PRAVIDLO ČÍSLO OSMNÁCT:

Pondělí.

Celý víkend jsem celkem obstojně předstíral, že problémy neexistují. Nevrazil jsem nejlepšímu kamarádovi, neutekl jsem ze školy, kde už tak mám podmínku, a nemusím strýcovi nastavovat zadek. Ale to s nedělní půlnocí skončilo.

Teď je pondělí. Kane odešel do práce a já sedím na posteli, kopu do trička ležícího na zemi a hledám nejlepší výmluvu, proč se na to dneska vysrat.

Nakonec ale stejně vstanu, nakonec stejně seberu věci, nakonec stejně vyjdu ven a nakonec stejně zamířím ke škole, protože… Ježiši, já nevím, nemůžu přece vědět všechno.

Už z dálky vidím Bradův rozespalý ksicht a Felixovo narůžovělé tričko. A když přijdu blíž, rozespalý výraz se okamžitě změní v kyselý, ale růžová zůstane růžovou. Felix dokonce zvedne ruku a mávne na mě. „Ahoj.“

„Čau.“

Zůstanu stát naproti Bradovi a skenuju jeho výraz. Na obličeji má světle fialovou modřinu a čirou náhodou je na místě, kam jsem ho trefil. Což je fakt blbé, protože mi je jasné, že mi ji dřív nebo později předhodí.

Usměju se. Na začátek. „Jak je?“

„Celkem fajn,“ odpoví Felix a nervózně přešlápne. Těká očima mezi mnou a Bradem a je vidět, že mi chce vážně pomoct. Dokonce trochu couvne dva kroky dozadu a pantomimou začne něco naznačovat.

Pochopím z toho jedinou věc. Že je Brad totálně naštvaný. Ale na to nepotřebuju Felixovi náznaky, to docela dobře vidím sám.

„A ty?“ zkusím opatrně promluvit na Brada.

„Jak se mám?“ zopakuje nevěřícně a já vím, že teď přijde smršť. „Proč tě to jako zajímá? Ty se s námi ještě bavíš? Já myslel, že už ses na nás definitivně vykašlal. Však na co bys nás taky měl, když je teď na scéně ten tvůj skvělej Kane. Že ano?“

„Přestaň!“ okřiknu ho a dokonce zkřížím ruce na hrudi, jako bych se chtěl jeho výčitkám ubránit.

„Nebo co? Zase mi vrazíš?“

„To jsem nechtěl. Byla to nehoda. Prostě jsem vytekl. Je mi to líto,“ zamumlám, ale dokážu mu přitom zírat do očí. A to je pokrok, který Brad ovšem neocení.

„O to přece nejde!“ vyštěkne.

„A o co teda?“

Brad nasadí výraz pokerového hráče. „Že seš úplně blbej!“ pronese a dokonce pohlédne na Felixe, aby našel zastání. Ten jen pokrčí rameny a raději udělá další krok dozadu a začne patou hloubit důlek.

„Co to meleš?“ zavrtím nechápavě hlavou.

„Myslíš, že nepoznám, když se něco děje? Že je něco špatně?“ Přistoupí blíž. „Poznám, vždycky to poznám. Ale ty seš ten nejtvrdohlavější člověk na světě, co věří, že všechno dokáže vyřešit. Ale nedokážeš. Je mi to líto, ale nedokážeš.“

„To já přece vím!“ vykřiknu. A slova jdou ze mě rychleji, než bych chtěl. „Taky proto jsem mu všechno řekl!“

Brad zmlkne. Chvíli mu trvá, než informaci zpracuje. „Kaneovi? Tys mu to řekl?“

Pokrčím rameny. „Jo.“

„A?“

„A co?“

Brad hlasitě vzdychne a přitom zakoulí očima. „A udělá s tím něco?“

Upřímně netuším, jak na to odpovědět, tak použiju Kaneova slova. „Všechno zařídí,“ pronesu s pečlivou výslovností, aby pochopil, že jde o jasnou věc. Bezpochyby.

„Hm,“ pokývá Brad hlavou a přitom nakrčí nos, což v jeho případě často značí nespokojenost. „A ty mu věříš?“

Mám chuť Brada kopnout do koulí, protože ho zajímají samé posrané věci. „O co ti jde? O co ti kurva jde? Co chceš ještě slyšet? Vrazil jsem ti a moc mě to mrzí, ale co dalšího ještě chceš? Seš nasranej, že jsem se raději nesvěřil tobě? A co bys s tím udělal?“

Je mi jasné, že si moc nepomáhám. Bradův výraz je toho důkazem. Přesto ale zatnu zuby a neuhnu pohledem. To, co jsem řekl, je pravda. Stejně jako jsem já mnohokrát nemohl pomoci jemu, když ho bába mlátila a zavírala.

V tomhle ohledu je na hovno být sedmnáctiletým klukem.

„Fajn. Když máš pocit, že je lepší než my, můžeš být s ním!“

„Tak jsem to přece nemyslel. Brade!“ Smířlivě k němu přistoupím, ale on samozřejmě uhne. Dokonce přitom zakroutí hlavou.

„Byl jsem tady pro tebe celou dobu! Vždycky, když jsi mě potřeboval. Dokonce i v době, kdy tě Kane vydíral a tys měl strach. Což mimochodem není tak dávno.“

Pohlédnu na Felixe, jestli k tomu všemu nechce něco říct, ale on místo toho hledí do země. S Bradem se znají od malička, co jsem proti tomu já, který se v jejich životech objevil teprve před dvěma lety?

Kopnu do šutru na zemi a ve stejnou chvíli zaslechnu první školní zvonek. První nás má vždycky dostat do školy, druhý do lavic. Zatímco já ho ignoruju, Brad popadne Felixe za loket a táhne ho dovnitř.

„Počkej, to jako fakt? Necháš mě tu stát?“

„Víš, že nesmíme porušit další pravidla. Už tak to máme na hraně.“

Jasně, přesně na té hraně, ze které já v pátek přepadl.

„Počkejte!“ Předběhnu je a zahradím jim tak cestu. Položím Bradovi ruce na ramena a než stihne zareagovat, pořádně ho obejmu. „Je mi to líto. Promiň mi to, prosím.“ Držím ho pevně. Hodně pevně a zároveň s tím koukám na Felixe, který vypadá dojatě.

Naposledy byl takhle dojatý u Hledá se Nemo.

Brad váhá, ale je to jen okamžik. A pak podlehne. „Ty seš fakt pitomeček,“ oznámí potichu a pořádně mě k sobě přitiskne. Voní jako jahodová buchta, což je trochu zvláštní, ale nezeptám se, jestli čarodějnice pekla.

Chci ho taky nějak smrtelně něžně urazit, ale než stihnu otevřít pusu, objeví se vedle nás třídní učitel. A ten na druhou stranu nevypadá dojatě ani trochu.

„Pane Daley,“ osloví mě klidným hlasem a mávne rukou, aby mi dal najevo, že ho mám následovat. Nebo jít před ním, teď nevím.

„Uvidíme se ve třídě,“ pronese Brad a sevře palce v pěst, aby mi dodal odvahu.

Kurva, tohle fakt nasere. Jednou za čas konečně najdu odvahu něco vyřešit a ani si usmíření nestihnu vychutnat. Takže… Jdu chodbou, mezi všemi těmi studenty, kteří na mě hledí jako na kripla, někteří dokonce vypadají pobaveně, že jdu na kobereček, což je trapně potupné, obzvlášť když mi učitel otevře dveře do kabinetu, abych vešel první.

No tak asi rupnu, no a co.

„Posaď se.“

Posadím se.

„Dáš si něco?“

Nedám si nic. Natáhnu nohy před sebe a veškerou energii přesunu k tomu, abych vypadal vzpurně. „Dostanu pochvalu?“ nadhodím.

„A zasloužíš si ji?“ pronese učitel. Nejprve dojde k oknu, vyhlédne ven, ale nejspíš usoudí, že čumět do cihlové zdi jídelny není příliš efektivní, a sedne na psací stůl. Jednou nohou komíhá ve vzduchu.

Pokrčím rameny.

Učitel sáhne pro složky, protože v takových chvílích jsou složky vždycky potřeba a určitě mu to dodává dostatečnou autoritu, a začne z nich číst. Asi mu dělá problém zapamatovat si pár čísel. „Tak to máme sto dvacet omluvených hodin a padesát neomluvených.“

Nakrčím nos. „Tolik? Za jeden rok? To mi nějak nepasuje.“

„Za půl roku,“ prohodí a pak začne číst, jedno datum za druhým. „Třináctého února, čtrnáctého února, devatenáctého února…“

Nechám ho to odříkat celé, každej posranej den až k minulému pátku. A když složku zaklapne, zavrtím hlavou. „Páni. To bylo zajímavé. Můžete mi to přečíst ještě jednou? Někdy v polovině jsem se ztratil.“

Učitelův pohled je všeříkající, ale ne vyloženě naštvaný. Pokud vím, nikdy jsem s ním pořádně nemluvil, dokonce ani v prváku po mém prvním záchvatu. Zároveň ale nikdy nebyl ten typ, co by mě zpovzdálí sledoval, jako bych měl každou chvíli vyhodit školu do povětří.

Takže ho mám docela rád.

„Jestli jde o ty neomluvené hodiny, tak máma mi je omluví,“ prohodím klidně, Kaneovsky klidně. Jakože mám všechno na háku a další tři esa v rukávu.

Až na to, že učitele moje esa absolutně nezajímají. „Takhle to nefunguje,“ odvětí.

„Mám bludy, musíte na mě být hodný.“

„Jsem na tebe hodný. To mi věř. Právě proto jsou dvě možnosti a ne jen jedna.“

Ušklíbnu se. „Takže mi nadržujete? To se smí?“ Napadne mě, že bych měl držet jazyk za zuby a zbytečně neprovokovat, jenže ono to moc nejde. Učitel ale nevypadá pohoršeně, ani naštvaně, spíš spokojeně, jako by věděl, že stejně vyhraje.

V takových pozicích nebývám zrovna rád. Proto poposednu.

„Damiene,“ začne. „Oba víme, že pro tebe střední škola není zrovna velká výzva. Nemysli, že nevidím, jak se během hodin nudíš. Ale odmítl jsi přeskočit dva stupně, ačkoliv o tebe pár vysokých už projevilo zájem, takže to tady budeš muset vydržet. A teď si představ, že bys propadl. To bys chtěl? Ztratit další rok tady?“ 

Nechápu, co chce říct, proto na něj hledím možná trochu nechápavě.

„Proto mám návrh. Když pro mě něco uděláš, nechám tě prolézt do dalšího ročníku. Společně s tvými kamarády. Co na to říkáš?“

Chci něco říct, ale nějak nenajdu správná slova. Vlastně nenajdu žádná slova. Takže jen sedím, vyloženě konsternovaný a hledím na něj, aniž bych mrknul. A čekám. Jako na popravu, nebo peklo, nebo tak něco.

Učitel sleze ze stolu a zůstane stát jen pár kroků ode mě. A ruce dá do kapes.

„Ale no tak. Netvař se tak nešťastně. Jedna matematická olympiáda ještě nikoho nezabila.“

Hlasitě vydechnu. „Panebože,“ zakroutím hlavou. „Myslel jsem, že chcete sex nebo tak něco,“ vypálím okamžitě, aniž bych přemýšlel, co vlastně vypouštím z pusy.

Učitel dostane záchvat kašle. A trochu zrudne. Stoupne si za stůl, jako by mezi námi potřeboval překážku, kdybych na něj nedej bože skočil. „Damiene,“ vyjekne. Zvedne sklenici vody a pořádně upije. „Jak tě něco takového vůbec mohlo napadnout?“

Chci říct, že za to nejspíš mohou zkušenosti, ale raději změním téma. „Takže když půjdu na matematickou olympiádu, tak to bude v pohodě?“

„Přesně tak.“

„Matematické olympiády nemám rád,“ poznamenám.

Učitel působí téměř omluvně. Ale nic neřekne, protože žádné jiné řešení není. Takže kývnu. 

x

Je skoro neuvěřitelné, jak se všechno… asi nemůžu říct vyřešilo, ale uklidnilo zní taky dobře. Takže přežiju den ve škole. Nepropadnu. A Brad ani jednou naši hádku nezmíní, ačkoliv oba víme, že ještě hodně nebylo řečeno.

Ale směje se, když trefím spolužáka, sedícího dvě řady před námi, do ucha. A společně sníme oběd a rozdělíme se s Felixem, který oznámí, že jestli ještě někdy bude jíst rýži s párkem, což bylo mistrovské dílo jeho matky při nedělním obědě, hodí šavli.

A pak sedíme před školou a mluvíme o holkách.

Oukej, Felix s Bradem mluví o holkách, zatímco já poslouchám a v pravých chvílích házím kyselé ksichty. Třeba když padají slova jako kozy, dudy nebo nárazníky.

„Tak já frčím. Držte mi palce,“ seskočí z ničeho nic Brad z lavičky.

„Kam jdeš?“ vyhrknu nechápavě.

„Mám pohovor,“ oznámí jen tak, ačkoliv nemyslím, že o nějakém pohovoru kdy mluvil. A než stihnu zjistit, o co jde, zmizí. Ne doslova, ale odejde tak rychle, že mě tím trochu zaskočí.

„Jaký pohovor?“ mrknu na Felixe.

„Kvůli brigádě. Na léto.“

Další zaskočení. „On bude v létě pracovat? Děláš si srandu?“

Felix zavrtí hlavou. „Ne, fakt bude makat. A já taky. Už jsem si to zařídil. Potřebuju prachy. Nebaví mě, jak všechno platíte.“ Vstane a podá mi zbytek plechovky s colou. Překvapeně ji přijmu.

„A co já?“ vyhrknu a mám co dělat, abych zakryl zklamání.

„Co ty? Budeš s Kanem, ne? Stejně s ním trávíš hromadu času, ani si nevšimneš, že makáme. Musím dom, slíbil jsem, že budu hlídat sestru.“

Nepoznám, jestli to myslel sarkasticky nebo upřímně. Ale je to Felix, tak doufám v tu druhou možnost. A na lavičce před školou tak zůstanu sedět sám, což je trochu čára přes rozpočet, protože Kane končí v práci až v šest.

Napíšu ségře, ale ta neodpoví, proto předpokládám, že pracuje. Takže udělám osudovou chybu a zavolám mámě, ačkoliv vím, že budu litovat. Zvedne to při druhém zazvonění a okamžitě poznám, že nemá nejlepší náladu.

„Damiene,“ řekne místo pozdravu. „Podívej, já chápu, že máš Brada rád, ale takhle to nejde. Vyhýbáš se mi a já nevím proč.“ Spustí salvu výčitek, jednu za druhou, v nekonečné řadě, která nejde zastavit. 

„To není pravda,“ dostanu ze sebe. 

„Ale je. Na chatu s námi jezdit nechceš, což chápu. Seš na to už moc velkej, ale ani ses s námi nerozloučil, a když přijedu, spíš u Brada.“

„Mami, prosim tě,“ obrátím oči v sloup, což ona nevidí, ale stejně to nějak vycítí.

„Neobracej oči v sloup. Chci, abys došel domů,“ řekne rozkazovačně, ale zároveň trochu nešťastně, takže netuším, jestli se mám zlobit nebo ji litovat.

„Jsem ve škole.“

„A ještě lžeš.“

Chvíli mlčím a přemýšlím nad možnostmi, poklepávám přitom nohou a zírám na ustupující stín. Být na slunci je pro mě skoro trest. Takže bych měl vstát a přesunout se. „Ty dneska nejdeš do práce?“

„Ne.“

„Takže budeš celý den doma?“

„Ano.“

„No tak fajn,“ rozhodnu nakonec. Seskočím z lavičky a rozjedu se směrem k domu. Nakonec o nic nejde. Být doma automaticky neznamená, že probudím všechny bludy. Takže jdu. A máma má radost. Prý upeče brownies.

x

Neříkám nic, rozhodně kvůli tomu nezuřím, ale ségra rozhodně nepracuje. Je doma. Poznám to podle otevřených oken a vlajících záclon.

Napadne mě, že bych jí nejdřív nadal, jelikož mě ignoruje a já pak mám idiotské nápady volat mámě, ale nakonec na ni kašlu. Projdu kolem jejího bytu, aniž bych o její dveře zavadil pohledem.

Jestli má nějaké problémy, musí o tom začít mluvit ona. Nepsané pravidlo.

Takže vyběhnu do třetího patra, vejdu domů, skopnu boty a batoh hodím na botník. Hlasitě zabouchnu a zahulákám: „Jsem tady!“

Že to byla blbost mi dojde přesně ve chvíli, kdy nahlédnu do kuchyně.

Byt na první pohled vypadá prázdně, kuchyň je uklizená a spíš cítím čisticí prostředky než vůni čokoládových brownies. Takže… „Mami?“

„Šla na nákup. A do lékárny, protože zjistila, že ti chybí prášky. Prý se trochu zdrží, protože musí ještě pro předpis k tvojí doktorce, ale máš na ni počkat,“ ozve se mi za zády.

Otočit se je nakonec nejtěžší výzva toho dne. Tisíckrát víc než rozhovor s učitelem a stokrát víc než hádka s Bradem. Nadávám si přitom do nebeských kokotů. Na co být génius, když to pak tak šíleně poseru? Když udělám chybu epických rozměrů. Když tak strašně věřím vlastní mámě, že mě ani nenapadne…

„Nedělej to,“ pronesu a přitom o krok couvnu. Ale pak už není kam, protože mám za zády linku.

„Měli jsme dohodu,“ řekne a přitom mě propaluje pohledem. „A ty ses na ni vysral.“

A pak dostanu takovou facku, že se mi na chvíli zatmí před očima. 

Autor: Klára Pospíšilová


* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit přes PAYPAL, komentářem, anebo tím, že budete i nadále číst.

7 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
Májka
3. 3. 2020 17:38

Je to strýc. Je to strýc! Chtěla bych ho nazvat pedofilem, ale Dami už není děcko…
Jsem happy jako…strupy? chlupy? lupy? Co se k tomu rýmuje?
No, jsem ráda, že si to Damien alespoň trochu rozmotal! Líbilo se mi to! A je to snad poprvé, co píšu jako první komentář!
A mimochodem, moc děkuji za předešlou odpověď u komentáře!

Kateřina Teplá
3. 3. 2020 22:38

Ne,ne, ne! vrtím hlavou u konce 18 kapitoly, proč se to muselo zrovna posrat když průběh byl docela lehkej, pěknej…Jenže Damien nemá zatracené štěstí, ehm vlastně má i nemá zároveň.V některých špatných chvílích má tmu,ale někdy slunce(přirovnání je blbý, pardon, lepšího mi momentálně nic nenapadá). Teď si jen přeju,aby příští kapitola byla jedno velké odhalení, i když poteče…(to si každý sám vyhodnotí, já ze studu radši budu zticha) …prostě to bude krutý! P.S. Taky jsem si už myslela,že učitel bude chtít sex, naštěstí jen matematic.olympiádu(tady bych se pozastavila, nemám furt věřit,že když se jedna věc podělá dvakrát tak napotřetí nemůže… Číst vice »

Mirek
3. 3. 2020 22:41

Má to kluk těžké, je to s ním jak na houpačce. Depresivní je, že mu rodiče nevěří.

Karin
6. 3. 2020 20:00

Ten kluk nebude mít od toho zmrda nikdy pokoj.