VE TŘI PO ŠKOLE


INFORMACE

Nero Covington: Eva Pospíšilová

Tate Roswood: Klára Foldynová

ANOTACE

TATE: Ten Nero je fakt psychouš! Ptá se na naprosto pitomé otázky, divně na mě čumí, a proč má nad obočím vytetovanej čínskej znak? Co to jako má být? Víš o tom, že na mě neustále mluví nějakou hatmatilkou? Vůbec mu nerozumím.Nerozumím tomu, proč se tak chová. Aspoň že mi nosí jídlo.

NERO: 그를 좋아하지않아요. Aber er hat schöne Augen. Den idioten! Jasně, myslet si, že bude jiný než ostatní, byla nejspíš chyba, ale jeho smích má super zvuk. A vlasy dobře voní. Sní všechno, co mu donesu. Což asi není základ zdravýho vztahu, když jsme tu spolu zavření, ale… Víš, že jedno z nejoblíbenějších švédských jídel je Köttbullar? No tak dobře. Jsem zamilovaný do Tatea.


DEN 1.

Přece o nic nešlo. Tate otráveně dojde k učebně 23A, otevře dveře a sotva uvidí učitele, chce to zopakovat nahlas. Že přece o nic nešlo.

Na druhé straně učebny zahlédne Covingtona, což ho ještě víc naštve. Proč musí být po škole, a ještě s tím největším exotem?

Svalí se do první lavice. Podepře si hlavu a zírá na učitele. A má chuť říct, že přece do háje o nic nešlo, tak nechápe, proč tu musí celý týden trávit hodinu denně.

Učitel: „Tate Roswood a Nero Covington… Takový hezký týden nás čeká, chlapci. Mohli jsme být v klidu doma, ale to ne. To byste se museli chovat jako lidé, že? No dobrá tedy, hodinu tu musíme nějak vydržet, dělejte si svoje věci, je mi to vlastně celkem jedno. Já budu naproti v kabinetu, ale nechám si otevřené dveře, takže uvidím, pokud se budete snažit zdrhnout. Nějaké dotazy?“

Tate má sto chutí zeptat se, jestli se bude v kabinetu dívat na porno. Zvedne ruku.

Tate: „Proč tu musím být zavřený s Covingtonem? Respektive… Pokud se mě pokusí zabít, můžu ze třídy odejít?“

Učitel (rozhodně ne pobaveně): „Ano. Ale až uplyne hodina, Roswoode.“

Tate se znovu pokusí zvednout ruku, tentokrát odhodlaný zeptat se na to porno, ale učitel zmizí dřív, než se nadechne. A nechá ho v jedné místnosti s… s ním.

Sním, napíše Nero na papír. Sním či bdím. Nejdřív italsky, potom španělsky, finsky, a nakonec švédsky. Zívne, podepře si hlavu a pohledem chvíli propaluje Roswoodův zátylek. Vyhlédne z okna a narovná si tkaničky, tak, aby měly stejnou délku. Na kapsách má japonské znaky, stejně jako na batohu, a jeden znak má dokonce vytetovaný nad obočím.

Nasadí si kapuci a něco si pro sebe otráveně mumlá. Zmuchlá papír do kuličky a hodí ho Tateovi na hlavu.

Papírová kulička dopadne na zem ve chvíli, kdy se Tate otočí.

Tate: „Co to děláš? Jestli na mě sáhneš, zlomím ti ruku.“

Když se pak znovu zadívá na tabuli, přemýšlí nad tím, co řekl. Jestli by to vážně dokázal. Zlomit mu ruku. Kdyby na něj… sáhl.

Nad dveřmi visí hodiny, tikají nahlas, což Tatea vytáčí. Velká ručička se skoro nepohybuje. Tate se protáhne. Chvíli se houpe na židli a pak si zase lehne. Uběhne minuta. Houpe se. Leží na židli. Uběhne deset vteřin. Houpe se…

Vyskočí a začne přecházet po učebně. Vyhlédne z okna, čmárá na tabuli, pokouší se dostat do zamčeného šuplíku v učitelském stole.

A pak v duchu ječí nudaaaaaa.

Uběhnou dvě minuty.

Nakonec se zadívá na Covingtona. Kousne se do rtu. Jak moc divný vlastně může být?

Tate: „Prej máš ve skříňce woodoo panenky.“

Nero (španělsky): „Prej máš filcky.“

Nero si podepře hlavu a sleduje ho. Trochu otráveně, druhou rukou poklepává na lavici.

Tate: „Prej jsi proklel Johansovou.“

Nero: „Prej jsi spal s učitelkou fyziky…“

Tate: „Je tvoje máma čarodějnice?“

Nero: „Je mnohem horší…“

Vstane, protáhne se a dojde k tabuli. Vezme křídu a nakreslí obdélník, na který napíše ‘Hřbitov.’

Nero (se zájmem): „Chceš si zahrát šibenici?“

Tate položí nohy na stůl a zhoupne se. Ruce schová do kapes a zakloní hlavu. Na okamžik má pocit, že padá.

Tate: „Já mám lepší hru. Budeme hrát hru na pravdu. To vždycky každého stmelí. Když nebude jeden z nás chtít odpovědět, dá mu ten druhý úkol. Bereš?“

Nero (opovržlivě): „To je vtip? Ty si myslíš, že je něco, co o tobě chci vědět? Všichni o tobě vědí všechno. I školník. Tlustá kuchařka Berta říkala, žes vobtáhnul její dceru. I tu druhou. Pochybuju, že na světě existuje člověk, co… No to je jedno. Ať je po tvým. Zkusme to. Třeba mě ohromíš.“

Tate: „Ptej se.“

Nero: „Já? Ty sis to vymyslel… Hm. Je pravda, že seš ze sociálně slabší rodiny?“

Tate (klidně): „Chudej jak kostelní myš. Vinen.“

Postaví se. Projde kolem Nera až ke dveřím. Na vteřinu to vypadá, jako by chtěl vyjít na chodbu, pak se ale zastaví, otočí se a jde zpátky k oknu. Celou jednu minutu se na hodiny nepodívá. Zato pohledem zavadí o Covingtonův znak nad obočím.

Tate: „Takže… Líbí se ti někdo ze školy?“

Nero: „Jo. Kolik jsi měl holek?“

Tate: „Kolik holek jsem opíchal, chodil nebo udělal?“

Nero: „S kolika se ti sex doopravdy líbil…“

Stáhne si kapuci a prohrábne vlasy. Bílé. Posadí se na kraj lavice, zkontroluje hodiny a ruce položí do klína.

Tate (pobaveně, hodně pobaveně): „Jo, tak pozor. Taková otázka na tělo. Fajn. Líbilo se mi to se…. sedmi.“

Zrovna v tu chvíli se ručička ocitne na sedmičce, a tak to číslo prostě řekne. Zastrčí ruce do kapes a pořád přechází, protože se mu tak lépe přemýšlí.

Tate: „Mohl bych se zeptat na tolik věcí. Na tolik osobních, kompromitujících věcí. Třeba… Jestli rád masturbuješ, Covingtone, ale na to se ptát nemusím, že ano. To všichni víme. Ale mnohem víc mě zajímá… To tě vzrušuje? Dámské šatny? Veřejná místa? Publikum? Všechno dohromady?“

Nero (finsky): „Jsi stejný kretén jako všichni ostatní.“

Dojde ke skříni, otevře ji a přehrabuje se ve starých učebnicích. Roztočí zaprášený globus.

Nero: „Ne. To mě nevzrušuje. Teď se ptám já.“

Tate rozhodí rukama a zároveň pokrčí rameny. Vypadá to, jako by mu to bylo jedno a zároveň se nemohl dočkat. Zhoupne se na špičkách.

Nero: „Můžu tě pohladit?“

Jak moc divný ten kluk může být? Jako by Tate právě dostal odpověď. V jeden okamžik má dokonce tendenci zvednout ruku a sám sebe pohladit, aby zjistil, proč by se ho někdo chtěl dotýkat. Teda… proč by se ho chtěl dotýkat právě Covington.

Třeba by mohl – čistě jen z legrace – říct… Ale to přece nejde. Nebo…

Tate (rázně): „Ne!“

Nero nevzrušeně pokrčí rameny. Sedne si na svoje místo, smete neviditelné drobky z lavice, a z batohu vyloví podlouhlou krabičku. Rozbalí ji a vezme do ruky hroudu podivné konzistence. Zaboří do ní prst.

Nero: „Představ si, že tímhle se v Japonsku každý rok udusí strašná spousta starých lidí. A přitom je to tak měkký, až by jeden řekl, že se to dá rozmělnit dásněmi. Dáš si? Někdo to nesnáší, někdo miluje… Je to trochu jako olivy.“

Tate: „Vypadá to jako… Asi si nedám. Ptám se. Co znamená ten znak, co máš nad obočím?“

Nero: „Že jsem svůj vlastní pán. Žádnej osud ani Bůh. Jen já a… japonská kuchyně.“
Nacpe si koláček do pusy, zaškaredí se, a potom se zašťourá v zubu.

Nero: „Hrozně lepí. Takže, Tate, co ti dělá vážně doopravdy niterně dobře?“

Tate (aniž by nad tím přemýšlel): „Úkol!“

Nero přikývne, z kapsy vytáhne iPhone a postaví se. Chytí židli a dotáhne ji k Tateovi. Na mobilu otevře stopky a poklepe na ně prstem.

Nero: „Máš minutu, abys mě přesvědčil o tom, že s tebou chci chodit. A čas ti začíná běžet právě teď.“

Tate: „Ty seš buzna? Jestli jo, tak proč jsi… před dámskýma šatnama…“

Zírá na stopky. Pak pohledem přeskočí k hodinám nade dveřmi a zpátky na stopky. Je z toho vlastně docela nervózní a začíná uvažovat, co bude dělat potom. Až uběhne všechen čas.

Nero: „Nemůžeš místo plnění úkolů pokládat další otázky. Takhle to nefunguje.“

Tate protočí oči v sloup. Dojde ke dveřím a tentokrát je otevře. Nahlédne do učitelského kabinetu.

Tate: „Je to buzna a je divnej. Jakože hodně divnej.“

Učitel: „Roswoode, zapadni do třídy a dalších čtyřicet minut o tobě nechci slyšet!“ 

Když se na něj učitel výhružně podívá, vrátí se Tate do třídy, ale schválně práskne dveřmi. Sedne si na lavici a komíhá nohama.

Tate: „Takže to znamená, že se mnou chceš chodit?“

Nero (otráveně, jako kdyby mluvil k dítěti): „Nemůžeš místo plnění úkolů pokládat další otázky.“

Tate (otráveně z toho, že na něj Covington mluví jako na děcko): „Jasně, že můžu. Je to moje hra. Dáš mi jednu tu divnou hroudu?“

Nero se usměje, vstane a donese před Roswooda krabičku. Podá mu ji celou.

Nero: „Jmenuje se to Mochi. Je to z rýže. A ne, není to otrávené. Speciálně kvůli tobě jsem z toho smazal satanistický znaky a číslo 666…“

Tate opatrně ochutná a překvapí ho, že je to vlastně dobré. Trochu neobvyklé, je zvyklý na úplně jiné chutě. Okamžitě si nacpe do pusy další hroudu.

Tate (s plnou pusou): „Tím se fakt někdo udusil?“

Nero: „Fakt. Hra teda skončila?“

Tate: „Jak že se to jmenuje? Močí?“

Nero: „Mochi.“

Se skřípěním dotáhne židli zpátky k lavici. Sedne si na ni, zády k Roswoodovi, a z batohu vyloví učebnici italštiny. Začne jí listovat. Hlavu otočí jedině tehdy, když chce zkontrolovat hodiny nade dveřmi.

Nero: „Tik tak…“

Tate v klidu dojí všechny hroudy. Krabičku pak prázdnou vrátí Covingtonovi. Nahlédne mu přes rameno. Uvědomí si, že zvláštně voní. Dokonce ho napadne, co je to za vůni, ale pak tu myšlenku zažene.

Tate: „Kolik těch cizích jazyků vlastně umíš?“

Nero: „Skoro sedm. Japonsky, korejsky, španělsky, italsky, finsky, švédsky a teď se učím čínsky. Líbí se ti to?“

Tate: „A proč jimi občas mluvíš na ostatní? Vypadáš pak ještě víc jako blázen.“

Nero: „Já přece jsem blázen, ne? Jsem totální magor, debil a pošuk, co si v patnácti honil před holčičí šatnou, tak proč bych se měl snažit bejt někdo jinej?“

Tentokrát Tate neodpoví hned, prohlíží si Covingtona. Vzpomene si, jak ho tenkrát viděl. Je to vlastně jediná věc, kterou o něm ví. Napadne ho zeptat se na další věci, třeba i na ty banální, což nakonec neudělá. Jen se ušklíbne.

Tate: „Víš, co? Já si stejně myslím, že seš buzna.“

Nero: „Tak proto se bojíš splnit ten úkol? Máš strach, že chytíš buznachřipku?“

Buznachřipku… Tate vyprskne smíchy. Pobaví ho to, protože… Prostě ho to pobaví. Dá si ruce za hlavu a docela dlouho mlčí. Přestavuje si, jak by přišel domů, rozrazil dveře a přes chodbu zahulákal, že chytl buznachřipku. Od jednoho divného teplouše ze školy. Ano, přesně tak, tati…

Tate (zamyšleně): „Buznachřipku… Buznachřipku…“

Nero: „Proč jsi po škole?“

Tate (rozčileně): „Ježišmarja… Kvůli úplné kravině. O nic nešlo. Vůbec. O. Nic. Nešlo.“

Má pocit, že to říká především sám sobě.

DEN 2

Ve třídě je těžký vzduch, a tak otevře okno. Vykloní se a chvíli pozoruje hlouček studentů, kteří se něčemu smějí. Na parapetu je prach a stará povadlá kytka. Šťouchne do ní. Zadívá se na židli, na které včera seděl Roswood, a pak k ní dojde a posadí se. Mikinu položí na lavici.

Má ještě dobrých patnáct minut. Mohl se procházet po dvoře, anebo zůstat v jídelně a cucat čokoládové mléko.

Jenomže to by se mu smáli. Sto padesát tisíc důvodů, proč zesměšnit Covingtona.
V mysli pro ně najde čínskou nadávku, sebere mikinu a zmuchlá ji. Lehne si na ni, zavře oči a snaží se nevnímat tikot hodin.

Tate přijde minutu po třetí. Učiteli řekne, že se zapomněl na záchodě. Vyslechne si přednášku, proč se to nemá opakovat. Pokrčí rameny a přitom přemýšlí, že se zítra zapomene o dvě minuty.

Teprve když učitel odejde, Tate si uvědomí, že Covington sedí na jeho místě. Trochu ho to naštve, a tak si sedne k oknu a chvíli mlčky zírá ven.

Tate: „Nemáš zase ty divný hroudy?“

Nero zvedne hlavu, protře si oči, a potom sáhne do batohu. Vytáhne dvě krabice Mochi, pistáciové a čokoládové. Donese je Roswoodovi. Zůstane stát před ním a dívá se na něj.

Tate ochutná nejprve čokoládovou hroudu. Pak pistáciovou. A pak si dá do pusy naráz čokoládovou a pistáciovou. Vypadá spokojeně. Zazubí se, ačkoliv má mezi zuby zbytky. Pak si ovšem uvědomí, že nad ním Covington pořád stojí. Že na něj doslova čumí.

Tate: „Můžu se tě na něco zeptat?“

Nero přikývne. Dojde k tabuli, vezme křídu a korejsky napíše: rozděl a panuj. Potom si opráší ruce a pohledem se znovu vpije do Roswooda.

Nero (čínsky): „Zeptej se.“

Tate: „Nemluvím… čínsky?“

Nero: „Zeptej se.“

Tate (bez rozpaků): „Proč na mě pořád tak čumíš?“

Nero: „Připadáš mi hrozně zajímavej. Působíš úplně jinak než ostatní lidi. Máš v sobě takovou zvláštní energii. Možná je to tím obličejem. Je symetrický. Úplně dokonale. Zuby bys mohl mít o něco rovnější, ale jinak… Když jsem tě uviděl poprvé, měl jsem pocit, že je to perfektní, ale ve skutečnosti je to dokonce tak dobré, až mě to rozptyluje. Snažím se nedívat, ale nějak to nejde.“

Tate (s rozpaky): „Takže…. Se ti líbím.“

Nero: „Řekl jsem, že máš symetrický obličej. To na tebe musím mít hned nějakej crush?“

Tate: „Takže se ti nelíbím?“

Nero: „Copak já tobě jo?“

Tate vstane, dojde k tabuli a chvíli zírá na nápis, který tam Nero napsal. Nerozumí mu, ale nezajímá ho tolik, aby se na něj zeptal. Na druhou stranu ho zajímá, nakolik je Nero skutečně podivín. Nakolik buzna. Nakolik vlastně docela legrační.

Tate (neurčitě): „Já nevím. Možná. Třeba. To je přece jedno.“

Nero sáhne pro svoji mikinu a obleče se. Potom dojde k oknu a zavře ho, nechá otevřenou ventilačku. Olízne si rty, zamíří k Tateovi a nakloní se k němu, aby ho mohl políbit.

Ten ho trochu nevěřícně a hodně naštvaně odstrčí.

Tate: „Ježiši, Covingtone! Ty seš fakt debil. Běž si sednout a nepřibližuj se ke mně.“
Nero si sedne na lavici, která je úplně nejdál od Roswooda a ruce vrazí do kapes. Tváří se otráveně a kroutí přitom hlavou.

Nero: „Řekl jsi, že se ti líbím. Vím, že se lid – holkám líbím. Nejsem tak ošklivej. Klidně by se mnou někam šly, kdybych měl zájem a kdyby se nebály, že je proměním v něco odpornýho. Myslel jsem, že ty seš odvážnější. Čáry máry…“

Tate (potichu): „Co bych z toho měl, kdybych tě políbil.“

Zase zírá na ten nápis. Je to o tolik jednodušší, než zírat na Covingtona.

Nero: „Padoucnici. Já nevím. Co asi, ty vole! Ty si myslíš, že mě to tady baví? Že se nenudím? Jsem tu neprávem.“

Tate se otočí, tohle ho upřímně zajímá. Nepamatuje si, že by Covington míval problémy. Až na ten skandál. Ale kdo ví, třeba se pokusil v hodině uhranout učitelku, aby mu dala lepší známku.

Tate: „Neprávem?“

Nero: „Coster a Marcus na mě ušili takovou boudu. Strčili mi do batohu žábu a nasprejovali mi na skříňku hexagram. Prostě čuráci. A pak… To je jedno. Prostě bych tu neměl být.“

Tate: „Cos udělal? Proklels je? O té žábě vím, celkem mě to pobavilo.“

Nero: „Vážně? Chtěl bych vidět, jak by tě bavilo, kdybys to zažíval denně. Je to úplně stejné, jako kdybych ti denně připomínal, že jsi chudý, Tate. Úplně stejná chujovina.“

Seskočí z lavice, popadne květináč a prohlédne si seschlou květinu zblízka. Když ji zvedne, kus mu zůstane v ruce, a tak ji i s květináčem hodí do koše.

Tate: „Známe se dva dny, zatím jsi mi to každý den připomněl.“

Byla ta květina suchá i včera? Nebo chcípla kvůli Covingtonovi?

Tate: „Takže tě velcí kluci šikanují, chápu. Ale pořád nevím, co jsi udělal!“

Nero (rozzlobeně): „Těžko to chápeš. Na tebe by si nikdo nedovolil. Nikdy jsem se nesetkal s tím, že by do tebe ryli. A to jenom kvůli tomu, jak vypadáš. Vypadám já snad jako zkurvenej opičák, a proto jsem v nevýhodě? Nejsem tlustej, nemám předkus, není nic, za co by mě lidi mohli šikanovat, jenom…“

Prohrábne si vlasy, působí trochu rozrušeně.

Nero: „Nevíš, jak to tenkrát bylo. Já nejsem úchylák.“  

Na to nemá Tate co říct. Ale rozhodně nad tím přemýšlí. Zkříží ruce na hrudi a kousne se do spodního rtu. Štve ho, že musí čas trávit po škole, ale teď ho to štve možná o trochu míň.

Tate: „Tak jak to teda tenkrát bylo?“

Dojde ke Covingtonovi blíž a nadzvedne obočí. Tohle ho zajímá. Tohle ho vážně, vážně hodně zajímá.

Nero (klidně): „Máš u špičáku kousek Mochi. Olízni si ho, prosím tě, nebo to udělám za tebe.“

Tate si zajede jazykem mezi zuby a přitom mlaskne. Udělá to jen proto, aby Covingtona uklidnil. Stále doufá, že se pak rozmluví.

Nero: „Bylo mi patnáct, byl jsem zmatenej a doufal jsem, že si sáhnu aspoň na kozy. Nevěděl jsem, že jsem Loydový pro smích. Nalákala mě do šatny vedle dámských sprch. Říkala, že se jí strašně líbím, a abych… Prostě chtěla, abych jí ukázal šulina a honil si. Styděl jsem se, ale udělal jsem to. Byl jsem hloupej. Takže, představ si to, stojíš v šatně, honíš si, a Loydová najednou vytáhne mobil a zaječí. Dovnitř vtrhne celá její parta, ona s nimi vyběhne na chodbu, ty zabušíš na dveře a furt si ho přitom držíš. Seš konsternovanej, nadrženej a… Zkus se do toho vžít, prosimtě. Najednou se ozve šílenej řev, otočíš se a za tebou je deset nahatejch basketbalistek a řvou na tebe, že jsi nechutnej, ať vypadneš a mlátěj tě ručníkama i pěstma – nikdy nespi s basketbalistkou – a ty se snažíš otevřít dveře, který z druhý strany drží Loydová a její kámoši a strašně se tomu smějou. Po tom všem není tak těžký být totální magor a prasák, nemyslíš? A jestli si myslíš, že ta kytka zvadla kvůli mně, tak uklízečka je skoro slepá a minule jsem viděl, jak drží namísto rozprašovače Savo.“

Tate na něj konsternovaně hledí. Nechce se rozesmát, protože ví, že by neměl. Covingtona to i po těch dvou letech evidentně stále trápí. Nakonec přistoupí blíž, poplácá ho po zádech a dokonce se usměje.

Tate: „To je mi… líto. Netušil jsem, že to bylo takhle.“

Nero: „A teď děláš co? Proč na mě saháš?“

Tate: „Utěšuju tě, ne asi?“

Další a poslední rána je o něco silnější. Ruku pak stáhne.

Tate: „Hele, ale… To se stalo před dvěma lety a já furt nevím, proč seš tady.“

Nero: „A cos provedl ty? Včera ses na ten úkol pořádně vykašlal, tak proč bych měl odpovídat první?“

Tate: „Pff… No tak fajn. Stále si stojím za tím, že o nic nešlo. Prostě… Znáš Petera? Toho brýlatýho tlusťocha? Možná jsem ho tak trochu zamknul ve sklepě. Ale byla to sranda. Fakt. Teda… Dokud se nerozbrečel. Hele, nemáš ještě nějaké jídlo?“

Nero sebere batoh, rozepne ho a vytáhne balík matcha sušenek, nudlovou polévku, švédské rohlíčky s pudinkem a sáček s karamelkami, na kterých je popisek ve španělštině. Neusmívá se. Zamykání ve sklepě mu legrační nepřipadá. Vezme jídlo do náruče a donese ho Roswoodovi. Posadí se na protější lavici a dívá se, co si vybere.

Nero: „Znáš Lauru? Je to roztleskávačka. Byl jsem zrovna v jídelně, když za mnou přišla a pořád mě lechtala těma hovadinama, se kterýma se roztleskává. Ty chlupaté koule, víš, ne? Hrozně jsem kýchal. Naštvalo mě to, a tak jsem ji začaroval. Řekl jsem, že jí do rána shoří kunda. Ale to jsem nevěděl, že den předtím spala s Rogersem, který má spoustu pohlavních nemocí. Takže Lauře fakt… hořela, jestli se to tak dá říct… Řekla to učitelům a oni to pochopili tak, že jsem ji nakazil.“

Tate se rozesměje. Směje se tak, že mu tečou slzy a nemůže popadnout dech. Pokouší se uklidnit, ale pak si představí Lauru a přepadne ho další salva nekontrolovatelného smíchu. Utře si slzy do rukávu a zhluboka vydechne.

Tate: „Panebože…. Panebože, to je to nejvtipnější, co jsem kdy slyšel.“

Ještě nějakou chvíli se z toho vzpamatovává. Pak se zaměří na jídlo před sebou. Vybere si karamelky a jednu si strčí do pusy. Lepí se mu sice na patro, ale přesto sní i druhou a třetí a čtvrtou…

Tate (zamyšleně): „Hele a neříkals, že seš po škole kvůli té žábě?“

Nero: „Jaké žábě? Nemám tušení, o čem mluvíš. Ale jsem rád, že se bavíš.“

Tate: „Jaké žábě? Ty… Seš fakt divnej. Ale seš zároveň i vtipnej a nosíš mi jídlo. Takže jo, můžeme být kámoši.“

Nero (pochybovačně): „Kámoši?“

Tate: „A co jiného?“

Nero sáhne pro karamelku a nacpe si ji do pusy. Jazykem ji posune do tváře. Dívá se na Roswooda a přemýšlí.

Tate: „Zase to děláš. Zase na mě čumíš!“

Nero (naštvaně): „No tak sorry, kámo!“

Otočí se k němu zády a začne přecházet po třídě. Vyhlédne z okna. Před školou už nikdo není. Prstem setře z parapetu prach, otočí se na patě a hrábne do sáčku pro další karamelku.

Tate: „No tak co po mně chceš? Nemusíme teda bejt kámoši. Klidně zůstaň tím divným klukem, co je mi u řiti!“

Nero: „Tate… Mohl bych si sednout k tobě na klín? Jen na chvíli.“

Tate zakroutí hlavou.

Tate: „Bože, Nerone! Ty seš fakt úchyl! Jasně, že nemohl! Víš, jak jsi říkal, že nechápeš, proč si ostatní myslí, že seš cvok? Tak já to celkem chápu.“

Nero: „Proč… Proč hnedka říkáš, že bych měl být cvok? Jsem hodný. Dal jsem ti jídlo a trávím s tebou čas. Řekls, že jsem hezký! Směješ se věcem, co říkám.“

Tate: „Mně vždycky všichni říkali, že jsem necitlivej, ale kam se na tebe hrabu. No vážně, Nerone. Děláš to schválně? Víš co? Já si totiž myslím, že možná i jo. Že to na všechny jen hraješ. Mám pravdu?“

Nero (pobaveně): „Hádej.“

Vytáhne další karamelku a potom rozdělá švédské rohlíčky. Do jednoho se zakousne a hned ho položí zpátky. Opráší si ruce. Na chvíli to vypadá, že chce Roswooda znovu zkusit políbit.

Nero: „Hele, tobě se líbí, když něco vykládám, ale tys mi toho moc neřekl. Vím jen, co se o tobě říká. Vydělával sis někdy jako děvka, nebo jsi spal s tou hromadou holek zadarmo?“

Hromada holek Tatea pobaví. To, že mu Nero žere karamelky a rohlíčky ho naopak štve, proto si je všechny nacpe do pusy. Drobky mu padají na lavici, ale je mu to jedno. Poslední tři karamelky schová docela nápadně do kapsy.

Tate: „No tak za tisíc babek se s tebou klidně vyspím. Nedělám to rád, ale… Sestry potřebují jíst.“

Málem se udusí, jak se pokouší mluvit s plnou pusou.

Nero frustrovaně nakopne židli.

Nero: „Ty vole, ty seš tak…! Já jim přece to jídlo rád koupím. Můžeš si vybrat, co chceš. Nemusíš mi za to platit.“

Tate (smutně): „Jsem raději, když se můžu něčím odvděčit. A sex je to jediné, v čem jsem dobrý.“

Nero: „Ne! Tak na to rychle zapomeň. Jestli se mi chceš odvděčit, můžeš pro mě udělat něco jiného. Můžeš jít po škole se mnou a já…“

Nero si zajede rukama do vlasů a trochu nervózně přešlápne. Prohlédne si Roswooda od hlavy až k patě.

Nero: „Ach jo, sakra! Nejsem zas tak morálně rovnej, tak jo, dobře, vyspíme se spolu.“

Tate na něj dlouho zírá. Doufá, že Nero pochopí sám, což se nakonec nestane, proto obrátí oči v sloup.

Tate: „Nerone, ty blbečku, já žádné sestry nemám! A za prachy jsem nikdy s nikým nespal. Jasné?“

Nero (nevěřícně): „Ježiši, no fakt, Tate, ty seš tak prolhanej a samolibej a nevímco. Nechápu, jak si lidi můžou myslet, že to já jsem Satan.“

Nero sebere batoh, vyplázne na něj jazyk a vyjde ze třídy.

Tate zírá na dveře ještě dlouho poté a přemýšlí, co to všechno znamenalo. Pak zvedne zrak k hodinám. Zvláštní, napadne ho. Úplně zapomněl sledovat čas.

DEN 3

Učitel: „Posloucháš mě, Covingtone?“

Nero (upřímně): „Teďka moc ne.“

Celou dobu, co učitel mluví, pozoruje Roswooda. V rohu nad oknem je pavučina, která tam předchozí den rozhodně nebyla. A někdo nakreslil na tabuli kosočtverec a potom ho hodně nedbale otřel zplesnivělou houbou.

Tate počká, až učitel odejde – do kabinetu, vyhonit si u porna – beztak. Pak vstane a dojde k Nerovi. Opře se o lavici.

Tate: „Máš pro mě nějaké jídlo?“

Nero si narovná tkaničky mikiny, na které je obrázek z Mrtvé nevěsty Tima Burtona, a sáhne do batohu. Podá Roswoodovi obloženou bagetu, láhev s colou a sedmdesáti procentní čokoládu, která dle informací na obalu pochází odněkud z Litvy.

Tate: „Díky, zítra vem i chipsy.“

Vybere si bagetu. Podívá se, co je uvnitř, ale nakonec se usnese, že by snědl všechno. Otevře colu a napije se.

Tate: „Tohle je fakt dobrý. Za odměnu se mě můžeš na cokoliv zeptat.“

Nero: „Můžu ti přivonět k vlasům?“

Tate: „Víš co? Vždycky, když uděláš nebo řekneš něco divného, řeknu ti Nerone. Dobře, Nerone?“

Nero: „Takže můžu?“

Tate (rozčarovaně): „NE!“

Ukáže na čokoládu, jako by se ptal, zda si ji může vzít. Když mu ji Nero přisune, celou tabulku sní, aniž by ho napadlo se rozdělit.

Tate: „Ale jsem rád, že se ti líbím. Klukovi jsem se ještě nelíbil.“

Nero si podepře hlavu a povytáhne obočí. Ukáže Roswoodovi na pusu a chce mu říct, že má na rtu kousek čokolády, ale pak si to rozmyslí.

Nero (otráveně): „To je pěkná blbost. Danny ze třeťáku je z tebe udělanej. Říkal, že by tě o výtvarce rád nakreslil. A Colin, ten rugbysta, má problém trefit se do dveří, když seš poblíž. Akorát sis toho nikdy nevšiml, protože se kolem sebe dost nedíváš.“

Položí hlavu na lavici, čelem, a něco finsky zahuhlá.

Nero: „Chutnalo ti? Napiš si seznam, abych věděl, co ti mám donést zítra.“

Tate se za Nerem posadí do lavice. Usmívá se, jako by se dobře bavil. A asi se i dobře baví.

Tate: „Tak už to řekni. Řekni, že seš ze mě udělanej!“

Nero: „Jsem z tebe udělanej.“

Tate si olízne ret. Ucítí chuť čokolády, proto si otře pusu do rukávu. Ví přesně, co by teď měl říct. Akorát… Akorát to prostě říct nemůže. Zhoupne se na židli a zírá přitom do země.

Nero (zamyšleně): „Ty žiješ na kopci za městem, že jo? V jednom z těch bytů poblíž autoopravny…“

Tate: „Jen proto, že jsem ti řekl, že nejsem nejbohatší, neznamená, že hned musím žít v ghettu.“

Nikdy nepřiznal, že tam bydlí. A ani to neudělá. Co by z toho měl? Kromě výsměchu nebo zbytečného litování. Přejde k oknu, sedne na parapet a přemýšlí, jestli by mohl vyskočit. Jenže… třetí patro je třetí patro.

Nero: „Promiň.“

Taky vstane, obejde lavice a nakukuje pod ně, aby se podíval, jestli tam někdo náhodou něco nenechal. Na některých jsou vyrytá sprostá slova. Nebo slova o lásce.

Nero: „Hrozně to posírám, že jo? Víš co… Jednou jsem byl na rande s holkou. Vzal jsem ji do kina a koupil jí dietní colu. Dělala takový to hihihi, to mám proto, že jsem tlustá? A já na ni hihihi, kdybych to bral podle toho, jak vypadáš, koupím ti vodu.“

Tate (se smíchem): „Miluju tvoje historky. Jsou trochu divný, ale o to je mám ještě radši. Hele a to se mi tu snažíš říct, žes byl na rande s holkou? Jakože… s živou holkou? Dýchala? Měla hlavu a tak?“

Nero (zamyšleně): „No vidíš, vole. Teď si tím nejsem tak jistej. Ale ta druhá už asi živá byla. Nejspíš se jenom divně namalovala. Jo, Tate, jsem super milovník a tak. Jednou jsem šel k jedné z nich domů, měla kocoura… Těšil jsem se, že si to spolu rozdáme. A ona začala na toho kocoura hrozně šišlat, něco jako maminka se vlátila, máš ladost? Musel jsem jít pryč. Můj život je ubohej.“

Nero se nadechne a podívá se Roswoodovi do očí.

Nero (korejsky): „Máš strašně krásný oči.“

Tate: „Zase divně žblebtáš.“

Vykloní se z okna a pokusí se plivnout co nejdál. Nakonec se trefí jen k chodníku. To ho neuspokojí a zkusí to znovu. Tentokrát se netrefí ani k chodníku.

Nero: „Máš krásný oči.“

Tate: „Já vím, Nerone. Já vím. Ty máš taky… oči.“

Zaksichtí se, ale zároveň s tím se i zamračí. Jestli přeplivne chodník, řekne mu, co si o jeho očích skutečně myslí. Pořádně se nakloní, div, že nevypadne z okna, a plivne. A pak mlčí.

Nero: „Ty to slyšíš často, že jo?“

Tate se nad tím upřímně zamyslí. Nakonec si uvědomí, že to zas tak často neslyší.

Tate: „Hele… Tak teď vážně, jak je to s těma holkama? Spal si někdy s nějakou?“

Nero: „Nojo nojo, byl jsem s holkou. Jo, byl jsem marnej. Jo, donesu ti chipsy. Jo, nakonec jsem úplná píča, přesně jak tvrdí ostatní.“

Taky se vykloní a flusne co nejdál. Trefí se až za chodník.

Nero (pomalu): „Mohl bych ti olíznout ucho?“

Tate (nechápavě, nevěřícně, překvapeně a hystericky): „Kurva. Já se z tebe poseru. Slyšíš někdy, co říkáš, nebo ti jen hučí v uších?“

Nero na něj chvíli mlčky zírá. Potom sebere batoh, otevře a vyjde ze třídy.

Nero: „Pane učiteli! Musím k zubaři, Roswood mi vrazil!“

Učitel (z dálky): „Okamžitě se vrať do třídy, Covingtone, nebo ti vrazím já!“
Nero frustrovaně zapadne zpátky a třískne za sebou dveřmi. Hodí batoh na zem, dojde k Roswoodovi a zhoupne se na špičkách.

Tate: „Nemusíš hned dělat hysterku.“

Nero: „Třeba se jenom nudím.“

Tate se zadívá na hodiny. Uvědomí si, jak čas najednou utíká – od pondělí se hodina musela nějakým zvráceným způsobem zkrátit a teď trvá jen okamžik. Sleze z parapetu a udělá krok dopředu. Za každou cenu se snaží, aby to vypadalo přirozeně, ale každý další krok je vyloženě podezřelý.

Tate: „Nemyslím si, že seš… piča. Možná trochu mimo, ale rozhodně ne piča.“

Nepřemýšlí nad tím, co dělá. Prostě to udělá. Jen tak, jen tak, jen tak. Až na to, že se přitom málem zblázní, když Nera políbí. Vlastně mu spíš vtiskne polibek na rty a zase se rychle odtáhne. Schová pak ruce do kapes a zhoupne se na špičkách.  

Nero zavře oči a dlouze vydechne. Když je otevře, tváří se zvláštně. A pohnutě.

Nero: „To jsem dostal za co?“

Tate (nervózně): „Nevím, já… Abych ti udělal radost?“

Snaží se působit ležérně – vlastně o nic nejde. Sedne si na stůl a bouchá o sebe špičkami bot. Nedokáže se neusmát a nedokáže se nezamračit. Je rozpolcený na dvě části a obě chtějí za každou cenu vyhrát.

Nero si olízne rty a dojde blíž. Položí mu ruce na stehna a jemně ho donutí roztáhnout nohy. Stoupne si co nejblíž. A dívá se mu do očí.

Nero: „Takhle zblízka jsou ještě mnohem lepší.“

Políbí Tatea. Procítěně. Jako kdyby na ničem jiném nezáleželo. Protože vážně nezáleží. Napadne ho tisíc korejsko – japonsko – italsko – švédských frází, ale zamumlá jenom jedno slovo.

Nero (potichu): „Tate…“

Nějakým zvláštním způsobem se stane, že Tate drží Nera kolem pasu. Jedna část mu říká, aby ho okamžitě pustil. Ta druhá chce, aby ho přitáhl ještě blíž. Nakonec Nera odstrčí a hned zase přitáhne zpátky. Připadá si jako schizofrenik.

A zrovna ve chvíli, kdy se rozhodne, že potřebuje Nera znovu políbit, učitel zaklepe na dveře.

Učitel: „Konec, smradi!“

Tate se zadívá na hodiny. Nenávidí je. Že tak zrychlily.

DEN 4

Dovnitř vejde o tři minuty později a dívá se do země. Zapadne do lavice, která je nejdál od dveří a od… něj. Z batohu vytáhne tlustý slovník a s třesknutím ho položí před sebe.

Učitel: „To je nová image, Covingtone?“

Nero (podrážděně): „To je svět, kde na vás někdo může beztrestně vylít lahev kečupu, jako kdybyste byl nějaká zkurvená hranolka.“

Učitel na něj chvíli zírá a potom se podívá na Roswooda, jako kdyby přemýšlel o tom, zda je dobrý nápad nechat je ve třídě samotné. Nakonec nad tím mávne rukou.

Učitel: „Předposlední den. Chci po vás jedinou věc. Vlastně dvě věci. Až se vrátím, buďte naživu. A oblečeni…“

Když odejde, Nero začne zuřivě listovat slovníkem.

Tate zamíří k Nerovi a sedne si na jeho lavici. Usmívá se.

Tate: „Neksichti se, hranolko.“

Nero k němu zvedne pohled. Klouby na ruce, kterou drží knihu, mu zbělají. Tváří se nevěřícně.

Tate (bezstarostně): „Ale no tak, usměj se. Máš nějaké jídlo?“  

Nero přikývne. Sáhne do batohu, vytáhne sklenku s čokoládou a zadívá se na etiketu.

Nero: „Belgická. Stoprocentní. Bez palmovýho oleje. Krása.“

Odšroubuje víčko, nabere čokoládu do hrsti a flákne Roswoodovi facku.

Tate zírá na Nera s otevřenou pusou. Doslova. S otevřenou pusou. A po tváři mu stéká čokoláda, několik kapek dopadne na kalhoty. Je dokonce tak překvapený, že ho nenapadne se utřít.

Tate: „Takže chipsy nemáš?“

Nero: „Teďka, po dlouhý době, mi připadáš docela jako debil. Myslíš si, že ti budu podstrojovat a ty se pak budeš smát, zatímco mě ostatní šikanujou? Ty si myslíš, že bych chtěl mít s takovým klukem něco společnýho? (nahlas) Tak to seš asi blbší než jsem si myslel!“

Tate: „Já jsem… Ale no tak, vždyť přece o nic nešlo. Byla to jen legrace. Kdybych věděl, že tě to tak vezme…“

Dojde k umyvadlu a opláchne si obličej. Trocha čokolády mu zůstane na dlani. Ochutná ji, ale pak ji raději smyje. Nemyslí si, že se s ním Nero podělí a nechce vědět, o co přišel. Ale… Mnohem víc nechce, aby se na něj Nero zlobil.

Nero: „Je legrace, když ti někdo vylije na mikinu kečup? Možná jednou. Ale když se ti něco děje každý den, přestane ti to připadat tak srandovní. Mám posprejovanou skříňku. Není den, kdy by mi někdo nezkoušel ukázat, anebo poslat fotku mýho péra. Nemůžu se najíst v jídelně. Nikdy tě nenapadlo, proč si s sebou nosím tolik jídla?! Je to sotva týden, co mi Tyler nalil nudlovou polévku do kapes. Víš, proč to udělal? Protože jsem prase a nezasloužím si jíst z talíře…“

Tate (zamyšleně): „Tyler ti řekl, že jsi prase?“

Nero se postaví a zaklapne knížku.

Nero (zařve): „Všichni si myslí, že jsem prase! Není tu nikdo, kdo by mě měl rád!“

Tate má chuť kopnout do stolu. A do židle. A do Tylera. Zírá na skvrnu od kečupu a ví, že kdyby to někdo udělal jemu, zabil by ho. Protože jeho by pak zabil…

Tate: „Já si přece nemyslím, že seš prase. A… játěpřecemámmocrád.“

Nero: „Cože?!“

Tate: „Že nejsi prase.“

Nero z batohu vytáhne chipsy a vztekle je po Roswoodovi hodí.

Tate chipsy chytí, položí je na lavici, ale nevšímá si jich. Dojde k Nerovi, prohlíží si ho a dloubne do něj prstem. Stoupne mu na nohu. Prohrábne mu vlasy. Směje se na něho. Nakonec namočí prst do čokolády a mázne mu ji na nos.

Tate (hrozně tiše, skoro neslyšně): „Já tě mám rád. Občas. Někdy. Docela. Teď.“  

Nero (unaveně): „Vážně? Tak proč ses mě prostě nezastal? Proč jsi jim neřekl, že je to… Že se to nedělá. Proč?“

Tate: „Já jsem nevěděl, že mám! Já přece… Nevěděl, že se ti toho děje tolik. Proč jsi to nikomu neřekl? Proč jsi nešel za učitelem?“

Nero: „Nevím. Mám pocit, že to musí vidět každej. Asi ne. Asi je to pro ně sranda. Mohl bych přestoupit, ale nechci to našim komplikovat. Já jen chci, aby…“

Zmlkne.

Tate mu položí ruku na rameno.

Tate: „Aby co?“

Nero: „Aby existoval někdo, kdo tohle nedovolí.“

Podívá se na jeho ruku a pak sklopí pohled. Cítí se špatně. Vlastně neměl v plánu Roswooda kamkoli tlačit, ani s ním hrát psychologické hry. Ve skutečnosti měl v plánu… sednout si do kouta, nějak tu hodinu přežít a necítit kečup.

Tate: „A proč ty to dovolíš? Proč se nebráníš? Nebylo by to lepší, než čekat na někoho, kdo ti pomůže?“

Posadí se na stůl, ruce položí do klína, a když mu zakručí v žaludku, úplně to ignoruje.

Nero: „Minulej týden, v pátek, když jsem šel po chodbě, ke mně doběhl Marcus a jeho kámoš. Mysleli si, že bude děsně zábavný, když mě donutěj, abych si nasadil tričko, kde byl takovej rádoby vtipnej nápis. Marcus mě chytil pod krkem, tak jsem se prostě otočil a dal mu pěstí. Dvakrát. Spadl na skříňky. Bylo to super. Nejspíš bych ho praštil ještě jednou, kdyby kolem nešel ředitel.“

Otevře batoh, vytáhne bagetu. Stoupne si k Roswoodovi a podá mu ji. Najednou působí docela klidně. Jako kdyby se už nezlobil.

Nero: „Asi tak osm lidí dosvědčilo, že jsem si na Marcuse počkal, abych mu rozbil hubu. Jen tak.“

Tate v ruce drží bagetu, ale vůbec nemyslí na to, že by ji měl sníst. Má pocit, že ztrácí čas. Říct nebo udělat něco správného. Nervózně klepe nohou a kouše se do rtů, když se konečně odhodlá zeptat.

Tate: „Udělal jsem ti někdy něco já? Smál jsem se, to si pamatuju, ale… Udělal jsem ti někdy něco? Vrazil do tebe? Dělal vtípky? Sebral ti věci? Cokoliv? Já si to nedokážu vybavit.“

Nero: „Já nevím. Asi ne. Asi ses fakt jen smál. Většinou jsem měl v hlavě úplný prázdno, když jsi byl blízko.“

Znám ten pocit, napadne Tatea. Nehtem ryje do lavice. Má chuť všem ve škole říct, že Nero Cavington je divný, ale taky hodně legrační. A že jestli se ho někdo dotkne, rozmlátí mu držku.

Tate: „Proč jsi měl v hlavě prázdno?“

Nero k němu dojde a obejme ho. Špinavá kapuce mu sklouzne z ramen. Obejme ho pevně a hlavu si položí na Roswoodovo rameno. Zhluboka se nadechne jeho vůně a zavře oči, jako kdyby zapustil kořeny do země.

Pořád má špinavý nos, ale na tom nezáleží, protože… Tate ho obejme nazpátek. Pohladí ho přitom ve vlasech. Ví, že jim zbývá už jen jeden den, jedno odpoledne, jedna hodina, šedesát minut… Má pocit, že všechen čas s Nerem úplně zbytečně ztrácí. Akorát neví kde.

DEN 5

Vytáhne pralinky, jablkový džus a boršč, ještě teplý, v plastové misce. Položí to na prázdnou lavici a posadí se do zadní části třídy. Chvíli zírá před sebe, potom zkontroluje hodiny, pavučinu, kosočtverec na tabuli… a dojde k oknu, aby ho otevřel.

Ze školy se trousí studenti, mezi nimi i Laura, Marcus, Tyler, Loydová. Nero zakloní hlavu a plivne co nejdál. Při troše štěstí to někdo z nich schytá.

Nakonec je jedno kdo.

Když se dveře otevřou, rozbuší se mu srdce, ale učitelova holá hlava a úšklebek na rtech ho vrátí zpátky na zem. Vrátí ho do lavice.

Nero si podepře bradu.

Učitel: „Roswood neví, v kolik začínáme?“

Nero: „Nejsem jeho matka. (potichu, sám pro sebe) A fotr díky bohu taky ne…“

Když Tate vejde do třídy, tváří se, jako by ho nic na světě nemohl otravovat víc. Batoh drží za poutko a táhne ho za sebou. Po zemi ho pak pošle k lavici.

Tate (při pohledu na učitele): „Co je?“

Učitel: „Jdeš pozdě, Roswoode. O pět minut.“

Tate obrátí oči v sloup. Chytne lavici a s hlasitým vrzáním ji přesune pod dveře, vyleze nahoru a posune čas o deset minut nazpět. Když seskočí na zem, rozhodí rukama.

Tate: „Jste myslel o pět minut dřív ne?“

Učitel zakroutí hlavou. Nic dalšího neřekne, ale když za sebou zavře, jsou docela jasně slyšet nadávky.

Tate ještě chvíli čeká, dokud není úplné ticho. Vidí, kolik jídla mu Nero donesl a těší ho to. Totiž, těšilo by ho to, kdyby…

Tate (hlasitě): „Co sis od toho sliboval?“

Nero (klidně): „Kino. Večeři. Procházku při měsíčku. A možná, kdyby to šlo dobře, i jednu rychlou ruční práci.“

Tate: „Už ke mně domů nikdy nechoď!“

Sedne si do lavice, zády k Nerovi, aby se na něj nemusel dívat. A ignoruje pralinky a džus. A i ten boršč, který sice moc nemusí, ale stejně by ho klidně snědl.

Nero: „Ty se stydíš?“

Tate (odměřeně): „Ne. Jsem nadšenej, že jsi viděl, kde bydlím.“

Nero: „Mně je přece jedno, kde bydlíš, ty idiote. Klidně si tě vezmu domů. Já…“

Tate si položí čelo na lavici. Teatrálně vzdychne. Pak do ní bouchne dlaní, otočí se a přitáhne pralinky. Nacpe si do pusy rovnou tři. Čtvrtou drží v ruce. Žvýká hodně pomalu, ale když polkne, zdá se o něco klidnější.

Tate: „Prostě mi slib, že už k nám nepůjdeš. Proč jsi teda přišel? Kvůli ruční práci?“

Nero: „Mohl by sis položit hlavu ke mně do klína, prosím?“

Tate: „Víš, že mi to už ani nepřijde divný, Nerone? Ne, vážně. Normálně mám chuť to udělat.“

Nero vstane, prohrábne si vlasy a dojde k němu. Způsobně posune pralinky a posadí se na lavici. Neví, co s rukama, a tak se o ně opře.

Nero: „Tvůj táta je na tebe zlý?“

Tate: „Můj táta je… docela rapl. Není vyloženě zlej, ale dost věcí ho sere. Třeba já. Máma. Svět. Jednou se naštval, že sousedka telefonuje a prohodil jí oknem cihlu. Ale teď už je to lepší, skoro nevychází z obýváku.“

Z kapsy vytáhne bankovku – je pokrčená a roztržená. Pokusí se ji narovnat, ale nakonec ji hodí na stůl.

Tate: „Tohle je moje kapesné. Na měsíc. Takže jestli doufáš, že tě někdy pozvu do kina, nebo na večeři, tak v nejbližší době s tím nepočítej.“

Nero bankovku sebere a podívá se na ni. Potom se podívá na Ros – Tatea.

Nero (potichu): „Tohle ti nemůže stačit. Řekls mu, že ti to nemůže stačit?“

Tate se na něj výmluvně podívá. A zavrtí hlavou.

Tate: „Já přece nejsem sebevrah.“

Nero: „A co děláš, když potřebuješ nový učebnice? Když máš hlad? Když si chceš prostě něco koupit?“

Tate pokrčí rameny. Připadá si divně. Uvědomí si, že poprvé v životě o tom s někým mluví. Ale nakonec to není tak hrozné, dokonce se mu ani nechce frustrovaně křičet.

Zvedne džus a zahrká s ním.

Tate: „Když máš hlad, tak si vždycky poradíš. Třeba uprosíš toho nejhezčího kluka, aby ti nosil jídlo.“

Nero (ohromeně, ale zároveň velmi něžně): „Vole. Teď bych si tě nejradši vzal domů a připravil pro tebe tu největší hostinu na světě. Protože jestli jsem si předtím myslel, že jsi vážně hrozně krásný, dostává teď všechno ještě další, takovej romantickej rozměr. Tohle mě vážně dostalo. Dám ti všechno. Celej svět ti položím k nohám a tak. Však víš…“

Zazubí se na něj.

Tate (pobaveně): „Proč myslíš, že jsem tím nejkrásnějším klukem myslel tebe?“

Nero: „Pravda… Po všech těch historkách, co jsem o tobě slyšel, bylo trochu nabubřelý myslet si, že je řeč o mně.“

Tate se postaví a nadzvedne obočí. Dlaně položí na Nerova ramena a zatřese jím.

Tate: „Ty pakoslave. Všechno to jsou jen drby. Nic z toho není pravda. Já s holkama už nějakou dobu nespím.“

Nero: „Cože?!“

Tate: „Nepřijde ti, že jsem na to trochu – já nevím – teplej?“

Nero: „Cože?!“

Tate (unaveně): „Ježišmarja. Můj otec nesnáší buzny a já nechtěl, aby to o mně zjistil, tak jsem předstíral, že jsem dost na holky. Ze začátku jsem s nimi vážně spal, ale pak mi došlo, že to stačí jen dobře zahrát. Holky všechno hrozně zveličujou a přehánějí.“

Usměje se na Nera. Znovu s ním zatřese, jen tak, z legrace.

Nero se mu vysmekne a poodstoupí. Rozpačitě se podrbe ve vlasech. Potom dojde k oknu, vykloní se a plivne. Dojde k tabuli. Ke skříni. A pořád přitom míjí to, co by chtěl říct.

Nero (váhavě): „Když mi bylo pět, hrál jsem si s bratrancem. Často mě hlídal. Bylo mu dvanáct – nedívej se takhle, tohle není historka o znásilnění. To už by bylo trochu tragikomický. Takže, prostě, jednou mi dal takový brouky a řekl, abych je choval v akvárku. Řekl, že to jsou magický zvířata. Pojmenoval jsem je. Moc se nehýbali, ale neřešil jsem to, protože bratránek říkal, že zažívaj jistou letargii. Staral jsem se o ně týden, než je moje matka vyhodila. Představ si, ten kretén mi dal sušený hovínka. Vůbec to nebyli brouci. Chápeš, co tím myslím?“

Tate: „Ne.“

Nero: „Já taky ne. Doufal jsem, že se zasměješ. Mám strašně rád, když se směješ.“

Tohle Tatea skutečně rozesměje.

Tate (smířeně): „Pořád si myslím, že seš tak trochu divnej.“

Nero: „Asi jo.“

Tate: „Pamatuješ si na ten úkol, cos mi dal první den?“

Nero přikývne. Vezme pralinku a rozkousne ji. Usměje se.

Tate vyskočí zpátky na lavici. Vezme hodiny a přenastaví je. Trvá mu to docela dlouho, a když je pověsí, je tam úplně stejný čas.

Tate: „Vrátil jsem čas. Teď je zase pondělí a já mám svou minutu, kdy ti mám dokázat, že se mnou chceš chodit.“

Seskočí na zem. Přistoupí k Nerovi, chytne ho za poutka u riflí a přitáhne k sobě. Jazykem mu přejede po rtech, schválně ho dráždí. Ale ani on sám si nechce zbytečně dlouho hrát, má jen jednu minutu. Možná ani to ne.

Líbá ho, vlastně úplně poprvé, protože všechno předtím bylo jen nervózní oťukávání. Ale tohle je něco úplně jiného, odvážnějšího a vášnivějšího.

Nero zavře oči a obejme ho kolem krku. V žaludku cítí šimrání a teplo. Jako kdyby tohle všechno byla jediná správná věc na světě. Myslí na to, že už uběhla celá minuta. Že uběhly dvě. Celá věčnost.

A pak najednou nemyslí.

DEN 6

Běží chodbou. Někdo na něj volá, ale on nezastaví. Málem vrazí do skříňky, když se vyřítí ze zatáčky. Proběhne chodbou a zastaví až u učebny 23A. Nemá nejmenší tušení, proč přišel, ale když vstoupí dovnitř, je mu jasné, že udělal správně.

Tate (radostně): „Co tady děláš?“

Nero se odlepí od okna a otočí se na něj. Má na sobě mikinu s japonskými znaky. A v ruce drží lízátko.

Nero (pobaveně): „Co ty tady děláš?“

Tate: „No já jsem… měl pocit, že tu mám být. Po škole. Ve tři odpoledne.“

Nero: „To je zvláštní. Protože já jsem měl stejnej pocit a – děkuju, díky, Tate.“

Zdá se, že poděkování Tatea potěšilo. Dojde k oknu, opře se o parapet a nakloní se k Nerovi.

Tate (zvědavě): „Za co přesně mi děkuješ? Za to, že jsem dal Tylerovi přes držku? Nebo za to, že jsem řekl, že dám přes držku každému, kdo si na tebe troufne?“

Nero: „Za všechno přece. Líbilo se mi to. I ten tvůj částečnej hysterák, kdys křičel, že hodíš jeho hlavu do koše.“

Pohladí ho po tváři.

Nero: „Mohl bych si tě nechat nafurt, prosím?“

Tate chytne Nera za ruku a přitáhne k sobě lízátko. A zrovna ve chvíli, kdy ho olízne, se dveře otevřou.

Učitel (nechápavě): „Neříkejte, že jste zase po škole!“

Tate: „Ne.“

Učitel: „Tak proč… Ne, na nic se neptám. Nechci nic vědět.“

Zvedne ruce do vzduchu, jako by se vzdával a vycouvá. Tentokrát dokonce ani nepůsobí nerudně.

Nero: „Takže co?“

Tate: „Takže… Máš lízátko i pro mě?“

Nero (zamyšleně): „Hmm, tak si říkám, jestli bych ti připadal dostatečně okouzlující a sexy a vtipnej, i kdybych ti každým coulem nepřipomínal chodící ledničku.“

Tate se laškovně usměje. Pokrčí rameny a nic neřekne.  

Nero (španělsky): „Když tě pozvu na pizzu, budeš mě přitom držet za ruku, aby všichni viděli, že se milujeme, amigo?“

Tate: „Zase ti nerozumím.“

Nero: „Jestli jsi věděl, že v Japonsku dávají na pizzu majonézu. A obecně nejoblíbenější tam je sýrová pizza s medem. Ročně se jí vyprodukuje obrovský množství.“

Tate (odevzdaně): „No tak to jsem teda netušil, Nerone.“

Nero se zasměje. Dojde k lavici a dostrká ji ke dveřím. Vyleze na ni, sundá hodiny a vyklepne z nich baterky. Potom seskočí a jednu z nich Tateovi podá. Protože je to sranda, jsou spolu a…

Čas neexistuje.

KONEC

Autor: Eva Pospíšilová, Klára Foldynová


* Líbila se vám povídka? Můžete nás podpořit přes Paypal, komentářem, anebo tím, že budete i nadále číst.

7
Komentujte

Sára

Krásně zpracované a promyšlené postavy, přečteno za jeden večer! Už se těším na další příběhy, co mě takovýmhle způsobem vtáhnou do děje. Jen tak dál! ^=^

samba

To se četlo samo. Úžasně popsané okamžiky nudy, kdy člověk neví čím se zabavit i ta suchá kytka je pak dobrá 🙂

Verča

Dobrý večer, milé autorky, předně díky za úžasně milou povídku, milovala jsem už Vaši HP fanfiction a teď jsem (kvůli studiu tedy s nějakým zpožděním) objevila i tuhle stránku a jsem nadšená, moc fandím původní tvorbě a určitě tu budu častým návštěvníkem, tak dlouho, dokud nás budete chtít zásobovat neotřelými a originálními náměty, kterým nechybí emoce a zároveň humor, jež mi osobně ve Vašem podání opravdu sedí, a suprově propracovanými postavami (u Vás mám pocit, že si opravdu povídají kluci, ne že je mi jen zprostředkováno, jak si ženy myslí, že si kluci povídají). Prostě díky a mnoho tvůrčích sil… Číst vice »

Karin

Parádní někdy nuda je pěkná svi..