10 KAI


Učitel Ackerman stál ke třídě zády a zběsile čmáral po tabuli. Kai se ze všech sil pokoušel udržet pozornost a porozumět všemu, co říká. Brzy se ale v rovnicích ztratil. S povzdechem vytrhl ze sešitu stránku, něco na ni napsal a poslal spolužačce.

Anna si vzkaz zvědavě přečetla a přikývla.

Pomůžu. 

Hayden, která seděla přes uličku, celou situaci bedlivě sledovala. Tužkou klepala do sešitu a kroutila nesouhlasně hlavou.

Po hodině proto Kai raději rychle sebral věci a zmizel ze třídy.

„Jak se cítíš?“ odchytil ho Connor a pokračoval s ním až ke skřínce. Výjimečně v ruce nedržel mobil, ale basketbalový míč a neustále s ním dribloval.

„Fajn.“

„Seš nervózní?“

„Proč bych měl být nervózní?“ zamračil se Kai. Chtěl dodat, že do konce roku zbývá ještě dost času, aby si známku vylepšil, ale pak mu došlo, že Connor určitě nemluví o matice.

„Protože je to tvůj první zápas jako kapitán?“ odtušil kamarád a ušklíbl se.

Kai neodpověděl, jen obrátil oči v sloup. Začal vytahovat učebnice a házet je do skříňky. Pak skříňku zabouchl, popadl poloprázdný batoh a vydal se na hodinu biologie.

Ale Connor ho pronásledoval. „Takže seš nervózní!“ uchechtl se a pokusil se míč roztočit na prstu. „Jak moc jsi nervózní?“

Tentokrát se Kai nečekaně otočil a schválně do kamaráda strčil „Vole, nebyl jsem, dokud jsi o tom nezačal. Zápas je až v sobotu, přestaň o tom mlet už teď.“

„Nebudeš ale zase zvracet, že ne?“

Kai zvedl palec do vzduchu. „To bylo jednou a měl jsem kocovinu.“ Pak vyměnil prsty. Ukázal prostředníček a zaškaredil se.

„Jsou to jen Jezevci. Prumku porazíme i poslepu,“ prohodil sebevědomě Connor, i když si na podobné řeči nikdy nepotrpěl. Říkal to jen proto, aby Kaie podpořil. Věděl, že se nechtěl stát kapitánem, protože měl pocit, že se nedokáže při hře starat o ostatní. Ale trenér trval na svém.

 „Jo, já vím.“ A věděl. Věděl, že kdyby prohráli, veškerá vina půjde na jeho hlavu. Nejspíš proto miloval plavání. A nesnášel basket. „A vůbec. Já nejsem nervózní, tak drž laskavě hubu.“ 

Connor hodil míč na zem a zvedl ruce v obranném gestu. Byl spíše tišší typ, nikdy se neprojevoval tolik jako Jude nebo Tyler, ale dalo se na něj při každé příležitosti spolehnout.

„Hele,“ vzpomněl si najednou a plácl se do čela. „Už jsi to slyšel? Evans je ze hry, prej definitivně, něco s ramenem, to znamená, že Lišky přišli o dalšího hráče. Jestli nechtějí odehrát příští zápasy bez střídání, budou muset brzo někoho nabrat.“

„Tím líp pro nás,“ pokrčil Kai rameny a tvářil se nezaujatě. Ale v mysli byl zaujatý docela dost. Od včerejšího večera se tématům, které obsahovaly Lišky, wallisáky, šedooké chlapce, Ethana…, záměrně vyhýbal.

„Když tak tě na ně můžeme poslat. Prát se s Liškama ti evidentně jde,“ uchechtl se Connor a vzal ho kolem ramen. „Když tu historku Jude vyprávěl naposledy, měl jsem pocit, že ten kluk musí být mrtvej. Vážně sis ho přehodil přes rameno a praštil mu hlavou o zeď?“

„Ach bože, já toho Judea fakt zabiju,“ vzdychl unaveně Kai. „Věř mi, že došlo jen na jednu ránu. A ten kluk je živý a zdravý.“ Možná až moc.

x

Další den byl od prvního momentu příšerný. Ráno pršelo a Brax se ho rozhodl hodit do školy. Tentokrát u knihkupectví nezastavil, nebubnoval do volantu a řekl jen jednu větu. Pozítří přijede máma. Jako by se snad veškerý řád měl zhroutit sám do sebe.

Kai měl mámu rád a měl rád i její práci a jáhlovou kaši se sirupem, kterou často vařila. Nevadilo mu, když se za pár dní zase sbalila a odjela.

Větší část v měsíci trávila v ozdravných lázních, kde vedla jógu pro začátečníky a pokročilé, a třikrát týdně vyučovala speciální kurz nazvaný Léčba duše. Otevřete třetí oko, nechte se pohltit energií, je všude kolem nás…

Odjížděla a vracela se, jen aby vyprala prádlo, uklidila dům a na strom na zahradě pověsila další přívěsek ve tvaru srdce.

Což se Braxovi nelíbilo. Pamatoval si rodiče před nehodou a pořád si přál, aby se vrátili. Možná se i zlobil, že se nechtějí vrátit – nebo neumějí, těžko říct. Když však beze slova zastavil před školou, začínal mít Kai pocit, že jde ještě o něco víc než jen o mámu.

Před vchodem na něj čekala Hayden. Měla na sobě tričko s falešnými fleky od krve a hrála si se zapalovačem. Nestihl ji ani pozdravit, když na něj vyštěkla: „Vážně to máš zapotřebí?“

„Dobré ráno,“ odvětil znuděně. Otázku schválně ignoroval, vešel do školy a zamířil ke skříňce.

Hayden ho následovala. „Už mě to přestává bavit,“ pronesla klidně.

„Co tě přestává bavit?“

Hlasitě vzdychla, zbytečně teatrálně, jako by nemohla pochopit, že se Kai ptá na něco tak očividného. „Přestaň ty holky využívat,“ odvětila a dokonce se přestala mračit.

Teď se mi bude pokoušet promluvit do duše, napadlo Kaie.

„Podívej… Vím, že to nemyslíš špatně, ale to, co děláš…“

Vyděšeně zakroutil hlavou. „Hayden! Já s nimi nespím!“ Nebyla jediná, kterou něco podobného napadlo. A ano, někdy neuváděl věci na pravou míru – všechno se pak zdálo jednodušší – ale v tomhle Hayden lhát nepotřeboval.

Pak ho ovšem překvapila ještě víc, když řekla: „To já moc dobře vím.“

„Víš?“

Přikývla a prohrábla si vlasy. Nosila je ostříhané po ramena a nikdy se nesnažila učesat pěšinku rovně. „Dlouho jsem si myslela, že s nimi fakt chrápeš. Ale pak jsem zaslechla Brettovou, jak si stěžuje, že ses o nic nepokusil. Nedávalo mi to smysl, ale myslím, že už jsem na to přišla. A měl bys s tím přestat.“        

Kai se napřímil a několikrát zamrkal. Pokoušel se pochopit, co mu říká. Co tím myslí! Jenže jí vůbec nerozuměl. „Pomáhají mi s úkoly do matiky. Nic víc.“

Zamračila se a s otevřenou pusou si ho prohlížela. „Ty seš fakt debil, Kaii,“ vyhrkla nakonec. „Úplně zbytečně si s nimi zahráváš.“

Tohle ho trochu naštvalo. „Jak si s nimi zahrávám? Jak?! Jen se jich ptám, jestli by mi nepomohly s úkolem. To přece není trestné. Nechápu, o co ti jde.“ Ale měl pocit, že tohle nestačí, že taková reakce mu nepomůže, proto se naklonil k Hayden, co nejblíže to šlo a mnohem mírněji přiznal: „Hayden, já v té matice fakt plavu. Jestli ze závěreček nedostanu nějakou lepší známku, tak mě může Ackerman nechat rupnout.“

„Tak zaprvé, vážně si myslíš, že by někdo nechal školní hvězdu rupnout? A za druhé, pokud ti záleží na lepších známkách, tak se začni pořádně učit.“

„Jasně, výborný nápad,“ štěkl naštvaně. Nepokoušel se, nikdy a nikomu, vysvětlit, jak je náročné věnovat se na vysoké úrovni dvěma sportům. Kolik času ho to stojí. A kolik sil.

„Letos s tebou na ples nepůjdu,“ pronesla po chvíli ticha a cvakla zapalovačem.

„Proč?“ vydechl a pokusil se znít klidně.

„Protože mě pozval někdo jiný!“

„Já tě taky pozval,“ poznamenal naštvaně. Chtěl odejít, jenže Hayden se rozhodla vytáhnout těžký kalibr. Div mu tím nevyrazila dech. Nikdy předtím nic podobného neudělala.

„Nepůjdu s klukem, který holky jen využívá, a přitom o ně nemá sebemenší zájem. Nemám pravdu?“ Propalovala ho pohledem.

„Tím chceš říct jako co?“ zašeptal a pro jistotu se rozhlédl. Až na zívajícího kluka na druhé straně chodby nikoho neviděl.

„Ale prosím tě, přestaň tady na mě hrát divadlo. Jak říkám, došlo mi to. Víš, vždycky jsem tak trochu doufala, že mě přestaneš vidět jako kamarádku, ale ty ses zajímal jen o ostatní holky. Jako bys mě ani neviděl. Alespoň to jsem si myslela. Ale tys je bral jako kamarádky všechny, že je to tak?“ nadzvedla obočí. Naštvaně do něj strčila a pak ještě jednou, ale Kai se příliš nebránil. „Takže ti klidně můžu říct, že se poslední dobou chováš jako debil. Ty holky s tebou nejdou kvůli matice ani kamarádství! Ale ty to moc dobře víš, neříkej, že ne.“ 

Hayden nemohla přece vědět, že… Ne, nemohla, protože to nevěděl ani Kai.

Pevně stiskl rty k sobě, aby neřekl něco, čeho by později litoval. Srdce mu bilo jako splašené.

Ona to přece neví!

„Nic mi k tomu neřekneš?“

„Vůbec nechápu, co ti přelítlo přes nos,“ pokusil se ušklíbnout, ale šlo mu to zatraceně těžko. Olízl si rty – z bazénu je měl neustále popraskané – a přejel si prstem po nose, jak přemýšlel. Ale jo, jen jí to řekni. „Možná by ses měla starat raději o svůj podělanej život.“

„Hm, tak fajn,“ přikývla a našpulila rty. „Tak fajn. Tak fajn,“ opakovala a nakonec se sama pro sebe uchechtla. Prošla kolem Kaie a ani se neohlédla. Působila jako malé rozzuřené dítě.  

x

Snažil se. Vážně hodně, to mu nikdo nemohl upřít. První tři příklady ještě vypočítal, ale u čtvrtého se zasekl a za nic na světě ho nedokázal vyřešit. Šíleně ho bolela hlava. Několikrát odešel do kuchyně, napustil si studenou vodu, ale jakmile usedl zpátky k učení, chtělo se mu spát. Byl pátek a on si tu lámal hlavu s úkolem do matiky.

Učit se víc.

Hayden neměla páru, jak moc se snaží.

Tak jsem asi úplně blbej.

Naštvaně odhodil sešit a čelem se opřel o stůl. Cvrnkl do tužky.

Za nějakých devět hodin měl vstávat na trénink v plavání. A večer ho pak čekal zápas v basketu, poprvé na pozici kapitána, proto zhasl lampičku a odebral se do postele. Jenže jakmile zavřel oči, najednou měl pocit, že nikdy nebyl čilejší. Převaloval se, zatímco myšlenky splašeně poletovaly vzduchem a probouzely ho. Připadal si jich plný, jako by mu každou vteřinou měla explodovat hlava. Nejdřív si lehl na bok a zavrtal se do peřin. Pak zjistil, že je mu horko, proto se odkopal a překulil na záda. Postupně ho přepadala zima.

Měl sto chutí napsat Hayden, že se mýlí, že všechny ty holky… Ale když si rozmrzele zajel rukou k rozkroku, tak to prostě nešlo. Nedokázal myslet na žádnou z těch holek. Jako by tělo rozhodlo samo.

Dřív si říkal, že za to mohly všechny ty chvíle, které strávil po trénincích v pánských sprchách. Klučičí tělo mu prostě bylo známější, přirozeně, že si ho mysl podvědomě vybírala. Ale teď by to měl začít cítit jinak, protože s holkama už…

On přece není…

Akorát přesně ve chvíli, kdy vyvrcholil, se mu v mysli zjevil… Ethan.

Fyzicky se mu ulevilo, ale psychicky na tom pak byl mnohem hůř. Sáhl pro kapesníky a utřel se. Zuřivě kopl patou do matrace, převalil se na břicho a zařval do polštáře. Kdyby tak všechny tyhle pocity dokázal nějak vypnout, vymazat ze svého života… Ale nešlo to. Tělo mu neustále, při každé posrané příležitosti, hlasitě opakovalo, že se mu Ethan Payne příšerně líbí!  

Naštvaně vyskočil z postele, oblékl tepláky, přehodil přes sebe nejteplejší mikinu a nasadil sluchátka. Potichu se vykradl z domu, a zatímco hrála píseň Wonderful life, běžel potemnělou ulicí.

Never give up, it´s such a wonderful life.

Zastavil až v parku, který byl neobvykle prázdný a osamělý. Kromě důchodce, co venčil jezevčíka a neustále ho nabádal, aby se už konečně vysral, seděl na lavičce jen jeden další člověk. Nohy měl položené na sedáku. V ruce držel cigaretu, občas potáhl, ale jinak se zdál nehybný. Jako by uvažoval nad něčím nesmírně důležitým.

Samozřejmě, že to byl Ethan. Kai ho přece vždycky potkával v nejméně vhodných chvílích.

Třeba hned poté, co na něj myslel při masturbaci.

Posranej osud!

Napadlo ho vrátit se domů. Napadlo ho i zůstat a jen se dívat. Napadlo ho tisíce možností, co by měl udělat. A zároveň věděl, zatraceně dobře, že pokud se rozhodne jít za ním, jen si tím zbytečně ublíží.

Srát na to! Srát na všechno. Co se asi stane, když za ním půjdu?

Pak už nedokázal zastavit.

Sotva přišel blíž, Ethan vzhlédl. Nevypadal překvapeně, prostě se jen posunul.

Kai se posadil tak, aby mu neviděl do očí. Takhle si mohl představovat, že má za zády kohokoliv. „Blbej den, co?“ prohodil. 

Ethan dlouho neodpovídal. „Asi jo,“ přikývl nakonec a nabídl Kaiovi cigaretu.

Kai nekouřil. Nikdy. I když ho ostatní často nabádali. Strašně se bál, že by nevydržel pod vodou. „Ne, díky.“

„Někdo tě naštval?“ Ethan naposledy potáhl a pak cigaretu típl o dřevo.

Jezevčík se konečně… vysral, důchodce prošel kolem a možná se Kai pletl, ale měl pocit, že si je podezřele prohlíží. Když to poznala Hayden, třeba to může poznat úplně každý.

Ale Hayden to neví!

„Jen blbej den, nic víc.“   

„Chceš s tím pomoct?“ 

Kaiovi to připomnělo podobnou scénu, kdy seděli na pláži. Moře omývalo břeh, na kůži ho studily mokré plavky, zatímco se za každou cenu pokoušel nedat najevo, že mrzne. A Ethan z legrace a možná úplně vážně nabízel, že mu půjčí kalhoty.

Třeba ti chce vážně jen pomoct.

Chtěl se rozesmát, když ho napadlo, že by řekl pravdu. Uvažoval, který problém by zmínil jako první.

Jsem kapitán basketbalového týmu a bytostně basket nesnáším. Jsem totálně blbej na matiku a bude vážně sranda, až podělám závěrečný test. Moje nejlepší kamarádka o mně nejspíš všechno ví. Brácha se bojí, že jsem blázen, nebo se jím hodně brzo stanu. A myslím na tebe, když si honím.

„Pokud vážně nejsi eso na matiku a nemůžeš zařídit, abych nepropadl, tak asi ne,“ řekl nakonec po chvíli.  

Ethan se rozesmál a schoval ruce do kapes. „Takže ti vážně něco nejde. Zajímavý.“

Kai na něj šokovaně pohlédl a zakroutil hlavou. „Jasně, že jde. Jak jsi přišel na to, že ne? Mně jde všechno.“

„Tak schválně,“ pronesl Ethan. Seskočil z lavičky a stoupl si přímo před Kaie. „Kai má pět jablek a dvě dá opičákovi. Kolik jablek mu zbude?“

„Proč bych ti dával dvě jablka? To nedává smysl,“ ušklíbl se Kai.

„Hej! A já ti zrovna chtěl nabídnout doučování. Tak nic.“

„Doučování? Ty bys mě doučoval? Že by wallisák doučoval někoho z Halleyovky? To by se už fakt mohl zhroutit svět.“ A kdyby se o tom dozvěděli kluci ze školy, nejspíš by mysleli, mu přeskočilo.

Možná trochu naštvaně Ethan odsekl: „Už jsem ti říkal, že nejsem fanoušek. Ani těchhle blbých sporů.“

„A čeho jsi teda fanoušek?“ Bylo strašně těžké šedookého chlapce odhadnout.

„Mám rád pizzu s ananasem,“ odvětil Ethan a pak se zamyslel. „A vlastně jsem ani nevečeřel. Nechceš někam zajít?“

„Teď hned?“ Znělo to trochu jako rande, ale… Ono to není rande, přestaň myslet na hlouposti!

„Asi ano. Kdybych měl jíst až za týden, možná bych do té doby zemřel.“ Ethan schoval ruce do kapes a udělal pár kroků dopředu.

„No jasně, to by byla děsná škoda.“

„To byla, když uvážíš, že jsem v tomhle městě ten nejlepší, kdo ti může natlouct do hlavy zlomky. Vsadím se, že i s nimi máš problém.“

Kai schoval ruce do kapes, ale zároveň zvedl nohu a kopl Ethana do zadku. Nebo ho spíš trochu odstrčil. „Blbe!“ pronesl s úsměvem na tváři.

x

Ethan dojedl poslední kus pizzy, oprášil si ruce a zahnul do uličky, kde už se jednou potkali. Gambit nejspíš někde tvrdě spala nebo lovila nebo cokoliv, co kočky dělají o půlnoci, protože ji Kai nikde nezahlédl. Černovlasý chlapec vyskočil na víko popelnice, postavil se vedle zrezivělého žebříku a rozpřáhl ruce, jako by v další vteřině hodlal vykřiknout tadá.

Kai se nejprve podíval nahoru a pak zpátky na Ethana. „To myslíš vážně? Je to… Dost vysoko.“

„Bojíš se výšek?“ ušklíbl se Ethan a opřel se ramenem o žebřík.

„Eeee… Ne.“

„Hodně?“

„Je to tak… Kolik? Osm pater?“

Ethan vykouzlil jeden ze svých bezstarostných úsměvů, nejspíš se moc dobře bavil. „Nevím. Je odtamtud hezkej výhled. Můžu lézt první, ale to tě nebudu moct chytit, kdybys padal.“

Ano, definitivně se dobře bavil.

„Bezva,“ vydechl Kai a došel blíž k popelnici. „To byl celou dobu tvůj plán, co? Vylákat mě sem a pak shodit dolů.“ Pokoušel se vtipkovat, ale ve skutečnosti mu do smíchu příliš nebylo.

„Jasně. Chci ti zlámat nohy. Pak přestoupím na Halleyovku a stanu se kapitánem. Tak co? Riskneš to, nebo mi nevěříš?“

Kai se celkem ladně, vlastně se divil, že mu nervozitou nepodjely ruce a nepraštil se prvotřídně do nosu, vyšvihl na popelnici. Stál teď tak blízko Ethana, že kdyby je někdo načapal, určitě by si myslel bůhví co.

Ale oni jen lezli na střechu, zdá se.

„Risknu to, ale nevěřím ti!“ pronesl a začal šplhat nahoru. Příčku po příčce a hlavně se nedíval dolů.

„Já tady riskuju. Kdybys padal, zlámeš mi vaz.“

Kai se křečovitě držel žebříku a s každým krokem si připadal jako větší blázen. Z výšek měl vždycky respekt, nepotřeboval nikomu nic dokazovat. Možná jenom Ethanovi Payneovi. Když vylezl nahoru – poté, co na sebe v duchu vystřílel všechny nadávky – rozhlédl se po okolí a… Udělalo se mu špatně. Byli vážně vysoko.

Ještě se tu před ním pozvracíš, paráda.

Ethan na rozdíl od něj působil úplně v pohodě. Prošel kolem Kaie a zastavil až u kraje střechy, sedl si a nohy spustil dolů. „Chodím sem často. Je tu klid, hlavně v noci.“

Kai byl zvyklý na úplně jiný typ klidu. Na mnohem tišší a tmavší a slanější. Ethanův klid se mu nezamlouval – všude kolem bylo příliš mnoho vjemů.

Když se uzavře vodní hladina, není už nic.

Přistoupil opatrně blíž a naklonil se. Ulevilo se mu, když zjistil, že to není skutečný okraj, že pod nimi je ještě nižší úroveň střechy. „Tak jo, tohle je v pohodě,“ řekl sám sobě. Opatrně se posadil a poprvé si uvědomil, že kluk vedle něj voní jako pomeranče. „Jestli mě shodíš, zabiju tě.“

Ethan zvedl ruce v obranném gestu. „Ani se tě nedotknu,“ slíbil a vypadal spokojeně. Komíhal nohama a rozhlížel se po okolí. „Přestaň mě podezírat. Prostě si to vychutnej. Tamhle vzadu je Halleyovka. A tamhle pláž, kde jsme se potkali.“

„Takže jíš pizzu a lozíš po střechách. Zajímavé,“ prohodil Kai. Chtěl se ho zeptat na další věci, zjistit o něm všechno, protože… Vlastně vůbec netušil proč.

„Jo, to mě asi nějak… definuje. Co děláš ty?“

Nerad mluvil o svém životě. Nemyslel si, že je toho moc co říct. Zadíval se na střechu pod sebou a raději se zase narovnal. Jen díky pouličním lampám viděl část moře. Rozhodl se, že si zítra před zápasem zaplave. „Rozhodně nic tak… extrémního. Chodím do školy, hraju basket, plavu a tak. A občas jezdím na matematické olympiády.“

Ethan se okamžitě napřímil. „Co?!“

„Dělám si srandu. Moc do školy nechodím. Jen když učitelka matematiky potřebuje moje rady. Ne počkej,“ zvedl prst do vzduchu. „Moje ctěné rady.“

„Ach jistě. Už to chápu. Ty žárlíš. Nedokážeš překousnout, že je někdo lepší než ty. U vás ve škole je všechno lehčí průměr, co? Ale teď jsi se mnou. Zvykej si, Kaii Nerisone.“

„No já nevím,“ odvětil Kai a odvrátil hlavu na druhou stranu. „Máš plnou hubu keců, ale zatím jsem nic moc neviděl.“

 „Dej mi tužku a papír a uvidíš věci.“

„To snad ani není potřeba.“

„Nemůžeš něco zpochybňovat, aniž by ses o tom přesvědčil,“ odvětil Ethan a strčil do něj ramenem. Pak vytáhl iPhone a zkontroloval čas. „Navíc, já už dneska nemůžu lhát.“

Tohle Kaie upřímně zaujalo. „Ty už dneska nemůžeš lhát? Vážně?“

„Svoji denní lež jsem vyčerpal, když jsem řekl Noře, že nepřibrala,“ ušklíbl se Ethan spiklenecky.

Štvalo ho, že netuší, a že ho vůbec zajímá, jaký je mezi Ethanem a Norou vztah. Kamarádi? Nejlepší kamarádi? Chodí spolu? Spí spolu?!

A co se ty do toho vůbec sereš? Vždyť je to jedno. 

Samozřejmě se na nic takového neplánoval ptát. „Jo, to bylo chytré. V takovém případě je vždycky lepší lhát. Takže to znamená, že teď už říkáš jen pravdu?“

Ethan bezmyšlenkovitě přikývl. „Jo! Jsem hrozně bezbranný.“

„Oukej. V tom případě, koho chce Danny nasadit místo Evanse?“ vyhrkl rychle Kai. Ne, že by ho odpověď nějak zvlášť zajímala.

„Přece mě!“

Pak se smáli oba.

A Kai zapomněl na strach z výšek. „Dobře, tak co kdybychom si spolu zahráli?“ navrhl. Málokdy hrál basket ve volném čase, na to ho příliš nebavil, ale byl v něm vážně dobrý a chtěl se, i když naprosto nepochopitelně, před Ethanem předvést.

Ethan se postavil. „A nemáš strach?“

„Že mě porazíš?“

„Že spadneš, až polezeš dolů.“

Bože, strašně ho bavilo se s Ethanem pošťuchovat. „Však jsi říkal, že mě chytíš.“

Ethan přešel střechu až k žebříku a než začal slézat, ještě se na Kaie zahleděl. „Máš pravdu, to bylo nezdvořilý. Nemám tě vzít rovnou na záda?“

„Aby ses před tím basketem nestrhal.“

Nelitoval, že se neotočil a nešel domů.

Autor: Klára Foldynová

PŘEDCHOZÍDALŠÍ


* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit přes PAYPAL, komentářem, anebo tím, že budete i nadále číst. 

5
Komentujte

Ester

Krasne sa otukavali a snažili sa na seba urobit dojem:-)

Jo, ja jsem taky rada, ze se neotocil a nesel domu… 😊

samba

První pořádné setkání, tamto byli jen otukávačky a seznamka 🙂 a ono to klape, paráda

Karin

Vypadá to že si kluci docela rozumí.