BRÁCHA

aneb špageta na koberci


INFORMACE

Clay: Eva Pospíšilová

Lenny: Klára Foldynová

VAROVÁNÍ: V povídce se objevuje špageta na koberci a další… věci, takže:  18+

ČLÁNKY: BRÁCHA, KTERÝ VYPADÁ PŘESNĚ JAKO ONA

ANOTACE

Miloval jen jednu dívku. Potkal ji na střední a věřil, že s ní prožije celý život. Dokonce ji požádal o ruku. Jenže pak se stala nehoda a od té doby Lenny žije – přežívá – ze dne na den.

Je zahořklý, ačkoliv on by tvrdil, že je upřímný. 

Je trochu nepořádný, ačkoliv on by tvrdil, že je chaoticky organizovaný. 

Je bez ambicí, ačkoliv on by tvrdil, že je realista. A taky by tvrdil, že život je na ho*no. 

Jednoho dne se však Lennyho život obrátí naruby. Někdo zaklepe na dveře a vetře se mu do bytu. Hlučný a veselý vetřelec, který vypadá PŘESNĚ JAKO ONA.


V televizi dávali Smrtonosnou past tři. Na stole ležel karton pizzy, dva špinavé hrnky od kafe a časopis s nedoluštěnou křížovkou. Přes zatažené závěsy se do místnosti nedostalo skoro žádné světlo a vzduch byl těžký a zatuchlý.

Lenny ležel na sedačce. Střídavě spal nebo sledoval film. Jednou, nebo čtyřikrát mu zazvonil mobil, ale nechtělo se mu zvedat, a tak ho nechal vyzvánět.

Na ruce měl novou jizvu od grilu, protože nedával pozor, když ho čistil. A smrděl jako přepálený olej.

Mohlo být pondělí, nebo čtvrtek.

Poslední měsíce Lenny rozděloval dny na lepší a horší. V lepší dny krabici od pizzy vyhodil do koše a hrnky naskládal do dřezu. V lepší dny vyvětral, chvíli telefonoval s bráchou, vyčistil si zuby a spával v ložnici. V lepší dny dokonce zvládl masturbovat.

Posadil se, promnul si oko a chvíli zíral na orchidej. Chcípla. Zapomněl ji včera zalít. A taky předevčírem a všechny dny předtím. Poté snědl okraje pizzy, které mu v lepší dny nebyly dost dobré.

Holt některé dny musely být i ty horší.

Natáhl se pro mobil a přečetl zprávu od bráchy.

Na stupnici od jedné do deseti… Jak moc seš dneska protivnej?

Dvacet osmička, blbče, odepsal.

Na stupnici od jedné do deseti… Pravděpodobnost, že se dneska odplouží do postele odhadoval tak na dvojku. Možná slabou trojku.

Nastavil budíka, aby ho vzbudil, kdyby se náhodou zapomněl následující den vzbudit před polednem a pak už jen zavřel oči. S tím, že už to dneska nějak doklepe.

Blbý, horší, pitomý den.

A pak někdo zaklepal.

Lenny se bradou opřel o opěrku sedačky a přes chodbu zíral na dveře. Na stupnici od… eee. „Nejsem doma,“ řekl sám sobě, ale stejně pohledem neuhnul, protože jestli to byl Mike… Třeba by z něj zase vymámil trávu. Zahrál by to přes lítost.

Další zaklepání. Tentokrát mnohem ráznější.

„No tak fajn,“ zahulákal a otráveně se doploužil ke dveřím. Otráveně sebral klíče a odemkl. Otráveně otevřel dveře a otráveně se podíval na…

Naprosto přesně si pamatoval, jak vypadala poslední den. Stála na chodbě, v béžové halence a do uší si dávala sluchátka. Říkala, že se vrátí později, protože chce jít s holkama na kafe. A smála se, když Lenny poznamenal, že stejně skončí u piva.

Miley byla odmalička moc krásná. Něco takového nešlo vymazat z paměti. Když zavřel oči, viděl každý rys její tváře. Oči, bradu, nos, lícní kosti, vrásku na čele, barvu vlasů… Vypadala jako… Jako…

PŘESNĚ JAKO ON.

S otevřenou pusou zíral na kluka před sebou.

„Čau,“ promluvil kluk. „Ty jsi – Lenny? Lenny Lloyd? Sakra, jsem trochu nervózní. Vím, že to bude znít zvláštně, ale já jsem brácha Miley. Nevlastní. Dozvěděl jsem se teprve nedávno, že mám sestru, a tak mě napadlo, že ji překvapím. Něco jsem donesl.“ Vrazil Lennymu do ruky knížku a čokoládu, chvíli se jen usmíval, ale pak obě věci zase sebral a odkašlal si. „To je vlastně pro ni. Jsi její přítel, předpokládám.“

Lenny si ho ještě jednou prohlédl od hlavy až k patě. Přes bejsku kšiltem dozadu, blond vlasy, opálenou kůži, karamelové oči, dlouhé a výrazné řasy, sportovní postavu rýsující se přes modré tričko, kostkovanou košili uvázanou kolem pasu, roztrhané rifle a Jordan boty, docela určitě z limitované edice.

Co že to říkal?

Bratr. Bratr?!

Tak to je pak logické, že měl oči úplně jako ona. Karamelové a veliké. A stejně vykrojené rty a tvarovaný nos. A že se usmíval a pohyboval a tvářil jako ona.

Tak znova. Prohlédl si kluka potřetí, několikrát přitom zamrkal a nakonec usoudil, že se mu to nezdá. Na stupnici od jedné do deseti, jak moc je tohle šílené?

Sto, sto, sto!!!

„Takže…“ začal kluk nejistě a nahlédl do bytu, jako by doufal, že se Miley z ničeho nic objeví.

Lenny měl tendenci taky chodbu zkontrolovat. Víš, kolikrát jsem já čekal, že vyjde zpoza rohu? „Je mrtvá,“ dostal ze sebe přiškrceným hlasem. „Miley zemřela.“

Kluk chvíli zíral s otevřenou pusou. Miley taky takhle blbě čuměla, když něčemu nerozuměla. „Do prdele. To jakože… Ona vážně…“ Vypadal roztřeseně, opřel se o futra a zhluboka vydechl. „Sakra, omlouvám se. Panebože. Tak já…“

Přikročil k Lennymu, ale pak sklopil zrak a zkontroloval dárky v náruči.

„V tom případě bych měl jít asi za její rodinou a promluvit si s nimi. Tak jo, myslím, že půjdu.“ Vydal se chodbou k výtahu, dvakrát zakopl a jednou se otočil.

Lenny ho nezastavil. Pobavila ho myšlenka, že by ten kluk s čokoládou v ruce zazvonil na Mileynu matku a pokoušel se vyjádřit soustrast. Těžko říct, zda by ho ta fúrie jen seřvala nebo na něj rovnou poslala Muffina. Takového milého dobrmana.

A tím veškeré pobavení skončilo. Zůstala jen hodně divná atmosféra. Jako že se stalo něco vážně vážného a on to jen tak přešel. Musel přece něco cítit, když po takové době znovu viděl její oči. A úsměv. A výraz. A…

… kurvadopičizajebane, co to meleš?

Svalil se na sedačku a učil se novou básničku.

Jeho ne její. Jeho ne její. Bratr, bratr, co jí z oka vypadl.

Další zaklepání přišlo ani ne do půl hodiny. Došel k zásadnímu rozhodnutí, že není doma. Dokonce se přikryl dekou, aby dokázal, že nevstává. Napil se zvětralé coly. Nahlas krkl, až se z toho málem zagrckal.

Jasná desítka za nechutnost, ale no a co. Stejně neplánoval otevřít. Ani když si uvědomil, že možná přesně takhle by zaklepala Miley. Což byla hloupost, Miley přece měla klíče. Kde asi skončily? Dostal je, když mu předávali její věci? Rozbitý mobil, zakrvácenou šálu, snubní prstýnek… Jo, to člověka potěší, že mu ty věci dali nazpátek.

Při třetím zaklepáním vstal. Aby zkontroloval, jestli ten kluk vypadá pořád jako ona, protože si za boha nemohl vzpomenout, jestli dneska kouřil trávu. Což souvisí víc, než se na první pohled zdá. Minule viděl jednorožce na sněhulákovi.

Kluk vypadal ubrečeně. Nejspíš seděl před barákem na obrubníku, objímal kolena a emocionálně se hroutil.

Daniel, Lennyho brácha – nezdá se to, vážně je tu velké množství bratrů – se Lennyho mnohokrát ptal, proč je tak zlej. Protože můžu, muhehehe.

„Promiň. Nezlob se, ale nemohl bych jít dál?“

Jestli si ten kluk myslel, že využije štěněčí oči a uplakaný hlas, tak měl smůlu. Jednoznačně a definitivně. Víc jak jedna fňukna se do bytu nevejde. Jednoznačně a definitivně.

„Jasně.“

Jasně?!

Kluk prošel kolem něj, přes chodbu do obýváku spojeného s kuchyní. Bez optání se svalil na sedačku, krosnu a černý kufr položil na zem a zadíval se na televizi.

Smrtonosná past už dávno skončila a po ní přišla na řadu nekonečná telenovela Home and Away. Tss, na tu se Lenny samo sebou nedíval. Není žádná bláznivá ženská a tohle není žádné bláznivé guilty pleasure. (Doufal, že Casey bude zase chodit, rozhodně si po tom všem nezasloužil zůstat na vozíku. A Tamara je kráva!)

Postavil se před televizi a sebral ze země špinavou mikinu, která tam předchozího dne náhodou spadla. „Hele… Ehm. Jak jsi říkal, že se jmenuješ?“

Kluk se postavil a natáhl ruku. „Jsem Clay Walker.“

Lenny ji opatrně stiskl. Takže ten kluk byl nejspíš fakt skutečný a měl docela jemné ruce. „Ahoj.“ Což znamenalo, že jestli byl skutečný, tak… No dobře, Lenny přiznával, že dneska nebyl jen horší den. Byl to jeden z těch dní, kdy vypadal jako totální troska. Vlasy měl mastné a rozcuchané, tři dny se neholil a na tričku svítila skvrna od kečupu. A nevoněl zrovna po fialkách.

Chtěl, aby ho zrovna takhle viděly Mileyiny oči?

„Hele, vadilo by ti, kdybych se skočil osprchovat? Můžeš si…“ Při pohledu do kuchyně, na hromadu špinavého nádobí se možná maličko zastyděl. Došel k ledničce a zkontroloval její obsah. „… dát zatím vodu. Nebo tak něco.“

„Jasně,“ pokrčil Clay rameny.

Mohlo mu být jedno, co si ten kluk myslí. Stejně jako kašlal na názory šéfa, kolegů, prodavače v sámošce, kam se jednou – no tak fajn, sedmkrát – vydal v pyžamu, a svého vlastního bráchy. Což měl být ten nejdůležitější brácha.

A protože mu to bylo jedno, tak se rozhodl, že se jen osprchuje. A umyje vlasy, vyčistí zuby, jazyk, uši a pupík, učeše, oholí, použije deodorant, ostříhá nehty a obleče čisté tepláky a triko. Pohodka. Srát na to, jestli si někdo myslí, že je zoufalec.

Když se podíval do zrcadla, vypadal… Miley vždycky říkala, že vypadá jako Sirius Black, takže teď připomínal spíš toho mladého bezstarostného floutka a ne vězně z Azkabanu. No možná, že nebyl zavřenej v nejhorším vězení na světě, ale pracoval v mekáči u hranolek! Měl právo vypadat jako shit!

Sotva vyšel z koupelny, okamžitě si všiml, že všechno nádobí a smetí z obýváku se přesunulo do kuchyně. Clay seděl pořád na gauči, s mobilem v ruce, a na konferenčním stole stálo kafe. Teda… Nové kafe, ne tři dny – oukej, týdny – staré.

„Snad to nevadí,“ pronesl Clay a ukázal na hrnek.

„Jo, v pohodě. Ehm… Promiň, musel jsem…“ A co je mu po tom. I kdyby tam kurva masturboval. Však je doma.

Jo, mysli před člověkem, který vypadá přesně jako Miley na masturbaci. Fakt výbornej nápad.

Péro, péro, péro, erekce, masturbace, šulin…

„Takže ty seš její brácha,“ poznamenal přesně v tu samou chvíli, kdy se Clay zeptal: „Jak je to dlouho?“

„Třináct měsíců,“ odpověděl Lenny. Svalil se do křesla. Dlaně vložil mezi kolena a tiše tleskal. „Loni v květnu ji srazil opilý řidič. Stála na zastávce a čekala na autobus. Myslím, že tam ten den zemřeli tři lidi.“ Vždycky věděl, že někde na světě existuje Mileyin nevlastní bratr. Jen představoval něco hrozně vzdáleného. Jako Austrálie. Nebo bílá kosatka. „Promiň, že ses to nedozvěděl. Párkrát o tobě mluvila, ale nenapadlo mě ti dát vědět. Vlastně ani nevím, jak bych ti dal vědět.“

„No jasně,“ zamumlal Clay. „To je v pohodě. Otec neměl s mámou Miley zrovna nejlepší vztah. Prý tam byla spousta křiku, podezírání, obviňování, no znáš to, rozvod nikdy neprobíhá hladce. Takže se nedivím, že Janet nedala otci vědět, co se stalo. Abys chápal, táta není vyloženě špatnej člověk.“

Jasně, že ne. Prcat blondýnu, oplodnit ji a pak s ní zdrhnout… Lenny by se klidně vsadil, že to musel být bezva, cool týpek.

„Jak ti je?“ usmál se přívětivě Clay.

Lenny vstal a došel ke knihovně. „Je to trochu…“ Chtěl z kytky setřít prach, ale list mu zůstal v ruce. Chvíli na něj civěl a pak… Řekněme, že spadl na zem. „Jsi jí neuvěřitelně podobný,“ vzdychl rezignovaně. Sebral rámeček s fotografií a podal ho Clayovi. „Máš úplně stejné oči, rty, rysy tváře. Jako bych ji zase viděl. Šílené.“

Clay na fotku chvíli zíral. Pak vzhlédl a podal ji zpátky Lennymu. „No jo, nějaký fotky jsem viděl. Tenkrát. Vypadáme skoro jako dvojčata.“

Amen.

„Je moc hezká. Byla. Do prdele. Nezlob se, kámo. Vlastně nevím, co bych měl říct, a jak bych měl reagovat. Asi je to pro tebe pořád těžký,“ pokračoval Clay. Odkašlal si a pohled mu padl na koberec před televizí. „Protože jinak si nedovedu vysvětlit, proč je na támhle na koberci špageta.“

Pak na špagetu zírali oba.

Byla trochu jako stigma. A ne, ne jako stigma rovná se skvrna. (Ačkoliv po ní skvrna asi zůstane, protože byla s kečupem). Ale jako sociální stigma, označení člověka, co je v prdeli, protože žije… takhle.

„Jo, ta tam prostě spadla,“ rozhodil Lenny rukama.

„Jak dlouho jste s Miley byli spolu?“

„Skoro čtyři roky. Chtěli jsme se vzít,“ odpověděl, ale pak se rozhodl, že o ní mluvit nechce a nemůže. Proto jejich vztah jednoduše shrnul. „Potkali jsme se na střední. A znáš to. První holka, maturák, vejška.“ Srážka kamionem, smrt, pohřeb, depka.

A brácha za dveřmi.

„Aha,“ vydechl Clay. „Asi byla prima. Na té fotce se hodně směje.“

Lenny se znovu podíval na fotku a přikývl. „Jo, Miley byla… Bla, bla, bla. Nechci o ní mluvit. Vůbec na tom nezáleží.“

Tohle chtěl Lenny říct, ale nějak to nevyšlo. Ve skutečnosti o Miley mluvil přes půl hodiny. Vyprávěl, jak byla skvělá a hodná a milá a úžasná a spousta dalších patetických slov a vzpomínek. A pak se zase cítil jako hovno, protože mu strašně chyběla. „Promiň, trochu jsem se rozpovídal. Je mi líto, žes ji nemohl poznat. Měla by tě moc ráda.“

„Díky.“ Clay si sundal kšiltovku a prohrábl vlasy. Měl je docela…

Obyčejné vlasy, umínil si Lenny. Raději obrátil pozornost k obrovské černé krosně. „Takže co děláš ve městě?“

„Vlastně jsem přišel studovat. Napadlo mě, že tu strávím nějakej čas a sblížím se s… Životem ve městě. Hele, budu k tobě upřímnej. Myslel jsem, že poznám svoji super skvělou ségru a na nějakou dobu se k ní vetřu, než najdu něco vlastního. Abych nemusel na kolej.“

„Aha.“ Lenny se trochu nedůvěřivě rozhlédl po bytě. Kdo by tady chtěl dobrovolně zůstat?

Po pár vteřinách trapného ticha, se Clay poškrábal v obyčejných vlasech a řekl: „Můžu tady zůstat?“

NO TAK TO V ŽÁDNÉM PŘÍPADĚ, chlapečku!

„Eee…“

„Nevadí mi špageta ani ty, aby bylo jasno. Navíc, za jiných okolností, v jiným vesmíru bychom byli něco jako příbuzní. Umím uklízet a vařit a mám skvělej smysl pro humor.“

Ne, ne, ne. Prostě ne! Neexistuje.

„Ale já pro tebe nemám pokoj. Ani postel. A chodím brzo do práce, asi bych tě rušil. Navíc jsem dost na nic spolubydlící. Nemyslím, že je to dobrej nápad.“ Lenny roztržitě vstal. Chtěl ze země sebrat ponožky, ale pak si vzpomněl, že se do nich jednou vysmrkal, a tak je zakopl pod gauč. Ehm.

„To nevadí. Vezmu si tvojí ložnici, abys mě nerušil, když brzy vstáváš,“ pronesl Clay vážným hlasem.

„To má být vtip?“ Nemohl se rozhodnout, zda se cítí pobaveně, či nikoliv. Miley smysl pro humor neměla. Takže povahově možná nějaké odlišnosti existovaly.

A to bylo dobře? Nebo nebylo?

„No promiň. Nalistoval jsem v katalogu vtipů nějakou špatnou stránku. Asi jim vypršelo datum spotřeby. Jasně, že nechci tvoji ložnici. Vyspím se klidně na gauči, dám ti nějaký peníze na nájem… Jen pár dní, prosím. Prosím?“

NE! Prostě ne.

„No tak fajn! Dobře. Jo. Můžeš tady zůstat. Ale jen na pár dní. Slibuješ?“

Clay radostně vyskočil. „Děkuju!“ Odhopsal do kuchyně a otevřel ledničku. Chvíli do ní bezmocně zíral a pak ji zavřel. „Stavím se v obchodě, jo? A možná se stihnu ještě stavit na fakultě. Mohl bych dostat náhradní klíče?“

Jak je pro některé lidi lehké vetřít se někomu do života. Lenny trochu nejistě došel k pracovnímu stolu a z šuplíku vytáhl náhradní klíče. „Jasně. Tady.“

Kurva jo, byly to Mileyiny klíče. Nakonec mu je nejspíš vrátili. I s červenou klíčenkou. On měl modrou.

„Super. Tak jo. Vrátím se později. Tak teda zatím ahoj, Lenny.“

Sbohem.

Lenny pak docela dlouho stál v obýváku a… Zdálo se mu to, nebo se mu právě obrátil celý život naruby? Nejistě přešlápl a pak s otevřenou pusou došel k sedačce. Na zemi pořád ležela obrovská černá krosna a malý stříbrný kufřík.

Divné.

Kurva! Tak nejen, že dovolil, aby u něj bydlel posranej Mileyin klon, ale navíc ještě promeškal celý díl Home and Away.

x

Byl všude. Respektive jeho věci byly všude. Lenny na ně narážel při každém kroku. Clayovo oblečení se nacpalo do jeho skříně, jen tak bez optání, a používalo jeho věšáky.

V kuchyni na lince postával nový hrníček s motivem Lvího krále.

Konferenční stolek se ztrácel pod hromadou učebnic a skript. A ačkoliv se nezdálo, že by je někdo četl, tak pořád přibývaly.

Někdo zalil orchidej a postavil vedle ní kaktus. Tak kolik nás tady do prdele bude bydlet?

Poličky v koupelně se zaplnily nesmyslnou drogérií – třeba pasta z černého uhlí. Kdo tohle sakra používá? K čemu tohle někdo používá? Nebo bezinkový šampón a balzám s vůní mandlí.

Zaprvé… Co je to do háje balzám? A zadruhé… Copak mandle mají nějakou vůni?

První problém vyřešil, když seděl na záchodě a mobil přitom zapomněl v obýváku, takže nemohl hrát PixPaint (a to měl zrovna rozpracovaného fakt perfektního plameňáka). Takže se holt musel spokojit se čtením šampónů a balzámů.

A druhý problém vyřešil tak, že… No prostě mandle nijak nevoní, ale rozhodně jsou chuťově rozpoznatelné.

Nešlo ovšem o to, že Lenny během sraní ochutnával balzám na vlasy, ale o to, jak rychle se Clay zabydlel. Jak zaplnil prázdná místa.

A taky šlo o to, že…

Spával většinou v trenkách. Jakože ne v tričku a trenkách, ale spával v trenkách a tečka. Což by se na první pohled mohlo jevit jako naprosto nezajímavá informace, ale díky tomu Lenny pochopil, že v některých partiích si s Miley zase tak podobní nejsou. Třeba to ráno, kdy Lenny seděl na barové židličce, snídal kafe a přemýšlel, jestli to byla ranní erekce, nebo ho měl Clay tak…. Tohle se mu s Miley nikdy nestávalo.

Naštěstí se Clay doma tolik nezdržoval. Většinou odcházel brzo ráno a vracel se večer. Jeho věci s ním bohužel neodcházely.

Zhruba po týdnu jejich společného soužití došel Lenny z práce, otráveně skopl boty, někde při cestě po chodbě ztratil batoh a mikinu, a už se viděl u televize, když si uvědomil, že není doma sám.

V televizi hrálo MTV – Lennyho rockerské srdce hlásilo zástavu z milosti – a Clay stál v kuchyni u linky a zapáleně vařil. Pohupoval se přitom v bocích a chvíli dokonce zpíval do vařečky.

Lenny si odkašlal.

Clay sebou trhl. Vrazil přitom do hrnce na plotně, pokusil se ho zachytit, ale popálil si prsty, proto pustil nůž, který spadl na zem a zabodl se do země jen kousek od jeho nohy. Uskočil na stranu a loktem vrazil do sklenice. Ta se převrhla a všechna voda se valila po lince směrem k mobilnímu telefonu. Clay se ho pokusil zvednout, ale nechtěl zakopnout o nůž, proto se zapřel o linku. Ta byla mokrá, takže mu to podklouzlo a namočil si celý rukáv.

Ticho prořízl výkřik a v dálce zaštěkal pes.

„Kurva!“ zanadával Clay, ale pak se bezstarostně usmál. „Čau.“

Lenny ještě chvíli nehybně stál a čekal, jestli bude tragikomické představení pokračovat, a pak se posadil na barovou židli. „Co to děláš?“

Clay nejprve pustil vodu a opláchl si spálené prsty. Teprve potom sebral nůž. „Večeři,“ odpověděl přehnaně hrdě. „Rád bych se ti nějak odvděčil za to, že mě tady necháváš. Hele, když jsem říkal, že umím dobře vařit, trochu jsem kecal.“

Tak to je šok.

„Za chvíli to bude. Mám i cupcakes, co jsem koupil po cestě. Jako desert.“ Při těch slovech začal zase krájet. Občas vzhlédl a zkontroloval vařící vodu.

Lenny seděl a svíral půlky k sobě, protože Clayova práce s nožem byla vskutku… adrenalinová záležitost. Chvíli dokonce přemýšlel, že by vstal a ujal se krájení, ale než se stihl rozhodnout, Clay opět promluvil.

„Zatím mi můžeš říct, jak ses měl.“

„Fajn.“

„Jo? No tak jo. Ty nejsi zrovna ukecanej, co?“ Clayovi se překvapivě hladce podařilo přecedit vodu a zachytit do sítka většinu těstovin. Z police sundal dvě misky a obě naplnil.

„Ani ne.“

„Co vlastně děláš?“

Čistě teoreticky to mohla být i filozofická otázka, nad kterou by se Lenny určitě rád zamyslel, ale na to byl až příliš unavený, příliš hladový a nepříliš ochotný. A tak jen pokrčil rameny a zcela bez studu odpověděl. „Pracuju v mekáči.“

„No jo!“ vyhrkl Clay a přes linku se naklonil blíž. „Voníš jak hranolky!“

Ach, ta dětská radost. Kdo by nemiloval hranolky z meka? Ne, nemůžeme jíst hotové hranolky. Ano, dělám to.

Clay položil na stůl misku s těstovinami, omáčkou a tempehem, pak přinesl dvě sklenice s džusem a posadil se naproti Lennymu. Spokojeně se pustil do jídla. „A proč neděláš něco lepšího?“

„Jak jako lepšího? Je to práce. Mám za ni prachy, takže je to dobrá práce,“ prohodil. Nabral si těstovinu a opatrně ji vložil do úst, protože otrávit se sračkama, zadusit se pizzou, nebo se upít coly, jo, to by se dalo pochopit. Ale aby člověka zabila těstovina se zeleninou, to by byl hřích. „Hm, není to tak špatné,“ přiznal a ochutnal druhou. Ta taky nebyla špatná. „Říkals, že jsi přijel kvůli vysoké. Jaký obor?“

„Jsem na hudební fakultě. Hraju na klarinet.“ Clay komíhal nohama ve vzduchu a usmíval se. „Hele, nemyslel jsem to tak, že je to blbá práce, ale asi to není úplně tvůj sen, ne? Co bys chtěl dělat?“

Lenny se zamračil. „Klarinet?“ zeptal se pro jistotu znovu, protože nic jiného předtím neslyšel. Jen slovo klarinet. Klarinet. Klarinet… Netušil, co to je, ale znělo to dost hlučně a otravně. Znělo to přesně tak, že klarinet dokáže přehlušit rozhovor mezi Caseym a Tamarou, až Tamara přizná, že nemiluje Kylea a konečně si vzpomene, co se tenkrát stalo v poušti. A kurva! Bez legrace, Lenny na to čekal dost dílů (které viděl pouze souhrou nečekaných náhod) „Co je to přesně klarinet?“

„Taková dlouhá trubka, co se strká do zadku. Co by to asi tak bylo? Hudební nástroj, ty pako. Po večeři ti zahraju. Takže co?“ ukázal Clay vidličkou na Lennyho. „Ptám se, jakej je tvůj sen.“

Lenny se zamračil, ano zase, protože Lenny byl v mnoha ohledech dost popudlivý.

Takže popořadě.

Sny jsou na hovno. Člověk si vymyslí sen, žije pro něj, a pak jednou přijede kamion a rozmetá ho. A vytvářet pak další je nehorázná dřina, proto se vzdejme hned na začátku. Hranolky jsou fajn.

A za další. Kdo komu zahraje, se ještě uvidí! Kdo komu co strčí do zadku, se ještě uvidí! A možná by k tomu Lenny přidal i tu vidličku, kterou mu Clay máchal před ksichtem, už jen proto, aby ukázal, kdo z nich dvou je pako.

A ano, Lenny ví, jak tohle znělo, ale ON TO TAK KURVA NEMYSLEL.

„Ježiši, já nevím. Seš děsně otravnej,“ odpověděl jednoduše, protože říkat ten zbytek nepovažoval za nejlepší nápad. „A vůbec. Mluvil jsi jen o pár dnech, takže proč mám na umyvadle bambucké máslo?“

„Takže když jsem tady jen na pár dní, nemůžu se koupat?“ Clay napodobil Lennyho hlas. „A vůbec. Ty nepotřebuješ prachy na nájem? Máš v tom mekáči nějakej velkej obrat? Prodej hruškových taštiček proplatí elektřinu?“ Když se pak usmál, udělal se mu na levé straně ďolíček.

Lenny na něj dlouho zíral. Trochu mu ten ďolíček vymazal argumenty, třeba zcela zásadní, že hrušková taštička je pouze sezónní akce a teď ji zrovna nenabízí. „Haha, málem jsem se počůral smíchy.“ Sebral z misky kolečko nakládané okurky a hodil ji po Clayovi. Trefil se přímo do čela.

„Podívej, jestli ti vadí, že tu jsem, můžu odejít. Nějak to udělám. Nechci, abys měl pocit, že mě tady musíš nechávat kvůli Miley. Vůbec mě neznala, takže… Chápeš, co ti chci říct. Třeba by mě vyrazila dřív než ty,“ vydechl Clay. Otřel si čelo a kolečko nakládané okurky zvedl z linky a snědl.

Lenny by hodil další, kdyby nakládanou okurku přímo nemiloval a chtěl se o ni dělit.

„Miley by si tě nechala.“ Protože Miley vždycky měla slabost pro opuštěná zvířátka a štěněčí očička. Necháme si ho, Lenny! No tak, prosím.

„Muselo to být těžké. Byl tady pro tebe někdo?“

Nakládanou okurku ne, ale třeba by po něm mohl hodit rajče. „Co plánuješ na léto? Škola ti začíná až v září, ne?“ změnil Lenny raději téma. Dojedl poslední těstovinku a rozhlédl se po místnosti, aby si vzpomněl, kde schoval křupky.

Clay se nepříjemně dlouhou dobu nepohnul, ale Lenny neustoupil. Jestli si chtěl povídat o smrti a pocitech, a přitom prolít potoky slz, mohl navštívit nějakou z těch podpůrných skupin. Tam bylo slz dost. Což Lenny nevěděl z vlastní zkušenosti, protože žádnou nikdy pod nátlakem nenavštívil a neječel pak na ostatní, že se ty patetické kecy nedají poslouchat, a že z nich sám brzo zhebne.

„Myslel jsem, že bych se tady trochu porozhlédl,“ pronesl nakonec Clay. Seskočil ze židle a začal umývat nádobí. „Poznám město, najdu práci, znáš to. Vlastně jsem se chtěl o víkendu podívat k lomu. Nechceš jet se mnou?“

„Jak jako? Myslíš výlet?“

„No třeba. Máš auto?“

Haha. Auto. Jasně. Koupil si ho za milion prodaných hranolek. Naklonil hlavu na stranu, aby dal najevo, že auto je totální pozéřina. „Hele, ještě si ten výlet promyslím. V sobotu mám nějakou práci.“

Clay se škodolibě zasmál. „Neřekl jsem, že to bude v sobotu. Ale dobře, jestli máš práci, pojedeme v neděli. Koupím jízdenky a můžeme jet vlakem.“

Do kulovýho háje! Taková začátečnická chyba! Lenny seskočil ze židle a nasupeně se přesunul do obýváku. A naschvál se posadil tomu floutkovi jednomu škodolibému, s posraným ďolíčkem a karamelovýma očima, na polštář. „A co když mám něco i v neděli?“ štěkl.

„A máš?“

„Joooo!“

Clay přestal umývat nádobí a postavil se před Lennyho. Tvářil se podezřívavě.

„Bude další díl Survivora,“ rozhodil Lenny rukama. „No tak fajn! Pojedeme spolu na výlet. Jeden výlet mě nejspíš nezabije.“

Což je lež! Lež jako věž! O tom je přece život, všechno ho mohlo zabít. Každá vteřina. Ale osud je svině, a jestli se ho rozhodne zabít, rozhodně to bude až po výletu, aby si ho mohl protrpět hezky celý.

„Já ti ten díl pak stáhnu, žádnej problém. I když je to teda hrozná hovadina, ale cokoli.“

Lenny by se s ním hádal, ale Clay došel ke kredenci a vytáhl láhev vína, a tím ho docela dobře umlčel. Zdálo se mu to, nebo to s ním Clay zatraceně uměl?

„Dáš si? Můžeme si připít na to, že sis našel spolubydlícího.“

„Jak jako spolubydlícího? To už tady zůstaneš? Tohle není byt pro dva, co nejsou pár!“

Clay se neobtěžoval se skleničkami. Upil přímo z lahve a pak foukl do hrdla. Když promluvil, měl od vína červené rty, což Lennyho rozptylovalo. Nejraději by mu je olízl. TOTIŽ SETŘEL, ježiš.

„Příští týden zkusím něco najít, dobře? Nechci být na obtíž. Myslel jsem, že ti pomůžu s nájmem,“ pronesl Clay a natáhl ruku s lahví. Z nějakého důvodu však Lennyho znervózňovalo, že by přiložil rty na místo, kde ještě před chvíli byly Mileyny rty. Proto došel pro sklenice a víno rozlil.

Hlasitě vzdychl. Bylo by o tolik snazší, kdyby toho kluka poslal pryč. A zůstal sám se svými seriály a nepořádkem a špagetou na koberci. Ale co když už pak nikdy neuvidí její oči? A rty a pohyby?

Pošli ho pryč.

„Zatím to zvládáme, tak můžeš klidně zůstat.“ Než si něco najdeš, myslel, což ovšem neřekl, protože se bál, že by pak Clay něco fakt hledal.

Připili si na spolubydlení a na bambucké máslo, které se z nějakého důvodu rozhodlo usadit v koupelně a ne v kuchyni. Jak by se očekávalo. A pak nastalo trapné ticho, při kterém Lenny nervózně poklepával prsty o sklenici.

Pohledem zavadil o koš na špinavé prádlo a došlo mu, že křupky možná schoval tam.

„Řekni mi o sobě něco. Co máš rád? Co tě baví?“ promluvil Clay. Namotával si pramen vlasů na prst a mrkal těma svýma velkýma hnědýma očima.

„Upřímně, teď, kromě práce a zevlováním tady, toho moc nedělám. Nějak není čas.“

„A předtím? Miley byla tvoje první velká láska, že?“

Ve skutečnosti byla Lennyho první velká láska Xena, mocná princezna zocelená žárem bitev, ale to mu bylo osm a hrál si na Herkula. Takže většina lidí Xenu příliš nepočítala, a tím pádem by se dalo říct, že byla Miley první. „Jo. První ve všem. Hele, předtím jsem… Ani nevím. Docela rád jsem hrával pinec, jezdil na kole, chodil do kina. Víš jak. Normálka. Co ty? Kromě klarinetu, na který nemusíš hrát.“ Nikdy.

„Já zkusil snad všechno,“ přiznal Clay. „Dobře, to asi ne, ale bylo toho hodně. Jednu dobu jsem tancoval, chtěl jsem být polárníkem, starat se v ZOO o medvědy, stavět lodě, haha. Chodím na stěnu, ven, rád čtu, sleduju filmy, baví mě poznávat lidí a věci, hledat okamžiky, co jsou prchlivý.“ Luskl.

Lenny měl v tom okamžiku co dělat, aby to taky nezkusil. Kdysi luskat uměl, ale už několik let ho to nenapadlo zkusit. Napil se, aby nutkání zahnal.

„Jednu dobu jsem fotil, ale nebyl jsem v tom moc dobrej. Chtěl bych skočit bungee, ale bojím se pádů. Vlastně nemám pocit, že bych klarinet kdoví jak žral, spíš jsem si zvykl. To je to správný slovo. Zahraju ti, chceš?“ Ani nečekal na odpověď, natáhl se pro kufřík a za chvíli už pískal. Nebo hrál, nebo co se říká.

Byla to písnička od Imagine Dragons, ale to Lenny věděl jenom proto, že v práci bývalo puštěné rádio a tahle píseň byla potřetí v Top Chartu. Pokusil se lusknout do rytmu a potěšilo ho, že to vyšlo.

„Divný, co?“ uchechtl se Clay, když dohrál, a schoval klarinet zpátky do kufříku. Natáhl se na sedačku a pořádně se napil vína.

„Hele, nebylo to nejhorší. Vlastně se to dalo poslouchat, ale nebudeš tady na to troubit každej den, že ne?“ zeptal se opatrně Lenny. A protože jeho mozek ho neustále zklamával, ukázal výjev, jak Clay sedí jen v trenkách s ranní erekcí na lince a troubí.

Co mu to ten mozek do prdele dělal? A proč?

„Zvykneš si,“ mávl rukou Clay.

Jak si v trenkách strkáš něco do pusy? Ne, to si rozhodně nezvyknu.

„Od té doby, co Miley zemřela, jsi asi nerandil, co? Promiň, že se tak ptám. Přijdeš mi osamělej.“

Lenny se zamyslel, jestli některou z myšlenek neřekl nahlas, protože od klarinetu to byla zvláštní změna tématu. Přitom do sebe obrátil zbytek vína a mlaskl. Byl trochu otrávený, protože ho štvalo, jak byl svět jednoduchý. Buď seš s někým a vyhráváš. Nebo seš sám a pasujeme tě na losera.

Ale on přece nebyl sám. Každou sobotu randil s pravou rukou. A to stačí! Ovšem jejich vztah byl spíše tajný, proto raději odvětil: „Nerandil. A ty? Máš nějakou přítelkyni?“

Clay se posadil do tureckého sedu. „To má být vtip?“

„Proč jako?“

„Copak to není očividný?“

„Nechápu.“

Nejprve Clay trochu vysunul bradu dopředu, jako by čekal, že tím nějak napoví, a pak hlasem, kterým naznačoval, že absolutně nechápe, jak to nemohlo být jasné, řekl: „Jsem gay!“

Lenny dostal záchvat kašle. „Co? Ty seš teplej?“ A vy jste to věděli?

No jistě, měl mandlový šampón a bambucké máslo.

„Právě jsem to řekl. Ale dobře, můžu to potvrdit ještě jednou. Jsem teplej. Je to problém?“ zeptal se ostražitě.

„Ne! Ne ne ne! Jasně, že ne. Ne.“ Uvědomil si, že řekl až příliš ne, proto se raději napil přímo z lahve. „Promiň, jen mě to překvapilo.“

Clay mlčel, což Lennyho trochu znervózňovalo. „Tak nějakého přítele?“ pokusil se navázat na konverzaci. A mileji už se tvářit nedokázal. Nechtěl vypadat nesnášenlivě. Teda byl nesnášenlivý, ale tak obecně k lidem. Neměl rád nikoho, bez ohledu na menšinu. Nebo většinu.

Navíc to bylo trochu zvláštní. Nikdy žádného gaye nepotkal. Věděl, že existují, ale tak nějak se mu až do dnešního dne vyhýbali.

„Ne,“ zakroutil Clay hlavou. „Zrovna teď nikoho nemám. Rozešli jsme se. Byl promiskuitní. A idiot. A víš co? Hrozně nesnášel klarinet.“

Hanba za promiskuitu, ale ten klarinet by mu Lenny zrovna nevyčítal.

„Nepustíme si něco v televizi?“

„No tak jo,“ přikývl Lenny a přesedl si z křesla na gauč. Sebral dálkový ovladač a pustil telku. Jakože náhodou na programu, kde měla za deset minut začínat reality show Wife swap. Ale zahrál to na pohodu. „Pusť si, co chceš. Já se dokážu dívat na všechno.“

Je to taková ta chvíle, kdy se očekává, že daný člověk odmítne.

Clay ovladač přijal a přepnul na akčňák Skála.

Sakra.

Chvíli se potichu dívali, ale pak se Clay přisunul blíž, aby mohl hodit nohy na stůl a natáhnout se. „Nevadí, když se opřu?“ Což byla naprosto zbytečná slova, když se hned na to o Lennyho rameno opřel.

Co měl Lenny asi tak říct? Ne? Odpal? Vypadal by jako homofob. „V pohodě.“ Trochu natočil hlavu, protože ho Clayovy vlasy lechtaly na krku.

Zvláštní. Takže takhle voní mandle.

Hezký. Totiž… Naprostý nezájem.

x

Jedeš kam?

Na výlet, odepsal Lenny a připojil i smajlíka s vyplazeným jazykem.

To ti tak věřím, blbečku! Nezapomeň se převalit na druhej bok, ať nemáš proleženiny!

Lenny se ušklíbl, vyfotil v kupéčku selfie a poslal ho jako důkaz bráchovi. Pak mobil vypnul a schoval do kapsy.

Naproti němu seděl Clay s kšiltovou na hlavě a cumlal bonbóny. „Myslel jsem, že bych se stavil za Janet, ale asi to není nejlepší nápad, že jo? Pochybuju, že je fakt taková čarodějnice, jak říká táta, nicméně… Nejspíš by mě neviděla ráda.“

Ne, byla by naprosto nadšená, že vidí bastarda, kvůli kterému jí zdrhl manžel. Jásala by nadšením, kdyby zjistila, že vypadá jako její mrtvá dcera.

„Ty ji máš rád?“

Lenny udělal neurčité gesto, které mohlo znamenat celkem jo, ale taky se dalo vyložit jako je to totální pinda, drž se od té krávy dál. „Hele, Janet je specifická. Hodně panovačná a musí být vždy po jejím. A upřímně, o tvém otci nikdy nemluvila zrovna nejlíp. Říkala, že ji opustil kvůli nějaké kozaté fuchtli, kterou zbouchl.“ Omluvně zvedl ruce do vzduchu. „Její slova.“

Clay přikývl, nezdál se nějak uražený. „Moje máma je tanečnice. Rozvedla se s tátou před pěti lety. Ale kozy má fakt velký, to je pravda. Pořád ji bolela záda.“

„To by Janet asi nepotěšilo. Myslím ty kozy. Z rozvodu by skákala radostí,“ připustil Lenny a ušklíbl se. Mnohem vážnějším hlasem, ale dodal: „Podívej, s tím jak vypadáš, bude lepší, když za ní nebudeš chodit. Jen bys ji rozrušil.“ A Muffin by rozrušil tebe.

Nějakou dobu bylo v kupé ticho. Clay semkl rty k sobě a zíral z okna. „Jak to myslíš? S tím jak vypadám?“

„Dívat se na tebe je jako dívat se na Miley. Jste si tak strašně podobní, že mě to někdy až děsí.“

„Viděl jsem fotku a přijde mi, že máme akorát stejné vlasy. Měli! Chápeš, sakra.“ Podal Lennymu sáček bonbónu. Nevypadal zrovna nadšeně, což asi nebylo překvapující. Každej chce být unikát.

A Lenny věděl nejlíp na světě, že Clay unikát fakt je. Třeba dneska ráno nad ním stál a sledoval ho, jak ve spánku slintá. Unikátní. „Jste si podobní, vážně hodně. Oči, pusa, gesta… Ale ty seš mnohem víc…“ Rozhodil rukama, protože na to slova asi úplně neexistovala. „Miley byla tichá a klidná.“

Nikdy nehrála v trenkách na klarinet. No jo, nakonec se to fakt stalo. Trénuje rád před snídaní.

Nikdy se nesmála tak, až jí cola vystříkla nosem.

Nikdy nezakopla o vlastní nohu a nerozsypala přitom křupky po zemi.

Z toho plyne ponaučení. Když vytáhnete křupky z koše se špinavým prádlem, nedělte se s potřeštěným klukem, co nekoordinuje vlastní pohyby.

„Jsem rád,“ zamumlal Clay. „Skoro jsem se začal cítit jak její nedokonalá kopie. A to nejsem.“ Sundal kšiltovku a prohrábl si vlasy. „Nejsem,“ zopakoval sám pro sebe.

„Já vím. Znal jsem Miley tak dobře, že si na vás nejde nevšimnout i několika odlišností. Tak třeba… Ty seš kluk,“ zasmál se Lenny. „A máš světlejší oči než ona. A asi je blbý, že to říkám, ale i hladší pleť. Miley měla problémy s vyrážkou. Takže ne, nejsi její kopie. Promiň, jestli to tak vyznělo. A nemyslím si, že chodit za Janet je dobrý nápad.“

A pak že v sobě neměl dobro.

Clay se usmál a odkryl ďolíček. Ani ten Miley neměla. „Taky si to nemyslím. Jsem rád, že máme stejný názor.“

Vlak začal zpomalovat, oba vykoukli z okna.

„Je tady krásná příroda. Divím se, že nevezmeš kolo a někam nevypadneš,“ poznamenal Clay potichu. „Ale chápu. Někdy člověk prostě nemůže jinak, viď?“

Lenny se zmohl jen na pokrčení ramen.

Vlak zastavil, a tak oba vystoupili. Od kolejí pak vedla stezka do lesa, a čím dál se vzdalovali od nástupiště, tím méně turistů potkávali. Až se nakonec ocitli úplně sami.

Clay vytáhl mobil a vyfotil se. Poté vyfotil i Lennyho. „Máš nějaký kámoše, staříku?“ zeptal se a nadzvedl přitom obočí.

Znovu Lennyho vyfotil, a pak ještě jednou.

„Staříku? Staříku?“ ukázal na sebe Lenny a teatrálně otevřel ústa. „To jako, že jsem starej? To snad není pravda. Ta dnešní generace! Samý nevychovaný spratek,“ kroutil nevěřícně hlavou. „Samozřejmě, že mám kámoše. Hodně kámošů. Přesně čtyři sta dvacet sedm. A jsou skvělí a perfektní, protože jsem většinu z nich nikdy neviděl.“

Nejčastěji si psal s Panda123, kterého potkal ve skupině Optimisti s.r.o. Oba měli velice podobný pohled na svět. Přesto však zvedl ruce nad hlavu. „Oukej, oukej. Přiznávám. Nejsem nejspolečenštější člověk na světě. Ale hej! Lepším se. Tak třeba včera se mě kolega zeptal, jestli chci jít na pivo. A já jsem ho neodbyl pohledem nebo jedním slovem. Ale rovnou celou větou. Řekl jsem: Díky, Stane, ale to si raději ukousnu jazyk a píchnu špendlík do oka, než abych s tebou někam šel.“ S úsměvem se zadíval na oblohu. „Dětské krůčky.“

Clay přistoupil blíž, vypadal tak spokojeně. „Jo, dětské krůčky. Popravdě jsem si nemyslel, že na ten výlet kývneš. Nejseš zas takovej bručoun. Tam někde uvnitř musí být i kus člověka.“

„Aha! Tak kus člověka. Zajímalo by mě, co je na povrchu,“ pronesl sám pro sebe.

Pravdou bylo, že to na povrchu vypadalo poslední dobou lépe. To na povrchu se totiž docela snažilo. Ač Lenny sám sobě tvrdil, že nic nesouvisí s ničím, každé ráno se osprchoval, oholil, nosil čisté oblečení, voněl se, pravidelně umýval vlasy… Což samozřejmě vedlo k tomu, že si pak lidé v práci mysleli, že je přístupnější. A zvali ho na pivo.

Clay se rozešel pozadu. „No, vypadáš trochu unaveně. Chybí ti taková ta jiskra, odvaha a chuť udělat nějakou šílenost. Ale to není nic, na čem by se nedalo zapracovat.“ Zastavil a chvíli na Lennyho zíral. „Vlastně, jestli chceš názor odborníka, jsi doopravdy nesmírně krásnej kluk.“

„Nesmírně krá…“ Říkal co? Lenny přešlápl a upřímně doufal, že horkost zamíří do tváří, a prostě jen zčervená.

Ty vole! A kam jinam by jako měla mířit? Na co zas myslíš?

„… Ty seš šulin! Panebože, “ dořekl Lenny a zakroutil hlavou. „Raději mi pověz, co ten tvůj bejvalej. Seš z něho pořád hotovej? Jak je to dlouho, co jste se rozešli?“

Rozchody byly vždycky naprosto pohodové téma. Lidé se rozpovídají a Lennymu stačilo jen poslouchat.

„Tři měsíce. Popravdě jsem ten rozchod vyřešil po svém. Jako že jsem se z toho dostal po svém.“ Clay si odkašlal a začal patou vrtat důlek do země.

„To znamená co?“

Zvětšil důlek, jako by se do něj hodlal schovat. Pak však vzhlédl a pokrčil rameny. „Neříkám, že je to bylo nejlepší řešení, jasné?“

„Takže…“

„Prostě jsem si ho vyšukal z hlavy.“

Ještě že v tu chvíli přímo nad nimi zpíval pták, jinak by ticho bylo zcela určitě neúnosné. Lenny nejdřív nabral do pusy vzduch, takže vypadal jako bublina, a postupně ho vyfoukl. „No tak dobře,“ odpověděl.

Rozchody jsou pohodové téma. Jasně.

„S kolika hol-promiň, klukama jsi spal?“ zeptal se čistě ze zvědavosti.

Clay protočil oči v sloup. „Jen čtyři, je mi devatenáct. Akorát… Ti dva poslední byli najednou, jestli mi rozumíš.“

Jen čtyři, je mi devatenáct, buuu, ty vejtaho!

Lenny se zamračil a naklonil hlavu na stranu. „Musím se přiznat, že úplně né. Najednou. Hm. Jakože najednou?“

I ten pták překvapením ztichl.

Clay došel blíž, aby měl jistotu, že ho nikdo schovaný za stromem neuslyší. „Představ si, že jsi uprostřed. A jeden z těch kluků je za tebou, druhý před tebou. No a ten vzadu určuje tempo, a když do tebe…“

„Dost!“ vykřikl Lenny a ustoupil.

Nebyla to jeho vina. Měl si to přece představit a Lenny byl poslušný. A tak si to představil. Jak je v posteli se dvěma klukama. Jak do někoho přiráží a Clay přiráží do… „Dost! Stačí, nic dalšího vědět nechci, dobře? Tohle bylo příliš informací.“

Ruce strčil do kapes kalhot a odtáhl látku od rozkroku.

„Hele,“ pokračoval. „Kdybys někdy potřeboval, tak mi dej laskavě vědět, že si k nám někoho přivedeš. A ne u mě v posteli, jasné? Ani na gauči. Ani… No tak dobře, na gauči můžeš, ale dej si pod sebe nějaké prostěradlo.“

Bože! Tohle mu říkávala matka, když chodil ještě na základku. Zlato, klidně na sebe sahej, ale dej si pod sebe něco, ať furt nemusím prát ložní. No tak to je výborné. Stal se vlastní matkou.

Raději se rozešel pryč. „To bylo fakt trapný. Seš trapnej!“ nadával přitom sám sobě.

Clay ho okamžitě doběhl a položil mu ruku kolem ramen. „Lenny! Nech toho. Nechci, aby sis o mně myslel bůhví co. Každej dělá chyby, když přijde o člověka, kterého měl rád. Někdo se vyspí s kámošem, někdo má na koberci špagetu. Obojí může být sebedestruktivní, uznávám. Tohle ale není to, co chci, ani způsob mého života. Nikdy k tobě nikoho nepřivedu, leda bys chtěl seznámit s nějakou klavíristkou, anebo operní zpěvačkou.“ Poté Lennyho pustil a stoupl si před něj. „Omlouvám se, že jsem to řekl, neměl jsem. Chci být tvůj kámoš a někdy jsem až moc upřímnej, jasný? Nejsem tichý typ.“

Lenny se přívětivě usmál. Sranda. Tak on si Clay myslel, že právě pohoršil puritána. Vlastně to bylo dobře. Mnohem lepší než pravda.

Že vzrušil puritána.

Ale fuj, ticho!

„V pohodě,“ odpověděl. „Já tě přece nijak nesoudím. A nechápu, co máš proti mojí špagetě. No tak mi spadla na zem. Nezvedl jsem ji, protože jsem myslel, že ji sežere pes.“

„Ty máš psa?“ zeptal se podezřívavě Clay.

Lenny se poškrábal na nose. „Nemám. A to je ten důvod, proč tam ta špageta ležela tak dlouho.“

Nějakou dobu na sebe hleděli. Kdo s koho. Nakonec Clay rozhodil rukama. „Tak jo, zachráním tě,“ rozesmál se. „K jezeru je to přesně kilometr a půl. Dáme závod?“

A protože to byl klasický Clay, mladej, nezodpovědnej, hloupej, netolerantní fracek, tak zas a opět nečekal na odpověď a prostě se rozběhl!

„Děláš si srandu?“ volal za ním Lenny. „Tohle přece není fér. Vždyť jsi… Kurva!“

Byl to strašně zvláštní pocit. Vždyť neběžel věčnost. Upřímně si nebyl jistý, jestli jeho tělo ještě ví, jak na to. Nakonec usoudil, že končetiny se ještě nějak chytly, ale srdce a plíce měly na běhání docela vyhraněný názor.

„Asi mám infarkt,“ pokusil se ze sebe dostat, sotva zastavil. Opřel se o strom a v předklonu popadal dech.

„Ty seš totálně bez kondičky!“ vydechl překvapeně Clay a dlaní si zakryl ústa. „Nechápu. Myslel jsem, že to je přetvářka, všechny ty krabice od pizzy a nekonečný seriály. Že to je kamufláž. A tys nepředstíral.“

„Třeba předstírám, že nepředstírám.“ Lenny se zhluboka nadechl. Teprve poté pustil strom a dokázal stát rovně. „Dneska je den velkých přiznání. Tys byl napichlej na rožni a ano, myslím tím tam to. A já jsem samotář bez kondičky. Šokující, ale pravdivé.“ Došel – dobře, dopajdal – k jezeru a nabral vodu do dlaní, jenže dost smrděla, a tak ji raději nechal protéct mezi prsty. „A když ještě chvíli počkáš, přiznám se klidně i k tomu, že mám pod postelí schované gumové medvídky a v noci je potajmu žeru.“

To jsou ta dvě kila navíc za poslední měsíc.

Chtěl ještě dodat, že se o ně rozhodně nehodlá dělit, jenže Clay se z ničeho nic rozběhl. A v další vteřině Lenny doslova plaval v jezeře.

Vodu měl všude. V očích, puse, nose, uších, botách… Vyjeveně zamrkal. Byl natolik konsternovaný, že zůstal sedět v bahně, po prsa ponořený ve vodě. V páchnoucí, špinavé vodě plné žabinců.

A spratek se mezitím vesele smál.

„Proč jsi to udělal?“ zadíval se na Claye a zakroutil nechápavě hlavou. „To ti nestačilo, žes mě ponížil už při běhu?“

„Ponížil? Cože?“

Lenny se konečně postavil. Voda z něj stékala jako z vodníka. „Bavíš se, že jsem na dně? Že jsem troska?“

Clay zvážněl. „Ne!“ vyhrkl vyděšeně. „Nemyslím, že seš troska. Sakra.“ Nejistě se brodil vodou blíž. Nakonec vytáhl Lennymu z vlasů list a zahodil ho. „Nemyslím!“

„Myslíš, že jsem k ničemu. Že mám podružnou práci. Jsem zoufalec, co nemá žádné kamarády, nedoběhne k jezeru, žere jen pizzu, kouká na nekonečné pořady, smrdí jako přepálený olej, vypadá jako bezďák a nedokáže vyluštit ani jednu posranou lušťovku. Totiž křížovku. A na stupnici od jedné do deseti…“ Z ničeho nic se Lenny ušklíbl a skočil po Clayovi. Chytil ho pod koleny a strhl pod vodu. „Jak moc jsem tě teď dostal?“

Už hrozně dlouho se takhle dobře nenasmál.

Clay kašlal a plival vodu. „Ty seš hajzl! Už jsem myslel, že jsem ti zlomil srdíčko, já a moje příkrý soudy.“ Najednou ho měl Lenny kolem krku opici. Pověsila se na něj a pokoušela se ho dostat pod hladinu. „Ale víš co? Všechno, cos vyjmenoval, je vlastně pravda. Akorát ten olej nahradila rybina a taky – fuuuj! Jsou tady žabince!“

Opice ho sevřela ještě pevněji a pokoušela se po něm vylézt co nejvýš, aby se nedotýkala hladiny. Opice se nejspíš bála žabinců. Dokonce ječela: „To je odporný! Odnes mě ke břehu.“

„Ty seš ale princeznička. Mně se tady líbí, takže tu ještě chvíli zůstanu. Hned vedle tohoto sympatického žabince,“ uchechtl se Lenny a vůbec mu nevadilo, že na ně lidi ze břehu čumí.

„Vyhráls, gratuluju,“ zašeptal mu Clay do ucha a opřel se bradou o jeho rameno. „Jak moc živý si připadáš?“

Je to skvělé.

„Na to, že plavu ve sračkách, to vlastně není tak špatné,“ přiznal klidně a rozešel se ke břehu. Donesl Claye až k trávě. Tam ho postavil a svalil se na zem. Nedokázal se zbavit úsměvu, který se mu usadil ve tváři. Jako by byl permanentní.

Clay sundal boty a vylil z nich vodu. Pak vyždímal ponožky.

Těžko říct, kdy přesně se obloha zatáhla. Jestli ještě před koupáním, nebo až po něm. „Tohle bude ten pravej Survivor, kámo,“ poznamenal Clay, když zahřmělo.

Lenny zhluboka vydechl. „Super. Oba tu umřeme.“

x

Trochu čaje vylil na podlahu. Ponožkou kapky setřel, a pak se došoural k sedačce. Hrnek se Lvím králem podal Clayovi. „Posuň se trochu, smrade,“ zachrchlal, zatímco mu z nosu tekl sopel.

„Aspoň nemusíš do práce,“ zachrchlal úplně stejným hlasem Clay. Seděl ve sněhové závěji posmrkaných kapesníků a každou chvíli se dusil kašlem. Ale pořád se pokoušel hledat pozitiva.

Na tom, že umírali!

Sevřel horký hrnek v dlaních a pokoušel se z něj všechno teplo dostat do sebe. Pohodil hlavou k televizi. „Já myslím, že ho z toho vězení jen tak nedostanou. Casey je v pěkným průseru.“

„Brácha ho z toho vyseká! Uvidíš. Tak jako vždycky,“ mávl rukou Lenny a položil hlavu na polštář. Jenže se mu okamžitě ucpala nosní dírka, proto musel pozici přehodnotit. Popotáhl.

„Myslím, že mám horečku,“ pronesl Clay a položil dlaně na čelo. Naklepal polštář, ale stejně se několikrát převalil. Kopl Lennyho do kolene a skoro hystericky začal kapesníky odhazovat z deky. „Můžu sníst ten poslední prášek?“ (Ne, na odpověď fakt nečekal a snědl ho.) „Chvílema mám úplně dvojitý vidění. Ale tak co, tělo potřebuje čas od času vypnout. Jsem si jistej že ses mýlil a tohle nás nezabije. Dal bych si ananas z plechovky.“

Použil štěněčí pohled. A tomu Lenny nedokázal odolat. Takže vzal mobil a přiložil ho k uchu.

No?“

„Máš papír a tužku? Tak piš: ananas z plechovky, teploměr, ColdZyme, prášky proti horečce…“ vyjmenovával.

„A džus!“ naznačil Clay. Pak dostal záchvat kašle.

„… džus a pro jistotu, pokud se to nezlepší, vem i kyanid.“

Teď?“

„Ne, až za týden. Až na to, že za týden už můžu bejt mrtvej, trotle!“

A bylo by to jedině dobře!“

„Haha. Hlavně rychle, brácha. Ne, že se někde zakecáš.“ Lenny odhodil mobil na stolek a šálou utřel sopel. „Donáška tu bude za hodinu.“

Schytal další kopanec do kolena, protože se Clay pokoušel schovat pod deku nohy i krk zároveň. Vypadal přitom vlastně docela roztomile. Jako kuře, zasoplené, opelichané, červené, oteklé kuře. „Nemůžeme k tobě do postele?“

Byla to Lennyho postel! Jeho matrace, rošt, polštáře, peřina a tak do ní nikdo nesměl, až na to, že gauč byl pro ně dva směšně malej. A nepohodlnej. „Tak jo,“ souhlasil.

Přesídlování do ložnice jim zabralo půl hodiny. Skoro deset minut stáli nad spadenými kapesníky a dohadovali se, kdo se pro ně sehne. Nakonec situaci vyřešili po svém. Dokopali je do ložnice a z postele už to k zemi bylo blíž, takže se pro ně Clay dokázal natáhnout.

Lenny vyčerpaně usnul, ale za chvíli ho probudilo šramocení klíče v zámku a následně hlasité: „Brácha! Žiješ ještě, nebo jsem přišel pozdě?“

Zkoušel přimět tělo, aby se posadilo, ale poslechla jen ruka. Zbytek zůstal neposlušně ležet. A v další vteřině už stál starší bratříček v ložnici.

„Ehm. Ahoj?“

„Čau, toto trvalo, ty vole,“ zabručel Lenny. Bylo mu nesmírně špatně, takže opravdu nijak neřešil, že ho bratr načapal s klukem v posteli. Dělali sice spoustu nepřístojných věcí, jako utírání soplů do triček, chrchlání s otevřenou pusou a slintání, ale většina z toho se dala považovat jen za nechutné. „Tohle je můj spolubydlící Clay. To kvůli němu jsem nemocnej. Shodil mě do jezera, a pak začalo pršet.“

„Do jakého jezera?“

Lenny otázku ignoroval. Obrátil se na Claye. „Můj velkej brácha Daniel. Jo. Danny a Lenny. Praštění rodiče. A jen tak mimochodem, takhle mají vypadat sourozenci. Trochu podobně, ale ne jako dva klony. Měl by ses poučit.“

„Čau Clayi,“ kývl Daniel a vytáhl z tašky krabici džusu. „Tohle bude asi pro tebe. Brácha jí jen fastfood a chemikálie.“

(„Haha, vtipnej jako vždycky,“ mumlal Lenny do peřiny.)

Clay vděčně přijal džus. „Čau Danny, rád tě poznávám. Seš naše záchrana.“ Pořádně se napil a teprve poté pokračoval: „Náhodou, Lenny se poslední dny snaží. Zrovna včera snědl jablko. Sice to byl jablkovej koláč, ale koho to zajímá, že jo?“ Spiklenecky do Lennyho šťouchl.

(„Přesně! Moje řeč!“)

Danny zakroutil hlavou. „Vy jste mi ale páreček.“

(„A teď to přijde.“)

„Můžu s tebou na chvíli mluvit?“

(„Jsem to říkal.“)

„Přestaň bručet a vstávej,“ kopl Danny do matrace a odhodil z bráchy peřinu. Dostalo se mu několika nadávek, přičemž imbecilní slizoun byla ta nejslušnější.

„Nechceš mi to nějak vysvětlit?“ vyjel Danny, sotva se ocitli v obýváku. Založil přitom ruce na hrudi, aby vypadal ještě autoritativněji. To sice fungovalo, ještě když bylo Lennymu dvacet tři let, ale teď měl dvacet čtyři a rozhodně s podřízenou pozicí nesouhlasil.

„Ne.“

„Vypadá jako Miley!“

Lenny se zamyslel. „Fakt? Jsem si nevšim.“ Když Danny vtip nepřijal zrovna vlídně, což naznačovala naběhlá žíla na čele, rozhodil rukama. „Je to její nevlastní brácha. Neměl kde bydlet, co jsem měl asi tak dělat?“

„Tak sis ho nastěhoval do postele?“

„Nastěhoval se tam sám.“

Brácha hlasitě vzdychl. „Nevím, zda je to dobrej nápad,“ přiznal po chvíli. „Ale to je nejspíš tvoje věc. Takže já budu potichu a řeknu jen jedno: seš idiot. Tak a to je všechno.“

„Na to, žes to nechtěl komentovat, jsi použil docela dost slov. Ale oukej, teď nám smíš udělat čaj.“ Lenny se odšoural zpátky do postele, hezky do tepla. Nechal Dannyho, aby je obsloužil, spolkl dva prášky, vycumlal pastilku, stříkl si do krku ColdZyme, zpod postele vytáhl zbytek gumových medvídků, a pak spokojeně poslal brachu pryč.

„Co mi uteklo?“ potřeboval Clay vědět, sotva se za Danielem zavřely dveře.

„Ale nic. Přišlo mu divné, že mám v posteli kluka, který je podobný mojí mrtvé snoubence,“ odpověděl Lenny popravdě.

„A je to divné?“

Jako sviňa. Pro ostatní. Pro Lennyho zas tolik ne. „Kdybys tu nebyl, nemohl bys mi podat toho zeleného gumového medvídka. A to by bylo moc moc moc smutné.“

Clay se ušklíbl. Zvedl zeleného gumového medvídka a přiložil ho Lennymu ke rtům. Přitom se jich bříšky prstů dotkl.

„D-dík,“ vydechl Lenny nervózně a nasál.

Bylo to jako by líbal prsty mrtvému bráchovi svojí holky.

Teda… mrtvé holce svého bráchy.

BRÁCHOVI SVOJÍ MRTVÉ HOLKY!

No tak byl trochu zmatený, protože měl teplotu, snědl dva prášky, vysmrkal duši, vykašlal plíci a tvrdlo mu péro.

Zelený gumový medvídek mu vklouzl do krku, ale do špatné trubice, takže se začal dusit.

Miloval Miley, strašně moc, ale kurva… Clay mu právě zachránil život.

Vyplivl zelenou gumovou hmotu, která už nepřipomínala medvídka, na zem.

A pak sledoval Claye, jak spí.

x

Tak jistě, nikdy nesnil o tom, že skončí v mekáči. Že by ho bavilo řešit, kdy prochází cibule, jak správně osolit hranolky, jak mluvit se zákazníky, jak mluvit se zaměstnanci…

Osm hamu do toustru, prosím. Osm hamu do toustru, děkuji!

Kraviny. O tomhle nesnil.

Tak o čem? O čem snil, když mu bylo pět a šest a sedm a patnáct a dvacet?

Vždycky si říkal, že jestli se ho na to ještě někdo zeptá, vybouchne. Metaforicky začne řvát jako blázen a doslovně mu přitom exploduje mozek.

Snil přece o Miley.

Jednouché.

A složité.

Mohl dělat něco, co společnost považovala za méně podřadnou práci, ale co by se změnilo? Život bez Miley byl jako dívat se na televizi bez zvuku. Nebo jíst jídlo bez chuti. Poslouchat rádio a slyšet jen každé třetí slovo. Nebo čtvrté, nebo žádné.

Život bez barev. Prostě na hovno. Tečka.

Takže ne, nevadilo mu řešit, kdy usmažit další várku hranolek, a kdy jít pro balík do skladu, protože svět vnímal jen jako by za clonou. Až na to, že…

Až na to, že se objevil Clay. A Clay znamenal spoustu barev a ještě víc emocí. Jak neslyšet, když každé ráno troubil na klarinet? Jak nevidět, když se po bytě promenádoval bez trička? Jak o něm nesnít, když vyplňoval prakticky každou část Lennyho světa?

„Usmíváš se,“ řekla mu kolegyně.

Zamračil se. „To se ti jen něco zdá.“

„Nezdá. Pracuješ tu už skoro rok a takhle jsem tě ještě neviděla. Je to skoro děsivé. Řekni, že nás tu všechny nepostřílíš!“ pronesla pobaveně.

Nadechl se, aby odvětil, že nejraději by… Ale pak se otevřely dveře a vešel dovnitř Clay. Svým poťouchlým způsobem zamával a vydal se k pultu. Zakopl přitom o nohu židle, ale ustál to. „Nazdááár,“ plácl sebou na pult. Vypadal uříceně. „Mám pro tebe arašídovou proteinovou tyčinku.“

Lenny tyčinku vděčně přijal. „Dík. Co si dáš?“

„Eeeh, musím si něco dávat? Vůni hranolek mám doma. Říkal jsem si, že si k tobě hodím knížky. Mám pro tebe překvápko!“ Zvedl Clay varovně prst. „A ne, není to moje stěhování pryč. Nedělej si naděje.“ Tohle všechno ze sebe v podstatě vychrlil. Pak se zapřel o pult a poskočil.

„Sakra, na vteřinu jsem doufal.“ Prohrábl mu Lenny vlasy. Vzal velký kelímek a načepoval do něj pomerančový džus. „Na, vem si aspoň tohle. Kde máš ty knížky?“

Clay je vytáhl z batohu a hodil na pult. Většinou šlo skripta a učebnice. Lenny si začínal myslet, že má jeho nový spolubydlící úchylku na půjčování knih, protože jich doma měli dvě prdele.

„Počkám, až skončíš. Máš končit za chvíli, ne?“

„Jo, končím za čtyřicet minut. Doufám, že nejde o nějakou šílenost.“

„Čtyřicet minut? To si děláš srandu. No tak jo, budu trpělivej. Víš co? Dej mi teda jedny hranolky, prosim tě. S kečupem, však víš.“ Naklonil se a cvrnkl Lennyho do nosu.

„Půjdu do šatny dřív,“ slíbil Lenny. Na tác položil dvoje velké hranolky a přidal čtyři sáčky kečupu a všechno to pošoupl Clayovi. „Dobrou chuť.“

„Tak hele! Co si myslíš, že jsem? Nějakej dobytek?“ S těmi slovy nabral Clay hrst hranolek a celou ji narval do pusy. Dvě hranolky mu spadly zpátky na tác a jedna mezi rty trčela jako cigáro.

Lenny se natáhl a ukazováčkem hranolku zastrčil do pusy. „To rozhodně ne. Nemá smysl urážet dobytek.“

Těch posledních čtyřicet minut utíkalo nesmírně pomalu. Tak pomalu, že je musel strávit sledováním toho jediného zajímavého, co sedělo jen pár metrů od něj, četlo něco na mobilu a jedlo hranolky. A občas se usmálo. Nebo zvedlo zrak a zaksichtilo se. Třeba schválně zašilhalo a vyplázlo jazyk.

„Usmíváš se,“ řekla kolegyně.

Odtrhl zrak od Claye a zatřepal hlavou. „Neusmívám!“

„No jasně. Jsem ráda, že se neusmíváš proto, že by ses pomátl, ale proto, že seš zamilovanej.“ Při těch slovech se zadívala na Claye a nadzvedla obočí.

Bože, od jedné do deseti, jak moc je kolegyně kráva?

Nula. Opět nebylo třeba urážet dobytek. Byla to blbka a děfka (ne, to fakt byla, protože se skoro každou středu v chlaďáku zahřívala s hlavním manažerem, ačkoliv byla vdaná).

Raději se soustředil na Claye, který právě olizoval hranolku od soli. Vyplázl jazyk a přejel jím od jednoho konce na druhý.

Divné, konec směny byl obzvlášť… horký.

x

„Tak co pro mě máš?“ optal se zvědavě, když vyšel ze šatny.

„Musíme tam dojet. Nemysli si, že to mám v kapse.“ Clay sebral batoh a hodil ho na záda. Zatáhl za popruhy a zářivě se usmál. „Seš připravenej na výlet?“

„Výlet? To překvapení zahrnuje i výlet? Bože, za co mě trestáš?“ Udělal dva, tři otrávené kroky, ale pak otrávení přešlo. Což bylo zvláštní, protože normálně byl Lenny po směně až odporně protivný a dokázala ho vytočit každá maličkost. Ale Clay v něm tuhle povahu nějak potlačoval.

Takže se usmál. Sám pro sebe.

Jeli autobusem skoro třicet minut a celou cestu se dohadovali, kdo je nejlepší Avenger. A protože Clay je prostě Clay, zapojil do rozhovoru i pár sedící před nimi. Shodli se, že nejsilnější je Thor, ale Clay společně s dívkou rozhodli, že Tony Stark je rozhodně nejvíc sexy. Což Lenny neuměl posoudit. Že ano?

ŽE ANO?

Když vystoupili na předposlední zastávce, několik kilometrů od města, Lenny se nejistě rozhlédl po okolí. „Už mi řekneš, kam míříme?“

Clay pobaveně zakroutil hlavou. Chytl ho za ruku a táhl za sebou. Podle jeho výrazu to muselo být něco… jakože fakt NĚCO, protože úplně zářil. „Věříš mi?“ optal se, když došli k domu, který na první pohled vypadal docela obyčejně. Možná měl jen otravně dokonalý živý plot.

„No jo.“

Vešli na zahradu. Postarší paní se zástěrou a obrovským úsměvem je přišla přivítat, neustále kolem sebe máchala rukama a každému asi stokrát nabídla sušenku. Poté je odvedla za dům, kde si pod obrovskou jabloní hrálo štěně vlčáka.

„Našel jsem ti vysavač na špagety,“ pronesl Clay.

„Co to… Co to znamená?“ vydechl Lenny nevěřícně. Klekl přitom na kolena a natáhl ruku před sebe, aby ho štěně mohlo očichat.

„Líbí se ti? Ještě nemá jméno, můžeš ho vymyslet.“ I Clay přidřepl. „Nechtěl jsem, aby sis připadal sám, až se pak odstěhuju. Když se o někoho staráš, působí to léčivě i na tebe, chápeš?“

Mít psa je pěkná krávovina a mít štěně je krávovina dvojnásob. Štěňata nic neumí, chčijou na koberec, štěkají, serou, koušou, trhají, otravují, lítají jako blázni… Zaberou devadesát devět procent času. Je to, jako by se člověk rozhodl dát svému volnému času sbohem. To mohl docela klidně vstoupit do řádu, nebo se nastěhovat zpátky k matce.

A Lenny měl svůj volný čas rád. Gauč, telka, seriály a pizza. Takže ne. Rozhodně ne.

Jenže štěně bylo kurva tak roztomilé a olízlo mu ruku a nechalo se vzít do náruče. Takže jestli si někdo myslel, že se ho vzdá, byl asi blázen.

Přesně to samé ho napadlo u Claye. Byl hlučný, otravný, vlezlý, sral se do osobního prostoru, přepínal televizi a roztahoval se v posteli. Mít Claye bylo nesmírně vyčerpávající. Ale stačilo, aby se usmál, ukázal ďolíček a…

No tak fajn! Nechá si je oba!

„Tak hele, jestli si mám domů vzít psa, tak se nemůžeš odstěhovat! Jasné? Kdo by ho venčil, když bych byl v práci? To prostě nejde. Nemůžeš se odstěhovat.“ Zhluboka se nadechl, ale pohledem neuhnul.

„Tak co? Bereme ho?“ vyrušila je majitelka. Nesla krabici borůvkových sušenek, které jim vrazila do ruky.

Lenny zadržel dech.

„Jo. Rozhodně!“ řekl Clay naprosto suverénním hlasem.

A pak se kolem Lennyho něco dělo. Svět se pohyboval a točil a měnil a on měl v náručí štěně, co mu olizovalo krk a štěkalo na kosa ve větvích stromů. Takže si vůbec nepamatoval, kdy odešli, ani cestu zpátky na autobus, dokonce ani jak nastupoval. Nic.

Měl štěně.

„Jaký mu dáš jméno?“ naklonil se k němu Clay a trochu ho šťouchl ramenem.

Měl štěně a Claye.

„Ještě nevím, musím si to promyslet.“

Štěně se ve chvíli, kdy chtěl Clay něco říct a měl tedy otevřenou pusu, rozhodlo, že mu olízne nos. Jenže se úplně netrefilo, takže dostal krásného francouzáka. Lenny se smál tak, že se málem udusil. Pak mu však štěně stouplo na koule a to už legrační nebylo ani trochu.

„Vypadáš spokojeně,“ usmál se Clay. „Líbí se mi to.“

No tak asi ano. Takhle by mohla vypadat spokojenost. I když to znamenalo, že má za sebou osmihodinovou směnu u grilu, seděl v autobuse plném cizích lidí, bylo mu horko a právě dostal ránu do rozkroku. „Děkuju,“ zašeptal.

Clay přikývl. Naklonil se blíž a vlepil Lennymu pusu na tvář.

Byla to obyčejná přátelská pusa – teda, ne že by od nějakého kamaráda někdy nějakou dostal – ale rozhodně nic neznamenala, proto nebyl důvod, aby se mu tolik rozbušilo srdce.

Třeba měl infarkt z toho horka.

Trochu se odtáhl a nejistě se nadechl, aby zjistil, jestli umírá.

„Promiň,“ hlesl okamžitě Clay a odvrátil zrak.

„Jak tě proboha napadlo koupit mi psa?“ vyhrkl rychle Lenny, aby zahnal trapnost oné chvíle, kdy si jeden myslel, že přestřelil a druhý si přál, aby došlo k dalšímu přestřelení.

„Říkal jsem si, že ti prospěje, když se budeš o někoho starat. Navíc… Když jsme minule potkali tu starou ženskou s pudlem, mohl ses zbláznit. Vím, že máš rád zvířata.“

Vlastně měl Clay pravdu. Vždycky chtěl psa, ale Miley měla alergii, takže si mohl pořídit jedině tak nahé morče. Z těch měl ale trochu strach.

Zbytek cesty pak na střídačku pozoroval Claye a štěně.

Byli trochu jako rodina.

x

„Chceš pomoct?“ optal se Clay. Seděl přitom na gauči a čistil klarinet. Štěně, které na gauč nesmělo, leželo na gauči vedle něj a spokojeně hryzalo kost.

„Doufám, že na to nehodláš hrát,“ ukázal Lenny nožem na klarinet a nadzvedl obočí.

„Ach jo, myslel jsem, že jim zahraju něco na přivítanou. Ty seš ale morous.“ Clay tedy klarinet schoval a došel do kuchyně. Naklonil se přes Lennyho a zkontroloval, jak krájí mrkev. „Voníš,“ poznamenal.

„Jasně, že jo. Nastříkal jsem se tvou voňavkou,“ přiznal Lenny. (Taky použil bambucké máslo na obličej, aby měl vláčnější pleť a půjčil si pastu z černého uhlí, aby měl bělejší zuby a vlasy si umyl mandlovým šampónem, aby pořádně voněly.) Nabral trochu omáčky na lžičku a otočil se. „Ochutnej.“

Clay ho chytil za zápěstí a vsunul si lžičku do pusy. „Víc soli,“ rozhodl. „Neboj se toho. Brambory ji když tak stáhnou.“ Z kredence pak vytáhl víno. „Nevím, jestli jsem koupil správný, doufám, že je tvůj brácha víc buran než gurmán.“

„Danny nepozná rozdíl mezi vínem a šáněm. Rozhodně spíš buran. Klid.“

„No tak fajn,“ usmál se spokojeně.

„Skočíš ještě prosím vyvenčit Hranolku?“ zeptal se Lenny a pořádně omáčku přisolil.

„Teď jsi měl jít ty. Byl jsem s ní, když jsem došel z kavárny, pamatuješ?“ rozhodil Clay rukama, ale Lenny nahodil štěněčí výraz – jo, taky ho uměl – a tak se Clay nakonec vzdal. „No dobře, jsem hlava rodiny, to dám. Tak pojď, ty vometáku. Hranolko, jdeme ven!“ Popadl přitom vodítko a míček a za chvíli byl pryč.

Došla esemeska od bráchy. Do půl hodiny jsme tam. Takže jestli bylo tvoje pozvání apríl, tak si mě nepřej!

Nebylo to Lennyho pozvání. Přece nebyl blázen, aby si bral rodinu pod střechu a ještě ji krmil. Jenže Clayovi to přišlo jako geniální nápad, a když byl Clay z něčeho nadšený, tak neexistovala jiná varianta.

Zhruba za pár minut se rozrazily dveře. První do kuchyně vběhla Hranolka, zkontrolovala, zda někde na zemi nejsou popadané špagety, protože věděla, že to je přednostně její práce, a poté se vrátila zpátky na gauč, kam nesměla, aby dohryzala kost. Pak se ukázal Clay, rudý v obličeji, jako by za míčkem běhal on. „V kolik mají dojet?“ vydechl přesně ve chvíli, kdy se ozval zvonek.

„Teď.“

Byl to trochu chaos, protože Hranolka začala zuřivě štěkat a Danny ječel: „Je tady pes! Je tady pes!“ Jako by si ho doteď nikdo nevšiml. A pak ještě mnohem víc překvapeně: „JE TADY UKLIZENO. Panebože, je tady UKLIZENO!“

Znovu se zaměřil na Hranolku. „A taky pes.“

Lenny klidně přikývl. „Jo, to je Hranolka. Dostal jsem ji od Claye.“

„Dostal jsi psa,“ zopakoval starší brácha.

„Ano.“

„Od Claye.“

„Ano.“

„A pojmenoval jsi ho Hranolka.“

„Přesně tak.“

„Tak jsi asi magor,“ vydechl bratr a vešel do bytu.

Hned za ním stála hnědovlasá žena. „Tohle je Tatiana, Danielova manželka a rozhodně ta lepší polovina,“ představil ji Lenny Clayovi a pak ji objal.

Celá večeře probíhala v naprostém klidu. Tatiana byla velkou milovnicí hudby, takže si s Clayem a jeho klarinetem velice rozuměla. A i Danny se zdál z nového spolubydlícího nadšený. Z Hranolky byl poněkud rozpačitý, protože celou večeři seděla u něj, zírala na každé sousto, které dal do pusy, a slintala mu na kalhoty.

Když dojedli, šli Lenny a Daniel vyvenčit psa, zatímco děvč – Clay a Tatiana dál klábosili u stolu.

„Takže?“ vypálil okamžitě Danny, jakmile vyšli před dům. Byla už tma a nebylo vidět, jak se starší bratr tvářil, ale hlas měl velice naléhavý.

„Takže bychom si dnes přednášku ušetřili?“

Danny obrátil oči v sloup. Přitom vrazil ruce do kapes a zhoupl se. To dělal vždy, když měl tendenci kecat. „Já se přece nechystal dávat ti přednášku,“ kecal.

„Nelži.“

„Nelžu!“

„Lháři!“

„Posero!“

„Hňupe!“

„Buzíku.“

„Hov… CO?!“

Nastalo krátké ticho, kdy na sebe oba upřeně zírali. Kdyby nebylo staré babky, která mlátila holí do lavičky, nejspíš by zůstali odsouzeni zírat na sebe celou věčnost. Takhle ale Hranolka začala štěkat, cukla vodítkem a Lenny s bratrem ztratil oční kontakt. „Cos to říkal?“ optal se znovu.

Danny našpulil rty.

„Já přece nejsem… Nejsem!“

„Já upřímně doufám, že jsi,“ pronesl Daniel opatrně. „Protože druhá možnost je, že se k němu takhle chováš jen proto, že vypadá jako Miley.“

Zrovna v tu chvíli začala Hranolka chodit kolem, točit se v kruhu, až se nakonec nahrbila a vysrala. Lenny souhlasně přikývl. Jo, taky si myslím, že mele sračky! „Chovám jak?“ zeptal se, zatímco z kapsy vytáhl sáček. Nasadil ho na ruku, ale než se sehnul, čekal na svou odpověď.

Přece se ke Clayovi choval úplně normálně!

„Usmíváš se na něho.“

To snad není nic zvláštního.

„Když jsme odcházeli, objals ho na rozloučenou.“

No a? To přece taky nebylo tak divné. Hodně kamarádů se objímá. „Nic z toho nedokazuje… nic. Nic nedokazuje nic. Tak.“ Připadal si jako naštvané dítě, co potřebuje dokázat pravdu za každou cenu.

„Stál u stolu, sbíral talíře a tys mu položil ruku na zadek!“

Clay má moc hezký zadek. „To je, respektive byla, náhoda. Chtěl jsem ho podpořit ve sbírání nádobí.“

„Bože, co to vykládáš za nesmysly? Prostě ti říkám, že se k sobě chováte jako pár, mluvíte spolu jako pár, vypadáte jako pár a žijete jako pár. Takže… Jste pár?“

Teprve teď se Lenny konečně sehnul pro hovno a sebral ho. Připadalo mu to jako přiměřená metafora jeho života. Sáček s hovnem. „Ne,“ odsekl klidně.

„Ne?“

„Ježiši, ne!“ vyštěkl naštvaně. Kopl přitom do šutru. „Jasně, že nejsem.“

„Ale ty bys chtěl. Líbí se ti,“ konstatoval Daniel klidně. Jasně, protože pro něj byl život vždycky perfektní. Žádné kamiony, které by mu všechno vzaly. Žádná hovna. Takže klid.

Lenny se vydal zpátky k domu. Usoudil, že by mnohem raději poslouchal Clayovo troubení na klarinet a popíjel přitom kafe. Nebo vodku. „Samozřejmě, že se mi líbí. Vypadá jako Miley. A Miley se mi líbila.“

„Až na to, že je to kluk.“

„No nekecej! To fakt?“ vyvalil Lenny oči a zakryl si dlaní otevřená ústa. „Tak to mě poser u viaduktu! Je to kluk?“

Možná byl Danny odsouzený neustále obracet oči v sloup, protože za dnešní procházku to udělal minimálně počtvrté. „Přestaň dělat kraviny.“

Lenny si v hlavě ten rozhovor pojmenoval jako Totálně debilní a zbytečný rozhovor a hodlal na něj okamžitě zapomenout. Jenže pozdě večer, když už ležel v posteli, se na něj Clay nepřímo zeptal. (No dobře! Clay s ním od chvíle, kdy onemocněli, spával v posteli. Ale neznamenalo to, že… Sedačka prostě byla až příliš měkká a malá. Nebylo v tom nic romantického. Ne.)

„Tvůj brácha je moc fajn. A Tatiana taky,“ pronesl Clay. Voněl přitom jako bambucké máslo, které si každou noc patlal na obličej, aby ho měl vláčnější. Což měl. Což Lenny nemohl tušit, protože neměl důvod, aby ho hladil po obličeji. Což Lenny samozřejmě ale tušil, protože ho několikrát přece jen pohladil.

„No jo, dá se to. Jako děcko byl pěknej kretén,“ usmál se Lenny. „Chtěl se mnou mluvit o samotě, když jsme šli venčit Hranolku.“

„Proč?“

„Kvůli tobě,“ přiznal a lehl si na bok, takže měl Claye přímo před sebou.

„Kvůli mně?“ zašeptal Clay a lehl si blíž.

V pokoji se oteplilo. O sto stupňů celsia, přinejmenším. Ale Lenny se nedokázal pohnout, proto se neodkryl, ani neotevřel okno nebo alespoň ventilačku. „Říká, že se k sobě chováme jako pár. Že náš vztah není zdravý.

Clay zamrkal a položil mu ruku na hrudník. „A co si myslíš ty?“ zeptal se téměř šeptem.

Že je příšerné horko. Že se z toho horka asi zblázním.

Když se nedočkal žádné odpovědi, pokračoval. „Chceš vědět, co si myslím já?“

Lenny chtěl říct ano, ale hlas ho neposlechl, prostě si jen tak zkolaboval, takže v pokoji zaznělo jen chrčivé „A.“

Srdce se zastaví… To říkávala Janet. Nezáleželo na tom, že ji opustil manžel, protože při polibku se ani jednomu nikdy nezastavilo srdce. Jen pokud se srdce zastaví, je to pravé. A taky říkala zasranej sráč a doufám, že mu shnijou koule. A další věci, ale ty už tak poeticky nezněly. Navíc teď bylo důležité jen to srdce, protože když se Clay naklonil úplně nejblíž a přitiskl své rty na jeho, Lennyho srdce se dočista zastavilo.

Pitomé idiotské srdce, co netušilo, že takhle nesmí reagovat. Nemůže, protože… Potom mu vynadá. Potom vynadá i rtům, které se samovolně pohnuly, aby ochutnaly ty druhé. Jemné a plné s příchutí bambuckého másla a taky trochu čokolády, což znamenalo, že Clay zase užíral Lennyho tajnou zásobu.

Možná nakonec bude muset vynadat všem. I sám sobě, protože se cítil nádherně. Objal Claye kolem pasu a přitáhl k sobě. Otevřel trochu rty a dovolil, aby se dotkli jazyky. Dovolil sám sobě hladit Claye po zádech a nemyslet a zapomenout.

Na celý večer, což se mu ještě nikdy nestalo.

x

První ranní myšlenka by měla znít nějak takhle: „Do prdele, zkurvené, jsem to podělal, když jsem se líbal s bráchou mojí mrtvé holky, který vypadá přesně jako ona. Jsem idiot, kretén, pitomec a debil.“

Ve skutečnosti ale byla první myšlenka spíš něco jako: „Chce se mi chcát.“ A hned potom: „Bolí mě rty.“ A nakonec: „Tak nádherně líbá!“

Jakmile se Lenny pohnul, Hranolka vběhla do postele a začala mu olizovat ucho, což byla dobrá příležitost, jak zdrhnout. „Nech toho, no tak neblázni. Vezmu tě ven, dobře?“ Rychle na sebe naházel oblečení a zmizel.

Chodil po venku skoro hodinu. A přemýšlel.

Dobral se však jen k tomu, že se v takové situaci nejspíš nedá k ničemu dobrat.

Když došel domů, Clay už byl oblečený a chystal si v kuchyni snídani. Bytem voněla káva, smrděla trapná atmosféra a na židli ležel zabalený batoh.

„Máš přednášku?“ zeptal se Lenny nejistě.

Clay se k němu s nožem v ruce obrátil a pořádná hrouda arašídového másla dopadla na zem. „Máš strach?“

Kurva jo. „Všude tady kapeš,“ pronesl Lenny s pohledem upřeným na zem.

„Hm,“ uvědomil si Clay a hodil nůž do dřezu. „Promiň. Jen jsem si říkal, jestli ses třeba lekl, že odcházím. To bylo hloupý. Promiň znovu.“

„Neodcházíš ale, že ne?“

Clay nakrčil čelo. Pramen blond vlasů mu spadal do očí, proto pohodil hlavou. Zároveň s tím se kousl do rtu. „Lenny, já tě mám rád,“ pronesl poté pevným hlasem. Skoro jako by si ta slova celé ráno nacvičoval.

„Jak to myslíš?“ zeptal se hloupě Lenny, protože odpověď už přece znal. Znal ji včera večer, když se líbali, když ráno vstával z postele, i když se vrátil domů z procházky. Prostě ji věděl.

„Ty víš, jak to myslím.“ I Clay věděl, že Lenny ví.

A Danny věděl. Tatiana věděla. Kolegyně z práce věděla.

Všichni všechno ví.

Ale nikdo nechápal. Nikdo totiž neměl nejmenší tušení, jaké to je. Jaké je dívat se do očí jemu a nemyslet na ni. Po všech těch měsících, kdy myslel, že už se nedokáže nadechnout. „Dneska mám směnu do sedmi,“ řekl roztržitě. Sebral hrnek s kafem a napil se. Poté si ovšem uvědomil, že je to Clayovo kafe, zazmatkoval a vyplivl ho zpátky. „Ehm… Myslíš, že stihneš vyvenčit Hranolku? Vezmu ji na pořádnej výlet po snídani, ale víš jak… Bude unavená asi jen pět minut a pak… No, jestli se ti to nehodí, tak v pohodě. Určitě to vydrží a já budu z práce spěchat. Možná rovnou poběžím.“ Nafackoval by si za to, že se znovu napil.

„Lenny!“ vyštěkl Clay, aby ho zastavil od blábolení. „To je v pohodě, dobře? Netrap se kvůli tomu. Vyvenčím ji.“ Sebral kufřík s klarinetem, protáhl se kolem a v další vteřině práskly vchodové dveře.

x

Dalších pár dní to bylo dle Lennyho slov docela čudné. Clay většinu dnů trávil venku, přicházel pozdě v noci, vyspal se a ráno zase zmizel, takže žádné troubení na klarinet, ani ranní erekce. Všechny rozhovory se točily kolem venčení Hranolky a kupování hajzlpapíru.

Jinak nic. Jakože vůbec nic.

Až do jednoho večera, kdy Lenny seděl u televize (Casey se už uzdravil, nakonec neskončil ochrnutý a dal se dohromady s Tamarou, ale k jeho smůle pak skončil neprávem ve vězení, ach jo), jedl zeleninovej salát s bílou čokoládou a občas poškrábal Hranolku na čenichu. A Clay se doma objevil dřív.

„Dneska jsem hrál na funuse. Byla to pěkná fraška. Nechápu, proč se lidé neloučí jinak. A nechápu, proč ti to říkám. Promiň,“ pronesl unaveným hlasem a svalil se na sedačku. Sebral kus čokolády a nacpal si ji do pusy.

„Jsi v pohodě?“ zeptal se Lenny a ztišil televizi.

„Jo.“

Jeho jo znělo a fungovalo jako dej mi pokoj a na nic se mě neptej, takže se Lenny obrátil zpátky k televizi a pokoušel se slušně a spořádaně jíst, protože tušil, že na něj Clay i Hranolka zírají.

Kus rajčete mu vyklouzl z pusy a dopadl na tričko.

„Myslíš hodně na Miley?“ vypálil z ničeho nic Clay.

„Proč se na ni ptáš?“

„Protože žárlím.“

Lenny položil misku na stůl a obrátil se tak, aby měl Claye přímo před sebou. A uvažoval, co by měl na tohle říct. Je k tobě upřímný, měl bys být taky, napadlo ho, ale tuhle myšlenku zase zasunul do pozadí (jakože někam hodně daleko, ale klidně i do prdele).

„Řekl jsi, že byla první úplně ve všem. Ona, ne já. Vím, že je to dětinský, ale žárlím. Dívám se na tebe, když se díváš na mě, a říkám si,…“ pokračoval Clay. Naklonil se blíž, jeho rty byly zase tak blízko, že Lennyho mozek opět hlásil ústup.

Ty rty jsou až moc sexy, tady to nedám, končím a odcházím… Jakože haha, ale kurva ono to tak fakt bylo.

„… jestli mě vidíš. Moji pusu, ne její. Jestli víš, žes líbal moje rty.“

Lenny uhnul pohledem. „Přestaň.“

„A proč?“ odsekl Clay drze. A ještě drzeji přehodil nohu přes Lennyho a úplně nejdrzeji na něj dosedl. A zadkem tlačil na penis a voněl a mrkal a vypadal nádherně a tlačil zadkem na penis.

„Co to děláš? Prosím, nech toho.“ Lenny se ho pokusil odtlačit, ale Clay ho okamžitě chytil za dlaně a položil si je na boky. Trochu se zhoupl a to bylo tak… tak…

„Strašně se mi líbíš. A mám tě rád, šíleně moc. Udělal bych pro tebe cokoli, abys byl šťastnej.“

„Clayi.“

„Polib mě, prosím.“

„Nemůžu,“ vydechl Lenny, ale pohledem doslova visel na jeho rtech, na úsměvu, na ďolíčku.

„Proč ne?“ Clay přesunul Lennyho ruce na své tváře a trochu se do nich zapřel. Vypadalo to, jako by se s nimi mazlil.

To byla jednoznačně dobrá otázka. Proč ne? Proč ho prostě nemohl políbit a obejmout a zabořit nos do blond vlasů s vůní mandlí. Proč prostě… Opatrně pohnul palcem a přejel Clayovi po rtech.

„To je ono,“ zašeptal Clay a ještě víc se k němu přitiskl. Jeho tělo bylo tak horké a hebké a…

„Clayi,“ vydechl Lenny vzrušeně.

Srdce se zastaví… No jo, už se to stalo zase. Ale copak mohl něco dělat? Copak šlo necítit, když ten kluk, co mu seděl na klíně, byl tak perfektní? Naklonil se dopředu a líbnul ho na horní ret. Pak dolní a nakonec olíznul oba najednou.

Spustil ruce, aby ho mohl pořádně obejmout a přitáhnout blíž.

Nebyla to myšlenka, nebyl to ani žádný pocit, nebo vzpomínka, co ho probralo. Ve skutečnosti se lekl, když Hranolka štěkla, jak se dožadovala pozornosti, jelikož jí nejspíš připadalo, že páníčci dělají něco děsně zajímavého. A chtěla se přidat.

„Ne, krucinál, tohle ne!“ vyhrkl Lenny a vyděšeně vyskočil na nohy.

Clay, který na něm seděl, něco podobného nečekal a spadl na zem. Trochu vyjeveně zíral nahoru. „Chápu,“ zamumlal. „Tak dobře.“

„Nechápeš! Ty… Ty vůbec nechápeš, jaké to pro mě je. Tohle… Sakra.“ Lenny došel k oknu a vyhlédl ven.

„Ne, Lenny, nechápu,“ souhlasil Clay a postavil se. Nějakou dobu přešlapoval, ale nakonec docela nahlas vykřikl: „Vidím to dost jednostranně, protože jsem se do tebe zamiloval!“

Zamiloval.

Zamiloval. Dost idiotské slovo, které umí docela rychle všechno změnit. Což taky udělalo, protože v další vteřině Clay s dupotem došel ke vchodovým dveřím a popadl vodítko. „Vezmu Hranolku ven,“ zavrčel a pořádně práskl dveřmi.

No výborné. Posral jsem to a ještě mi stojí péro.

x

Jedna.

Dva.

Tři.

Čtyři.

Pět.

Šest.

Sedm.

Osm.

Devět.

Deset.

Jedenáct.

Dvanáct.

Ano, přesně tak dlouho se nic nedělo. Takže kurva dlouho! Posraně moc dní, kdy se Clay tvářil, že Lenny neexistuje, spával na gauči, objevoval se doma jen na hodně krátký čas a přestal žrát tajnou zásobu čokolády.

Což Lennnyho neuvěřitelně vytáčelo. Že si nevzal. Že se tvářil ublíženě a stejně ublíženě neochutnal ani čtvereček. Blbeček.

A dusno a ticho by nejspíš nikdy neskončilo, kdyby se Lenny jednou nevracel z procházky a nenašel u dveří stát urostlého, vysokého, pohledného… nějakého chlápka s nedbale přehozenými vlasy na bok, což by samozřejmě někdo mohl považovat za sexy, ale Lenny se rozhodl, že s tím rozhodně nesouhlasí.

Nesouhlasí.

„Ano?“ vyštěkl docela nepříjemně, zatímco pohazoval klíče z ruky do ruky.

„Čau, kámo. Je Clay doma?“

Prej kámo. Kokot.

„Je ve škole. Přijde asi do hodiny,“ odsekl Lenny a otevřel vchodové dveře. Hranolka ho málem podkosila, jak se rozběhla k misce s vodou, takže zavrávoral a praštil ramenem do futer.

Což kok-kluka pobavilo. „Aha. Nemohl bych na něj počkat vevnitř?“ zeptal se drze a jazykem šťouchl do piercingu v dolním rtu.

„Ty seš Clayův kámoš?“ Lenny samozřejmě věděl, že má Clay nějaké kamarády, jen nikdy nepřemýšlel o tom, jak vypadají.

„Jsem Mike.“

„Mike,“ zopakoval Lenny a dlouho a upřeně na něj zíral. Nesouhlasil. Nesouhlasil s tím, že je Clayův kámoš vysoký a ramenatý a uhrančivý a na první pohled se zdálo, že v kalhotách ukrývá minimálně dělo. Kdo kurva nosí takhle upnuté rifle?

„Takže můžu počkat vevnitř?“ optal se Mike a nahlédl do bytu.

V žádném případě!

„Fajn,“ odvětil Lenny a pustil ho dovnitř. „Clay se nezmínil, že za ním někdo přijde.“

„Clay neví, že jsem tady, je to překvapení. Poslední dny byl docela smutnej, tak jsem si řekl, že se stavím. Byl jsem u sestřenice ve vedlejším městě. Vezmu ho ven, zachlastáme, trochu se rozveselí, znáš to…“

Lenny pevně sevřel rty k sobě, aby okamžitě neodsekl, že nezná. Takový výraz pro zašukáme si, opravdu nikdy dřív neslyšel. „Jasně,“ procedil mezi zuby.

Nechal ho sednout na gauč, nabídl sklenici vody, ale pak se s notebookem posadil ke stolu, aby měl Mikea neustále na očích, ale on jeho ne. Prohlížel si ho. Rysy obličeje, vlasy, svaly rýsující se pod tričkem… Chodí s Clayem? Tohle se Clayovi líbí? Hromotluci, co by ho dokázali celkem snadno zalehnout?

No a co. Clayovi se přece mohl líbit kde kdo. Je to jedno.

Ale Clay mu vyznal lásku, takže přece existovala možnost, že měl rád i hubenější typy ala mladší Sirius Black. Praštil naštvaně dlaní do stolu, což Mikea asi trochu zneklidnilo, proto se vymluvil na mouchu. Pro jistotu ještě několikrát kolem sebe zamával rukou, aby dal najevo, že ho něco obtěžuje.

Obtěžovala ho Mikeova přítomnost.

A upnuté kalhoty.

„Co ten klarinet? Ještě tě nesere?“ pronesl Mike klidně a přehodil ruku přes opěradlo.

„Ne. Vlastně ho mám docela rád,“ zalhal tvrdohlavě.

Na stupnici od jedné do deseti se v protivnosti pohyboval někde kolem devítky. A pokud by ten mamlas ještě promluvil, rozhodně by překročil na desítku. A desítkově protivného Lennyho není radno srát.

Trvalo dalších dvacet minut, než se otevřely vchodové dveře. Nejprve zareagovala Hranolka. Rozeběhla se ke dveřím, shodila přitom ocasem sušák na prádlo, který zatarasil cestu z obýváku do chodby.

„No nekecej!“ vyhrkl Clay nevěřícně, když uviděl návštěvu. Rozešel se k němu, ale zakopl o sušák, takže nebylo jasné, jestli Mikea sám od sebe objal, nebo mu prostě spadl do náruče. „Kámo, tak rád tě vidím. Jak se má Becca?“

„Ptá se na tebe, znáš to. Musíš mi ukázat město, potuloval jsem se tady dvě hodiny a nenašel jsem ani jeden dobrej bar, ty vole.“

„No jasně!“ vyhrkl nadšeně Clay, úsměv od ucha k uchu. Takhle ho Lenny už nějakou dobu neviděl.

A kdo za to může? NO JÁ ROZHODNĚ NE.

A kdo může za to, že se zase usmívá?

Teprve až poté se Clay obrátil na Lennyho a s mnohem menší dávkou energie řekl: „Ahoj.“ A nic víc.

Lenny jen mávl nazpět.

„Tak půjdeme?“ rozhodl Clay. Sehnul se k Hranolce a pohladil ji. „Nono, ty nejdeš, vlku, budeš tady s Lennym, dobře?“ Nechal si olíznout obličej.

„Tak ahoj, rád jsem tě poznal,“ mrkl Mike na Lennyho a rozešel se za Clayem. A přitom mu docela očividně položil dlaň na bedra.

Pičus!

„Clayi, počkej!“ vykřikl Lenny okamžitě.

„No?“

Ať ten kokot jeden idiotskej tu ruku okamžitě sundá, nebo řeknu Hranolce, aby ho sežrala!

„Eee… Vezmu Hranolku v noci k sobě do pokoje, aby neštěkala, až přijdeš,“ řekl Lenny nervózním hlasem a zhoupl se na špičkách.

A kdo byl kokot teď? Obzvlášť, když dveře od ložnice zavíral každou noc a Hranolka na Claye nikdy, ani jednou, nezaštěkala.

„To je v pohodě. Nevím, jestli v noci přijdu.“

Hlavní dveře se zabouchly a bytem se rozneslo ticho. Takové to ticho, kdy se jeden chce rozkřičet, aby ho přerušil. A tak to Lenny udělal, zakřičel. Kopl do linky a pak do ní pro jistotu plácl dlaní. A ještě jednou a znovu. Jako by zabíjel stovky mravenců.

A Mike je nesympatická svině.

x

Hodiny se vlekly. Minuty se vlekly. Lenny seděl u stolu, propiskou poklepával na desku a odpočítával.

Už jsou spolu venku skoro dvě hodiny, tři… nekonečná doba, za kterou se dá stihnout tolik věcí. Smát se. Líbat. Milovat.

Vydržel do sedmi, pak sebral vodítko a vyběhl před dům. Rozhlédl se, jako by doufal, že Claye zahlédne, přicházet domů, nebo třeba sedět na lavičce. Ale před domem postávala jen skupina dívek, které listovaly časopisem.

Vydal se proto kolem obchodu, přes park až na louku, kde Hranolku pustil. Z kapsy vytáhl mobil a našel bráchovo číslo.

„Co se stalo?“ vyhrkl Daniel okamžitě.

„Jak to myslíš?“

Na druhé straně bylo pár vteřin ticho, ale pak starší bratr zakašlal. „No, voláš mi, což se normálně nestává. Takže předpokládám, že se něco stalo.“

To je pravda. „To není pravda,“ odvětil Lenny a dokonce zakroutil nesouhlasně hlavou.

„Ale ano je. Takže se ptám znovu. Co se stalo? Něco s Clayem?“

Lenny sebral ze země klacek a hodil ho před sebe. Hranolka se za ním rozběhla. Alespoň někdo vypadá spokojeně. „Ne-e.“

„Aha, takže ano. Cos mu provedl?“

„Já jsem mu nic… Aaa,“ zavrčel Lenny a zaklonil hlavu. Stmívalo se hodně rychle, bylo mu jasné, že pokud se neobrátí, nejspíš se bude přes pole vracet v absolutní tmě. Ale co už. Nanejvýš spadne do nějaké sračky a na to už si dávno zvykl. „Zamiloval se do mě. Prý.“

„Ha. HA! No tak to je totálně nepřekvapivé. Tatiana to poznala do půl hodiny a i mě to trklo do konce večeře. Gratuluju,“ popřál Daniel. „Jsem věděl, že k tomu musí dojít.“

„Ale hovno.“

„Ty seš zas s Hranolkou venku?“

„Jo, ale… Danieli! Já s Clayem přece nechodím,“ dostal ze sebe Lenny vyčerpaně.

„Proč ne?“

Lenny zkrabatil čelo a dokonce zastavil, aby mohl přemýšlet. Jen netušil, nad čím přesně by měl přemýšlet. „Ty víš proč.“

„Kvůli Miley,“ pronesl bez váhání Danny a přitom hlasitě vzdychl.

Miley bylo dvacet tři let, když stála na zastávce, čekala na bus a srazil ji kamion. V té době mluvili o zakládání rodiny, o svatbě a dětech a stěhovali se k sobě. A když o ni přišel, zhroutil se mu celý svět. Bylo to teprve něco málo přes rok. Takže… „Ano.“

„A proč kvůli tomu voláš mně? To přece musíš vědět sám, jestli jde jen o to, že vypadá jako Miley.“

„Co?!“ vyhrkl Lenny překvapeně. „Ale to je nesmysl. Vůbec nevypadá jako ona. Má mnohem světlejší a dokonce i jemnější vlasy než ona, a taky světlejší, výraznější oči. Miley měla na nose docela dost pih, ale Clay ne. A když se usměje, udělá se mu na levé tváři ďolíček. To mi ze začátku taky přišlo hrozné, že se podobně usmívají, ale víš co? Neusmívají. Clay má mnohem širší úsměv a špatně se to vysvětluje, ale kolikrát mi přijde, že se usmívá celým tělem. Stojí k tobě třeba zády a ty přesně poznáš, že se usmívá. A mají odlišná gesta, Clay strašně rozhazuje rukama. Kolikrát shodil ze stolu sklenici, a máš ho vidět, když krájí a přitom se snaží něco vyprávět. Můžeš být rád, že tě tím nožem nepodřeže.

A to nemluvím o povahách. To jsi musel poznat i sám, že jsou každý úplně jiný. Miley byla úžasně milá a klidná a vyrovnaná, kdežto Clay je… Nenapadá mě jiné slovo, než hurikán. Všude je ho plno. Umí být otravný a hlučný a vlezlý a ukecaný a roztahuje se v posteli, jí moje jídlo, nutí mě dělat pitomosti a ještě má tu drzost tvrdit, že Denny se ke Caseymu hodí víc jak Tamara. Taková kravina. Bože. Prostě… Ne, říkám, že ti dva si nejsou vůbec podobní. Vlastně přemýšlím, jestli mi ten šulin nekecal a je vůbec její brácha.“

Jakmile nastalo ticho, Daniel ze sebe vydal nejprve zaražené eee, ale pak vydechl: „Panebože, nikdy jsem tě neslyšel říct tolik slov najednou!“ uchechtl se, ale pořád zněl nevěřícně. „Ty seš jak bukvice!“

„Co? Ne! Jasně, že ne!“

„Ale jo! Seš z něj úplně hotovej!“

Lenny nakonec prošel přes celou louku a dostal se zpátky mezi domy. Během monologu si ani neuvědomil, kudy přesně šel, ale najednou se ocitl před zdí, na kterou někdo napsal: Lenny, miluju tě! A hned vedle bylo: Rolling Stones a Co bolí, to přebolí – a pod to někdo černou fixou dopsal: Tebe asi ještě nikdo nekopl do koulí.

„No tak jo, jsem,“ zašeptal při pohledu na zeď.

„Seš?“ vypískl Danny, což bylo trochu jako malé probuzení, proto Lenny okamžitě zakroutil hlavou.

„NE! Nevím. Nech mě!“

„Takže co?“

„Proklínám se, že jsem ti volal!“

„Řekni mu, že ho máš rád!“

„Nějak blbne signál. Přestávám tě slyšet!“ zařval Lenny a dal si telefon dál od ucha.

„ŘEKNI MU TO!“

„NESLYŠÍM TĚ!“

„Blbečku!“

„Pitomče!“ Lenny zavěsil a pro jistotu mobil rovnou vypnul, aby měl od bráchy pokoj. Teď si nadával. Ptal se sám sebe, co si od toho všeho sliboval. Že mu brácha pomůže nějak osvětlit, co cítí? Že ho přiměje nějak to pochopit?

Domů došel kolem deváté večer. Byt byl stále prázdný.

No jistě. Clay někde prcal s modelem Mikem. Vždyť tak to Clay přece dělá. Minule se nechal napíchnout na rožeň, aby zapomněl na bývalého.

„Myslíš, že dneska v noci vážně nepřijde?“ zeptal se Lenny při pohledu na Hranolku. Ta zavrtěla ocasem a přinesla rozkousanou, oslintanou hračku. Lennymu chvíli trvalo, než ji sebral a hodil na chodbu. „Máš pravdu. No a co. Kašleme na něj.“

Za hodinu chodil po obýváku, od okna ke gauči a zase zpátky a soustředil se na počítání kroků. „Jako co si tu budeme vykládat. Spolu to zvládáme stejně nejlíp, že jo? Nikdo do nás v posteli nekope a nebere nám peřinu.“

V jedenáct pak namazal toustový chleba pomazánkou, přidal list salátu, rajče, avokádo, tofu a kečup. „Mám samotu rád. Jako dřív jsem byl spíše společenský typ, ale nevím, jak psi, jo, ale lidi se mění. Takže myslím, že mi prospěje být víc sám.“ Kousl do toustu a chvíli přežvykoval. „Poslední dobou tu stejně skoro vůbec není. A funguju. Nebo ne? Seš nejlepší posluchač na světě, víš to? Člověk ti může říct první poslední a ty jen radostně vrtíš ocasem. Akorát bys se mnou nemusela tak často chodit na záchod. To bych bez tebe určitě zvládl.“

V jedenáct třicet se spustilo relé výtahu. Lenny vyskočil z křesla, doběhl na chodbu a čirou náhodou skončil u kukátka, proto do něj nakoukl, aby zjistil, že to byla jen pitomá sousedka. Zajímalo by ho, kam ta bába pozdě v noci lezla.

„Co když se fakt nevrátí?“

O půlnoci zapnul televizi a díval se na béčkový horor. Žena v přiléhavých šatech zrovna přišla o hlavu, když v zámku zarachotily klíče. Lenny v první vteřině myslel, že si příšera přišla i pro něj, než mu došlo, že ve dveřích stojí Clay.

Těch emocí bylo najednou příliš. Jako by celý večer trpělivě čekaly, až dostanou příležitost projevit se a právě nastala jejich chvíle. Mlátily se v Lennym jako šílené a vyústily v docela hysterický výkřik: „Spal jsi s ním?“

Clay došel do obýváku. Přes opěrku židle přehodil bundu a poté došel k lednici a vytáhl krabici kaktusového džusu.

„Takže spal? Odpověz mi!“ dorážel Lenny. Jako… nezajímalo ho to, jasně, že ne, protože Clay si mohl dělat, co sám uznal za vhodné. Jen ho teď vlastní mysl neposlouchala, a pořád dokola pokládala tu samou otázku. Nahlas i velice potichu.

Spal? Spal? No tak spal?

„Když ti řeknu, že jo, co s tím uděláš? A když řeknu, že ne, uleví se ti?“ Clay shodil kšiltovku na konferenční stolek a zůstal stát před Lennym. „O co ti jde?“

Velice dobrá otázka. Velice, velice dobrá, ze které se nedalo nenápadně vybruslit.

„Jde mi o to, že se tady z ničeho nic objeví ten tvůj kámoš Mike a ty zmizíš, vůbec neřekneš, kam jdeš a já jsem… Co kdyby se ti něco stalo?“

Ano, přesně takhle to vypadalo, když Lenny nenápadně vybrusloval.

„Co to meleš?“ povytáhl Clay obočí. „A jak to se mnou mluvíš?“

„Prostě mi řekni, jestli jsi s ním chrápal.“

Clay z ničeho nic zvedl ruce a pořádně do Lennyho strčil. Ten zavrávoral, ale neupadl. „Přestaň,“ štěkl naštvaně.

„Nebo co?“ Clay do něj znovu strčil, tentokrát ale mnohem jemněji.

„Nemůžeš prostě odpovědět?“ zaprosil Lenny zoufale. No tak jo, no tak ANO! Byla to pravda, žárlil. Žárlil příšerně, hrozitánsky, obrovsky, neuvěřitelně moc, až to bolelo a svrbělo a dusilo a svíralo.

Dostalo se mu úšklebku. Na chvíli se objevil i ďolíček. „Nespal jsem s ním,“ vydechl Clay a rozhodil rukama. „Myslel jsem na tebe. Těšil jsem se, že přijdu domu a ty tady budeš.“ Svalil se do křesla a natáhl nohy, najednou vypadal neuvěřitelně unaveně.

A roztomile, ale o to teď nešlo, protože takový byl pokaždé.

Lennyho koutky vyletěly nahoru. „Ehm, tak to je dobře. Ano. Jistě. Fajn. V pořádku,“ žblebtal.

„Ještě něco mi chceš říct, Lenny?“

„Promiň, že jsem na tebe ječel.“

Clay klidně přikývl. Přetáhl si tričko přes hlavu a hodil ho na gauč. „Neviděl jsi moje tričko na spaní?“ Začal přecházet po pokoji, nadzvedávat polštáře a nakonec nakoukl pod deku. „Hele, mluvil jsem s Mikem a nějakej jeho kámoš pronajímá pokoj. Možná bych se měl odstěhovat.“

Řekl to tak ležérně, že v první chvíli Lenny nepochopil, co přesně tím myslí. Ale pak mu všechno došlo. „To myslíš vážně?“ vyhrkl a skoro okamžitě mu připadalo, že je všechno na hovno. Podělanej svět, podělanej život, osud, budoucnost, sousedka…

„Musím si to ještě promyslet, ale asi to pro nás bude lepší. Klidně se vždycky stavím vyvenčit Hranolku, aby to nebylo jen na tebe. Neboj. Nemá to být demonstrativní útěk, ale Daniel měl nejspíš v něčem pravdu. Tohle je definitivně nezdravý.“ V psím pelíšku našel konečně spací triko, vyklepal ho a oblékl.

„Jestli to potřebuješ,“ pronesl Lenny přiškrceným hlasem – skoro jako by mu zase bylo čtrnáct a mutoval – a poté zatřepal hlavou. „Hele, jsem fakt unavenej. Půjdu do postele.“ A tohle demonstrativní útěk rozhodně byl. Protože nechtěl, aby Clay viděl, jak natahuje.

V podstatě vystřelil z obýváku, zabouchl dveře od ložnice a posadil se na postel.

Došel k několika faktům.

Zaprvé: všechno bylo na hovno, protože srdce mu oznamovalo, že chcípne, pokud Clay odejde. Zadruhé… pokud mu srdce naznačovalo právě tohle, znamenalo to, že je nejspíš tak trochu, maličko, nenápadně, úplně zanedbatelně, skoro vůbec, z části… gay? Tím pádem zatřetí sám sebe uklidnil, že je naprosto v pořádku si trochu fňuknout.

Takže seděl na posteli, tekly mu slzy a znovu ten byt viděl špinavý a prázdný. To ho vrátilo k faktu číslo jedna: že je všechno na hovno.

„Co blázníš?“ vrazil do pokoje Clay. Z ničeho nic, takže Lenny nestihl zakrýt vodopády.

„Koukal jsem na hodně smutnej díl Survivora, kde všichni chcípli,“ zavrčel naštvaně a utřel trochu soplu do trika. „Proč asi tak blázním? Nechci, aby ses odstěhoval!“

„A já na tebe nechci myslet tak, jak na tebe myslím. Představovat si…“ Clay zaklonil hlavu a vydechl. „Jenže s tím nic neudělám. Nebreč, prosimtě. Nedělám to natruc. Bude to lepší pro nás oba.“

Lenny složil obličej do dlaní. „Aaaa. Tohle je tak debilní situace! Miluju bráchu své mrtvé přítelkyně. Miluju ho víc, než jsem kdy miloval ji. Vždyť to je přece strašné. Nebo ne? Nevím, co mám dělat. Nevím. A nechci, abys odešel.“

„Miluješ?“ vyhrkl Clay. Nejspíš se mu podlomila kolena, protože to vypadalo, jako by na postel spadl. „Co-Cože?“

Lenny dokázal jen zvednout hlavu a výmluvně pokrčit rameny. No tak co. Řekl pravdu. Je to tak. Miloval Miley, ale bože, nikdy v tom nebylo tolik emocí a pocitů. Jejich vztah byl klidný a milý, což bylo neuvěřitelně fajn, ale s Clayem… se srdce ÚPLNĚ POKAŽDÉ zastavilo.

Clay ho pevně objal. „Lenny,“ zamumlal mu přitom do vlasů. „To je v pořádku. Ty jsi v pořádku.“ Hladil ho přitom po zádech a krásně voněl.

Nějakou dobu trvalo, než Lenny dokázal znovu promluvit. Potřeboval ze sebe všechno dostat, ačkoliv on sám by tvrdil, že mu jen něco spadlo do oka, tedy do obou. Nakonec se odtáhl a potichu zamumlal: „Miluju tě.“

„Taky tě miluju,“ odpověděl Clay a palcem setřel většinu slz. „Od chvíle, co jsi spadl do jezera,“ rozesmál se, ale nenechal Lennyho protestovat, protože ho okamžitě políbil na rty.

„Mohl bys… Budeš spát dneska v ložnici, prosím? A zítra taky? A potom?“

„Nedokážu si představit, že bych spal jinde,“ přiznal Clay a přitáhl Lennyho k sobě. Celou dobu, než usnul, ho hladil ve vlasech, probíral se jimi a namotával je na prst.

V jednu chvíli chtěl Lenny říct, že Clayovi nejspíš zasoplí tričko, nebo že si připadá jako ta nejteplejší buzna na světě, ale nakonec se rozhodl, že to kazit nechce.

A tak usnul. A byl to jeden z těch neklidnějších spánků, jaké kdy zažil, i přesto, že se kolem třetí ráno vzbudil a byl bez peřiny a namáčknutý jako sendvič mezi Clayem a psem.

x

Dneska byl ten den. Ano. Věděl to už od rána. Od chvíle, co otevřel oči a podíval se na Claye, který spal poklidně vedle něj. Věděl to, když se sprchoval, čistil zuby, oblékal se, snídal, venčil Hranolku, odcházel do práce a i celou dlouhou směnu. Usmíval se na fritézu a věděl, že je ten den.

Což ale neznamenalo, že nebyl nervózní.

Na stupnici od jedné do deseti byl nervózní na celou desítku. A tentokrát nepřeháněl ani nezveličoval.

S Clayem se dali dohromady přes třemi týdny a pěti dny, takže by se dalo říct, že de facto před měsícem, a za tu dobu to bylo až neuvěřitelně perfektní. Ačkoliv by to Lenny nahlas nepřiznal, protože přece není žádná emocionální buznička. Takže když se někdo zeptal (a on se ptal skoro každý), jen pokýval hlavou a řekl v pohodě.

Ale bylo to víc jak v pohodě.

Třeba to ráno, kdy se Lenny rozesmál tak, že špatně polkl slinu a málem se udusil. Nebo sobotní výlet do hor a nedělní odpočívárna u Playstationu. A večerní mazlení v posteli. Jojo, mnohem víc než fajn.

Jen ta jedna věc jim ještě chyběla.

Lenny nebyl žádná upejpavka a v přítomnosti Claye byl nadržený jak jelen v říji, ale… sex s klukem považoval za poněkud komplikovaný. Nejasný. Složitý.

Ale dneska byl ten den. Takže nebylo divu, že dvoje hranolky spálil, jedny přesolil a troje mu spadly na zem. A když už myslel, že to nemůže být horší, srazil se u výtahu se sousedkou.

„To jsem ráda, že vás vidím,“ začala, zatímco čekali v přízemí. „Zrovna včera jsem vás viděla s tím druhým chlapcem.“

Lenny netrpělivě zíral na dveře výtahu a v duchu ho popoháněl. „Vážně?“ odvětil bez zájmu.

„Nevěděla jsem, že jste…“ Výmluvně nadzvedla obočí a odkašlala si.

„Teplej?“ napověděl Lenny a usmál se.

A za chvíli budu mít anální sex, ty zvědavá bábo!

Na to sousedka nijak nereagovala, možná jen maličko našpulila rty. Zvědavost jí však nejspíš nedala pokoj, protože pokračovala: „Ale on je docela podobnej té vaší zesnulé přítelkyni, že? Vypadají skoro jako… dvojčata.“

Výtah konečně sjel do přízemí. Lenny nastoupil a zdrceně sledoval, jak se sousedka belhá za ním. „Myslíte? Toho jsem si nikdy nevšiml,“ pronesl klidným hlasem, což bylo vzhledem k situaci velice těžké.

Ani tahle odpověď se jí nejspíš nelíbila, protože hlasitě mlaskla a raději odvedla téma jinam. „Ještě jsem se vás chtěla zeptat. Dole v chodbě byla dvě kvítka, u vchodu pod nástěnkou, ale teď tam nejsou. Tak mě napadlo, jestli jste si je třeba omylem nevzal.“

Lenny zaskřípal zuby a sevřel ruce v pěst. „To, že jsem gay, ještě neznamená, že kradu kvítka. Vypadám snad, že kradu kvítka?“

„Jistě, že ne!“ vyhrkla šokovaně bába. A poté měla ještě tu drzost poplácat Lennyho po tváři a usmát se přesně tím stylem, který naznačoval: přesně to si myslím, ty teploušskej zloději.

„Fajn.“ Lenny bez rozloučení vyšel z výtahu. Nakonec ale usoudil, že mu ani ona nemůže zkazit den. Vrazil klíčky do zámku a za chvíli už se vítal s Hranolkou.

Clay seděl spokojeně na gauči a jedl toust, ale když zaslechl Lennyho, okamžitě vstal. „Ahoj,“ vlepil mu pusu. Na tváři měl přitom kus avokáda.

„Ahoj,“ odpověděl Lenny a avokádo nenápadně setřel. „Jak jste se měli?“

„Skvěle, pokud máš morbidní smysl pro humor. Hranolka se vytrhla holčičce, která ji během obřadu držela. A totálně rozcupovala cedulku Vzpomínáme. Nemohl jsem nic dělat, protože jsem měl v puse klarinet.“

Lenny nedokázal potlačit smích. „Panebože, to bych chtěl tak moc vidět,“ přiznal a vlepil Clayovi pusu do vlasů. Nadechl se a… No tak jo, byl dospělý chlap, neexistoval jediný důvod, proč by tohle nezvládl. „Hele, já jsem tak trochu googloval.“

Clay pokrčil rameny. „Ehm. No to asi dělá dost lidí. A?“

„Oukej, asi jsem použil moc velkej eufemismus. Tak jinak. Prováděl jsem výzkum,“ prohodil a významně vystrčil bradu. Když se s žádnou pořádnou reakci nesetkal, obrátil oči v sloup. „Koukal jsem na gay porno.“

Clay se okamžitě rozesmál, ale nejspíš velmi rychle pochopil, co se mu Lenny snažil říct, protože zvážněl. „Počkej, myslíš tím…“

„Hele,“ zarazil ho Lenny. „Pořád mi hodně věcí není úplně jasných, ale jinak jo. Myslím, že to zvládnu, teda zvládneme.“ Takové ofuky s Miley nedělal, ale s ní to bylo od počátku jiné, protože byli nezkušení oba. „Bože, tahle situace je fakt trapná, ale vážně to chci zkusit.“

Téměř okamžitě se dočkal polibku na rty, po kterém byl totálně červený v obličeji.

V těchto věcech byl iniciátorem většinou (čti: vždy) Clay, zatímco Lenny sám sebe považoval spíše za průzkumníka a zcela upřímně se nebál přiznat, že Clayovo tělo zkoumal docela často. Ale teď byl jejich polibek od první vteřiny jiný, hlubší a naléhavější.

„Někdy je lepší nemyslet,“ dostal ze sebe Clay a vjel rukama Lennymu pod tričko, pohladil ho po zádech, ale poté sjel dlaněmi níž. „Já… Chtěl bys být nahoře? Řekni, chci, aby se ti to líbilo.“

Tahle otázka Lennyho trochu vykolejila, protože obě polohy měly svá pro a proti a bylo těžké vybrat. Proto jen pokrčil rameny. „Já nevím,“ přiznal popravdě. „Vyber ty.“

„Budu opatrnej,“ slíbil okamžitě Clay.

Cestu do ložnice lemovalo odhozené oblečení – černé triko, modré ponožky, šedá mikina, džíny a dvoje boxerky – jak si ho vzájemně vysvlékali a odhazovali pryč. Některé kusy pak Hranolka odnesla k sobě do pelíšku, položila na ně hlavu a zavřela oči.

Kluci se dlouhou dobu jen líbali a nazí se na sebe tiskli. S Clayem bylo všechno přirozené a krásné, takže Lennymu vůbec nepřišlo divné, zvednout nohy nahoru a… Když do něj Clay začal velice opatrně a velice pomalu zasouvat penis, upřeně na něj přitom zíral. Byl to ten nejzvláštnější pocit na světě. Zhluboka dýchal a snažil se ani na vteřinu nezavřít oči. Rukama Claye objal a přitáhl ho k sobě, aby ho mohl políbit.

A když byl Clay úplně v něm, kousnul ho do spodního rtu.

Lhal by, kdyby tvrdil, že to nebolelo. Ale lhal by, kdyby tvrdil, že to bolelo celou dobu. Po pár přírazech se totiž v Lennyho těle rozhořelo zvláštní horko, natolik zvláštní, že ho přimělo zaklonit hlavu a zasténat.

Připadal si trochu jako děvka, což ho samotného pobavilo.

A pak ho napadlo, že tohle je kurva dobré a klidně bude děvkou napořád.

Clay zrychlil a najednou se pohybovali proti sobě, oba sténali a po čele jim stékaly kapky potu. Lenny natáhl ruce za hlavu a sevřel čelo postele, prohnul se a pokoušel se nezbláznit z faktu, že v sobě cítí, jak Clay pulsuje.

A že byl totálně tvrdý.

Ve chvíli, kdy mu Clay začal honit ve stejném tempu, jako ho prcal, nešlo už dál vydržet a Lennyho ovládání definitivně opustilo. Začal se nekontrolovatelně třást, hlasitě vykřikl a poté ho zaplavil orgasmus. Ani si neuvědomoval, kdy ho Clay následoval. Vnímal jen, že se svalil na matraci vedle něj a spokojeně se usmíval.

Trvalo věčnost, než začal klidně dýchat.

„Oukej,“ vydechl Lenny. „Tohle rozhodě půjde.“

Smích přilákal do ložnice Hranolku. Skočila do postele, oblízla Clayovi ucho a pokusila se vecpat mezi ně.

„Tohle nepůjde,“ pronesl Clay. „Příště musíme pořádně zavřít. Jdi pryč, ty děcko,“ pokoušel se Hranolku shodit, ale ta akorát vrtěla ocasem. Nakonec se svalila na záda a nahlas oddechovala. Její ucho lechtalo Claye na tváři, a taky v oku, když se přes ni naklonil a řekl: „Miluju tě, Lenny. Já… Tě miluju.“

Leželi vedle sebe a Lennyho bolelo úplně všechno. Ale usmíval se, protože jo, tohle byl definitivně jeden z těch lepších dní, lepších než nejlepších, dokonce kurva vynikajících dní. Plný Clayovy vůně, troubení na klarinet, vysávání špaget a…

Už drž hubu, napomenul Lenny v duchu sám sebe. Vždyť musí být úplně každýmu jasný, jak moc jsi šťastnej.

KONEC

Autor: Klára Foldynová


* Líbila se vám povídka? Můžete nás podpořit přes Paypal, komentářem, anebo tím, že budete i nadále číst.

28
Komentujte

Přiznám se, že originálky moc nečtu, ale dneska mě něco nakoplo a já jsem neodolala a musím říct, že se mi to moc líbí 🙂
Líbí se mi, jak je jako charakter podaný Lenny. Protivný sympaťák.
A užila jsem si pwp v češtině,v poslední době mám pocit, že ho česky ve fandomech skoro nikdo nepíše 🙂 a mám absťáky a taky to tak pěkně sedlo. Díky.

KalamityJane

Aaaa aaaa!! Aaaaaaa! Ok… Jak by řekla ségra – používej slova k vyjádření myšlenek. Vole…
Ja nevím, kde začít, ale rozhodně chci říct jednu věc, Kláro, vůbec Tvoje psaní nepoznávám, je najednou dospělejší a lepší a takové kompeltnejsi… Skvěle se to četlo, všechny emoce jsem prožívala spolu s Lennym a hrozně jsem si ho zamilovala. Clay byl taky uzasnej, občas jsem se v něm viděla 😀
Perfektni hlášky a sarkasmus a Hranolka… Moc jsem se bavila a užila jsem si to. Příjemné zpestření v práci, děkuji Ti.

Tommy

Okay. Po delší době se stalo, že mě příběh vcucnul do děje takovým způsobem, že bylo zkrátka nemožné se odtrhnout. Zamiloval jsem se až po uši, protože sakra, tohle bylo dokonalý. Just. Love love love. 100% to nebylo naposled, co jsem to četl. A už se moc motám do toho co chci říct, protože je půl jedný ráno a mozek už tolik nepracuje, tak jen řeknu: DOKONALOST

Alita Astin

Vždy, keď dočítam dobrú knihu/poviedku/fanfikciu tak mám v hlave len neskutočný nadšený krik. Potom samú seba nútim poskladať svoje nadšenie do niekoľkých zrozumiteľných viet, predsa len by autorka nepochopila, keby som jej tam napísala len: „Aaaaaaaaaaaa!“

Takto to bolo pri tejto.

Ester

Krásny príbeh to bol. Ako postupne jeden nešťastný a rezignovany mlady muz pustil do zivota jedno živé tornádo a zacal znova zit. Boli super, vsetci traja t.j. aj Hranolka:-). Na niektorych castiach som sa dobre pobavila. Takze vdaka, užila som si to….

samba

Já ani nevím co mě pobavilo víc, která hláška nebo situace. Čekat až špagetu sežere pes, který neexistuje je jedna z nich a naprosto originální 🙂 Všechno to tak krásně plynulo, od prvního setkání, k nasáčkování do Lennyho života. Sledování stupidních seriálů, přežívání ze dne na den, bylo třeba živelné osoby aby s tím udělala rázný konec.
Hranolka je třešnička v jejich domácnosti,dítě. To co píšou ostatní se vším souhlasím a nic lepšího nenapíšu. Moc pěkné, četlo se samo, usmívala jsem se, smutnila a přála jim štěstí, prostě jsem příběhem žila.

Bože, vůbec nevím, co na to říct. Chytlo mě to od začátku a četlo se to hrozně dobře. Clay je neskutečný zlatíčko ♥ Smála jsem se jako blázen a do očí mi i vhrkly slzy. Děkuju za krásnou povídku. ♥

Karin

Parádní povídka Clay takové třeštidlo a Lenny ten neměl chybu.

Karin

Povídka byla moc pěkně napsaná.

Alissea

Budu jen opakovat co již bylo napsáno. Jsem unesena

Hmmm, tak tohle nectu naposled. B) Z Claye jsem mela pocit, jako bych ho znala. Takovej drzej otrava, kteryho by clovek umackal jako plysaka. 😀 Skvela povidka, nekolikrat jsem se zasmala nahlas, coz se mi u cteni stava Velice Zridka! A neco mi rika, ze protivna baba sousedka ma zivou predlohu v te vasi, co? 😀 Fakt bozi kousek ♡♡♡

Tob

Absolutně skvěle napsané, smekám pomyslný klobouk. Ten příběh sviští, postavy jsou věrohodné, je to velmi vtipné. Wow! Gratuluji, paní spisovatelky, dostalo mě to na kolena 😉. Přečetl jsem to dvakrát s malým časovým odstupem, ale nevím, co bych tomu vytkl – v tomto žánru zkrátka výborné.

Milli

Moc děkuji za krásný čtenářský zážitek. Dlouho mě takhle nic nepohltilo. (Četla jsem v práci a klienti holt museli počkat.)
Rozhodně to není poslední věc, kterou chci od Vás číst.
Moc děkuji!

Mirek

Krásně napsaný příběh, skvělé dialogy i popis situací. Moc hezky se to četlo!