Szabi

Během tréninku sledujeme videa našich předchozích zápasů. Ani nemusím koukat na Loganův dres, nebo ho nějak dlouze hledat. I kdyby bruslil nahý… Dobře, to byl trochu pitomý příklad, ale prostě, i kdybych ho měl poznat jenom na základě hry, tak bez problémů. Ten jeho zdánlivě těžkopádný styl, kdy, dle Gastonových slov, bruslí jak gorila, aby v závěru střelil gól.

Nijak se k tomu nevyjadřuju. Od našeho prvního setkání, kdy jsem hrál s Loganem jeden na jednoho, přemýšlím, jestli jim to říct. Na jednu stranu by mi to připadalo kolegiální, protože kdyby Logan se svým týmem v zádech plánoval nějakou sviňárnu, kluci by se na to měli připravit. Na druhou stranu mám strach. Z toho, že by mi řekli, abych se na něj vykašlal a nechápavě by obraceli oči v sloup, anebo, což je vlastně ještě horší, by na něj chtěli ušít nějakou boudu oni.

Což by znamenalo konec našich setkání. Konec mých představ, že je to ve skutečnosti rande.

Protože já Loganovi nechci ublížit. Samozřejmě krom toho, že bych mu kolikrát nejradši napálil.

A tohle je konečný výčet mých že. V důsledku.

Zakašlu a utáhnu brusle, zatímco trenér už aspoň potřetí pouští jeden a ten samý záběr, abychom viděli, o jak precizní zákrok šlo, když sebral jeden z protihráčů Harrisonovi puk.

„TADY VIDÍTE, O JAK PRECIZNÍ ZÁKROK ŠLO, KDYŽ HARRISON ZTRÁCÍ PUK.“

Pohlédnu na Harrisona. Má založené ruce na hrudi a naštvaně se šklebí. Vnitřně to vnímám dost podobně, nejradši bych šel na led a dal si pár koleček. Rozhýbal ztuhlé svaly. Rozhodně už mě nebaví sledovat staré zápasy a zkoušet je analyzovat. Připomíná to středoškolskou výuku, která mě obecně nudí, a hlavní sdělení, které z toho pro mě ve finále vyplývá: někdo je pomalejší a někdo rychlejší, stejně jako je někdo nešikovný a někdo zručnější, stejně jako je někdo ne moc hezký a někdo Logan.

Nemusím zavírat oči, abych si ho dokázal naprosto přesně vybavit. Ano, bylo by pro mě jednodušší vůbec se s ním nepotkávat, ale když já strašně rád beru, co je, pokud zrovna nejde o okraje pizzy.

„VE ZBYLÉM ČASE PŮJDEME NA NÁJEZDY. NIGELE A JACKSONE, KDO Z VÁS ZAČNE?“

Ta věta doputuje do mojí hlavy s mírným zpožděním, protože vytěsnit Logana, to rozhodně není jen tak, takže slyším Jacksona říkat: „Třeba já.“

Je mi to jedno. Začínám se potit, takže jdu skoro okamžitě na led a přitom si zkouším fouknout na nos.

Samým nadšením vyjedu hned zkraje rýhu, a i když si pak sedám na střídačku a Jackson upaluje do branky, je mi dobře. Je mi jak na dlani se světem, který tak dobře znám. A vím, že jsem nejspíš úplně beznadějný případ, ale v duchu si odpočítám, kolik dní ještě zbývá do pondělí.

Dost, protože je teprve středa.

„NIGELE, JDI SE PODÍVAT, JESTLI UŽ JDE GASTON,“ požádá trenér klidným hlasem z druhé strany hřiště, takže skoro nadskočím. Položím lahev s pitím a hokejku opřu o plexisklo. Jako tučňák se odkolébám zpátky do šaten.

„Není ti dobře?“

Gaston sedí na lavičce a krčí rameny, jako kdyby ve skutečnosti sám nevěděl. Potom zakloní hlavu a trochu frustrovaně jí praští do skříňky. Nevypadá to, že je v nejlepším rozpoložení. Sedí s nohama rozkročenýma a má rozvázané brusle.

Znám ho asi dva roky, tenkrát se přestěhoval s tátou a mámou, tuším, a jeho táta nevynechá ani jeden z našich zápasů. Vlastně jsme spolu nikdy pořádně nemluvili, Gaston je spíš přes vtipy. Buď sám nějaké říká, nebo se směje vtipům ostatních.

Asi nemáme lepšího útočníka.

„Mám říct trenérovi, že ti není dobře? Potřebuješ něco nebo…“ Pak mě napadne, že bych se mohl zeptat na osobnější věc a zas tomu nestihnu zabránit, je to jako překlik. „Máš úzkost?“

„Úzkost?“ zopakuje. „Úzkost,“ pro jistotu ještě jednou. „Zavaž mi brusle, Nigele.“ Řekne to napůl prosebně a napůl rozkazovačně, ale mně se ten tón moc nezamlouvá. Připomene mi Logana a v tu chvíli, kdy nad Loganem zrovna neslintám, ho mám samo sebou plné zuby.

„Zavaž si je sám, nebuď línej.“

Chvíli na sebe koukáme a nejspíš o nic nejde, ale já mám stejně pocit, že mi něco uniká. Krom kyslíku, protože se v dresu zase už potím jak prase.

Gaston se uchechtne. Velice pomalu chytí tkaničky a naprosto šnečím tempem, jako kdyby šlo o jeden z těch těžších úkonů, vytvoří ty nejošklivější uzly na světě a narve je do bruslí „No tak jo,“ odpoví klidně. „Můžeme jít. Pojď. Vsadím se, že tě vyklepnu, až zapadneš do brány.“

Nevyklepne, ale trefí čtyři z deseti a to je o dva víc než Moore, který zkusí vztekle rozlomit hokejku o koleno a hodně nepříjemně zasáhne čéšku, takže o tom mluví po zbytek tréninku. A ten se dneska protáhne skoro o čtyřicet minut.

Domů přijdu tak hotový, že usnu na gauči během reprízy kouzelného kvízu pro děti.

Stejně jsem toho moc nevěděl.

x

Ležíme s Derekem na koberci a jíme gumové hady. Je pátek večer a původně jsme měli jít na párty jedné holky z vedlejší třídy, která má mimo jiné docela hezkého bráchu, ale ta dostala chřipku. Takže jsme to definitivně zabalili a kempujeme u mě v pokoji.

Na otevřeném notebooku je puštěná úvodní stránka Netflixu, kde se pořád dokola přehrává jeden a ten samý trailer.

„Stejně už je dost pozdě na to, abychom někam šli,“ řeknu moudře a zatáhnu hada. Je to ultra gay, ale baví mě ocucávat cukr.

„Je půl desáté,“ namítne Derek, ale nijak zvlášť neprotestuje. Poslední hodinu trávil kecáním o učiteli angličtiny a ptal se, co si myslím o tom, že by mu vyznal svoje city, proč by je vyznat měl a jaké následky může takové vyznání mít.

Snažil jsem se odpovídat co nejzúčastněněji, přece jen je Derek můj nejlepší kámoš, ale upřímně, učitel angličtiny mě poslední dobou začíná svojí neustálou přítomností na našich dýcháncích štvát.

Neexistuje žádná nevhodná, anebo méně vhodná chvíle, aby se ho Derek rozhodl nevytáhnout. Minule mi o něm vyprávěl přes dveře, zatímco jsem si na záchodě utíral zadek. Dokonce o něm říkal i mojí mámě během večeře. A reagoval přehnaně optimisticky, když se ho zeptala, jestli je učitel gay.

Co není, může být.

„Mohl by být Logan gay?“ promluvím zamyšleně. Nejspíš jsem úplně stejně otravný jako Derek, protože zaúpí.

„S kolika holkami jsi ho viděl? Mám na mysli, kolik jich přišlo na zápas.“

„To může být zástěrka. Nebo má hodně sestřenic.“

Derek si podepře hlavu, zamyšleně ukousne kus hada a na chvíli to vypadá, že řekne něco obzvlášť jedovatého. Nakonec zvolí soucitný tón, což je v mnoha ohledech o dost horší. „Nigele… Ty ses do něj zamiloval, nebo tak něco?“

Hrkne ve mně. „Jako na základě našeho povídání, nebo čeho přesně? Nemůžu ani říct, že by mě zdravil. Prostě spolu jenom hrajeme a z toho moc nepoznáš, krom toho, jak střílí, jezdí, trefuje branku – je pravák, ale někdy střílí přes levačku, což je zajímavé… Většinou podvědomě volíš ruku, která ti je bližší, nebo se tomu aspoň nevyhneš.“ Když si všimnu Derekova výrazu, plynule navážu: „No a chová se ke mně jako pizda, takže jsem se do něj nezamiloval.“

„Jaaasně. Takže předpokládám, že tam v pondělí nepůjdeš, když se k tobě chová jako pizda?“

Radši se na chvíli zadívám na Netflix, protože ten trailer je neuvěřitelně zajímavý a možná v tom hraje i Sandra Bullock, což je moje nejoblíbenější herečka.

„Nigele?“

„Co ti mám říct? Oba víme, že tam půjdu, stejně jako minulý týden, stejně jako předtím a předtím, a budu si pokládat hodně otázek o tom, co tím vlastně sleduje, proč se mnou hraje, krom toho, že hledá způsob, jak mě v nadcházejícím zápase obejít nebo rozsekat a… Budu přemýšlet, jestli se mu navzdory všem těm holkám, co chodí na jeho zápasy, nemůžu třeba aspoň trochu líbit. To ty jsi mi přece vyprávěl o kámošovi z letního tábora, co byl stoprocentně hetero, a poslední den k tobě vlezl do stanu. Takže ano, všechno je možné.“

„Nepravděpodobné, ale možné,“ přikývne pomalu Derek. Sní dva hady, opráší si dlaně od cukru na koberec a znovu ožije. „Jenže tohle je Logan!“

Nestihnu odpovědět, protože někdo zaklepe na dveře a dovnitř vzápětí vejde máma.

Derek mě samozřejmě svými řečmi docela znejistěl a vytočil, takže na ni možná trochu naštvaně vypálím: „Nemůžeš počkat na vyzvání, mami? Co kdybychom byli nahatí?“

„No ale vy jenom jíte bonbóny,“ opáčí suše. Je oblečená do svojí domácí mikiny, kterou zdědila po mně a po Charliem. „Udělala jsem portobello burgery. Tobě bez okurky, Dereku.“

„Díky, jsi skvělá.“

„Kéž by si to myslel i můj syn.“

„Tvůj syn se v současném světě moc neorientuje.“

„Díky.“

„Za málo. Ta mikina ti sluší.“

„Vypadám v ní na třicet?“

„Pětadvacet.“

Máma odejde a Derek se tváří, jako kdyby se právě nic nestalo. Dojí posledního hada a sáček zmačká. Potom sáhne pro notebook a zaklapne ho s tím, že si můžeme pustit prakticky cokoli, jakmile dovečeříme.

„Flirtuješ s mojí matkou,“ konstatuju po nějaké době, když se myšlenky seskládají dohromady.

„Tak pozor,“ zvedne Derek ukazováček. „Jsme kamarádi. Minule jsem jí radil s výběrem šály. A upřímně si myslím, že by tyhle věci nejradši řešila s tebou, jenomže ty jsi v tomhle moc hetero. Honíš puk.“

„To nezní zrovna heterosexuálně, když to podáš takhle.“

„Tak prostě jenom umím mluvit se ženami. Boha jeho, uklidni se, prosímtě. Co si asi tak myslíš, že bych dělal, kdyby se přede mnou nějaká ženská svlékla? Prohlédl bych si ji z anatomického hlediska, ale můj…“ významně pohlédne na svůj rozkrok, „by se neobtěžoval vstávat. Nezájem.“

„Proč mám pocit, že pořád mluvíš o mojí mámě?“

„Nigele!“

Vzdychnu, protože vlastně nevím, co jsem přesně chtěl říct, a už vůbec ne, co jsem si chtěl myslet. Derek a moje matka, to je kapitola sama pro sebe. Mají dobrý vztah prakticky od prvního dne, kdy jsem ho přivedl domů. Jenomže ona je prostě taková, minule řekla Charliemu, že pokud se Nickovy rodiče znovu pohádají, může u nás pár dní zůstat.

Otevřená rodina. Skoro jako nějaká komunitní zahrádka. Domov pro všechny zoufalce.

„Nigele? Nezlobíš se, doufám?“ zeptá se Derek opatrně. Nejspíš má strach, že přece jen přestřelil.

„Jasně že ne. Jen jsem…“

Skočí mi do řeči s chápavým výrazem. „Může. Logan může být gay.

x

Nevím, jestli jsem vypsal správně aminokyseliny. Abych byl stoprocentně upřímný, nevím ani, k čemu jsou, a připadám si jako idiot.

Trochu nervózně klepu nohou a rozhlížím se po třídě.

Cítím šílené napětí. Centrum úzkosti bývá na hrudi, ale to neznamená, že neprostupuje člověkem od hlavy po paty, ke konečkům prstů. Jako kdyby se každé nervové zakončení nějak kroutilo.

Už od rána pociťuju, že tohle rozhodně nebude můj den a písemka z chemie tomu nepřidá. Věci, kterým bych se v jiné dny dokázal zasmát, mi dneska připadají nepřekonatelně těžké.

Ráno mě například ukrutně vykolejilo, když jsem zjistil, že mikina, kterou si chci vzít, leží ještě pořád v koši na prádlo, protože někdo zapomněl nacpat pračku a zapnout ji. Strávil jsem několik dlouhých minut úvahami, proč jsem na to do prdele včera nemyslel.

Jednou mě podobným způsobem vyhodil z konceptu i Moore. To jsme se tenkrát ještě moc neznali. Bylo soustředění, pil jsem ovesné mléko a on mi hodil puk, na nahrávku, dle jeho slov, ale puk spadl do hrnku, rozbil ho a mléko mě ohodilo.

Ne že bych se z toho tenkrát přímo zhroutil, ale rozhodně to nějakou chvíli vypadalo, že budu brečet.

Moore se ptal, jestli mám krámy. Že podobně reaguje jednou měsíčně jeho sestra.

No tak nemám. Ale jestli stavy podobné úzkosti zažívají ženské každý měsíc několik dní, zaslouží si můj nehynoucí obdiv.

Protože já to nezvládám.

Sedím ve třídě a klepu nohou.

Jo aha, aminokyseliny v testu z chemie. Tak ty jsem rozhodně vypsal špatně.

Pohledem zkontroluju Dereka, který se soustředěně sklání nad svým papírem, takže se určitě připravil mnohem víc než já. Nechápu, proč jsem to tak podcenil. Myšlenkami na Logana? Na hokej? Na všechny strasti světa? S takovou určitě nedokončím školu. Ale tak je to vždycky. Podělám, na co sáhnu.

Nejsem dobrý student.

Nejsem dobrý brankář.

Nejsem dobrý syn.

„Pane Clane, pokud chcete podvádět, doporučila bych vám vybrat si někoho jiného než pana Sommerse. Ani jeho výsledky nejsou nijak závratné,“ řekne Barryová klidně. Opírá se zády o katedru a mžourá do slunka, které se do třídy dere skrz žaluzie, takže to na chvíli vypadá, jako kdyby se opalovala. Ale vidí očividně úplně všechno.

Až na to, že já jsem rozhodně nechtěl podvádět a ona si teď myslí, že chtěl.

Že jsem lempl.

Že jsem špatný student.

A špatný brankář…

Vstanu, vestoje test rozmáchle podepíšu a s poslední dávkou hrdosti a křečí v žaludku dojdu k Barryové a písemku jí podám. Nekoukám jí přitom do očí a vlastně se ani nezeptám, jestli můžu odejít na záchod. Prostě rovnou zamířím ke dveřím a cítím v zádech pohledy ostatních spolužáků, svrbí mě podél páteře.

Chodba je prázdná, protože logicky ještě nezvonilo na přestávku. Jdu rovnou na záchody a v duchu si plánuju, že na sebe chrstnu ledovou vodu a klidně se vydýchám v tureckém sedu, opřený o kachličky. A vrátím se do třídy jako nový člověk.

Takže fakt nechápu, proč vzápětí sklápím prkénko, zavírám se v kabince a brečím. Nesmyslně dlouho, dokud pro mě Derek nepřijde. Klepe na dveře, a když otevřu, mlčky mě vezme za loket. Dojdeme k umyvadlu.

Pustí vodu a pomůže mi omýt obličej.

Mám opuchlé oči, ale Derek je u mě. Je někdo, koho znám. Nacpe mi papírové utěrky, abych se otřel. Něžně mi odhrne vlasy.

„Nechceš se dneska odpoledne stavit v té kavárně na rohu?“ navrhne tónem, který se k současné situaci absolutně nehodí. „Můžeme si dát XL kafe s posypkou, nebo aspoň nějaké smoothie. A jít tam dolů k řece, prostě jen posedět, co myslíš?“

Mele dál a mě to pomalu uklidní.

Po nějaké době začnu odpovídat. Začnu dýchat.

Autor: Eva Pospíšilová

* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥