Szabi

Musel jsem se prodrat clonou deště. Jak jsem šel, nahrbený a divně schoulený v černé bundě, připadalo mi, že mě láme. Ale asi to dává smysl s ohledem k tomu, co všechno déšť znamená. Nejhorší bylo vědomí, že se kanály ve městě pozvolna plní vodou, její hladina stoupá, a jakmile dosáhne okraje, oběti se začnou topit.

Mezi nimi i můj syn, kterému déšť ukrajoval čas.

Jen z toho mála, co jsem věděl, jsem jako otec dost pravděpodobně selhal. Můj první syn zemřel, když jsem ho v obchoďáku nedokázal uhlídat. Vběhl do cesty a srazilo ho auto. Ale víš co? Myslím, že ať bych udělal cokoli, stejně bych ho ztratil, protože to byl osud. A taky cynismus herních vývojářů.

Druhého syna unesl psychopatický sériový vrah. Dokonalá bilance. Ale ukázalo se, že i mizerní otcové můžou dostat druhou šanci a možnost dokázat, že jsou schopni sebeobětování. V jednom určitém momentu mě totiž hra zavedla do opuštěné budovy, kde jsem musel usednout ke stolu a rozhodnout, jestli si useknu prst, abych se dozvěděl jednu z nápověd, která mě mohla (a nemusela) k synovi dovést dřív, než se utopí.

Každopádně jsem nijak zvlášť neváhal. Vzal jsem sekáček – byl tupý, asi záměrně, abych cítil víc bolesti – a zkusil prst odseknout, jenomže to nešlo hned napoprvé. A tak jsem to zkoušel znovu a znovu, sekal jsem jím, než kov konečně prorazil kost, a přitom jsem skučel a naříkal. Ve skutečnosti jsem jenom hypnotizoval obrazovku, než mi proletělo hlavou, jak bys to asi vnímal ty.

Zabloudil jsem k tobě pohledem. Spal jsi na sedačce vedle mě s koleny přitáhnutými co nejblíž k bradě a světlo obrazovky kreslilo stíny na tvém bledém a pohublém obličeji, zvýrazňovalo rty a lícní kosti a taky černé kruhy pod očima. Napadlo mě, jestli bys to viděl tak, že ty jsi ten kluk, který se ztratil v nákupním centru, a já ten druhý, se kterým už to táta nechce za žádnou cenu posrat.

Snažil jsem se ti vyčíst odpověď z tváře, z mělkého dechu a pootevřených rtů. Znovu jsi mi připomněl polární lišku, mírumilovnou, která ale může v nestřeženou chvíli kousnout.

Proč jsem na to později myslel, místo toho, abych spal?

A tím později myslím, když jsem utekl od tebe a tvých slov a schoval jsem se ve svém pokoji. Po okenní tabulce stékaly kapky deště a počasí venku zrcadlilo atmosféru hry. Jako kdyby ta hra sama o sobě nebyla dost tíživá. Seděl jsem na kraji postele, nohy spuštěné dolů a dlaní jsem mimoděk přejížděl po matraci. Čekal jsem, až poslední lampy zhasnou a až se noc překlopí v ráno, abych si mohl konečně lehnout.

Většinou odcházím ze sklepa později, ale tentokrát to nešlo. Nemohl jsem tam zůstat a čelit tvému hněvu a nenávisti. Tak proč jsem potom pod modře vymalovaným stropem, který má evokovat nebe, tiše poslouchal, jestli nezaslechnu tvoje kroky?

Doopravdy jsem si nemyslel, že bys přišel.

Prohlížel jsem si prsty pravé ruky, prsty jako pařáty, svraštělou kůži a myslel jsem na to, který z nich bych zvládl useknout. Možná prostředníček. Nebo ukazováček. Nebo na tom absolutně nezáleželo. Kdyby mi tak někdo slíbil, že tím někomu zachráním život, asi bych dlouho neváhal, přestože by se mi pak hodně blbě držel ovladač.

Pravda je, že bych se rád zbavil kůže, vysvlékl se z ní jako had a nechal ji pohozenou na zemi. Ještě pořád, po těch letech, si nedokážu zvyknout na svůj odraz a přijmout ho za vlastní. Vzpomínám si, jak jsem byl jako malý kluk skoro až odtržený od toho, co vidím, a když jsem se poprvé spatřil v zrcadle, napadlo mě, kdo to je. Ten pocit se později i díky práškům otupil, ale nikdy úplně nezmizel.

Když jsi mi řekl, že jsem měl shořet, co mě vedlo k tomu, abych neodpověděl, že máš pravdu? Přece jsem nebyl těmi slovy dotčený. Víš, uvědomuju si, jak moc se můj život vymyká tomu, jak měl skončit. Mívám dokonce pocit, že táta svým rozhodnutím dostat mě ven za každou cenu nějak ošálil smrt. A něco ve mně tehdy doopravdy shořelo, občas mi připadá, že si v sobě nosím namísto životně důležitých orgánů jenom popel.

Je lepší vyhasnout, než shořet a kdo tvrdí opak, tomu doktoři nikdy neloupali mrtvou zčernalou kůži. Ten nikdy necítil pach spáleného masa, aby si mohl uvědomit, že ve skutečnosti nic jiného není.

Od té doby mám radši zeleninu.

Lehnul jsem si na záda a přetáhnul rukávy mikiny přes prsty, abych se na ně nemusel dívat. Předěly mezi nocí a ránem bývají těžké. Nejlepší je, když jsem tak unavený, že prakticky okamžitě usnu. Ale to ráno sis můj spánek přivlastnil ty, Nathanieli.

Měls shořet, Eli.

Zkusil jsem to říct nahlas a sotva mi ta slova splynula ze rtů, znovu mě napadlo, že je to pravda, asi měl. Zároveň mi připadala zvláštní kombinace něčeho tak krutého s něčím tak jemným, skoro až něžným, jako je zkrácená verze mého jména. A proč jsi to použil právě takhle. Proč jsi neřekl: Měls shořet, Elkane. Třeba by to pak bylo mnohem jednodušší, přestože nevím v čem.

Třeba bych místo myšlenek na tebe věnoval čas do východu slunce něčemu jinému. Brouzdání po netu. Sledování, jak někdo hraje Heavy Rain a činí opačná rozhodnutí než já.

Možná jsem si měl přiznat, že v mém popelavém životě není nic zajímavějšího než ty, protože svojí existencí měníš rutinu, kterou jsem si vytvořil. Vzpomněl jsem si, že tvůj pohled byl tak strašně nepřítomný, když jsem otevřel a viděl tě, jak balancuješ na schodech. Přišlo mi, že jsi spíš zabloudil, než abys chtěl doopravdy přijít, a ani si nedokážu vybavit, co jsem si v tu chvíli řekl.

Bludičko.

Máš v sobě něco, co mě láká a vábí podobně, jako lákají v pohádkách kouzelná stvoření kupce do močálů, kde je utopí. Ale nemyslím to tak, že jsi zkažený, přestože ty by ses možná hádal o opaku. Chci, abys věděl, že jsem byl na ten jeden krátký moment, zatímco jsem se za tebou brodil, doopravdy šťastný.

Závoj tvých řas se na okamžik odhrnul, když jsi mě poslušně následoval do koupelny a ještě poslušněji zvedl ruce, abych tě vysvlékl. Bylo v tom něco tak děsivě odevzdaného. A mě nenapadlo, že by to mohlo být zvláštní – prostě jsi jenom potřeboval pomoct, byls mimo – dokud jsi přede mnou nestál nahý.

Ještě nikdy přede mnou nestál nahý kluk ani holka. Nikdo se přede mnou nesvlékl. Tím pádem možná dává smysl, jak moc jsem byl fascinovaný tvojí bledou hladkou kůží, trochu propadlým břichem a vystouplými klíčními kostmi, nad kterými byly prohlubně. Nebyl jsi vyloženě vychrtlý, ale zároveň ani zdravě štíhlý, měl jsi kolem sebe takovou podivnou auru strádání. Na různých místech jsem viděl škrábance a drobné odřeniny.

Ruce jsi měl svěšené podél pasu a nepokusil ses zakrýt, jako by to instinktivně udělal každý člověk. Připomínal jsi hadrovou panenku. Trvalo ti, než ses rozešel ke sprše a tvoje tělo se změnilo ve stín za matnými dveřmi. A když ses pak osprchoval a po dlouhé době vylezl ven, nedovolil jsem si na tebe koukat jinak než jako na kluka, který potřebuje pomoct.

Pořád jsi měl skelný pohled a sotva sis oblékl moje oblečení, všiml jsem si, že bez ustání hýbeš prsty v ponožkách, skoro jako někdo, kdo takové ponožky nikdy neměl. Ale to je hloupost, ne? Kdysi dávno jsi musel mít takových ponožek spoustu. Napadlo mě, že se na to táty budu muset zeptat.

Postaral ses o to, aby měl Nathaniel jako malý chlupaté ponožky?

Když jsme vešli do sklepa, svalil ses na gauč a já začal znovu hrát. Trochu mě překvapilo, že jsi mě následoval, namísto toho, aby ses zavřel ve svém pokoji. Automaticky jsi vzal zavděk mým prostorem, moji dekou, mojí přítomností. Pohled tvých očí, stále zastřených, se do mě vpíjel, zatímco jsem procházel deštivou nocí podél rozsvícených lamp.

Napadlo mě, na co asi myslíš. Jestli mě nenávidíš, nebo jsi po tom, co sis vzal, na úplně jiném místě a jen stěží si mě dokážeš uvědomit. Třeba jsem v ten moment nehrál ve tvém světě vůbec žádnou roli a byl jsem jenom jednou z rozpitých barev.

Řekl jsi mi o matce. Poznal jsem, že její smrt je velký těžký kámen, který nosíš s sebou. Cítil jsem lítost, soucit, sounáležitost, aniž bych o něco z toho stál.

Poslední roky mi připadalo, že kolem sebe mimoděk vytvářím bariéru, kterou jenom tak někdo nemůže prorazit nebo rozbít, a nikdy mě nenapadlo, že se najde člověk, co skrze ni prostě a jednoduše projde. Ne protože by měl takovou sílu, ale naopak. Protože je tolik křehký, že s ní dokáže prakticky splynout. Jen tak se neztratí v záplavě jizev.

Jednou nebo dvakrát jsem zkontroloval, jestli dýcháš. Jenom z dálky. Dokonce jsem ani nevstal, abych přes tebe přehodil deku tam, kde se ti tričko vyhrnulo. Ve tvé pokroucené poloze bylo něco strašlivě smutného. Vypadal jsi jako zvíře, které usnulo, zatímco si lízalo rány, a přitom nepřestalo krvácet.

Možná lžu a nezkontroloval jsem tě jenom dvakrát. Možná jsem velmi pravidelně otáčel hlavu, abych se ujistil, že jsi naživu.

Od prvního momentu jsem vnímal jistou přitažlivost, která nebyla v ničem láskyplná nebo fyzická, ale jako když se noc setká s nocí.

Když ses pak probudil a odešel, aby ses vzápětí vrátil, tvoje energie se změnila – velmi agresivně zaplnila celý prostor. Najednou jako kdybys nedokázal klidně sedět. Připadal jsi mi divoký, živý, neuchopitelný, nepřirozený. Došlo mi, že jsem byl naivní. Naše noční můry se nemohly zachránit ani pozřít, protože ty tvoje toužily po drogách.

Díval ses na mě s takovou intenzitou, až jsem se ošíval. Na okamžik jsem měl dojem, že je v tom něco hladového, ale pak s odstupem, když jsem byl u sebe v pokoji, mi přišlo, že jsem tomu přikládal zbytečně velký význam. Třeba jsi měl jenom halucinace, že jsem obrovská housenka, anebo jsi ani doopravdy neviděl mě. Jenom prázdný prostor. Nebo ten popel uvnitř.

Když sis mi sedl na klín, bylo to tak nečekané, až jsi mě tím zaklel. Zhoupnul ses proti mně, nejspíš abys našel stabilitu. Tvůj úsměv přerostl v něco drzého, odkryl krajinu očí a v ní byly jenom trosky. Ale v ten moment, a musím to sám sobě přiznat, nemá cenu si cokoli namlouvat, zkrátka v ten moment, ten zatraceně šílený moment jsem si připadal nesmyslně výjimečný. Až v tom bylo něco ponižujícího.

Líbilo se mi mít tě na klíně. Nejsem oproti tobě nijak zvlášť mohutný. Moje sportování sestává hlavně z mačkání joysticku. I tak jsi mi ale připadal neuvěřitelně lehký, a kdybych nedržel ovladač, rukama bych automaticky zamířil k tvému pasu – nechal bych svého syna utopit v kanálu, celá hra mohla jít do hajzlu. Ještě nikdy jsem nikoho takhle nedržel, nicméně si myslím, že bych to udělal zcela přirozeně.

Jenom pohnout dlaněmi. Ujistit se, jestli jsi skutečný, nebo přelud, a jestli máš tak jemnou kůži, jak se zdálo. Bez všech zvrásnění a jizev.

Musí být krásné dotýkat se takové kůže. Myslel jsem na tvoje tělo, to ano, ale bázlivě, skoro až uctivě.

Možná za to mohly právě ty oči, které mě lapily v sobě.

A ve chvíli, kdy jsem tě měl nejblíž, jsem zároveň ucítil lítost. Mrzelo mě, že ses nakonec objevil, že jsi zaklepal na dveře a já tě slyšel a vzal dovnitř. Už podruhé.

Zpětně si uvědomuju, jak to bylo vůči tátovi nefér, ale nemohl jsem si pomoct. Ten pocit přetrvával. Bylo pro mě lepší existovat s představou, že sedíš na špinavých záchodcích a chceš si šňupnout, než s vědomím, jaké to je, cítit tvoje tělo na tom svém. A je dost hrozné takhle to sám sobě přiznat, jenomže já přece nikdy netvrdil, že nejsem hrozný člověk.

Pořád jsem jenom monstrum z pohádky. Jsem zakletý tím, jaký jsem navenek.

Kdybys neřekl to, co jsi později řekl, měl bych možná pocit, že jsem k tobě byl zbytečně hrubý. Jakmile sis přede mě kleknul, dal jsem ti dost jasně najevo, že tohle se nemůže stát. Jak ses mi mohl takhle nabídnout? A co všechno jsi mi tím nabízel? A vážně neexistuje ani část mojí vnitřní temnoty, kterou nenapadlo, jaké by to bylo?

Později jsem v pokoji pod modrým stropem sám sobě opakoval: Nathaniel byl mimo a zoufalý, když si přede mě kleknul. Nesmím si dovolit úvahy nad tím, jaké by to bylo, kdyby nebyl mimo a zoufalý.

Nedokázal jsem na to přestat myslet. Venku zrovna začínalo svítat a nejjednodušší by bylo, kdybych šel taky spát. Což jsem chtěl, ale bez myšlenek na tebe. Věnovat ti myšlenky byl masochismus po tom, co jsi mi řekl. Odpustil jsem ti, protože jsi to udělal kvůli bolesti, se mnou to možná nesouviselo, a zároveň jsem ti nemohl odpustit, protože nevíš, jaké to je, hořet. A stejně jsi to řekl.

Kdybys věděl, nepřál bys to nikomu a už vůbec ne klukovi, který se o tebe postaral. Možná bys ani neměl potřebu sedat mu na klín.

Nezáleží na tom, že jsi taky kluk. Popravdě jsem žil dlouho s přesvědčením, že nejsem orientovaný na nic. Že uprostřed popela nejde nic cítit, natož vzrušení.

Pravděpodobně jsem tě svými slovy urazil, což ale nebylo zas tak těžké. Od prvního momentu, kdy jsme se potkali, dáváš dost jasně najevo, že jsi uražený už mojí samotnou existencí. Nejspíš i proto jsi řekl, že bych mohl být rád, že se mě chce vůbec někdo dotknout.

A já byl. Na jednu pitomou vteřinu jsem fakt byl rád.

Když jsi oznámil, že se ti líbím, pálilo to jako facka, ale bylo v tom ještě něco. Přání, aby to byla pravda.

Tak vidíš, místo toho, abych se zlobil, myslel jsem na tebe. Vzpomínám si, že jsem došel k oknu a skoro až násilím jsem sám sebe vytrhnul z myšlenek. Chvíli jsem koukal do zahrady. Pořád slabě mrholilo a slunce bylo bledé, jako kdyby potřebovalo posbírat sílu, než se rozhodne, co dál.

Mohl jsem tě nenávidět za to, co jsi řekl, stejně jako jsem tě mohl nenávidět za to, jaké pocity jsi ve mně probudil. Na vteřinu jsem díky tobě uvěřil, že i zvíře z pohádky může být chtěné a milované. Ale není to pravda. Sledoval jsem, jak světlo dopadá na hřbet mojí ruky a na prsty, než jsem ho zkusil sevřít v dlani.

Mám ruce někoho starého, stoletého. Někoho, kdo měl shořet, ale z nějakého důvodu pořád existuje.

Jsem vděčnej, že mi chtěl vykouřit smutnej zfetovanej kluk. Tohle jsem ti vpálil a nebylo to nic víc než ironie. Ale později jsem tu větu zkusil říct potichu sám sobě. Jsem vděčnej, že mi chtěl vykouřit smutnej zfetovanej kluk. A žádná ironie tam nebyla.

Je strašné, co se mnou udělala něčí slova. Tolik jsem se toho o sobě kvůli tobě stačil dozvědět. A právě za to bych tě mohl nenávidět. Ne za přání smrti, ale za chvilkovou potřebu života.

V závěru té dlouhé bolavé noci jsem si vlezl do postele a přitáhnul peřinu ke krku.

Možná za všechno mohla ta hra. Kdybych si vybíral pozitivnější hry, nic z toho by se nestalo. Třeba bych příště mohl řídit vlak, jezdit z místa na místo, prorážet krajinu, vozit lidi a přát jim šťastnou cestu.

Nebylo by to krásné, Nathanieli? Alespoň dokud by se někdo skokem pod vlak nezabil.

Autor: Eva Pospíšilová

* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. A už je tam i celý ELI. ♥