Szabi

Chodba byla nekonečná. Vyřadil jsem kameru, která mířila na ocelové dveře, a šel jsem rovnou k nim. Neměly žádný zámek ani bezpečnostní kód, co bych musel prolomit, ale nepřipadalo mi to podezřelé. Nikdo nejspíš nečekal, že bych se mohl dostat tak daleko.

Držel jsem Kongou, zbraň, kterou jsem sebral tenkrát v hotelu, a pomalu jsem vstupoval do potemnělé kanceláře. Toho muže za stolem jsem si málem ani nevšiml. Ale jak jsem ho jednou uviděl, cítil jsem, že ho chci zabít.

Bylo to z mojí strany čisté a rychlé, prostě jsem mu zlomil vaz, protože výstřel by mohl někdo slyšet, a položil jsem ho na zem. Pak jsem projel počítač, jestli nenajdu něco, co by mi mohlo pomoct v pátrání. Spousta souborů, ale nic důležitého. Pokračoval jsem dál. Holka, která přišla se mnou, mě následovala jako stín a kryla mi záda.

Postupně jsme prošli několik místností a nechávali jsme po sobě jenom mrtvoly a spoušť. Měl jsem podivný svíravý pocit v žaludku a vsadím se, že V ho měl taky. To on byl hlavní postava tohohle příběhu. Celkem fajn kluk s vlasy střiženými na ježka, který neváhá, jak jde o zabíjení parchantů nebo o získání peněz, ale neváhá ani v těch momentech, kdy může někomu pomoct. Má komplikovaný charakter, vnitřní démony a taky tajemství. Třeba že umírá.

Stačil jsem si ho celkem oblíbit.

V jednu chvíli jsem se dostal do opuštěné laborky. Špinavá, odporná místnost bez oken, na zemi kaluž lepkavé krve a na stole mrtvola. Poznal jsem, že ji někdo rozebral na součástky. Ale věděl jsem, že nemám čas zaobírat se tím, co se stalo druhým, protože Evelyn možná ještě žije a já ji potřeboval najít. Její život byl klíčem k mému životu.

Konečně jsem se dostal tam, kam mě hra celou dobu vedla. Vypadalo to jako prostorný ateliér, uprostřed kterého byla velká postel, na kterou mířily kamery. Evelyn seděla vedle postele, nahá, bolavá, od krve. Hlavu měla podivně svěšenou na stranu, až mě napadlo, jestli už vážně není mrtvá, a proto všichni odešli. Už ji nepotřebovali, aby s ní dělali všechny ty odporné věci, které pak mohli prodávat jako záznam na černém trhu.

Sklonil jsem se k ní.

V se k ní sklonil.

Zkontroloval jsem její životní funkce a uvědomil si, že je pořád naživu. A pak se ozval výstřel, do místnosti vcházeli ti, kteří jí tak moc ublížili, a já je všechny pozabíjel, jednoho po druhém. Někdy se mi stane, že minu, ale tentokrát jsem trefil s naprostou přesností. Možná díky tomu, že jsem si upřímně přál, aby umřeli, doopravdy jsem si to přál, přestože to bylo absurdní, když se mohli maximálně tak rozpadnout na jedničky a nuly.

Střílel jsem do nich, i když byli dávno mrtví. Pálil jsem do jejich těl jednu kulku za druhou, dělal jsem z nich krvavou kaši a přišel tak o spoustu nábojů. Ale bylo mi to jedno.

Nakonec jsem vzal Evelyn do náruče a rozešel se s ní chodbou zpátky. Představoval jsem si, že ji držím pevně. V ji držel pevně. Byla to jenom herní postava, navíc z valné části tvořená dráty, mechanikou a procesorem, ale pro mě byla skutečný člověk.

Nesl jsem ji a najednou jsem si uvědomil, že nehraju. Prostě jsem ten příběh žil. Představoval jsem si tisíce rukou, co se dotkly jejího těla a nutily ji dělat všechny ty hnusné věci, nezaujatý výraz kameramana, krutost toho místa, vůli Evelyn bojovat a následně odevzdanost, když už toho bylo prostě jenom moc, až se něco v ní vyplo. Duše vystoupila z těla a dívala se na to z dálky.

Hra se automaticky uložila a já vyjel do menu, vypnul jsem ji a s ní i celé PSko a televizi.

Rychle, účelně, trochu hystericky.

Ve sklepě teď bylo šero, částečně narušované světlem nad schody. Ovladač jsem s třesknutím položil na stůl. Přitáhnul jsem kolena k bradě a potichu brečel, dokud jsem neměl látku tepláků úplně promočenou v místech, kde jsem se o ni opíral.

Tys celou dobu klidně spal, zachumlaný a schoulený, ale tentokrát už ne jako raněné zvíře, ale jako někdo, kdo ze sebe sundal opravdu těžké břímě. Vedle tebe ležela jedna z rozečtených knih. Díval jsem se na tebe uslzenýma očima a bylo mi to tak strašně líto, tolik bolesti, co sis musel prožít. A místnost, do které jsem vkročil ve hře, byla jako ložnice na konci chodby. A tělo, co se choulilo vedle postele, bylo tvoje tělo. Představoval jsem si, že v určitém momentu, zatímco jsi musel dělat všechny ty věci, se i tvá duše na chvíli oddělila od těla, aby mohla všechno pozorovat z dálky.

Kokain, perník, tráva, prášky, krystaly.

Pak už se těžko vracelo zpátky. Ale tys to dokázal.

Otřel jsem si slzy do rukávů a opatrně si lehnul vedle tebe. Něco jsi zamručel, ale nevzbudil ses, když jsem tě přitáhnul k sobě. Cítil jsem na tváři teplý dech a vůni tvých vlasů.

Tuhle noc jsem nedokázal usnout, ale tentokrát mi to nevadilo. Vtiskával jsem si tvoje rysy do paměti a žil jsem z tvé přítomnosti. Slíbil jsem sám sobě, že nedovolím, aby ti ještě někdy někdo ublížil, a už vůbec to nebudu já. Miluju tě, opakoval jsem v duchu, ale možná jsem to řekl i nahlas, protože mi v tom šeru připadalo, že ses pousmál.

I ve spánku jsi působil o tolik živěji než před pár dny. Snad ani nevím, jak to popsat, ale tváře získávaly růžolící barvu, rty byly plnější a červenější, ale ze všeho nejvíc mluvily oči. Než jsi usnul, díval ses na mě a byl v nich ten starý známý lesk a odhodlání. Byl jsi to ty. Po takové době.

Než ses mi svěřil se svým tajemstvím, chodil jsi kolem mě po špičkách, stavěl jsi mezi námi zeď, skrze kterou jsem nedokázal projít. Vnímal jsem to, ale zpočátku jsem to považoval jenom za jedno z řady špatných období, kterým se kluci jako my nevyhnou.

Ale pak jsem si všiml tvých propadlých tváří. Rukou, kterými jsi skoro až křečovitě svíral hrnek kávy a tvrdil jsi, že je to v pořádku, taková snídaně ti stačí a najíš se později.

Smutek lidi stravuje zevnitř, Nathanieli. Živí se na nás tak, až se my sami stáváme potravou a možná proto pak nemáme vůbec žádnou vůli žít. Od chvíle, co jsem tě přivítal ve svém životě, jsem věděl, že jsi prožil spoustu špatných věcí a že si je neseš v kapsách jako těžké kameny. Vždyť proč by ses jinak světem tolik potácel a zakopával, proč by ses propadal bílým práškem do bezvědomí?

Vím, jaké to je, když člověk nemůže vůbec nic pozřít, a taky že jde o začarovaný kruh. Bez jídla nemáš sílu čelit dalšímu dni a bez síly čelit čemukoli nemáš chuť k jídlu.

Nejdřív jsem tě nechtěl nijak konfrontovat – konfrontovat zní samo o sobě dost hrozně, jako kdyby ses dopustil něčeho zlého, přitom to nebyla tvoje vina – ale den za dnem jsem vnímal ostřejší kontury tvých tváří, nepřítomný pohled, který jako kdyby směřoval skrze mě někam daleko do minulosti.

Napadlo mě, jestli to nějak souvisí s tím, že jsem se ti vyznal.

Nenapadlo mě vinit z toho drogy.

Možná je to naivní, ale jsem si jistý, že bych poznal, kdyby sis něco dal. Znal jsem tě tak dobře, když jsi byl pod vlivem. Když jsi existoval v alternativní realitě zastřeného pohledu a blaženého úsměvu. Když jsi byl naopak bláznivá ztřeštěná energie, která nedokázala ani na okamžik zpomalit. Znal jsem tě.

A výraz, jaký jsi měl, zatímco jsi zatvrzele odmítal jídlo a vymlouval se na bolest v krku, byl úplně jiný. Prázdný. Postupně jsi blednul jako duch, strach tě okusoval. Zřídka se stalo, že bys dopil alespoň to podělané kafe. Většinou jsi prostě jenom tisknul hrnek, pak jsi ho položil na stůl a nechal vychladnout.

Tohle jsem ti neřekl – ne protože bych to nechtěl sdílet, ale prostě jsem v kontrastu ke všemu ostatnímu zapomněl – ale po té večeři, během níž jsi křičel na tátu, že nefetuješ, jsem s ním ještě mluvil. Sešel do kuchyně, když jsem si připravoval čaj. Měl hlubokou vrásku na čele a ptal se, jestli jsi v pořádku.

S jistotou jsem řekl, že budeš. Věřil jsem tomu.

Táta se o tebe doopravdy bál, nicméně ze zkušenosti věděl, že je nutné dát lidem čas. Nechat prostor pro jejich rány, aby se samy zkusily zacelit, než do nich rýpat nehtem. Myslím, že to, co měl za sebou – smrt kamaráda, alkoholismus, moje propady, tvoje ztrácení se – to všechno z něj udělalo trpělivého člověka.

Částečně mě mrzelo, že se mu chystám lhát o tom, kam jsme se rozhodli jít. Do klubu. Nevím, jak by se na to tvářil. Ale zároveň mě to nemrzelo vůbec, jestli to dává smysl.

Nikdy nepřestanu vůči tátovi cítit ten silný hluboký vděk, který se nedá splatit, je to tak ryzí. Jenomže ty jsi pro mě nejdůležitější. Vždycky si vyberu tebe. Od chvíle, kdy tě moje ruce našly uprostřed toho výbuchu zoufalství, zatímco jsem se sypal jako domeček z karet, nebo možná ještě mnohem dřív. Když táta řekl, že tě potkal na benzínce. Nebo možná ještě dřív. Když jsi za mnou jako malý přišel do nemocnice. Nebo možná ještě dřív.

Naše duše se na tom domluvily, než se jeden z nás narodil.

Jsem s tebou tak spjatý, že kdyby se mě táta nebo máma zeptali: Elkane, neplánujete jít náhodou bez našeho vědomí do klubu, kde jsou k dispozici všemožné omamné látky?, odpověděl bych ne s podobnou lehkostí, jako kdyby se ptali, jestli si dám k večeři vařené šneky.

Ne, díky.

Chci tím říct, jak zatraceně důležitý pro mě jsi. Bludička, která se mi usadila na rameni. A já tě neshodím, budu tě chránit v objetí svých šupinatých křídel už navždycky.

***

Ještě nikdy jsem nebyl v klubu. Nevím, proč mám potřebu ti to připomínat, když to víš. Ještě nikdy – doplň prakticky libovolnou věc – jsem tohle nedělal. Neměl jsem žádná velká očekávání, ale trochu mě bolel žaludek. Snad nervozitou nebo možná odporem vůči všem těm lidem a světlům. Nicméně dát si pivo nakonec nebyl špatný nápad.

Nemohl jsem z tebe spustit oči, když jsi začal tancovat. A tvoje oči k sobě přitáhly všechna ta světla. Nejdřív jsi působil podivně bázlivě, stahoval sis rukávy přes ruce, přešlapoval jsi, spousta zbytečných gest. Tak trochu jako štěně, co sem omylem zabloudilo a teď čeká, až mu někdo řekne, co má dělat. Bylo to tím, že jsi nebyl zvyklý tancovat bez drog? Připadaly ti nohy až moc těžké?

Ale tyhle pocity nejspíš rychle zmizely. Vnímal jsem, jak je pozvolna nahrazuje radost z pohupování, hudba rezonující v hlavě, v každé buňce. A když začala hrát píseň, kterou jsem znal, a zazpíval jsem ti pár slov do ucha, tys mi zaháknul prsty za lem kalhot.

Postupně, s každým dalším pohybem, se ti dařilo gumovat přítomnost ostatních. Hýbali jsme se ve stejném rytmu a naše těla do sebe dokonale zapadala. Myslel jsem na to, jaké by to bylo, kdybychom byli nazí. Sledoval jsem, jak světla v klubu ještě víc zvýrazňují tvůj pohublý obličej, ale oči jsi měl tak zatraceně živé, Nathanieli!

Když ses natlačil blíž, poznal jsem, že jsi tvrdý stejně jako já, a to mě vzrušovalo. Měl jsem silnou potřebu dotknout se tě tam dole, pohladit tě a sevřít přes látku kalhot. Dokonce mě napadlo říct ti, jestli nepůjdeme za roh do chodby – i panic jako já měl takovou myšlenku – a nebudeme se líbat, možná i něco víc. Ale pak jsem se na tebe zase podíval, doopravdy podíval, a tvoje oči odrážely jenom mě jako hladina vody a uvědomil jsem si, že tě nechci jenom tak opřít o špinavou zeď, protože někdo tak krásný a čistý jako ty si zaslouží něco lepšího.

Tak jsem se o nic nepokusil a prostě jsem jenom dál tancoval, hýbal jsem se proti tobě a jednou mi ze rtů unikl tichý vzdech, když ses pohnul nazpátek.

Nevím, jestli za to mohlo vzrušení, vědomí, že jsme někde, kde bychom správně být neměli, a endorfiny, které se mi vyplavovaly do krve. Možná šlo o kombinaci všeho. Nicméně v jednom určitém okamžiku, čelem všem těm světlům, co mi zároveň umožňovala setrvávat ve stínu, protože po mně jenom sklouzly, jsem si uvědomil, že žiju.

Strašně jsem ti o tom chtěl říct.

Zajel jsem ti rukama do vlasů a vnímal jsem, jak mi prokluzují mezi prsty. Přitisknul jsem ti rty ke krku, jako kdybych z tebe pil, a přísahal bych, že jsem cítil tvoji rozbouřenou krev, která nesla ozvěnu tlukotu srdce. Trochu jsem nasál kůži a přejel po tom místečku zuby.

Rukama jsi mi vklouzl pod tričko, zlehka přejel nad lemem tepláků a pak odvážně, nebo možná spíš drze, putoval k zjizvenému boku. Zastavil jsi kousek od místa, kterého ses nikdy předtím nedotknul, a já na vteřinu ztuhnul. Ale byla to vážně jenom vteřina, přísahám. A i ta mi zpětně připadá hloupá. Viděls mě, myslím doopravdy. Tak jako nikdo jiný. Čeho jsem se tu jednu vteřinu bál? Že se dotkneš mých jizev a nebudeš schopný skrýt znechucení?

Přikývnul jsem dřív, než jsem sám sebe stačil znervóznit. Srdce mi hlasitě bušilo.

A pak jsi měl najednou dlaň na mých jizvách, přejel jsi po nich palcem, jako když člověk jemně testuje struny nějakého hudebního nástroje. Ve tvém výrazu nebylo vůbec nic, jenom láska a taky vděčnost.

Když jsem ti potom řekl, že tě strašně chci, chtěl jsem tě fyzicky, ale i psychicky, chtěl jsem tě u sebe, jak to jenom jde, na všech rovinách vědomí, chtěl jsem si tě nechat, chtěl jsem tě podobně jako čaj vypít úplně do dna.

***

Tohle bude nejspíš trochu šok, Elkane.

Ale upřímně si nejsem jistý, jestli to doktorka řekla přesně takhle. Byl jsem jenom malý kluk, který stačil za tak krátkou chvíli prožít spoustu bolesti. Ohlodala mě až na kost, podobně jako oheň. Ani si nevzpomínám, zda jsem ležel, anebo seděl, když doktorka řekla tu větu. Možná jsem ani sedět nemohl. Možná nemluvila ke mně. Možná se obracela k mámě.

Tohle bude nejspíš trochu šok, paní Harlenová.

K čemu to konstatování vlastně bylo, Nathanieli? Mohl to být větší šok, než když se matka dozvěděla, že jsem málem uhořel? Větší šok, než když mě vůbec poprvé uviděla? Mohla se vůbec složit z něčeho tak fádního, jako je převazování boku po operaci? Sakra, myslím, že i kdyby zjistila, že se pod obvazy nachází pletivo nebo vzor vyšitý tisícem různobarevných nití, nemohlo to s ní po tom všem ani trochu hnout.

A já byl v té době buď mimo, nebo naopak až moc přítomný. Bolest si čas od času prorazila cestu tlumicími léky, prosákla na povrch a vhodila mě do reality nemocničního pokoje a všech těch pípajících přístrojů. To jsem ještě neměl takovou hrůzu ze spánku, ta přišla až později. Naopak jsem ho dokonce vítal. Ale musíš si k tomu připočíst všechny ty léky, kapačky, výživu, matčiny uplakané oči, pocit, že něco ze mě už není. Jako dítě jsem to nedokázal přesně popsat, ale když mi matka později četla pohádky, aby moji mysl nějak zabavila a odvedla jinam, měl jsem pocit, že jsem jeden z těch žebráků, kteří zaprodají duši a pak už ji nikdy nedostanou zpátky.

Teprve později jsem si uvědomil, že jsem drak a že duši nejspíš mám, ale to neznamená, že je v pořádku.

Před tím, než jsem málem shořel, jsem neměl draky nijak zvlášť v lásce. Jako malý jsem si rád hrál na to, že některému useknu hlavu a že dostanu království – princezna mě nijak zvlášť nezajímala, ale představa dlouhých hradních chodeb, kde se dá běhat, za zlato z pokladnice kupovat cukroví, nemuset nikdy chodit do školy, zkrátka to všechno se mi líbilo. Přičemž drak byl prostě jenom něco jako překážka, která stála v cestě. Drak byl zrůda. Svým dřevěným mečem bych mu býval s radostí srazil hlavu.

Jenomže po nehodě jsem začal chápat další souvislosti. Třeba fakt, jak moc musí být takový drak osamělý. Roky zalezlý ve sluji čeká na společnost, která nepřijde, protože z něj všichni mají strach. Nakonec se tedy odhodlá k zoufalému činu a vyhrožuje ostatním, že jejich domovy srovná se zemí, pokud mu nepošlou princeznu, přičemž tady podle mě prostě ani tak nejde o princeznu, nemyslím, že by princezna byla chutnější než obyčejná děvečka, ale drak jim chce ukázat, že to myslí vážně.

Zas a znovu se to týká jeho osamělosti. Není v tom nic dalšího. Jenom zoufalství a vlastně i hořké uvědomění, že je odsouzený k samotě a k tomu, aby mu chtěl každý krásný princ srazit hlavu. Ani princezna s ním nemluví, truchlí po domově.

Kluk jménem Elkan měl hodně kamarádů a dělal hodně kravin, byl to divoký průzkumník všelijakých prolézaček, zahrad a domů, kam ho pozvali na návštěvu. Byl zkušený cestovatel na svém oři se dvěma koly a uměl jezdit bez držení řídítek. Nahlas se smál a ostatní se smáli o to víc tomu, co říkal. Ne na znamení výsměchu, ale protože je bavil.

Popálený kluk jménem Elkan, ten ohořelý kripl, žádné kamarády neměl. Na to byl moc dlouho v nemocnici a ve všemožných sanatoriích, dával se dohromady. Dostal pár psaníček s přáním brzkého uzdravení a později ho ti, se kterými se kdysi bavil, přišli navštívit v doprovodu svých rodičů. Na všech bylo znát, že tam nechtějí být, a on od nich odvracel hlavu. Každé z těch dětí spěchalo z jeho pokoje tak rychle, jako se hnala zachráněná princezna na svobodu.

O tomhle jsem ve skutečnosti mluvit nechtěl, šlo pochopitelně o ten bok, ale asi chápeš, že jsem zkrátka nebyl v kdovíjak dobrém rozpoložení. A doktorka měla pravdu. Když jsem poprvé viděl, jak to místo na mém těle vypadá, a když jsem si naplno uvědomil aha, ze stehna mi vzali kůži a dali ji sem, byl to nejenom šok, bylo to přímo otřesné. Zarudlé, zvrásněné, tak cizí.

Ale byla to pořád ještě rána a já měl tím pádem naději, že se vyléčí, a nemínil jsem z té naděje ani trochu slevit. Upínal jsem se k tomu v následujících týdnech a měsících, snažil jsem se vnímat bok jako svoji součást, jenomže to nikdy zcela nešlo. Jistě, transplantovali tam kus mojí kůže, sice odjinud, ale pořád jsem to byl já. A přesto jsem si připadal jako zkurvený kabát sešitý z různých dílů.

Po nějaké době se přidalo svědění. Jak se tělo hojilo, samozřejmě mě svědilo skoro všechno, ale bok byl nejhorší. Pamatuju si, že jsem to jednou už nevydržel, jako kdyby mi úplně přepnulo v hlavě, a zkoušel jsem si ho rozdrásat. Matka mi musela držet ruce a zdravotní bratr, který měl tu noc směnu, jí pomáhal, jinak bych ji snad i v návalu zuřivosti pokousal, jen aby mě nechala.

Nakonec přišel největší šok, když ta samá doktorka – a tady si nejsem přesně jistý, jak dlouho to bylo, protože mně samotnému to připadalo jako věčnost, anebo naopak jako čas, který někdo vystřihnul z mého života a zahodil – prohlížela můj bok a pak spokojeně řekla hezky se to zahojilo.

Teprve tehdy mi to došlo. Že jsem do té doby věřil, že se kůže zahojí, a tohle měl být výsledek. Ten den jsem na sebe koukal novýma očima. Nedokázal jsem uvěřit, že po vší té bolesti je tohle do háje ono! Prohlížel jsem si spletenec jizev a napadlo mě, že bok je místo, kde se všechny ty jizvy setkávají.

Průsečík bolesti.

Zjizvený obličej, ruka a prsty, to všechno, byť to mně samotnému zní bizarně, jsem na určité úrovni dokázal pochopit. Bolest v těch místech se do mě postupem času podivně vsákla a jizvy se staly součástí mého těla. Možná za to mohl i fakt, že tvář a ruka, obojí přicházelo do kontaktu s mámou i tátou, když mě jeden z nich pohladil (zpočátku jsem před matkou neuhýbal) anebo chytil za ruku. Ale bok jsem schovával. Byl něčím, co jsem na sobě nenáviděl ze všeho nejvíc. Nenáviděl jsem ho tak moc, že kdybych se někdy rozhodl servat ze sebe kůži, začal bych přesně v tom místě.

Upínal jsem se k myšlence, že se pořád ještě léčím a nakonec to nebude tak hnusné. Přece tomu obětovali kůži z jiného místa!

A pak doktorka řekla, že se to hezky zahojilo. Ten den jsem několikrát zvracel a měl teplotu. Mohl jsem něco špatného sníst nebo to bylo ze stresu, už nevím, ale nedokázal jsem ta slova dostat z hlavy. Hezky se to zahojilo. Ať jsem dělal, co jsem dělal. Hezky se to zahojilo. I když jsem vřískal. Moc hezky, Elkane.

Měl jsem být drakem napořád. To byl kurva teprve šok!

Když jsem ti tenkrát na pláži to místo ukázal, bylo to něco úplně jiného, než když jsem dovolil, aby ses ho dotknul. Ani já se ho nedotýkal. Poslední kousek kůže na mém těle, ke kterému jsem cítil hluboký odpor a kterého jsem se zároveň tolik bál.

Snad teď chápeš, jak moc to pro mě znamenalo. Že je to jeden z největších důkazů lásky, který mám. Chci ti přiznat, že to ve mně vzbuzovalo zvláštní, doposud nepoznané vzrušení. Vědomí, jak mi přikládáš svoje jemné horké dlaně zrovna tam, aniž bys po mně přestal toužit.

Že mi nemíníš srazit hlavu, ale jsi odhodlaný mě milovat.

Z průsečíku bolesti se stal průsečík našeho toužení.

Jestli jsem se ti už předtím vyznal, tak v tom klubu jsem se ti oddal úplně celý, lištičko.

***

Po tom, co jsme spolu byli tancovat, se ti vrátila chuť k jídlu. Někomu by to možná mohlo znít banálně, ale já měl upřímnou radost, když jsem viděl, že ten kluk, který ještě před pár dny svíral roztřesenýma rukama kafe, se najednou láduje a věnuje mi jeden úsměv za druhým. Ať se stalo cokoli, povedlo se ti držet démony na vodítku.

Ale právě proto je nazýváme démony, že, Nathanieli? Protože nad námi dokážou vyzrát.

Když jsem se probudil uprostřed noci a nenašel tě, první věc, která mě napadla, byla: Spánek přitahuje neštěstí.

Možná to ani tak nesouviselo s tvojí nepřítomností, ale se snem, který se mi zdál a já si ho nedokázal vybavit. Ale sotva jsem si všiml prázdného místa vedle sebe, hrklo ve mně. Vyděsil jsem se. Nejsem si jistý, proč mě nenapadlo, že jsi šel na záchod nebo si uvařit čaj. Byť jsem se snažil myslet pozitivně a neděsit se, moje zkušenosti mluvily jinak. Zkušenosti mi radily zahodit deku a co nejrychleji vyběhnout do kuchyně – ani tam jsem tě pochopitelně nenašel – a zatímco jsem si trochu zmateně protíral oči a chystal jsem se zamířit do patra, všiml jsem si, že se na zahradě svítí. Mohl to být jenom odlesk hvězd, světlo měsíce, bůhvíco ještě, ale znovu mě zachvátil strach.

Nezdržoval jsem se obouváním bot. Měl jsem na sobě tepláky a mikinu a to muselo stačit. Otevřel jsem a běžel do zahrady, jednou rukou jsem se zlehka přidržoval zdi domu, abych neuklouznul. Tráva byla mokrá a studená, bodala jako tisíce jehliček. Přece bys nešel v takovém počasí plavat. Nenapadlo by tě něco tak šíleného, že ne? A přesto jsem si tím nebyl jistý. Došlo mi, jak jsem byl naivní, když jsem uvěřil tomu, že jsi v pořádku, jen protože s chutí jíš a rozdáváš úsměvy. Ty noční můry, co sis v sobě nosil, přece nemohly jenom tak zmizet. Kluci jako my takové štěstí nemají.

Zahrada se nořila do tmy, ale světlo u bazénu bylo dost jasné, aby odkrylo schoulenou postavu na schůdcích. Nějak jsi na ně poskládal svoje tělo, které mi v ten moment znovu přišlo zubožené. Vybavil jsem si, jak jsem tě v lednu pustil domů, když sis přišel pro peníze. Ale tenkrát jsem necítil, co teď. Tenkrát jsem tě nemiloval.

Běžel jsem k bazénu a bez rozmyslu do něj skočil. Bylo to instinktivní, ačkoli nejspíš ne úplně chytré, protože mi to málem vyrazilo dech. Oblečení se okamžitě nacucalo vodou a táhlo mě ke dnu, nicméně jsem dostal pomyslnou facku, která mě ještě víc vytrhla ze spánku a zpřítomnila. Škoda, že to nebyla jedna z nočních můr, ale realita.

V životě jsem se tak moc nebál. Možná jednou. Když jsem kdysi dávno stlačil kliku a dveře se neotevřely. Ale teď mi to připadalo tak vzdálené a tys byl tak konkrétní. Brodil jsem se k tobě a chytil jsem tě za boky, prakticky ses na mě převážil. Dýchal jsi. Myslím, že jsi slyšel, jak opakuju tvoje jméno, a to tě přimělo otevřít oči.

Zase jsem v nich viděl jenom trosky. Proč, ptal jsem se sám sebe, proč. Copak jsme spolu nestačili za poslední týdny a měsíce postavit tolik pevných základů? Přitáhnul jsem tě k sobě a něco ve mně se roztřáslo. Nebyl to chlad, ale úleva. Hladil jsem tě ve vlasech. Žil jsem z toho, že žiješ. Nechtěl jsem si představovat, co by se stalo, kdybys spadl do vody, ale stejně jsem se tomu neubránil. Tvoje tělo uprostřed černé hladiny, zatímco bych spal.

Šílenstvím bych si rozdrásal obličej a oči, abych se zbavil toho výjevu.

Ale teď jsem byl s tebou a ty ses třásl, bojoval jsi se zimou, což značilo, že jsi to nevzdal.

Mluvili jsme spolu a možná jsem na tebe zvýšil hlas, odpusť mi.

A pak jsem ti řekl, abys to nechal jít. Jak přesně jsem to řekl? Nejspíš jsem byl pořád dost vyděšený, než abych to teď dokázal přesně popsat. Chtěl jsem ti zcela jistě navrhnout, abychom šli domů, vzít tě do teplé sprchy, sundat ti oblečení, zahřát tě. Ale tušil jsem, že pokud odejdeme, znovu si to poneseme s sebou. Tak jsem zůstal.

Tam na kraji bazénu, v černočerné vodě, ve které se odráželo jenom pár hvězd, jsi mi vložil svoje noční můry do dlaní. Kdyby byly noční můry skutečné bytosti, představuju si, že by je tvořil strach a jed, a já bych je zmáčkl a mezi prsty by mi protékala jejich krev, tmavá jako inkoust.

Vyprávěl jsi o ložnici na konci chodby a o tom, co tě ten muž nutil dělat (nebudu ho nazývat jménem, nezaslouží si, aby ho to jméno činilo jakkoli významným a zapamatovatelným). Věci, které tě nutil používat, aby se na tebe dívalo víc lidí. Vzdechy, které tě nutil předstírat. A slzy, které tě nutil polykat, když bylo po všem a ty jsi odešel zpátky k sobě, zlomený, zničený, zubožený, sám sobě na míle vzdálený.

Nevím, co mě bolelo víc, Nathanieli, ale když jsem pochopil, že sám sebe nevidíš jako oběť, nýbrž jako spoluviníka, musel jsem se kousnout do jazyka, abych nekřičel zoufalstvím. Nejsem idiot, rozumím tomu, jak je těžké přijmout pravdu, a zároveň jsem věděl, jak velký krok to pro tebe je, svěřit se. Ta frustrace byla ovšem šílená. Nejradši bych tebou zatřásl a řekl ti, že ne, ty ses ničeho nedopustil, to on.

I v momentech, kdy jsem si chtěl během života seškrábat jizvy, rozřezat sám sebe na tisíc kousků, jenom abych neviděl, jaký jsem, i v momentech té největší a nejsilnější sebenenávisti nebyla ta nenávist ničím ve srovnání s pocitem, který mě zaplavil, když jsi o tom muži mluvil. Rád bych ti řekl, že jsem cítil něco jako smíření a náznak soucitu, že jsem si propojil, jakou lásku asi musel k tvojí mámě chovat, když tě donutil dělat všechny ty věci, aby získal peníze na léčbu, ale odmítám si něco takového romantizovat. Odmítám připustit, že pro něj bylo jeho zoufalství částečnou omluvou. Odmítám vůči němu cítit něco jiného než bezbřehou nenávist, zhnusení a vztek.

Držel jsem tě. Objímal jsem tě. Líbal jsem tě. Uprostřed té ledové vody jsi mi pověděl úplně všechno a ukázal mi popálený prst. Když jsi domluvil, upíral jsi na mě skoro až štěněčí pohled, který se dožadoval ujištění, že mi nepřipadáš odporný.

Přece jsem věděl, že se ti něco stalo. Každá z těch stránek a kapitol, které jsi s sebou první noc přinesl, slova vrytá do ledové krusty tvých očí, roztřesené ruce, nepřítomné pohledy, potřeba šokovat, to všechno promlouvalo o tom, že máš za sebou zlé věci, které na tobě ulpěly podobně jako špína za nehty, co nejde vydrhnout.

Zlíbal bych každé místo na tvých prstech a dlaních, každé místo na těle, jen abych tě polibky očistil od mučivých myšlenek.

Tvá odvaha byla ohromná, když ses rozhodl svěřit i tátovi a mámě. Mohl bych mluvit o tom, jak mě zaskočilo, když táta odešel, a jak jsem se na něj proto zlobil, ale vůbec poprvé, a to je s podivem, považuju za důležité zmínit mámu. Její cit, který byl soucitem jenom na okamžik, aby tě neuvedla do rozpaků, a zcela přirozenou potřebu postarat se o tebe. Byl to jeden určitý moment v kuchyni, Nathanieli, kdy něco řekla a já na ni pohlédl a viděl jsem, jak se snaží. Ne proto, aby ulevila výčitkám, ani proto, abych ji za to ocenil, ale protože tě má prostě a jednoduše ráda.

Možná že až s přihlédnutím k tomu vědomí a možná že až v kontrastu s tím mužem, který ti tak ublížil, jsem vůči ní dokázal pocítit něco vřelého. Po tolika letech jsem v ní viděl něco víc než jenom člověka, který odchází a otáčí přitom klíčem v zámku.

***

Na to všechno jsem o pár dní později vzpomínal, zatímco jsem se k tobě tisknul ve sklepě na gauči a jemně ti prohraboval vlasy. Už se mi nechtělo brečet, byl jsem spíš zamyšlený. Cestičky od slz začaly pozvolna vysychat.

Nebyl jsem si jistý, jestli dokážu znovu zapnout PlayStation a pokračovat v hraní Cyberpunku. Jasně, je to jenom hra, ale ta scéna mi připadala až moc děsivá a skutečná. Nakonec mě nenapadlo nic lepšího než se k tobě natlačit ještě blíž, obejmout tě pevněji a zkusit zavřít oči.

Vnímal jsem tlukot tvého srdce a jak se ti zvedá hrudník v pravidelných nádeších. Ležel jsem u tebe tak blízko, že jsem si byl téměř jistý, že se tu noc nic zlého nestane. Každý pohyb a zavrtění by mě probral. Každý pokus vstát a… Ale proč bys vstával? Tohle byl náš bezpečný prostor.

Nahmatal jsem tvoji ruku a zlehka jsem přejel palcem po strupu, co se ti udělal na prostředníčku. Řekl jsem ti, že mám to srdíčko navzdory všemu, co pro tebe znamená, moc rád? Řekl jsem ti… Vsadím se, že jsem toho stačil říct víc než dost a moje city jsou víc než jasné. Rád bych dodal, že dokud budu existovat, udělám všechno pro to, abys byl šťastný a aby sis připadal čistý, protože přesně takový jsi. Kluk s tou nejkrásnější duší.

Dlouho jsem si myslel, že jsi mi změnil život, Nathanieli, ale pravda je, že s tvým příchodem můj život teprve začal.

Autor: Eva Pospíšilová

* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥