PRAVIDLO ČÍSLO OSM:

„Damiene?“

Vstanu. Jenže ihned potom si uvědomím, že nemám boty, bundu ani mikinu, že se třesu zimou a mám ubrečené tváře, takže opět usednu na schodek a obejmu kolena. A pak mi dojde, že tady nechci být ani vteřinu navíc, takže znovu vstanu. „Já jsem…“ začnu, ale nakonec zvládnu jen schovat obličej do dlaní. „Sakra, kurva, do prdele.“

Lea okamžitě pustí kabelku na zem a přiskočí blíž. Cítím její dotek na rameni. „Damiene, co se stalo?“

Buší mi srdce, hrozně nahlas, mám pocit, že brzo vybouchne. Je tak hlasité, že přes něj skoro neslyším, když říkám: „Co asi? Co se asi tak mohlo stát?!“ Ona za nic nemůže, ale je jediná, na kterou si právě teď můžu vylít zlost. 

Zvedne kabelku a z přední kapsy vytáhne klíče. „Jak dlouho tu na mě čekáš?“

„Dlouho,“ vydechnu. Celou zatracenou noc, ačkoliv jsem pár hodin strávil ve sklepě na starém gauči, který tam před rokem odstavila sousedka. Jenže nakonec mi byla taková zima, že jsem se vrátil zpátky na nepohodlné schody.

Lea otevře dveře od bytu a bez řečí mě dovede k sobě do ložnice. „Lehni si,“ rozkáže a pak mě přikryje peřinou. Aniž by sundala kabát nebo vyzula boty, sedne si na zem. „Chci přesně vědět, co se stalo.“

Vteřinu před tím, než ucítím teplo, je mi možná ještě větší zima. Ale pak tělo vypne. Postupně odezní drkotání zubů, třes v rukách, studené nohy, hučení v uších i hlasité a zrychlené bušení srdce.

Je ticho.

„Včera večer jsem přišel domů a všechno bylo v pořádku. Měl jsem moc dobrou náladu.“ Protože propady nikdy nepřijdou, když je člověk na dně a nemá kam padat. Na to jsem přišel někdy kolem třetí ráno, kdy došla řada na filozofii. V matematické čtvrthodince jsem vypočítal, že vyšplhat zpátky na vrchol potrvá přibližně čtyři až šest měsíců. A v hodině utrápené sebelítosti nakonec rozhodl, že život je fakt příšernej.

„A dál?“

„A dál nic. Všechno šlo do háje!“ Jedny dveře. Jedny podělané dveře. Proč jsem je nezamkl? Nebo nezatarasil?

„Měl jsi bludy?“ řekne Lea opatrně a pohladí mě přitom po vlasech. Ani zdaleka není jako máma, která by okamžitě začala panikařit. Lea je klidná, usmívá se, i když rozhodně není veselá. A pod očima má obrovské tmavé kruhy.

Přikývnu. Přitáhnu peřinu ještě blíž a celý se pod ni schovám. „Musel jsem odtamtud utéct. Co nejrychleji. Samozřejmě jsem tam chytře nechal všechny věci. Neměl jsem nic. Klíče, mobil, boty, bundu… A rodiče jsou na chatě a tys měla noční.“

„A proč jsi nezazvonil na strejdu? Ten přece je doma, nebo ne?“

Přepínají mi myšlenky. Ze včerejška na dnešek. A zase zpátky. Proč jsem… „Asi zas usnul se sluchátky na uších.“

„Dobře,“ promluví starostlivě. Vidím na ní, že má ještě spoustu otázek, ale žádnou z nich nakonec nevysloví nahlas. Místo toho vstane. „Co kdybys teď spal? Uvařím ti čaj.“

Chci říct, že už nejspíš nikdy neusnu, ale než stačím otevřít pusu, spím. Je to tak rychlé, že ani nestihnu pomyslet na to, co všechno mě ve snu může čekat. Jen matně si uvědomuju, že na noční stolek položí hrnek s čajem a ještě matněji slyším, jak po telefonu mluví s mámou a slibuje, že se postará, abych bral prášky.

A já poslechnu. Spolknu rovnou dva – prášky, co kurva nikdy nic nevyřeší, ale svět je pak alespoň trochu klidnější. I když se hodně pohupuje a netuším, kde je nahoře a kde dole.

x

Zůstanu u ségry celou středu. Dokonce zavolá do práce, že právě vyzvracela duši a nemůže přijít, poté uvaří čaj s rumem, napuká popcorn a koukáme na filmy. Ani jednou se nezeptá, jak mi je. Dokonce ani nekontroluje, kdy mám brát další dávku prášků. Nic. Jen ležíme vedle sebe a řešíme zadek Chrise Hemswortha.

Nejraději bych u ní zůstal i další den, ale schovávat se nikdy nebylo řešení. Takže vystoupám do třetího patra, ačkoliv mi z toho vůbec není dobře. A nepomáhá skoro nic – počítání, dýchání, nebo logické argumenty.

Celé to netrvá ani pět minut. Prostě vběhnu do bytu, v rychlosti na sebe naházím čisté oblečení, popadnu batoh a jsem pryč. A moc si přitom přeju, abych se už nikdy nemusel vracet.

V batohu najdu mobil, ale kromě několika nepřijatých hovorů od kluků, nic nového. To znamená, že dnešní schůzka s Kanem stále platí.

Čistě teoreticky… proč by jako neplatila?

Celé dopoledne jsem trochu mimo. Brad do školy nepřijde a Felixovi stačí, když řeknu, že mi včera nebylo dobře. Několikrát mě však přistihne, jak ho neposlouchám. Dokonce mi nastaví nohu, takže hodím parádní držku před celou třídou. „Copak se ti honí hlavou?“ chce vědět, což je otázka, na kterou nelze jen tak odpovědět. Proto jen pokrčím rameny.

Na odpolední vyučování se vykašleme. Zdrhneme do parku, nějakou dobu si házíme frisbee a nakonec ležíme na zemi a já Felixovi vysvětluju druhý termodynamický zákon. Z poznámek vyrobí vlaštovku a pošle ji do dálky. Moje mnohem aerodynamičtější vlaštovka vyrobená z učebnice matiky, doletí o kus dál, ale poté střemhlavým pádem narazí do země a dalšího letu není schopná.

Takže vyhlásíme remízu.

Sraz s Kanem je v šest, ale s Felixem se rozloučím už o půl páté. Ačkoliv jdu tím nejpomalejším tempem, nakonec není ještě ani pět, když dorazím k parkovišti. Stříbrná Audina tam samozřejmě nestojí. Chvíli sedím na obrubníku, chodím kolem sloupu a zívám, a pak jdu najednou podél řeky k radnici, zahnu u mateřské školky a zverimexu k policejní stanici.

Je to ta policejní stanice, kde jsem strávil několik hodin u výslechu.

Neodvážím se jít dovnitř. Místo toho najdu před vchodem Kaneovo auto, vylezu na kapotu, sednu do tureckého sedu a čekám.

Čekám zhruba dvacet minut, během kterých na mě padne melancholie, což zní jako bych vypadl z posraného časopisu pro náctileté, ale melancholie v podstatě značí duševní stav, definovaný především zádumčivostí a nečinností.

A zcela upřímně, žádné jiné slovo právě teď nepopisuje můj stav lépe než melancholie.

Asi bych měl přestat číst knížky o psychologii.

Když však ze stanice vyjde Kane, nálada mi přece jenom trochu stoupne. Je moc hezký, v obličeji nemá žádný povýšený ani škodolibý výraz, a když mě uvidí, dokonce maličko nadzvedne koutky.    

„Ahoj,“ řeknu ležérním hlasem. Natáhnu nohy, takže v podstatě ležím roztažený přes celou kapotu. 

Napadlo mě, jestli třeba nebude naštvaný, že čekám tady. Třeba nechtěl, aby nás spolu někdo viděl. Přece jen, zneužívání sedmnáctiletého kluka není něco, čím by se člověk potřeboval chlubit před kolegy. Ale Kane opět ukáže téměř mistrovský klid. „Napadlo tě, že mě vyzvedneš?“ pronese a zapře se o auto. Naznačí, abych nastoupil.

„Co kdybychom se stavili ještě na jídlo?“ navrhnu. Sjedu po kapotě a doskočím na nohy. Poté přejdu ke dveřím spolujezdce. Je to pro mě tak známé, že cítím vůni vnitřku – karamelové bonbóny a osvěžovač vzduchu – dřív, než vůbec nastoupím.

Jsme sehraní, což je na jednu stranu zvláštní a na druhou tak přirozené. Zatímco Kane startuje a vyjíždí z parkoviště, já mu rozbalím bonbón a vložím do pusy. Potom zapnu pás a vyhodím obal z okna. On se usměje.

„Tak jo. Můžeme ho vzít s sebou,“ odpoví konečně na otázku.

„Jakože bychom ho jedli v autě u garáží?“ ohrnu horní ret a nakrčím nos. Nejsem žádná fajnovka, to fakt ne, ale jíst tam, kde někomu musím kouřit, mi nepřipadá jako super nápad.

„Ne,“ opáčí Kane. Na křižovatce zahne doprava a jen letmo na mě pohlédne. „U garáží ne. Třeba u mě.“ Z jeho hlasu poznám, že je to jen návrh.

Je to jen návrh. Naprosto nečekaný a šílený.

Já vím, že jsem říkal, že bych s ním nikdy nespal. A nikdy je nikdy. Ale v úterní noc se všechno změnilo a já tak strašně nechci, aby to poprvé bylo s… Otočím se na Kanea a pořádně si ho prohlédnu. Je tak krásný, že by mohl mít kohokoliv. A nikdy nebyl agresivní. Netlačil mi hlavu k sobě do klína, netahal za vlasy, nenutil pokračovat, když jsem nechtěl.

Zachránil mě v parku.

A úžasně líbá. Opět v tom není nic násilného.

Proč by vlastně nemohl být můj první?

Vím, že to neřeší všechno. Ale pořád je lepší mít možnost rozhodnout alespoň něco.

„Tak dobře,“ slyším se říkat. A rozhodně to není tak těžké, jak bych původně myslel. „Dal bych si čínu.“

„Čínu,“ přikývne Kane souhlasně. Jeho výraz zůstane pořád stejný, jako by vůbec nezaregistroval, že se atmosféra změnila. Což mě z nějakého důvodu uklidní.

„Dík za ten park,“ pronesu po chvíli. „Bylo to super. Žes nás z toho vysekal.“

Kane zajede do části města, kde to moc neznám. Byl jsem tu jen jednou, a to mi bylo šest a máma mě vzala na první hodinu karate. A já pak brečel, protože jsem dostal kopanec do lýtka a díky tomu si vymručel, abych mohl chodit raději do knihovny.

„Aspoň jsi viděl moje bráchy. Teď aspoň víš, že nejsou imaginární,“ pokračuju v blábolení.

Kane mlčí, nejspíš chce, abych ho ublábolil k smrti, což v mém případě taky nemusí být velký problém.

„Ale ten tvůj kámoš byl pěkná osina v zadku. Musels mu pak za tu laskavost vykouřit?“ uchechtnu se.

„Není můj kámoš,“ promluví Kane konečně. „A nikdy jsem nikomu nekouřil.“

Jistě, že ne. Poznal jsem na první pohled, že není ten typ, co by před někým klekl na kolena.

Zastavíme před restaurací s čínskou výzdobou. Kane vytáhne z kapsy peníze a podá mi je. „Skočíš tam?“

Jsem poslušná štětka. Beze slova totiž vylezu z auta, objednám dvě číny a pak se i s jídlem a plechovkou fanty vrátím.

A moje blábolení pokračuje.

„Hele, cos mu teda pošeptal do ucha, že nás nechal jít? To mi musíš říct, jestli existuje nějaké heslo mezi fízlama, jak si dávají znamení, že se chovají jako šulini.“

„Copak já se chovám jako šulin?“ optá se pobaveně a na křižovatce zahne na druhou stranu, než je to ke garážím.

„Ty seš ten největší šulin,“ poznamenám, ale zcela upřímně mi úsměv tak trochu mrzne na rtech. „Takže… Jedeme k tobě,“ konstatuju, nebo se možná i ptám. Vážně to hodlám udělat?

„Nechceš jet ke mně?“

Mohl bych to zastavit. Třeba právě teď a říct ne. Místo toho však pokrčím rameny. „Jasně, že chci,“ odvětím. „Zajímá mě, kolik asi tak vyděláváš. Víš jak. Třeba bych se taky mohl stát cajtem.“ Myslím to jako vtip a ta představa je natolik legrační, že neudržím vážnou tvář. Já a policajt. Neexistuje větší paradox. Srovnatelnější by snad bylo jen, kdyby se Brad stal farářem a Felix založil velkou rodinu.

Smích přejde ve chvíli, kdy Kane zastaví před postarším domem. V rychlosti spočítám okna a balkóny a dojdu k názoru, že v jednom vchodu je osm bytů. Což nevím, proč je důležité. Třeba že sedm bytů by mohlo něco zaslechnout, kdyby…

„Jsi nervózní?“

Pohlédnu na Kanea. „Jako z čeho?“ vyjedu.

„Že tě hodím do sudu,“ mrkne na mě a vystoupí.

Popadnu tašky s čínou a přehodím si je přes zápěstí. V téhle části města jsem taky nikdy nebyl. Je považovaná za celkem bezpečnou, ale bydlí tu převážně mladí lidé, takže je kolem hodně barů a hospod.

Chvíli váhavě postávám u auta, ale pak se rozejdu za Kanem. Tkaničku jedné boty mám rozvázanou, ale z nějakého důvodu mi přijde nevhodné ji právě teď zavazovat. Vejdu do výtahu a Kane stiskne čtyřku.

Asi bych potřeboval víc času, protože nejspíš jednám unáhleně a zbrkle. Možná budu svých činů litovat, ale čas nemám a já stejně nikdy nad věcmi příliš nepřemýšlel. Prostě jsem konal a to vše mě dovedlo až sem.

Do výtahu s Kanem.

Takže ano. Já to udělám. Vyspím se s ním.

Bez zaváhání, ještě než se výtah dostane do dvojky, skočím Kaneovi kolem krku a políbím ho. Kane mě okamžitě chytne za zadek a nadzvedne, takže kolem něj můžu obmotat nohy.

Cinkne třetí patro.

Ani zdaleka to není jako náš první polibek, tenhle je vyloženě náruživý. A moje tělo i mnohem náruživěji reaguje. Přitisknu se k němu co nejblíž, takže se mi péro otře o látku kalhot. Spokojeně zamručím.

Cinkne čtvrté patro, ale Kane mě na zem nepostaví. Balancuje se mnou až ke dveřím do bytu, zády mě zapře o zeď a odemkne. A přitom mu prsty projíždím mezi vlasy, líbám ho na krk a nejde přehlédnout, jak moc je vzrušený. Jak jsme oba vzrušení.

Posadí mě na jídelní stůl. Krabičky s čínou mi sklouznou ze zápěstí a dopadnou na zem. Pořád ho držím nohama kolem pasu a přitahuju blíž. Koušu do spodního rtu, rukama mu vklouznu pod tričko a pohladím po kůži. Na zádech přejedu bříškem prstu po další jizvě.

Je dobře, že moje tělo reaguje takhle. Že chce, že prosí, že přímo žadoní o každý další dotek, protože tím hodně tlumí strach, který sice mám, ale je pro tuhle chvíli tak miniaturní, že de facto ani neexistuje.

A jestli existovaly pochyby, chcípnou teď. 

Kane mi sundá tričko a hodí ho na zem. V rychlosti ho pak sundá i sobě. Zatímco já jsem přirozeně hubený, spíš vyhublý a šlachovitý, jeho tělo je… Jako bych měl šukat s antickým bohem.

Položí mi na hruď dlaň a přinutí lehnout. Poslechnu. Přímo nade mnou visí lustr. Je to ten typ lustru, který tady musel být, ještě než se Kane nastěhoval, protože něco takového by vybral jen praštěný architekt.

Na druhou stranu mohu veškerou svou stydlivost zakrýt zíráním do stropu a přemýšlením nad kovovou konstrukcí.

Je černá a já jsem nahý.

Pokouším se uvolnit. Držím rty pevně u sebe, dýchám, ale kurva… Ležím roztažený na stole, Kane mi sahá na šulina a přitom do mě zajíždí prsty. Nejsem klidný ani trochu a dýchám přerývaně a občas zalapám po dechu.

Dokonce přes sevřené rty zavzdychám.

Je to ten nejdivnější a zároveň nejrajcovnější pocit, který jsem kdy zažil.

Najednou mě Kane popadne, zvedne do vzduchu a začne si mě doslova pouštět na svého ptáka. Společně s tím přejde k sedačce. Sedne se mnou na klíně a společně s tím jeho žalud zajede dovnitř.

Prostě jen tak.

Kane je neuvěřitelně opatrný. Zírá mi do očí a čeká, zatímco já… Oukej, přiznávám, že možná přece jen děvka jsem, protože tohle je naprosto skvělý. Jo, bolí to, pálí, ale jen chvíli a všechno se velmi rychle přetavuje ve vzrušení.

Je to, jako když jsme s kluky poprvé zkoušeli extázi, ale asi tak tisíckrát intenzivnější.

„Do háje,“ vydechnu, zakloním hlavu a doslova cítím, jak milimetru po milimetru kloužu po jeho péru.

A pak je najednou ve mně.

Pohlédnu mu do očí, kterými mě doslova propaluje. Usměju se. Téměř mazlivě otřu své rty o jeho a pak… Pak mám asi zatmění, protože realita přichází jen po střípcích.

Tahám Kanea za vlasy a nutím ho zaklánět hlavu.

Koušu ho do ucha.

Zatínám mu nehty do ramene a prohýbám se v zádech. Šílím.

Nadskakuju na něm. Moje péro pleská o jeho břicho. Drží mě za boky a pomáhá mi nadzvedávat se. 

Pobízím ho ještě, když pohne pánví. Ještě, ještě…

„Ty seš tak divokej,“ zasténá mi do ucha.

Honí mi a přitom do mě přiráží.

Líbáme se. Vykřiknu mu do úst, když je horko natolik silné, že mám pocit, že shořím. Třesu se, jako kdybych měl záchvat. Kane mě musí držet u sebe, abych nespadl. Ale s tím, jak se svíjím, ho ještě víc sevřu.

Pulzuje. Uvnitř mě.

A já z toho…

Kurva.

Ležím odevzdaně na něm, po čele mi teče pot a tělo mám jako z gumy. Zvednu ruku, ale zase klesne. Mezi našimi těly zasychá moje sperma a trochu mě studí na kůži.

„Jsi v pořádku?“ zeptá se Kane a prohrábne mi přitom zpocené vlasy.

„Ne, to rozhodně nejsem,“ vydechnu.  Pořád je uvnitř, ačkoliv už není tak tvrdý.

Zdálo se mi to, nebo jsme vystříkli najednou?

Zdálo se mi to, nebo to bylo kurevsky perfektní?

Trochu se odtáhnu. „Chci to dělat znovu!“ vyhrknu okamžitě. „Prosím!“

Kane se zcela upřímně zasměje. „Tak dobře,“ přikývne a vypadá spokojeně. „Tak dobře,“ zopakuje a shodí mě na záda. Zapadnu mezi polštáře a mám tak na něj dobrý výhled. Klečí totiž nade mnou, takže mu můžu položit dlaně na vypracovaný hrudník.

Podruhé je to snad ještě intenzivnější a ani na chvíli to nebolí.

Zůstaneme pak na sedačce, nenamáháme se s oblékáním a jíme čínu. Je sice studená, ale dle mého názoru je to nejlepší čína na světě.

Děláme to pak ještě potřetí ve sprše. Dlaněmi se opírám o kachličky, zatímco on do mě zezadu zajíždí. A nakonec usnu v ložnici na posteli, schovaný pod peřinou a totálně hotový.

Nemyslím na nic.

A nemám žádné sny. 

Autor: Klára Pospíšilová


* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit přes PAYPAL, komentářem, anebo tím, že budete i nadále číst.

7 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
Májka
28. 1. 2020 18:34

Tak…tak…tak zvláštní. Jo, tohle bude trochu divný komentář o mých pocitech z téhle části, takže… Je to tak úchylný a zároveň suprový, že se to prostě nedalo přeskočit. Mám takový ten pocit znechucení a úžasu zároveň, na což bych měla být zvyklá, když moje oblíbená autorka měla v jedné části příběhu čtyřku. Ale to vlastně zjemní jazyk, v němž to je napsané. Když to čtu v češtině připadám si ještě zvrácenější. Jsem věřící, amigos! Říkala jsem si, že takovéhle scény nebudu číst, avšak…moje perverzní myšlení svede své. Tahle část se mi moc líbila, takže už si tady nebudu tolik vylévat… Číst vice »

Karin
29. 1. 2020 19:34

Tahle kapitolka se mi moc líbila.

Ester
30. 1. 2020 16:51

Dokonca i mne sa pacil diel. Nejako sa to k Damienovi hodi. I ked ma prekvapilo, ze to bolo jeho prvy raz a tak si to uzil 😀. Bolo to vasnive a divoke…. Len aby to pre neho nebolo navykove a Kane nebol jeho droga…. A vieme, ze nie kazda zavislost, nech jen to na hocicom, dopadne dobre…

tina
10. 4. 2020 21:05

Tohle je na vaše knihy až moc bezproblémové, mám strach, co se stane!