1 ETHAN


V noci pršelo. Po stěnách staré zastávky stéká rezavá voda. Do dřeva někdo vyryl: „Miluju tě“ a „Lidi jsou kurvy.“

Ethan sleduje otisk tenisky v blátě a do temena hlavy se mu opírá slunce. Louky a pole, nekonečný prostor, v němž není možné se schovat, v něm vzbuzuje nervozitu. Ještě si nezvykl.

Návštěva u matky probíhá pokaždé stejně:

– Jak ses měla, Lexi?

– Jak ses měl ty? A co otec – ne, nemluvme o něm. Můžu pro tebe ještě něco udělat?

– Už nic, Lexi.

– Další kafe?

– Už nic.

Nedokáže jí říkat „mami.“ To slovo pro něj ztratilo význam už dávno, celá jeho bytost se proti němu bouří.

Sleduje pampelišky a jednu z nich utrhne, když se na obzoru objeví autobus. Řidič vypadá rozmrzele, nejspíš se mu nelíbí, že vyfasoval jízdu na konečnou.

„Do města,“ řekne Ethan a z kapsy vydoluje několik pencí. Do srdce smogu a hran, oprýskaných žebříků, k zastávce za nemocnicí, kde je to cítit dezinfekcí, kouřem z cigaret a jídlem z vývařovny.

„Jinam to ani nejede, kluku.“ Řidič praskne bublinu žvýkačky a s nadávkami se otočí na polní cestě.

Ethan se svalí na sedačku a vyhlédne z okna. Jak autobus uhání v dáli, zeleně kolem ubývá, pole a louky mizí, až je úplně nahradí kamenný sráz a písčité pláže.

Promne si obličej. Dlaně i rukávy jsou cítit kouřem. A přes zavřená okénka a zápach bláta a trapnosti ostatních cestujících, co se vydali z konce zase na začátek, zřetelně cítí vůni soli.

V moře nemá důvěru, připomíná mu jeho osobní kdysi dávno. Něco důležitého se v něm ztratilo.

Nechá ruce spadnout do klína a zavře oči. Pod nimi má tmavé kruhy z nevyspání. Trochu krčí nos. S takovým nosem, Ethane, neznat tě, nevědět, věřila bych klidně, že jsi anděl. To mu vždycky říkala stará, když za ní chodil. Nejdřív do domova důchodců, později na hřbitov.

Nemysli si ale, že můžeš ten svůj nos strkat všude, plácla ho, když se jako čtrnáctiletý prohraboval jejími kapsami a hledal cigarety, které vyhrála nad ostatními bábami v kartách.

Když projíždí kolem Střední školy B. Wallise, v kapse mu zavibruje mobil.

S pohledem upřeným na displej vystoupí na zastávce „Za nemocnicí,“ a bříškem palce sjede dolů, aby ho odemkl. Nora. Nora. Adam. SMS od Lexi: Zapomněl sis tady sušenky.

„Nesnáším karamel,“ odpoví nahlas. Mine nedopalky, odpadky, a kus staré matrace. Šlápne na rozbité sklo, vyskočí na promočené kartony, z nich na okraj kontejneru, a chytí se spodní příčky žebříku. S klením se přitáhne nahoru, a pak už střídá příčku za příčkou, než se ocitne na střeše. Osm pater. Nemocnice je jedna z nejvyšších budov ve městě, je z ní vidět úplně všechno.

Nejednou se mu stalo, že během šplhání uklouznul. Někdy ho zradily ruce a nohy, někdy myšlenky. Poprvé skončil rozvalený v kontejneru vedle rozbité televize. Podruhé se mu zasekla bota v keramickém nočníku.

Nikdy ho ani na vteřinu nenapadlo s tím přestat. Pociťuje zvláštní mír a soulad s okolním světem, získává novou perspektivu. Spouští nohy do prázdna, komíhá jimi a dívá se na moře.

Z krabičky vytáhne cigaretu a škrtne zapalovačem. Vítr mu cuchá vlasy a prostupuje tenkou látkou mikiny.

Telefon znovu zavibruje. Na displeji je napsáno Adam.

„Poslouchám.“

„Blbě tě slyším. Ty seš zas někde vlezlej?“

„No.“ Potáhne si.

Adam se nadechne. „Nemohl bys mi pomoct?“

Stará vždycky říkala: „Pomoz si sám,“ ale Ethan pokrčí rameny.

 „Mám rande.“

„No to kecáš! Někde na střeše?“

Ethan se rozhlédne kolem. „Jasně.“

„Je hezká?“

„Překrásná.“

„Velký prsa?“

„Pětky.“ Zamáčkne vajgl, natáhne ruku přes okraj a pustí ho.

„Seš tam sám,“ řekne Adam zklamaně.

Ethan se zasměje.

„Tak přijdeš? Fotr se zase trochu nalil.“ V Adamově hlase je slyšet stud, ale ne takový, jako když mu kdysi volal poprvé.

„Nejdřív za dvacet minut, jestli hned vyrazím.“

„Jo! Jo, to stačí, úplně bohatě. Nespadni, vole!“

Sleze po žebříku a na konci seskočí. Jednou nohou dupne do kaluže a podaří se mu vystrašit kocoura, který poblíž hodoval na mrtvé myši. Sehne se, aby ho podrbal za uchem, ale kocour se k nějakému přátelení nemá. Ostražitě pozoruje svoji kořist a švihá ocasem.

„Já ti to nesním, Gambite.“ Měl pocit, že mu dluží nějaké jméno.

Kocour zaprská.

Na nedaleké křižovatce troubí auta. Ethan se proplete mezi nimi a zmizí v postranní ulici. Aby si to zkrátil, vyhoupne se na nejnižší balkón jednoho z činžáků. Někdo zavolá: „Jestli mi zas ukradnete kolo, vy sráčové! Vypadni, vypadni.“

Ušklíbne se a odolá nutkání odpovědět. Projde mezi vypranými utěrkami, překoná zídku a dopadne na druhou stranu ulice, poblíž parku.

Všude je spousta lidí a nedaleko vrže kolotoč. Děti skáčou přes švihadlo a řvou: „A raz, a dva, a nepleť nohama! A raz, a dva…“

Rozeběhne se, uleví se mu, když se bříšky prstů znovu dotkne stěny, kterou může překonat. Občas si představuje svůj pád, snad aby na něj byl připravený. Jak ho najde někdo cizí, chlapec, anebo dívka, na tom nezáleží. Potom zavolají otci, řeknou: „Našli jsme vašeho syna. Ne. Ne, je mi líto. Je mi to líto. Tak podívejte, nejste jediný, komu to zkazilo den!“

Ethan natáhne ruce, aby vyrovnal balanc, a přidušeně se uchechtne.

V téhle oblasti jsou domy postavené ve větších rozestupech, prakticky je to periferie města, a tak musí slézt a držet se při zemi. Na zdi jsou graffiti. Pár nápisů nečitelných, jiné čitelné: Chci změnu. Banksy rulez! Kuřáku, smrdíš.

Adamův pes sune po dvorku plechovou misku s granulemi a hlasitě hltá. Houpačka zavěšená na ovocném stromu se pohybuje ve větru a nedaleko stojí Ford.

„Seš tu rychle!“ Adam se přišourá v pantoflích a podá mu plechovku chlazené coly. Je o pár centimetrů menší, ale zato širší v ramenou. Vlasy mají stejné, černé jako uhel.

Ethan žíznivě pije, pusu otře do rukávu. „Tak kde je?“

Adam ukáže k autu.

„Zajímavý. Jednou dojede až do obýváku.“

Uvnitř Fordu sedí zavalitý muž, a i když má obličej pomačkaný spánkem, nemůže být pochyb, že je to Adamův otec. Čelem se opírá o volant.

„Debil no,“ pokrčí Adam rameny.

Na zápraží vyjde stařena s vlasy v culíku, zakroutí hlavou: „Nebude trvat dlouho, než ho tvůj táta chytí a sebere mu řidičák.“

„Ethanův táta nedává pokuty za řízení, babi.“

„Tak ať ho zavře někam do chládku. Ale co, stejně to nebude dlouho trvat, copak bysme si tím zasírali hlavu.“

Ethan mlčí. Opatrně otevře dveře auta a s nádechem chytí spícího muže pod rameny.

Vytáhne ho ven, pod botou mu zaskřípe štěrk.

„Já si vážím toho, co pro mě děláš!“ vypálí Adam rozpačitě a popadne tátu za nohy. Vlečou ho kolem stařeny do domu. Položí ho na sedačku. Uvnitř místnosti tikají hodiny a u stolu sedí malý kluk, který po sobě patlá džem z palačinek.

„Dejte si taky, jsou čerstvý,“ řekne stařena.

„V pohodě.“

„Nechceš si vzít s sebou? Seš jak lunt. Moc běháš, odejdou ti kolena…“

Ethan neodpoví.

Stařena si povzdychne. „Prej vám zdrhla máma.“

„Ty vole, babi!“ Adam vystrká Ethana ven z kuchyně. Sednou si na houpačku a chvíli je slyšet jenom chřoupání granulí. „Fakt sorry. Víš přece, že se na všechno vyptává. Nikomu nic neřekne.“

„To je fuk.“

Adam si promne bradu, dívá se na Ethana, a nakonec sklouzne pohledem k otevřeným dveřím Fordu. „Někdy mám chuť se na všechno vykašlat.“

„Nemůžeš za to, vole.“ Ethan si urovná kapuci černé mikiny. Vytáhne cigarety a rozdělí se. Adam zaváhá, vrhne pohled ke kuchyni, odkud je sledují slídivé oči, ale nakonec mávne rukou. Labužnicky vdechne kouř.

„Hele, Ethane,“ začne po chvíli.

Ne, vážný rozhovory ne. Ne s tebou, ne teď. Nahlas ale neřekne nic, hraje si se zapalovačem.

„Hele, asi na tohle nejsem moc dobrej, to spíš Nora, ale kdybys něco potřeboval, tak se na mě můžeš spolehnout.“

Znají se od třetí třídy, kdy je učitel posadil k sobě. Adam mu tenkrát zlomil pastelku.

„Už je to dlouho, Adame. V klidu, jo? Nech to plavat.“

A tak to nechají plavat, stejně jako spoustu věcí před tím. Není to přátelství na život a na smrt, ale jeden druhému věří. Nebo se o to aspoň snaží. Ještě nějakou dobu si povídají o všem a o ničem, a potom si Ethan nasadí černou kapuci a vydá se domů.

***

Přivítá ho ticho a později zvuk mikrovlnky, když do ní nacpe mraženou pizzu s ananasem, kterou vydoloval ze dna mrazáku. V lednici hledá sýr a olivy. Najde jenom dvojici zplesnivělých, k sobě přirostlých rajčat. Zašklebí se. Zahrká krabicí hruškového džusu a dívá se, jak se pizza otáčí dokola, dokud mikrovlnka necinkne, dokud si nepřipadá jako idiot…

Není tam ale nikdo, kdo by ho soudil.

Pustí televizi, pizzu si položí na klín. Dávají Falešnou hru s králíkem Rogerem, zná to nazpaměť a u některých scén se směje nahlas.

Jednu celou zeď po jeho pravici lemuje vestavěná skříň, kde dřív stávaly malované hrnky a fotografie v rámečcích. Teď tam není nic, jen prach. Většinu věcí si odnesla Lexi. Něco zničila nenávist a vztek. Pár sošek andělů to vzalo přímo proti zdi.

Ethan položí talíř na stolek a sundá si ponožky, aby schoulil studené nohy pod sebe, zrovna když se v zámku ozve šramocení klíčů. Otec funí, stahuje si tlustou bundu, zouvá boty. Nechá je pohozené vedle těch Ethanových.

„Čau.“

Táta se svalí na sedačku, prohrábne si vlasy. Má stejné kruhy pod očima jako Ethan. Stejně výraznou ostře řezanou čelist a poněkud dotčený výraz, jako kdyby mu někdo bez ustání ubližoval. Což se nejspíš děje, ale Ethan se ho na práci nikdy neptá. Připadá mu to nepatřičné. Váží si táty mlčky, i teď, za to, že nemá potřebu si neustále na něco stěžovat. Trápit se. Psát Ethanovi esemesky, že si zapomněl sušenky. 

„Můžu ti ohřát pizzu.“

Otec přikývne. Když k němu natočí druhou stranu obličeje, je vidět dlouhý šrám. S Ethanem to ani nepohne. Opakuje proces zírání na mikrovlnku, a potom donese pizzu tátovi, odstrčí přitom opasek, ve kterém je Glock.

„Musím nakoupit, Ethane. Napiš mi, co potřebuješ, zejtra budu mít čas.“

To je všechno, táta vyčerpá seznam slov pro dnešní večer. Nezeptá se, jestli byl Ethan u Lexi a jestli si udělal všechny úkoly do školy – a jestli tam vůbec jde.

Králík Roger mizí ze scény, Ethan potichu opustí obývák a vydá se nahoru. Pátý schod zespodu vrže. Bez povšimnutí minout dveře vlevo, ty musí zůstat zamčené, a na konci chodby zabočit doprava, nechat se pohltit vlastním prostorem.

Vlastním nepořádkem.

Jedna zeď je zkosená. Na psacím stole stojí notebook a vedle jako zátiší špinavé hrnky od kávy. V policích jsou vyrovnané knihy a komiksy. Zaklínač, X-Men, několik tlustých svazků Hry o trůny, životopis Mika Tysona a Roger Ebert: Life itself.

Plakát má jeden, horní roh se odlupuje. Je na něm silueta muže a nápis: To Live and Die in L.A.

Ethan sebere hromádku oblečení ze židle a přesune ji na postel. Je to jeho každodenní rituál. Přejede prstem po touchpadu a zatočí se na židli. V poště najde tři nové maily. Ohodnoťte svůj nákup na Amazon.uk. Informační systém Střední školy B. Wallise: Příští zápas v basketbalu už za dva týdny. Přijď podpořit Lišky! A nakonec: Zhubněte tři kila za tři dny díky speciálním tabletám.

Ethan označí maily, i ty nepřečtené, a všechny smaže. Ve střešním okně, za kterým se rozsvěcují první lampy, spatří svůj obličej. Zpod tmavého obočí na něj podivně prázdně zírají Lexiny šedé oči.

Na Facebooku rozklikne společnou konverzaci s Adamem a Norou. Upozornění mu nabídne pozvání na oslavu Nořiných narozenin, která se koná za dva dny. Než stačí kliknout na „odmítnout,“ zabliká mu na chatu nová zpráva.

Nora: Opovaž se nepřijít, Ethane, a vykastruju tě! Bude to akce století. Lidi o tom budou mluvit ještě spoustu let!

Ethan: Už si vybírám oblek.

Nora: No jasně.

Adam: Oléé.

Nora: Pro tebe to platí taky.

Adam: Nebo co?

Nora: Jinak všem řeknu, že maj mexičani jednom jednu kouli.

Adam:

Adam: WTF! Já nejsem mexičan! 😀

Nora: A co to sombréro v první třídě?

Adam: Ok, tak možná trochu, ale mám obě. Chceš se ujistit?

Nora: Nikdy.

Ethan se ušklíbne. Dřív trávil s lidmi podstatně víc času. Potom se všechno změnilo a on začal dávat přednost balkónům a výklenkům, odíral si ruce do krve a… byl sám. Teď ví, že ani jemu dlouhodobá samota neprospívá, a tak bere zavděk společnost. Ne vždycky, ale snaží se.

„Ethane Ethane Ethane, víš, není to s tebou úplně jednoduchý,“ řekla mu Nora, která se jednoho dne objevila u něj doma. Uvařila polévku pro něj i pro tátu, a potom seděla na jeho posteli, dívala se střešním oknem ven a komíhala nohama. „Máš depresi? Brouky v hlavě? Tak co kdyby sis to prostě zjednodušil?

„Jak zjednodušil?“ Hodil po ní polštář a ona ho chytila. Přivoněla k němu, naklonila se blíž.

„Pomůže ti sex?“ zeptala se blahosklonně.

Pomohl. Na jak dlouho, to nevěděl, ale užil si chvíli bezprostředně potom, když nechával mezi prsty protéct její vlasy. Stalo se to dvakrát a Nora nikdy víc nechtěla.

Vrátí se do přítomnosti. Promne si oči a zamžourá na obrazovku.

Nora: Tam spíš nebo co?

Adam: Hraju

Adam: Nechápu, ten lektvar vezmu u kováře? Nedává to smysl.

Nora: Až splníš úkol. OMG, Adame!

Adam: 😛

Nora: Přijdete teda? Víte, že nikoho jinýho na světě nemám!

Adam: Tvoje televize má úhlopříčku přes 120 palců, tak tady nebreč.

Nora: Áá, ta mě nebaví.

Adam: Když ji prodáš, nakrmíš polovinu zeměkoule.

Nora: Adameee, zab se už dneska. 😀 Díky.

Ethan: Tak já teda přijdu no.

Nora: Bacha ten nadšenej tón.

Adam: Třeba to bude legrace, Ethane.

Samozřejmě. Nakonec, nic lepšího na práci nejspíš stejně nemá. Pravděpodobnost, že se dožije vysokého věku, je vzhledem k jeho zálibám mizivá, a tak by neměl plýtvat časem. A snažit se žít.

Tak jo.

Vypne počítač a v pokoji zavládne ticho. Zezdola je slyšet tlumený zvuk televize. Přetáhne si mikinu přes hlavu, je cítit kouřem stejně jako jeho vlasy. Připomíná kluka, co spadl odnikud. Aby dostál té představě, spadne do postele. Přitáhne si k sobě polštář, zmuchlá ho pod hlavu.

Občas, když nemůže spát, počítá dny, měsíce, roky. Občas onanuje. Občas civí do zdi a snaží se na nic nemyslet. Nemá žádnou naučenou modlitbu. Sundá si kalhoty, shodí je na zem vedle postele a přetáhne si peřinu přes hlavu. „Hlavně žádný sny,“ zamumlá tiše.

Autor: Eva Pospíšilová

DALŠÍ


* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit přes PAYPAL, komentářem, anebo tím, že budete i nadále číst. 

2
Komentujte

Whoa. Ok, mela jsem to tusit – bala jsem se to otvirat, i kdyz me to skoro kousalo do zadku, kolikrat jsem to uz chtela otevrit. Ale na tenhle styl musim byt proste momentalne psychicky vyrovnana, jinak bys me rozlozila 😀 uvidime, jestli tuhle lahudkovou naloz ponure atmosfery zvladnu dlouhodobe. Zatim jsem teda poradne zahackovana. 😛

Karin

Vypadá to dobře.