4 KAI


Jednou vzal kočku domů. Když venku mrzlo a kvůli sněhové vánici zavřeli školu. Nechal ji u sebe v pokoji, donesl vodu a konzervu s tuňákem. Hrála si s origami, dvě mu rozžvýkala a několik roztrhala. Ráno se k němu přitulila a spokojeně vrněla. Jenže jakmile otevřel okno, vylezla na parapet, zamňoukala a vyskočila.

Chtěla žít venku. 

A tak ji Kai nechal. Pokaždé se zdála spokojená, když ji přišel navštívit do světa u popelnice. Přivítala ho, lísala se k němu, ale po chvíli mu nakonec naznačila, že by měl odejít.

Ten den se nepotkali. Možná na něj neměla náladu, možná se někde zapomněla, přesto nechal otevřenou konzervu na zemi a doufal, že druhý den ve špinavé uličce nenajde dalších dvacet hladových koček. Měl rád jen tu jednu.

Možná by si zasloužila jméno, ale… Není tvoje, Kaii.

Celou cestu ze školy se mu v hlavě honila kočičí jména, ačkoliv se snažil myslet na cokoliv jiného.

Teprve když zahnul na příjezdovou cestu, všiml si, že před jejich domem stojí bílé BMW. Ještě na sobě nemělo poznávací značku, takže muselo být úplně nové. Brax kolem něj chodil pořád dokola, občas zastavil u kufru, dotkl se ho a zase pokračoval v chůzi. V ruce držel papíry a neustále je kontroloval a listoval v nich. Už z dálky šlo poznat, že se netváří spokojeně. 

„Koupil sis nové auto?“ podivil se Kai a sesedl z kola. Došel až k bráchovi a rozhodně neskrýval překvapení, protože Brax svůj Jeep miloval.

Brax si přejel jazykem po zubech. „To není moje auto,“ vysvětlil a zakroutil odevzdaně hlavou. „Je tvoje.“

„Cože?“ Kai vystrčil bradu a zamračil se. „Ale já… nemám řidičák.“ A o žádné auto nežádal, pokud si dobře pamatoval.

„Táta ti ho koupil k narozeninám,“ pokračoval Brax a pokoušel se, vážně hodně, znít klidně. Ale podobné věci ho pokaždé rozčílily.

„Já nemám narozeniny.“

„Já vím.“

Chvíli se na sebe dívali, než se Kai upřímně rozesmál. Hodil kolo do trávy a auto si pořádně prohlédl. Líbilo se mu. „Takže co? Vrátíš ho?“ optal se a přejel po kapotě prstem.

Brax nad otázkou chvíli přemýšlel, ale nakonec zakroutil unaveně hlavou. „Stejně si řidičák budeš dřív nebo později dělat. Schováme ho zatím do garáže. Hned vedle mámina kabrioletu.“ V hlase mu jasně rezonovala uštěpačnost. Ani koupi kabrioletu neschvaloval. Máma v něm seděla jen jednou a celou dobu se pokoušela tvářit, že jí dárek k Vánocům udělal radost. Ačkoliv byl srpen.

 Brax všechny papíry hodil na přední sedadlo a odevzdaně nasedl. Pak však stáhl okénko a mrkl na bráchu. „Nechceš se alespoň projet, když už jsi ho dostal? Vezmeme to kolem pobřeží.“

Kai by moc rád jel, obzvlášť když se mluvilo o pobřeží. Ale místo toho jen rozhodil rukama a omluvně se usmál. „Musím na trénink.“

„No jasně. Trénink. Tak utíkej.“

Kaie napadlo, že by vběhl ještě za otcem do pracovny a poděkoval mu, ale pak došel k přesvědčení, že to možná není nejlepší nápad. Naposledy, když takhle děkoval, táta se na něj podivně usmál. Evidentně neměl tušení, o čem je řeč.  

x

Trochu ho pobolívalo pravé lýtko, ale rozhodl se bolest ignorovat. Neměl ve zvyku vynechávat tréninky. Za poslední rok nešel jen na tři – když dostal antibiotika a Brax nad ním stál se zkříženýma rukama a nesmlouvavým výrazem, když měl kocovinu poté, co se Jude rozhodl, že mu namíchá pár drinků, a když se potřeboval učit na matiku, protože mu hrozilo propadnutí.

Takže nějaké lýtko ho rozhodně nemohlo zastavit.

Navíc se blížil důležitý zápas a trenér by se zbláznil, kdyby se neukázal.

Kai závodně plaval a hrál basket. Lidé se ho často ptali, co má raději a vždycky se tvářili, že položili zrádně originální otázku. Spíš se vidíš v bazénu nebo při házení na koš? Jako by na tom snad záleželo. Když ale zavřel oči, viděl se plavat. V moři. Chlorovanou, klidnou vodu plnou jiných plavců, pískání trenérovy píšťalky, rychleji, přidej, kluzkou podlahu a soutěživost, moc rád neměl.

Jednou by si chtěl přiznat, že basketbal nenávidí. Teď podobné pocity potlačoval, protože kdyby je jen na vteřinu, nebo ještě kratší čas, vypustil na povrch, připustil si, co cítí, pak by je už nedokázal zahnat. A trénovat a zápasit o míč, házet na koš by najednou bylo ještě těžší. Možná až nemožně těžké.

Nikdo ho nenutil hrát basket.

Rodiče mu nenařizovali rok od roku pokračovat. Co jen chceš, zlato.

Záleželo jen na jeho rozhodnutí. Kdybych se ale vzdal basketu…

Na tuhle otázku se strašně bál odpovědět.

Třikrát týdně běhal po tělocvičně. V červeném dresu s číslem 23. Dribloval, přihrál Connorovi, doběhl pod koš, Connor mu přihrál zpátky a vystřelil. Za dva body. Trenér pokyvoval hlavou, v ruce držel složky a něco si zapsal. Dobrá práce, Nerisone. 

Třikrát týdně plaval v bazénu. Plavecké brýle, černá koupací čepice a černé upnuté plavky. Některé tréninky se mu líbily. Zapomněl, že plave na čas, soustředil se jen na samotný pohyb. Většinou ho probrala píšťalka, následně trenérův zvučný hlas. Zatraceně dobrá práce, Nerisone. Zíral přitom na stopky a usmíval se. 

Poslední dobou začínal mít Kai pocit, že se blíží doba, kdy se bude muset mezi basketem a plaváním rozhodnout.

x

Po tréninku seděl zpocený a unavený se spoluhráči v šatně a Connor mu ukazoval na mobilu video. V ruce držel láhev s vodou, a když se chtěl napít, polil si dres, jak se mu klepaly vyčerpáním ruce.

„Tak, vážení,“ vešel trenér do šatny a nesl s sebou velkou krabici plnou nových dresů, „po dnešku si je všichni zasloužíte. Ne abyste je zničili, jasné? Doma si je klidně vyzkoušejte, ale jsou až na zápas.“

Trenér ukazoval na hráče a zastavil až u Tylera. „Rozuměl jsi?“

„Já? Proč zrovna já?“ Tyler nevěřícně otevřel ústa. V týmu byl vždycky za toho, kdo dokázal trenéra vytočit k nepříčetnosti. Měl za sebou nejvíce trestných kliků.

„Známe své lidi, že?“ kývl trenér. Na krku se mu houpala píšťalka, ale nikdy ji nepoužíval. Mnohem raději křičel, jeho hlas se po tělocvičně rozléhal jako hromobití. Když se naštval, bylo lepší držet se od něj dál. Jednou po hráči v zuřivosti hodil míčem.

„Klíd, trenére. Slibuju, že budu opatrnej.“

„Fajn. Budu dělat, že ti věřím,“ vydechl trenér. Otevřel krabici a začal červenočerné dresy s kánětem na hrudi rozdávat. Ten s číslem 23 a kapitánským céčkem hodil Nerisonovi.

„Páni, jsou fakt suprový,“ vydechl Tyler. Shodil ze sebe starý a propocený a rychle si navlékl nový. Koukl se do zrcadla a uchechtl se. „Vypadáme mnohem líp než Jezevci. Bože, nemůžu se dočkat, až je rozdrtíme! A co teprve Lišky, ty se z nás zblázní.“

Trenér si Tylera chvíli prohlížel a pak přikývl. „Ta vaše skromnost, pane Abbote, ta mi nejspíš nikdy nebude chybět, až se vás jednou zbavím. A co jsem říkal? Že si ty dresy nemáte zničit! A co uděláte vy? Oblečete si ho, přestože jste zpocený jako prase!“ Když se rozčiloval, přecházel automaticky na vykání.

Raději sebral prázdnou krabici a vycouval do kanceláře. Jinak by zas vytekl, a jestli něco nesnášel, tak pletky s rodiči. Jak jako, že náš syn neuhnul? Hodil jste po něm míč a říkáte, že je to jeho chyba, protože neuhnul?

Kai si prohlédl nový dres a pak ho schoval do batohu. Connor se na něj usmál a strčil do něj ramenem. „Tak co? První zápas jako kapitán. Seš nervózní?“

„Nervózní? Proč by měl být nervózní? Proti Jezevcům? Nebo snad Liškám? Vždyť jsou absolutně neschopní!“ ušklíbl se Tyler na oba kamarády a začal si hrát s míčem. Chvíli dribloval a pak ho roztočil na prstu. Rád se předváděl. Hlavně před holkama. Někdy k tomu nabádal i Kaie. Tak schválně, kdo s ním dokáže delší dobu točit. Troufáš si, Nerisone?

Pak se všichni začali dohadovat, o kolik je porazí.

Kolik košů hodí Kai.

Ten příliš neposlouchal. Snědl proteinovou sušenku, pak zkontroloval mobil – dvě esemesky od Hayden – a nakonec začal strkat zbytek věcí do batohu. Občas zaslechl nějaké slovo vytržené z kontextu, ale pokoušel se nevnímat. Vzhlédl jen jednou, když někdo ze spoluhráčů vykřikl buzny!

„To jste slyšeli? Chodí tam prej víc kluků než holek, takže si to tam kluci rozdávají mezi sebou!“

„Kecáš. To není pravda!“

„Ne, fakt jsem to slyšel!“

„Jistě, jsou to všechno buzny!“

„Však hrajou jako holky.“

„Ukážeme jim, jak se pořádně hraje basket!“

„Posraným Liškám!“

„Idiotským wallisákům.“

Lišky vždycky představovaly nepřítele číslo jedna.

Když si Kai navlékl na zpocené tělo mikinu, Connor nadzvedl nechápavě obočí. Od okamžiku, co si před měsícem našel holku, měl mobil pořád po ruce. Dokonce i teď ho spěšně zkontroloval. Na tapetě měl vyfocené selfie, jak ji líbá na tvář a ona se směje. Becca.

„Ty nejdeš do sprchy? Vole, takhle akorát nastydneš! A trenér nás všechny zabije.“

Kai mávl rukou, nasadil si čepici a přes ni přehodil i kapuci. Už teď cítil, jak mu po těle běhá mráz. „Spěchám. Ještě něco mám,“ odvětil.

„Poslední dobou máš pořád něco. Že je v tom holka? Pícháš nějakou?“ vyhrkl Tyler a otevřel šokovaně ústa. Přehodil ruku přes Kaiova ramena a cvrnkl se do čela. „Tak proto nemůžeš jít v pátek ke mně? Kryl tě Jude kvůli ní? Něco už máte?“

Connor jen obrátil oči v sloup a sundal dres, hodil ho na lavičku, ale než si vysvlékl i kraťase, zkontroloval ještě mobil. Kai ho nejprve sledoval, než zatřepal hlavou a shodil Tylerovu ruku. „Tak nějak,“ pokrčil rameny a omluvně se usmál.

Odpověď už neslyšel, protože vyběhl ze šatny.

x

Domů dorazil promrzlý na kost. Všechno oblečení ze sebe strhal a vlezl do sprchy. Teprve po několika minutách, kdy stál pod proudem horké vody, se konečně přestal třást.

Bylo by mnohem jednoduší, kdyby se po tréninku mohl v šatnách rovnou osprchovat.

Jenže to posledních několik měsíců jednoduše nemohl.

Umyl si vlasy, namydlil se a pak sjel rukou do rozkroku. Dřív bylo mnohem snazší masturbovat, když byl prostě jen neskutečně nadržený a nepotřeboval si nic představovat. Jenže pak se mu do mysli začaly vkrádat představy. Nejasné obrazy někoho, kdo den po dni dostával stále jasnější kontury. Světle modré oči, pihy na tvářích, úzké rty, vystouplá brada, tmavě hnědě, trochu delší vlasy… A taky se mu vybavovalo, jak se k němu naklonil, jak se ho dotkl, jak se na něj usmál.

Myslel na Connora i teď. Jinak by se neudělal.

Když pak o něco později seděl u psacího stolu a zkoušel počítat příklady do matiky, cítil se mizerně. Nejraději by se vytratil a utekl k moři, protože tam se vždycky cítil nejlíp. Nedokázal se soustředit, i nejjednodušší úlohy mu přišly nevyřešitelné. Masíroval si spánky, ale únavu zahnat nedokázal. Nakonec ze sešitu vytrhl papír a chvíli si s ním hrál.

Nejprve složil pavouka a pak se několikrát za sebou pokoušel o Mistra Yodu, ale ten mu z nějakého důvodu pořád nešel. Tři nepodařené pokusy skončily v koši. 

Četl brakovou fantastiku, kde hlavní hrdinka pocházela z jiné planety a dlouhými prsty vysávala lidem mozky. A věděl, že až dojde na poslední stránku, nechá knihu nedočtenou, protože poslední stránky ho z nějakého důvodu znervózňovaly.

Poslouchal Hurts, přestože Jude o nich kdysi řekl, že je to kapela pro holky.

Jednou se na něj Hayden zvláštně podívala, prohlížela si ho, jako by ho viděla poprvé a řekla: „Ty seš fakt divnej, Kaii.“

Asi měla pravdu.

Autor: Klára Foldynová

PŘEDCHOZÍDALŠÍ


* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit přes PAYPAL, komentářem, anebo tím, že budete i nadále číst. 

2
Komentujte

Avery

Miluju to! Jen taková drobnost, v první kapitole platil Ethan v autobuse pencemi, takže se děj nejspíše odehrává v Británii. No a tady ten trenér vyká, což v angličtině nejde poznat, max. použití příjmeníxjméno. Ale to už opravdu hnidopiším, je to výborný.