PROLOG
PROLOG
Kluci nebrečí. To mi odmalička říkávala máma. Vlastně je to možná jedna z mých nejranějších vzpomínek.
Spadl jsem z kola, odřel si koleno a moje máma, většinu života veselá, trochu chaotická, ale úplně vždycky krutě upřímná žena, se nade mnou sklonila a řekla, že kluci nebrečí.
Ne, Nathanieli – byla vždy jediná, kdo mě oslovoval celým jménem, pro ostatní jsem byl jen Nate – pláč, fňukání, popotahování nebo brekot tě v životě nikam nedostanou.
Podobnou věc řekla, když jsme se stěhovali k Donovi, do unylého satelitního městečka, kde je každá vila jiná a přitom úplně stejná (ta naše se lišila přerostlým břečťanem a divoce zarostlou zahradou), a já tak musel opustit všechno, co jsem do té doby považoval za domov. Nejen náš dvoupokojový byt, ale i školu a kamarády.
Teď mi to připadá jako celá věčnost, jiný život, jiný vesmír a jiný Nate.
Máma mě tehdy pohladila ve vlasech a trochu je tím rozcuchala. Se široce otevřenýma očima mi pověděla, že ji to moc mrzí, ale Nathanieli, tohle je naše šance na lepší život. S Donem můžeme být znovu šťastní a nebudeme se muset bát o budoucnost, protože on se o nás postará. Takže bys měl být rád a ne brečet. Přece jsem ti říkala, že kluci nebrečí. Takže si utři slzy a běž si dobalit zbytek oblečení.
Šel jsem, ale jinak jsem neposlechl, protože mi celou dobu, co jsem skládal mikiny, trička, kraťasy, ponožky a boxerky do velké papírové krabice, po tvářích tekly slzy jako hrachy. Polykal jsem je, jednu za druhou, ale nedovolil jsem si vydat jediný zvuk a mámu zklamat.
Naposledy mi řekla, abych nebrečel, když jsem ji držel za hubenou, studenou a velmi slabou ruku, takže mi připadalo, že držím spíš nějakou figurínu než svoji energickou mámu, která při vaření vždycky tancovala a zpívala. Často tvrdila, že život je tak trochu jedna velká tancovačka.
Je to už šest dní, ale i teď, když na pár vteřin zavřu oči, mám pořád dojem, že ji držím, že cítím její hladkou kůži a především prsty, kterými se ještě naposledy snaží vyťukat do dlaně melodii ze svého nejoblíbenějšího filmu Země, odkud přicházím.
Zkusil jsem jí tu melodii zabroukat. Tak jak ji broukal Gilbert Bécaud. Jenže to vedlo k tolika vzpomínkám – jak jsme spolu sedávali pod huňatou dekou na gauči, oba jsme měli přehnaně chlupaté ponožky a upíjeli z puntíkovaných hrníčků kakao, ona zpívala, já se otráveně ksichtil, ačkoliv jsem byl všechno, jenom ne otrávený – a tyhle vzpomínky, každá z nich, mi vháněly slzy do očí, nutily mě popotahovat a přát si, aby to celé dopadlo jinak. Abych mohl ještě jednou, i když by to bylo naposledy, sednout s mámou k televizi a říct jí, že zase zpívá falešně, a ona by mi láskyplně setřela kakaový knír.
Máma však tohle nechtěla. Po hodně dlouhé době mi zvládla stisknout ruku, především aby mě přiměla na ni pohlédnout. Do těch jejích velkých, unavených očí. Kluci nebrečí, řekla. A ty taky nebudeš, ne teď a ne potom, Nathanieli, protože pláč je k ničemu, pláč tě akorát ochromí a zabrání ti jít dopředu. Tak nebreč, slib mi to.
Umřela o dvě hodiny později. Ale já svůj slib dodržel, i když její ruka definitivně ochabla, když přístroje přestaly pípat, když přišla doktorka a ohlásila čas smrti, když jí přikryli hlavu, když ji odváželi do márnice a když mi pak všechny její osobní věci dali v malém sportovním batohu, který si s sebou do nemocnice přinesla.
V tu chvíli, kdy jsem batoh křečovitě držel v náručí, mi to připadalo vlastně docela správné. Že na konci jsem s ní byl já a ten batoh.
Teď je batoh kdovíkde.
A nebrečel jsem ani na pohřbu, když velká, černá a naleštěná rakev zajížděla do země a všichni kolem popotahovali a pořád dokola opakovali: Nate, tvoje máma, to byla výjimečná žena.
Neříkal jsem jim nic, možná jsem jen děkoval, protože jsem měl pocit, že bych děkovat měl, asi se to sluší, ale ve skutečnosti jsem chtěl utéct. Jo, utéct z pohřbu vlastní mámy, zalézt hluboko do její skříně, do hromady pletených svetrů, dýchat vůni mýdel, která schovávala mezi nimi, a brečet tak dlouho a tak intenzivně, až by mi nezbývalo nic jiného než nakonec vylézt ven a všechny ty svetry rozvěsit na prádelní šňůru a vysušit je.
Jenže jsem to neudělal. Slíbil jsem to.
Ale pak přišla ta vůbec nejtěžší zkouška.
Dona jsem během pohřbu vůbec nevnímal. Nešlo to, protože jeho smutek byl až příliš velký a příliš pohlcující, než abych se mu dokázal bránit. Donova bolest byla tak nezměrná, že jsem v jeho přítomnosti skoro nemohl dýchat.
Jenomže teď spolu sedíme v jednom autě. On a já. A nikdo další, kdo by zabránil tomu, aby se naše smutky střetly.
Občas vnímám, jak na mě přes zpětné zrcátko zírá. Ve chvíli, kdy by měl rozhodně dávat pozor na silnici, když projíždí na červenou, když roztřesenýma rukama řadí, když předjíždí kamion a musí překročit povolenou rychlost. Když konečně sjede z hlavní a zamíří k břečťanové vile s tújemi u vchodu.
Od chvíle, co máma zemřela, se mnou prohodil všehovšudy pár slov.
Nevím, jestli je to kvůli strachu, nenávisti nebo výčitkám. Cítí vůbec nějaké výčitky?
Don moji mámu miloval, pravděpodobně stále miluje, o tom jsem nikdy nepochyboval.
Nemám nejmenší tušení, jak se s tím vším poprat, ale naštěstí nad tím nemusím přemýšlet dlouho, protože Don zastaví na příjezdové cestě. Hned vedle obrovského kamenného květináče s vysázenými růžemi. Zasadila je máma a já bych je teď všechny nejraději vytrhal, i kdyby to mělo znamenat, že se mi jejich ostny zapíchnou do prstů.
Jakmile Don vystoupí, kopnu do sedadla spolujezdce. Chci křičet. Bože, tak strašně moc chci křičet. Hystericky, zoufale a naštvaně, protože ještě před rokem bylo všechno v pořádku. Před rokem byla máma zamazaná od hlíny, na hlavě měla květovaný šátek a pořád mě a Dona nutila, abychom čichali k těm nově vysázeným růžím. A pak ji úplně nevinně rozbolela hlava.
Možná, že kdybych křičel dostatečně nahlas, přiměl bych Dona, aby se ke mně přidal, a pak bychom alespoň na chvíli dokázali zapomenout na to, co jsme provedli. Nechci s ním o tom mluvit. Už nikdy, už nikdy, už nikdy, jenže si nejsem jistý, jestli to ví. Jestli náhodou nečeká, až to triumfálně vytáhnu a budu chtít…
Co bych měl asi tak chtít?
Mohl bych mu navrhnout, aby zatnul zuby a nefňukal, on přece nic tak hrozného dělat nemusel. Ale jak jsem řekl, už o tom nikdy nebudu mluvit. A tak mlčím, přesně jako jsem mlčel posledních šest dní.
Vystoupím z auta do teplého jarního slunce. Štěrk pod botami křupe tak nahlas, že v první chvíli vůbec neslyším, co mi Don říká. Stojí u vchodových dveří, hned vedle tújí, a převaluje klíče v ruce. Ty túje taky vysadila máma a mě napadne nesmyslně legrační představa, jak do nich Dona shodím, až mu nohy vyletí do vzduchu.
„Co?“ zamumlám.
Don vzdychne tak strašně unaveně, až mě to překvapí. Ale přesto tam někde, hluboko v tmavě modrých očích, vidím především strach.
Chci se ho zeptat, jestli je to kvůli mně. Jestli má strach z toho, co bych mohl vytáhnout na světlo. Ale opět jen zarytě mlčím. Mlčení je v tuto chvíli to jediné, jak dokážu prožívat smutek.
„Že vím, že by si Helen přála, abychom zůstali spolu, ale já… Nechci tě tady,“ oznámí krutě upřímným hlasem. Vlastně se na něj ani nezvládnu zlobit, protože jak se zlobit na člověka, který s vámi jedná na rovinu?
Zírám na něj, aniž bych mrkal. Můj mozek zkouší pochopit, co to znamená, jestli mi tím říká, že mě tady nechce, ale nějak to zvládneme, nebo že mě tady nechce a musím jít. Strčím ruce do kapes černého saka.
Nakonec na odpověď nemusím čekat nijak dlouho. Don totiž rozklepanýma rukama otevře vchodové dveře, za kterými čeká sbalený batoh. Můj batoh, který byl schovaný a zaprášený na dně skříně, ale teď vypadá jako nový, což mě upřímně trochu šokuje, protože… Vážně mi Don vypral batoh? A vážně mi ho podává a říká… Co vlastně?
„Domluvil jsem se s tvým strýcem. Vezme si tě k sobě,“ pronáší a každé slovo vyslovuje natolik pečlivě, jako kdyby mě tím zaklínal, protože ono asi nestačí poslat mě pryč s vypraným batohem, do kterého dal kdovíco. Ještě mě s těmi vzpomínkami nechá samotného.
Můj strýc, mámin bratr, je debil. Kéž by existovalo jiné, méně hanlivé slovo, které bych mohl použít, a vystihovalo podstatu toho člověka, ale ono není. Dokonce ho tak nazývala i máma, když myslela, že neposlouchám, zatímco si brblala pod nos, že ten debil zase volal a chtěl prachy.
„To myslíš vážně?“ vydechnu. Napadne mě tolik věcí, které bych mohl říct, abych ho přesvědčil, že tohle není dobrý nápad. Mohl bych i prosit, ale asi to neudělám. Vidím v jeho očích tolik smutku a tolik utrpení a hlavně TOLIK STRACHU, kolik se jen do takového člověka může vejít. Nakonec dojdu k přesvědčení, že bude mnohem snazší potýkat se s člověkem, který je omezený a agresivní. Než s Donem.
Asi proto natáhnu ruku a nechám ho, aby mi do dlaně vložil obálku s lístkem na autobus.
„Budeš muset dvakrát přesedat, ale zítra v tuhle dobu bys měl být na místě. Bude tě tam čekat.“ Když mluví, ani jednou se na mě nepodívá. Jako kdybych už v jeho životě dávno neexistoval.
Pořád ho ještě můžu strčit do těch tújí, pořád ho můžu přesvědčit, že jsem stále tady, ale… Zamrkám, když pochopím, že je ticho a Don čeká, až něco udělám. A já, možná trochu zmateně a nevěřícně, ukročím dozadu. Moje tělo totiž ví, že má odejít, mnohem dřív než mysl, protože mysl je ještě zaseknutá v minulosti, ve vzpomínce, kdy máma s nadějí opakovala, že my dva – jako já a Don – tady zůstaneme spolu.
Nemám jí to za zlé. O tom, co se dělo, nic netušila.
„Takže,“ vyhrknu v posledním záchvěvu emocí, které v sobě držím už nějakou dobu, „ses rozhodl mě po tom všem, co jsem udělal, co jsem pro tuhle posranou rodinu kurva udělal, poslat k agresivnímu strýci, který mě pravděpodobně bude mlátit jenom proto, že nebude mít zrovna nejlepší den, a to ještě bezprostředně po pohřbu? A k tomu všemu jsi mi vypral batoh? To je tak stupidní! DO PIČE! Proč tohle děláš?!“
Nevím, proč jsem místo toho neřekl, že nechci odejít.
Teď se na mě Don podívá, doopravdy podívá, žádný pohled, který po mně jen sklouzne, ale skutečný a upřímný pohled, a já vím, že díky němu poznal, jak strašně vyděšený jsem. A stejně jen zavrtí hlavou, nejspíš nad nějakou poslední příčetnou myšlenkou, a řekne: „Prostě už jdi.“
Prostě. Už. Jdi.
Tři slova a strašně velký význam. Koukám na Dona, hučí mi v uších a každé rozhodnutí, každý čin, který jsem za poslední rok udělal… Všechno bylo k ničemu a končí to tady. Na příjezdové cestě vedle máminých tújí a růží.
Chce, abych šel. A tak jdu.
Neprohlédnu si vchodové dveře, nerozloučím se s máminými růžemi, štěrkovou cestou, celým domem… s ničím. Prostě jen jdu.
A nebrečím. Ale možná je to ze šoku. Je docela možné, že zahnu za roh a objeví se vodopády slz, které nepůjdou zastavit, ani když jich vybrečím tolik, kolik vážím. Ale teď jdu. Znovu vůbec nic nevnímám, dokonce ani myšlenky, které zuřivě a hystericky volají, že tohle, tohle všechno, já na štěrkové cestě, prostě není správně. Právě bych měl jít po točitém schodišti a držet se mramorového zábradlí, měl bych vejít do svého obrovského prosluněného pokoje, měl bych vlézt do postele, přitáhnout si polštář do náruče, obejmout ho a nějak přetrpět následující minuty.
Ale on už to není můj pokoj, moje postel, a dokonce ani můj polštář.
Vlastně… už to ani není můj život.
Můj život jsou teď pomalé a váhavé kroky a dlouhá příjezdová cesta. A taky neuchopitelná vzpomínka na Dona, jeho výraz a slova. Ještě před chvílí jsem přemýšlel, jak spolu dokážeme přežít budoucnost, jak kolem sebe budeme bloudit v kruzích, míjet se, nikdy nemluvit o minulosti, vyhýbat se ložnici pro hosty na konci chodby a… Teď už ho asi nikdy neuvidím.
Nevím, nechci být patetický, ale náš vztah přece nebyl jen ten poslední rok, ne? Existovali jsme spolu i předtím. Vídal jsem ho každý den, znám ho v teplácích, znám ho ve chvílích, kdy si o horké kafe spálil jazyk a vytřeštil vyděšeně oči, znám ho usínajícího na pohovce a unaveného a rozmrzelého, když se s kufříkem vracel z práce, znám každý jeho zlozvyk jako třeba nesmyslně hlasité mlaskání a žvýkání při jídle, znám i místa, kam si schovává peníze (pod vázou v pracovně).
Kdysi dávno jsem ho měl vážně rád.
Nehodlám brečet jenom proto, že mám na zádech batoh, v ruce svírám bílou obálku a moje nohy mě vedou na autobusovou zastávku, která je jako naschvál na druhém konci města.
Ten pitomec mohl vézt vypraný batoh v kufru, obálku s jízdenkou mít celou dobu příhodně v kapse saka a pak mě vyhodit rovnou na nádraží, jak by to udělal každý příčetný jedinec. Ale Don není příčetný. To jsem v jeho očích viděl každý z posledních šesti dní, možná dokonce celý poslední rok, takže se na něj vlastně nezlobím.
Možná bych ale měl. Proč jsem víc nekřičel?
Nezlobím se, zatímco kráčím mezi vilami, po dlouhé, nekonečné cestě směrem… pryč.
Pamatuju si, jak jsem tudy šel poprvé s mámou, když jsme se nastěhovali. Řekla: Nathanieli, tohle je náš nový domov. Tady budeme šťastní, cítím to. A ano, byli jsme šťastni. Jako když vesmír konečně uzná, že si člověk zaslouží radost a lásku a štěstí, takže všechno zapadne do sebe. A lidé pak mají utkvělou představu, já ji teda měl a myslím, že máma taky, jak je svět úžasné místo. Než zjistíte, že vám vesmír nadělil nevyléčitelný nádor.
Než vám doktor oznámí, že šance na uzdravení jsou velmi nízké, ale vy stejně bojujete a věříte a prohráváte a věříte, až nakonec…
Znamená to, že být šťastný je jen krůček od nekonečného utrpení.
Celou cestu příliš nevnímám. Jsem tak hluboko ponořený v myšlenkách, že si ani neuvědomuju puchýře, které se mi tvoří na patě a palci, protože boty na pohřeb nejsou nejlepší boty na procházku po městě. Teprve až ve chvíli, kdy zahlédnu starou budovu nádraží, teprve až když vejdu dovnitř a fascinovaně zírám na fresky na stěnách, přestože jsem je už viděl, mi dojde, že mě úplně všechno bolí, jsem zpocený, mám žízeň, hlad a jeden z puchýřů praskl.
Starší paní, které nejspíš přijde kluk v obleku s batohem na zádech a zmateným výrazem podezřelý, se zeptá, jestli nepotřebuju pomoct. Chvíli na ni koukám, jako kdybych jí snad hodlal povyprávět celý svůj příběh, každý krok, který mě dostal až sem, ale pak zavrtím hlavou. Protože ano, potřebuju pomoct, ale velmi pravděpodobně ne od ní.
Třeba by ji moje drzá upřímnost pobavila a obměkčila, kdybych na ni vychrlil, že nechci za strýcem. Mohla byste si mě tedy vzít domů?
Mohl by si mě kdokoli tady na nádraží vzít domů? Prosím?
Paní odejde, asi mi moc nevěří, ale co jiného jí zbývá, než se na mě ještě dvakrát otočit a následně zapomenout?
Zamířím na veřejné záchody. Zkouším dýchat, pořád si to opakuju, protože pokud budu správně zhluboka dýchat a zvládnu kontrolovat myšlenky, nepropadnu panice, která je tady se mnou. Když koukám do zrcadla, když si oplachuju tvář, když pak znovu koukám do zrcadla a z konečků vlasů mi kape voda. Je všude, panika, zabydlela se mi v hlavě, zabydlela se v rukách a nohách, zabydlela se v žaludku a je vrostlá tak hluboko, že ji můžou vnímat i úplně cizí lidé.
Ale dýchat je jako vytvářet hradbu, která ji drží na uzdě. Takže dýchám, zatímco vcházím do přeplněné haly, kráčím na nástupiště číslo devět a sedám si na první volnou lavičku. Vytáhnu z obálky jízdenku a zkontroluju, kdy autobus odjíždí.
Mám téměř čtyřicet minut, abych zjistil, co mi Don zabalil do vypraného batohu.
Vypraný batoh a to, co je v něm, jsou teď moje jediné věci. Děsí mě, co najdu vevnitř. Don těžko mohl vědět, na čem mi záleží. Ke které věci mám vztah a sám bych ji vybral, i když by nejspíš k ničemu nebyla. Co když zabalil modrý svetr, který mi dala máma na Vánoce? Poslední dárek od ní. Jak moc by mě sebralo, kdybych ho teď viděl a držel?
A co když ho nezabalil? Co když nezabalil úplně poslední dárek, který jsem od mámy dostal?
Napadne mě batoh nikdy neotevřít. Nastoupit do autobusu a nechat ho tady s tím, že jsem přišel o všechno. Možná by mi to bylo příjemnější, než mít něco, co bych strašně moc chtěl vyměnit za jiné věci, jiné oblečení, jiné vzpomínky.
Ale v této situaci bych měl být vděčný alespoň za něco, ne?
A tak batoh otevřu a úplně nahoře najdu knihu, kterou jsem měl položenou na psacím stole, hned vedle hromady jiných knížek, co jsem před pár měsíci koupil a chtěl přečíst.
Držím knížku tak pevně, až mi klouby na ruce úplně zbělají. Mám takový vztek, že bych nejraději řval a hulákal a kopal do odpadkového koše hned vedle lavičky. A zatímco bych do něj kopal, představoval bych si Donovu hlavu.
Ne, nemohl mi zabalit první vydání Harryho Pottera a Kamene mudrců. Ne, nemohl mi zabalit kterýkoli díl Duny, jeden ze sedmnácti, které mám vzorně naskládané v knihovně. Nemohl mi zabalit Na větrné hůrce, což byla mámina oblíbená kniha, proto mi ji darovala a napsala dovnitř Pro milovaného syna, pro tebe Nathanieli, takže bych nikdy nemusel zapomenout její rukopis. Nemohl mi zabalit některou z klasik, o kterých věděl, že je mám rád a že jsem je mámě předčítal, když už ona sama nedokázala udržet knihy v rukách.
Ne.
Ten… IMBECIL mi dal do vypraného batohu Proklatého. Fakt super, protože je to druhý díl a já ten první NEČETL. Vsadím se, že první díl, Prohnaný, docela určitě taky ležel na psacím stole, velmi pravděpodobně hned vedle, ale Dona nenapadlo… Proč prostě nevzal knížku, co jsem měl rozečtenou na nočním stolku? Jasně, Atlas mraků není nejlepší kniha na světě, ale aspoň bych zjistil, jak příběh dopadne.
Už jen kvůli tomu bych absolvoval celou cestu zase zpátky. Abych mohl zaklepat na dveře, počkat, až Don vyjde ven, a pak mu knihu hodit k nohám a říct: „Tohle jsi posral, kamaráde. Moje máma, tvoje životní láska, by z tebe byla zklamaná a víš co? Já jsem taky!“
Položím Proklatého vedle sebe a vytáhnu… modrý svetr. Nevím, co v tu chvíli cítím, a nechci na to ani myslet, a tak ho dám vedle knížky. Postupně proberu i zbývající věci v batohu, ale kromě pár kusů základního oblečení, hygienických potřeb a nabíječky na mobil nenajdu nic extra. V přední kapse mám peněženku, do které mi Don, ten světec, který doufám nemyslel, že zrovna za tohle k němu někdy ucítím vděčnost, přidal peníze. Ne málo, ale ne dost.
A to je všechno.
Pak mám samozřejmě ještě oblek. Sáhnu do kapsy a nahmatám krabičku s léky. Pořád tam je, což asi dává smysl, protože jsem ji nevytahoval, ale stejně ucítím zvláštní klid, jakmile ji sevřu v dlani a trochu s ní zahrkám. Vevnitř už je jen pět prášků, ale to je jedno. Já je asi ani nepotřebuju. Nejsou moje. Patřily mámě. Měla je na nočním stolku, a když ji naposledy odváželi do nemocnice, spadly na zem, já je zvedl a schoval do kapsy. Od té doby je nosím u sebe, skoro jako kdyby mohly něco změnit nebo něco znamenaly. Ale nic nezmění a nic neznamenají.
Možná je k pláči, že je to jediná věc, která mi po ní zůstala.
Všechno naskládám zpátky do batohu, kromě knížky, tu převaluju v ruce, dvakrát za sebou přečtu anotaci, až ji nakonec přece jen otevřu na první stránce. Zjistil jsem, že když zabijete boha, chce si s vámi kdekdo povídat.
Druid Attikus tedy v prvním díle zabil boha.
Následujících deset minut čtu. Aspoň na chvíli zapomenu, že sedím na nástupišti vedle odpadkového koše, zatímco kolem postává čím dál víc lidí, kteří čekají na stejný autobus.
Mám chuť, z legrace a taky úplně vážně, vykřiknout, aby mě všichni slyšeli, jestli i je autobus poveze do pekla. Jestli i je na úplném konci čeká život, který nechtějí. Samozřejmě to neudělám. Často si představuju spoustu věcí, které bych chtěl udělat nebo říct, ale vždy zůstanou jen uvnitř mojí hlavy, schované a neviděné.
Místo toho dál čtu, jenže postupně mi každý odstavec, každý řádek a nakonec i každé slovo přestane dávat smysl. Ne proto, že by ta kniha byla špatná, já vlastně o jejích kvalitách nic nevím, ale mezi významy mi neustále vyskakuje vidina strýce.
Jak stojí na nástupišti a čeká, až vystoupím. Ten jeho otrávený, nerudný ksicht. Jak naštvaně přešlapuje, zatímco se prodírám mezi lidmi, a dokonce i slyším jeho chraplavý hlas, kterým oznamuje, že mi právě začíná pořádná vojna.
V mých představách mě oslovuje chlapečku – právě ti začíná vojna, chlapečku – jelikož si nejsem jistý, jestli si vůbec pamatuje moje jméno, a mámě odnepaměti říkal děvče. Děvče, ty seš tak blbá, že snad ani nemůžeš bejt moje ségra. Už jsem ti přece vysvětloval, že ty prachy, TY PRACHY, dávno nemám. Chápeš?
A teď…
Přímo přede mnou zastaví neonově zelený autobus.
Neonově zelený.
Není to zvláštní? Není zvláštní, že mě do pekla poveze neonově zelený autobus, když všude kolem, ať se kouknu na kteroukoli stranu, stojí jen bílo-modré? Je neonově zelená znamení? A pokud ano, čeho?
Začnou mě napadat otázky, na které neexistují odpovědi. Jako kdyby mě to mělo uklidnit, že když nevím já, neví nikdo. Teď se pořád dokola musím sám sebe ptát, jestli někdy někdo věděl, že bude právě tento autobus jednoho kluka s knížkou v ruce a vypraným batohem děsit tak, až mu jeho barva zůstane navždycky vrytá do paměti.
Neonově zelená.
A řidič, který na mě zírá se zvednutým obočím.
„Prosím?“ hlesnu, protože mi musel něco říkat. Něco, co jsem přes tu barvu neslyšel.
„Jestli jedeš,“ pronese a nervózně poklepává prsty.
Ptá se, jestli jedu. Neonově zeleným autobusem do pekla.
„Ne,“ zavrtím hlavou a znovu otevřu knížku na úplně první stránce. Nepamatuju si totiž jediné slovo. Nepamatuju si vůbec nic, ale dojdu k přesvědčení, že to nevadí. Že první stránku můžu číst, kolikrát jen chci, dokonce i první větu, klidně tisíckrát za sebou, jelikož tahle knížka… je moje a já mám všechen čas světa.
Autobusák mezitím zavře dveře a nastartuje.
Druid Attikus řekne, že zabil boha, a každý si s ním chce povídat, zatímco neonově zelený autobus vyjede z nádraží a zmizí z dohledu. Pravděpodobně navždycky, protože já do něj nenasedl.
Kdybych si mohl přát jednu věc, která by byla splnitelná a nepopírala vesmírné zákony, přál bych si moct brečet a zároveň tím neporušit slib, který jsem mámě dal. Protože z nějakého důvodu cítím, že by mi pláč pomohl. Pořád bych byl kluk, co má jen pár věcí ve vypraném batohu a který nemá absolutně kam jít, ale aspoň bych mohl myslet s čistou hlavou.
Kluci nebrečí.
Rád bych mámě řekl, že je to pěkná kravina. Že kluci brečí úplně stejně jako holky. Že pláč může ulevit a třeba i trochu něco zlepšit. Vím to, protože jsem za poslední rok brečel tolikrát! A vždycky se uklidňoval tím, že slzy, o kterých máma neví, jako by ani neexistovaly. Jenže kdybych s ní mohl mluvit, jsem si stoprocentně jistý, že tohle bych řešit nechtěl. Místo toho bych ji chytil za ruku a pořád dokola opakoval, že to byla ta nejlepší máma na světě a jak moc ji mám rád.
Tak moc, že to vydržím a nebrečím.
Přestože nemám kam jít a jsem na celém světě úplně sám.
S těmi příšernými vzpomínkami na to, co jsem udělal. S vědomím, že všechno bylo k ničemu.
Ale aby bylo jasno, tohle není příběh o tom, jak jsem ztratil milovanou mámu a jak moc mi chybí. Není to o vině. Není to o minulosti.
Tenhle příběh je o tom, jak jsem potkal jeho.
Eliho.
Autor: Klára Pospíšilová
* Líbil se vám PROLOG k novému příběhu? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥
A sakra tomu rikam zacatek…Velmi se tesim co bude dal.Kapesnicky a cokoladu mam pripravenou a spousty caju💪💙
Milá Erin, moc děkujeme, že ses s námi vrhla do nového příběhu! 🙂 ♥ Kapesníčky, čokoláda i čaje se určitě budou hodit. Snad si tyhle kluky zamiluješ. 🙂
Začátek mě vážně zaujal a už se těším na první kapitolu! Jsem fakt ráda, že Nate do toho neonového pekla nenastoupil a jde si žít svůj život 😀 i když, kdo ví
Milá Random Holko, moc děkujeme za komentář! 🙂 Máme radost, že tě příběh zaujal – snad ani dál nezklame. Bude to pořádná jízda a my máme radost, že ses na ni vydala spolu s námi. ♥
🤩🤩 tak na tohle jsem se těšila ☺️
To jsme moc rády! Ať se líbí. ♥ 🙂