Szabi

Sedím na parapetu, kouřím a čtu Osm hor, ale nemám z toho moc dobrý pocit. Při každém otočení stránky se utvrzuju v přesvědčení, že příběh neskončí dobře. Že jeden z nich umře. A to mě drásá úplně neskutečným způsobem, kdy neustále přemýšlím, jestli číst dál. Je mi jasné, že pokud se nemýlím, budu na konci brečet a cítit tíseň, které se následující dny nedokážu zbavit.

Zároveň ale… nedokážu přestat, a tak opět otočím na další stránku.

Poslední dny takhle trávím většinu času.

Kromě dní, kdy chodím vypomáhat do antikvariátu, což teď nemusím tak často vzhledem k tomu, že mi otec dává prachy, sedávám u otevřeného okna a čtu.

Jednu knížku za druhou.

Napadlo mě jít si pro knížky do knihovny ve sklepě, ale zatím jsem se k tomu neodhodlal. Mám pocit, že je to místo zapovězené. Jako kdybych ho v hlavě nesmazatelně připsal Elimu a nedokázal tu bariéru překonat. A přitom je to totální kravina.

Mohl bych tam jít, vzít si cokoli chci a on by to nejspíš vůbec nepoznal.

Pokud bych mu teda neodnesl televizi nebo konzoli, což by bylo… k popukání.

Ale ani to neudělám, protože co se týče Eliho… Je to jako s knížkou Osm hor. Ještě nejsem na konci, ale už mám tíživej a svíravej pocit v žaludku, že něco není v pořádku. A přitom ho poslední dny vůbec nepotkávám.

Dopoledne spává, odpoledne tu buď nejsem, nebo nevycházím z pokoje a v noci je zalezlý ve sklepě. A těch pár výprav do koupelny se zatím obešlo bez trapného setkání na chodbě. Asi je to dobře.

Ten kluk je v prdeli a já nejsem správný člověk, co by s tím měl něco dělat. Já chci prostě jen přežít co nejdéle v tomhle pokoji, nevystrkovat nos a doufat, že mě otec vyhodí až za delší dobu. Třeba tu vydržím do podzimu. Odejít později by bylo kvůli zimě hodně na hovno, ale pokud se mi podaří z otcových peněz něco ušetřit, možná bych to mohl zvládnout.

Kdybych teda šetřil. Zatím mi platil dvakrát a všechno už je pryč, i když jsem si víc než polovinu odložil. Jenže pak jsem měl hrozné sny – ty sny mě totálně ničí, šílím ze vzpomínek a taky z výčitek. Takže jsem nakonec potřeboval utlumit a jednou, to bylo včera, zase nabudit. A mezitím jsem se sjel jen tak z nudy, když jsem našel nějaké zbytky v batohu.

Měl jsem pravdu, ta kniha skončí špatně. A kromě hořkosladkého pocitu, že jsem to uhádl, cítím zvláštní tíhu na hrudníku. Jako když něco někde divně sepne a nejde na to přestat myslet. Nic se nestalo, ale emoce říkají, že ano.

Jsem naštvaný a rozrušený. Jsem v háji, protože tohle byla poslední nepřečtená kniha. Dřív jsem přečetl tak čtyři knížky týdně, ale poslední dobou, jelikož toho nemám moc na práci, zvládnu i osm. A tak mi nakonec nezbývá nic jiného než vstát, vzít mikinu a zajít do antikvariátu pro další.

V přízemí potkám otce, ale na jeho otázku, kam jdu, neodpovím a prostě jen vyběhnu ven.

Do pozdního slunce, do teplého vzduchu, mezi kvetoucí stromy.

Tahle čtvrť je jiná, než na co jsem zvyklý.

Neustále tu potkávám rodiny s dětmi, běžce, pejskaře, cyklisty… Je tu pořád ruch, ale úplně jiný, než jaký znám z centra a z nocí v ulicích. A to, že se sem nehodím, mi přijde jako pěst na oko. Očividné a jasné. Jako kdybych schválně provokoval.

Což nedělám, vždycky se snažím nepřitahovat pozornost, ale když se na mě někdo dlouze dívá, když si mě prohlíží… Přemýšlím nad tím, jestli mě nezná. Jestli neví, kdo jsem. Jestli něco neřekne. A tak většinou vyštěknu jako první, aby bylo jasné, že nejsem žádný svatoušek. Jako před pár dny, kdy jsem na otce dvou malých dětí zavrčel, jestli se mnou nechce jít za roh, zatímco se děcka budou hrabat v písku.

Nevím, proč jsem to řekl. Nikdy bych to neudělal. Jen jsem ho chtěl šokovat, aby přestal zírat.

Dostat se do centra není žádná věda, když má člověk prachy a nemusí mít psycho, že je utratí a pak mu budou chybět, takže úplně klidně nasednu na autobus a mrknu na řidiče, který si prohlíží moje o dvě čísla větší oblečení, co rozhodně nevoní.

Když hledím z okna, dojdu k názoru, že svět je vážně divné místo.

V antikvariátu jsem do dvaceti minut, přestože se zapomenu a vystoupím o zastávku později.

„Antikvariát není knihovna,“ řekne majitelka, když jí vrátím přečtené knihy s tím, že si půjdu vybrat další. Někdy po mně chce, abych je zaplatil, a pak mi tu samou částku při vrácení zase dá. A někdy knížky prostě jen vyměníme.

Dneska má asi dobrou náladu, protože o penězích vůbec nemluví. Jen se s ní domluvím na dalších směnách a pak mě nechá bloudit mezi vysokými regály. Rozhodnu se vzít ty nejtlustší bez ohledu na žánr.

Jako první vytáhnu Vzpouru oceánů. V další uličce popadnu Steinbeckův román Na východ od ráje, protože jeho Hrozny hněvu, které jsem četl před pár měsíci, byly pecka. O kousek dál zahlédnu Řeku bohů, tak beru rovnou i to. Jako poslední vyberu knihu s názvem Dvůr trnů a růží, taky dostatečně tlustou bichli, aby mě na chvíli zabavila. A s tím spokojeně odejdu.

Než se však vydám zpátky na autobus, což by jistojistě byla ta nejlepší varianta pod sluncem a rozhodně bych pak o sobě mohl říct, že jsem dobrý člověk, rozejdu se známou cestou k ne moc oblíbenému domu.

Nejsem vůbec nervózní, prostě to jenom nedělám rád. Jenže si připadám jako pouhá loutka, kterou ovládá něco mnohem silnějšího než vědomí. A sotva se chci vzepřít… Ale o tom to je. Já vlastně nechci. Když mi přináší klid jen jediná věc na světě, je tak těžké se jí vzdát.

Zaklepu, ale nikdo neotvírá, tak zazvoním. A pak čekám se skloněnou hlavou, dokud se dveře neotevřou a Johnnyho trochu nabručený výraz se okamžitě nezmění v pobavený.

„Moc se nesměj. Nevracím se. Jen si chci něco koupit,“ vypálím. Zapalovač v kapse hřeje, jako kdybych ho už zapálil a on hořel a hořel, a já za chvíli taky samým ponížením nejspíš vzplanu.

„No jasný, tak pojď dovnitř. Nebudu to s tebou řešit na chodbě,“ uchechtne se a zmizí v bytě, který… Jsem pryč pár týdnů, ale všechno tady je tak důvěrně známé, táhne mě to dovnitř jak do červí díry, až mám strach, že se ven nedostanu.

V bytě je klid, žádná divoká párty, ale na chodbě si všimnu cizích bot, takže už tu nejspíš někdo nový bydlí. Samozřejmě se na to nezeptám, ani jestli je ten člověk povolnější, milejší a lepší. Nechci nic vědět.

„Tak co to bude?“ mrkne Johnny, když dojdu do obýváku.

„Chci hodně trávy,“ řeknu a z kapsy vytáhnu peníze, které mi zbyly. Všechny. A když je s knížkami v náruči podávám Johnnymu, připadám si jako nezbedný školáček. Ale je mi to jedno. Především chci mít v hlavě klid.

„A to je všechno? Nic tvrdšího? Sám víš, že tráva ti moc nepomáhá.“

Nenávidím, že mě Johnny tak zná. Připadá mi to až příliš osobní a niterné. Jenže byl tady, při každém kolapsu, při prvním šňupnutí, při prvním záchvatu breku… Byl tady, a tak ví.

„Asi ne, chtěl bych to trochu omezit,“ řeknu odhodlaným hlasem, což je paradox, když odhodlaný nejsem ani trochu.

„Ty vole, bude ti blbě,“ poznamená Johnny a pak vezme prachy, aby je přepočítal. „Hele, dám ti trávu a k tomu pár prášků, kdyby ti bylo na hovno. Platí?“

„Jo, to zní dobře,“ přikývnu.

„Sluší ti to. Možná bychom mohli cenu trochu srazit, co myslíš?“

Ošiju se, nenávidím ho, je mi zle. „Dneska spíš ne. Trochu spěchám,“ zalžu ne zrovna přesvědčivě. Ale je mi to jedno. Johnnymu je pravda stejně u prdele. Pro něj je to pouze o tom, jestli má rozepnout kalhoty. A když mu dám najevo, že ne, prostě jen posbírá zboží a podá mi ho.

„Fajn, buď opatrnej, Nate. A nezapomeň, že se můžeš kdykoli vrátit.“

Jak bych mohl zapomenout, že bych se mohl stát jeho dvorní děvkou? Roztáhnout zadek a nechat se píchat za fet, dokud by mě neměl dost? „Jasně,“ hlesnu a odejdu z bytu, jak nejrychleji to jde.

Bohužel jsem mu dal všechny prachy, co jsem měl, takže nemám na autobus. A tak se zpátky táhnu pěšky. Se čtyřmi těžkými bichlemi je to opravdu nezapomenutelný zážitek.

***

Prší, takže nemůžu sedět v okně a číst, protože bych měl rozmočené stránky. Nějakou dobu ležím v posteli, poslouchám kapky dopadající na parapet a nakonec vstanu. V domě je úplné ticho. Stejně jako kteroukoli jinou noc.

Někdy, když nemůžu spát, kolem jedné poslouchám, jestli nezaslechnu vařit vodu v rychlovarné konvici. Nebo cinknutí lžičky o hrnek. Otvírání a zavírání dveří. Eliho kroky. Eliho nádechy.

Eliho myšlenky.

Jenže v domě je pořád ticho.

Občas mě to uklidňuje, protože se mi nikdo nedobývá do pokoje, nikdo nebuší na dveře, abych vstal a šel s ním. Jenže někdy si představuju, jaké asi bylo ticho v domě, když se Don oběsil. Než ho našli.

Prý to udělal v ložnici. Myslel přitom na mě? Nebo jen nemohl žít bez mojí mámy?

Někdy jsem klidný a díky tichu můžu spát. Někdy ho nesnesu a slyším v něm mnohem víc.

A dneska ticho znamená víc, cítím to. Je jako svědění, jako tušení, jako vlezlý, hnijící pocit, že pokud usnu, přijdou noční můry v plné síle. A tak vylezu z postele a chvíli přecházím po pokoji. Je to ale dost malý pokoj, takže od postele k oknu jsou to jen čtyři kroky. A venku prší.

Čtyři kroky tam a zpět mě nemůžou zachránit před rostoucím pocitem úzkosti a strachu. Nebo ano?

Nakonec se rozhodnu velmi impulzivně. Odsunu stůl od dveří, vezmu knížku a vyjdu na chodbu.

Nejsem nejistý, nemám z něj strach – z toho, co by mohl říct, z toho, co řekne, nebo snad z toho, co by mohl udělat. Ale udělá vůbec něco? Nemyslím si. Ale přesto před dveřmi do sklepa zaváhám.

Měl bych se od něj držet dál. Tak daleko, jak to jen jde. Bydlet s ním v jednom domě možná vůbec není dobrý nápad a já nerozumím tomu, že to otec ani Samantha nevidí. Nevidí, že ho z hloubi duše nesnáším a zároveň mě něčím přitahuje, jako světlo přitahuje můru.

Chci mu říct, že v něm spatřuju něco, co mě děsí. Něco, co mě fascinuje.

Proč otec ani Samantha neřeší, že se Eli topí ve sračkách? Chápou vůbec, že my dva spolu… Mám dojem, že bychom se mohli navzájem velmi lehce zničit.

A přesto do sklepa jdu.

Eliho najdu přesně tak, jak jsem si představoval. Sedí na svém místě, nohy má natažené na stole a hraje. Hned u nohou má čaj, a i když je to asi nesmysl, přijde mi, že celá místnost je nasáklá jeho bylinkovou vůní.

Zastavím přímo před televizí, aby mě musel vzít na vědomí. Což udělá. Nejprve nechá ruce odevzdaně klesnout do klína a následně mi pohlédne do očí. Ještě není tolik hodin, takže nevypadá unaveně, ale je popelavě šedý, jako kdyby nikdy neviděl slunce. A jeho jizvy… Místo aby je šero schovávalo, působí výrazněji.

„Nemůžu spát. Můžu tady být s tebou?“ vypálím a pravděpodobně zním drze. Tohle přece není něco, čím bych měl začít po tom, co jsem mu naposledy řekl. Jenže já nejdřív potřebuju ujištění, že tady můžu zůstat. Protože kdyby řekl ne, tak bych se mu neomluvil.

Mámě by se tohle chování nelíbilo. Určitě by řekla něco jako: Nathanieli, tohle je velice vypočítavé jednání. Tohle jsem tě neučila.

Co bych jí na to měl odpovědět? Že mě hodně věcí naučil život po její smrti? A že ne ve všem měla pravdu? A že ano, kluci do háje brečí? A zlomení a nešťastní kluci brečí překvapivě často?

Eli dlouho mlčí. Čekám, že mě brzy pošle pryč.

„Nijak zvlášť se s tebou nechci bavit. Ale klidně tady můžeš zůstat a dělat si svoje věci,“ řekne nakonec. Rád bych k tomu přiřadil nějakou emoci. Třeba: řekne otráveně, rozmrzele, znuděně, blahosklonně, překvapivě mile, protivně, odtažitě, chladně… COKOLI. Ale jeho hlas je tak bezútěšně prázdný, až mi tím téměř vyráží dech.

„Omlouvám se,“ vzdychnu. Já jsem na rozdíl od něj plný všeho, úplně každé emoce. Lítost, nejistota, strach… Všechno to tam je.

„Tak jo,“ přikývne a znovu zvedne ovladač. Jdu si tedy sednout na druhou stranu sedačky. Nohy dám pod sebe a knihu položím do klína. Teprve teď se poprvé podívám, kterou z těch čtyř jsem vlastně vzal. Je to Řeka bohů.

Otevřu na první stránce a začnu číst.

Eli mezitím hraje. Netuším co, protože se mi obrazovka televize rozpíjí. Ale zvuky hry jsou tlumené a po chvíli už je vůbec nevnímám.

Napadne mě, že přesně tohle jsem potřeboval. Klid, kdy budu mít jistotu, že na mě nikdo neútočí, ale zároveň ne ohlušující ticho, abych se bál, že je za tím něco víc.

Prostě zvuky videohry.

Tohle místo.

***

Neposlouchám za rohem. Ten rozhovor slyším spíš náhodou, když se vracím ze směny v antikvariátu. Uklízel jsem zadní police plné prachu, který kolem mě poletoval v obrovských chomáčích. Od té chvíle mám pocit, že jsem ho tuny spolykal, že ho mám v krku, očích a nose.

A když přijdu domů, musím si přikrýt pusu dlaní, abych zabránil kašli. Neposlouchám sice za rohem, ale rozhodně to tak vypadá. Slyším tátův trochu rozzlobený hlas a představuju si, jak krčí čelo, protože nejsem podle jeho představ. „Takhle to přece dál nejde! Musíme něco udělat,“ řekne.

Přemýšlím, co to způsobilo. Co je ta poslední kapka, která ho nutí být naštvaný. To, jak nevycházím z pokoje? To, jak kouřím u okna a vajgly odpinkávám do zahrady? To, že jsem občas dost viditelně mimo? Ani jedno z toho mi nepřijde jako velká věc, ale možná že všechno dohromady už je na něj prostě moc.

Samantha zní na druhou stranu unaveně. „Jak si to představuješ? Někam ho zavřít? Víš přece, že si to musí srovnat.“

„Ale no tak, já bych ho nikdy nikam nezavřel,“ odvětí otec dotčeně, možná dokonce šokovaně.

A je to tady, moment prozření, protože je mi najednou jasné, že nemluví o mně. Nejsem pro otce natolik důležitý, aby se rozčiloval.

Ví vůbec, že každý den přemýšlím, jak odtud pryč? A že se zoufale děsím chvíle, kdy zaklepe na dveře a řekne, abych šel?

Tak. Už. Jdi.

Ne, určitě ne, protože jeho zajímá Eli. Bojuje za Eliho. Má strach o Eliho. Hádá se kvůli Elimu. Miluje Eliho.

Já jsem jen já a to je zatraceně málo.

Přestanu se skrývat, vyjdu zpoza rohu, a aniž bych dal najevo, že je beru na vědomí, vyběhnu po schodech do svého pokoje. Eliho pokoj je hned naproti, ale ještě se ani jednou nestalo, že bychom na sebe narazili. Podle mě je jako stín, co se plíží po domě tak, aby ho nikdo neslyšel a neviděl.

Ani teď ho nepotkám, ale vzhledem k tomu, že za sebou po schodech slyším kroky, je Eliho vyhýbání to úplně poslední, co mě zajímá. Zkusím se schovat u sebe, ale Samantha je rychlá a umíněná, takže mě nepřekvapí, když jí neuteču.

„Nate,“ řekne a já očekávám, že dostanu zjeba ohledně vykouřených špačků dole v zahradě. Někdo je každý den sbírá, předpokládám, že ona. „Potřebuju s tebou probrat dvě věci,“ začne a nedá mi šanci se nad tím zamyslet, protože okamžitě pokračuje. „Jsi tady už čtrnáct dní a ještě jsem si nevšimla, že bys použil pračku. Nejsem si jistá, jestli víš, že můžeš.“

Zarytě mlčím. Rozhodně neplánuju vyprávět, jak si přepírám spodky v umyvadle.

„Když mi někde necháš špinavé prádlo, můžu ti ho vyprat s ostatními věcmi.“

„Tak to ani náhodou,“ odseknu a couvnu o krok dál, aby mezi námi bylo co nejvíc místa. „Dokážu si vyprat sám. Nepotřebuju pomoc!“

Samantha přikývne a působí naprosto v pohodě. Jakože jí je úplně jedno, jestli si prádlo přivážu na dlouhou šňůru a budu s ním běhat venku v dešti. A tak se trochu uvolním. Vyprání prádla přece neznamená, že chce obsadit místo mojí mámy.

Proč by to taky dělala?

„Tak co kdybych ti dala tvůj koš na prádlo a domluvili jsme se, že si můžeš vyprat kdykoli přes týden? O víkendu většinou peru jak zběsilá, to se pračka nezastaví, ale přes týden je jen tvoje. Stejně tak sušička. Prášek stojí hned vedle, můžeš ho používat, jak budeš chtít.“

Nepotřebuju její super nápady, jak mi usnadnit život. Ale na druhou stranu představa, že si prádlo prostě jen naházím do pračky a nebudu ho muset ždímat a rozkládat mokré po pokoji, zní dobře, proto jednoduše přikývnu. „A ta druhá věc?“ zamručím.

Tady ji poprvé vidím zaváhat. Nadechne se a pak najednou znovu, jako kdyby jí došlo, že neví, jak začít, a zkoušela nahnat čas. „Další věc, které jsem si všimla, je, že v kuchyni nemizí žádné jídlo,“ pronese nakonec překvapivě rázně. A tak trochu to zní, jakože mě osočuje, že jsem zatím nic neukradl.

Okamžitě se zatvrdím. „No a?“

Nejspíš jí dojde, že to neformulovala zrovna nejlíp, protože se vlídně usměje. „Ale ne, nemyslela jsem to zle. Jen… teď tu bydlíš. Můžeš si brát, co budeš chtít. A když budeš mít na něco chuť, klidně to dopiš na nákupní seznam. Nemusíme z toho dělat zbytečnou vědu. Jestli z toho nemáš dobrý pocit, v pořádku. Jen prostě chci, abys věděl, že si můžeš cokoli vzít.“

Nic moc při těch slovech necítím. Ani úlevu, přestože jsem měl už mockrát hlad.

Jednou jsem dokonce po někom v baru dojedl zbytek hranolek a celou dobu jsem doufal, že mě přitom nikdo nevidí. Taky jsem kdysi žebral na nádraží o peníze.

A teď přede mnou stojí člověk, co mi naprosto vážně říká, že můžu sníst cokoli, a já to ani nedokážu ocenit. Přesto se přinutím přikývnout. „Oukej. Kdybych něco potřeboval, připíšu to na seznam. Já moc nejím. Poslední dobou dost šňupu a to brutálně potlačuje chuť k jídlu,“ vysvětlím a sleduju, jak se změní její výraz.

Jenže Samantha je v tomhle evidentně mistr a nenechá se vykolejit. Rozhodně ne něčím takovým. „Ale cereálie máš rád, ne?“

„Jo, to jo,“ přiznám. Ne že bych je miloval nejvíc na světě, ale jsou v pohodě už jen proto, že se dají jíst po malých částech. Pár kuliček, polštářků nebo tyčinek do sebe nasoukám vždycky.

„Výborně. V tom případě ti koupím všechny možné druhy. To se nezkazí,“ rozhodne a se spokojeným výrazem odejde, aniž by mezi námi byť jen na vteřinu zavládlo trapné ticho. Je to vlastně velmi divný pocit, protože začínám mít dojem, že má zvláštní schopnost mě nenaštvat.

Tohle s Elim rozhodně nemají společné.

Což se mi potvrdí hned v noci, když v o číslo větších ponožkách dokloužu do sklepa. Řeku bohů už mám skoro dočtenou, zbývá posledních padesát stránek, proto beze slova sednu na svoje místo a začnu číst. Eli mlčí a hraje.

Někdy si říkám, jestli pro něj existuje život i jindy.

Ale teď na něj výjimečně nemyslím, otáčím jednu stránku za druhou a vůbec nevnímám čas. Dokonce si ani neuvědomím, že Eli odejde vařit čaj, a teprve když se vrátí a položí hrnek na stůl, dojde mi, že byl nějakou dobu pryč.

V tu chvíli už je konec nevyhnutelný a já mám v očích slzy, které nedokážu potlačit. Polykám je, zkouším zhluboka dýchat, jenže nemůžu, tohle je… Tak strašně to bolí.

„Jsi v pohodě?“ ozve se z druhé strany sedačky.

Vzhlédnu a to už slzy tečou, aniž bych jim dokázal zabránit. „Jo, jen…“ zavrtím hlavou a připadám si hloupě. „Ten konec byl fakt smutný. Krásný, ale smutný.“

Chytím rukáv do dlaně a otřu si s ním tváře. Ale i když slzy schovám, ony nejsou to hlavní, co mi po dočtení zůstalo. Je to ten svíravý pocit, který tak miluju a nenávidím. Proto čtu a proto někdy přemýšlím, že bych neměl.

Znovu pohlédnu na poslední stránku a přečtu poslední větu. Teprve potom knížku zavřu a přitáhnu ji k sobě, jako bych ji objímal.

Jak mám po tomhle… jak mám po tomhle normálně fungovat? Jak to mám nechat jít?

„Ty jsi teda citlivej,“ řekne zničehonic Eli a já si uvědomím, že na mě pořád kouká. Nepoznám z jeho hlasu, jestli to myslí vyloženě zle, ale nevypadá, že by z toho měl legraci. Možná má jen tendence říkat zcela očividné věci.

Taky pro něj jednu mám. „Ty mi zas přijdeš dost chladnej.“

Přikývne. „To si myslí víc lidí.“

Myslí si to víc lidí, ale není to pravda? To tím naznačuje? Protože jestli ano, jsem ochotný tomu věřit. Já už totiž párkrát měl pocit, že za jeho odtažitostí a mlčením a nezájmem vidím něco víc.

„Je to jen knížka,“ podotkne, narovná polštář a pohodlně se opře. Bosé nohy natáhne na stolek. „Můžeš si vymyslet vlastní konec.“

Poznám na něm, že tím to pro něj končí, ale tohle prohlášení nemůžu jen tak nechat být. „Proč bych to dělal? Je to jak život. Některé věci tak prostě jsou a musím je přijmout.“

Neříkám, že by nebylo krásné napsat si jiný konec, lepší a šťastnější, ale neztratily by pak příběhy své kouzlo? A hlavně… není lepší naučit se srovnat s tím, co nemůžeme ovlivnit?

Eli se mnou už pak nemluví, dokonce mě ani nebere na vědomí, přitom musí vnímat, že na něj koukám. Že si ho prohlížím. Jizvy, řasy, bradu…

Kniha ve mně stále silně rezonuje, ale to, co řekl, nakonec rezonuje ještě víc.

Přemýšlím, jestli tohle dělá. Myslí, že přepisuje konec, a přitom jde jen o to, že se zatím nedokázal vyrovnat s minulostí.

Já to přece chápu. Byl bych první, kdo by všechno přepsal, kdybych mohl, ale teď, v tuto chvíli, po zkušenostech, jsem první, kdo mu klidně vysvětlí, že to nejde. Ať člověk udělá cokoli, sjede se čímkoli, nic nesmaže. Vzpomínky zůstanou.

Autor: Klára Pospíšilová

* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥