Trocha žblebtání o druhém díle, ve kterém sní Nigel hodně kyselých hadů.
Pokud vás úplnou náhodou nezajímá moje žblebtání, můžete rovnou přeskočit na konec k nadpisu Technické informace (a já se to nikdy nedozvím), kde se dočtete, kdy a jak bude příběh vycházet.
Tak se znovu setkáváme. Velká hokejová láska pokračuje. ♥
Hned na začátek vám chci říct jednu důležitou věc – nemám ráda druhé díly. Ne že by to bylo pravidlo, ale pro romantické příběhy to platí skoro vždycky. Připadá mi, že jakmile je první díl uzavřený a všechno dospělo ke svému konci, nemělo by se do toho rýpat. Maximálně nějaká doprovodná povídka pro radost. Ale proč znovu otevírat něco, co fungovalo?
Mám pocit, že jsem za život četla a viděla spoustu druhých dílů, které byly vystavěné na podobném principu. Vztah obou hrdinů je super, ale pak ho naruší někdo třetí. A určitě se shodneme na tom, že některé druhé díly zkrátka působí, jako kdyby přišel nakladatel za autorem a řekl: „Hele, sice už k tomu není potřeba nic dodávat, ale první díl se prodával, takže koukej něco vymyslet.“
Haha. Po tom všem, co jsem právě teď napsala, můžete nabýt dojmu, že jsem se totálně zbláznila, když jsem se do druhého dílu pustila. A já vám to nebudu ani v nejmenším zazlívat. Tohle je pro mě samotnou taková malá úvaha nad tím, proč jsem se na tuhle cestu rozhodla vydat a Klárku nemilosrdně strhla s sebou.
Ale popořadě, vraťme se díky obraceči času zpátky. Právě jsem dopsala novelu Lukas a já a jsem s ní spokojená, miluju ten příběh, byť mě emočně maličko vysál (ale já jeho taky, takže jsme si kvit). Přemýšlím, co dál. Jestli se pouštět do nového příběhu, nebo si dát od psaní pauzu a pak… Zcela spontánně napíšu první kapitolu druhého dílu, o kterém jsme nikdy nemluvily. Dám to Klárce přečíst a řeknu: „To by bylo hustý, že?“ A ona na to: „To jo!“
Kapitolu schovám do složky v počítači. Vytvořila jsem si takovou verzi, jak by to mohlo pokračovat a dušička má klid.
Jenomže i když se věnuju jiným příběhům, neznamená to, že by Nigel a Lukas najednou zmizeli. Pořád na ně myslím. A co víc, oba kluci s námi pořád bydlí. Stačí jedna nevinná věta během našeho nekonečného rozhovoru s Klárkou. Nebo možná stačí fakt, že se mi prostě a jednoduše stýská po klukovi, do kterého bych mohla znovu nalít svoje emoce.
Není to poprvé, co mluvím o tom, jak jsme si s Nigelem ve spoustě věcech podobní.
Takže se stane, po té nevinné větě, že začneme s Klárkou rozvíjet Nigelův a Lukasův život. Co by bylo dál? Padne téma vysoké školy. A děláme si legraci z druhých dílů, mluvíme o tom, jak to pojmout originálně, nebo snad ani ne originálně, ale takovým způsobem, aby to dávalo smysl nám dvěma a hlavně, aby nás to bavilo. Pak zase smích – to bych to mohla jít rovnou napsat, ne?
Teď jsem tady s vědomím, že jsem to napsala. A co víc, ono je to ještě o kousek delší než první díl. Pořád nemůžu uvěřit, že to existuje, že to vzniklo. Ani pro to nemám žádné větší vysvětlení.
Nigel mi asi prostě jenom chyběl. Chtěla jsem s ním strávit o trochu víc času. Proto se ke mně vrátil. A upřímně mě překvapilo, jak přirozeně znovu přišel… a v jakou tíhu se to v jednu chvíli překlopilo.
Spousta věcí na tom byla jednoduchá. Třeba způsob, jak se Nigel vyjadřuje, v tom pro sebe pořád nacházím velkou lehkost, nehledě na to, o jak těžká témata jde. A spousta věcí byla naopak složitá. Asi tak tisíckrát jsem s tím chtěla seknout, což by se možná i stalo, kdybych vám nepropálila, že to píšu.
Jak se tak říká, kvůli svojí potřebě sdílet jsem si na sebe upletla bič. Zjistila jsem, že je něco jiného promýšlet, co bude dál, a něco jiného o tom pak reálně psát a zaznamenat to (tak to je šok, že?).
Začala jsem tím, že jsem si znovu přečetla celý první díl a vypsala jsem si z něj, co mi připadalo důležité, na co bych chtěla navázat.
Hodně, opravdu hodně jsem chtěla, aby byl Nigel stejný jako v prvním díle, protože tam jste si ho oblíbili. A přišlo mi to překvapivě až nesmyslně těžké… Aspoň do té doby, než jsem si dokázala uvědomit tak očividnou věc, a tedy že nemůžu psát stejného kluka jako v prvním díle, protože Nigel za tu dobu trochu vyrostl, změnil se, prošel nějakou životní fází, získal nové zkušenosti. Už to zkrátka nebyl ten stejný kluk.
I knižní postavy musí po čase trochu vyrůst. Nebylo by naopak divné, kdyby se v ničem absolutně vůbec nezměnil ani o píď? Jako kdyby celou dobu mezi prvním a druhým dílem čekal někde v meziprostoru a nic se s ním nedělo?
Zkrátka Nigel se změnil. A když jsem si to dokázala uvědomit, byla to pro mě velká úleva a krásně to do sebe zapadlo. Přestala jsem na sebe tolik tlačit, aby byl úplně stejný.
Tady vás chci ovšem trochu uklidnit – nebojte, je to pořád on. Ale zároveň, jak doufám, půjde poznat, že od chvíle, kdy jste ho „neviděli“, nestagnoval a prostě žil svůj život.
Pochopení Nigela, uvědomění si toho, kým byl a kým je teď, mi tedy hodně pomohlo rozvázat ruce. Znovu jsem v jeho psaní našla klid a mohla jsem si díky němu ventilovat některé svoje bolístky a strachy, byť ne doslovně. Vždycky je důležité nějak vychytat tu hranici, uvědomit si, kde autor začíná a kde by měl končit. Kde už je jenom ten druhý.
Na co se tím pádem můžete těšit?
Jak slibuje anotace, Nigel se vydá na univerzitu a bude muset sehrát několik důležitých zápasů. Pozná nové lidi, čekají ho nové situace a během svojí cesty o sobě snad dokáže zjistit další věci. Jak jste si určitě všimli, o druhém dílu toho zas tak moc neprozrazujeme. Nechceme rozbít ono tajemství, co, jak, proč. Takže s námi buďte trpěliví.
Určitě vás čeká totální overthinkování, v tom je Nigel mistr. Ostatně, i já se během psaní potýkala se spoustou otázek. Jestli ho budete mít rádi. Jestli to bude dobré pokračování. Jestli jsem se do toho vážně měla pouštět.
Ale na nic z toho nemůžu odpovědět za vás. Můžu vám jenom slíbit, že je tam pro mě spousta důležitých myšlenek a scén a že jsem ráda, že jsem to napsala. Miluju ten příběh, snad to jako jeden z autorů můžu říct.
V mnoha ohledech to z naší strany můžete brát jako drzost, celé pojetí, ale já mám po dopsání takový pocit klidu a míru, kdy mi připadá, že všechno dává smysl (ještě aby mi připadalo, že to nedává smysl, viďte? Že bych si řekla no ne, taková chujovina, pojďme to zveřejnit, haha).
A druhý díl ten první podle našeho názoru ani v nejmenším netříští. Naopak ho v mnoha ohledech dokresluje, prohlubuje, rozvíjí.
Se změnou prostředí, kdy se Nigel vydá do jiného města, samozřejmě souvisí i to, že prostě necháme některé postavy za sebou. Stejně jako to je v životě, i tady zkrátka přijdou noví lidé, nový tým. Vyrveme Nigela i s kořeny z toho, co zná, a on se vydá do velkého světa.
Dost možná vás tohle pokračování bude bolet a budete ho milovat a budete ho nesnášet. Všechno je možné. Já upřímně doufám ve všechny možné i nemožné emoce. A že se na vás aspoň částečně přenese nálada každé z kapitol. Velkým tématem i nadále zůstává hokej a samozřejmě i Nigelova úzkost, ale tady už víc nechci zabíhat do podrobností. Prostě tam bude, jeho věčná součást, a jak se s ní zvládne poprat, to se ještě uvidí.
Rozhodně vás neokrademe ani o scény zpocených nahých kluků ve sprše. O čem by bez nich ten hokej byl, no ne?
Stejně jako v prvním díle, i tady se objeví různé dílčí příběhy na pozadí. Vlastně se opakuje několik motivů, jiné naopak kompletně ustoupí do ztracena. Protože Nigel se změnil, já jsem se změnila, všechno se mění. Vteřinu od vteřiny. Nakonec, není právě tohle to, co nás uklidňuje? A to, co nás děsí? Ta nekonečná změna, kdy lidi, na kterých vám záleží, zestárnou ve vteřině před vašima očima, kdy si musíte určit priority, kdy stojíte na bruslích do posledního dechu?
Mám pocit, že jsem vám toho stačila říct hrozně moc, ale jestli jste se reálně něco dozvěděli, to už je druhá věc. Bude to drama. Bude to láska. Bude to skvělé prostředí. Bude to náročné i krásné. A já jsem nesmírně ráda, že jste se rozhodli vydat na tuhle cestu spolu s námi! Děkuju vám.
No a víte, jak jsem na začátku psala, že nemám ráda druhé díly? Tak oprava – některé ráda mám. A Lukas a já podruhé je jeden z nich. Teď už jenom doufám, že si ho taky zamilujete.
Eva
TECHNICKÉ INFORMACE
Varování necháme 15+, stejně jako v případě prvního dílu.
Moc se těším až uvidím, jak Nigel „vyrostl“ za tu dobu, co jsme se neviděli. 🥰