2 KAI


Rozpřáhl se a ostří čepele uťalo překrásné divožence hlavu. Skutálela se z ramen a v záplavě krve dopadla na zem. Lovec si otřel zakrvácený meč o kabátec a schoval ho do pochvy. Rozhlédl se po další oběti, kterou by…

S úšklebkem knihu zaklapl a hodil ji na poličku. Do vzduchu se vznesl prach.

Pouliční lampa před oknem osvětlovala jen malou část pokoje, proto si nevšiml, že jedna origami zapadla za stůl.

V domě slyšel šramot.

„Vstávej, Kaii!“ ozvalo se zpoza dveří. Brax ho takhle budil každé ráno, protože si myslel, že mladší bratr rád vyspává. Lenoch, co nemá rád rána.

Kai ve skutečnosti brzká rána, kdy je venku ještě tma a všichni ostatní spí, miloval. Většinou seděl u psacího stolu a ve světle pouliční lampy četl. A oddaloval moment, kdy se otevřou dveře.

Oblékl si červenou mikinu, nasadil kapuci a otevřel dveře dřív, než se ozvalo další zaklepání.

„Výborně, jsi nachystaný,“ usmál se Brax a napřaženou ruku spustil zpátky k tělu. Od chvíle, co se před dvěma měsíci nastěhoval zpátky k rodičům, se choval divně. Tvrdil, že hledá práci, že ho opustila přítelkyně, a že se vrací do rodného města, protože velkoměsta už pro něj nejsou. Ale uhýbal pohledem, když o něčem z toho mluvil. Byl jsem dneska na pohovoru, jistě – a přitom si upřeně prohlížel obraz na stěně, který tam visel přes patnáct let.

„Svezu tě do školy,“ oznámil. V ruce držel klíče od auta. Vyhodil je do vzduchu a chytil. 

Kai si přehodil batoh přes rameno a prosmýkl se kolem něj. „Pojedu na kole.“ U nemocnice zahne doleva, i když si trasu prodlouží o šest kilometrů, za knihkupectvím nakrmí toulavou kočku, a pak pojede kolem pobřeží. Pobřeží. A moře.

„Vážně? Ale venku dost prší,“ promluvil Brax. Sledoval Kaie, který rozrazil dveře a zůstal stát rozmrzele na prahu. „Bouřka z toho nebude.“

„Pravda, bouřka nebude. A přitom to v jednu chvíli vypadalo nadějně,“ pronesl otec, který se nějakou záhadou objevil vždy, jakmile padlo slovo bouřka. Na hlavě měl posazené brýle, v ruce držel tablet a bez přestávky do něj něco ťukal. Nezvedl zrak, ani když narazil do konferenčního stolu.        

„Myslím, že zase celou noc nespal,“ ušklíbl se Brax. Naklonil se k mladšímu bráškovi a položil mu ruku na rameno. „Tak pojď, odvezu tě.“

Málokomu déšť vadil méně než Kaiovi. Ale pro dnešek neprotestoval, pokrčil rameny a pomalým krokem došel k autu.

Už od rána byl podivně zamlklý.

„Mám tě pak odpoledne vyzvednout, Kaii?“

„Neříkal jsi včera, že máš nějaký pohovor?“ 

„No jo. V tu dobu už budu nejspíš hotový.“ Nedokázal vysvětlit, proč si hledá práci, když žádnou nepotřeboval. Občas odcházel beze slova z domu a vracel se dětsky rozjařený, s krabicí v náručí. A vždycky rychle zaklapl počítač, když se k němu někdo přiblížil.

Kai se na něj podezřívavě podíval a nakonec se ušklíbl. „Jasně.“

„Tak chceš vyzvednout nebo ne?“

„Nemusíš, vezmu to pěšky.“ Déšť postupně ustával. Kai měl takové počasí nejraději, protože se venku potulovalo jen pár ztracených duší a žádná si ho nikdy nevšímala. Ztracené duše jsou vůbec nejlepší. Málokdy mluví a dělí se o cigára. Kai nekouřil, ale mohl by. Pak by mu klidně zapálily a na nic se neptaly.

Jeli po Royal Street. Pár minut stáli na semaforu, v rádiu zrovna hrála píseň Michaela Jacksona, Black or White, a Brax do rytmu bubnoval o volant. Ve vedlejším autě seděla žena a hystericky křičela na dívku na zadním sedadle. Kai zaslechl jen pár slov. Zapomeň… Chováš se… Mladá dámo…

U nemocnice Brax vyhodil blinkr a bez přemýšlení zahnul doleva. Kai se na něj podíval, zorničky roztažené překvapením. A usmál se. První úsměv toho dne. Bratr ho v mnohém vytáčel k nepříčetnosti, šílel z něho. Jenže někdy ho neskutečně miloval. Ve chvílích jako takhle.

Auto zastavilo u knihkupectví. „Tak utíkej. Já počkám.“

Kai vytáhl z batohu papírovou tašku a vběhl do deště. Na chodníku se vytvořily kaluže, do jedné stoupl a okamžitě mu do boty natekla voda. Vzadu za knihkupectvím stála řada popelnic, zastavil se u jedné z nich a z papírové tašky vytáhl konzervu. Ještě než ji otevřel, přiběhla k němu zrzavá kočka a otřela se mu o nohavici.  

Položil konzervu na zem a pohladil kočku po hřbetě. Nikdy s ní nemluvil. Nepojmenoval ji. Ale někdy měl nutkání otočit se a říct něco děsně triviálního. Ahoj. Zase zítra. Měj se. Kočka na něj ale taky nikdy nepromluvila, tak proč by měl sakra zrovna on začínat?

Když dojeli před školu, už vůbec nepršelo.

„Nasaď masku a jdi do nich, káně,“ plácl ho Brax do ramene.

„Raději se starej o krabice,“ odvětil Kai a otevřel dveře od auta. Ovanul ho studený vítr. Promočená bota ho studila, kroutil prsty na noze, aby se zahřál.

„Ha, ten byl dobrej,“ uznal Brax. Nechal bratra vystoupit a ještě chvíli ho sledoval, než na něj zezadu zatroubilo bílé audi. Omluvně mávl a rozjel se.

x

Během obědové pauzy seděl s kamarády u stolu a na poslední chvíli ještě opisoval domácí úkol do matiky. Teprve když ho Tyler, vyšší černovlasý kluk s asijskými předky, praštil do ramene, vzhlédl. „Co?“ zpozorněl a zakroutil nechápavě hlavou.

„V pátek. Akce. Jdeš?“ zopakoval Tyler a houpal se přitom na židli.

„Ne, Kai v pátek nemůže! Už něco má!“ vyštěkl nečekaně Jude a nervózně se ošil. Vykulil na Kaie oči a kopl ho pod stolem do nohy.

„A co má?“ Tyler se naklonil blíž k Judeovi a přeměřil si ho.

Jude sebral z talíře hranolku a hodil ji po Tylerovi. Ta se odrazila a přistála Kaiovi na sešitě. Zůstala po ní mastná skvrna.

„Pitomci!“ štěkl Kai a hranolku odcvrnkl doprostřed stolu. Rozhodl se Judeovi pomoct, ať už šlo o cokoli, ale rozhodně ne zadarmo. „Jude potřebuje moje odborné rady, aby konečně sbalil nějakou holku. Už strašně dlouho nezasunul. Nebo ještě nikdy nezasunul? Jak že to bylo?“ obrátil se na kamaráda a nadzvedl obočí.

Všichni u stolu se smáli.

Tylerovu párty klidně oželí. Těžko říct, zda chtěl vědět, co má Jude v plánu, protože jeho plány měly většinou tendenci vyvíjet se tragicky. Jako tenkrát když skončil v nemocnici se zlomenou rukou a Kai s odřeninou na čele. Nebo jak se pozvraceli po trávě, co byla zaručeně v pohodě.

 „Jak myslíš. Kdyby sis to rozmyslel, tak se stav,“ pokrčil rameny Tyler.

Teprve, až u stolu zůstali s Judem o samotě, přisunul se k němu kamarád co nejblíže a nervózně se ošil.

„Tak o co jde?“ obrátil Kai oči v sloup a už teď věděl, že nejspíš nebude souhlasit.

„Pamatuješ si na Lennu z pláže? Měla pořádnej výstřih a suprové auto, tatínkova rozmazlená holčička, nejspíš. Jak na tebe furt čuměla a ty ses k ničemu neměl.“

„Možná,“ odvětil Kai, ale upřímně neměl ponětí, o kom je řeč. Zadíval se na hodinky a v duchu odpočítával, za jak dlouho se dostane domů.

Čtyři hodiny. Ještě čtyři hodiny.

„No tak já pak za ní šel. Není zrovna nejchytřejší, přiznávám, ale určité partie má luxusní. Jestli mi jako rozumíš.“ Rukou naznačil prsa a ušklíbl se. „Takže, pozvala mě v pátek na narozeninovou oslavu k její kámošce. Nora nebo tak nějak.“

Tentokrát se Kai zamračil a chvíli nad tím přemýšlel. „Kdy jsme ji potkali?“

„V sobotu. Myslím,“ zaševelil Jude a nervózně se ušklíbl. Musel být blázen, jestli si myslel, že Kaiovi nic nedojde.

„Vole, ale to byly Lišky!“ vyštěkl Kai a praštil pěstí do stolu. Jude míval blbé nápady, ale tohle bylo jako… sebevražda. „Nenechám se zabít jen kvůli tomu, že si chceš užít s holkou.“ Postavil se, ale Jude ho chytil za ruku a zastavil ho. 

 „Já vím, já vím. Lidi z Wallisovky nemáme rádi. Taky z toho nejsem odvařenej!“ přitakal rychle.

„Jde spíš o to, že oni nemají rádi nás!“

Tentokrát se však kamarád usmál a plácl rukou do stolu. „A to je právě ono! Já jsem to zjišťoval a basketbalovej tým ta holka nepozvala. Když se budeme tvářit nenápadně, tak nás nikdo nepozná. Navíc s tvojí novou image,“ ukázal Jude na Kaiovy vlasy, „To bude úplná pohoda. No tak, kámo, prosím. Si to vem, alkohol zdarma, určitě seženem i nějakou trávu, ale hlavně – víš, kolik tam bude nových roštěnek? Tady už jsou všechny starý a opotřebovaný.“

„Spíš tady každá ví, jakej seš hajzl,“ pronesl Kai unaveně. 

Jude poznámku záměrně ignoroval. Místo toho sepjal ruce, jako by se v následující chvíli hodlal modlit. „Nemám absolutně žádný právo tě o to žádat, ale prosím, vážně moc prosím, klidně si tu kleknu a udělám všechno na světě… půjdeš tam se mnou?“ 

„Tak na to zapomeň.“

„Ale no tak, Kaii. Brácho, přece mě v tom nenecháš. Kaii, sakra! Chlast, tráva a holky. To se přece neodmítá.“

Judeovi se špatně říkalo ne, protože uměl být nesmírně otravný. Do pátku by o ničem jiném nemluvil. Volal by, psal na messenger, posílal poštovní holuby, pokud by si myslel, že to pomůže. Jude rovná se vytrvalost. A nikdo, dokonce ani Kai, neměl tak pevné nervy, aby odolal.

Vzdal se dřív než by se mu líbilo, ale příliš dobře věděl, že by nevyhrál. „Fajn.“

„Fajn? Jako vážně?“

Řekl větu, která se od něj očekávala. „Kdo by odmítl chlast, trávu a holky?“

x

„Co odpoledne plánuješ?“ pronesla Hayden. V ruce držela hromadu učebnic. Trochu připomínala Hermionu z Harryho Pottera. Taky se jí divně čepýřily vlasy a přední zuby měla o něco větší. A znal správné odpovědi. Jenže tam podobnost nejspíš končila. Hayden působila slušným dojmem, ale šíleně kouřila, mluvila sprostě a jednou prý zmlátila o dva roky staršího kluka. Praštila ho pěstí do břicha, a když se zhroutil k zemi, kopla ho botou do nosu.

„Mám trénink. Plavání.“

„Tak to je šok,“ odsekla a zapálila si. Mezi prsty jí zežloutla kůže, ale zuby měla překvapivě bílé. Bělejší než Kai, což Kai považoval za zradu. Jednou si jí na to postěžoval, ale jen ho zlostně odbyla. Seš jak Adónis, na zuby ti někdo nečumí. To mi věř.

Stáli venku za školou. Občas spolu trávili přestávky. Hayden potřebovala kouřit a Kai rád mizel.

„Poslouchej, předevčírem měla moje pitomá matka noční a zapomněla si doma večeři. A otec mě beztak sral, tak jsem se rozhodla jí jídlo do nemocnice hodit. A představ si, šla jsem kolem pobřeží a viděla jsem nějakého hňupa, co si v té ledové vodě vesele plaval. A řekla bych, že docela blízko bójky. Chápeš to? Předpokládám, žes měl v tu dobu trénink, co?“

Hayden znala odpovědi a možná věděla víc, než zdálo. Nikdy však nedala najevo, že by jí na tom záleželo.

„Předpokládáš naprosto správně,“ přikývl Kai a ušklíbl se.

„Bych chtěla jen říct, že jednou se ten plavec utopí a já se budu smát.“

„Budeš brečet,“ strčil do ní. Oplatila by mu to, mnohem silněji, ale vyrušila je skupinka prvaček.

Hlasitě se smály a Hayden to rozčilovalo.

„Už sem s tebou nikdy nejdu, abys věděl. Beztak jsou tu jenom kvůli tobě. Ví, že sem chodíš. Doufají, že některou z nich pozveš na zmrzku. A pak na zadním sedadle ojetého auta oplodníš její lůno.“

Kai se ušklíbl, ale nic neřekl. Jen si olízl rty a opřel se o zeď.

„Co ty vlasy?“ kývla Hayden bradou a potáhla si.

„Nevím. Možná si je tak nechám.“

„Necháš si šedé vlasy?“

„Třeba.“

Hayden protočila oči a hodila vajgl na zem. Kdyby se jí Kaiovy vlasy nelíbily, něco by řekla. Jenže místo toho mlčela a vydala se zpátky do školy. Kai ji poslušně následoval, ale když procházel kolem prvaček, usmál se na ně.

„Jestli některá z nich dostane infarkt, protože na ně naše malá hvězdička mrkla, budeš si je zachraňovat sám,“ odvětila Hayden hlasitě a strčila do holky, co jí stála v cestě.

x

Většinou jezdil na kole, ale protože ho ráno hodil Brax, musel jít domů pěšky. Nijak mu to nevadilo, chodil docela rád. U fontány se rozloučili s Hayden, která s ním ale odmítla mluvit, protože mu předtím vyčetla, že flirtoval s holkou jenom proto, aby mu pomohla s úkolem do matiky. 

Když mně matika fakt nejde.

Využíváš ji. Dáváš jí plané naděje.

Kdo říká, že jsou plané?

Pitomče!

Jude s ním pokračoval ještě dvě ulice.

Ser na Hayden. Ty holky jsou ti vděčně, že si jich všímáš.

Když myslíš.

Těš se na zítra, bude to pařba století!

A pak zůstal sám.

Zastavil se ještě u knihkupectví a zkontroloval kočku. Seděla na popelnici a olizovala si packu. Vypadala spokojeně. Nakonec vešel do obchodu, zvonek ve dveřích zacinkal. Došel k pultu a opřel se o něj. Přes skleněnou vitrínu si prohlížel sběratelskou edici záložek.

„Dnes mám pro tebe poklad,“ promluvil prodavač a sehnul se pod pult. Vytáhl malou knížečku a hodil ji před Kaie. Na obale byla zelená žena se třemi prsy. V ruce držela meč a jednou nohou stála na useknuté hlavě. Vzhlížela k modrému slunci. „Dalo mi dost práce ji sehnat. Vyšla ve velmi malém nákladu.“

Kai knihu zvedl a prohlédl. „Kolik?“

„Sedm liber.“

„Sedm liber? Ses zbláznil. Dám ti pět a to mi ještě můžeš děkovat.“ Z kapsy vytáhl bankovku a hodil ji před prodavače. Ten ji s úsměvem sebral.

„Dal bych ti ji i za tři.“ Určitě i zadarmo, kdyby si Kai řekl, protože podobné knihy se moc dobře neprodávaly a Kaie měl celkem rád. Zbytečně nemluvil a nevytahoval knihy z regálů, aby je pak nechával poházené, kde nepatří.

„Já vím. Já bych ti za ni dal klidně i dvacku,“ usmál se Kai a schoval si knížku do batohu.

x

Když se vrátil ze školy domů, Brax ještě nejspíš obcházel podivné pohovory, protože na příjezdové cestě nestálo žádné auto. Otec byl zavřený v pracovně, a tak ho Kai nerušil. Místo toho si nachystal svačinu – tousty s rajčaty a okurkou – a chvíli zevloval u počítače.

Hayden mu psala, že si ještě pořád myslí, že je debil.

Jude se těšil na párty.

A cizí holka mu poslala smajlíka.

Všechny tři záměrně ignoroval.

Nasadil si sluchátka, poslouchal Wonderful Life a chvíli jen tak seděl. Kdyby si opřel hlavu o stůl, nejspíš by okamžitě usnul. Ale místo toho jen zavřel oči a poslouchal text. She says: Don´t let go. Never give up it´s such a wonderful life.

Chvíli postával před zrcadlem a detailně se prohlížel. Prsty si vjel do vlasů a prohrábl je. Pitomá sázka, mohl za ni alkohol, tři piva a pět panáků rumu. Připadalo mu to jako dobrý nápad, smál se, když mu spolužačka odbarvovala hlavu na blond. Zůstala mu šedá.

Kdo by si dobrovolně nechával šedivé vlasy v sedmnácti? Máma nabídla, že tu spoušť napraví.

Kai a ta jeho spoušť, co musí být napravena.

Ale… Co kdyby si je takhle nechal?

Když odcházel, potkal se s otcem ve dveřích. „Jdu na trénink,“ oznámil a zvedl sportovní tašku do vzduchu, i když možná úplně zbytečně. Nezdálo se, že by ho otec poslouchal. Mnohem víc ho zajímaly grafy, které si na tabletu prohlížel.

„Dobrá, dobrá. Hlavně se vrať. Vypadá to, že by za tři dny mohla přijít bouřka.“

„Neboj, tati. Do té doby se určitě vrátím,“ vzdychl Kai.

x

V duchu si zpíval, když mu studená, přímo ledová voda, omývala kotníky. Už se pomalu smrákalo a vodní hladina potemněla. Ale vlastně mu to nevadilo. Zvykl si na chlad, zvykl si na šero, zvykl si na pocit, že riskuje. Zvykl si, že když zavře oči, slyší jen moře.

Ani v nejmenším se to nepodobalo plavání v bazénu pod umělými zářivkami. Nepotřeboval plavecké brýle, sůl v očích ho nepálila, neoblékal si speciální plavky. Vzal si jen obyčejné kraťase. Neslyšel píšťalku. Nikde žádná další duše. Jako by mu patřilo celé moře.

Vždycky cítil klid. I když se moře bouřilo. Vlny ho vracely zpátky a vítr jim pomáhal. Nebojoval. S něčím tak nekonečným se ani bojovat nedá a po pár metrech se nakonec vždycky dočkal mírumilovné hladiny.

Vidíš tu bójku? Tam v dálce?

Malý chlapec, sotva dvanáctiletý, upřeně hleděl do dálky. Několikrát mrkl, než konečně přikývl.

Neplav za ni. Nikdy. Jsou tam silné proudy, strhly by tě a už nikdy by ses nedokázal vrátit. Slib mi, že za ni nepoplaveš.

Ve dvanácti letech staršímu bratrovi podobný slib dát mohl. Bójka se mu zdála nekonečně krát nekonečně daleko.

Ve čtrnácti se ocitla na dosah a s ní i pokušení, kterému odolával. A v patnácti slib porušil. Bratr se odstěhoval, nehlídal ho a lhát do telefonu se zdálo příliš snadné. Plaval dál, rychleji a odhodlaněji. Brax měl pravdu, proudy byly silné, ale vždycky se dokázal vrátit. Možná, že kdyby udělal ještě pár temp, třeba jen jedno…

Při zpáteční cestě u bójky zastavil. Na hodinkách zadal odpočet, svítily žlutě. Nádech… Na spoustě věcí v moři nezáleželo… Výdech. Nádech… Ponořil se. Hodinky odpočítávaly.

Nikdy nezavíral oči. Miloval tmu kolem.

Nebojíš se?

Bojím, bojím se příšerně, Hayden.

Strašně moc věcí nechápal, i když přede všemi předstíral, že ano.

Předstíral. Skoro pořád.

Pokoušel se nepřemýšlet, soustředit se jen na zadržování dechu. Ale paradoxně první dvě minuty myslel na všechno a neuměl víření myšlenek zastavit. Nebo alespoň ovládnout. Pro první dvě minuty to nikdy nedělal. Pak přišla třetí, zrádnější, která ho nutila zapomínat. Když docházel kyslík, mysl konečně přestala nemyslet na školu, na povinnosti, rodinu, pochybnosti, emoce. Významy postupně bledly.

Dokud nepřišla čtvrtá minuta.

Pak už nezáleželo vůbec na ničem.

Autor: Klára Foldynová

PŘEDCHOZÍDALŠÍ


* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit přes PAYPAL, komentářem, anebo tím, že budete i nadále číst. 

3
Komentujte

PalecHore

Parádně vykreslený postavy, každá má vlastní hlas a hlavně nepůsobí plasticky. Líbí se mi pozornost věnovaná detailům a kupodivu i prolínání příběhu mezi dvěma hrdiny. Jsem moc zvědavá na další pokračování.

Tomáš

Oba kluci jsou nesmírně zajímaví. Popravdě ani nevím, koho bych si vybral. 😀 Jdu číst dál. Super práce

Karin

Umíš dobře popsat osoby oba kluci mě zaujali.