ZE SKŘÍNĚ | KLÁRA

17. 05. 20

Vyoutovat se.


„Mami, ta moje kamarádka, se kterou jsem byla v Irsku… Tak to není moje kamarádka. Chodíme spolu.“

Sama sobě jsem řekla, že nebudu nervózní. Vypálím to prostě jen tak, bez nějakého vysvětlování a obhajování. Bylo mi dvacet osm let, bože, přece se nebudu omlouvat, protože někoho miluju. Už odmalička jsem všechno dělala po svém bez ohledu na rodiče a jejich rady, takže proč by to teď mělo být jiné?

Vlastně jsem nevěděla. Existovalo tolik argumentů, logických argumentů, kterým jsem vážně věřila. Člověk má právo milovat, koho chce.

O nic přece nejde. Ne fakt, O NIC PŘECE NEJDE.

Jsem šťastná a to by mělo stačit. Nic víc by ani nemělo být důležité, nebo ne?

Jsem dospělá, ať si každý říká, co chce. Mně na tom nemusí záležet, protože jestli jim na tom něco vadí, je to jen jejich problém.

Tohle je pravda, a přesto jsem byla nesmyslně nervózní. NESMYSLNĚ, protože jsem přesně věděla, jak máma bude reagovat. Vesměs totiž na všechno, co dělám, reaguje už roky stejně. Stylem dělej, jak myslíš, stejně mě nikdy neposloucháš. Což není zrovna nejlepší reakce, ale byla jsem na ni zvyklá. A přesto… přesto to bylo tak těžké.

Jeli jsme v autě – docela pomalu, takže v případě nouze bych zvládla vyskočit – a já si říkala, že to řeknu až za zatáčkou, protože pak už bude jen kruháč a parkoviště, kde mi má máma zastavit. A ona by jela k sobě domů a já zase k sobě. Ideální.

Kdyby teda neexistovaly semafory a odpolední zácpy. Ale hej, jak jsem podotkla, vždycky se z toho auta dá přece vyskočit. Klidně i v plné rychlosti.

Ale nic takového nebylo. Prostě jsem to řekla. Přesně tak, jak jsem si v hlavě pořád dokola opakovala. „Mami, chtěla bych ti něco říct. Ta moje kamarádka, Eva… No, tak to není moje kamarádka. Chodíme spolu.“

A pak zírat před sebe, poklepávat nohou a… usmívat se.

Moje máma není v tomhle ohledu homofóbní, jen… Má asi pocit, že nejsem normální. Respektive vždycky mojí mladší sestře říká: „Hlavně nebuď nenormální jako Klára, dobře?“ Přinejhorším… může jít ještě za bráchou. Ten je nejmladší a v případě, že my dvě zklameme (teda, já už zklamala, ale kdyby ani moje sestra nebyla normální), musí brácha celou naši rodinu zachránit.

V tomhle to mám docela fajn. Povinnost porodit vnuky za mě mohou převzít jiní.

Jak to dělají jedináčci, netuším, ale kurňa, je mi jich líto. Tak strašně líto!

Reakcí mojí matky ale tenkrát bylo, že si to myslela. Že jí je jedno, co dělám, že je to můj život a ona mi nehodlá radit. Hotovo tečka.

Coming out jako vyšitý.

Ale fuck this shit, tímhle to neskončilo a já mám dojem, že to nikdy neskončí.

Být nenormální je totiž nekonečný coming out. Což je TAK únavné a otravné.

Nakonec teda seberete odvahu, řeknete to snad úplně všem, co znáte – rodině, kamarádům, v práci… I když třeba nechcete, protože co je kolegům do toho, že? Ale pak vás jednou vaše holka vyzvedne po práci a vy jí chcete dát pusu a chytnout ji za ruku, nebo ne? Takže prostě… Všechno je to taková dřina. A pak nakonec, když už máte pocit, že to máte všechno za sebou… Hovno. Nastěhujete se s přítelkyní do bytu, bydlíte spolu, venku se držíte za ruku, mnohokrát si dáte pusu a ta sousedka se stejně pokaždé zeptá: „Jak se má vaše kolegyňka?“

Snoubenka, ty blbá… Ne, sranda, vždycky se jen usměju, možná trochu vražedně, ale jinak s ní máme docela dobré vztahy. Ale každé setkání je jak malý coming out.

Chození po ulici, držení se za ruce, je coming out.

Dát svojí holce pusu na přivítanou je coming out.

Obejmout se v tramvaji, zatímco kolem stojí lidi a koukají na nás, je coming out.

Teď už jsem na to relativně zvyklá, tolik ty pohledy nevnímám, respektive je docela dobře ignoruju, ale někdy to člověka fakt sere.

Jakože když přijedu k rodičům a moje milovaná máma se mě zeptá, jestli by nebylo jednodušší, kdybych si našla chlapa.

NO TAK ASI ANO.

Co jí na to mám jako říct?

Nebylo by jednodušší, kdyby ses nemusela tenkrát rozvádět a rovnou si vzít toho pravého? Nebylo by to jednodušší? NEBYLO???

Já přece toužím po tom, abych se musela neustále obhajovat. Každému neustále říkat, jooo… to jsem já, TA LESBA. A mám holku a ve vztahu ani jedna z nás není chlap a ano, normálně spolu spíme, není to tak, že se jen vodíme za ručičky a nevím, jak to uděláme, až/jestli budeme chtít dítě.

Takhle, jak to popisuju, vypadá to, že mě tohle všechno od rána do večera jen štve, ale tolik zase ne.

Spíš se jedná o nárazové záležitosti.

Ještě nikdy jsem se nesetkala vyloženě s nenávistí a nikdy mi nikdo neřekl nic škaredého. Máme s Evou spoustu kamarádů, kteří to přijali bez mrknutí oka a někdy nás situace se sousedkou fakt baví, ale přesto… říkám si, jestli je tohle všechno nutné.

Vždyť ono dohromady fakt o nic nejde. Jen mám holku a náš vztah je skoro stejný jako kohokoliv jiného. Milujeme se, někdy se neshodneme, řešíme, kdo bude vařit, kdo vyvenčí psy, co koupit…

Celý život jsem bývala spíš zahleděná do kluků, ač pár holek se mi líbilo, ale nikdy nešlo o nic vážného. Ale vím, že jsem si mnohokrát řekla, že kdybych někdy měla mít coming out, prostě to vypálím a žádnej stres. Miluju koho chci a hotovo. Jenže ono to všechno není tak snadné. Je v tom hodně strachu a nejistoty a to jsem měla docela dobrou výchozí pozici.

Už jsem měla Evu, která stála za mnou, ať šlo o cokoliv.

Byla jsem dospělá, samostatná a nepotřebovala jsem, aby mě rodiče živili.

Měla jsem sourozence, u kterých rodiče mohli doufat, že budou normální.

A hlavně… vzali to jakž takž v klidu.

Nevím, jaké by to bylo, jestli bych to vůbec zvládla, kdyby to bylo jinak. A to mě štve. Být queer je v tomhle ohledu těžké a nemělo by.

A nejhorší na tom všem je, že jeden coming out mám ještě pořád před sebou. Jedna moje babička s dědou to totiž pořád neví. Chtěla jsem jim to říct, ale všichni mě od toho odrazují. Že už jsou starší, že jim nemám nic říkat, že by z toho akorát byla hrůza. A já nevím, nejsem si jistá, že by reagovali špatně, protože je mám ráda, ačkoliv ano, jejich názory jsou hodně zastaralé, jenže někde v tom procesu coming outů jsem se asi vyčerpala a nechala se zastrašit všemi těmi řečmi a teď se mi do toho šíleně nechce.

Je to jako když člověk musí napsat hodně důležitý email, ale prostě se nedokáže dokopat. Ví, že mu pak bude líp, že to nezabere tolik času, že mu spadne kámen ze srdce, ale stejně to neudělá a odsouvá to pořád dál a dál, valí to před sebou, až má nakonec pocit, že je to mnohem horší a větší věc, než ve skutečnosti je.

„Babi, dědo, mám přítelkyni.“

A pak bych chtěla mluvit o tom, proč miluju Evičku. A ne o tom, proč miluju holku.

Protože je neuvěřitelně úžasná, hodná, trpělivá a krásná. A ne proto, že jsem nenormální, špatně vychovaná, nebo mě jen žádný chlap nechtěl, tak jsem si na oko našla přítelkyni.

Je jedno, jak moc má člověk všechny a všechno v prdeli, někdy je toho vážně moc. Někdy mám toho plné zuby, chci se odstěhovat do divočiny a s nikým nemluvit.

A do toho internet a diskuze. Někdy je čtu, i když vím, že to není dobrý nápad a pf… nemá smysl to rozebírat, ale občas si říkám, jestli ti lidi ví, že když si dva homosexuálové dají pusu, chleba se tím nezdraží. Hm… Taky nebudou šťastnější.

A teď si představte, že se mám někomu představit. Ahoj, jsem Klára, mám přítelkyni, jsem vegan a píšu gay příběhy.

Z toho by některým lidem určitě vybuchla hlava.

Mimochodem, teď jsem si přečetla, co napsala Evička a pobavilo mě, že jsem na rozdíl od ní vůbec nepopsala svůj vnitřní coming out. Probíhal asi nějak takhle:

Já: „Líbí se ti holka, asi ji miluješ.“

A pak… Ne, to je všechno. Já v tomhle ohledu nic moc neřešila, vždycky jsem tak nějak tušila, že jsem pansexuální.

Ale teď mě napadlo, že bych to takhle řekla mámě. Žádný jsem lesba přiznání, ale normálně termínově přesně. Nejspíš by myslela, že je to nějaká úchylka, těžko říct, ale třeba by pak byla nadšená, kdyby zjistila, že mám vlastně jen holku. 😀

Klára

Subscribe
Upozornit na
1 Komentář
Inline Feedbacks
View all comments
Květa
19. 5. 2020 17:07

Pěkně jsi to napsala. Někde jsi mě rozesmála, jinde jsi mě dojala. Věty o vnoučatech byly perfektní. Dobře jsi napsala, že život je takový nekonečný coming out, začínám si myslet, že se takto cítí skoro všichni queer lidi. A musím se přiznat, že cítím stejnou únavu.