15 ETHAN


Ethan sedí v kavárně ještě dlouho po tom, co Lexi odejde. Opírá se o zeď a zpod kapuce černé mikiny mu trčí vlasy. Upřeně pozoruje poslední zbytek hruškového koláče. Má chuť do něčeho praštit. Anebo utéct, schovat se v opuštěném vagónu a odjet neznámo kam. Už nikdy nikomu nenapsat.

„Chcete ještě kafe?“

Ethan beze slova postrčí hrnek dopředu. Holka ho naplní, urovná si zástěru s logem podniku a zmizí za pultem. Na stole se povaluje pár mincí, které tam Lexi nechala jako spropitné. Odcházela ve spěchu.

– Doufala jsem, že si to aspoň promyslíš.

– Přemýšlel jsem… Ale co by se změnilo?

– Máš radši tátu než mě.

– Tak znovu. Co by se změnilo?

– Není to fér. Vždycky jsem se snažila bejt dobrá máma. Obětovala jsem tomu spoustu věcí.

– Já to přece vím. Nepochybuju o tobě.

– Tak proč mi nechceš věnovat aspoň část svýho času, Ethane? Pořád mě nenávidíš?

– A ty mě?

Kafe je vlažné, hořkne na jazyku. Ethan si olízne rty. Dojí koláč, ale pachuť nezmizí.

Rychle popadne batoh, zaplatí a vyjde na čerstvý vzduch. Po silnici projíždí auta a nebe je ocelově šedé. Flusne. Chvíli postává na místě a pokouší se odhadnout, jestli bude zvracet. Nakonec se pomalu rozejde pryč. Během čekání na křižovatce pošle Noře zprávu, aby ho omluvila ve škole.

Nora: Nechtělo se ti vstávat? 😀

Ethan: Tak nějak.

Nora: ?

Ethan: Musím se vyspat.

Vlastně lže. Nerison by byl překvapenej jak často.

Když přijde domů, skopne boty a svalí se na sedačku. V televizi dávají Odložené případy. Ethan hádá, kdo je vrah, a nakonec se to stejně nedozví, protože se chvíli před koncem odebere do kuchyně, aby připravil jídlo. Uvaří hodně těstovin, scedí je… a po nějaké době se přistihne, že sedí na schodech a opírá bradu o kolena, aniž by snědl třeba jenom pár soust.

Ve skříni najde gumové hady. Bezmyšlenkovitě je jí, natahuje, a cpe do pusy třeba po třech, dokud na jazyku necítí příjemně sladkou chuť. Bloudí po chodbě a zastavuje u dveří do toho pokoje. Potom si napustí plnou lahev vody, zavře se u sebe a zapne počítač.

Rozmrzele prochází staré složky a v jedné z nich najde přihlašovací údaje ke hře World of Warcraft. Dlouho neváhá a přihlásí se. Žádné domácí úkoly, navíc je teprve pátek. Má zhruba osmdesát hodin k dobru, aby se nezbláznil.

O nějakou dobu později zaslechne klapnutí dveří, když přijde táta domů, a zvuk mikrovlnky. Mobil položený na stole zavibruje. Ethan si promne oči.

Kai: Ještě pořád ti dlužím za tu matiku.:)

***

Sobota uteče překvapivě rychle. Ethan třídí staré sešity, papíry a časopisy, a telefonuje přitom s Norou. Odpoledne si jde zaběhat. Vezme to cestou podél pobřeží a studený vzduch mu fouká do uší. Když se vrátí, věnuje si horkou sprchu, sní dvě jablka a zkontroluje čas na telefonu.

Mrzelo by tě, kdyby Nerison schůzku na poslední chvíli zrušil?

O půl šesté si obleče černou mikinu se zelenou kapucí. Konečky vlasů má ještě trochu vlhké. Do kapsy zastrčí mobil, peněženku a klíče.

Kai je vlastně dobrý, ne? Dobrý způsob, jak zabít čas.

„Někam jdeš?“

„S kámošem.“

Táta pokývá hlavou. Sedí vedle hromádky ponožek a pokouší se najít dvě stejné do páru. „Tohle je marný. Možná si budem muset časem zaplatit nějakou holku na úklid. Nebo začneš s nějakou chodit.“

„Blbost.“

Ethan znovu zkontroluje čas a s pobaveným výrazem usedne k tátovi. Začne ponožky třídit podle barev. Za pár minut má hotovo. „Vidíš?“ řekne. „Nikoho nepotřebuju.“

„Ethane… Volala tvoje matka. Myslím, že je nešťastná.“

Obuje tenisky, z podrážek se drolí bláto. „Já už musím jít. Nechci, aby čekal.“

Zabouchne za sebou a zhluboka se nadechne. Mraky se nehnou z místa. Mrholí. Na hřiště přijde před šestou, ale Kai už tam je. Sedí na lavičce, něco čte a automaticky si odhrnuje světlé vlasy z obličeje.

Ethan sáhne do kapsy, ale ta je prázdná. Další krabičku sis přece nekoupil.
Danny, stejně jako trenér Miller – pokud byl zrovna přítomný – požadoval, aby hráči nekouřili. Výjimkou byly snad jenom večírky a návštěvy hospod.

Z principu nesnáší, když mu někdo přikazuje, co má dělat. Ale nechci bejt otrok věcí, řekl Noře.

Potichu dojde ke Kaiovi a položí si bradu na jeho rameno. „Co čteš, Nerisone?“

Jmenovaný seskočí z lavičky a knihu schová za záda. Tváří se polekaně, jako děcko, které někdo nachytal při činu.

„Červenou knihovnu?“ hádá Ethan.

Nerison strčí knihu do batohu a prudce ho zapne. „Tak něco. Máš nějakou oblíbenou hospodu, anebo mám vybrat já?“

Ethan by přísahal, že viděl na obalu knihy tříhlavého psa. Ale jistý si není, a tak se to rozhodne nekomentovat. „Oblíbenou zrovna ne. Jsem radši venku. Můžeš nějakou vybrat namátkou a já se přizpůsobím.“

„Fajn,“ kývne Kai. „O jedné vím.“

Chvíli jdou v tichu. Kaiova společnost je příjemná a Ethan nemá pocit, že je jeho povinností mluvit, anebo se ho snažit nějak zabavit. Přemýšlí, jestli mu říct o basketu. První trénink. Jak je ohledně svého rozhodnutí ještě pořád nejistý. A proč se tak rozhodl. Jenomže má obavy, že kdyby tohle téma otevřel, musel by přiznat ještě něco.

On je hlavní důvod. Chci s ním soutěžit. Chci vidět jeho výraz, až přijde na hřiště. Chci, aby věděl, že… Že to zvládnu?

Ethan do Kaie šťouchne ramenem. „Jakej byl trénink?“

Do hospody vejdou v družném hovoru. Dokážou spolu žertovat, jako kdyby se znali odjakživa. Ethan sleduje, jak si Kai prohrabuje vlasy. U kořínků je vidět původní hnědá.

Pohledem sklouzne od temena hlavy k drahým teniskám. „Už jsem tady jednou byl,“ řekne a rozdá podtácky. Sundá kapuci. Cítí, že má studené uši a položí na ně ruce, aby se zahřál. „Asi spíš omylem, je to trochu pajzl.“

„To je.“ Kai položí na stůl mobil a klíče a rozejde se k baru pro pití. Když se vrátí, podá Ethanovi limonádu.

Tím ho rozesměje. „Moje odměna za Béčko z matiky?“

Kai se ušklíbne.

Limonáda je studená, chutná po citrónu a zázvoru. Ethan je zvyklý občas zajít na pivo s Adamem, ale nedá se říct, že by takové chvíle přímo vyhledával. Pořád se cítí mnohem přirozeněji na střeše než u dřevěného stolu. „Chceš si zahrát šipky?“

Vážně nemáš nic lepšího na práci než chodit ven s klukem z Wallisovky? Proč? A proč mě to těší?

„Proč ne,“ souhlasí Kai.

„Co?“

„Šipky. Klidně si můžem zahrát.“

Ethan dojde k baru, rozmění pětilibrovku a vezme si od kluka s tričkem Iron Maiden několik šipek. Většina má ohnuté hroty. Kaiovi vybere ty lepší. „Zkus je trochu uhladit. Denně s nima hází spoustu lidí, co nezvládnou odejít po svých… Umíš to?“

„Měl bych tě varovat. Jsem v nich fakt dobrej,“ řekne Nerison vážně. Počká, až Ethan nastaví dva hráče a stoupne si na čáru.

„Tak házej, můžeš.“

Kai se nadechne. Ve způsobu, jakým hází, je něco legračního. Samozřejmě úplně mine. Šipka skončí na zemi. „Dobře, přiznávám se, Payne. Nikdy jsem to nehrál.“ Druhou šipkou trefí černé pole, a tou třetí číslo dvacet.

„Jde ti to,“ vycení Ethan zuby v úsměvu a stoupne si na čáru místo něj. Trefí osmnáct, osmnáct a pět. „Cos dneska dělal?“

„Měl jsem plavání, jak už jsem ti říkal. No a taky jsem byl s mamkou nakupovat. Nic extra.“

„Máte dobrej vztah?“

„Normální. Víš, jací jsou rodiče. Teda… Nevím, jací jsou tvoji rodiče, ale chápeš, jak to myslím. Prostě rodiče. Ale ne… Kašli na to, jako bych nic neřekl.“

Je nervózní, pobaví Ethana. Napije se limonády. „Nevím, jaká je definice prostě rodičů,“ řekne po chvíli neutrálním tónem. „Ti moji asi do škatulek nezapadají. Rozvedli se před nějakou dobou. Mámu vídám jen občas… Naštěstí.“

Kaiovi se povede hodit dvě dvacítky po sobě. Spíš náhodou, protože následuje nula. Což mu nevadí, zvědavě nakloní hlavu na stranu. „Naštěstí?“

„Jo. Od jistý doby si moc nerozumíme. S tátou je to jednodušší. Většinu času tráví v práci a není ukecanej.“

„A nějací sourozenci?“

Ethanův výraz potemní. „Ne. Hele, házíš moc prudce. Je to o pohybu zápěstí, ale ty házíš celým předloktím… Bude tě bolet.“

„Dík, vole. Zapomněl jsem, že mluvím s mistrem,“ odfrkne si Kai a natáhne se pro limonádu. Obě sklenice jsou položené vedle sebe. Nerison zaváhá a pak si s pokrčením ramen vezme tu vpravo.

„V pohodě,“ pohodí Ethan rošťácky hlavou. Špatný pocit se vytratí stejně rychle jako se objevil. „Ale ať už se to neopakuje.“

Kai se ušklíbne. Položí sklenku a ležérně se opře o stůl. „Tak co kdyby mi to mistr ukázal?“

„Tak sleduj!“ První šipkou trefí číslo dva. Druhá spadne na zem a třetí už nezkouší. „Jak se to dělat nemá,“ doplní klidně.

Kai se rozesměje. „Prvotřídní ukázka.“

Směje se dobře, napadne Ethana. „Teď vážně…Pomůžu ti. Jen zápěstí, jo?“

Podá šipku Kaiovi a stoupne si vedle něj. Chytí ho za loket, aby se nehýbal, a to původně obyčejné gesto je najednou strašně divné a naléhavé. Kai k němu otočí hlavu, očima sklouzne k Ethanovým rtům a k bradě a Ethan cítí, jak ho kůže na tom místě brní.

Kaiovo hození nazdařbůh přijme s vděčností. Odkašle si a ustoupí. „Donesu něco k pití,“ navrhne. Dojde k baru, ještě pořád nesvůj. „Dám si… gin? Dvakrát?“

„Asi jo, když to říkáte,“ souhlasí barmanka a vezme od něj pětilibrovku.

Trapnost se rozplyne s prvním douškem. Ethan hodí dohromady třicet bodů a poslední šipkou zavře. Alkohol dopije na jeden zátah a zašklebí se.

Kai nakloní hlavu na stranu, jako kdyby říkal: Co teď?

Ethan v odpověď rozhodí rukama. „Přijímám gratulace?“

„Pche. Teď tě zaručeně porazím.“

„Vsadíme se?“

„Jasně, že se vsadíme. O co?“

Znovu se zvládnou podívat jeden druhému do očí. Ethan vyloví z kapsy libru, podá ji Kaiovi. „Kdo prohraje, podělí se o svoje nejtajnější tajemství.“

„Tak platí.“ Kai nastaví hru pro dva hráče. Stoupne si na čáru. Pořád působí trochu nervózně, ale první šipka trefí s jistotou číslo dvacet.

***

Venku mrholí. Ve světle lamp to vypadá jako závoj. Ethan má studené ruce vražené hluboko v kapsách. Balancuje na hraně obrubníku a potom seskočí. Přejde přes přechod, aniž by se rozhlížel a popoběhne pár kroků dopředu. Pak se vrátí a srovná krok s Kaiem. Jde pozpátku.

„Co?“ hlesne Kai.

„Běží ti čas. On teda není nějak orámovanej. Ale mám nárok na to, o co ses vsadil. Teď se to hodí, je taková poetická noc.“ Pobaveně se usměje.

„Dobře,“ řekne Kai pomalu. „Chceš tajemství. Chápu.“ Zamyslí se. „Rád se potápím… Většinou vydržím pod vodou tak čtyři minuty, ale snažím se vydržet co nejdýl. Lidem to moc neříkám. Mysleli by si, že jsem možná trochu blázen.“

Dobře, to něco znamená, napadne Ethana. Ale těžko by ses mi jen tak svěřil. Omlouvá tě, že bych taky lhal. Jenomže… já bych lhal líp.

„Nechce se mi věřit, že je tohle tvoje nejtajnější tajemství, Nerisone.“

Kai se nadechne, aby něco odpověděl, ale rozmyslí se, když zaslechne kroky. Z postranní uličky vyjde holka. Má na sobě zelenou bundu s nášivkou a cvočky. V ruce drží igelitovou tašku. „Kaii?!“ řekne překvapeně.

Ethanovi chvíli trvá, než si uvědomí, že to byla ona, koho se tenkrát ptal, kde by Nerisona našel. Ta divně ošklivá. Její pohled na něm ulpí jako nějaké zvláštní stigma. Zvedne ruku na pozdrav, ale ona se znovu obrátí ke Kaiovi a povytáhne obočí.

Ethan kopne do nejbližšího kamínku, snaží se působit klidně a ležérně. Zato Kai je očividně nesvůj, jako kdyby ho právě načapala při činu. „Hayden? Co tady děláš?“ zeptá se nervózně.

„Nesu mamce jídlo do nemocnice,“ zvedne holka igelitku. Těká mezi nimi pohledem.

Snad to dělá schválně, aby Nerisona rozrušila. Možná jí zlomil srdce. Možná jí slíbil, že s ní půjde ven a šel radši… se mnou.

„To je Ethan. Kámoš. Ethane, Hayden.“

Hayden řekne: „Jo, už jsem ho potkala,“ zároveň s Ethanovým: „Už se známe.“

Kai působí bezradně a Ethan by klidně obětoval boty, jen aby zjistil, o co jde.

Holka přikývne, jako kdyby jí právě něco došlo. „Takže to je on?“ zeptá se Kaie zlověstně.

Mrholení se změní ve slabý déšť. Všichni tři stojí pod lampou a Nerison vypadá zahanbeně. Ethan pocítí touhu stoupnout si před něj a ochránit ho, prakticky stejné pocity, jaké zažíval, když bránil Noru před Judem. Ale Kai je kluk, takže se o sebe postará sám, ne?

Hayden zakroutí hlavou a beze slova odkráčí pryč. A Kai se dívá jejím směrem. Ve tváři má emoci, kterou Ethan nedokáže rozklíčovat.

„Sorry,“ řekne Nerison potichu.

Ethan si odhrne mokré vlasy z čela. „Sorry co? Kdo si myslela, že jsem?“

„Nikdo. Je praštěná. Kašli na to.“

„No tak moment. Jsem zvědavej.“

„Já ale nevím, co tím myslela. Říkal jsem, že je praštěná.“ Kai se pomalu rozejde ulicí pryč.

Ethan přidá do kroku, aby ho dohnal. „Myslím, že mi kecáš,“ řekne zamyšleně. „A nechápu proč. Souvisí to nějak s tím, že teď… My dva. Že si píšem. Je to nějaká bouda?“

Možná, že má Nora pravdu, když říká, že jsou všichni z Halleyovky stejní. Třeba je za vším nějaká blbá sázka. Pokus dostat se do soupeřova týmu. Zjistit co nejvíc. Dobře, to je možná trochu paranoidní, ale… Káňata jsou idioti, ne? Ethan si představí Dannyho, Adama, Trevise, Ollieho. Všichni zuřivě přikyvující. Jo, Káňata jsou schopní všeho.

Ale Kai přece… pociťoval nervozitu, když stáli jeden u druhého blízko.

„Ne!“ řekne Kai nahlas, jako kdyby odpovídal na všechny nevyřčené otázky. „To ne! Fakt o nic nejde! Copak to prostě nemůžeš nechat být?“

„Vlastně mě to už napadlo, nebudu říkat, že ne… Proč se kapitán Káňat zahazuje zrovna se mnou. Je v tom něco víc?“

Kaiovi po tvářích stékají kapky deště. „A co bych z toho asi měl?!“ vypálí naštvaně. „Vždyť se o basket ani nezajímáš!“

Ethan má promočenou mikinu, látka těžkne na těle. Jeho vlastní hlas k němu doléhá z dálky a zní podivně dutě. „Hele, to je jedno. Nech to bejt. Už je pozdě, měl bych jít.“

Rozejde se pryč ulicí, ve které zmizela Hayden. Poslouchá, jestli za sebou uslyší kroky, ale je ticho. Jenom déšť bubnuje do starého zrezivělého okapu.

A cos čekal? Že za tebou poběží?

Dům je prázdný. Na kuchyňské lince najde vzkaz načmáraný tátovou rukou. Z lednice vezme banán s jogurtem a odšourá se do patra. Všechno hodí na postel a vysvleče ze sebe mokré oblečení. Přehodí ho přes sprchový kout a jenom v trenkách popadne ručník, aby si osušil vlasy. Hlavou mu víří nespočet vjemů, myšlenek a pocitů.

„Do hajzlu!“ shrne je nahlas. A přitom netuší, co ho tak naštvalo.

Telefon na posteli začne vibrovat. Lexi.

Ethan ho zavře do šuplíku a svalí se na postel.

Autor: Eva Pospíšilová

PŘEDCHOZÍDALŠÍ


* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit přes PAYPAL, komentářem, anebo tím, že budete i nadále číst. 

3
Komentujte

Holka

Ale notak! Tyhle čekání na další kapitoly mě zabijou.. je to fakt skvělý!

Ester

Diel som si uzila, akoby som tam bola s nimi. Pekne su aj take tie drobnosti pomimo – natahovanie gumovych hadov, opadavajuce blato z topanok a tak. Bolo tam citit pekne iskrenie, napr, ked ho ucil hrat sipky 🙂 A na zaver som so stiahnutym zaludkom citala, ako to s nimi dopadne. Bolo to napinave.

Huh, tak tohle bylo tak NABITY, az mi z tho poblikaval displej mobilu LOL 🤣 krucinal. Takovy tajemstvi, jako maji ti dva, se sveruji blbe. :-/