40 KAI


Poprvé se vzbudil v šest ráno. Na okamžik otevřel oči, ale než ho stihly dohnat vzpomínky na včerejší den, prohnala se mu myslí jednoduchá myšlenka. Všechno je v pořádku. A nebylo nic jednoduššího než tomu věřit.

Podruhé se probudil po osmé, zase jen na pár minut. Otevřeným oknem do pokoje proudil čerstvý vzduch a dešťové kapky bubnovaly na parapet. Přitáhl si peřinu blíž k sobě a znovu usnul.

Připadalo mu, že spí věčnost, ale když po ulici projelo auto a vzbudilo ho, bylo teprve půl deváté. Ležel uprostřed postele, s hlavou položenou na matraci a hned vedle něj…

Z posledních dnů a týdnů si nepamatoval skoro nic. Nezůstala žádná vzpomínka, jen zvláštní, prázdný pocit. A pak přišel včerejšek. Jediný den, během kterého prožil… všechno.

Řekl, že je gay. Nahlas. Před celou školou. Ale možná to nakonec nedopadlo úplně nejhůř. Jude s Hayden stáli pořád při něm. Usmál se, když si vzpomněl, jak se pošťuchovali a ani jednoho nenapadlo se Kaiovou situací zaobírat. Prostě to tak bylo.

A pak přišel na řadu Brax a jeho prostě to tak být nemůže.

Desátého září se toho stalo hodně, řekla se spousta věcí, tekla krev a v jednu chvíli se Kai cítil vážně mizerně. Jenže když se probudil, otevřel oči a hned vedle něj spal Ethan, nemohl být nešťastný. Nemohl se neusmát, nemohl si nelehnout ještě blíž a nemohl si nevybavit včerejší noc, když poprvé v životě zažil něco… skutečného.

Ethan ležel na břiše s jednou rukou přehozenou přes Kaiův bok, pravidelně oddechoval a nejspíš se mu něco zdálo, protože mu za zavřenými víčky neustále kmitaly oči.

Kai se opatrně vyprostil z objetí a vylezl z postele. Trochu se mu zatočila hlava a prvních pár kroků se podivně šklebil, než si zvykl na bolest tam dole.

Když došel zpátky do postele, Ethan stále spal. Vlastně to vypadalo, že se za celou noc vůbec nepohnul. Kai ho chvíli sledoval, než skočil na postel a hrudníkem nalehl na jeho záda. Pevně ho přitom objal a z legrace kousl do krku. Což v něm okamžitě vzbudilo vzpomínky na noc, kdy ho Ethan ve sprše líbal na krk a přitom…

Ethan slabě zamručel, když se Kai svalil na matraci, tak, aby obličeji leželi co nejblíž u sebe. „Jsi vždycky tak akční?“ zamumlal ospalým hlasem a trochu se zavrtěl.

„Celé prázdniny jsem vstával v šest.“

„Blázne.“ Ethan zašmátral rukou vedle sebe, dokud nenašel Kaiovu dlaň. Pevně ho sevřel. „Nejdeme do školy,“ oznámil.

Kai se na něj usmál. „Škola začala před hodinou.“

Copak záleží na škole? Na lidech v ní? Na úkolech, známkách, stipendiu, vysoké, budoucnosti a všem ostatním?

Ethan konečně otevřel oči. „Měl bych zavolat tátovi, aby po mně nevyhlašoval pátrání…“ Další slova přerušilo zívnutí. Teprve poté dořekl: „Že jsem šťastnej.“

Po všem, co spolu v noci prožili, měl Kai stejně tendenci se začervenat. Protože slyšet, že je Ethan spokojený, bylo prostě až příliš dobré.

Venku stále trochu poprchávalo a otevřeným oknem do pokoje proudil studený vzduch. Kai proto sebral peřinu a oba je zakryl. Přitulil se až úplně k Ethanovi a nemyslel si, že se od něj kdy odlepí.

„Budeš pokračovat v basketu?“ zeptal se a přitom pohladil Ethana po zádech. „Měl bys. Šlo ti to. Ostatně… Jako všechno, ne?“ Připadalo mu, že uběhla celá věčnost od doby, kdy seděl na střídačce a sledoval, jak Ethan zavěsil koš.

„Máš pocit, že mi jde všechno?“

„A ne snad? Sporty ti evidentně jdou a ještě k tomu seš šprťák, takže…“ Kaiovi na mysli vytanuly i další přednosti, ale ty nahlas říkat nehodlal.

„Neumím tancovat,“ pronesl po chvíli Ethan. Pak se naklonil ke Kaiově uchu a zašeptal: „A mluvit s holkama. Ale to je tajemství, Nerisone. Jestli to někomu řekneš, budu tě muset zase vojet, abych nebyl smutnej…“

Kai se trochu odtáhl, na kůži mu vyskákala husí kůže – těžko říct, zda za to mohla Ethanova blízkost, nebo jeho slova – a nevěřícně se ušklíbl: „To mi nevykládej. Ty, že neumíš mluvit s holkama? A co ta v tom baru?“

„Která?“

Ta s flanelovou košili, objednals jí pití, a když jsi udělal krok k ní, mohl jsem se žárlivostí zbláznit.

„Ta, cos jí tak ochotně políbil.“

Ethan pomalu přikývl. „Aha,“ hlesl zdrženlivě. „Nehledej v tom složitosti. Prostě jsem se zeptal, jestli můžu. Řekl jsem jí, že chci vědět, jestli budeš žárlit.“

Kdybys tak věděl, jak příšerně jsem žárlil.

„Ty seš neuvěřitelnej,“ zakroutil Kai nevěřícně hlavou. Natáhl se přes Ethana k nočnímu stolku a sebral mobil. Měl dva nepřijaté hovory od Judea a esemesku od Hayden. Zahodil telefon, aniž by si zprávu četl, protože se nechtěl zabývat okolním světem.

„Zlobíš se?“

Kai se zadíval na Ethana. Chtěl mu říct, že se zlobil příšerně. A že kvůli tomu udělal hromadu špatných rozhodnutí. Ale zároveň věděl, že na tom nezáleží. „Už dávno ne,“ usmál se. Vzpomněl si, že nedostal odpověď, která ho zajímala především „Tak co bude s tím basketem? Kdybys chtěl přestoupit na Halleyovku, bral bych tě.“

Ethan prohrábl Kaiovi vlasy a jeden světlý pramen mu odhrnul z čela. „Na to, abych chodil na Halleyovku, jsem moc chudej,“ pronesl klidně.

„To je fakt,“ přiznal Kai. „Jenže chodíš s Kaiem Nerisonem. Byl bys populární.“ Téměř okamžitě si uvědomil, co řekl. Nervózně odvrátil zrak. Jenomže Ethan si toho samozřejmě všiml.

„Chodím?“ zopakoval a nadzvedl přitom obočí.

„Spíš?“ navrhl nervózně Kai.

Cítil, jak mu Ethan zajel rukou do vlasů. „Spíš chodím. Rád bych.“

Společně s těmi slovy Kaie zaplavila nepředstavitelná úleva. Lehl si na záda a ruce dal pod hlavu. „Nerison bývá spíš samotář, ale pro jednou udělá výjimku. Navíc… chodit s wallisákem, to má něco do sebe.“

„Asi v týmu zůstanu,“ pronesl Ethan vážnějším hlasem. „Nečekal jsem, že mě to chytne, ale ta hra má něco do sebe. Společný sprchy a tak.“

„To chápu,“ rozesmál se Kai. „Slibuju, že při dalším zápase po tobě balón nehodím.“

Najednou věděl, že už nikdy nedovolí, aby kdokoliv z týmu Káňat ublížil Lišce s číslem devět. Otočil hlavu a chvíli si prohlížel Ethanův profil.

„Můžeš mi zkusit přihrát,“ navrhl Ethan. Nejspíš vycítil Kaiův upřený pohled, protože i on natočil hlavu na stranu. „Je ti jasný, že pro ně budeme dvě buzny na hřišti? Spousta blbejch vtipů.“

Kai se upřímně zamyslel, jak se bude po návratu do školy cítit. Až půjde po chodbě a někdo v davu na něj zakřičí nějakou urážku. Uvažoval, jak se v danou chvíli zachová. „Nedivím se jim,“ pokrčil rameny. „Musí být pro ně děsně potupné, když dvě buzny hrajou líp jak oni.“

Ethan se z ničeho nic přetočil a obkročmo se posadil na Kaie. Políbil ho na krk, klíční kost, hrudník, těsně na pupík, těsně pod pupík, u lemu kalhot… Kai se automaticky propnul a zároveň nadzvedl hýždě, když mu Ethan stahoval tepláky.

„Dobře. Tak dobře, kašleme na všechny,“ pronesl Ethan těsně předtím, než se sklonil k rozkroku.

Kašleme na všechny byla Kaiova poslední myšlenka, než ho rozum opustil. Vedle hlavy mu zavibroval mobil, nejspíš jen další esemeska, ale svět teď musel počkat.

x

Banán. Teda dva banány, dvě manga, borůvky… Kai naházel do mixéru všechno možné, dolil rýžové mléko a zatímco mixoval, odepsal Judeovi i Hayden, že se má dobře.

Nejlíp.

Ethan vešel do kuchyně, měl na sobě pořád jen šedé tepláky. Vyskočil na barovou židli, chvíli se na ní točil, dokud před něj Kai nepostavil sklenici s rozmixovaným ovocem. Vypil ji na ex, ale celou dobu se přitom díval na chlapce před sebou. „Myslel jsem, že tě shodím z balkónu, když jsi na mě vylil pití,“ pronesl.

„Promiň. Ale příště až si budeš na dolním baru objednávat pití, hlídej si skleničku. Obzvlášť, když poblíž budou Káňata.“

„Jak to myslíš?“

Kai nakrčil nos a pak se omluvně usmál, přestože nic z toho nebyla jeho chyba. I když je možná na úplném začátku nemusel tolik povzbuzovat.

Ale s tím je konec. Nikdo už se Ethana nedotkne.

„Kluci ti do toho pití něco dali. Nechtěl jsem ti to vyrazit tak blbě, ale na mou obranu, zase jsi flirtovat s nějakou holkou.“

Ethan položil sklenici na pult a seskočil ze židle. „Tak zaprvý. Tys mě zachránil? A zadruhý. Jak moc žárlivej jsi?“ Při těch slovech přešel ke gauči. Svalil se na něj a nohy položil na konferenční stolek, což Kaie nesmírně pobavilo. Kdyby tak Ethan tušil, kolik ten stůl stál…

Kai skočil na sedačku, bez rozpaků si sedl na Ethana a ruce mu položil na ramena.

„Zachránil. A hodně.“

Dlouho se líbali. Sledovali televizi, smáli se, mluvili o hloupostech a přetahovali se o ovladač – nakonec vyhrál Kai, protože po noci přesně věděl, kde je Ethan lechtivý. Až do chvíle, než přišla další esemeska, bylo všechno naprosto perfektní.

„Píše Brax. Za půl hodiny je doma. Chce si promluvit. Prej v klidu,“ oznámil Kai s pohledem přilepeným na displej. Aniž by tomu dokázal zabránit, znovu si připadal jako malý kluk čekající na velkého bráchu.

„A ty s ním chceš mluvit?“

Nemůžu s ním nemluvit, napadlo Kaie okamžitě. „Nevím. Asi bych si to s ním měl vyříkat. Definitivně,“ pronesl po chvíli. Pokoušel se před Ethanem chovat sebevědomě, ale nedokázal zapomenout slova, která bratr včera řekl.

„Tak jo. Mám vypadnout?“

Přiznání, že za zdmi domu existuje venkovní svět, je uvrhlo do známé nejistoty. Kai najednou netušil, co má od Ethana čekat. Jestli mu pak smí zavolat, říct, že ho chce vidět… „Ne, nechci, abys odešel,“ přiznal popravdě. Bože, už nikdy. Nikdy, nikdy, nikdy. „Ale tohle bych s ním měl probrat sám.“

Ethan okamžitě vstal. „V pohodě. Chápu. Kdybys potřeboval, budu na telefonu…“ Prohrábl si vlasy a chvíli jen tak stál a k ničemu se neměl.

Kai vyskočil na nohy. „Nezlobíš se, že ne?“ zeptal se starostlivě.

„Nezlobím se, Kaii.“

Ta tři slova znamenala všechno.

„Nechtěl bys přijít ke mně, až to s ním vyřešíš?“ pokračoval Ethan v klidu.

Kai mu položil dlaně na tváře a políbil ho. „Jasně, že chtěl.“

x

Vstal. Došel ke kuchyňské lince. Napustil do sklenice vodu, vypil ji a pak sklenici umyl, utřel a zase schoval. Vrátil se k sedačce. Posadil se. Vstal. Došel k televizi a srovnal ovladače. Rozhlédl se po místnosti. Pohledem zavadil o hodiny. Jak dlouho ještě?

Posadil se. Vstal. Smetl z linky drobek. Zkontroloval čas. Zhoupl se mu žaludek. Posadil se.

A v zámku zarachotil klíč.

Brax vešel do místnosti, podíval se na bratra a hlasitě vzdychl. „Ahoj.“

Kai neodpověděl. Už žádné hraní poslušného brášky. S tím. Je. Konec. A přesto měl pocit, že se všechno vrátilo do včerejšího dne, kdy na něj Brax zíral a čekal na vysvětlení. Jako by v další minutě měla přijít zrádná otázka.

Jak sis mohl dovolit být gay?

Jenže Brax tam jen stál a trvalo celou věčnost, než se pohnul. „Odjíždím,“ pronesl nakonec a promnul si oči.

Kai se zamračil. „Jak jako?“

„Chci projít Pacific Crest Trail. A pak trochu cestovat po světě. Měla by to být zhruba roční cesta.“

„A to ses rozhodl prostě jen tak přes noc?“

Brax zavrtěl hlavou. Nikdy dřív o cestování nemluvil. Ani se nezdálo, že by o něj měl zájem. „Připravuju se na to už dlouho. Všechny ty krabice a tak. Jen jsem pořád nemohl najít tu správnou dobu. Nechtěl jsem tě tady nechávat samotného, ale myslím, že teď už to tady zvládneš. Navíc, máma slíbila, že sem bude jezdit častěji.“

„Snažíš se mi to nějak nandat? Potrestat mě? Je to gay, takže na něho kašlu a prostě si odjedu?“ Nechtěl znít zle. Nechtěl se vztekat ani bratrovi něco vyčítat. Ale pořád měl pocit, že kdyby svou homosexualitu odvolal, hodně věcí by se změnilo.

„Takhle to není,“ zavrtěl Brax hlavou. „A nechci, aby sis to myslel. Odjel bych tak jako tak. Jen si myslím, že teď to pro nás oba bude lepší, protože kdybych zůstal, náš vztah by… Víš, jak to myslím.“

„Kdy odjíždíš?“ optal se Kai a nervózně si mnul loket. Najednou si uvědomil, jak je dům obrovský a kolik má místností. A všechny, až na jeho pokoj, zůstanou prázdné.

„V pátek. Včera jsem si koupil letenku.“

„Jasně,“ přikývl Kai. Třeba měl bratr pravdu a tohle bylo nejlepší řešení, ale stejně ho štvalo, jak se Brax zachoval. „Jdu za Ethanem. Dneska spím u něj,“ řekl po chvíli.

„Dobře.“

„Dobře.“

Divná atmosféra mezi nimi se nedala přehlédnout. Když Kai odcházel, měl pocit, že zůstala hromada věcí, o kterých by si rozhodně měli promluvit. A zároveň tušil, že už je ani jeden z nich nikdy nevytáhne na světlo.

x

Na příjezdové cestě stálo auto. Kai položil kolo na trávník a přešel k hlavním dveřím. Pořád cítil podivné prázdno v žaludku. Nemohl se zbavit pocitu, že zůstal úplně sám. Všechny tyhle pocity se však rozplynuly, když Ethan otevřel dveře a usmál se.

Vyšel z domu a přivřel za sebou dveře. „Je tam táta a vaří večeři. Můžeme se najíst s ním. Anebo můžeme jít rovnou nahoru.“

O spoustě věcech se spolu nikdy nebavili. Kai neměl nejmenší tušení, jak by se měl zachovat, proto se nejistě zeptal: „A nebudu mu vadit?“ V hlase měl zvláštní naléhavý tón. Skoro jako by prosil, aby odteď už všechno bylo jenom v pořádku.

„Nebuď blázen,“ mávl Ethan rukou. „Co Brax?“

Co by.

Kai rozhodil rukama a sedl si na schod. Kolem se prohnali dva kluci na kolech. Nemohlo jim být ani deset a schválně vjížděli do kaluží. „V pohodě. Odjíždí na cestu kolem posraného světa.“ Nakonec nedokázal frustraci schovat.

„Takže budeš doma jen s tátou?“ zeptal se Ethan a taky se posadil. Objal ho kolem ramen a ten dotek Kaie uklidňoval.

„Ten už je nějakou dobu v ústavu. Takže to vypadá, že to teď budu jen já.“ Pokusil se usmát, ale… Sakra.

„Kaii…“ Ethan do něj strčil ramenem. „Mám se k tobě nastěhovat?“

Ano. „Jasně, že jo. Ty a tvoje špinavé hrnky.“

x

Když byl v domě naposledy, hodně se s Ethanem pohádali. Ale tentokrát se Kai cítil vyloženě dobře a jistě, když ho Ethan vzal dovnitř. Jeho táta stál jednou nohou v kuchyni a druhou v obýváku, utíral si ruce do utěrky a sledoval přitom televizi.

„Tati, tohle je Kaii. Dneska tady bude spát a povečeří s námi,“ představil ho Ethan.

Kai si vzpomněl, jak Ethanova otce viděl poprvé. V den, kdy se všechno pokazilo. Když se Ethana před školou nezastal.

Táta k němu přešel. Zatímco si třásli rukou, ukázal bradou ke stolu. „Uvařil jsem čínu.“

Teprve, až když se vrátil ještě pro něco do kuchyně, naklonil se Kai k Ethanovi a ušklíbl se. „Uvařil?“ zeptal se při pohledu na donáškové krabičky.

„Neohrnuj nos, Nerisone.“

Což nakonec ani nebylo potřeba, protože nic lepšího Kai dlouhou dobu nejedl. Všichni tři přitom seděli na sedačce a sledovali Sunset Blvd. A když pak dojedli a Ethan Kaie přitáhl k sobě a objal ho, jeho otec ani nemrkl.

Autor: Klára Foldynová

PŘEDCHOZÍDALŠÍ


* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit přes Paypal, komentářem, anebo tím, že budete i nadále číst. 

10
Komentujte

Anna

jsem ráda, že se kai a ethan po dlouhé době cítí tak šťastní. vlastně mi ta jejich radost dodává dobrou náladu, když se tu nad nimi tlemím jako blázen. No snad se mezi nimi nic nepokazí, jak spolu budou bydlet, protože nebudeme si nic nalhávat, že po sestěhování to někdy bývá těžké.

těším se, jak to bude pokračovat, fakt skvěla práce.

Ester

Asi to tak ma byt, ze nam v zivote ostávajú ludia, co tam maju byt. Brax evidentne uz tam nechce a nema byt. Treba si najst novu rodinu a aj priateľov:-) napr Ethana s jeho otcom a priateľmi…. Uvidíme ako to bude vyzerat, ked sa vrátia do reálneho zivota- skola, spolužiaci, kamaráti…

Pišta

Fíha 😀 Nevím proč, ale čekal jsem že pasiv bude Ethan 😀 Holky, nic psát nemusím, protože jsem to už napsal jasně o pár kapitol dřív 🙂 Jen je mi trošku smutno z toho že se to chýlí ke konci.

^_^ Ach. To je mi idylka. (Konecne!) Akuratni fluffik, rozjasnil mi den. Mam pocit, ze mi po dlouhe dobe spadl balvan z hrudniku… :3

Karin

Netrpělivě budu čekat na další díl.