Szabi

Tenhle motel poskytuje podstatně horší zázemí, než jsem původně předpokládal – a to jsem neměl příliš velká očekávání vzhledem k blikajícímu poutači a neonovým světlům, která naznačovala spíš nějaký hodně levný strip klub.

Pokoj je vybavený velmi prostě. Starý oprýskaný stůl, vrzající skříň, jejíž dřívka mi zůstala v ruce, když jsem ji kontroloval, a na posteli proleželá matrace. Splachovadlo od záchodu v miniaturní koupelně je třeba stisknout hned třikrát, aby se ven vyvalila rezavá voda. Všechno je navíc cítit levnou dámskou voňavkou, nedopalky cigaret a zatuchlinou, takže když jsem míchal peroxid, dalo se to svým způsobem vnímat jako vysvobození. A to si dovoluji tvrdit jako někdo, kdo má opravdu vytříbený čich.

Stojím nad Wyattem, který sedí na židli a sleduje starou televizi (zvuk z nějakého důvodu nefunguje), a barvím mu vlasy. Pečlivě nanáším namodralou kašovitou hmotu až ke kořínkům a prsty ji pročesávám. Počínám si přitom rychle a opatrně.

V krabičce byly i rukavice, ale peroxid stejně jako spousta jiných přípravků nemá na moji kůži vůbec žádný vliv.

Zato Wyatt takové štěstí nemá. Posledních pár minut se všelijak ošívá, poposedá a jednou se pokusil podrbat, což si na poslední chvíli rozmyslel. Alespoň mu to ale podle všeho odvádí myšlenky od toho, aby si stěžoval na tuhle pochybnou díru, jak se vyjádřil po našem příchodu, což završil prohlášením, že ale rozhodně není snob a já ho ujistil, že to mě opravdu ani nenapadlo.

„Štípe to?“ zeptám se.

„Šíleně,“ zamručí nespokojeně. „Když jsi říkal, že si musím barvit vlasy, myslel jsem, že to bude něco v barvě pecanu, možná mocca, ale rozhodně jsem nepředpokládal – a ano, asi je to moje vina, ale na moji obranu, ještě nikdy jsem nebyl na útěku – že mi poliješ hlavu kyselinou a já budu vypadat… Vypadám jak Barbie.“

Je těžké tohle tvrzení jakkoli rozporovat, protože peroxid jeho zdravé vlasy odbarvuje opravdu rychle. Jak beru do rukou jednotlivé prameny, vidím, že už teď mezi modrou pastou prosvítá žlutá blond. Ucítím zvláštní náznak lítosti, že jsem se s jeho původní barvou ani nestačil rozloučit, a je to zcela nepochopitelný sentiment vycházející ze strachu o jeho život, kdy mě napadne, jestli budeme stále spolu, jakmile blonďatá odroste. Radši pochybovačně nadhodím: „Něco v barvě pecanu?“

Už mám téměř hotovo, tak pro jistotu zbylou pastu znovu nanesu k místu za ušima a zkontroluju, jestli jsem na něco nezapomněl. Na nějaký dost tvrdohlavý zbloudilý vlas.

„Přemýšlel jsem, jakou barvu vybrat a původně mi dávala smysl tmavší,“ promluvím zamyšleně, „v ideálním případě černá. Ale není to právě tak jednoduché, aby se to dalo považovat za logický krok? Navíc jsi spíš světlý typ, blond na tobě bude působit přirozeněji. Myslím. Ne že bych se v tom tak dobře vyznal.“

Natočí ke mně hlavu. „Takže nerozporuješ, že vypadám jako Barbie?“

Ta otázka je past, ale já vím naštěstí naprosto přesně, co odpovědět. Připlácnu mu neposedný pramen k ostatním vlasům a obejdu židli. Pousměju se. „Ach ano, už to vidím. Jsi trochu Barbie.“

Wyatt se zamračí a znovu zvedne ruku, nejspíš aby instinktivně zkontroloval vlasy po hmatu. Ublíženě ji nechá klesnout zpátky do klína a dál se ošívá. Poposedá, až nakonec nevydrží a začne se škrábat na čele. „Tohle je týrání. Vážně. A vůbec… Kde ses naučil barvit vlasy? To je součástí KREV výcviku? Přednáška, jak se ztratit v davu?“

Součástí osnovy ve skutečnosti opravdu bylo, co dělat, jakmile se upír ocitne v problémové situaci a je třeba, aby se stáhnul do ústraní a nepřitahoval pozornost. Naneštěstí pro mě byl vyučujícím Darius.

Poodstoupím a zády se zlehka opřu o zeď, zatímco ruce od peroxidu mám natažené před sebou, abych se neušpinil. Sice nemá žádný vliv na kůži, ale moje oblečení by to určitě poznamenat mohlo. I tmavý hotelový ručník, který jsem přehodil Wyattovi kolem ramen, začíná být flekatý. „Musíš to vydržet alespoň dvacet minut,“ řeknu, když se Wyatt znovu začne škrábat na čele, a čím dál víc se blíží k vlasům. „Chytá to hezky.“

Wyatt moji odpověď přijme mlčky a rozhostí se mezi námi ticho, kdy si nejspíš oba uvědomujeme, že jsem mu ani na jednu z jeho otázek neodpověděl, byť byly pravděpodobně zamýšleny jako milé rýpnutí. Ale stejně… Najednou se taky ošiju, pohledem kloužu po Wyattově tváři, zatímco on trochu odevzdaně čeká a sleduje film bez zvuku.

Na co přesně čeká? Až mu řeknu, co dalšího má udělat? Chci být v roli toho, kdo určuje každý jeho krok? Jenom jeho bodyguard?

„Moje babička,“ pronesu klidně a Wyatt překvapeně vzhlédne. „Barvila se často. Asi jsem to okoukal.“ S těmi slovy, trochu rozpolcený, jestli jsem měl něco takového vůbec říkat a zároveň, proč ne, proč by právě teď mělo záležet na tom, že někomu, do koho jsem zamilovaný, prozradím tak banální informaci o svojí babičce… Raději odejdu do koupelny, abych si opláchnul ruce.

Kohoutek zavrže, když jím otočím.

Samozřejmě trvá nanejvýš dvě vteřiny, než v zrcadle zahlédnu Wyatta. „Babička?“

„Překvapuje tě, že moje rodina nebyli netopýři?“ odvětím zaujatě. Jediný ručník, který tady byl, má kolem ramen, a tak mi nezbývá, než si otřít ruce do kalhot.

Wyatt se zaksichtí. „Na to, jak moc teď trpím, se podezřele dobře bavíš,“ ucedí. „Víš, jak strašně se musím ovládat, abych na tebe po tomhle nevybalil tunu otázek?“ Zakroutí hlavou a zamyslí se. „Hele, mám pro tebe dohodu a myslím, že je to velmi výhodná dohoda pro nás oba, takže bys s ní nejspíš měl souhlasit!“

Vzhledem k tomu, jak mu přitom nepatrně poskočí srdce, nejsem si jistý, jestli se mi ona dohoda bude líbit. „Poslouchám,“ řeknu opatrně. A Wyattovi v ten moment znovu vystřelí ruka k vlasům, jako kdyby se rozhodla žít vlastním životem a on ji nemohl ovládat.

Vyřeší to tím, že si ruce trochu mrzutě založí na hrudi, což mě vede k otázce: „Souvisí to nějak se škrábáním?“

Vysloužím si úsměv, který projasní Wyattovu tvář a tentokrát se zhoupne moje srdce. To je překvapivě mnoho lidskosti za krátkou chvíli. Měl bych se nad sebou zamyslet.

„Ne, to fakt ne,“ namítne Wyatt, „ale vzhledem k tomu, že ti peroxid nic nedělá, nemohl bys mě poškrábat? Aspoň trochu?“

Tentokrát mu chci zcela automaticky vyhovět. Najednou stojím před ním a zvedám svoje umyté zrádné ruce, abych mu vzápětí vjel prsty do vlasů. „Už jsi úplně blond. Za chvíli to smyjeme.“

Zním neutrálně, ale moje gesta neutrální nejsou, naopak působí podivně důvěrně. Začnu ho škrábat a masírovat a on blaženě přivírá oči a pootevře rty – jsou dokonale vykrojené, tak akorát plné, aby nepůsobily žensky a zároveň z nich ten, kdo je líbá, šílel. Vůbec mi to neusnadňuje, ale mohl bych po něm něco takového vůbec žádat? Ještě pořád to není ani čtyřiadvacet hodin, co se jeho svět převrátil naruby.

Pohlédne na mě a musí přitom zaklonit hlavu, protože jsem pochopitelně vyšší. „Bez ohledu na to, co se pak stalo,“ řekne mírně chraptivě, „bylo to perfektní a já jsem moc rád, že jsi tu se mnou.“

Zaváhám, než znovu pohnu prsty. Už ho neškrábu, už s ním nehraju hru, že jde o něco jiného než o dotek a sdílení, a prostě ho jenom hladím. „Taky jsem rád, že jsem tady s tebou,“ přiznám tiše.

Protože ať by byl kdekoli, moje místo je u něj.

Jak jsem byl bláhový, když jsem se domníval, než jsem nastoupil do jeho domu, že se po čase naše cesty znovu rozdělí. Ale teď to nejde, nejde to, už nikdy to nepůjde.

Možná jsem příliš čitelný, protože Wyatt mi po chvíli položí ruce na boky a přistoupí blíž.

„Co to děláš?“ promluvím klidně, ale hlas mi z nějakého důvodu zhrubne. Ne vztekem, ale vzrušením a snad i frustrací. Přitom správně bych se měl zeptat, co já dělám, že ho ještě pořád hladím ve vlasech. Čeho se já dopouštím. Ale zatím ještě nemůžu dát ruce dolů, tak se alespoň ujistím, že moje pozornost není roztříštěná – vnímám tenhle prostor, chodbu motelu, pokoje vedle nás, kde v jednom hraje televize a ve druhém někdo opilecky zpívá.

Žádné podivné zvuky, které by napovídaly, že se dveře vzápětí rozletí a dovnitř se nažene hromada upírů.

„Chci, abys mě políbil,“ řekne Wyatt beze studu a ani na okamžik neuhne pohledem. „Včera jsme se milovali a dneska chci, abys mě políbil. To zas není takový hřích, ne?“

Vzpomenu si na cedule, které jsme míjeli, o ďáblu, který pije krev, a mírně se pousměju. „Ne, není to hřích. Zapomněl jsi ale na ten dlouhý monolog, kdy jsem ti vysvětloval, že si nemůžu dovolit rozptýlit se a ztratit kontrolu nad tím, co se odehrává kolem? Už takhle je pro mě těžké držet se dál. Neměl bys mi to ztěžovat.“

Nehádá se, neprotestuje, nic nenamítá. Přijme to velmi dospěle, přestože se nijak nesnaží zakrýt smutek. Spustí ruce ve stejnou chvíli, kdy se přestanu dotýkat jeho vlasů, a oba od sebe odstoupíme.

Zhluboka se nadechnu. „Možná si to můžeš smýt už teď. Je to úplně světlé.“ A s tím vyjdu z koupelny. Zastavím v pokoji a poslouchám.

Nejdřív neslyším vůbec nic, ale pak se spustí voda a Wyatt si podle zvuků začne drbat vlasy.

Z boční kapsy batohu vytáhnu kontaktní čočky a prohlížím si je ve světle. Tohle by mělo stačit. Pak se ujistím, že máme dost vody, protože rozhodně odmítám vkládat důvěru do té, která teče z kohoutku, a pohledem zavadím o chladicí box, kde zbývá poslední sáček krve. Možná bych ho neměl pít dnes v noci, ale až zítra, oddálit moment, kdy budu potřebovat další. Skoro celý den jsem se zdárně vyhýbal úvahám nad tím, do které nemocnice pojedeme, a hlavně jak to uděláme, abychom nebyli snadný cíl.

Abych neohrozil Wyattův život jenom kvůli tomu, že se budu potřebovat napít.

Vzpomínka na Samotku je nekonkrétní, ale ty pocity si nesu v sobě, byť jsem tenkrát neměl vodu a lidské jídlo. Bude to teď podobné, akorát zdlouhavější, pokud přestanu pít krev? Jak dlouho vydržím při síle? Týden? Dva? 

„Tohle je horší, než jsem myslel,“ prohlásí Wyatt a přetrhne mi tok myšlenek. Přehodí ručník přes židli a prohrábne si mokré vlasy. Je to žlutá blond, ale rovnoměrná, a takhle to vypadá, že nikde nezůstala jeho původní barva. „Kdyby to bylo víc dobíla, připomínal bych upíra.“

„Ráno ti na to dám ještě barvu, takže to možná bude bělejší.“ Mluvíme spolu neutrálně, ale napětí úplně nezmizelo. Ukážu mu kontaktní čočky a položím je na stůl – jsou modré. „Chceš si je zkusit nasadit, nebo to taky necháme na ráno?“

„Tak asi na ráno. Stejně bych v nich nemohl spát, ne?“ Wyatt trochu rozpačitě přešlápne, takže se možná přece jen trochu stydí. „Nechceš vědět, co jsem vymyslel za dohodu?“ Ta otázka je nadějeplná a já si uvědomím, že být necelých čtyřiadvacet hodin na útěku v sobě zahrnuje další proměnné, jako třeba příliš málo času na to, aby se Wyatt stačil vyrovnat s tím, co ztratil.

Ale nechci mu vykládat žádná moudra, jak se to časem zlepší a podobně. Oba vnímáme čas jinak. On půjde spát, já ne. Já budu prožívat dál svůj dlouhý nekonečný den, ve kterém se prostě jenom střídají noci a rána.

„Chci to vědět,“ přikývnu.

Blonďaté vlasy mu vlastně naprosto nesmyslně sluší.

„Mohl bys mi o sobě za každý den, co jsme na útěku, říct alespoň jednu věc,“ navrhne zdráhavě. Má prosebný pohled, jelikož ví, že odmítnu. Měl bych odmítnout.

Vzdychnu. „To mi připadá fér,“ souhlasím pomalu. „Vzhledem k situaci. Už sis stačil vymyslet otázku na dnešní den, nebo mám něco vybrat?“

Odmění mě úsměvem a tentokrát je to zase spíš úsměv chlapce než muže. Dojde k oknu, kde jsou zatažené žaluzie pokryté mrtvými muškami, udělá kličku okolo postele a zastaví u stolu. „Můžeš vybrat,“ rozhodne nakonec. „Já bych byl v pokušení ptát se na velké věci a přitom mi určitě stačí i maličkosti.“

Taky se usměju, protože chci a protože úsměv je to nejmenší, co mu můžu dát. „I tak by mě zajímalo, na co by ses zeptal.“

„Ha, to je přece jasné,“ uchechtne se, přestože smutek v jeho očích je stále patrný, je to takový závoj, který tam nejspíš ještě nějakou dobu bude. A on kvůli němu působí křehce. „Proč ses stal upírem? Jak ses stal upírem? Byls i jako člověk gay? Kdo byl tvůj první? Co tvoje rodina? A tak podobně.“

Zakážu svojí mysli, aby mi přihrála odpovědi na všechny otázky. Na některé věci nechci myslet. Stát se upírem znamená přijmout fakt, že se vaše cesta a cesta vaší rodiny navždycky rozdělí. Ale mě to nikdy tolik nebolelo. Alespoň myslím. Můžu to tvrdit s jistotou? Nebylo to náhodou až moc bolestivé?

Nechci plácnout nějakou nezajímavou věc, ale zároveň se nechci dělit o nic osobního. „Rozhodl jsem se vypít upíří krev, když jsem byl ve druhém ročníku na univerzitě,“ řeknu opatrně. „Studoval jsem biologii.“

Wyatt působí podobně překvapeně, jako kdybych mu zcela vážně oznámil, že mi ze zad roste chapadlo. „Biologii? To bych do tebe nikdy neřekl. Teda ne že bych si myslel, že na to nemáš, nebo tak. Jen… je těžké představit si tě jako člověka.“

Dokážu si já představit sám sebe jako člověka?

„Isaac Sydney. Má rád medúzy, studoval biologii a jeho babička si barvila vlasy,“ spočítá Wyatt.

„Je to fascinující?“ zeptám se zvědavě. Možná to jenom nedokážu pochopit. Že je tak ohromený poměrně nudnými fakty, nicméně… Jeho tvář je otevřená kniha v tom, jak na mě kouká, jak je zamilovaný.

„Všechno na tobě je fascinující už od chvíle, co jsem tě poprvé viděl,“ řekne vážně a bez jakýchkoli pochybností. „Teď už mám aspoň důvod, proč se těšit na zítřek.“

Informace z mého života za každý den, kdy v sobě najde vůli nechat se vést dál, vůli žít a vytrvat. Vzhledem k okolnostem by něco takového možná pochopil i Trent Moss. A zrovna teď nechci přemýšlet, do jaké míry jsem kvůli tomu zranitelný, protože před ním chci umět být i zranitelný – svěřit mu vzpomínky za to, že mi svěřuje svůj život.

„Wyatte,“ pronesu, ale je to spíš šepot. Ani nevím, čím navázat. Toužím po něm, to není zas takové překvapení, nicméně ta tužba se nevztahuje pouze na fyzično, na jeho krásné a dokonalé tělo, ale na něj jako na bytost. Jo, ano, moje tužba je přímo bytostná. Chci mu být nablízku navždycky, smát se s ním, konejšit ho, poslouchat, ochutnávat… „Ty vlasy ti vážně sluší.“

Po chodbě někdo projde, ale je to jenom opilý muž z vedlejšího pokoje. A dole na parkovišti zastaví sporťák, nicméně vzápětí zase odjede, když vysoký ženský hlas rázně pronese: „Tak tady rozhodně chcát nebudu, Alberte!“

„Vážně?“ zeptá se Wyatt a jeho úsměv se ještě rozšíří, ukáže rovné bílé přední zuby a je vidět, že má z pochvaly skoro až dětinskou radost. Ne že by byl tolik zatížený na svůj vzhled, ale vyrůstal ve světě, kde ho v časopisech bez přestání hodnotili a on se rád oblékal hezky a vkusně.

Nejspíš mlčím příliš dlouho, protože naváže: „Byl bych hezký upír?“ A uchechtne se nad tou představou, jakože je pro něj tak vzdálená a nereálná a neuchopitelná.

Něco ve mně se sevře. „Pochopitelně,“ přikývnu. „Stejně jako jsi krásný člověk.“ Pravda je, že zrovna teď naprosto a kompletně selhávám, a kdyby byl Wyatt sáček s krví, který jsem držel během Samotky, už bych se ho napil.

Vzduch – ten stojatý, zatuchlý, dámskou voňavkou a peroxidem načichlý motelový vzduch je z nějakého důvodu elektrizující, což umocňuje Wyattův odevzdaný a zamilovaný výraz a moje totální neschopnost nějak to utnout.

Ne, já to neutnu, já totiž očividně zajdu ještě dál, vezmu těch šest let tréninku a schovám je na chvíli do šuplíku, stanu se na okamžik znovu studentem biologie, který odmítal pravidelné chození na přednášky s mnohem větší rozhodností než nabízené brko, a dojdu k Wyattovi. Vezmu pramínek jeho stále mokrých vlasů a prohlédnu si ho zblízka, promnu ho mezi prsty. „Pořád jsou jemné.“ Vpiju se pohledem do Wyattových očí barvy zlatavého karamelu. „Chci, abys věděl, že ohledně toho, co k tobě cítím, se vůbec nic nezměnilo. A pokud ano, je to ještě silnější,“ přiznám tiše. „Udělám všechno, abys byl v bezpečí.“

Vím to už dlouho, ale tentokrát mi to naplno dojde. Že udělám opravdu všechno. Cokoli.

„Dobře,“ přikývne Wyatt. „Jak jsem řekl, věřím ti. Ve všem.“

Spolu s úlevou ucítím ještě něco – ostrého až bodavého, rázný hlas v hlavě, který by mu rád odpověděl: Neměl bys. Ale než abych něco řekl, rozhodnu se nechat si všechna tajemství, polknu je a zčásti jako omluvu za to, co jsem mu neřekl, a zčásti protože si zkrátka nemůžu pomoct, políbím ty jeho dokonalé rty.

V mojí představě jde o cudný polibek, který mě nijak nevytrhne ze soustředění, zkrátka polibek, který zvládnu dokonale začlenit do všech okolních vjemů a zvuků a událostí. Jenomže Wyatt je po mně stejně hladový jako já po něm a snad ani na vteřinu ho nenapadne držet se zpátky. Zareaguje dychtivě. Okamžitě otevře pusu a vyjde mi vstříc jazykem, vyhledá ten můj, prohloubí polibek, vzdychne mi do úst a já…

Upnu veškerou pozornost k němu. Přirozeně a nekoordinovaně, nemám proti tomu absolutně žádnou šanci.

Najednou mu rukama vklouzávám pod tričko a nutím ho couvat ke zdi, kde ho pevně chytím za boky a nadzvednu, aby mě mohl nohama obejmout kolem pasu. Natlačím se co nejblíž, opatrně, abych mu neublížil, a přitom dost divoce, aby to pocítil. Jak na mě působí, že ho mám rád a že ho chci.

Zasténá, když se o sebe otřeme rozkroky. Donutím ho zaklonit hlavu a líbám ho na krku. I kdybych při každém pohybu nevnímal, že se otírám o jeho bouli, cítil bych, jak je vzrušený, jeho podmanivou nasládlou vůni, ze které šílím, a nejradši bych mu stáhnul kalhoty a kleknul si před ním, pokusil bych se aspoň na chvíli smazat posledních čtyřiadvacet hodin tím, že bych ho vzal co nejdál a sál bych ho, nedovolil bych mu vydechnout, nepustil bych ho, lízal bych ho a polykal, a když by bylo po všem, políbil bych úplně každé místo na jeho kůži. Bradu, nos, zavřená víčka, čelo, konečky prstů – jeden po druhém.

Zajede mi rukama do vlasů a já mu položím dlaň na tvář. Jak ho zády opírám o zeď, můžu ho přidržovat jednou rukou a skoro jeho váhu nepociťuju.

Pane bože, tak strašně krásně voní.

„Isaacu,“ vydechne toužebně. Nohama mě svírá čím dál pevněji a tlačí mě co nejblíž k sobě, abych se o něj třel a přinesl mu úlevu. Jeho vzrušení je čím dál hmatatelnější a já mu to chci dopřát, protože ho miluju.

Miluju ho a chci, aby byl v bezpečí.

Na chodbě se ozve hlasitý zvuk a po něm nadávání – ožralovi spadla lahev, kterou si nesl do pokoje.

Wyatt mě dál líbá, ale já už mu to neoplácím. Nešetrně se od něj odtáhnu a poodstoupím, ačkoli je to zatraceně těžké, vidět jeho opuchlé rty, zarudlé tváře a hrudník, co se mu zběsile nadzvedává. A já jsem taky ukrutně vzrušený, ale vědomí, že jsem na chvíli ztratil přehled o světě kolem, mě děsí. Taková hloupá chyba. Ne polibek, ale moje neschopnost nevnímat jenom TEN polibek.

Nemusím se dívat do zrcadla, abych věděl, že mám právě teď zcela určitě zelené oči. Wyattův výraz mi prozrazuje úplně všechno.

Prohrábnu si vlasy, kde pořád cítím jeho dotek, a olíznu si rty. Mám je stejně opuchlé jako on. „No,“ řeknu relativně klidně. „Měl bys jít spát. Budeme odjíždět za úsvitu.“

Wyatt se netváří ani naštvaně, ani protivně. Zato významně pohlédne na svůj rozkrok a zakroutí hlavou. „Někdy to tak není, ale někdy… Někdy jsi monstrum,“ konstatuje pobaveně.

Tomu se upřímně zasměju. A protože chci, aby měl radost, vycením přitom špičáky.

Když o necelou hodinu později leží v posteli, peřinu pochybné čistoty přitaženou ke krku, a klidně oddechuje, myslím na to, jestli se od něj z dlouhodobějšího hlediska dokážu držet dál. Poprvé mě dokonce napadne, že ho svým odstupem možná budu ochraňovat, ale zároveň ho – nás oba – připravím o ty důležité společné chvíle. Je to komplikované.

Tu noc jsem podivně neklidný, přehazuju mezi prsty minci a po dlouhých úvahách se rozhodnu vynechat dnešní dávku krve. Protože je poslední a protože jsem se zatím nerozhodl, jaké další kroky podnikneme.

Wyatt ze spánku zamručí a přetočí se na druhý bok.

Přál bych si vědět, co se mu zdá. Přál bych si znovu zažít, jaké to je, mít sny.

Autor: Eva Pospíšilová

* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥