24 KAI


Že udělal chybu, věděl od chvíle, kdy Ethan odešel. Ne, věděl to už v průběhu. Docházelo mu to při každém slově, ať už patřilo komukoliv. Měl něco udělat, prakticky cokoli by pomohlo, ale on tam jen stál, zíral do země a mlčel.

Jako největší zbabělec.

Ještě před tréninkem si s Ethanem psali a vtipkovali, kdo komu co udělá. Já tě povalím na postel a… Vůbec nečekal, že na něj před školou narazí. Že se objeví chvíli poté, co se kluci v šatně naváželi do Wallisovky. Přitom kontroloval mobil a přál si být s ním. Zvláštní, v jak krátkém okamžiku se všechno zvrtlo.        

A pak jednoduše zpanikařil.

Vybavilo se mu tisíce vzpomínek. Bratr, co si přál, aby byl Kai normální a našel si holku. Nadávky spolužáků, které každodenně slýchával – odporné buzny, teplouši, řiťopichové. Odsuzující pohledy ostatních, když někde zahlédli trochu jiný pár.

Nedokázal nic říct. A kdyby Tyler nezaútočil fyzicky, nejspíš by se nezvládl do situace vložit.

Poslal Ethana pryč. To považoval za další chybu.

„Co to bylo za kripla?“ zeptal se Tyler prakticky okamžitě.

Kai neodpověděl. Celou dobu, dokud Ethan nezmizel v dálce, ho doprovázel pohledem. Pořád doufal, že se otočí. A že pochopí, jak moc to Kaie mrzí. 

Jenže Ethan se neotočil.

„Posloucháš mě?“ dorážel dál Tyler.

„Co?“ odsekl Kai napruženě.

„Hele, je všechno v pohodě? Snažil se tě nějak… Šlo o basket?“ přistoupil nejistě Connor. Tvářil se smrtelně vážně, jako by se odehrálo něco šíleně zásadního. A přitom ani jeden z nich netušil, co se právě stalo, a jak špatné to ve skutečnosti je.

Kai zakroutil hlavou. „Ne!“ vykřikl překvapivě nahlas. „Všechno se netočí kolem posraného basketu!“

Uvědomoval si, jak hloupě zní, ale nedokázal se uklidnit. Potřeboval se omluvit a ujistit, že dokáže situace napravit. Proto popadl kolo, nechal zmatené spolužáky za sebou a rozjel se za Ethanem. Pořád doufal, že ho dožene.

Jenže Ethan nejspíš zmizel na nejbližší střeše. 

Kai zastavil až u nemocnice, vytočil jeho číslo a přitom stále dokola opakoval: „Zvedni to, zvedni to, tak to sakra zvedni.“

Nedočkal se.

Pro jistotu dokonce vylezl na střechu nemocnice. Vážně věřil, že tam Ethana najde sedět s cigaretou v puse, jak pomalu vyfukuje kouř a zírá na moře. Naštvaného, samozřejmě. Ale Kai by se omluvil a všechno by bylo zase v pořádku.

Jenže kromě dvou holubů na střeše nikdo nebyl.

Když slézal dolů, Gambit se mu otřela o nohavici, ale Kai ji jen odstrčil. „Teď ne.“

Jel rovnou k Ethanovi domů, odhodlaný zvonit třeba věčnost, dokud mu černovlasý kluk neotevře. Třeba by si mohl stoupnout pod okno a házet do něj šutry. Klidně ho i rozbít, pokud by to Ethana přimělo si s ním promluvit.

Omluví se a všechno bude v pohodě.

Před Ethanovým domem stála dvě auta. V jedné bláznivé vteřině ho napadlo, jestli se třeba něco nestalo. Ethanovi. Nebo někomu, koho znal. Teprve až teď mu došlo, že Ethan by za ním přece jen tak nepřišel. Bože, jsem takový idiot. Celá situace před školou se mu znovu odehrála před očima. Bylo teď tak snadné říkat si, co měl udělat.

Odhodil kolo na trávník a nejistě zaklepal na domovní dveře. Pak pro jistotu ještě zazvonil. 

Otevřel mu vysoký, svalnatý muž, v obličeji hodně podobný Ethanovi.

„Dobrý. Je Ethan doma?“ Připadal si zase jako malé dítě, co zvonilo na rodiče, aby zjistilo, jestli může jít kámoš ven.

„Ne,“ odvětil Ethanův otec.

Druhý hlas, rozhodně ženský, se ozval zevnitř domu. „To je Ethan?“ Působil trochu rozklepaně a úzkostlivě. V Kaiovi se opět vzedmul špatný pocit, že se něco muselo stát.

„Jaime Lannister,“ zašeptal muž. Spíš sám pro sebe, než že by skutečně odpovídal. Pak se však opět zadíval na Kaie, aniž by se pokoušel cokoliv vysvětlovat.

„A nevíte, kde by mohl být?“

„Těžko říct. Nebyl ve svý kůži.“

Kaii, ty pitomče. Poslal jsi ho pryč.

„Jasně, tak děkuju.“          

Najít Ethana se najednou stalo nejdůležitějším posláním. Všechno ostatní šlo stranou. Začalo pršet. Dvakrát mu volal Brax, ale Kai dál jezdil městem a pokoušel se zahlédnout kluka s kapucí na hlavě. Projel všechna pravděpodobná a vlastně i ta nepravděpodobná místa, až nakonec skončil v baru, kde s Ethanem hráli šipky.

Byl už promoklý na kost. Rukávem si utřel obličej a vstoupil dovnitř. Okamžitě ho zahalil cigaretový kouř a tichá hudba vycházející z jukeboxu. Mladá dívka v červenobílé flanelové košili zrovna pustila píseň Say something a rozesmála se, když se barman otráveně zamračil.

A pak už se Kaiův pohled zaměřil jen na Ethana, který se nakláněl nad kulečníkovým stolem. Šíleně se mu ulevilo, že ho našel. Chtěl se k němu rozejít a třeba se i uvolněně zasmát. Jenže v tu chvíli si ho Ethan všiml, praštil tágem o stůl a do jednoho pohledu dokázal dát tolik zlosti, že tím Kaie naprosto vykolejil.

Jasně, takže je hodně naštvaný. Ale to nevadí. Spravíš to, zlepšíš to. Musíš, jinak… Jinak to bude nepředstavitelně bolet a to nechceš zažít.

Ethan sebral sklenici postavenou na kraji kulečníku a napil se. Pak přešel k baru a vyskočil na barovou stoličku, zády ke Kaiovi, jako by ho vlastně ani neviděl.

Hezky si to vyžereš, Kaii! Uvědomil si, že vlastně netuší, jestli Ethan Payne odpouští. Přesto došel až k němu, posadil se vedle něj a chvíli škrábal prstem po pultu. „Je mi to líto,“ zašeptal.

Pochyboval, že jen tahle čtyři slova něco zlepší. To nakonec potvrdil i Ethan, když se mlčky napil a dál zíral před sebe.

„Vím, že se zlobíš. Nevěděl jsem, co mám dělat. A nechtěl jsem, aby to pak vyznělo takhle. Můžeš mi to odpustit?“

Tentokrát se na něj Ethan podíval, ale jeho výraz byl prázdný. „Tys nevěděl, co máš dělat?“

„Promiň. Prostě jsem nečekal, že se objevíš před školou.“ A že se zachovám tahle. Možná by se omlouval dál, třeba do zemdlení, kdyby ho nevyrušil barman.

Kai si nic neobjednal, zato Ethan si poručil další gin.

„Jasně. Prostě jsi čekal, že počkám tam, kde mě odložíš. Tak sorry, že jsem tě zklamal, kapitáne,“ vypálil okamžitě. Poslední slovo skoro vyplivl. A pak se zle zašklebil.

„Takhle to přece není. Víš, že to tak není.“

Holka ve flanelové košili, co byla zatraceně sexy – to poznal i Kai – si sedla na druhou stranu baru a nepokoušela se předstírat, že po nich neustále nepokukuje. Těžko říct, na koho se vlastně dívala, nejspíš se prostě jen snažila někoho sbalit. A vybrala si dva hezké kluky, kteří se opíjeli na baru.

A vůbec ji nenapadlo, že by tam mohli být spolu.

„Podívej… Měl jsem docela na hovno den. Chtěl jsem si jenom promluvit!“ odsekl Ethan naštvaně. A měl pravdu.

„Ethane, já jsem nechtěl, aby to vyznělo špatně. Já jen… Teď před zápasem jsou kluci dost napjatí a wallisáky moc nemusí. Jestli si potřebuješ promluvit, můžeme mluvit teď,“ pronesl smířlivě. Skutečně se pokoušel všechno napravit, jenže to jaksi nefungovalo, protože Ethan se hraně zasmál.

„Máme nějakou vymezenou dobu, jo?“ Pak zakroutil hlavou a černé vlasy mu spadly do očí. Ty samé vlasy, do kterých Kai před pár dny, nebo možná hodinami, nebo možná před šíleně dávnou dobou, vjel prsty a hrál si s nimi. A smál se, když pak Ethana schválně rozcuchal. „Ježiši, Kaii, prober se.“

„Já se snažím!“ vyprskl hlasitě Kai. Cítil, jak ho zaplavuje frustrace, že nedokáže Ethana přimět chápat, jak ho dnešní odpoledne mrzí. „Jo, udělal jsem blbost a je mi to líto. Ale co jsi čekal? Objevil ses jen tak před mojí školou. Pár dní před rozhodujícím zápasem. Nemůžu… Prostě nejde…“

Třeba by mu mohl říct, jak moc některým spoluhráčům na vítězství záleží. Jak Lišky nazývají. A jak má strach, že všem, které zná prakticky celý život, bude z minuty na minutu jedním doznáním připadat nechutný. Co je tohle za pošahaný svět?

„Myslel jsem, že se mnou budeš mluvit. Nic víc! Ty děláš, jak kdybych tě tam přišel přetáhnout!“

„Co chceš, abych udělal? Co mám udělat, abys mi odpustil?“ zeptal se upřímně Kai. Naklonil se k Ethanovi blíž. Ne tak blízko, jak by si přál, ale i tak ucítil slabou vůni pomerančů.

Ta slova vyvolala na Ethanově tváři slabý úsměv. Rozhlédl se po místnosti, možná zbytečně dlouho zíral na dívku ve flanelce, a pak se obrátil na Kaie. „Polib mě.“ Nohama přitom nevzrušeně komíhal ve vzduchu, jako by právě nežádal o všechno.

„Tady?“ Kaiův mozek se mohl zbláznit. V rychlosti spočítal, kolik lidí je může vidět. Jaká je pravděpodobnost, že ho někdo pozná. Že někdo z nich je bratranec spolupracovníka Judeovy tety a hned zítra v práci…

„Ne, pozítří za městem!“ vypálil Ethan a protočil oči v sloup.

„Proč tohle děláš? Víš, že to pro mě není snadné,“ rozhodil rukama. „Potřebuju čas. Nevím, jak je to u tebe, ale v mém světě se prostě jen tak nekamarádíme s wallisáky. Kdyby se to kluci dozvěděli, už bych se z toho nevykecal.“

„Takže jde o to, že jsem z Wallisovky? Ne o to, že jsi teplej?“

Jde o to, že na tebe nemůžu přestat myslet, že se tě chci dotýkat… A že se ve tvojí přítomnosti nedokážu přetvařovat. Tvářit se, že z tebe neblázním.

Dlouho zíral na dřevěný barový pult, prstem kroužil po suku a skoro vyčerpaně sám sobě řekl: „Ale já přece nevím, jestli jsem teplej.“ Neznělo mu to správně. Právě kvůli Ethanovi, že seděl tak blízko. Dřív sám sebe obelhával mnohem líp.

Ethan dopil další sklenici, třetí nebo pátou, a opět se otočil čelem ke Kaiovi. Vůně pomerančů a upřený pohled šedých očí – Kaiovi se zadrhl dech. Když mu pak Ethan položil ruku na koleno a začal ji posouvat k rozkroku, byl tak blízko tomu, aby se poddal. Aby zahodil veškeré pochybnosti a prostě jen… byl s Ethanem.

Jenže pak mu pohled padl na dívku. Sledovala je.

„Přestaň, tady to nejde,“ vyhrkl Kai a rychle Ethanovu ruku oddělal.

Ethan se rozesmál. Vůbec nevypadal zaskočeně. „Chceš jít raději na záchody?“ zeptal se. „Chceš to ve tmě? Rychle a tajně? Mám ti zakrýt pusu, aby tě nikdo neslyšel?“ Přiblížil se úplně nadoraz a skoro neslyšně zašeptal Kaiovi do ucha: „Bylo by to naše tajemství.“

Potom už nepůsobil ani trochu pobaveně.

„Chováš se jako idiot,“ hlesl Kai a pokoušel se tvářit, že s ním ta slova neotřásla. Ale otřásla. Otřásla celým světem. Protože ho vzrušila, protože ho vyděsila, protože ho zmátla, protože ho nutila uvažovat, co vlastně chce.

Ethana. Ethana. Ethana. Chce Ethana.

Kéž by to bylo tak snadné.

Ethan sebral skleničku a s pohledem upřeným na dívku na druhé straně baru ji nadzvedl. Dívka se zářivě usmála. Kai se to raději pokoušel ignorovat.

„Myslel jsem, že to chápeš, že to máš stejně,“ pronesl. Vždyť ani Noře neřekli pravdu, a dokonce se zdálo, že je Ethanovi nepříjemné, když se potkali. „Já teď prostě nemůžu… Potřebuju čas.“

„Kolikrát ti mám opakovat, že jsem si chtěl jenom promluvit?!“

„A já ti přece vysvětlil, že jsem zpanikařil.“ Ocitli se v kruhu, dohadovali se neustále o tom samém a nezdálo se, že by kdokoliv hodlal ustoupit.

Když k nim opět došel barman, Kai odvrátil zrak a pokoušel se dobrat k nějakému řešení. Mokrá mikina ho studila na kůži, už dlouho se necítil tak nepříjemně. A když pak Ethan objednal pití a poprosil barmana, aby ho donesl dívce na konci baru, vzedmula se v něm šílená zlost.

Udělal chybu, to přece nepopíral.

„Mohl bys přestat s tou holkou flirtovat?“ štěkl. Iritovalo ho, jak se dívka usmála a že se jí na tváři objevil ďolíček.

„Proč?“

„Protože…“ Protože jsi se mnou. Aby se uklidnil, zhluboka se nadechl. „Prosím?“

„Proč?“ Jestli se ho Ethan snažil vyprovokovat, a to se nejspíš vážně snažil, šlo mu to výborně.

„Jdi do prdele! Přišel jsem se omluvit. A ty se chováš jako debil.“

„Co ke mně cítíš?“

„Ty víš, co k tobě cítím,“ odvětil Kai.

Až později ho napadlo, že měl ta slova říct přímo. Třeba by pak všechno dopadlo jinak a Ethan by neměl potřebu dodat: „Ukaž.“ A Kai by se nenaštval, že se ho pořád pokouší dostat do nepříjemné pozice.

Ale to se nestalo.

„Nebudu se tady po tobě plazit jako nějakej…“

„Jako nějakej co? Jen to řekni!“ dorážel Ethan.

„…teplouš,“ vydechl Kai. A zatímco jedna část na něj hulákala pokrytče, ta druhá se ho pokoušela uklidnit. Nic není jisté. Seš na to ještě mladý. Můžou se ti líbit i holky. Může se ti líbit třeba celej svět.

„Ale ty seš teplouš,“ odvětil Ethan klidně a s vítězoslavným výrazem se napil. Myslel si, že vyhrál a asi ano, Kai měl pocit, že prohrává na celé čáře.

„Jen proto, že jsme spolu, tak to nemusí hned znamenat, že jsem buzna. Jasné?“

„Dobře, ty heteráku. V tom případě pro tebe bude určitě úplně v pohodě políbit támhletu holku. Dlouhý vlasy, hezký prsa. Přesně tvůj typ.“ Ethan působil až příliš arogantně, jako by se Kaiovi posmíval, což Kaie neskutečně vytáčelo. Na druhou stranu vypadaly šedé oči tak bezútěšně, že chtěl Ethana pevně obejmout.

Vlastně se příšerně nenáviděl, že to neudělal.

„Nemusím ti nic dokazovat.“

Co musí nebo nemusí dokazovat sám sobě, taky ještě nevyřešil.  

Ethan seskočil z barové židle. Zavrávoral, proto se rukou zapřel o Kaiovu židli a naklonil se blíž. Kdyby se ještě trochu pohnul, nejspíš by čelem narazil na Kaiův hrudník.

„Jasně, že ne. Protože jsi na kluky. Není na tom nic špatnýho, Kaii. Můžeme být spolu, můžem na to jít pomalu, jenom mě nesmíš posílat pryč.“ Při těch slovech zvedl Ethan ruku a pokusil se Kaiovi prohrábnout vlasy. Zase žádal příliš mnoho. Zase žádal všechno, jako by nezáleželo, jak moc velký má z toho Kai strach. A bez ohledu na to, kolikrát říkal, že potřebuje čas.

„Samozřejmě, protože pro tebe je to tak jednoduché. Pro perfektního Paynea, kterému je jedno, jestli to dělá s holkou nebo klukem.“

„S klukem jsem to nikdy nedělal,“ řekl Ethan klidně. „A asi ani nebudu… Ale mně na rozdíl od tebe mně líbat holky problém nedělá.“

Kai nejprve pevně sevřel rty k sobě. Měl co dělat, aby se hystericky nerozesmál, protože přesně tohle ho už napadlo. Že pro Ethana je to v tomhle ohledu tak jednoduché. Užít si s klukem, rozhodnout se pro holku. Jako normální člověk. Proč by si vybíral kluka? Co by z toho měl, kromě zbytečných problémů? „Jak bych mohl zapomenout.“

Šíleně mu záviděl. Že se usměje na holku a nezvedá se mu z toho žaludek. Že s ní může tancovat a nepřipadat si jako podvodník. Že by s ní mohl spát a cítit se přitom dobře. „Taky dokážu být s holkou,“ přesvědčoval se tiše. Přece už to několikrát zvládl.

„Tak dělej. Dokaž to,“ provokoval Ethan.

„Ale já nechci.“

Nenuť mě. Oba víme, že lžu. Nech mě ještě chvíli předstírat.

Ethan se ušklíbl. „Tak to udělám já.“ Tři kroky šel pozadu, jen aby se mohl dívat na Kaie. Pak se však nečekaně otočil a veškerou pozornost věnoval dívce.

Krásné dívce, co z něj nemohla spustit oči. Smála se, když k ní přišel blíž. Když na ni promluvil, když se sebevědomě usmál.

Ale on to nakonec přece neudělá. Neudělá to. Neudělá! Na poslední chvíli couvne. Tohle on přece NEUDĚLÁ.

Kai si uvědomil, že svírá ruce v pěst. A společně s tím došel k přesvědčení, že ať už pravidla hry byla jakákoli, Ethan pravděpodobně přece jen vyhrál. Seskočil ze židle, aby mu to oznámil a odtáhl ho pryč. Nejlépe co nejdál od holky, co si právě namotávala vlasy na prst. Jenže než stihl udělat první krok, než stihl zastavit hru, Ethan se naklonil k dívce a… políbil ji.

On to fakt udělal. Udělal to.

Sledovat Ethana, jak se muchluje s cizí holkou, bylo horší, než když pomáhal bratrovi nakládat věci do auta, když odjížděl na vysokou. Horší, než když se pak zase vrátil a poprvé v životě se příšerně pohádali. Sledovat Ethana – líbat se s tou, s tou… – v něm vyvolalo ohromnou bolest, která mu doslova vehnala slzy do očí.

Nemyslel si, že někdy dokáže něco takového vůbec cítit.

A strašně si přál, aby třeba jen setinu z toho mohl Ethanovi vrátit.       

Nedokázal stát na místě. A zvládat svoje emoce v klidu. „Ty hajzle,“ vykřikl. Naštvaně po Ethanovi skočil a přitom ho srazil na zem společně s barovou židlí, která stále vedle. Dívka vyděšeně uskočila a něco vykřikla, ale Kai těm slovům nerozuměl. Chtěl jen ublížit Ethanovi, na ničem jiném nezáleželo.

Ale nepomáhalo to. Ta bolest tam pořád byla, stejně silná a nekonečná.

Tohle jsi chtěl? Abych se cítil takhle?

Než si stihl promyslet, co vlastně chce nebo potřebuje Ethanovi udělat, někdo ho popadl za loket a vláčel pryč. Chvíli vzdoroval, ale pak usoudil, že už je mu vlastně všechno jedno.

Barman oba kluky vyhodil před bar do hustého deště a než práskl dveřmi, zařval na ně, ať se v žádném případě nepokoušejí vracet.

Začínalo se stmívat. Poblíž stála jedna osamělá pouliční lampa. V jejím světle všechno vypadalo ještě tisíckrát hůř.

„Tohle jsi posral!“ zařval z plných plic Kai. Aby přehlušil zvuk deště, a taky proto, že ze sebe potřeboval dostat frustraci.

„Tys to posral!“ řval na něj Ethan zpátky.

„Přišel jsem se omluvit! Ale ty ses prostě musel chovat jako debil!“

„Kašlu na tvoje omluvy! Jsem do tebe zamilovaný!“

„A dokazuješ to tak, že se líbáš s cizí holkou? Jen abys mi ublížil?“ O to přece šlo, nebo ne? Zasadit tak tvrdou ránu, že se z toho už Kai nedostane. No tak fajn, povedlo se ti to. Ta bolest prostě nemůže jen tak přejít.

„Copak tys mi neublížil? Dokud nepochopíš, co to znamená mít vztah, tak žádnej neexistuje! Ty a to tvoje popírání… S takovou si můžu dělat, co chci. Buď jsem tvůj, nebo všech.“

Kai zatřepal hlavou, voda mu stékala do očí, takže chvílemi nic neviděl. Musel zběsile mrkat. „Prostě musíš mít všechno hned! Nechápeš, že ne každý je se vším v pohodě jako ty!“ hulákal. A bylo mu jedno, že stojí na ulici a kdokoliv je může vidět. Teď už nezáleželo vážně na ničem.

„Já jsem v pohodě? Prosim tě, víš hovno!“

„Jo, protože ty seš tady největší chudák, co ví všechno nejlíp.“ Vybavila se mu dvě auta na příjezdové cestě před Ethanovým domem. Slova jeho otce. Ethan na tom není nejlíp. A sestra, která se utopila. Věděl, že zašel daleko, ale nešlo se zastavit.

Napadlo ho zašeptat: promiň, ale než se nadechl, Ethan vystartoval, chytil ho za mikinu a přirazil zády k pouliční lampě. „Já s tebou od začátku jednám upřímně. Nikdy! Nikdy bych se za tebe nestyděl!“ hulákal.

„Jasně, hoď to na mě. Že je to jenom moje vina.“

„A čí, když ne tvoje?“ odvětil Ethan o poznání klidněji. A pak se pokusil v jednom zoufalém záchranném gestu Kaie políbit.

Jenže Kai se mu vytrhl. Odstoupil od něj a naštvaně si ho přeměřil. „Všechno je jenom o tobě! A o tom, co chceš ty! Já na tohle nejsem připravený!“ Jsme přece na ulici. Nemůžu se s tebou líbat na ulici. Prostě ne.

Jen pár vteřin působil Ethan zlomeně, ale pak se v něm něco přepnulo. Narovnal se a přitom vlastně docela klidně přikývl. „Já taky ne,“ prohodil.

„Fajn,“ hlesl Kai. Netušil, jestli se právě dělo to, co si myslel.

Nejspíš ano. Nejspíš ho vážně ztrácím. A přitom ještě ráno, není to ani pár hodin, bylo všechno perfektní.

„Fajn!“ Jestli Ethan něco cítil, nedal to na sobě vůbec znát.

Kai se zmohl jen na poslední, zoufalý útok. „Jdi do hajzlu.“ Vůbec se mu neulevilo.

Tohle je konec?

„Je mi tě líto,“ promluvil Ethan. Nasadil si kapuci a… odešel. Neotočil se, nevrátil se, nic víc nedodal.

Tohle je vážně konec?!

Déšť mu stékal po tvářích, po zádech, boty měl plné vody a začínala mu být zima. A přesto tam jen stál a pořád dokola se sám sebe ptal: TOHLE je konec? 

Autor: Klára Foldynová

PŘEDCHOZÍDALŠÍ


* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit přes PAYPAL, komentářem, anebo tím, že budete i nadále číst. 

9
Komentujte

Karolína

Ale notaaaaak🥺🥺 takhle to byt nemá!

Ester

Ked som minule pisala, ze minuly diel bol srdcervuci, tak oproti tomuto to minule nic nebolo :-(. Najhoršie je, ze chapem pohľady a pocity oboch. Viem pochopit Kaia, preco to robi. A aj Ethanove spravanie je pochopitelne, citi sa zradeny, sklamany a najhoršie je, ze sa k nemu nechce Kai priznat ani ako k cloveku. Ma viac odvahy ako Kai, uz len to ze za nim isiel do skoly. A Kai zasa nemá odvahu riskovať vseobecne odsúdenie priateľov, brata a okolia, pre niekoho, co pozna len chvilu. Som velmi zvedava, ako to s nimi dopadne dalej. Dnes si riadne tali… Číst vice »

Essidaven

Téda, to bylo emocí. Je to perfektní a klukům fakt fandím. Nutně potřebuji další díl!!! Jste skvělé holky!

Nastesti to konec neni. Ale ze dostavaj pekne do drzky… Ach jo, koho bych jen kopla do zadku radsi? Dneska asi oba dva. :-/