HOKEJOVÉ ROZLOUČENÍ

Povídání o Nigelovi, který pro nás hodně znamená. ♡

---

(číst až po přečtení příběhu LUKAS A JÁ)

Lukas a já byla první novela, kterou jsem nepsala. Jen jsem vytvářela charakter Logana a pomáhala vymýšlet některé dějové linky. A možná to pro mě bylo těžší než samotné psaní, protože vytvořit charakter jen přes to, co může říct (obzvlášť, když toho moc neříká, jelikož to není zrovna upovídaný kluk) bylo vážně těžké.

To, že je konec, mi přijde skoro neuvěřitelné, protože Nigel tu s námi v bytě bydlel přes půl roku a byl tu prakticky nepřetržitě. Vařil s námi, koukal s námi na televizi a usínal vedle nás v posteli. Bylo to prostě téma, které nás provázelo na každém kroku. A já si na něj zvykla tak, že mi najednou přijde hrozně zvláštní napsat k příběhu DOKONČENO a jít dál.

A přitom to bylo nedávno, kdy jsme šly s Evičkou po poli, byla zima, ačkoli se blížilo jaro a ona nadnesla, že by jednou chtěla napsat nějakou hokejovou novelu. Okamžitě jsem si zabrala útočníka, byla jsem ovšem ochotná vyjednávat. Ale ani to nebylo třeba, protože Evička začala mluvit o brankáři.

A já byla nadšená a to vlastně ani hokej moc nemusím.

O pár měsíců později – to už bylo léto – jsem jela z práce a Evička zrovna psala jeden příběh, ale nějak ji nedokázal úplně zaujmout, a tak jsem jen NAVRHLA, aby zkusila tu svoji vysněnou novelu o klukovi, co hraje hokej a má úzkosti.

Než jsem dojela domů, měla napsáno víc jak polovinu první kapitoly. A takhle nějak to začalo. Vlastně docela krátká, ale velmi intenzivní cesta Nigela Clanea.

Není třeba lhát, protože už Nigela znáte, takže víte, že je to s ním občas trochu náročné a zcela upřímně si myslím, že ne každý kluk, kterého bych vytvořila, by s ním dokázal fungovat. Vlastně ani Logan možná nebyl úplně ten pravý, protože on je nejspíš Nigelův přesný opak.

Kluk, co neřeší skoro nic. Respektive, co nedokáže vyřešit, tak prostě nechá jen tak plynout a nezasírá si tím hlavu. Je přímý a upřímný a možná z toho důvodu často působí chladně a nelidsky. Občas se objevil komentář, moc jich nebylo, ale pár ano, že je zajímá, co je Loganův příběh.

Vlastně i Nigel nad tím přemýšlel, že možná za tou chladnou slupkou je nějaký smutek. Jenže není. Logan je možná zatím jediný z mých kluků, co v sobě nenese žádnou křivdu nebo trauma, jen má trochu zvláštní povahu. Není moc na nějaká zbytečná slova – taky hodně věcí neumí říct, nebo mu to nesmyslně dlouho trvá. V jeho světě záleží hlavně na činech. Však proto taky pozval Nigela na stadion, aby spolu to první pondělí hráli hokej. Proto ho políbil. Poprvé i podruhé. Proto za ním přišel do pokoje. Proto s ním byl.

Pro Logana byl svět vážně v něčem velmi jednoduchý a nekomplikovaný. To mu lze snad jen závidět.

Vím, Nigele, že jsi od první chvíle potřeboval slyšet nějaká ujištění a láskyplná slova, ale Logan ti to všechno říkal tím, co dělal.

Vlastně to bylo úplně poprvé, co jsme s Evičkou psaly takhle rozdílné kluky.

Pro pořádek… Nigela miluju. Je to skvělý, milý, zábavný kluk, ale!!!… Ne vždy to s ním bylo jednoduché. Zatímco některým klukům jsem propadla hned u první kapitoly, s Nigelem to chtělo čas. Musela jsem si zvyknout na to jeho dorážení a vyptávání se. V mnoha ohledech to byl vlastně jeden z nejtvrdohlavějších kluků. Jenže – a to si myslím, že je jednou z největších předností celého příběhu – Nigel měl naprosto perfektní vývoj.

Dovedete si představit, že by na začátku knihy šel do soupeřovy šatny a řekl, co chce? A tahle změna byla tak postupná, že mi to v konečném důsledku dávalo takový smysl! Logan se učil některé věci říkat a Nigel se učil bojovat sám za sebe. Nejprve to bylo přes maličkosti, kdy chtěl vědět, co pro Logana znamená. Pak celá ta scéna se sexem! Bože, Nigele, tos nás tenkrát hodně překvapil a potěšil. A nakonec velké finále.

Miluju to.

A já to můžu říct, protože jsem příběh nepsala. 🙂

Je mi jasné, že ani do budoucna to s Nigelem nebude vždycky snadné, protože jeho úzkosti nejspíš nikdy úplně nezmizí, ale na druhou stranu Logan se taky nikdy úplně nezmění. I za dvacet let to bude ten typ, co jen tak neřekne miluju tě. To spíš chytí Nigela za ruku, nebo ho políbí.

Ale snad to kluci nějak zvládnou.

Upřímně nevím, co s nimi bude v budoucnu. Jestli mají šanci být spolu navždy, ale rozhodně vím to, že je čeká spoustu krásných zážitků. I chvíle, kdy to nebude úplně snadné, ale těch bude mnohem méně.

Puf. Na závěr bych moc a moc chtěla poděkovat Evičce, protože vytvořila příběh, který mi dělal společnost při cestách do práce i z práce. A já vím, že se k němu budu pravidelně vracet.

Jsi skvělá spisovatelka a skvělá vypravěčka.

Děkuji.

Klára