Lakomá veverka a znuděná sova

„Posloucháš mě, Tomáši? Tomáši! Tome!

Chlapec se vrátil myšlenkami zpět do auta, ale míhající se domy sledovat nepřestal. S každou vteřinou ubývalo zeleně, pouliční lampy na každém kroku, beton, stovky lidí proudící ulicemi a nekončící šeď. Město. A když zavřel oči, zhoupl se mu žaludek.

Sestra seděla na sedadle vedle něj, v puse lízátko a hrála na mobilu hry. Usmívala se. Takovým tím nepřítomným úsměvem. Jsem tady, ale vlastně ne.

Tomáš se jí nedivil, ještě před pár vteřinami dělal to samé. Byl uprostřed města, na cestě do Tesca a v hloubi duše se ocitl jinde… Mezi stromy.

Přikývl, aby dal najevo, že poslouchá. Nebo se alespoň snaží.

Matka pevněji stiskla volant. Ve zpětném zrcátku neustále kontrolovala obě děti. Přeřadit na trojku, nesmím zapomenout koupit prací prášek, vyhodit blinkr, co navařím o víkendu, zastavit na stopce, měla jsem zavolat matce, to zas bude řečí, zkontrolovat děti ve zpětném zrcátku, zase zírá z okna, nevnímá mě. Nevnímá nic.

O dceru strach neměla. Kristýně bylo teprve třináct, ale nikdy se neztratila. Drzá a společenská. Hodně času trávila s kamarádkami v obchoďáku, couraly se a fotily ztřeštěné fotky. Až příliš často hleděla do telefonu a na uších nosila sluchátka. Smála se, když matka něčemu nerozuměla. Ale mami, to už dávno není cool.

Tomáš byl od prvního nádechu jiný. Pořád se ztrácel. Ve městě neměl skoro žádné přátele. Nebo o nich nemluvil. A až příliš nenáviděl… Nenáviděl město, domy, obchody a život v něm. Každou buňkou v těle, s každým nádechem. Matka to věděla. Pokoušela se nenávist ignorovat. Když budu předstírat, že neexistuje, třeba časem zmizí.

Mluvila něj, aby ho udržela v realitě. Kristýna neslyšela, protože si do uší věčně rvala sluchátka a pouštěla otravnou hudbu, jak nejhlasitěji to šlo. Jednou ohluchneš! Ale mami, klídek. Tomáš neslyšel, protože se ztrácel. A ona věděla kde. Vždycky se jí při té představě sevřelo srdce.

„Tak co jsem říkala?“ udeřila na něj.

„Nevím. Co jsi říkala?“ Konečně odtrhl oči od okna a pohlédl na ruce v klíně. Za nehty měl špínu a na zápěstí řeznou ránu od včerejška. Jemně se jí dotkl. Nebolela.

„Ptala jsem se, jestli nepotřebuješ nové rifle.“

Věděla, co přijde. Jasné a ostré: Ne!

„Ne!“

„Ale no tak. Už je máš úplně ošoupané, hlavně u kotníků. Stejně budeš v obchodě, pět minut navíc tě nezabije.“

Sevřel rty pevněji k sobě, až mu zmodraly. Zase nenávist, nenávist ke všemu novému, ke všemu… městskému. Proč musím jít do obchodu s vámi? Proč prostě nemůžu zůstat doma?

Protože Tomáš by doma nikdy nezůstal. Ztrácel se. A matka se bála. Někdy tak moc, až se nedokázala nadechnout. Budila se v noci hrůzou, zpocená a vyděšená k smrti. Někdy brečela. A v duchu existovala jedna jediná otázka.

Co když se jednou nevrátí?

Nejhorší to bývalo u večeře.

Tomáš seděl na svém místě a zíral do talíře. Na rýži s fazolemi, rajčaty a avokádem. Jedl hltavě, chutnalo mu, ale chtěl co nejrychleji utéct do pokoje, stáhnout ze sebe nové rifle a zahodit je do skříně. Dřív, než se domem ponese křik a hádky a výčitky a zklamání.

Otec, vysoký muž, který celý život pracoval, aby rodinu zabezpečil, pod stolem unaveně natáhl nohy. Při pohledu na syna cítil nelibost, ale pro dnešek – pouze výjimečně – ji spolkl. Viděl manželčin prosebný výraz. Nehádej se s ním. Nehádej.

Dcera měla v uších sluchátka, kývala hlavou do rytmu písně a poklepávala nohou. Nahnul se k ní a jedním pohybem jí je vyrval z uší.

„Hele!“ vyhrkla překvapeně.

„U jídla si je sundávej,“ rozkázal otec a nadzvedl výhružně obočí. Kristýna ho vždy poslouchala víc než matku. Neohrnovala nos, nemávala rukou, neobracela oči v sloup. I teď položila sluchátka na stůl.

„Jak to jde ve škole?“ Otec u jídla rád mluvil. Vyptával se a nikdy nic nenechal být. Tomáš oči nezvedl, ale poznal, že otázka míří na něj.

Jsou tam čtyři zdi, přesně daný rozvrh, spousta cizích lidí a já se tam dusím. Chápeš, co to znamená? Dusit se? „Fajn,“ vydechl jednoduše. Univerzální slovo, kterého se držel, protože fajn nemohlo nikdy nic zkazit. A rodiče ho chtěli slyšet. Zaklínadlo, které je udržovalo v pohodě.

Necítil k nim nelibost Měl je rád, jistě že ano. Jen nechápali, že některé věci nelze změnit, ani když se budou modlit a prosit.

„Blíží se vysvědčení,“ poznamenal otec. Chtěl, aby se Tomáš rozpovídal. Aby tam jen tak neseděl a netvářil se jako na vlastním pohřbu. Rozčilovalo ho to.

Dřív otec běhával. Každý večer si nazul botasky, oblíbené Adidasky, vypil vodu s citrónem a vyběhl po ztichlé ulici, zadýchaný, ale spokojený.

Jenže zestárl a koleno nevydrželo.

Občas měl pocit, že mu mnoho nezůstalo.

„Jo, já vím. Nepropadám.“ Tomáš strčil vidličkou do zrnka rýže, ale postupně ho přecházela chuť.

„A za to bych tě měl pochválit?“

„V pochvalu bych ani nedoufal,“ odsekl Tomáš. Většinou se nenechal vyprovokovat, ale dneska měl velmi špatnou náladu. Naplnila ho až ke špinavých nehtů.

„To by sis ji musel zasloužit,“ pronesl razantně otec.

Tomáš upustil vidličku a ta cinkla o talíř. Odsunul se od stolu a vyskočil na nohy. „Už dávno nečekám, že bys mě chápal, proč mě ale prostě nemůžeš nechat na pokoji?“

Protože jsi můj syn! „Protože jsem tvůj otec a ty máš poslouchat. A teď si sedni a sněz večeři!“

Matka si unaveně podepřela hlavu. Zvyklá na křik a hádky. Přemýšlela, jestli má v nočním stolku ještě prášek proti bolesti. Stihnu dneska ještě vyprat? Kristýna si strčila sluchátka do uší, nikdo jí nevěnoval pozornost. A Tomáš odmítl poslechnout. Otočil se a zamířil do pokoje.

„Tomáši!“ zahřměl otcův hlas. „Opovaž se dnes v noci chodit do lesa! Opovaž! Jinak přisámbohu slibuju, že ještě zítra ti dám na okna mříže a na dveře zámek! Rozumíš?“

„Fajn!“ Dveře od Tomášova pokoje práskly, hliněná postavička koně na psacím stole se rozhoupala. Kdyby ji Tomáš nechytil, nejspíš by spadla ze stolu.

Serval ze sebe rifle, zahodil je do skříně a natáhl si o poznání příjemnější tepláky. Usedl na postel a zavřel oči. Dýchal. To ovšem neznamenalo, že by se nedusil.

Nechápali ho. Nedokázal jim však vysvětlit, co se v něm odehrává.

Budík ukázal osm hodin. Ještě chvíli, vydrž. Ručičky se pohybovaly až příliš pomalu.

Slunce zapadlo za obzor. Představoval si chladný vítr, dunění v dálce, vytí vlků, prskání větví a vůni. Už brzo toho všeho bude součástí. Zvedne první šišku, kterou najde, a vyhodí ji do vzduchu. A všechno zase bude v pořádku. Na pár hodin.

Z představ ho vytrhlo klidné zaklepání na dveře. Máma. Kristýna neklepala, prostě vešla. Otec bušil.

Usmál se na mámu, ale pak pohlédl zpátky na ruce složené v klíně. Na špinavé nehty a řeznou ránu, jak probíhal zarostlým křovím. „Promiň,“ vydechl. „Zase jsem se s ním hádal. Zase jsem se neudržel. Ale on mě prostě nemůže nechat na pokoji. A já… Vždycky mě tak vytočí.“

„Zvláštní,“ pousmála se máma a posadila se k synovi na postel. Položila mu ruku na rameno a políbila ho do vlasů. Voněly jehličím. I když ho neustále nabádala, aby si je každý den umýval. „Tvůj otec mi před chvíli řekl něco velmi podobného.“

„Pff… Že ho vytáčím? Žádna novinka. Jsem přece nejhorší syn na světě.“ Nedokázal se na matku podívat. Místo toho vyhlédl z okna, do tmy. Míval výčitky, hlavně kvůli matce.

„Ale no tak, víš, že to není pravda,“ chlácholila ho. O všem už dávno mluvili, řekla mu toho tolik, slova a věty, které musel znát. Otec tě miluje… Teď je však nevytáhla, nepotřebovala je opakovat pořád dokola. Stejně by se nic nezměnilo. Místo toho… „Půjdeš dnes do lesa?“

„Já musím,“ zašeptal Tomáš a konečně vzhlédl. Potřeboval dýchat, potřeboval žít. Potřeboval odejít. Všechno spolu souviselo.

Byla ráda, že Tomáš nelhal, ale nic to neměnilo na faktu, že zase v noci nezamhouří oka. A až manžel usne, velmi potichu, aby jej nevzbudila, bude vzlykat do polštáře. Proč zrovna můj syn? Proč on?

„Zlobíš se na mě?“ vydechl Tomáš. Do obličeje se mu nahrnula červeň, uši měl úplně rudé.

„Zlobila bych se, kdyby šlo o nějaký puberťácký vzdor. Kdybys to dělal, abys nám ublížil. Jenže, Tome, už od malička jsi to měl v sobě. Od chvíle, kdy ses naučil chodit. Možná ještě dřív. A já… Vím, že není správné se na tebe zlobit kvůli tomu, jaký jsi.“

Vždycky říkala podobné věci. Na nočním stolku měla hromadu motivačních knih. Snažila se v nich najít duchovno, víru, lepší samu sebe. A pak moudra přenášela dál. Kristýna se jim smála, manžel mávl rukou, Tomáš jim rád naslouchal. Věřil jim do posledního písmene a vždycky se rozzářil.

„Slib mi, že si vezmeš mobil.“

„Víš, že tam není signál.“ Řekl to úplně jinak než Kristýna. Dcera by do toho vložila hodně pohrdání. Ježíši mami, vždyť tam není signál, bože… Od Tomáše to znělo jako pohlazení. A zároveň ujištění, že se vrátí. Teď možná ano, ale jednou nemusí.

„Tak vysílačku.“

Usmál se. Vypadal, jako by mu byly zase tři a máma pro něj představovala celý svět. „My nemáme vysílačku,“ připomněl a zároveň si nechal pocuchat vlasy.

„Tak se spojíme třeba teleportačně.“

„Telepaticky,“ upřesnil Tomáš tiše.

Tomáš často všechno nenáviděl a nenáviděl celý srdcem. Ale jeho máma moc dobře věděla, že za to může nezměrná láska. Nenáviděl, protože šíleně miloval a děsil se, že ho o to připraví. Proto ho nechala jít.

Počkal do jedenácti. Pak otevřel okno a vylezl na římsu. Mobil zůstal položený vedle baterky. Na psacím stole. Společně s rozpracovaným úkolem do školy, rozečtenou knihou, lampičkou a jednou oříškovou tyčinkou. Když utíkal, neotočil se. Ani na vteřinu nezaváhal. Vyskočil z okna a dopadl na trávník. Už teď si připadal volnější. Dýchal.

Jejich dům stál třetí v řadě směrem od lesa. Kdysi dávno býval čtvrtý, ale dům Kavalcových už les pohltil. Za chvíli si vezme další, domov starého Jinderky. Už teď stačilo udělat pár kroků, aby se dostal k prvnímu stromu. Z legrace zvedl nohu a položil ji za hranice. Stál tak v jednu chvíli ve dvou světech. Vzhlédl k nebi a připadalo mu, že se hvězdy dívají jen na něj.

A pak už utíkal. Rozpřáhl ruce. Nejspíš, aby mohl celý les obejmout. Všechno povolilo. Především bolest, která ho ještě před chvílí sužovala. A když si všiml na zemi šišky, chytl ji do dlaně a vyhodil do vzduchu. Hvězdy přes koruny stromů skoro nešlo zahlédnout. V dálce se ozvalo vytí vlků. Věděli, že je Tomáš v lese. Vždy vycítili jeho přítomnost, i když lovili hodně daleko.

Tomáš taky zavyl. Chtěl se jim ozvat. A všem dalším tvorům, kteří v lese žili.

Muselo už být hodně po půlnoci. Tomáš seděl na stromě a pozoroval veverku, která jen pár centimetrů od něj loupala ořechy. Většinou byla dost lakomá, ale dnes měla rozvernou náladu, proto jeden z ořechů posunula blíž k Tomášovi.

Chlapec slušně poděkoval – veverky si na slušnost potrpí – a vděčně si ho vložil do pusy. Všude kolem se nesla tma, ale jemu to nijak nevadilo. Viděl dobře. A jedl oříšky s veverkou, které v duchu říkal Žofka. Vlci někde lovili, kousek od něj houkala sova a stromy se kymácely ve větru. Rozuměl jim. Cítil to taky.

Přesto nadskočil, když se tichem z ničeho nic ozval hlas. „Říkal jsem ti, abys sem v noci nechodil! Je to nebezpečné!“

Žofka leknutím upustila ořech a dvěma skoky zmizela v korunách stromu. Až se příště s Tomášem uvidí, nic mu nedá.

Nezáleželo, jak rychle a tiše se uměl Tomáš pohybovat, jeho nikdy nepřekonal. „A já ti říkal, Atreii, že se mi nic nestane.“ Při těch slovech skočil na zem.

„Odpoledne jsem na tebe čekal,“ vyslovil druhý chlapec a přistoupil blíž. Na tváři mu hrál radostný úsměv. Nikdy se neuvolnil, dokud před ním nestál Tomáš.

„Máma mě vzala do obchoďáku. Musel jsem si koupit rifle.“

„Co jsou to rifle?“

„Něco naprosto zbytečného, co rozhodně nepotřebuju,“ pokrčil Tomáš rameny. Nechtěl se bavit o městě. Teď žil v lese a čas se mu krátil. Brzy začne vycházet slunce a bude se muset vrátit. Do světa, kterému nerozuměl. Kde existují obchody, rifle a lidé se na něj snaží nedívat, protože znají jeho podivnost.

Tomáš? Ten kluk je divnej. Prej chodí do lesa? Chápete to? Do lesa!

Místo řečí zvedl bradu a našpulil rty. Atrei překonal prostor mezi nimi, položil mu ruce na studené tváře a políbil ho na ústa. Jemně a krátce. Bříškem prstu jej hladil po líci. A než Tomáše pustil, zastrčil mu pramen vlasů za ucho. Poté ho chytl za ruku a propletl a ním prsty. „Tak pojď, jdeme.“ Táhl ho za sebou a Tomáš se na nic neptal. Neznal lepší pocit než se prohánět lesem s Atreiem po boku.

Atrei pocházel z klanu Temných Jelenů, kteří sídlili nejblíže městu. Ostatní klany se dávno stáhly hlouběji do lesa, ale Jeleni zůstávali na místě, které nazývali tamínos. Domovem. Patřili k výborným lučištníkům, ale Atrei u sebe málokdy nosil toulec, šípy a luk. Tak nějak je nepotřeboval, zrádný les se ho nikdy nepokusil zabít. Nejspíš kvůli Tomášovi.

Většina klanů se Tomášovi vyhýbala. Když náhodou potkal obyvatele lesa, nemluvili s ním. Atrei tvrdil, že je v tom především strach. Nazývali Tomáše Duchem a Duchům se nevyplácí věřit. Tomáš se tomu hrozně smál, z očí mu tekly slzy, rukou hladil trávu, jako by se ji snažil konejšit, a dýchal. Až se vrátí domů, nepůjde to.

Má astma, potřebuje léky.

Doběhli na louku, lehli si do trávy a zírali na noční oblohu.

„To je Bílá Vlčice,“ ukázal Atrei a ve vzduchu opisoval tvary souhvězdí. Na čele se mu udělala přemýšlivá vráska. Tomáše fascinovala mnohem víc než noční obloha.

„Jsem si docela jistý, že je to Velký vůz,“ poznamenal.

„Velký vůz? Co je to za hloupost? Je to Bílá Vlčice. Z nebe nás sleduje a soudí naše činy. Poté rozhoduje, zda si zasloužíme stát se jednou z hvězd, které ji tvoří. Tamta, ta jasná, je můj předek. Prapraděd, nebo tak nějak,“ vyprávěl Atrei zapáleně. Na tváři se mu usadil zádumčivý výraz. Ostře se nadechl. „Otec chce, abych se stal jednou z těch hvězd.“

Syn vůdce. Atrei nebyl nejstarší potomek ani dědic trůnu, ale už odmalička v něm rostla výjimečnost, kterou mohli ostatní sourozenci jen závidět. Tomáš se setkal jen s Atreiovou starší sestrou Lianou a starším bratrem Tranem. S oběma Atrei velmi dobře vycházel, ale o zbývajících dvou bratrech a nejmladší sestře příliš nemluvil. A Tomáš se neptal.

„Byl jsi zrozen k velikosti,“ zašeptal Tomáš. Zvedl se vítr, ale on necítil chlad. Podle chvění země poznal, že několik kilometrů od nich probíhá stádo koní. A mezi nimi Atalus, král stáda. Jednou Tomášovi dovolil, aby se na něm svezl, pohazoval hřívou a ržál. Stádo jejich zběsilému tempu tenkrát nestačilo. Tomášovo srdce poté bušilo jako zvon. Myslel, že mu nikdy z tváře nezmizí úsměv.

Atrei se posadil. Mezi prsty svíral kus trávy. „Za chvíli mi bude dvacet,“ prohodil.

Tomáš jej napodobil a posadil se vedle něj. Chvíli mlčel, než dokázal promluvit. Srdce mu svíral strach. Věděl, že to přijde, ale vždycky se uklidňoval magickými frázemi. Jednou, někdy, za dlouho. „Co chce, abys udělal?“

Přál by si to neříct.

„Abych zabil Černého Vlka.“

Syna Bílé Vlčice, kterého obyvatele lesa považovali za nejnebezpečnějšího tvora. Říkalo se, že dokáže přinutit vítr změnit směr. Přikázat hvězdám, aby nesvítily. Stromům, aby mlčely.

Jednou se Tomáš vlků ptal, jestli ho někdy potkali, viděli, cítili. Nebo aspoň slyšeli výt.

Nikdo na Černého Vlka ještě nenarazil. Je to Duch. Něco jako ty, človíčku.

Všechny vnitřnosti se v Tomášovi zkroutily.

„Nechci to udělat,“ dodal Atrei.

„Tak to nedělej.“ Svět by měl být takto jednoduchý. Ano, nebo ne. A nic mezi tím.

„Tak to nedělej?“ Jenže není. „Víš, že musím. Je to nejdůležitější obřad našeho lidu! Musím vykonat úkol, který mi otec dá. Jinak se nikdy nestanu dospělým a vyženou mě z vesnice. Ztratím všechno.“

„Já vím.“

„Zabiju Černého Vlka.“

„Nevím, co na to říct.“

„Když ho zabiju, co bude pak?“

„Jak to myslíš?“

„Odpustíš mi?“

Na kraj louky přišla laň. V měsíčním světle se jí kůže stříbřitě leskla. Dlouho Tomáše nehybně sledovala. A Tomáš jí pohled oplácel. „Mnohem víc bych si dělal starosti, zda ti to odpustí les.“

Domů se dostal až kolem šesté ráno. Vylezl po stromě k oknu a vklouzl dovnitř. Serval ze sebe mikinu i boty a hodil je do kouta. Vběhl do koupelny a rychle začal smývat vůni lesa.

Hlavu opřel o studené kachle. Dopadaly na něj proudy horké vody a na posledních pár minut se nechal pohltit vzpomínkami na dnešní noc. Na zběsilý běh bez cíle. Na vůni jablek. Na ohryzek, který po něm Atrei hodil a přitom se smál. Na sovu, která je v noci sledovala, i když jí neustále opakoval, aby letěla pryč.

Je nuda. Nemám nic lepšího na práci. Znuděné sovy.

Na první slunečný paprsek, který protnul oblohu a probouzel les k životu. Na doteky Atreiových rukou a rtů. Na šeptaná slova. Miluju… Neodcházej… Zůstaň…

Ze snění ho vytrhlo zuřivé klení a bouchání. „Tak dělej, sakra! Nejsi tady sám!“

Vypnul vodu, rychle se poutíral a špinavé oblečení naházel do koše s prádlem. Když vyšel, Kristýna se ušklíbla. Opřená o stěnu, tričko přehozené přes rameno, s mobilem v ruce, ale kvůli bratrovi od něj vzhlédla.

„Sprchou otce neošálíš.“ Proklouzla kolem a práskla přitom dveřmi.

Měla pravdu.

Dostal poznámku, protože usnul v hodině. Učitelka nad ním stála, mluvila, a jemu se přitom zdál sen o plavání v jezeře. O nohu se mu otřela ryba, když učitelka bouchla do stolu a vzbudila jej. Zmateně mrkal a celá třída se smála. Říkali mu cvok. Někdy do něj vrazili ramenem, jednou mu někdo ukradl batoh a hodil do popelnice.

Jen Katarina se nikdy nesmála. Neříkala mu cvoku. Nevrážela do něj ramenem a pomáhala mu batoh najít. Když měl narozeniny, donesla mu dort s karamelovou polevou. Společně jej snědli na lavičce v parku, daleko od budovy školy, a on jí přitom vyprávěl příběhy o lese.

Katarina měla leukémii. Sestra jí před pár lety darovala kostní dřeň. Od té doby se hodně zlepšila. Ale bývala náchylná k nemocem. A její prázdná lavice Tomáše vždycky znervózňovala.

Občas měl tendence místo do školy utíkat k ní domů, zaklepat na okno, sedět na římse a povídat si s ní. Teď mu však volala, aby to nedělal. Nesmím s nikým přijít od styku. Imunita, a tak… Vždycky, když o něčem nechtěla mluvit, máchala rukama a prohlašovala a tak.

Špatná známka a tak. Hádky s rodiči a tak. Pitomá sestra a tak. Leukémie a tak.

Když se vracel ze školy, v jednu chvíli ho pohltil zvláštní pocit. Přiměl ho zastavit a ohlednou se směrem k městu.

Nepamatoval si, kdy se zrodila nenávist. Kdy poprvé poznal, že ve městě nedokáže žít. Ale pamatoval si minutu, kdy se zamiloval do lesa. Možná to dokonce byla jeho vůbec první vzpomínka, která mu zůstala.

Nepozorní rodiče mluvící se sousedy a zvídavé dítě, které se nenápadně vzdalovalo.

Připadal si šťastný, že ho konečně nikdo nehlídá. Nekřičí a neupozorňuje, že něco nesmí dělat. Další krok. A další. Už je skoro ani neviděl.

Beton na jedné straně, tráva na druhé.

A pak přišla láska. Naplnil ho pocit, který předtím neznal. Byly mu tři, možná čtyři, a přesto poznal, že našel sám sebe. Že patří k lesu a zvířatům. A že pokaždé, jakmile jej rodiče spustí z očí, uteče sem.

Když došel domů, sestra seděla u televize a zírala na zapnutou obrazovku. Měla otevřená ústa a v ruce svírala mobil. Na zemi ležel ovladač. Tomáš přistoupil blíž. Vyskočila na nohy a ukázala směrem k televizi. Tomáš ji ještě nikdy neviděl v podobném rozpoložení.

„Co se stalo?“

Neodpověděla. Ani nemusela, protože Tomáš to uviděl sám. Záběry televizní kamery. Titulky dole na obrazovce. Vyděšené obličeje lidí. Tuny prachu poletujícího ve vzduchu. Trosky nákupního centra. Nákupního centra, kde včera…

„Ještě včera jsme tam nakupovali,“ vydechla Kristýna. „Propadla se střecha. A my tam včera nakupovali,“ opakovala. Jako by její mozek stále ještě nechápal. Odtrhla zrak od televize a obrátila se ke staršímu bratrovi.

„Kolik lidí…“ Změní to číslo něco? ptal se sám sebe. Věděl, proč se Kristýna chová divně, proč jej pozoruje, proč ji nehoda zasáhla. Ale mýlila se. Až na něj rodiče pohlédnou se stejným výrazem, taktéž se budou mýlit. Stejně jako celý svět.

Když je něco neskutečně krásné, ne, když je něco dokonalé – od prvního nádechu, do posledního detailu – nemůže to přinést zkázu, utrpení a smrt jiným. Prostě ne. Příroda, vlastně celý svět, umí být přísný, ale ne krutý. Krutí jsou jen lidé. A Tomáš odmítal věřit, že by zrovna on…

„Nikdo. Nejdřív se na stropě objevila prasklina. Jeden z ostrahy si toho všiml. Většina stihla utéct. Je jen pár zraněných.“ Jenže v jejich slovech nezaslechl ani stopy úlevy. Strach totiž vycházel z něčeho jiného.

Nedokázal sestřin pohled snést. Couvl. O jeden krok, pak o dva, a než stihla cokoliv dalšího říct, stál k ní zády a pokoušel se zmizet v pokoji. Sebrat věci a zbaběle utéct. Daleko a na dlouho. Dokud se všechno zase neuklidní. Lidé nezapomenou, rány se nezahojí a škody se neopraví.

„Počkej,“ běžela za ním a schválně přitom dupala. „Kam jdeš?“ Zněla úplně jako otec. Směsice vzteku a strachu.

Nenechala ho být. Vběhla mu do pokoje jako uragán a na pár vteřin se zdála mnohem starší než na třináct.

Tohle dělám? Lidem kvůli mně vyskakují vrásky na čele… Hloupost, on za nic nemohl.

„Nemůžeš tam jít!“ Tolik jistoty ve třech slovech. Tomáš se téměř rozesmál. Jenže spadla budova, málem umírali lidé, nic k smíchu nebylo.

„Musím,“ zaševelil. Žalostnější obranu si neuměl představit. Nedokázal čekat, stát a předstírat, že zůstane. I před sestrou ze sebe strhl kalhoty a v rychlosti oblékl tepláky, obul si boty a sebral oříškovou tyčinku ze stolu.

„Sobče!“ vykřikla hlasitě. „Byla tam moje nejlepší kamarádka. Byla tam, když se to stalo, protože se jí líbilo tričko, co jsem si včera koupila. Řekla jsem jí, že by byl dobrý nápad, kdyby ho taky měla. Šla do obchoďáku kvůli mně! A kvůli tobě málem zemřela. Jenže s tebou to evidentně ani nehne!“

Bylo jí třináct let. Takhle by mluvit neměla, ale dospívala rychle. Tomáš chvíli uvažoval, zda má beze slova odejít, ale nakonec se přece jen podíval na sestru a zakroutil hlavou. „Říkáš nesmysly! Nic nevíš! Opakuješ, co ti bylo odmalička vtloukáno do hlavy, ale doopravdy víš akorát hovno! Slyšíš mě? Chodím do lesa celý život. Za nic nemůžu, není to moje chyba.“

Poprvé na ni skutečně křičel. Když vyskočil z okna, musel na okamžik zaklonit hlavu a podívat se na oblohu. Hvězdy zatím vidět nešlo, ale Bílá Vlčice ho určitě slyšela.

A sestra se mýlila. Protože kdyby ne, znamenalo by to, že… Prostě sakra.

Jakmile vstoupil do lesa, připojil se k němu motýl, neobyčejně obyčejný žluťásek. Sedl Tomášovi na rameno a zůstal tam, dokud nepřiletěl druhý a nevyprovokoval ho ke hře. Létali, splétali se a tancovali kolem Tomáše, zatímco se chlapec smál pokaždé, když mu prolétli těsně před obličejem.

Začínalo být horko. Sundal mikinu a ovázal ji kolem pasu. Z kapsy vytáhl tyčinku, ale nakonec ji nesnědl. Rozdal ji ptákům, kteří se k němu slétli, jakmile zašustil obalem. Sedali mu na hlavu a ramena, zobali z dlaně, a když odletěli, nezůstalo nic. Jen trocha peří na oblečení.

„Dneska se ve městě stala nehoda. Spadla jedna z budov. Myslí si, že za to můžu já,“ řekl lesu. Vítr ohýbal koruny stromů, občas zapraskala větev, ale jinak se krajinou neslo ticho. Dokonce ani ptáci nezpívali. A měl pocit, že je správné to říct. Les v sobě nesl mnoho moudrosti, vždycky Tomáše uklidnil.

Myslíš si to taky?

„S kým mluvíš?“ promluvil Atrei, který ho nějakou chvíli pozoroval. Sledoval, jak krmí ptáky. Usmíval se, protože se usmíval Tomáš. Někdy, skoro vždycky, stačilo tak málo. Jen úsměv.

„S lesem,“ přiznal Tomáš popravdě. Atreiovi by nikdy nelhal. Ostatním ano, protože by ho považovali za blázna. To je ten kluk, který chodí do lesa a ještě s ním mluví!

„S lesem,“ pronesl Atrei a zavrtěl přitom nechápavě hlavou. Už od první chvíle ho městský chlapec udivoval. A ani po letech nepřestával.

Tomáš se začervenal a sklopil oči. Vždycky ho podobný výraz na Atreiově tváři přiváděl do rozpaků. Nepochopil, proč si někdo jako Atrei vybral právě jeho. Od prvního okamžiku si Atreie spojoval se slovem příliš. Atrei – až příliš krásný, příliš chytrý, příliš rychlý, příliš nadaný, příliš dokonalý.

Těsně po patnáctých narozeninách, když začínal rozumět srdci, si Tomáš uvědomil, že se do lesního chlapce zamiloval. Myslel na něj každou vteřinu, zdávalo se mu o něm. Někdy ho jen obyčejná představa přiváděla k šílenství. Představoval si… Někdy ho měl tak plnou hlavu, že nemyslel na nic jiného.

Přes rok a půl pocity skrýval. Tvářil se nevinně. Neprohlížel si odhalenou kůži, nedotýkal se, uhýbal očima. Atrei o všem samozřejmě velmi dobře věděl. Cítil se podobně. Zaplavovala ho stejná touha, přepadaly ho myšlenky a sny, budil se zpocený. Ale čekal, čekal den za dnem, až Tomáš vyspěje, protože patnáctiletá srdce bývají matoucí a snadno se přemilují. Chtěl mít jistotu. Kdyby ho na chvíli objímal, dotýkal se, a následně ztratil, nepředstavitelně by to bolelo. Teprve těsně po sedmnáctinách už se nedokázal vzpírat. Políbil ho. Políbil, a přitom ho držel, jako by se mu ho někdo snažil vzít. Hladil ho po vlasech a zároveň přijímal Tomášovy doteky.

A miloval.

Nikdy předtím netušil, že láska s sebou přináší tolik obav, protože každá krásná chvíle byla najednou vykoupená strachem ze ztráty. Co když se jednou nevrátí? A zůstane ve městě? Tam za ním nemůžu.

„Dnes nenakupuješ?“

Uvědomil si, že řekl něco, co neměl, protože Tomáš ztuhl. Zůstal stát na místě a v očích měl děs.

„Co se stalo?“ přiskočil k němu Atrei a chytl ho za ramena.

Tomáš mu všechno pověděl. O troskách, vyděšené sestře, i hádce. „Poprvé v životě jsem na ni křičel,“ připustil. Styděl se sám za sebe i za činy, kterých se dopustil.

Nic z toho, co by řekl, by situaci nezměnilo. Proto chtěl Atrei prožít krásný den. Donutit je zapomenout na pocit viny. Na pochybnosti.

„Pojď se mnou,“ řekl.

Tomáš si připadal jako doma, protože běhat po lese je vůbec nejlepší pocit.

Zastavili u jezera. Atrei ze sebe začal v rychlosti strhávat oblečení, zatímco Tomáš na něj vyjeveně hleděl. Oteplilo se, ale… „Zbláznil ses? Víš, jak bude studená?“ Zmrznou nám…

„Neříkej mi, že se Velký Duch z Města bojí zimy,“ rozesmál se Atrei, který už stál po kotníky ve vodě. Schválně vykopl nohou, aby na Tomáše dopadlo pár kapek.

Ten se nemohl nechat zahanbit, proto Atreie následoval. Nejspíš by ho následoval kamkoliv, za každou šíleností.

Přešlapoval nahý ve vodě a připravoval se ke skoku. Atrei ho chytil za ruku, aby mu dal najevo, že skočí spolu.

„Tři, dva, jedna…“

Do těl zajely tisíce ledových jehliček. Jedna ostřejší než druhá. Tomáš vyplaval nad hladinu a zběsile mrkal. Ledová koupel v něm probudila nečekaně opojný pocit.

„Do háje, to je studený. Asi to nebyl nejlepší nápad,“ vyhrkl Atrei, drkotal přitom zuby a kopal nohama, jako by se měl v další vteřině utopit.

„Byl to ten nejlepší nápad,“ vykřikl Tomáš šťastně a začal se ve vodě točit. Připomínal malé dítě, které umí žít jen pro přítomný okamžik. Z vlasů mu cákaly kapky vody a dopadaly na hladinu jezera. „Kdo dřív dopluje doprostřed jezera,“ vyhrkl z ničeho nic a bez varování vystřelil do cíle. Nezastavila ho ani chladná voda, ani logika, ani Atrei. Příroda na něj vždycky silně působila. Tomáš si to nejspíš neuvědomoval, ale všichni ostatní ano. Jak se rozzáří, jak se obyčejné věci stávají kouzelnými, jak se nejzákladnější emoce mění na nejmocnější cit. A nejkrásnější na tom všem bylo, že svou výjimečnost přenášel na ostatní. A právě proto se Atrei, i přes naprostou šílenost nápadu, nechal strhnout závodem a plaval, jak nejrychleji uměl.

Vyhrál. Atrei vyhrával vždy a ve všech závodech. Porážel i mnohem starší a zkušenější soupeře. Jeden z mladších bratrů ho kvůli tomu nenáviděl. Razz, ten umí výborně stopovat, možná nejlepší stopař v klanu. Jenže mladší bratr se nespokojil s možná. Dorážel, dokud jej Atrei neporazil. „Bylo to kruté. Nechtělo se mi soupeřit, ale otec mě tlačil. Chtěl vědět, kdo z nás je lepší,“ prozradil jednou Tomášovi.

Poté už o bratrovi nepromluvil.

„Mohl jsi prohrát,“ navrhl Tomáš.

„To mě nenapadlo.“

Doplavali doprostřed jezera. Rozhlédli se kolem a břeh se zdál na míle daleko. A s ním i starosti. Zřícená střecha obchodního domu. Hádka s mladší sestrou. Nenávist mladšího bratra. Utajený vztah, který je držel při životě. Strach, že je rozdělí. Strach z toho, co jednou přijde.

Uprostřed jezera je nic netížilo, voda je nadnášela.

Tomáš nad tím občas přemýšlel. Ne, že by problémům uplaval, ale utekl. Běžel by do hlubokého lesa, pořád dál. Konečně by zjistil, co se nachází za hřebeny hor, a třeba by spoustu věcí pochopil.

Sám sebe. Kým je. Cvok, který se ztrácí v lese. A mluví s ním.

Doteď totiž neměl sebemenší potuchy.

„Vyhrál jsem. Zasloužím si odměnu.“

„Neplatí. Chci odvetu. Kdo bude první na břehu!“

Ani s náskokem se Tomášovi nepodařilo vyhrát. Když se drápal na břeh, Atrei již seděl v trávě a usmíval se. A Tomáš věděl, že mu odměnu neodepře.

Milovali se. Na břehu jezera, ve vysoké trávě, a cítili se živí.

Autor: Klára Pospíšilová

2 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
Májka
8. 5. 2020 15:49

Tohle je… Přesně takové, jak to tam je napsané. Kouzelné! Ani nevím, jak jinak na to zareagovat, ale tohle je prostě uchvacující! Poetické! Miluji takovéhle styly!

Karin
10. 5. 2020 20:37

Povídka je nádherná jdu pokračovat.