Szabi

V pokoji je moc světla, protože jsem nezatáhl závěsy, protože jsem nebyl úplně při smyslech, když jsem se večer lomeno v noci vrátil z klubu, protože na to, abych zatahoval závěsy, jsem se cítil až příliš indisponovaný, což znamená absolutně ožrale, protože jsem debil, co novou, neznámou a trochu zmatenou situaci řeší tím, že chlastá na baru.

Takže si moc světla a moc nevolnosti upřímně zasloužím.

Stejně jako bych si zasloužil probudit se na tvrdé zemi, totálně polámaný a nejlépe ještě pozvracený, ale to se nestane. Když se totiž pohnu, a to je po hodně dlouhé době, co přemýšlím nad tím, jak strašně moc světla v pokoji je, uvědomím si, že ležím v posteli, zachumlaný v peřinách.

Zvládnu pohnout rukou, zvládnu chytit peřinu a zvládnu si ji celkem obstojně přetáhnout přes hlavu. Jenomže šustění povlečení mi připadá jako absolutní exploze a moje hlava se rozskočí.

Jestli mi zrovna teď mozek neteče z uší, tak budu fakt překvapený.

Určitě zase na chvíli usnu, protože když se znovu pohnu, od pusy k polštáři se mi táhne dlouhá slina. Ani přitom nezkouším vykouknout, pořád jsem schovaný a odhodlaný vydržet tak co možná nejdéle.

Kéž by měl celý svět ten stejný nápad. Ale ne, svět přiměje mobil vibrovat a cinkat.

Cink. To je určitě Val.

Cink, cink, cink, cink, cink…

Každé podělané cink je jak dostat cihlou do hlavy, jak sbíječka u ucha, jak skřípění nehtů o tabuli a taky všechny ty zvuky dohromady. A vůbec to nepřestává. Můj mobil se evidentně rozhodl, že se ucinká k smrti. Navíc se intervaly mezi jednotlivými zvuky zkracují, takže to v jednu chvíli působí jako jeden nekonečný cinkot.

Co se to kurva…

V jednu chvíli mi přijde na mysl, že to nemůže být Val, jelikož takhle rychle by určitě nezvládla psát, a v další, mnohem nepříjemnější chvíli někdo velmi rázně rozrazí dveře mého pokoje. Ten někdo má otcův hluboký a velitelský hlas. „Wyatte!“

Možná bych mohl předstírat, že tady nejsem.

Nebo že pořád spím.

Nebo že jsem mrtvej, což je vlastně vzhledem k mému stavu realitě nejblíž.

Jenže mobil pořád otravně cinká, až mě to přiměje opatrně vytáhnout ruku zpod peřiny, nahmatat ho na nočním stolku a potom se zavřenýma očima, aby mě neoslepil, vypnout zvuky. Konečně ho blaženě schovám pod polštář, kde klidně může zůstat po zbytek dne, a slastně vydechnu.

„Wyatte!“ zahřmí znovu otec a snad poprvé v životě dojde k mojí posteli a stáhne mi peřinu z hlavy. Jako bych byl nějaký malý usoplený spratek, který nechce vstávat do školy.

„Co je?“ zamručím a semknu víčka, jak to jen jde, ale i tak vnímám světlo za víčky, a to stačí k nezměrné bolesti, která mi ve vlnách proudí do celého těla. Pokaždé, když se přežene přes žaludek, mám co dělat, abych se nepoblil otci k nohám.

„Co je?“ vyštěkne táta nevěřícně, přesněji šokovaně, abych byl upřímný. „Co je?! To myslíš vážně?“ V další vteřině cítím, jak něco dopadne vedle mojí hlavy.

Navzdory bolesti a nevolnosti chci vědět, o co jde, proto se vyškrábu do sedu a následně s velkým přemáháním otevřu oči.

Řeknu to takhle. Zažil jsem lepší rána. Zažil jsem horší rána. Zažil jsem rána, kdy jsem měl plno energie a radosti a odhodlání, a zažil jsem i rána, kdy jsem chtěl raději umřít. Ale upřímně si nepamatuju, a to se snažím rozpomenout opravdu intenzivně, protože by mi taková vzpomínka přinesla útěchu, žádné ráno, kdy bych se cítil takhle zahanbeně, protože jsem to trochu přepískl a dělal věci, které bych neměl, ale zároveň i šťastně a uvolněně, protože jsem řekl spoustu věcí, na které jsem předtím nedokázal najít odvahu.

Takže… váhy jsou evidentně v rovnováze. To špatné vyvažuje to dobré a první věc, kterou vidím, když otevřu oči, je Sydney, který stojí u dveří.

Vidím Sydneyho a moc dobře si pamatuju, jak jsem seděl na zemi a mlel o věcech, za které bych se možná, asi, nejspíš a pravděpodobně měl stydět. Ale ono to nejde.

Stydím se za zvracení, plácání po zadku, padání na hrudník a nehoráznou hromadu žbleptů. Ale nestydím se, ani náhodou, za to, co jsem řekl v pokoji, protože každé z těch slov byla pravda a já chci být k Sydneymu upřímný.

Chci se na něj usmát a říct něco děsně triviálního, třeba jen hloupé a možná trochu naivní ahoj, abych věděl, jak na to bude reagovat. Jestli mu cukne v koutcích. Jenže se nestihnu nadechnout, natož něco říct, když si otec odkašle, aby dal najevo, že… je pořád tady.

Vlastně se mu nedivím. Já na něj fakt zapomněl.

Pohlédnu na postel, na stříbrný tablet, a ani ho nemusím brát do ruky, abych poznal, že se koukám na fotku ze včerejší noci. Je dost rozmazaná, nejspíš to muselo být focené z velké dálky, ale i tak bezpečně identifikuju svůj zadek na Sydneyho rameni.

Najedu na další fotku v galerii. Tam odhodlaně zvracím.

Pak nastupuju do auta a mám výraz, který působí lehce nepříčetně. To mě překvapí, protože co si pamatuju, připadal jsem si v ten moment už celkem v pohodě.

Teprve potom si přečtu titulek k článku. Dědic dvou impérií a jeho divoká noc. Zatímco jiní upíři bojují za mír, Wyatt Wolkov využívá nejlepšího vojáka jako svého nosiče. Někteří lidé se holt umí narodit.

Je to stejný bulvár, který před nějakou dobou vydal fotku, kdy jsem šel od zubaře s nateklou držkou a označil mě za zhýralého opilce, takže mě to celé samozřejmě naštve. Jenže když odhlédnu od osobní zášti, vlastně je všechno v tom článku… pravda.

Asi proto se táta tolik zlobí.

„Promiň,“ vzdychnu a tablet raději zavřu a posunu ho po posteli co nejdál. „Tohle jsem neplánoval.“ Něco takového nemá moc smysl říkat, protože kdo by plánoval zlít se pod obraz a pak se nechat v kompromitujících chvílích vyfotit, jenže pouhé promiň mi přijde jako chabá omluva.

Táta sebere tablet, zapne ho a ještě jednou na fotku mého zadku koukne, jako kdyby se chtěl ujistit, že se mu to předtím nezdálo. Že se to fakt stalo. „Musíš víc myslet na rodinu. Na to, že brzo převezmeš obě firmy. Něco takového si hned na začátku nemůžeš dovolit. Potřebujeme, aby v tebe ostatní věřili. Aby věřili, že to zvládneš. Čím schopněji budeš působit, tím méně lidí si na tebe troufne. Ale tohle! Sakra, tímhle tomu vůbec nepomáháš. Myslel jsem, že něco takového víš. Že ti to nemusím vysvětlovat.“

Už dlouho, nebo možná nikdy, jsem ho neviděl takhle naštvaného. Teda, naštvaného ho vidím často, ale ne na mě. Na výchovu tu byly v lepším případě chůvy, v tom horším máma, a on obvykle představoval toho hodného a chápavého rodiče.

Takže slyšet ho, jak na mě ječí jako siréna, obzvlášť po tom, co jsem se omluvil, je trochu zarážející.

„Já vím,“ přikývnu. „Omlouvám se.“

„Omlouvám se nám v tuto chvíli moc nepomůže. Vážně jsem myslel, že ti můžu věřit, ale to jsem se spletl. Odteď máš zákaz chodit do Arca nebo do nějakého jiného klubu, pít alkohol a vracet se nad ránem. Sydney dohlédne, abys moje pravidla dodržoval. A jakmile se vrátím z Japonska, začneš se seznamovat s vedením ORION Labs.“

Mohl bych vyskočit na nohy, abych byl vyšší a měl alespoň vzdáleně dojem, že nejsem malé děcko. Mohl bych se rozkřičet, že tohle je opravdu hodně nefér a zbytečně přísné, protože se zase tolik nestalo. A rozhodně bych mohl být naštvaný a ublížený. Což asi v konečném důsledku, když se nad tím zamyslím, jsem. Ale společně s tím dokážu odhlédnout od pocitů, od tepající bolesti na spáncích, a připustit, že na tátových slovech trochu pravdy vážně je.

Nemusím být zrovna myslitel, aby mi došlo, že chlastat v sedmnácti není dobrý nápad.

A taky není tak těžké pochopit, že mě toho v budoucnu hodně čeká a táta má prostě jen strach, a dává ho najevo tímto způsobem.

Navíc má pravdu i v tom, že se vždycky objeví někdo, kdo mi každé moje škobrtnutí milerád připomene.

Tak to prostě je a já to vím.

Mohl bych se na tátu zlobit, mohl bych se bránit a chovat ukřivděně, ale já to neudělám.

Místo toho s ledovým klidem přikývnu. Zároveň však některé věci nemůžu nechat být. „Když už jsme u toho, kdo komu může věřit… Kde je Marcus?“

Jasně na otci poznám, že zaváhá. Jeho vztek trochu ustoupí. „Jak to myslíš?“ pronese opatrně. „Pokud vím, nejspíš je právě někde… v Brazílii?“

Už tohle je divné, protože táta a Marcus jsou neustále v kontaktu. Vždycky ví, kde ten druhý je, jak se má, co řeší, co měl k snídani… Takže mu to nežeru a znovu se mi vnitřnostmi rozlije nepříjemné chladno.

„Lžeš. To znamenaná, že se něco stalo. Proto jsi najal Sydneyho a nepočkal do mých osmnáctin, jak jsi slíbil. Proto jsem musel na tu benefici a proto se mám začít seznamovat s ORION Labs.“

Na tohle otec nijak nezareaguje. A vzhledem k tomu, že se ani nehne, dokonce nemrká, napadne mě, jestli jsem ho některým z těch slov náhodou nevypnul. A tak na sebe nehybně hledíme a čekáme, až ten druhý uhne.

Kdybych neměl okno, co se nedá otevřít, pravděpodobně by bylo dokořán a z venku bych slyšel cvrlikání ptáků, které by krásně dokreslilo, jak strašně hloupé otcovo mlčení je.

Nakonec uhnu pohledem já. Sklopím zrak k povlečení, přesněji se zahledím na jeho vzor a dám do toho tolik soustředění, že málem přeslechnu otcův ostrý nádech.

„Wyatte,“ hlesne. „Tohle…“ Další hodně ostrý nádech. „Máš pravdu. Něco se stalo. A já bych ti to hrozně rád řekl a byl k tobě upřímný, ale zároveň jsem odhodlaný alespoň částečně dodržet slovo, které jsem dal tvojí mámě a hlavně tobě, a nechat tě prožít normální dospívání.“

Zavřu oči. Opět bych mohl říct tolik věcí, které by se otci nelíbily, které by mu zkazily všechny představy o jeho rozhodnutích. Ale neudělám to, protože vím, že nic z toho by nemělo smysl. „Je Marcus v pořádku?“ zeptám se.

„Ano,“ odpoví táta, ale jelikož se na něj v ten okamžik nedívám, nedokážu rozpoznat, jestli mu můžu věřit. Asi je to stejně jedno. Pochybnosti bych měl tak jako tak.

Nevěřím mu nic.

Než rázně odkráčí pryč, znovu zopakuje, že svá slova myslel vážně. Už žádné párty, už žádný alkohol, už žádné přešlapy.

Už žádné dospívání, předpokládám.

Sydney odejde s ním, aniž bych se na něj stihl ještě jednou podívat. Neříkám naposledy, to by znělo přehnaně dramaticky, ale prostě ještě jednou, abych mohl zachytit, jak to teď mezi námi je. Nezbývá mi než to vyřešit později. Až se odhodlám vylézt z postele a zkusit zase plnohodnotně žít. Což taky může být zhruba… nikdy!

Vytáhnu zpod polštáře mobil. Všechna ta cinkání byla upozornění, kde mě lidé označovali v příspěvcích. A děje se to pořád v nesnesitelné intenzitě, protože je evidentně strašně šokující, že se v sedmnácti letech člověk opije.

A tak oficiální účet Wyatta Wolkova přepnu na soukromý, kde mě nikdo nezná a nikoho nezajímám. Jsem jen další absolutně neznámý profil. Napíšu Val jednoduchou a velmi nedospělou zprávu.

Někdy mám pocit, že se z otce zblázním!!!

Netrvá ani deset vteřin, než přijde odpověď. Ani mi nemluv! Teda… Teď mluvím o mámě a ne o tvém tátovi. 🙂 Na druhou stranu za včerejší extempore bych tě seřvala i já.

Vzdychnu a obrátím oči v sloup. Vím, že to Val nevidí, ale to neznamená, že se mi po tom alespoň trochu neuleví. A pak nacvakám: Bože, není ti padesát. Přestaň používat slova jako extempore a prostě přiznej, že seš naštvaná, že jsem se dobře bavil bez tebe.

Val pošle smajlíka s vyplazeným jazykem a taky: Viděla jsem tu fotku, kde zvracíš do keře. Určitě ses měl skvěle! Dneska má evidentně dobrou náladu. Nebo je na prášcích.

Následující hodinu zkouším spát. Ale moc to nejde, a tak skončím u telefonování s Val, kdy jí podrobně popíšu celý rozhovor s tátou. Uklidní mě, když i ona připustí, že je to celé hodně divné.

Nakonec velmi klidným a mírumilovným hlasem dodá, že už žádné párty, už žádný alkohol a už žádné přešlapy není nic, co by se nedalo dodržet, tím pádem jsem z toho vyvázl celkem dobře.

Asi má pravdu. Akorát… Celou dobu, co to říká, koukám na dveře pokoje a přemýšlím, jestli by otec moje city k Sydneymu a Sydneyho city ke mně považoval za přešlap, nebo by se jen usmál a mávl nad tím rukou.

Dojdu k přesvědčení, že odpověď na tuhle otázku vůbec znát nepotřebuju.

***

Jestli jsem to správně pochopil, a takové věci já chápu velmi dobře, chodit ven můžu, akorát u toho nesmím chlastat a vracet se domů pozdě. Což je taky důvod, proč objednám rezervaci už na sedmou.

Navíc jít na večeři do restaurace není nic, co by byl brutální přešlap. Něco, za co by mě mohli bulvární novináři vláčet bahnem. Pro jistotu si ale vyžádám privátní salón, kde bude klid a soukromí a nestane se, že mě někdo od vedlejšího stolu zkusí nenápadně fotit.

Vím, že tohle jsem do týdenního plánu nezahrnul, proto ještě zařídím na třetí hodinu prohlídku restaurace, a pak to celé nadnesu s velmi pokorným, ale odhodlaným výrazem Sydneymu. Pravděpodobně by odmítl, ale mám dojem, že zatímco k Simone je zdrženlivý, na Todda se občas a ve výjimečných situacích dokáže spolehnout, jako třeba dneska, když navrhuju, aby ho poslal na prohlídku, zatímco plány restaurace už by měl mít v tuhle chvíli v mailu. Takže nakonec souhlasí, čemuž pomůže i fakt, že restaurace Zeitaku je jen pro vybranou klientelu a míra bezpečnosti je tam z toho důvodu mnohonásobně vyšší.

A tak se po příšerném ránu, příšerném dopoledni a ne moc dobrém odpoledni dopracuju až do celkem přijatelného podvečera. Jsem si jistý, že když v sedm hodin vejdu do Zeitaku v tmavě modrém obleku se zlatou podšívkou a tříčtvrtečními rukávy, nikdo by nevěřil, že jsem ještě tohle ráno zvracel.

Číšník, který se představí jako Austin, nás se Sydneym zavede do privátního salónku schovaného až na druhé straně restaurace, kam se ostatní hosté nemůžou dostat. Salónek má navíc i vlastní toalety, takže nemusíme kromě Austina vůbec nikoho potkat.

V Zeitaku i v salónku už jsem jednou byl, ale stejně se přistihnu, jak nějakou dobu fascinovaně zírám na křišťálový strop a následně na stěnu tvořenou živými sukulenty s tichým vodopádem uprostřed. Ačkoliv to ani zdaleka není moje nejoblíbenější restaurace, konkrétně tenhle salónek považuju za opravdu krásný.

Posadím se na sedačku, která se táhne kolem stolu z ebenového dřeva, a rozepnu si sako, zatímco Sydney zůstane stát pár kroků ode mě. Tak aby byl dostatečně blízko, ale zároveň aby mi přes rameno nečuměl do talíře. Což je od něj velmi milé a pozorné, až mě to samotného překvapuje.

Obyčejně mi totiž dýchá za krk.

„Chcete si objednat, nebo čekáte společnost?“ zeptá se Austin mile. Působí mladě, ale podle chování a profesionality už musí mít hodně zkušeností, protože se nad mojí odpovědí nijak nepozastaví.

„Moje společnost už dorazila,“ oznámím a otočím se na Sydneyho, který naopak překvapeně rozhodně působí. Povytáhne totiž obočí, což v jeho případě znamená hluboký a fascinovaný údiv, který by normální jedinci dali najevo hlasitým zalapáním po dechu. Nebo teda… já bych definitivně zalapal.

Dojde k výměně pohledů. Ten Sydneyho značí něco jako: Jste si jistý?

Na což já: Ano, jsem.

Sydney: Dobrá, je to vaše rozhodnutí.

Já: Správně. Tak už si sedni a nediskutuj o tom.

Vsadím se, že kdyby tu nebyl Austin, pravděpodobně by vzdychl. Občas to dělává, když se ho snažím vyvést z míry, a on mi tím vzdechnutím dává najevo, že se mi to nedaří, ale zároveň jdu správným směrem. Následně obejde stůl a posadí se na druhou stranu sedačky, takže by se mezi nás vešlo minimálně pět dalších lidí.

Kouknu na Austina, který nám automaticky podá jídelní lístky.

„To nebude nutné,“ mávnu rukou. „Chceme vyzkoušet všechno. Plus prosím o extra porci wasabi. Tím pádem i hodně vody a matcha čaj s limetkou a mangovým sirupem.“ Otočím se na Sydneyho. „Co bys chtěl k pití?“

Následně mi dojde, že jsem možná měl nechat Austina, aby nám menu dal, protože si nejsem jistý, jestli Sydney ví, co si zde může objednat. A nechci ho přivádět do rozpaků, takže si okamžitě připadám jako kretén, ale než stihnu svoji chybu napravit, Sydney odpoví „jasmínový čaj“ s takovým klidem, až mi najednou přijde k smíchu, že jsem si mohl myslet, že by byl Sydney někdy v něčem nejistý.

Austin odejde a salónkem se roznese ticho. Někdo by mohl říct příjemné, protože ta místnost vážně působí jako oáza. A někdo, já, by zase mohl říct, že velmi nepříjemné obzvlášť proto, že zarytě mlčím a periferně vnímám, jak mě Sydney pozoruje.

Nakonec jsem nesmírně rád, když se na rovinu zeptá: „Je tohle jistá forma omluvy za to, že jste mě opilý plácl po zadku? Nebo to mám vnímat jako… rande?“

„Chtěl jsem se zeptat, jestli si to pamatuješ, ale to je vlastně blbost. Tys opilý nebyl,“ zamumlám z legrace a přitom dost upřeně sleduju jeden kvetoucí sukulent. „Co kdyby to bylo obojí? Omluva i rande?“ nadhodím nejistě. Protože jsem nejistý.

To, co jsem včera říkal, i když se mi pletl jazyk a byl jsem trochu mimo, byla pravda. Nevím, co tohle všechno znamená. Asi nikdy v životě jsem nebyl takhle zmatený a rozpolcený.

„Nemáte se za co omlouvat. Ani se kvůli tomu nemusíte cítit špatně,“ ujistí mě Sydney mírně, takže vlastně vůbec nemám důvod nevěřit, že to nemyslí upřímně. Což je vlastně jasné. Sydney se mnou od prvního dne mluví dost na rovinu. To je jedna z věcí, které mám na něm rád.

Mám rád.

Některé věci na něm mám vážně hodně, hodně rád.

„A co se týče toho druhého,“ pokračuje, zatímco se do mě vpíjí stříbrně šedýma očima, „pak bych vám měl velmi dospěle vysvětlit, že to není dobrý nápad. Ale já to neudělám.“ Společně s těmi slovy se opře.

„Neuděláš?“ vyhrknu. „Vážně? Nebudeš mít proslov o tom, že to nejde, protože je to nedospělé, nebezpečné, hloupé, šílené, neprofesionální a nevhodné?“

Vzhledem k tomu, že v ten moment se otevřou dveře a Austin přinese pití, musím počkat, než jsme konečně znovu sami, než se Sydney napije horkého čaje, což mu evidentně vůbec nedělá problém, než se zase opře a než konečně řekne: „Je to nedospělé, nebezpečné, hloupé, šílené, neprofesionální a nevhodné. Ale dokud budu věřit tomu, že vás zvládnu v případě nebezpečí ochránit, můžete vnímat dnešní večer jako rande.“

Vím, že bych měl být překvapený. Sydney právě zvládl zopakovat všechna přídavná jména a ještě ve správném pořadí, jenže já slyším jen a pouze: dnešní večer je rande.

Jsem na rande se svým bodyguardem!

Nedá mi to, abych se neusmál. „No tak fajn,“ přikývnu. „V tom případě doufám, že jsi ohromený, že jsem objednal všechno. A že jsem tě vzal do nejlepší japonské restaurace, kde mimochodem mají i naprosto skvělé wasabi, co pálí zhruba tak, že ti dokáže vypálit díru do žaludku.“

Se Sydneym to z pochopitelných důvodů vůbec není jako na jiných schůzkách, kdy podobná gesta stačila, protože… prostě lidi občas ohromuje, jak jsem bohatý a umím v tom chodit. Jenže Sydney tohle ví a zná a samozřejmě je mi jasné, že on na podobné věci není. A tak jsem se snažil alespoň vybrat restauraci, kde by si jídlo opravdu mohl užít.

Ale možná se snažím moc? Nevím.

„Jsem dočista ohromený,“ usměje se. A není to žádný poloviční úsměv, ale plnohodnotný, krásný a okouzlující úsměv, který prakticky nevídám.

Abych se nečervenal, napiju se matcha čaje a pak ho dost dlouho převaluju v puse a sbírám tak čas na rozmyšlení, co chci vlastně říct. „Sydney,“ začnu vcelku solidně. „Ten včerejšek mě moc mrzí, dobře? Asi jsem byl nesnesitelný. A ještě k tomu jsem zvracel, což je dost potupné před kýmkoli, ale před tebou obzvlášť. Nepřekvapilo by mě, kdybys své city ještě přehodnotil.“

Sydney ani na vteřinu nezaváhá. „Jak jsem řekl, nemáte se za co omlouvat. Zvracení mě nijak zvlášť neznepokojuje.“ Vlastně při těch slovech ani nehne brvou. Navíc sedí s rovnými zády, trochu strnule na někoho, kdo je na rande.

Což by mi nejspíš nevadilo, kdyby jeho chování nebylo v takovém kontrastu k tomu mému.

„Nemusíš se mnou pořád mluvit, jako kdybychom byli na pracovním pohovoru,“ podotknu. „Klidně se můžeš trochu uvolnit a říct, že jsem byl otravný a nechutný, ale tvoje city jsou… v pořádku.“ V pořádku? Co to melu? Sám nad sebou zakroutím hlavou a následně si uvědomím, že to určitě působí, jakože kroutím hlavou nad Sydneyem. „Bože. Jsem z toho hotovej,“ přiznám a plácnu se dlaní do čela. „Vůbec nevím, co dělám. Mám tě tak plnou hlavu, že mi to možná nemyslí jasně. A když se mnou jednáš takhle, tak mám pocit, že jsem v tom sám. A já v tom strašně moc nechci být sám.“

Sydney poklepe prstem o desku stolu. „To, že s vámi mluvím jako na pracovním pohovoru, mi pomáhá držet patřičný odstup. Vedlo k tomu šest let výcviku a je těžké to jen tak odložit. Ale samozřejmě to můžu zkusit.“ Trochu poposedne a taky se posune blíž, takže to najednou celé, jakože my dva, nepůsobí přehnaně strojeně. „Včerejšek byl trochu náročnější, ale vážně se nezlobím. Naopak, potěšilo mě, když jsi odešel z toho salónku, jestli chceš slyšet pravdu. A ten opilecký výstup byl docela roztomilý. Kdybych měl své city přehodnotit, musel by ses snažit mnohem víc,“ usměje se. „A stejně asi není nic, co bys mohl udělat, aby to zmizelo.“

Líbí se mi, jak je v tomhle sebejistý. A ještě víc se mi líbí, jak přirozeně přešel k neformálnímu tónu. „Dobře. No tak dobře,“ přikývnu. Zároveň mi přijde, že místnost působí o poznání přívětivěji. Že se mi trochu líp dýchá, že matcha čaj chutná lépe, že každý můj pohyb nevypadá jako nervové zhroucení. Ale opět, třeba jenom děsně přeháním. Může se mi ovšem někdo divit?

Mám neblahý, velmi vtíravý a neodbytný pocit, že jsem se poprvé v životě zamiloval. A místo toho, aby to přišlo najednou, na první pohled, jasně a zřetelně mě to zasáhlo do srdce, nebo kamkoli, kde se to projevuje, bylo to pomalé a plíživé.

Lásku jsem si vždycky představoval jako hvězdu, třeba Slunce – velkou, hřejivou a nepřehlédnutelnou. Jakmile ji člověk pozná, pochopí, že bez ní nemůže žít. Jenže co když to tak není? Co když je láska spíš červí díra, která nepřijde odněkud z venku a nezasáhne vás, ale zrodí se ve vnitřnostech, nenápadně roste a pak je najednou úplně všude a už se s tím nedá nic dělat, protože pohltila všechno?

Sjedu pohledem k Sydneyho ruce, kterou má položenou na desce stolu. Nikdy jsem se nijak výrazně dobře neopaloval a dřív bych o sobě dokonce tvrdil, že jsem hodně světlý typ, ale kdybych teď položil svoji ruku vedle Sydneyho, byl bych minimálně o dva odstíny tmavší.

Což mě vede k tomu, že je… upír.

Jako kdyby to už tak nebylo příšerně komplikované.

„A co teď? Jak to teď podle tebe bude?“ vyhrknu a odtrhnu zrak od Sydneyho šedé kůže.

„Co přesně myslíš?“ pokrčí rameny.

„No já nevím. Slyšels dneska tátu,“ vzdychnu a rozhodím rukama, velmi teatrálně a divoce, ale zas… Tahle situace mi přijde teatrální a divoká, takže to sám sobě dokážu odpustit. „Už brzo převezmu firmy a jo, ještě nějakou dobu, možná pár let, to bude trvat, ale nakonec se to stane a ty budeš… Budeš celou dobu se mnou, protože jsi za to placený. A bude to velmi pravděpodobně ten nejnudnější život v historii životů. A já vím, že uvažuju zbytečně dopředu, protože teď jsme tady a je mi teprve sedmnáct, ale…“ Ani nedokážu doříct, jak strašně vyčerpávající a všudypřítomná mi moje budoucnost přijde.

„Máš z toho strach?“ odtuší Sydney a trochu nakloní hlavu na stranu, takže buď poslouchá moje srdce, nebo všechno ostatní, co se děje za zdmi téhle místnostmi. „Musí to být svazující, taková míra zodpovědnosti.“

„Jestli mám strach, že povedu dvě obrovské firmy a na mně a mých rozhodnutích budou záviset tisíce zaměstnanců? Možná,“ zamračím se. A nejspíš bych neměl mluvit dál, ale zároveň vím, že Sydneymu můžu věřit a být plně upřímný, takže klidně pokračuju. „Mnohem víc jsem z toho prostě otrávenej. Chápu, že bych si neměl stěžovat, protože jsem prominentní dítě, co má všechno, na co si ukáže, ale ježiši… Tohle jsem nikdy nechtěl a tak mě unavuje předstírat, že ano.“

Začnu si hrát s rodovým prstenem. Otáčím ho kolem prstu a každou chvíli zkontroluju vyrytého vlka. Otec tohle ví. Ví, že ani jednu z těch firem nechci. Jenže současně já zase vím, že jiná možnost není, protože obě firmy svou důležitostí přesahují dokonce i můj život a naše rodina, tedy hlavně já, nesmíme dopustit, aby se něco z toho dostalo do špatných rukou.

„Jaký život by sis vybral, kdybys měl tu možnost?“ zeptá se Sydney.

Je to triviální a běžná otázka, ale stejně mi ji ještě nikdo nepoložil. „Vážně tě to zajímá?“ chci vědět a trochu nejistě poposednu. Mluvit nebo myslet na budoucnost je něco, čemu se většinou vyhýbám, takže nechápu, jak je možné, že jsem o tom dneska večer začal sám.

„Zajímá mě to,“ přikývne Sydney.

Teď už sedíme hodně u sebe, a kdybych chtěl, mohl bych pohnout kolenem a otřít se o jeho. A sice to neudělám, ale myslím na to celou dobu, co říkám: „Vybral bych si život, kde bych mohl zkusit všechno. I když to tak nevypadá, tak mám rád, když se něco děje. Já vlastně vůbec nejsem typ, co rád sedí v pokoji a dumá nad smyslem života. Jenže potom, co máma umřela, a vlastně i nějakou dobu předtím, začal být táta hrozně opatrný. Nemůžu skoro nic. Chtěl bych jezdit na koni, chtěl bych skočit z letadla, jet na Island, ochutnat všechny zmrzliny na světě, skákat na trampolíně… Fakt všechno, co tě napadne. Jenže jsem dědic dvou impérií, a kdyby se mi něco stalo, tak…“ Mávnu rukou, abych dal najevo, že by tím pádem bylo všechno v prdeli. A možná vážně bylo, ale… „Někdy si myslím, že mi otec něco tají. Že je za tím mnohem víc. Ale taky je dost pravděpodobné, to se mi stává často, že z nudy až příliš přemýšlím a jsem paranoidní.“

Sydneyho pohled je upřený a nečitelný. „Mrzí mě to,“ řekne po delší době. „Přál bych si pro tebe všechny ty věci. Chtěl bych, abys byl šťastný.“

Usměju se, naprosto automaticky, neplánovaně a nefalšovaně, protože tohle slyšet je prostě fajn. Nevím, jak to Sydney dělá, ale vždycky mě svou upřímností dostane. „Doufám, že tvůj životní cíl je trávit čas v kancelářích s kravaťáky, kteří se dohadují o rozpočtech, protože tě to asi v mojí společnosti následujících zhruba padesát let čeká.“

Sice to řeknu jako vtip, ale zároveň se zkouším nad těmi slovy moc nezamýšlet. Nepřipustit si, že je to realita a že za padesát let budu starý a celý život budu mít za sebou, zatímco Sydney nezestárne ani o den.

Na druhou stranu… maličko mě uklidňuje, že bychom mohli být celou tu dobu spolu. Jasně, může se stát prakticky cokoli, ale obecně… pokud budu dál poslušně platit, není žádný důvod, aby KREV Sydneyho odvolala.

Nevím, jestli Sydney poznal z bušení mého srdce, že se něco děje, ale konejšivě mě chytí za ruku. „Zrovna teď je to můj životní cíl,“ oznámí a jeho jemně nazelenalé oči mi dost jasně prozrazují, že to myslí opravdu vážně.

Stisknu ho nazpátek. „Jaký život by sis vybral ty?“ chci vědět.

„Být s tebou,“ odpoví okamžitě. „Možná cestovat, poznávat svět. Ale nesmíš si myslet, že mi můj způsob života vadí. Dřív jsem trochu tápal, byl jsem ztracený. Divoký. A pak, všechny ty tréninky tomu daly nějaký řád, což vedlo k tomu, že jsem teď tady. Chtěl bych ti říct víc, kdybych mohl.“

Pořádně si Sydneyho prohlédnu. Třeba bych mu mohl říct, že si ho nedovedu představit jako ztraceného a divokého kluka, ale vlastně, když se nad tím zamyslím, tak dovedu.

Někdy tu jeho divokost vidím na trénincích, nebo tenkrát, když mě chytil za ruku a snědl mi kus zmrzliny, když se poprvé uvolněně zasmál a když jsem ho našel na chodbě, jak si hraje s jojem. Těch náznaků je hodně, a sice nejsou moc vidět, ale díky nim mi dává smysl, že dřív byl Sydney úplně jiný.

„Jenže nemůžeš,“ konstatuju. Zároveň trochu povytáhnu obočí, takže by se mohlo zdát, že se vlastně ptám. Což asi doopravdy dělám. Zkouším hranice a chci vědět, jestli existuje něco za nimi, co bych směl vědět.

Ovšem Sydney moje naděje uhasí hned v počátku. „Nemůžu,“ odpoví rázně.

„Víš, že kdybych chtěl, mohl bych se podívat do historie OnLife a najít si o tobě úplně všechno? Jasně, nedělá se to a teď tam o tobě není jediná zmínka, ale čistě teoreticky by to nebylo tak složité. A neříkám to proto, že na tebe tlačím, jen… ta možnost tady je.“ Cvrnknu do konvičky s čajem a zkouším znít nezaujatě a s nadhledem. Jakože o nic nejde. Přesto zadržuju dech, protože bych vážně rád věděl o Sydneym víc.

Nejlépe všechno.

„To bys mohl,“ přikývne Sydney. „Ale nedělej to, prosím. V případě, že by se to někdo dozvěděl, mohli by mě odvolat. KREV si střeží, co jí patří. A já jí zrovna teď patřím.“

Vím, že je to pravda. KREV by nejspíš Sydneyho z mojí rodiny neodvolala jenom proto, že vím něco o jeho minulosti, ale přesto nechci, aby nějaká záminka existovala. I tak je to těžké. Mám pocit, že ho nikdy úplně nepoznám, když nebudu vědět, odkud přišel a co všechno má za sebou.

Chvíli koukám na vodopád a slyším jen velmi slabé zurčení vody, zatímco Sydney mě pořád drží za ruku. Na kontakt s ním jsem z tréninků zvyklý, ale tohle je úplně jiné a vyvolává to ve mně i úplně jiné pocity.

„Mám rád medúzy,“ pronese Sydney do ticha. „Připadají mi fascinující.“

Rozesměju se, protože je to taková hloupost. Mít rád medúzy je možná ta nejmenší maličkost, kterou mi o sobě mohl říct, ale i tak mám dojem, že i když je mezi námi obrovský vesmír, vesmír velkých dálek a hromada překážek, které se zdají téměř nepřekonatelné, teď jsme udělali další krok a jsem si blíž. O pár malých medúz.

A taky se rozesměju, protože mám obrovské povědomí o hvězdách a planetách, hvězdokupách a souhvězdích, mlhovinách a galaxiích, ale nedokážu vydolovat jedinou informaci o medúzách.

Samozřejmě mě napadne, proč zrovna medúzy, ale nestihnu se zeptat. Otevřou se totiž dveře od salónku a oba se Sydneym máme najednou hromadu práce pustit naše spojené ruce, trochu se odsunout a zároveň působit naprosto nevzrušeným a nevinným dojmem.

Nezaujatě pozoruju, jak Austin vyskládává na stůl jednotlivé talíře s pečlivě naaranžovaným sushi. Těch talířů je osmnáct, takže to chvíli trvá a já mám dojem, že je to celá věčnost, co jsem Sydneyho pustil.

Poprvé jsem ho držel za ruku a teď, když jsem o to přišel, mi moje vlastní dlaň připadá prázdná a chladná a cizí. Zahýbu prsty, ale je to divný pocit, který postupně přejde k mravenčení. A mravenčení je něco, co se nedá jen tak vydržet, nedá se to zvládnout s kamenným výrazem, a tak udělám jedinou věc, která mi dává smysl.

Pod stolem nahmatám Sydneyho dlaň, tu, kterou jsem musel kvůli Austinovi pustit, a znovu ji pevně stisknu.

Do celého těla mi začne proudit teplo.

Upřeně koukám na Austinův obličej, jestli v něm uvidím náznak něčeho, co by mi naznačilo, že něco tuší, ale on dál servíruje talíře, aniž by se v jeho výrazu cokoli změnilo. I tak vím, jak strašně je to riskantní.

Stejně Sydneyho pevně držím. Protože on je něco, co nejde jen tak nechat jít.

Znovu mi naskočí asociace s červí dírou, která nakonec pohltí úplně všechno. Až nezůstane nic.

Nepustím Sydneyho ani ve chvíli, kdy Austin odejde, což znamená, že oba musíme jíst jednou rukou. Ale vzhledem k tomu, že jsem levák a Sydneyho držím pravou, nemám s tím žádný problém. A Sydney je upír a upíři evidentně dokáží obě ruce používat stejně. Je to v pohodě.

Jen to víc než v pohodě.

Je to perfektní.

Autor: Klára Pospíšilová

* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥