Szabi

Není to proto, že jsem neměl kam jít. Není to proto, že mi otec nabídl peníze a tohle je jediná podmínka. Nevláčím se uprostřed dubnové noci přes centrum do okrajové části, do obyčejné ulice plné obyčejných domů, až na ten jeden, protože nemám na výběr.

Poprvé byl dům neobyčejný, jelikož vstoupit do něj znamenalo něco změnit. Tak trochu se postavit minulosti a čelit vzpomínkám. A já měl strach a taky vztek, ale nakonec bych řekl, že samotné představy, jaké by to mohlo být, byly o poznání horší než realita.

Teď mě k domu táhne něco jiného.

Nejsem přece hlupák, nejsem ani naivní. Někdo jako já si některé věci z principu nezaslouží.

Když koukám do zrcadla a vidím světle hnědé vlasy, jemné a divoké a živé, když pozoruju svoje velké oči nejasné barvy, která hodně lidí fascinuje, když pohnu plnými rty, pokaždé když sleduju svůj odraz, ty nejjemnější rysy…

Nic lepšího než Johnnyho si možná nezasloužím, přestože mě napadá spousta jiných myšlenek. A hodně z nich je otravně nadějeplných, za což bych si měl nejspíš pořádně nafackovat.

Neříkám, že nějaká moje část, a ta část je vážně velká a vyděšená a zlomená, mi neustále nenašeptává, že bych se měl otočit, vrátit se k Johnnymu a přijmout život, jaký je, ale…

Přesto jdu ulicí dál. Chvílemi i běžím, za což můžou halucinace, které mě straší a ničí. Mám pocit, že když se ohlédnu, jsou tam a čekají, až zakopnu.

Je to taková hloupost. Neměl bych jít za ním.

Mohl bych lhát, mohl bych lhát i sám sobě, nejsem v tom špatný. Tvrdil bych, že nemám kde bydlet, a proto jsem přišel. Jsem tady, abych nezažil probdělou noc na ulici. Jsem tady, protože ostatní možnosti selhaly. Jsem tady kvůli penězům.

Každá z těch lží je de facto pravda.

Ale stejně… Poslední měsíce, od chvíle, kdy jsem tudy šel naposledy, pořád myslím na pocit, na velmi prchavý pocit, který jsem zažil ve sklepě. Nevím. Bylo to štěstí? Nebo možná jen záblesk něčeho hodně vzdáleného, co by štěstí mohlo aspoň připomínat?

Jenže na co je někomu štěstí? K čemu? Když není v bezpečí…

To místo pro mě bezpečí představovalo.

I když tam byl on. Anebo právě proto. Těžko říct. Nejsem zvyklý být v něčí přítomnosti a nemít strach, necítit zhnusení, neuvažovat, co se může podělat, nevšímat si pohledů, nepřipadat si jako odporná lidská bytost.

Takže jdu a taky běžím.

A přitom možná ani neotevře. Možná spí a možná mi zabouchne dveře před nosem.

Protože být milý jednou neznamená, že bude pořád.

Protože jsem se v jeho sklepě jednou cítil v bezpečí, neznamená, že budu pořád.

Jenže mi nic jiného nezbývá. Než pokračovat v chůzi. S batohem na zádech a poblitým tričkem. Jako neschopná troska, která ví, že by neměla hulit a chlastat a fetovat, že ji to vždycky hodí do špatných stavů a ještě horších halucinací, ale stejně… stejně vždycky udělám tu samou chybu.

A nejspíš to je ten důvod, proč nezazvoním, když dojdu před dům.

Zase je tichý a tmavý. Ale tentokrát venku není taková zima, abych měl tendenci klepat hned. A proto hrozně dlouho čekám. Přešlapuju, zas a znovu zatínám nehty do dlaní, utírám sopel do rukávu mikiny a možná se hroutím, tím si nejsem jistý.

Ale co jiného by pláč znamenal? Proč by mi jinak už tak dlouho tekly slzy bez zajíkání, bez popotahování, bez mého svolení?

Prostě si tečou a to není fér.

Nakonec počkám ještě pár nádechů a pár slz, než konečně zaklepu.

Hodně dlouho se nic neděje. Neslyším žádné šramocení ani nevidím světlo zpod dveří.

A tak zaklepu znovu, ale místo, abych byl ráznější, dám do toho ještě míň síly a ruka mi prakticky pouze sjede po dveřích.

Já vlastně nevím, jestli chci, aby mě viděl takhle.

Udělám dva kroky dozadu, až málem sletím na zadek, protože zapomenu na schod. A právě to je ten moment, kdy se dveře bez varování otevřou.

Elkan je znovu bosý, ale sítko na čaj nedrží. Jinak to je, jako kdybych nikdy neodešel.

Až na všechny ty věci, které se mezitím staly.

„Nate,“ řekne okamžitě, dřív než si mě stačí prohlédnout. Teprve poté sklouzne očima od mých zarudlých očí přes slzy na tvářích na poblité tričko.

Byla to vodka. Dal jsem si jí moc najednou a uprostřed tanečního parketu musela rychle ven.

Elkan ustoupí, abych mohl vejít, a já na to zareaguju naprosto nevhodně. Sesypu se, nebo možná zhroutím, nevím, které označení sedí víc. Sotva se pohnu, adrenalin, který mě celou cestu poháněl, je najednou pryč. Mám rozklepané nohy i myšlenky.

Co mě to do háje napadlo? Chodit sem v takovém stavu?

„Nate,“ zopakuje Elkan a chytne mě za loket. Ne nějak silně, ale zároveň mi nedovolí spadnout a kymácet se ze strany na stranu jako stromy ve větru. Nepustí mě, ani když zavře dveře, ani když procházíme chodbou, ani když společně vejdeme do místnosti hned vedle dveří od sklepa.

Než rozsvítí světlo, úplně bláznivě mě napadne, že jde o komoru, kde mě zamkne a nechá do rána. Asi by to byla ta nejlepší varianta vzhledem k tomu, v jakém jsem stavu. A následující hodiny to nebude o moc lepší. A co teprve, až začnu nad ránem střízlivět a přijde bolest, výčitky a zhnusení. Co kdybych v té komoře rovnou zůstal natrvalo? Do skonání světa bych mohl ležet mezi čisticími prostředky a…

Samozřejmě to není komora, ale úplně obyčejná koupelna. Hezká. Bez plísně mezi spárami a opadající omítky na stropě. Bez zlomeného prkýnka u záchodu a bez pavouků v rozích.

Předpokládám, že jsem tady, protože Elkan chce, abych se dal dohromady. Čekám, kdy nakrčí nos a řekne, že smrdím, že jsem nechutný, že mám na tričku zbytky hranolek. Jenže jeho pohled je tak klidný. Jsi vůbec skutečný, Elkane?

Když mě Johnny vyhodil z bytu, šel jsem do baru. Ale měl jsem přece nějaký plán, ne? Proč jsem se ho nedržel? Proč jsem se musel zase sjet, opít, zhulit, smazat a zapomenout? Proč jsem nastoupil se Salem do auta, proč jsem nedokázal přestat, proč jsem cizím lidem dovolil, aby se mě dotýkali? Proč jsem utratil všechny peníze?

Nejspíš bych pokračoval pořád dál, nikdy bych se nepřiměl přestat, kdybych mezi tančícími těly nezahlédl vlka.

Vlka.

Jak se krčí, jak cení zuby, jak na mě upřeně zírá a sliny mu kapou na podlahu.

Já přece vím, že není možné, aby byl v klubu vlk a nikdo jiný si ho nevšímal. Dokážu pochopit, že šlo jen o další halucinaci. Akorát… až teď. V ten okamžik jsem byl mimo. Utíkal jsem jako smyslů zbavený, jen abych se dostal co nejdál.

Nesnažil se mě náhodou nahnat sem? Do místa, ze kterého jsem si v mysli vytvořil něco jako bezpečný prostor?

Elkan nějakou dobu čeká. Teda… aspoň myslím. Mám zásek. Mám pocit, že se svět kolem míhá zbytečně zrychleně, a pořád dokola zkouším mrkat, abych ho dokázal zachytit.

Zvednu ruku a koukám do dlaně. Nejsem si jistý proč.

A pak na ramenech ucítím Elkanovy prsty, jak mi pomalu sundávají mikinu. A tak je sleduju, trochu vyjeveně, hlavně ty na pravé ruce, které jsou k prvnímu kloubu zjizvené. Zaplaví mě nekonečná touha se jich dotknout.

Vzhlédnu, abych si mohl prohlédnout Elkanovu tvář.

Jaké by bylo dotýkat se jeho jizev na tváři?

Elkan odloží mikinu na zem. Je vlastně docela hezký. Má oříškové oči a vlasy ostříhané na ježka. Má uhrančivý pohled a husté krátké řasy. Začnu je počítat, než mi dojde, že je to asi hloupost, a tak pohledem sjedu k jeho úzkým rtům.

Nemá je popraskané jako já. Líbat ho musí být příjemné a jemné.

Představuju si, že líbá opatrně, ale sebejistě. Jakože ví, co chce a co se mu líbí.

Kluci jako Elkan, vyšší než já, lepší než já, klidnější než já, jsou v takových věcech určitě dobří.

Uhnu pohledem, když mi vsune dlaně pod tričko, a aniž by se mě dotkl, přetáhne mi ho přes hlavu.

V duchu mi hraje písnička. Ta, na kterou jsem v klubu tancoval. Byla o životě po životě. Byla o naději, že po smrti nás ještě něco čeká. Že je tam toho víc než jen obyčejná tma a prázdnota. Začnu si ji tiše pobrukovat. Slova mi sice nesrozumitelně splývají ze rtu, ale melodii udržím.

Předtím jsem nad tím nepřemýšlel, ale teď to na mě tvrdě dopadne.

Ta píseň byla o mámě.

Vzpomenu si, jak ležela vyčerpaná v nemocniční posteli, jak mi zoufale chtěla stisknout ruku, jak opakovala, abych nebrečel. A jak potom vydechla a najednou byla pryč. Její tělo zůstalo stejné, ale kdoví, co se stalo s duší. S tím, co ji dělalo výjimečnou.

Elkan mi pomůže vyzout boty, zatímco já zase brečím. Aspoň už necítím lítost, že jsem ji neposlechl a poslední měsíce nechávám slzy bez rozmyslu téct jako největší plačka pod sluncem.

Chvíli zírám na kachličku před sebou. Má na sobě geometrický vzor. Takový, jaký asi každému zhulenci musí zamotat hlavu. Jenže pak jsou boty i ponožky pryč a já stojím na studené podlaze bosý, což mě trochu probere, a nepatrně sebou trhnu. Nebo to možná bude tím, že mi Elkan…

Stojí vážně blízko. Stačilo by, kdybych sklonil hlavu a mohl bych se opřít čelem o jeho rameno. A jeho prsty, ty jsou ještě blíž. Cítím je na břiše, jak mi vjedou pod kalhoty.

Vzdychnu.

Všechno je pomotané. Na vteřinu mám chuť vykřiknout, že teda dobře. Jestli chce, může. Stejně jako Johnny, stejně jako kluci a muži v baru. Stejně jako celý podělaný svět. Zavřu přitom oči a budu předstírat, že jsem jinde. Přece jen už s tím zkušenosti mám.

Jenže někdo jako Elkan nemá zapotřebí chtít někoho jako já. Opilého, zhuleného, poblitého s nudlí u nosu. Pobaveně se uchechtnu.

Elkan povytáhne obočí, ale nezeptá se, co se mi honí hlavou. Asi je to dobře. Sám neznám odpověď. A když mi stáhne kalhoty ke kotníkům, poslušně z nich vystoupím.

Stojím před ním jen v trenkách, ale nestydím se. Je mi to jedno. Tak jedno, že když ve sprše zapne vodu, prostě si trenky sundám.

V jeho výrazu se však nic nezmění a pohled mu ani na vteřinu nesjede k mému rozkroku. Jako kdyby ho to vůbec nezajímalo. Zatímco já z nějakého hodně divného, zoufalého popudu, který ani sám nechápu, chci, aby se podíval.

Chci, abych klukovi, jako je on, nepřipadal nechutný a odporný. Aby existoval okamžik, kdy se nelíbím pouze drogovým dealerům, opilcům a úchylům.

Znovu mě chytí za loket a postrčí do sprchy.

Voda je horká. Tak horká, že bych tu mohl zůstat věčnost.

Miluju horkou vodu. Miluju, když je v koupelně za chvíli pára a já můžu prstem jezdit po průhledných dveřích a kreslit srdíčka, piky, káry a kříže. Vedle sebe v řadě. Miluju, když vylezu ven a kůži mám úplně rudou a ještě pár minut poté stále hřeje.

A tak čekám, až se tohle všechno stane.

Nakreslím srdce, piky, káry a kříže. Několikrát za sebou. A když na některý znak zapomenu, stačí jen kouknout na potetované prsty.

Elkan odejde, ale pak je najednou zpátky, sedí na zavřeném záchodě a čeká. Nic neříká ani nevypadá, že by ho cokoli zajímalo, a tak taky mlčím, protože nedokážu skládat myšlenky do slov.

Mlčím, když vypnu vodu.

Mlčím, když mi Elkan podá ručník.

Mlčím, když dostanu čisté tepláky, tričko a ponožky. Asi jeho, protože je mi všechno trochu větší. Ale líbí se mi, jak tričko voní a ponožky jsou jemné a hebké. Líbí se mi, jaký to je pocit, když v nich zahýbu prsty. Nabídne mi i mikinu, ale tu odmítnu. Po sprše je mi pořád horko.

„Chceš čaj?“ promluví konečně.

„Ty piješ takové ty divné čaje, že jo?“ zeptám se. Já ty divné čaje totiž nikdy nepil a nevím, jestli mi chutnají. Čaje pro mě vždycky existovaly jen v sáčku. A se lžičkou pampeliškového medu.

„Chceš radši kafe? Vystřelit do vesmíru?“ nabídne, a přestože jsem nejspíš nikdy nebyl přítomnější, nezachytím v jeho hlasu jedinou emoci.

„Nebo prostě jen obyčejné kafe. Minule to bylo celkem fajn,“ oznámím a sám sobě zním otravně. Jakože po něm žádám něco víc, třeba zážitek podobný té minulé noci. Proto dodám: „Myslím to kafe.“

„Tak jo,“ přikývne.

Následuju ho do kuchyně. V teplých ponožkách za ním kloužu jako malé dítě. Čekám, dokud do misky nenaskládá sušenky a dokud do hrnku nenalije horkou vodu. Čekám, dokud všechno nepobere.

„Jestli chceš, ukážu ti tvůj pokoj. Můžeš se trochu vyspat,“ řekne způsobem, jako by šlo o tu nejpřirozenější věc.

Ano, samozřejmě tu máš pokoj, Nate.

Možná bych jim měl děkovat. Skákat kolem krku a se slzami v očích být dojatý nad skutečností, že mi nachystali pokoj. Pokud si ale otec myslí, že jen tohle stačí, milerád se ho zeptám, kde byl ten pokoj, když jsem byl na ulici. Kde byl ten pokoj poslední čtyři roky, kdy nedal sebemenším způsobem najevo, že bych byl naživu?

Vytasit se teď s pokojem je od něj tak… velkorysé!

Nechci do svého pokoje, proto zavrtím hlavou a jdu do sklepa jako první. Od minula se nic nezměnilo, jen pauznutá hra v televizi vypadá jinak. Předtím postavy chodily po lese a strašidelném domě. Teď jsme ve špinavém městě a z nebe padají provazce deště.

Skočím na sedačku. Na místo, kde není vysezený důlek, a podložím si záda polštářem. Taky si přitáhnu nohy a skulím se do klubíčka. Ale je to v mnoha ohledech spokojené klubíčko. Schované v teple.

Elkan položí misku se sušenkami a hrnek na stůl, vytáhne ze skříně deku a podá mi ji. Nebo ji spíš rozloží na mě, jako kdyby mě přikrýval.

Ačkoliv… asi bych měl říct bez toho jako kdyby. Protože on mě de facto doopravdy přikryje.

„Tobě by nevadilo, kdybych tu bydlel?“ vypálím, jakmile dosedne.

„Ne, nevadilo,“ odpoví stroze. A nic víc, takže nepoznám, jestli je upřímný, nebo zahořklý.

„Vyhodili mě z bytu. Nemám kam jinam jít.“

Pokrčí rameny. „Já jsem si ani nemyslel, že bys někam šel.“

Je tak nečitelný, anebo jsem já tak mimo, že nedokážu poznat náznaky? Třeba dává dost jasně najevo, abych vypadl zpátky do tmy. A tak z něj dost hloupě zkouším dostat nějakou emoci. Něco, co ho trochu polidští, protože doteď mi přišel tak nesmyslně dokonalý.

Jakože já jsem k ničemu a on ne, takže přece dává smysl, že si otec raději vybral jeho.

Elkana.

„Víš, že jsem četl už fakt hodně knížek, ale nikdy tam nebyla postava s tvým jménem?“

Ani tohle ho příliš nezaujme. Tentokrát ani nepovytáhne obočí. „Vážně?“

„Vážně.“

Přikývne a chvíli ještě čeká, jestli něco řeknu, a když zarytě mlčím, vezme ovladač a začne hrát. Je to dost depresivní hra, což se k mojí náladě celkem hodí. Vidím jen krátké úseky, když se mi chce otáčet hlavu a zaostřit zrak. Většinou ale zírám před sebe. Takže na Elkana.

Vlastně nevím, co od něj chci.

Možná by se měl omluvit, že je o tolik lepší než já. Ukázat lítost, že má své bezpečné místo, zatímco já se musím vtírat do toho jeho. Nebo by úplně stačilo, kdyby naznačil, že nejsem k ničemu. Ujistil mě, že nejsem na úplném dnu.

Právě dneska.

Ale já přece nejsem, ne? Kdybych byl, ležel bych teď nahý v Johnnyho posteli a nechal ho do mě bezhlavě bušit. Nejsem na dně, protože jsem se za sebe postavil a odešel.

„Dneska je to rok, co měla máma pohřeb,“ řeknu do zvuků deště vycházejících ze hry. Chci, aby to věděl někdo další.

Mám pocit, že je to vůbec poprvé od chvíle, co jsem přišel, kdy se na mě skutečně podívá. „Jaká byla?“ pronese a trochu váhavě mi podá sušenku, kterou přijmu a začnu ji převalovat mezi prsty.

„Nemůžu o ní mluvit,“ přiznám. „Nedokážu to, ale byla to ta nejlepší máma na světě.“

***

Mám sen, ve kterém ležím na posteli a do očí mi svítí světlo. Ale pokaždé, když přijde něco takového, mě podvědomí okamžitě kopne zpátky. Jako kdyby vědělo, že tímhle směrem se nesmím ubírat. A tak otevřu oči a rychle je zase zavřu, protože pálí. V krku mám poušť, a když polknu, připadá mi, že polykám písek.

Shodím nohy na zem, posadím se a na chvíli schovám hlavu do dlaní.

Není mi blbě. Je mi na umření.

Přiměju se kouknout na Elkana, ale ten pořád hraje. Nejspíš se za celou dobu vůbec nepohnul. Přestože je o poznání unavenější, nezdá se, že by plánoval končit. Takže v noci nespává?

Vstanu a šouravým krokem se vydám do koupelny. V jeden okamžik čekám, že mě Elkan zastaví nebo půjde se mnou, ale nechá mě beze slova odejít, jako bych tu snad byl doma, nebo co.

Chvíli trvá, než najdu dveře, které vedou do koupelny, protože mám celou noc ponořenou v mlze. Teprve při oplachování obličeje mi dojde, co všechno jsem včera vyváděl. Přišel jsem totálně mimo a poblitý, nechal se vysvléct, stál jsem před ním nahý a nakonec mu řekl o mámě.

Pořádně si vypláchnu pusu a použiju ústní vodu, kterou najdu ve skříňce. Žádné léky tam ale nemají, dokonce ani ty bez předpisu, což je trochu zklamání. Naštěstí si pak všimnu, že v koši na prádlo jsou pořád moje kalhoty.

Rychle prohlédám kapsy a díkybohu tam malý nenápadný sáček pořád mám.

Je to hezký pocit. Za který se stydím, samozřejmě. Jenže ne tolik, abych ho nechtěl prožívat pořád dokola. A pokaždé, sotva odezní, chci ho zpátky. Když je svět tak strašně na hovno, že všude kolem vidím jen tmu, přece nedává smysl, abych si jediné štěstí odpíral.

Nějakou dobu pak úplně klidně sedím na zemi a čekám.

Proč musel přijít zrovna tenhle sen?

Bez ohledu na to, kolikrát se osprchuju, kolikrát si vydrhnu kůži, i kdybych se drbal drátěnkou, nikdy ze sebe nesmyju pocit, že jsem odporně špinavý. Jako když člověk stoupne do hovna, boty umyje, ale puch zůstane. Jako když sní člověk hodně česneku a cibule, pořádně si vyčistí zuby, ale stejně nemůže na nikoho dýchnout, aby ho nezahnal. Jako když udělá něco strašně špatného, z čeho se mu obrací žaludek, a přestože uteče hromada času, ten pocit nejde setřepat. Pořád je mu zle a pořád na to myslí.

Ale teď ne. Teď mě postupně zaplavují jiné pocity. Intenzivní, povznášející, divoké, všeobjímající. Spousta problémů ustoupí do pozadí a najednou není tak těžké vstát, kouknout do zrcadla a vidět normálního kluka.

Jsem docela hezký. Kdybych nebyl hezký, asi by o mě nemělo tolik chlapů zájem.

Nemusím být pořád jen odporný.

Znovu si opláchnu obličej, a když vyjdu z koupelny a zamířím zpátky do sklepa, připadám si překvapivě dobře. Celá ta situace, i to, co bylo v noci, mi najednou nepřipadá tak fatální a ponižující. Dobře, udělal jsem pár horších rozhodnutí, ale kdo někdy neudělal v opilosti kravinu?

Na sedačku tentokrát hopsnu s radostí.

Že jsem byl dlouho pryč, Elkan nekomentuje.

„Díky,“ řeknu rozverně, popadnu polštář a pevně ho obejmu. Polštáře tady krásně voní, vůbec ne jak Johnnyho polštáře s fleky, které nešly vyprat.

Elkan přikývne.

„Ty nejsi moc upovídaný, co? Anebo ti tady vadím. Jedno z toho,“ hádám a nakloním hlavu na stranu. Jakože mě jeho odpověď vážně zajímá. Teda… ne jakože. Vážně mě zajímá. Zajímá mě všechno, co řekne nebo udělá, protože co si budeme, Elkan je nejzajímavější člověk, jakého jsem kdy poznal.

„Nijak zvlášť mi nevadíš. Ale co se týče povídání, tak na to zas tak nejsem, to je fakt. Neměl by sis to ale brát osobně. Nesnáším mluvení obecně,“ odpoví, aniž by uhnul pohledem od obrazovky.

Opatrně si prohrábnu vlasy, abych je měl nadýchanější, a flirtovně se kousnu do rtu. Což on samozřejmě nevidí. „A co máš teda rád?“

Teď už mi konečně věnuje pozornost. Jeho velké oříškové čokoládové kávové oči si mě prohlíží s takovou intenzitou, že se nepatrně ošiju. „Když jsem sám. Ty ses sjel?“

Mávnu rukou, možná trochu přehnaně, ale to spíš náhodou, než že bych to tak zamýšlel. „Sjel je podle mě dost silné slovo. Spíš jsem se potřeboval uklidnit.“

Špatné sny, kocovina, výčitky a tak. Dost divoký koktejl emocí.

„Takže jsi přišel sjetej, pak ses vyspal a pak ses zase sjel, aby ses zklidnil?“

V jeho hlase uslyším jasnou známku… nelibosti? Pohrdání? Odsuzování? Nevím, co přesně to je, ale rozhodně tím vyvolá nelibost, pohrdání i odsuzování ve mně. „Každej není tak dokonalej jako ty,“ odseknu. Musím několikrát poposednout, abych opět našel vnitřní klid.

„Závidíš mi moji hezkou tvářičku?“ uchechtne se Elkan ironicky. A já v tom úplně čistě a jasně, jako kdyby to nedokázal skrýt, uslyším tolik bolesti, že se všechny emoce zase přelijí do propasti nekonečné lítosti.

„Jenom o tom to není!“ zavrtím hlavou a nejraději bych zvedl ruku, položil mu ji do vlasů a… a dál nevím co. Je mi všechno líto, tak strašně líto, že bych se možná rozbrečel, kdybych o tom ještě chvíli přemýšlel.

„Tak tím spíš jsem hodně nedokonalej, Nate,“ oznámí a zkusí se vrátit ke hře. Evidentně je odhodlaný mě ignorovat, jenže já taky umím být vytrvalý, obzvlášť když mívám záseky. Což je třeba právě teď, protože několik minut nehnutě sedím, až tím Elkana přiměju hru zase pauznout. „Proč na mě tak koukáš?“ chce vědět.

„Líbíš se mi. Seš zajímavej,“ řeknu první věc, která mě napadne a zároveň je pravda. A další pravda, co se mi honí hlavou od chvíle, kdy mi úplně poprvé otevřel dveře: „Pořád musím myslet na to, jaký by to asi bylo, dotýkat se tvých jizev.“

Elkana tím pobavím, protože vyprskne smíchy. „Jasně,“ dostane ze sebe a zakroutí hlavou.

Myslí, že to byl vtip.

Ale mně by vážně nevadilo se ho dotýkat. Což je zvláštní, vyhýbám se přece dotekům od kohokoli.

Dotýkat se někoho je jako lehnout si do mraveniště.

Jako tisíce včelích bodnutí.

Jako kopřivka.

Pořád myslím na to, jak je smutný a uzavřený. A že já nemusím být jen nechutný a špinavý.

Odložím polštář, a než nad tím začnu doopravdy přemýšlet, přehodím přes Elkana nohu a sednu mu obkročmo na klín. Rychle a nečekaně, až tím nepřekvapím pouze jeho, ale i sám sebe.

Jsme si blízko. A nemyslím tím, že mu sedím na rozkroku.

Jsme si blízko, protože on i já jsme v prdeli. Sice to neříká, nemluví, nenaznačuje, ale vidím to v jeho unavených očích, v jeho jizvách a v jeho samotě.

„Co děláš?“ vydechne.

Je troufalé, že mě napadne, že bychom proti tomu mohli bojovat společně?

Zvednu ruku, abych ho mohl pohladit po pravé tváři, tam, kde má jizvy, jenže Elkan okamžitě uhne a ruku mi odstrčí. „Slez ze mě,“ vyštěkne.

Cítím přelévající se emoce. Rozjařenost, bezbřehou lítost, strach, vztek a vědomí, že jsem zašel příliš daleko. Sedl jsem mu na klín a překročil hranici. Když to teď vzdám, nakonec budu ještě odpornější. Proto z něj slezu, nebo spíš sjedu dolů na kolena a položím mu ruce na rozkrok. „Chceš to radši pusou?“ navrhnu a zkusím mu stáhnout tepláky.

Nekoukám mu do očí, a tak nevidím, co se v něm odehrává vteřinu předtím, než mě odstrčí a rázně vstane. Nekoordinovaně spadnu na zadek. Jako pytel nechtěných brambor. No jistě.

„Ptám se, co kurva děláš. Nevím, na co přesně jsi zvyklej, ale tohle není podnik, kde musíš platit sexem. Tohle je moje místo a já tě sem vzal. Tady platí moje pravidla.“

Zahanbeně zírám na hebké ponožky. Znovu v nich zahýbu prsty, ale tentokrát mi to nepřijde ani trochu správné. Proč jsem to udělal? Proč jsem si na něj sedal? Proč jsem ho sváděl? Proč jsem musel zase všechno tak strašně posrat?

„Půjdu spát,“ oznámí Elkan. Slyším, jak vypíná Playstation a televizi. Slyším ho, jak odevzdaně vzdychá. Určitě přemýšlí nad tím, že ode mě vlastně nemohl čekat nic jiného. „Táta bude vstávat každou chvíli, můžeš na něj počkat v kuchyni.“

Vzhlédnu. Šokovaně a nevěřícně. A ne proto, že mi dost jasně naznačuje, že mám z jeho místa vypadnout. „Táta?“ vydechnu. „Ty říkáš Alexovi táta?“

To přece…

Poznali se, když bylo Elkanovi deset nebo jedenáct, takže spolu rozhodně netrávili Elkanova dětská léta. Nedává tím pádem smysl, aby ho oslovoval táta, pokud ovšem nemají tak skvělej a plnohodnotnej vztah, aby… aby to smysl dávalo.

Když Elkan nic neřekne, je to svým způsobem vypovídající.

Takže zatímco já nebyl dost dobrý, zatímco mě beze slova opustil a nechal prožívat sračky, zatímco já do háje zažíval peklo a musel jsem dělat věci, za které se budu do konce života stydět… Elkan mu říkal tati a…

Nenávidím ho, je oba. Nenávidím sebe, protože jsem na vteřinu věřil, že je Elkan zlomený a ztracený jako já a třeba bychom si mohli navzájem pomoct. Pičovina!

Polknu, abych zahnal slzy.

Říká mu tati?

Vztek, který cítím, nedokážu a ani nechci držet v sobě. „Ty posranej panici!“ vykřiknu. „Mohl bys být ještě rád, že se tě vůbec někdo chce dotknout!“

Elkan jen otráveně povytáhne obočí. „Teda… Máš pravdu, Nate. Jsem fakt vděčnej, že mi chtěl vykouřit smutnej zfetovanej kluk,“ odvětí a chlad v jeho hlase mi obrátí žaludek naruby.

Nenávidím ho, nenávidím. Tak strašně ho nenávidím. Nenávidím, jak je arogantní, namyšlený, jak mi dává najevo, že jsem horší, že jsem nicka, že jsem to posral. Nenávidím, když hraje hry a nevnímá. Nenávidím jeho oči, jeho jizvy, dokonce i jeho pitomé jméno! Nenávidím na něm úplně všechno, tak silně a intenzivně, že mě to spaluje zevnitř.

„Nenávidím tě, Eli! Měls shořet!“ zavrčím.

Trochu sebou škubne, nepatrně, vlastně netuším, jestli se to doopravdy stalo, třeba šlo jen o moji představivost. Pak odejde. Beze slova. Bez reakce.

A přitom já chci, aby zůstal a křičel. Aby se hádal, aby mi řekl ta nejhorší slova, která ho napadnou.

Jenže on prostě… odejde.

Autor: Klára Pospíšilová

* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥