Szabi

Úvaha o psaní, stropech a bloumání.

Vzpomínám si.

Jak jsem přišla do bytu, zkopla boty a svalila se na sedačku. 1+1 na hlavu a padající omítka. Poblíž tikaly hodiny – nemohla jsem si vzpomenout, jestli jsem je někdy předtím slyšela.

Sedačka byla odrbaná, stará, po klukovi, kterej tam bydlel před náma, a strop nízko. Trávila jsem na ní dlouhý hodiny a přemýšlela. Někdy v záplavě informací, technologie a myšlenek, někdy v úplným tichu. Nemohla jsem se rozhodnout, jestli je lepší nechat se sežrat internetem a rolováním facebooku, anebo tím, jak se všechno roluje a přelévá uvnitř mě.

Co s úzkostí, když už ji máš, a jestli ji máš, tak víš, že se nedá zavřít do obálky a poslat na adresu toho největšího nepřítele, toho největšího exota, co si s ní poradí líp než ty, toho největšího z bláznů.

Takže, představ si to, ležíš v 1+1 na hlavu a sám/sama seš trochu na hlavu. Srdce ti tluče a někdo strká ruku pod žebra, aby ho objal. V duchu bereš papír a píšeš si svoje vyhlídky, úkoly, co musíš splnit: Nastoupit do tramvaje a ujet aspoň čtyři zastávky najednou. Aspoň pět minut nemyslet na to, že se tě někdo pokusí zabít, bodnout, odpálit, podrazit, oblafnout, urazit, pokárat za tvoji existenci.

To stačí. Už tak je to nad tvoje síly. A nad moje bylo taky.

Psala jsem lidem a mluvila, a nechtěla jsem psát lidem a mluvit. Moje dny se točily okolo práce, vesměs psaní scénářů, a školy, vesměs psaní povídek. Měla jsem pocit, že jsem blízko tomu, co mám doopravdy ráda, ale pořád to uniká.

Rozsvěcela jsem a zase zhasínala lampičku z IKEA za dvě stovky, cvak, cvak, nedalo se pod ní číst a vrhala legrační stíny.

Někdy pomáhala představa, že je spoustu lidí, jako jsem já, co vyhořeli už ve dvaceti, a jindy mě to naopak tížilo, protože jsem nikdy nikomu nic strašnýho nepřála, a správně by mě nemělo uklidňovat, že mají starosti. A jsou to vůbec starosti?

Cvak, cvak.

Ve sprchovým koutě neustále upadávala kovová polička na šampóny. Nakonec jsem ji schovala pod umyvadlo a nehtem rozrývala varhánky na prstech. Dokud nedošla teplá voda, a někdy i potom, já a moje ufňukaná výčitka, že mě odtamtud nikdo nepřijde vysvobodit.

Jestli řval někdo víc než já, tak snad jedině kocour.

Den za dnem. Dobrej den byl, když se mi podařilo vystoupit jen dvakrát. A když jsem mohla vystrčit nohu zpod peřiny a nepředstavovat si, že mi po ní poleze pavouk, anebo ji někdo uhryzne.

Nedočetla jsem nespočet knih a nedokoukala kvantum filmů.

Zírala jsem na zavřený dveře a strašně jsem si přála, aby někdo otevřel a řekl, co mám dělat. Cvak, cvak. Jak se naučit spát ve tmě.

A Klára jednoho dne zavolala, řekla: „Napíšeme knihu.“ Nevím, jestli to byla otázka, anebo oznámení, ale začalo to dávat smysl. Napíšeme knihu.

Jasně, že potom přišel on. Zrovna když jsem čekala na poslíčka s pizzou. To byla vlastně jedna z prvních věcí, co mě napadla – že má rád pizzu s ananasem. Většinou ji má v mrazáku, nespočet mraženýho jídla, ale taky hodně sportuje. Balancuje na balkónech, římsách a domech…

Kluk, co je mnohem odvážnější než já, protože umí čelit strachu.

Nevím, jestli existuje láska na první pohled, spíš ne, ale rozhodně existuje láska k první myšlence, k prvnímu nápadu a k šedým očím. Že jo, Nerisone. Já se taky zamilovala do Ethana. Naprosto dokonale odrážel celý spektrum mojí samoty a nějak ji řešil.

Uzavřela jsem s ním dohodu, stejnou, jakou jsem uzavřela s Klárou – Nikdy nebudeme nastavovat mantinely, přizpůsobovat se prostředí, mírnit jazyk, osekávat to, co je pro nás důležitý, jenom abychom zvýšily svoje šance u nakladatelství. Nebudeme cpát kluky do Brna, když cítíme, že potřebujou moře. Nebudeme jim krást osobní čas, co nestráví společně, ale se svojí rodinou, a sami se sebou, i když to zdánlivě nijak neposouvá děj.

Nepůjdem cestou nejmenšího odporu.

Můžeš uzavřít tisíc dohod sám se sebou, ale jakmile je v tom někdo další, zodpovědnost naroste, je větší než tvůj byt 1+1 na hlavu. Je to platný. Je to závazek, že se nenecháš tak snadno vykolejit tramvají, která zamrzne v kopci, a nezešílíš, protože doma čeká kluk, co taky něco řeší. Už jste dva. Už jste dva plus Klára, takže tři. Už jste tři a Kai Nerison, takže čtyři.

Už jste příběh.

Ethan odráží spoustu věcí, na který jsem se snažila najít odpověď, případně zapomenout. Skrze něj se vyrovnávám… se strachem. Světem. Pomíjivostí. Nedokonalostí.

Miluje svobodu, kterou mu poskytují výšky. Rád riskuje, čte, všude nechává špinavý hrnky, umí se o sebe postarat, chybuje a – pro mě naprosto nepochopitelně – zbožňuje matematiku. Má svůj osobní světabol, se kterým se nemůže vyrovnat, a máma mu to zrovna neulehčuje.

Na rozdíl od Kaie nikdy neřešil svoji orientaci. Prostě to bral, jak to je, a kéž by tak mohl brát všechno. Přišel v době, která pro mě nebyla úplně jednoduchá.

Vzpomínám si.

Jak jsem přišla do bytu, zkopla boty a svalila se na sedačku. Po dlouhý době se mi nikdo nesnažil rozlámat žebra na kousky jako špejle, anebo koktejlový deštníčky. Poblíž tikaly hodiny. Bylo mi ukradený, jestli jsem je někdy předtím slyšela.

Bylo mi fajn pod huňatou červenou dekou.

„Čau,“ řekl on.

„Čau Ethane.“

Eva