc teplo. „Eli,“ vzdychnu a hrst písku vyhodím do vzduchu, „nebyl jsem k tobě úplně upřímnej. Když jsem říkal, že chci, abys šel se mnou, protože mám špatnou noc.“

Eli si taky sedne, dostatečně blízko, ale zároveň tak, abychom se nedotýkali. Je mezi námi jen pár centimetrů, ale můžou to být klidně i kilometry.

„Ve skutečnosti jsem tě chtěl vytáhnout někam kvůli tobě,“ přiznám.

Překvapivě vůbec nepůsobí naštvaně. „Jako charita? To vlastně dává větší smysl než peníze,“ uchechtne se.

„Že bych zrovna já dělal charitu, zní fakt legračně,“ odvětím. Sám si to ani neumím představit. Že bych něco dělal nezištně a nic za to neočekával? Možná, že kdyby se můj život ubíral po kolejích a totálně nevykolejil, vypomáhal bych v neziskové organizaci, v domově důchodců, přispíval do sbírek, sbíral odpadky… Jenže teď jde něco takového zcela mimo mě. Jak bych světu prospěl právě já? Přesto mi to nedá. Nechci nikomu pomáhat, ale i tak kouknu na Eliho, prohlédnu si ho z profilu a zeptám se: „Máš depku?“

Z toho, jak příšerně vážně to řeknu, nejspíš pochopí, že myslím skutečnou depresi, s diagnózou, doktory a prášky. „Takže to vážně není rande,“ vzdychne a prsty zajede do písku. „Jsem dotčenej, Nate.“

Taky vzdychnu a dám do toho veškerou frustraci, která ve mně od chvíle, co jsem ho poznal, dost narůstá. „Děláš si z toho legraci, ale já na to musím furt myslet. Vždycky jsem si tě představoval jako šťastného kluka, co mi ukradl rodinu. A teď, když jsem tady, mám pocit, že se čas ve vašem domě zastavil. Jako kdyby se tam dělo něco, co nemůžu pochopit. Přece musí vidět, myslím Alexe a tvou mámu, že se v tom plácáš.“

Chci k němu být co nejvíc upřímný, ale moje myšlenky jsou těžkopádné a téměř neuchopitelné. Přesto to nevzdám. Teď jsme tady, sami, a pokud nebude chtít uplavat, nemůže přede mnou jen tak zdrhnout.

„Teď ti asi nerozumím. Chápu, žes měl nějakou představu a ukázalo se, že to je jinak, ale nevím, na co přesně se mě ptáš. Ani nemám pocit, že by ti do toho něco bylo,“ odpoví klidně, ale tu poslední větu pronese svým obvyklým stylem, při kterém by nejspíš i peklo zamrzlo.

Všiml jsem si, že když udělám něco, čím ho naštvu nebo se ho dotknu, není ten typ, co by vybuchl jako já. On prostě… zchladne? Je to vůbec slovo? Pokud ne, mělo by být a ve výkladovém slovníku by bylo vysvětleno jako stav, který nastane v případě, že vytáhnete téma, o kterém se Eli nechce bavit.

„Jo, to máš asi pravdu, že mi do toho nic není,“ připustím. „A stejně to z nějakého důvodu nemůžu nechat být. Když se na tebe dívám, vidím něco, co jsem viděl u mámy těsně před tím, než umřela. A taky u nevlastního fotra, který se chvíli potom oběsil. Já se tě neptám, jestli se chceš zabít, jenom si všímám, žes to vzdal. A nechápu to. Máš všechno, co jsem chtěl, a ty to vzdáváš?“

Možná bych měl dodat, že skutečně nevím, jaké to je, když člověk hoří zaživa, nevím, jak to následně bolí, kolik úsilí ho stálo dostat se sem, ale prostě… Nejspíš by mi řekl, že mě taky nechápe. Jsem přece zdravej, tak proč nenechám minulost být?

Jde vážně jen o to, že jsme se oba zasekli v minulosti?

„Takže v tobě vzbuzuju samý hezký vzpomínky, co?“

Zavrtím hlavou. Na vyvolávání vzpomínek nikoho nepotřebuju, to velice obstojně zvládám sám. „Strach. Vzbuzuješ ve mně strach,“ zamumlám a pohlédnu na moře, které je v té tmě strašidelně černé.

„Ach. Jdi do prdele, Nate. Jestli jsi mě sem vytáhl, jen aby ses zeptal, jestli se chci klofnout, mohl ses zeptat doma. Ušetřil by sis cestu,“ zavrčí Eli a zároveň zakroutí hlavou, jako kdybychom řešili absolutní kravinu.

Je to kravina, když v noci nespíš a prakticky nechodíš ven?

„Ty to nechápeš. Jestli se chceš klofnout, asi s tím nic neudělám. Jen chci vědět, proč jsi to vzdal. Nic víc.“

Máma to vzdala kvůli bolesti, která už nešla vydržet. Don nejspíš taky cítil bolest, ačkoliv ta jeho nebyla fyzická. Jestli v tom hrály roli i výčitky, nedokážu posoudit, ale vím, že mámina smrt ho zlomila. Už předtím byl křehký jak špejle. Není divu, že to nezvládl. Jenže Don byl… Neměl bych na něj myslet. Jakákoli vzpomínka na něj, i ta lepší, mě vždycky přivede k slzám. Jen chci říct, že Don byl slaboch, u něj bych podobné rozhodnutí čekal.

Eli oproti němu bojuje tak dlouho.

Vlastně ani nevím, co od něj chci. Jakou odpověď žádám a co myslím, že tím vším získám. Jako kdyby existovalo něco, co by mi pomohlo rozluštit jednu ze záhad vesmíru. Vážně chci pomoct Elimu, nebo hlavně sám sobě?

„Proč šňupeš?“ vypálí.

„Takže takhle to bude, Eli? Tajemství za tajemství?“

Když pokrčí rameny, ušklíbnu se. Nemám problém říct mu pravdu, nebo alespoň částečnou. Není na tom nic zas tak zajímavého nebo neobvyklého. Proč by kluk, co v šestnácti skončil na ulici, sám, bez peněz a bez rodiny, chtěl žít zfetovanej u dealera v bytě? „Protože jsem v jeden moment měl úplně všechno a pak to bylo pryč. Udělal jsem strašně moc špatných rozhodnutí a ty výčitky mě zabíjejí. Vím, že je to asi klišé, ale potřeboval jsem, pořád potřebuju, pryč. Jinak zešílím z toho, jak příšerně se nenávidím.“

Zavřu oči, ale musím je zase rychle otevřít. Můj mozek je kretén a sotva se k tomuhle tématu jen přiblížím, hodí mě do ložnice s černým povlečením.

Speciálně jsem koupil černé, Nate. Myslím, že bude vypadat dobře. Co myslíš?

Můj mozek miluje neustále mě mučit.

Kdyby Eli nepromluvil a nevrátil mě tím zpátky do reality, nejspíš už bych si frčel na vlně sebeobviňování a hysterie. Jenže on díkybohu promluví a jeho hlas je v daný okamžik sladší než medové včeličky.

„Dobře. Takže k tvojí otázce… Nějakou dobu po tom, co jsem,“ zvedne ruku a ukáže na své jizvy, „jsem se začal v noci počůrávat ze strachu, že hoří. Museli mi nasadit tak silný prášky, abych usnul, že by to sundalo koně. Je to teprve pár měsíců, co jsem je vysadil. Už jsem nemohl vydržet pocit, kdy jsem byl všemu tak vzdálenej. I sám sobě. Tenkrát mě to chránilo, chtěl jsem se od těch věcí držet dál, ale už to trvalo moc dlouho, chápeš? Doktoři mi nejdřív snižovali dávku, ale to bylo k ničemu. Navíc jsem začal mít vtíravý myšlenky. Než aby mě těšilo, že můžu spát, napadlo mě, jestli bych nezaspal, kdyby začalo hořet… Pak jsem se rozhodl, že chci vědět, kdo jsem, když se nemusím každý večer vypnout. Mámě se nelíbilo, abych přestal úplně, říkala, že zkusíme jinou kombinaci léků, že to nějak zvládneme, musí existovat řešení… Ale já byl hrozně unavenej. Z toho nekonečnýho procesu. Ještě pořád si zvykám a je to pro mě dost nové. Je to vlastně takovej kompromis, že si režim tvořím podle sebe. Nebo spíš moje tělo si ho tvoří. Já neusnu, když je venku tma. A vlastně bych řekl, že po tom, jak mi bylo… jsem na tom momentálně celkem dobře.“

Já neusnu, když je venku tma.

Myslím, že předpokládá, že vím, co se mu stalo. Respektive kdysi dávno v jiném životě jsem to nejspíš i věděl. Otec o něm často mluvil. Říkal, že to nebyl jen další výjezd a další zachráněný člověk. Eli byl pro něj od prvního okamžiku víc. Jenže já si už nepamatuju, co se tenkrát přesně stalo. A tak teď jen hádám, že k požáru došlo v noci, zatímco Eli spal.

Mohl bych se na to zeptat, je ovšem výjimečná noc dobrá k mluvení o té nejhorší?

„Neřekl bych, že seš na tom zrovna dobře,“ zamručím a natáhnu nohy. Paty mi lehce zajedou do písku, což znamená, že mám najednou písek i v ponožkách.

„Možná bych se měl inspirovat tvým životním stylem,“ odsekne Eli.

„Já přece netvrdím, že to dělám správně,“ podotknu. Upřímně, jak by někdo, včetně mě, mohl myslet, že mám patent na život? Mohl bych vést maximálně stejně zlomené kluky do ještě větších sraček. A Eli by na tohle byl ideální adept.

Kdybych ho plánoval zničit.

„Už ses někdy zamiloval?“ pronese tak nečekaně, že v první chvíli vůbec nepochopím, na co se ptá. Nerozumím, odkud ta otázka přišla. A jestli něco znamená. Proč zrovna tohle Eliho zajímá. Zkusím vyčíst z jeho obličeje, o co mu jde, ale opět narážím na to, že Eli umí být nepředstavitelně nečitelný a vzdálený.

„Jo, jednou,“ připustím a musím se usmát. „Shoto Todoroki, moje velká láska, můj vyvolený.“

Eli povytáhne obočí. „Shoto Todoroki? To zní celkem… japonsky.“

Vzpomínám si, že jsem s ním měl tričko – tmavě modré a o dvě čísla větší. Vzpomínám si, jak jsem si ho oblékl po té první noci, schoulil se do něho a následujících několik hodin střídavě spal a brečel. Vzpomínám si, jak jsem čekával, až máma usne, a mezitím koukal na Boku no Hero Academia, protože jsem před tím nervozitou nedokázal číst. Vzpomínám si, že jsem měl mobil plný jeho obrázků a v některých okamžicích byl to jediné, co mi aspoň na nějakou dobu dokázalo odvést myšlenky jinam.

Vzpomínám si, jak vyšly nové díly, a já vyhonil Johnnymu, aby mi na chvíli půjčil notebook a mohl jsem se na ně kouknout.

„Je to japonské jméno,“ přikývnu a nakreslím do písku srdíčko. Macaté, přesně takové, jaké mám vytetované na prstu. „Shoto měl těžké dětství, komplikovaný vztah s otcem a starší bratr se ho pokusil zabít, když byl ještě hodně malý. A přesto, že byl sám, přes všechno špatné, co se mu stalo, se rozhodl stát hrdinou.“

„Je to nějaká filmová postava?“ pochopí Eli.

„Jo, z anime. I když vlastně původně vychází z mangy, ale tu jsem nečetl. A moje srdce nikdy nepřestane krvácet, že není skutečný,“ uchechtnu se. Přijde mi legrační, že se rozhovor stočil obyčejným směrem. Ještě před chvílí mi Eli vyprávěl, jak kvůli silnému traumatu nedokáže spát, jak máme oba obrovský strach, a teď řešíme, že jsem se v patnácti zamiloval do animované postavičky.

Možná bych mu měl říct i o tom tričku, ve kterém jsem spával a brečel. O tom, kolik útěchy mi dokázalo přinést. Nebo o hodinách, kdy mě bolelo celé tělo, nemohl jsem spát, a tak jsem sledoval videa na YouTube a připadal si tak normálně. Navzdory všemu.

Kouknu na Eliho, jestli se nesměje, a teprve teď mi dojde, že… „Víš co? Jste si se Shotem vlastně dost podobní. Moc toho nenamluvíte a kolikrát je těžké určit, na co myslíte. A jde z vás taková zvláštní aura, jakože člověk neví proč, ale prostě vám chce být nablízku. Navíc Shoto má kolem oka popáleninu. Nechápu, že mi to nedošlo dřív,“ ušklíbnu se.

„Máš slabost pro popálený kluky?“

„Evidentně,“ přikývnu. Protože asi nemá smysl lhát, ne? Mé pocity jsou sice zmatené a rozervané, ale zároveň velmi silné. Mám slabost pro Eliho, ačkoli zatím netuším, co to znamená.

Přál bych si, aby naše noc byla taková. Abychom seděli pod hvězdnou oblohou, poslouchali šumění moře, nořili se do písku a mluvili o platonických láskách, seriálech, filmech a hloupostech. O věcech, na kterých vůbec nezáleží. Zeptal bych se, jakou barvu má rád, kterou hru hrál jako první a jestli rád čte.

Klidně bych s ním hodiny a hodiny mluvil o knížkách, dokud by se nerozednilo a nezaplavila nás vlna slunečních paprsků.

Jenže my nejsme normální kluci, a tak Eli položí otázku, která mě vrátí zpátky na zem.

„Líbal bys mě?“ řekne.

Je to hezká věta. Plná pochybností a zvědavosti. Tolik se liší od Johnnyho rozkazů. A přesto… Oba víme, že je za tím mnohem víc. Že chce vědět, jestli bych si troufl líbat ho navzdory jizvám.

„Ptáš se mě, jestli bych tě chtěl líbat, nebo jestli bych tě líbal, protože to chceš ty?“ zamumlám a uhnu pohledem k zemi. Když jsme přišli, měl jsem dojem, že je písek teplý a jemný. Jenže poslední minuty, zatímco střízlivím, si uvědomuju, že je vlastně studený a drsný. Že ani zdaleka není příjemné do něj bořit ruce.

Eli na okamžik zaváhá. „Asi… Ptám se na obojí. Na obě možnosti,“ rozhodne nakonec.

Líbí se mi, že v jeho hlase neslyším stud nebo strach z odpovědi. Což je vlastně zvláštní. Ten rozpor v něm. Že je na jednu stranu s jizvami tak neuvěřitelně smířený a na druhou je nedokáže přijmout. A já nikdy nevím, kterou z těch dvou stránek mi hodlá ukázat.

Přece vím, že smířený není, že se za odtažitost a chlad schovává, ale pokud se schovává, kde se v něm bere síla se na něco takového zeptat? Postavit se čelem tomu, že bych mohl říct ne.

„Chtěl bych tě líbat, protože se mi líbíš a nejsem komplikovanej kluk, který by měl výčitky, že líbá někoho, komu řekl tolik hnusných věcí a tvrdil, že ho nemá rád,“ odpovím na první otázku, nad kterou ani nemusím přemýšlet. Ta druhá mi přijde náročnější. „A jestli bych tě líbal, kdybys to chtěl ty? Pokud bys mi dal dobrý důvod, po kterém bych si nepřipadal jako děvka, tak ano.“

Eli přikývne. „Dobře, to je fér.“

Je fér, že nemůžu políbit kluka, který se mi líbí, jenom proto, že by to mohlo spustit další nekonečnou vlnu výčitek? Je fér, že se mě kluk, který se mi líbí, ptá, jestli by mi nepřišlo nechutné ho líbat?

Nemyslím si.

„Takže?“ nadhodím.

„Takže co?“

„Jak jsme se dohodli? Budeme se líbat?“ chci vědět a pobaveně našpulím rty jenom proto, abych tu situaci trochu shodil.

Jenže Eli ji i tak bere překvapivě vážně. Bože, tak strašně chci vědět, co se mu honí hlavou. Která myšlenka ho přiměje pohlédnout na moře a říct: „Nevím. Asi ne.“

Přikývnu. „To je možná dobře. Myslím, že pusa by mě ještě víc znejistila ohledně toho, co k tobě cítím. Seš pro mě neuvěřitelně komplikovanej. Na jednu stranu se nemůžu zbavit té šílené závisti, že tě má Alex tak rád. A na druhou stranu…“ Nemusím nic dalšího říkat, myslím, že mi Eli rozumí, a tak se na něj jen usměju.

Napadne mě úplná hloupost. Napadne mě totiž, že o výjimečných nocích by měl nastat okamžik, kdy se svět zastaví a něco do sebe zapadne způsobem, kdy bude jasné, že tohle je ta chvíle.

A to se právě teď stane. Když mi Eli oplatí úsměv.

Autor: Klára Pospíšilová

* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥