Szabi

V noci se mi o něm zdálo. Byl to mix posledních dní. Byly to chvíle ve sklepě i chvíle na pláži. Byl to jeho úsměv a byl to jeho klid. Viděl jsem jeho tvář, když hrál hry, když seděl u nedělního oběda a nabíral si jídlo na talíř, když si vařil čaj a když ho pak pomalu a rozvážně pil.

Zdálo se mi o velkých tmavě karamelových očích, zdálo se mi o úzkých rtech, které jsem zkoušel neustále rozesmát, ale nikdy se mi to nepodařilo, zdálo se mi o vlasech, tak krátkých, že jejich dotek musí škrábat. Zdálo se mi o jizvách.

Prosil jsem ho, abych je směl pohladit. Abych je směl líbat. On mlčky přikývl, vzal moji ruku a přiložil si ji na tvář.

Možná jsem mu seděl na klíně. Možná jsme byli ve sklepě a možná na pláži. Možná jsme byli nazí a já se ho držel tak pevně, až mi zbělely klouby prstů. A během celé té doby, co on mlčel a propaloval mě tím nejpronikavějším pohledem, jsem mu šeptal do ucha, jak strašně ho chci.

Zdál se mi sen, ve kterém jsem byl šťastný a klidný, ve kterém jsem si připadal chtěný a krásný. Jeho ruce mě hladily po zádech, nehty přejížděly po kůži a pomalu se pohyboval.

Pamatuju si horko a pamatuju si chvění.

Pamatuju si, jak jsem ho prosil.

A pak, těsně před koncem, jsem se probudil.

***

Mám tak tvrdou erekci, až to kurevsky bolí. Ležím v posteli, zírám do stropu a zkouším dýchat. Ale tohle… Sen o Elim nejde rozdýchat a vzrušení nejde zastavit, proto odhrnu peřinu a sednu si. Na boxerkách mám obrovskou mokrou skvrnu a péro mi pitomě vykukuje ven. Sice s ním nemám ten nejlepší vztah, už mě mockrát nehezky zradilo, ale i tak boxerky stáhnu a ono okamžitě vystřelí nahoru.

Vážně si teď budu honit po erotickém snu o Elim?

Že se mi o něm zdálo, je v pohodě. Nemůžu ovlivnit, na co moje podvědomí myslí. Ale rozhodně můžu ovlivnit, jestli se teď při vzpomínce na něj vystříkám. A to bych asi neměl, ne?

Jenže co jiného mám jako dělat? Počkat, až splaskne? Teď, když vidím, jak mi z něj doslova teče?

Připadám si, jako bych dělal něco špatného, když si zajedu rukou do rozkroku a přejedu palcem po žaludu. A pak si nemůžu pomoct a začnu tvrdě a účelně masturbovat, abych co nejrychleji vyvrcholil. Samozřejmě zkouším na nic nemyslet, ale podvědomí je tak zatraceně silné, že mi opět předhodí obrázek Eliho. A nic víc. Nepotřebuju ho vidět nahého, slyšet ho říkat sprostá slova, představovat si, jak spolu šukáme. Ne, stačí mi jen jeho pohled, jak si mě prohlíží, zatímco si to dělám, a okamžitě ucítím rychle rostoucí chvění.

Naštěstí mě prozřetelně napadne popadnout ze země tričko a nastříkat to do něj, takže nemám zalepené povlečení. Jen mi trocha steče na ruku.

Nějakou dobu pak sedím s nohama na zemi a tričkem v ruce a sleduju, jak se mi péro zase poslušně scvrkává. Už dlouho jsem se neudělal takhle snadno. Naposledy, když jsem fakt nutně potřeboval uvolnění, jsem si musel pustit hardcore porno a narvat si prsty do zadku, a i tak mi to nesmyslně dlouho trvalo a na konci jsem byl ne zrovna příjemně unavený a rozbolavělý.

Měl bych být zvyklý, že mám po tom všem hranici vzrušení trochu dál a potřebuju stále víc podnětů, abych se udělal, jenže i tak si vždycky připadám zvrácenej a sám sebou znechucenej.

Hodím tričko na zem s tím, že ho později přeperu, a chci si převléct boxerky, když si všimnu postříkané ruky.

Olízni to, Nate. Takhle to řekl?

Vyděšeně vyskočím a zakopnu o batoh, takže sebou málem praštím na zem.

Do háje. Kurva.

Začnu třít ruku o boxerky, které ze sebe následně strhnu a zahodím. Vezmu čisté, stejně jako mikinu a tepláky. S hledáním vypraného trička se nezdržuju. Potřebuju pryč tak rychle, jak to jen jde.

Samozřejmě že se stůl sekne o koberec a nejde odsunout od dveří a musím s ním pořádně zacloumat. Taky se vracím pro peníze, protože si na ně vzpomenu až na chodbě. A pak, jako poslední třešničku na dortu, zaslechnu z kuchyně otcův pobavený hlas.

„Můžeme se tam příště stavit, ale musíš mi to připomenout. Jinak na to klasicky zapomenu,“ uchechtne se. Zastavím na schodech a svezu se do sedu rozhodnutý počkat, dokud otec neodejde do pracovny nebo obýváku, abych mohl nepozorovaně proklouznout.

Původně myslím, že mluví se Samanthou, proto mě upřímně překvapí, když mu odpoví Eli. „Snažíš se mě uplácet?“ pronese pobaveně. Pobaveně! Nikdy dřív jsem Eliho neslyšel takhle uvolněného. „No tak jo, to by šlo. Však víš, hru s mojí spotřebou nikdy neodmítnu.“

Je mi z toho zle. Je mi zle, jak si vesele povídají v kuchyni a domlouvají se, že spolu půjdou koupit hry. Říká mu tati, tráví spolu čas… Možná bych to mohl dát do kupy se Samanthou a vytvořit odkopnutou dvojku.

„Dík, žes jel se mnou,“ dodá Eli. Zní šťastně. Zní, jakože se usmívá. Viděl jsem ho usmívat se jen jednou, a to pouze letmo, a ta vzpomínka mi právě teď prokluzuje mezi prsty. Úplně stejně jako studený a hrubý písek na pláži.

„Jezdím s tebou rád,“ řekne otec. A není pochyb, že mluví upřímně. Láska k Elimu z něj stříká jak při orgasmu. Nenávidím ho, je, sebe.

Už nedokážu čekat, proto vstanu a posledních pět schodů seskočím. Popadnu boty do ruky a jen v ponožkách vystřelím ven. Ale i tak otec něco volá, a když ho záměrně ignoruju, vyběhne za mnou.

„Nate, počkej!“

Nechci s ním mluvit, takže mě samotného překvapí, když se slyším hulákat: „Na co? Až budu po milovaném Elim na řadě? Až si všimneš, že taky existuju?“

Asi se ptám dobře, protože ani na jednu z těch otázek nedokáže odpovědět. A tak mlčí. Dívá se na mě úplně stejnýma očima, jako mám já, a moje srdce v tu chvíli nejspíš exploduje bolestí.

„Takhle to není, Nate,“ hlesne po delší době.

Možná není, možná to tak fakt není, ale v mém světě se tím nic nezmění. Zavrtím hlavou, abych dal najevo, že už s ním nehodlám mluvit, a rozejdu se ulicí směrem do města. Boty pořád držím v ruce.

Na okamžik si přeju, aby šel otec za mnou, aby mě nenechal utéct. Klidně mě zastavil, třeba násilím, pokud by to jinak nešlo. Jenže to neudělá a já tím pádem spadnu zpátky do sraček špatných rozhodnutí.

***

Domů se vrátím pozdě a jsem mimo. Motám se, padám, zakopávám a ztrácím, takže je skoro zázrak, že najdu svůj pokoj. Akorát už nezvládnu dojít do postele, prostě se složím na zem. Nohy mám sice na koberci, ale jinak ležím na chladné podlaze, což je příjemné, protože mám tělo v ohni. Hrozně se potím, třesou se mi ruce a s každým mrknutím cítím, že mi oči bolestí vypadnou z důlků.

Zkusím se zvednout, ale podjede mi ruka a zase sebou praštím.

Nakonec dojdu k přesvědčení, že jsem se zmýlil. Nehořím, mrznu. Určitě, protože mám všude po těle husí kůži, která mnou protéká ve vlnách. Kéž bych dokázal přitáhnout peřinu a schovat se pod ni. Zachumlat se a počkat, než každý záškub přejde.

Do háje. Do háje.

Mockrát už mi bylo špatně, vážně špatně, ale tohle je úplně nový druh šílenství. Vnitřnosti se mi kroutí a svírají, skoro jako kdyby na mě křičely neznámou řečí. Tak dost, TAK DOST! Tohle přece nemůžu vydržet. A snad ani nechci.

Nebylo by nakonec jednodušší, kdybych zemřel? Pak by všechno přešlo a já bych konečně nic necítil. Ale můžu tomu věřit? Můžu věřit, že by duše po smrti nezamířila do pekla a nezažíval bych ještě horší muka? Nechci umřít, ale co když to moje tělo vzdává bez ohledu na to, co chci?

Říká: Nate, já už na tebe seru. Vždycky slibuješ, jak budeš lepší, a při první příležitosti se na to vysereš. Jsi k ničemu. Odpornej. K ničemu.

Schoulím se do klubíčka, jenže další vlna zimnice s sebou přinese i křeče, tak silné, že je nedokážu ovládnout. Vykřiknu a přitom kopu nohama. Tohle ne, tohle nezvládnu. Proč jsem se nenaučil modlit, proč jsem nikdy nevěřil v boha?

„Prosím, prosím, prosím,“ mumlám, ale nejsem si jistý, jestli vůbec něco říkám, nebo jen slintám na zem. A pak docela určitě křičím, když přijde další křeč, silnější než předchozí.

Co když doopravdy umřu?

Měl bych být rád? Měl bych cítit něco jiného než úlevu?

Nepochcal jsem se právě?

Křičím a brečím tak úpěnlivě, až se chvílemi dusím. Naštěstí už svět ztrácí barvy. Beztak jen příšerně přeháním. Nic nevydržím. Zbytečně reaguju pláčem. Nezasloužím si tohle všechno. Sám jsem si vybral dno.

Byla to první noc u Johnnyho. Chlípně se na mě díval, cítil jsem každý jeho pohled a věděl jsem, že po týdnu na ulici to přece nemůže být o tolik horší. Horší než usínat venku a bát se, že mě někdo najde. A když mi zvedl ruku, rozevřel dlaň a položil do ní jedinou pilulku a řekl: „Tohle ti udělá dobře,“ nemohl jsem odmítnout. Chtěl jsem, aby to byla pravda. Aby mi skutečně bylo dobře.

Nakonec… na nějaké budoucnosti nezáleželo. Myslel jsem na to, co je teď, a pokud jsem se měl dotknout Johnnyho péra, potřeboval jsem povzbudit.

Byla to moje volba. Nikdo přede mnou přece neskrýval, že drogy vedou do pekla.

Bolest naštěstí začne být natolik intenzivní, že mě mozek odstřihne. Úplně vypne, zhasne, a zatímco se zmítám, křičím a kopu, vědomí se schová do kouta a tam si poklidně vibruje.

Je mi líp. V tom koutku.

Takže mě samozřejmě naštve, když dostanu pořádnou facku, která mě hodí zase zpátky. Do pokoje, na podlahu, do mého těla.

„Nate!“

Otec má zvláštní výraz, jako kdyby věděl něco, co já ne. Vlasy mu podivně trčí, jak se sklání, a ty jeho oči, ježiši, teď bych je raději neviděl.

Jednou mi jeden chlap napsal, že by chtěl, abych se na něj těma očima díval, zatímco by mě šoustal. A mně to přišlo tak strašně nechutné! Zprávu jsem vymazal, účet zablokoval, ale po zbytek dne mi ta slova pořád vyskakovala v hlavě. Nemohl jsem je setřást.

Don řekl, že to vyřídí. Že už se to nebude opakovat. A já mu poděkoval.

„Nate! Do háje!“ Otec se mnou silně zatřese, což mi fakt není příjemné. Připadám si v jeho náruči jako obyčejná hadrová panenka.

Zavřu oči, abych se na něj nemusel dívat, a moje vědomí opět odpluje do temného, tichého a klidného kouta, kde neexistuje nic, co by mi mohlo ublížit. A nějakou dobu je to vážně povznášející pocit, akorát že mě z něj něco neustále vytrhává.

To, jak se mnou hýbe. Další facka, další návrat do reality. Silné ruce, co mi násilně otvírají ústa a něco do nich rvou. To se mi nelíbí, zkouším se bránit, ale jsem hrozně slabý. Jestli mě chce ošukat do pusy, asi s tím právě teď nic neudělám. A tak polknu slzy a přestanu bojovat.

Nakonec, stejně na tom nezáleží.

Až na to, že mi téměř okamžitě dojde, že mi v puse nerajtuje otcovo péro, ale jeho prsty.

Žaludek zareaguje okamžitě, obrátí se naruby a vyhodí na podlahu všechno, co jsem za poslední dobu vypil a snědl.

Ani pak nemám klid, otcovy ruce mě nekompromisně zvednou a někam táhnou. Takže je to tady? Tohle je ta chvíle, kdy jsem překročil hranici, a otec mě vyhodí? Nechá mě na ulici a zabouchne se slovy, že jsem k ničemu? Nedivil bych se mu. Kdo by se mnou chtěl bydlet v jednom domě? Přesto se zkusím chytit futer a zabránit mu v tom, protože nechci odejít. Jenže ruka mi po nich sklouzne a pak už ji nezvládnu zvednout.

Asi znovu brečím. Nebo ještě pořád. Nejsem si jistý.

„Prosím, nevyhazuj mě,“ vydechnu z posledních sil, ale když vzhlédnu, je mi jasné, že mumlám a otec mi nerozumí. A tak se nechám dál vláčet chodbou, ani nezkouším zvedat nohy. Jen bych si přál nevnímat, necítit.

Když mě otec konečně pustí, uvědomím si, že sedím na studených kachličkách hned vedle záchodu a do očí mi svítí ostré světlo.

„Vypadá to na předávkování nějakým stimulantem, ale nejsem si jistý. Bál jsem se, že bude mít zástavu, tak jsem ho pro jistotu nechal vyzvracet, i když se to nemá. Pohlídám ho, aby se nedusil. Možná bych mu měl dát naloxon, pro jistotu. Nemyslím, že je na heroinu, ale co když se pletu? Mám zavolat záchranku?“

Tolik otázek. Jak na ně mám asi tak odpovědět, když jim vůbec nerozumím?

Zamrkám a dojde mi, že nejsou pro mě. Ve dveřích totiž stojí Samantha v legračním pyžamu se žirafami a něco podává. Netuším co, ale když mi to otec připlácne zezadu na krk, poznám, že jde o mokrou žínku.

Nesouhlasně zamručím.

„Uklidni se, Alexi. Dýchej. Já vím, že je to tvůj syn, ale tohle znáš. Víš, co máš dělat. Nepanikař,“ odpoví Samantha a jistota, se kterou to říká, konejší i mě. Jako kdyby se mi dívala do očí a říkala: Dýchej, Nate. Uklidni se. Nepanikař.

„Máš pravdu,“ řekne otec přesvědčivě a najednou je přímo přede mnou. Tak blízko, že mi všechno ostatní splývá, pouze on vystupuje z mlhy. „Budeš v pořádku, Nate,“ zašeptá a odhrne mi zpocené vlasy z čela.

Budu v pořádku?

„Jak bych mohl?“ vyplivnu a konečně mám dojem, že moje slova dávají smysl. Slyším sám sebe, vnímám, jak dýchám, a už mi nedělá takový problém držet hlavu rovně.

„Prostě budeš,“ odpoví otec rázně. Jsem si jistý, že tomu skutečně věří. Možná dokonce věří za nás oba, což je dobře, protože já teď věřím pouze v to, že jakmile vystřízlivím, budu sám sebe hodně nenávidět. Jediná jistota mého života.

„Prostě budu,“ zopakuju posměšně a zkusím ho od sebe odstrčit. „Nesahej na mě.“

„Promiň.“ Zvedne ruce, jako by se vzdával, ale dlouho mu to nevydrží a téměř okamžitě mi podá sklenici s vodou. „Napij se, prosím. Musíš do sebe dostat hodně vody. Pamatuješ si, co sis vzal?“

Poslušně se napiju, protože mám v puse pořád pachuť zvratků. Ale na otázku neodpovím. Nechci s ním mluvit. Nechci ho u sebe. Nechci, aby viděl, že měl celou dobu pravdu, a bylo dobře, že mě opustil.

Než máma onemocněla, mockrát jsem si představoval, jak ho znovu potkám, jak budu bohatý a úspěšný, jak mu dokážu, že jsem zvládl dospět i bez něj, protože za něco stojím. A teď jsem tady. Sedím u něj v koupelně. Sjetý a mimo. Poblitý a pochcaný. Strkal mi prsty do krku a ví, že jsem v životě vůbec nic nedokázal.

„Vypadni,“ hlesnu a schovám obličej do dlaní, abych skryl ponížení, které se dere na povrch.

„Nate, teď mě neodháněj. Nemůžu tě nechat samotného.“

„Vypadni. Nechci tě tady,“ zopakuju a přitáhnu kolena k sobě, takže určitě vypadám ještě zoufaleji. Jako malé vyděšené děcko, což asi nakonec vážně jsem. Rozesmál bych se, že jsem v takové situaci, jenže mi žaludek vrazí pořádnou facku a poslední zbytky hrdosti vyzvracím společně se špaldovými tyčinkami do záchodu.

Oči se mi zalijí slzami a z nosu mi visí nudle.

Vážně teď nepotřebuju, aby seděl u mě, aby mi pokládal ruku na záda, konejšivě mě hladil a celou dobu, co dávím, mi opakoval, jak bude nakonec všechno dobré. Do háje, nebude!

Vyplivnu sliny a utřu si obličej do toaleťáku. A vztek, který se držel pod povrchem, najednou plnou silou vytryskne ven. „Co na slově vypadni kurva nechápeš? Vypadni, vypadni, vypadni!“ řvu. Taky praštím rukou do záchodu, seberu žínku za krkem a odhodím ji na druhou stranu koupelny.

„Nate, prosím přestaň. Já tě tu opravdu nemůžu nechat samotného.“

Znovu chci zařvat, protože nesnesu, aby tu byl. Fyzicky, psychicky… Jeho přítomnost je nesnesitelná. Jenže než se nadechnu a vychrlím příval nadávek, ode dveří ke mně dolehne další hlas.

„Já s ním tady zůstanu,“ řekne.

Ani jeho bych tu neměl chtít. Akorát že se nemůžu ubránit malému záchvěvu radosti, že přišel. Nevím, co viděl nebo slyšel, ale vsadím se, že to, co vidí teď, musí stačit, aby pochopil, že jsem zase spadl. Ale on už mě na dně přece zažil. Tu noc, kdy mě vysvlékal, kdy mě postavil do sprchy a dal mi čisté oblečení.

A já nechci, aby šel pryč, protože pokud tu někdo musí být, tak jedině on.

„Nevím, jestli je to dobrý nápad,“ odvětí otec, ale přesto vstane. Trochu mu závidím, že může. Mě nohy absolutně neposlouchají, jako bych je ani neměl.

Eli je krásný. To je první věc, co mě napadne, když přistoupí blíž a klekne si. „Je to dobrý nápad, nebo ne, Nate?“ řekne a nakloní hlavu na stranu. Na tu, kde má jizvy, takže je trochu skryje, ale nejspíš to dělá nevědomky.

V čokoládových očích má klid, tak se na něj zkouším co nejvíc soustředit. Vytáhnout ho z něj a pohltit. Přikývnu, ačkoliv mi hlava divně plandá na krku, až si říkám, kdy s velkou parádou spadne a rozprskne se jako meloun.

„Zkus do něj dostat trochu vody a nenech ho usnout. Budu v kuchyni, a kdyby se ti něco nezdálo, hned mě zavolej,“ mluví otec, ale já ho téměř nevnímám. Upínám se ke chvíli, kdy budeme s Elim sami. V našem malém soukromém světě. I když je ten svět poblitý.

„A Elkane, děkuju,“ dodá otec a s tím konečně odejde.

Kdy zmizela Samantha, nemám tušení, možná tu nikdy ani nebyla.

Eli se přesune vedle mě a zády se opře o stěnu, zatímco já se bokem opírám o záchod. „Ahoj,“ zašeptá. I když páchnu tak výrazně, že tím seru i sám sebe, ucítím hřejivou vůni bylinek. Zoufale doufám, že neviděl, jak mě otec táhl po chodbě. Jak jsem se svíjel. Že neslyšel, jak křičím.

„Promiň. Omlouvám se. Zase jsem to posral. Promiň,“ pronesu a nehtem seškrábnu smítko na zemi. Co kdybych mu řekl, že jsem měl o něm erotický sen? A že jsem se pak udělal do trička?

„To nevadí. Nemusíš se omlouvat,“ zavrtí Eli hlavou. „Chceš napít?“

Možná bych se měl podívat do těch jeho uhrančivých očí, poděkovat a následně říct, že tohle jsem já. Eli, tohle jsem já. Neustále zakopávám a padám, a jestli ti teď přijde, že jsem to přehnal, nemáš ani tušení, čeho jsem schopný. Kam až tahle cesta může vést. Je mi líto, že jsem zvracel v pokoji. Je mi líto, žes měl třeba strach a že tu teď se mnou musíš sedět. Ale co až to samé přijde zítra a pozítří? Co když to tak bude každý den? Ani pak se nemusím omlouvat? „Proč to nikdy nezvládnu? Proč je to tak těžké?“ zachrčím.

„Nate? Vnímáš?“ řekne Eli, čímž mě překvapí, protože ano, vnímám ho každou buňkou. Vnímám jeho přítomnost tak silně, až všechny moje smysly šílí. „Chceš se zkusit napít?“

Ne, vážně. Jak mohl myslet, že bych ho nevnímal, když je tak… „Chtěl bych být jako ty,“ přiznám. Zkusím se posadit rovněji a nemít přilepený ksicht k prkýnku, když už vytahuju něco takového. De facto se vyznávám.

„No tak to bych ti nepřál,“ odpoví jen.

„Proč ne? Seš dokonalej.“ Myslím to upřímně. „Zažil sis peklo a stejně to nějak zvládáš. Já to chci taky umět. Když se na tebe dívám, jsi jak hrozně jasné světlo. Tak čistej. Víš, nad čím jsem na té pláži přemýšlel? Že kdybys něco zkusil, třeba jen jednou, mohl bych tě lehce stáhnout na dno. Že by to nebylo tak těžké, protože si myslím, že by se ti líbilo na chvíli na všechno zapomenout. Jenže nemůžu. Nedokážu tě pošpinit.“

Eli nesouhlasně zakroutí hlavou. „Asi mě vidíš trochu jinak, než jakej jsem. Vážně, Nate. Ve spoustě věcech stojím za hovno. Možná ve většině z nich.“ Ani jednu z těch věcí ale nevytáhne na světlo. Neřekne: Nate, tyhle věci mi nejdou, tady jsem fakt k ničemu. Místo toho odvede řeč jinam, a tak si můžu jen domýšlet, co tím myslel. „Chtěl ses klofnout? Proto sis toho dal hodně?“

„Bojím se smrti,“ odpovím jednoduše.

„No tak dneska jsi jí šel dost naproti.“

V myšlenkách se vrátím k tomu, co mě před chvílí napadlo. Že tohle nebyl výjimečný incident, podobné kolapsy jsem už zažil, možná ne tak dramatické, ale hodně podobné. Kolikrát už jsem se vzbudil ve vlastních zvratkách. Takže šel jsem smrti naproti tím, že jsem to přehnal, když jediné, o co jsem se snažil, bylo nevystřízlivět?

Vlastně… ani v nejhorších okamžicích jsem nikdy neuvažoval, že bych to ukončil. Možná jsem srab, a kdybych se vysral na život hned na začátku všeho, mohl jsem si hodně utrpení ušetřit. Ale já navzdory svým činům nechci umřít.

Odevzdaně pohlédnu na Eliho a on právě zaklání hlavu a zírá na strop. Opět z něj vyzařuje klid. „Připomínáš mi jednu z mých oblíbených knížek,“ řeknu. „Je o samotě. Ale ne tím špatným způsobem. V ní je samota popsaná jako něco hezkého a úlevného. Nejde vyloženě o děj jako spíš o pocity, které při čtení cítíš.“ Nevím, proč mu to vyprávím. Navíc mám dojem, že ho knížky obecně nezajímají. Jenže v mém případě většinu života tvořily důležitou součást bytí, takže asi dává smysl, že je vytahuju i teď.

„Jak se jmenuje?“

„Divoký kluk.“ Četl jsem ji vlastně docela nedávno, během jednoho mrazivého odpoledne, kdy jsem nedokázal ani vyjít z pokoje, a tak jsem se schovával pod peřinou a doufal, že si na mě Johnny nevzpomene. Nedutal jsem a stránky otáčel tak potichu, až jsem zmátl sám sebe a v jedné vteřině mě bláhově napadlo, že mi drogy spálily sluch.

Možná jsem byl to odpoledne sjetej, už nevím.

A když jsem pak knížku vracel do antikvariátu, chtěl jsem si ji nechat. Byla úzká, lehká, do batohu by se v pohodě vešla. Jenže jsem měl strach, že bych o ni někdy v budoucnu přišel. Další zbytečné ztráty jsem nepotřeboval.

„To nezní jako já. Ale znamená to, že si se mnou připadáš dobře?“ Eli povytáhne pravý koutek, takže je jeho úsměv maličko křivý. Což nic nemění na tom, že se usmál – na mě, kvůli mně, pro mě –, a moje srdce z toho nečekaně poskočí.

Vždycky, když moje tělo reaguje jinak, než jsem zvyklý, trochu tím sám sebe vyděsím.

„Nevím, jak si s tebou připadám,“ přiznám. Utřu si obličej do rukávu a následně ruce schovám do kapsy, protože zase začínají zlobit. Jsou nejisté a rozklepané. „Jsi tak jiný než všichni ostatní, které znám. Mateš mě. Pamatuješ na tu první noc, když jsme spolu hráli? Po hodně dlouhé době jsi byl první, kdo se ke mně choval hezky. A přitom jsi nemusel. Nebyl jsem na tebe zrovna milej. Jak se mám do háje zbavit všech těch špatných pocitů? Jak se mám zbavit závisti, kterou k tobě cítím? Jak se mám zbavit vzpomínek, jak si klekám mezi tvoje nohy? Řekl jsem ti tu nejodpornější věc, co mě napadla. Kurva! Jak bys mi tohle mohl odpustit? Jsi kluk, co mi sebral otce. I když ne naschvál. Jsi tak zlomený a mně to trhá srdce. Hnusím se ti?“

A dává něco z toho, co jsem řekl, smysl?

„Ne, nehnusíš se mi,“ řekne Eli sebejistě, jakože ho jiná možnost ani nenapadla.

„Proč ne? Měl bych. Jsem jen použitá fetka,“ vydechnu, a to je přesně ta chvíle, kdy se mi oči opět zalijí slzami. Pořád tolik brečím. A když pronáším bolestnou pravdu, brečívám nejvíc, protože nevím, jak jinak se s ní porvat. „Chtěl jsem to zvládnout. Strašně jsem chtěl.“

Tehdy i dnes. Pořád. Myslím na to, jaké by bylo začít znova a líp. Jaké by bylo zapomenout.

„To nevadí, zvládneš to příště,“ pronese Eli. Poznám, že tomu doopravdy věří. Měl bych mu říct, že je hlupák, naivní, pitomec, ale pro jednou se rozhodnu předstírat, že může věřit za nás oba.

Možná tomu nerozumí, protože on na to nikdy nebyl sám.

Znovu si vzpomenu, jak bezprostředně a spokojeně Eli s tátou působí.

„Jsi zamilovaný do mýho táty?“ zeptám se. Pořád mi tečou slzy, ale skoro je nevnímám. Raději se soustředím, abych udržel kamenný výraz a nedal najevo, že mám z jeho odpovědi upřímný strach.

Eliho obočí vystřelí nahoru, tak nečekaně, až by to vlastně bylo komické, kdybychom nebyli v té nejmíň komické situaci.

„Jak tě to napadlo?“ vyprskne překvapeně.

Mé racionální já mi říká, že je to nesmysl. Jenže zkušenosti tvrdí něco jiného. Připomínají mi chvíle v klubu, kdy jsem viděl mnohem starší muže s mladými kluky. Dokonce i máma mi jednou řekla, že srdce si nevybírá. A Eliho popálené srdce přece mohlo být zmatené a upnout se k člověku, co sedával u jeho postele, držel ho za ruku a zkoušel trochu té bolesti vstřebat.

„Jak by mě to mohlo nenapadnout? Když jsi s ním, vypadáš překvapivě spokojeně. Přijde mi, že máte mezi sebou pouto. Že ho nenaruším já, není asi nic zvláštního, ale skoro to působí, že se mezi vás nedokáže dostat ani tvoje máma. Navíc… zachránil tě.“

Neptám se přece na to, zda jednou týdně neodjíždí šukat za město. Jen… bože, asi na ně žárlím a nejsem si jistý, na koho a proč žárlím víc. Na to, že má Eli mého tátu? Nebo že má můj táta Eliho?

„No jo, mám ho rád. Riskoval úplně všechno, aby mě odtamtud dostal. Dodržel slib. Přísahal, že mě dostane ven, a udělal to,“ vysvětlí Eli a ani na vteřinu neuhne pohledem, takže mi nezbývá, než být opět fascinovaný jeho sebejistotou. „Nejsem do něj zamilovanej. Vlastně byly chvíle, kdy jsem ho i nenáviděl. Za to, že mě tam nenechal. Je to složitý. Ale nikdy jsem na něj nemyslel… Nechápu, že tě něco takovýho napadlo.“

No jasně. Nechápe, protože ví o všem, co se stalo. Tu noc, dny a roky poté mezi ním a mým tátou. Já nevím nic. „Řekneš mi někdy o té noci?“ nadhodím, ale moc si od toho neslibuju.

„Nevím. Asi,“ pokrčí rameny, jako kdyby se snažil naznačit, že vlastně nejde o nic zajímavého. Ale pak se mi podívá do očí a nejspíš v myšlenkách k něčemu dojde, protože pronese: „Jo, někdy ti o ní řeknu.“

Přikývnu. Znovu si otřu tvář. Určitě jsem opuchlý a flekatý.

Musím se sebrat.

Eli, jako kdyby slyšel, na co myslím, mi podá sklenici vody. Neskrývám, jak moc se mi třesou ruce, proto mi pomůže se napít, ale i tak mi toho dost vyteče na mikinu. Pár kapek setřu, ale jelikož nemám tričko, mokrá skvrna mě studí přímo na kůži. A to ani nemluvím o skvrně mezi nohama. A jelikož evidentně nejsem dostatečně ponížený a potřebuju víc, zeptám se: „Mluvil o mně táta někdy?!“

„To myslíš vážně?“ uchechtne se Eli. „Když jsem ho poznal, prakticky o tobě nepřestal mluvit ani na chvíli. Měl jsem pocit, že tě díky tomu, co všechno mi řekl, strašně dobře znám. Až teď mi dochází, že tě možná ani on tenkrát neznal. Každopádně když tě viděl na té benzínce, byl z toho v prdeli. Hledal tě skoro každý den, jezdil po městě, ptal se… Často mě bral s sebou. Prostě tě pořád hledal. A tím se ho nezastávám, jen ti to oznamuju.“

„Hledal mě?“ Tohle mnou otřese. Hledal mě? Vážně? Znamená to něco? Znamená to něco?! Přece kdybych mu byl ukradený, tak by…

„Jasně, že tě hledal. Jezdili jsme k té benzínce a čekali jsme, jestli se neobjevíš.“

Tohle zjištění je jako… Jako když srdce na jeden interval vynechá. Jako když člověk strašně dlouho nehybně leží, a jakmile se pohne, pohltí ho silná křeč. Je to, jako když zjistí, že někde v jeho minulosti existovala odbočka, o které nevěděl. Od noci, kdy jsem otce potkal, jsem se benzínce vyhýbal, ale párkrát mě napadlo tam zajít, protože byla blízko klubu, kam jsem občas chodil.

Představuju si, jak před ní otec s Elim čekali.

Co bych asi udělal, kdybych je viděl? Spolu, ve vyhřátém BMW, zatímco já bych v popelníku hledal ještě použitelné vajgly. Asi těžko bych o ně stál.

Ale byli tam. Čekali a já to ani netušil. Někdy v minulosti, i když ne tak vzdálené, existovala odbočka, po které jsem mohl jít. Ale opět – tahle otázka mě tíží – znamená to něco? Teď, když jsem stejně tady a Eli mě vidí takhle?

„Je to jedno. I kdybyste mě našli, stejně bylo pozdě,“ zamumlám.

„Pozdě na co?“

Na úplně každé špatné rozhodnutí, které jsem udělal. „Na všechno,“ pokrčím rameny. Raději odvedu řeč co nejdál od minulosti, protože nemá smysl se v tom teď hrabat. Zkusím vykouzlit pošramocený úsměv. „Takže, proč jsi tady se mnou? Znamená to, že mě máš tak trochu rád?“

„Chtěl bys, abych tě měl rád? Záleží na tom?“ odvětí Eli vážně, čímž mě rozhodně usadí. Jen jsem přece žertoval.

„Tys to prostě musel zkazit a hodit to do filozofické roviny. Tak asi nezáleží.“

Když to budeme brát takhle, nezáleží na ničem. A už vůbec ne na mně.

Eli dlouho mlčí, až mě napadne, jestli se náhodou nenaštval. Ale jestli jo, docela určitě dokážu být naštvaný a uražený mnohem víc. Obzvlášť v situaci, kdy bych mu měl být vděčný. Darovat někomu vděk je ovšem něco, co se teprve musím pořádně naučit. Navíc, když ho Eli ani nežádá. Prostě tu jen trpělivě sedí a čeká… vlastně nevím, na co čekáme.

Naposledy jsem za pomoc děkoval na kolenou. Takže…

Mohl prostě jen říct ne. Pochopil bych, že někdo jako já si jen tak nemůže přijít a dožadovat se vřelých citů. Kopnu naštvaně nohou, ale upřímně, spíš to vypadá, že mi prostě ujela.

V duchu si řeknu další podělanou lež. Nepotřebuju, aby mě měl Eli rád. A není fér to po něm chtít, když se nedokážu mít rád ani já sám. Ano, to jsem možná někde četl. Sebehodnota určitě něco znamená.

A právě v ten moment, v okamžiku, kdy bojuju sám se sebou, kdy se s Elim neslyšeně hádám, kdy si připadám pitomý a naivní, Eli zvedne ruku a… Nejprve netuším, co má v plánu, a tak ji vyjeveně sleduju.

Sleduju, jak pomalu a opatrně, skoro jako kdybych pálil a Eli musel vyzkoušet, jestli ten žár snese, přistane na mé ruce. Eliho ruka na mé ruce. Eliho zjizvená ruka na mé roztřesené a nejisté ruce. Naše ruce. Spolu. Na sobě.

Šílím? Mám halucinaci? A pokud ano, jak to, že je poprvé v životě tak čistá, krásná a nekomplikovaná? Nedovolím si dýchat, ale dovolím si pohnout nepatrně palcem a vážně očekávám, že se teď Eli rozplyne a já zjistím, že tu nikdy ani nebyl. Třeba celou dobu hraje ve sklepě hry a neví, co zažívám.

Našel mě vůbec otec, nebo pořád ležím na zemi?

Eli se naštěstí nerozplyne. Tíha jeho ruky je skutečná a hřejivá. A když se pohne a proplete naše prsty, říká tím… Bojím se doufat. Říká tím, že ano, má mě rád? Nebo v tom vidím mnohem víc?

Jemně mě stiskne.

A já to prostě vím. Možná slyší moje myšlenky, nebo jsem své pochybnosti řekl nahlas, aniž bych si to uvědomil, ale najednou celou duší vím, že mě tím stiskem uklidňuje. Má mě rád.

To je dobře.

Já ho mám taky rád. Hrozně moc rád.

Tolik rád.

Zavřu oči a hlava mi sjede na stranu, takže najednou ležím na jeho rameni. Ale je to v pohodě. Máme se rádi.

Pořád mě drží za ruku a já ho odmítám pustit.

Autor: Klára Pospíšilová

* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥