MOV0010


„Eliasi!“

Trhne sebou. Na okamžik si dovolí doufat, že se vůbec nic nestalo. Že otevře oči a bude doma v posteli. Jenomže sotva se pohne, ucítí pod sebou měkké sedadlo Mercedesu.

„Dej to dozadu,“ podá mu otec lékárničku. Dýchne si na zmrzlé ruce, zabouchne za sebou a nastartuje. Auto vyjede z parkoviště, křižuje městem a nechává za sebou otisky pneumatik.

Otec promluví zhruba po kilometru. „Pět stehů. Kurva, co je to s tebou?!“

„Nic neřekne,“ ujistí se Elias a sám sobě zní jako slaboch. Lékárničku má pořád položenou na klíně.

„Nic neřekne,“ souhlasí táta. „Byl jenom otřesený.“

„Kolik si vzal? Na kolik si cení života?“

Odpovědi se nedočká. Dál jedou v tichosti, ale Elias ví, že to bude mít dohru. Protože tohle není stejné jako ukrást tátovi z peněženky pár babek, anebo pouštět porno během snídaně, tohle je… Trestný čin. A Kenneth mohl skončit v pasťáku.

Elias si prohrábne vlasy a mimoděk zavadí o zmuchlanou cigaretu, kterou má za uchem. V okénku vidí svůj bledý obličej.

Minou dvě odbočky a přejedou po mostě přes řeku. A potom to konečně přijde.

Otec zastaví na křižovatce a vrazí mu takovou ránu, až to Elias vezme čelem o palubku. Než se stačí vzpamatovat, schytá další. Otec ho mlátí hlava nehlava. Lékárnička sklouzne na zem.

„Stálo ti to za to?! Řekni, stálo ti to za to?!“

„Ne,“ zamumlá Elias potichu.

„Nahlas, do hajzlu!“

„Ne!“

Otec pevně sevře volant, až mu zbělají klouby. Několikrát se zhluboka nadechne. „Viděl jsem záznam z kamery. Dovedeš si představit ty následky, kdyby se to dostalo ven?“

„Asi by ti to zničilo kariéru?“

„Tady nejde o mě, ty fakane! Konec se školou, konec s prací. Byl bys odepsanej, Eliasi. Už by sis neškrtnul. Jedna malá nerozvážná chyba a vezeš se. A ten kluk…“

Eliasovi se zhoupne žaludek.

„Ten kluk,“ pokračuje otec klidně, „by dopadl ještě hůř. Tos chtěl? Zničit svojí sestře život? Zklamat mě a zklamat svoji matku… Ježišikriste. Tak se ti to povedlo, gratuluju. Spíš s ním?“

Neodpoví. Prostě to nejde. Schytá další ránu a auto smykne na silnici, když otec na chvíli pustí volant.

Na okénku zůstane otisk rtů a sliny.

„Spíš s ním?“ zeptá se táta znovu. Tentokrát zní klidně. Hrozivě a smířeně.

„Jo.“

„Proč?“

„Mám ho rád.“

Otec se rozesměje, jako kdyby slyšel vážně dobrý vtip. „Tak teď jsi mě pobavil.“

„Čím jako?“

„Prý rád… Dobře teda. Já chci jenom jedno. Řekneš to Vicky.“ Zaparkuje na příjezdové cestě, vypne motor a otočí k Eliasovi hlavu. „Něco si vyjasníme. Je mi jedno, že jsi gay. Je mi jedno, že jsi totální flink, chlastáš a bereš drogy. Ale tohle, Eliasi, tohle je přes čáru. A já ti slibuju, že to tak nenechám.“

Elias otevře. Krok má vratký a čelist ho bolí tak, až je to málem nesnesitelné. Pomalu dojde k domovním dveřím a čeká na otce, protože si nepamatuje, kde nechal svoje klíče.

Vejde do kuchyně, pustí studenou vodu a hltavě pije přímo z kohoutku.

Otec po něm hodí utěrku. „Otři si krev. Vypadáš jako troska.“

Světlo nad schody se rozsvítí a dolů sejde matka. Zavazuje si župan a na nohou má papuče ve tvaru kačen. Podívá se na otce a potom dojde k Eliasovi. Trochu otřeseně ho chytí za bradu a vytrhne mu utěrku, aby ho otřela. „Ty ses popral?“

„Výborně,“ řekne otec. „Dojdu pro Vicky.“

Elias se zády opře o linku, aby nespadl. Drží, zatímco mu matka otírá obličej, a vyhýbá se jejímu pohledu.

„Řekneš mi, co se stalo?“

Zakroutí hlavou a chytí její ruku. „Co když je realita jenom nějaká nemoc?“¹ zašeptá potichu.

Otec se vrátí vzápětí a vede s sebou Vicky v noční košili. Je rozcuchaná a v očích má vepsanou otázku.

„To ne,“ řekne Elias tátovi. „Kurva, nemůžem prostě…“

„Nemáš na výběr.“

Blbost, vždycky je na výběr, vždycky, vždycky, napadne Eliase. Udělá krok směrem k sestře. „ Vicky… Chci, abys věděla, že jsem to fakt neplánoval. Nechtěl jsem… Prostě se to stalo.“

V kuchyni tikají hodiny. Je něco málo po půlnoci. Kenneth musí být dávno doma.

„Tak už to řekni,“ přikáže otec a Elias ho v tu chvíli nenávidí víc než kdy dřív. Jeho jistotu. Zadostiučinění.

„Chodím s Kennethem.“

Vicky zamrká a pak se krátce zasměje. Podívá se na ostatní, jako kdyby u nich hledala ujištění, že je to jenom další nepovedený vtip. „Co to meleš?“

„Chodím s Kennethem,“ zopakuje Elias pevně. „A tím nemyslím procházky. Šukáme spolu.“

„Co… Proč to říkáš?!“ vypískne Vicky. „Proč ho necháváte?!“

„Michaeli,“ začne matka nechápavě, ale otec ji umlčí mávnutím ruky.

Stoupne si k Vicky a laskavě jí položí ruce na ramena. „Tvůj bratr spí s tvým přítelem. Tvůj bratr – tady. S Kennethem Nolanem.“

„Ne!“

Eliase rozbolí hlava. Promne si kořen nosu. Špatně se mu dýchá, protože má uvnitř zaschlou krev. „Prostě se to stalo,“ řekne otupěle.

„Lžeš! Co to je za pitomý vtip? Kenneth by s tebou nikdy… Cos mu udělal?! Cos mu řekl, cos mu… Kenneth není gay! Miluje mě!“

To nikdo nevyvrátí, ale ani nepotvrdí. Je šílené ticho. Elias strčí ruce do kapes a bezmyšlenkovitě v nich hledá záchranné lano. Nebo aspoň zbytek extáze.

Vicky začne plakat. Pláč ji otřásá v ramenou. „Proč to říká… Mami, proč to říká?“

„Stačí?“ otočí se Elias na tátu. „Nebo mám říct ještě něco? Podrobnosti třeba?“

Vicky mu dá facku. Přes slzy skoro nevidí, a tak její ruka po tváři spíš sklouzne, než aby ho doopravdy uhodila. I tak to ale bolí víc než rána od prodavače a rány od táty.

„Tak jo,“ souhlasí Elias. Zvedne ruce v obranném gestu. Konečně pohlédne na matku a překvapí ho, když v jejím obličeji nenajde zhnusení.

Jen lítost. Spoustu lítosti.

Ukročí před ní dozadu.

„Jak dlouho?“ zeptá se Vicky roztřeseně.

„Dlouho.“

„Je mi z tebe špatně. Doufám, že umřeš!“

 „Každej jednou umře,“ řekne Elias mírně.

Matka Vicky obejme. „Klid,“ požádá tiše. „No tak.“ Vede ji zpátky do pokoje a konejšivě ji hladí po vlasech. „Tohle neříkej, holčičko…“

Elias zůstane v kuchyni s otcem. Otevře lednici a vytáhne studenou colu. Položí si ji na čelist.

Neví, co dalšího by řekl, a tak dojde k botníku, vytáhne náhradní klíče a z věšáku sebere bundu. Chvíli čeká, jestli ho někdo nezadrží, i když to je absurdní představa.

Potichu odejde a netuší, jestli mu vůbec bude dovoleno, aby se vracel.

Jde temnou ulicí, sklání hlavu a špičkou boty rozkopává sníh. Odplivne si.

Na křižovatce zahne doleva, přeskočí nízký plůtek a stane před Kennethovým domem. Zabuší na dveře a zevnitř se ozve štěkot. Ten zvuk ho uchlácholí. Přešlápne, znovu si odplivne a rozdělá colu ve chvíli, kdy se dveře otevřou.

Objeví se Nolan, ale není to Kenneth. Chris má na sobě o dvě čísla větší tričko a vypadá naštvaně. Ruce založí na hrudi. „Co chceš?!“

„Kennetha. Zavolej ho.“

„Není tady. Od chvíle, co včera zdrhl ze školy, jsem ho neviděl!“ Chris zakroutí hlavou, promne si nos a o něco mírněji dodá: „Myslel jsem, že je s tebou.“

Elias přikývne, potlačí záchvěv nevolnosti a otočí se ke Chrisovi zády. Rozejde se pryč, aniž by tušil kam.

„Je v pořádku?“ zavolá Chris. „Mám se o něj začít bát? Prescotte!“

„Dám na něj pozor,“ zamumlá Elias. Zamíří na opačný konec ulice. Podél bíle natřených plotů. Na zahrádkách jsou zbytky sněhuláků, kterým vypršelo datum spotřeby.

Elias neví, kde Kennetha hledat. Jednou z možností je klub, ale Kenneth by po tom všem přece nešel mezi lidi…

Kolem projede noční autobus s číslem čtyřicet čtyři. Elias přidá do kroku. Zahodí plechovku a za chvíli už běží, aby to stihl.

***

Vrakoviště je tiché. Je slyšet jenom skřípání a skučení větru pod starými kapotami. Ve sněhu jsou stopy, které vedou k plotu. Eliasovi se podaří přelézt ho až napodruhé. Poprvé se mu smeknou podrážky.

Když je na druhé straně, rozhlédne se.

Místo vypadá děsivěji než ve dne. Spíš než vrakoviště připomíná hřbitov. Elias projde mezi starým Fordem a komínkem pneumatik, a zamíří k odstavené dodávce, ve které s Kennethem poprvé hulili trávu.

Svítí si telefonem. Ztěžka odtáhne zrezivělé dveře a vklouzne dovnitř.

Kenneth spí vzadu, schoulený do klubíčka, a pod hlavou má Eliasovu mikinu. Působí mírně a klidně. Elias se vykloní z předního sedadla a váhavě ho pohladí po rtech.

Cítí nepopsatelnou úlevu a… Smutek.

„Promiň mi to,“ řekne tiše. Vyklepne cigaretu a zapálí si. Dívá se skrze přední sklo a vidí jenom tmu. Kouř ho štípe v krku, tohle je dneska už jeho… Neví, kolik cigaret měl. Kolik trávy. Jestli si šňupnul jednou, anebo dvakrát. Vzpomíná si, že nasypal Kennethovi kokain na zápěstí, ale neví, co bylo dál.

Opře se. Za zády ho tlačí pružina, která čouhá z drolícího se molitanu. Vajgl típne o palubku a na chvíli si dovolí zavřít oči. V autě je chladno, a tak si stáhne rukávy bundy přes ruce.

Znovu se nakloní ke Kennethovi a sáhne mu na nos a na čelo. Nepřekvapilo by ho, kdyby měl horečku. „Kennethe,“ řekne jemně. „Probuď se.“

Kenneth otevře oči, trochu zmateně na Eliase zamžourá. „Eliasi?“ zašeptá slabě, jako kdyby pochyboval o tom, že je skutečný. „Eliasi!“ Posadí se a chytí ho za ruku. „Já… Je všechno v pohodě? Jak…“ Doženou ho vzpomínky a nic dalšího ze sebe nedostane.

„Všechno je v pohodě. Nemusíš se ničeho bát.“

„Mrzí mě to,“ hlesne Kenneth. Kolena přitáhne k sobě.

Elias neví, co s rukama, tak poklepe na palubovku. „Jo,“ přikývne. „Mě taky.“ Zaváhá, ale potom přeleze dozadu. Nešikovně k sobě Kennetha přitáhne a schová ho v náruči. Chvíli poslouchají ticho. Elias objímá Kennetha kolem krku a na hřbetu ruky cítí jeho slzy. „Hej,“ protáhne. „Co je?“ Pohladí ho po vlasech.

 „Na té benzínce jsem byl několikrát.“ Kenneth popotáhne a zakroutí hlavou. „Pamatuju si toho prodavače. Mockrát jsem s ním mluvil a… Co kdybych mu vážně ublížil? Co kdybych ho zabil? Panebože… Jak jsem to mohl udělat?“

Normálně, napadne Eliase. Špatný věci se dějou s nějakou zkurvenou samozřejmostí. „Už dost, prosím tě… Bolí mě hlava. Nejsi jedinej člověk na světě, kterej něco posral, jasný?“

Znovu sedí v tichosti. Po několika minutách Eliase napadne, že Kenneth usnul, protože už ho neslyší brečet. Proto ho překvapí, když Kenneth řekne: „Potřebuju, abys mi něco dal. Potřebuju na to zapomenout. Prosím.“

„Jako co?“

„Já nevím. Něco, po čem se budu cítit líp. Trávu nebo klidně něco silnějšího.“

„Ne,“ odmítne Elias. Zní to nekompromisně a tvrdě. Sám sebe tím překvapí. Nechce, aby Kenneth zkoušel kokain.

Proplete s ním prsty. Nechce ho rozbít.

Miluje ho.

Tolik.

Elias vydechne a zamrká. Nadechne se a pak, v jedné vteřině, všechny ty emoce přijme. „Kennethe,“ řekne klidně a olízne si rty. Prsty poklepává o opěradlo před sebou.

„Já potřebuju, abys mi něco dal,“ zopakuje Kenneth a posadí se tak, aby na něj viděl. Modré a zelené oko. „Jinak se z toho zblázním, Eliasi. Prosím.“

„Takže se chceš sjet?“ Elias mu položí ruce na kolena, pohladí ho palci.

„Pomůže mi to? Zbaví mě to alespoň na chvíli těch výčitek?“

Rozhodně. Ne! „Jo,“ přikývne Elias po dlouhé době. „Ale až to odezní, bude to ještě horší. Zlomí tě to, ublíží ti to, já vlastně nevím.“ Unaveně pokrčí rameny a z kapsy vytáhne sáček s kokainem. Neví, jestli je to správné.

Jeho se kurva ale taky nikdo neptal, jestli se chce zamilovat.

„I když,“ pokračuje klidně, „jestli jsi teď a tady, na ničem dalším nezáleží a dojezd ti nemusí dělat starosti.“ Pokusí se ušklíbnout, ale pusa nespolupracuje.

„Ukaž mi, jak na to,“ řekne Kenneth. „Chci to zkusit.“

„Dobře.“ Elias se nakloní dopředu, otevře palubní desku a zevnitř vytáhne starý sešit, plný přisprostlých básniček o životě. Vezu takhle z rána ožralýho Dána.

Četli to nejméně stokrát, pokaždé, když se zhulili. Někdy to bylo legrační.

A jindy ne.

Elias použije sešit jako podložku. Vysype kokain a kreditkou ho zarovná do úhledné lajny. Šňupne si s pohledem upřeným na Kennetha a blaženě přivře oči. Dopřeje si pár minut v meziprostoru. Droga ho štípe v nose. Připraví další lajnu, o něco menší, a pohodlně se opře. „Musíš to pořádně vdechnout.“

Kenneth poslechne. Chvíli nic neříká, jenom si otře nos do rukávu a čeká. „Je to… Dost zvláštní pocit.“

„Ten teprve přijde.“ Elias shodí sešit na zem, opráší si kalhoty a vezme Kennethovu tvář do dlaní. Těká pohledem z jednoho oka k druhému. Má pocit, že v nich vidí hvězdy.

Políbí ho a pootevře pusu. Dovolí Kennethovi, aby mu do ní vklouznul jazykem.

Kenneth mu vyleze na klín a probírá se jeho vlasy. Zatahá ho, přeruší polibek a přisaje se ke krku. Tlačí se k němu rozkrokem a kalhoty má od vína. A Elias od krve.

Je v tom něco smutného, alespoň Eliasovi to tak připadá. Nedokáže se toho pocitu zbavit a doufá, že to za něj udělá kokain. Chytí Kennetha za ruce, odtáhne se od něj a donutí ho, aby si lehl.

„Pomalu,“ řekne tiše. Vykasá mu mikinu a pohladí ho po břiše, až k lemu kalhot. Znovu ho políbí.

Kenneth se zasměje a Elias se zuby otře o jeho rty, bradu a tváře. Pak se smějí oba. Všechno je najednou sytější. Potah sedačky. Kennethovy rty. Přítomnost. Elias si z krku stáhne korálky a dívá se na ně, jako kdyby je viděl poprvé. Nadvakrát je přehne a omotá je Kennethovi okolo zápěstí. „Krásný.“ Neví, jestli to řekl nahlas, anebo v duchu. Připadá si jako obrovská kaňka, která se vpíjí do Kennetha, a ten na něj upřeně hledí, zeširoka otevřenýma očima.

Bez výčitek.

***

„Do hajzlu…“ Elias se přetočí na druhý bok. Má tik v oku a necítí pravou nohu. Jazyk se mu lepí na patro. Dojezd je vůbec nejhorší. Když kokain mizí. Když mizí všechno krásné.

Skrze otevřené okno proudí dovnitř studený vzduch a slabé sluneční paprsky. Elias sevře čelist, protože mu drkotají zuby. Ještě víc se schoulí pod peřinu.

„Scotty…“

Znovu zakleje. Na okamžik se vyděsí, že má halucinace.

Matka sedí na kraji postele a bezvýrazně na něj hledí. Hraje si se stříbrným náramkem, který má na zápěstí, a Elias si mimoděk vzpomene na svoje korálky. Sáhne na hruď, a teprve potom mu dojde, že je dal Kennethovi.

Kenneth.

 „Před nějakou dobou,“ řekne matka klidně, „jsem v noci nemohla spát. Napadlo mě, že si dám cigaretu. Jak jsi řekl, člověk si zvykne. Sešla jsem do obýváku…“

Elias má hlavu jako střep. Pohledem zabloudí ke stolu, kde je krabice s džusem.

„Slyšela jsem Vicky a Kennetha. Dohadovali se. Vždycky jsem Vicky říkala, že by se neměla chovat útočně, lidi to odrazuje, a někoho s tak citlivou duší, jako má Kenneth, obzvlášť. To tak vážně je. Některým lidem bývá fyzicky špatně, když jsou svědky nadávek a pomluv. Nedívej se takhle.“

„Podej mi džus, prosím tě.“

Vyhoví mu. Elias roztřeseně otočí víčkem a hltavě pije z krabice.

„Hádali se kvůli tobě. Kenneth se tě zastával. Slyšela jsem dokonce, že použil slovo úzkoprsá. Zvláštní, jak jsou ti někteří lidi oddaní, že jo, Scotty? Máš v sobě schopnost vést. Lákáš lidi jako obří hřejivý kotouč světla. Myslím, že to vědí, už od první chvíle vědí, že se spálí. Ale prostě nemůžou odolat.“ Na chvíli se odmlčí a celkem nesmyslně se pokusí uhladit zmuchlané povlečení. „Každopádně… Věděla jsem, že mají Vicky s Kennethem problémy. Občas se mi svěřovala. A věděla jsem, že bych neměla poslouchat. Nojo.“

„Nojo,“ souhlasí Elias mdle.

„Vicky odešla k sobě do pokoje, dost možná i plakala. Ten chlapec chodil sem a tam, a nakonec šel do předsíně, sebral svoji bundu a… Pak se dotkl té tvojí. Chtěla jsem promluvit, aby si mě všimnul, ale nešlo to. Sáhl na ni, pohladil ji od kapuce k rukávu a potom do ní zabořil nos. Mazlil se s tvojí bundou. Rozumíš, co ti tady říkám?“ Máma vstane, dojde k oknu a potom zpátky k Eliasovi. Nakloní hlavu na stranu a zeptá se: „Pamatuješ, co jsi řekl, když jsme se bavili o lásce?“

„Ne.“

„Já jo. Řekl jsi, že bys radši dostal rakovinu, než aby ses zamiloval. Víš, co si myslím? Že se ti to nepovedlo. Myslím si, žes kurva selhal, Scotty.“

Je to poprvé, co ji slyší mluvit sprostě. Připadá mu to nepatřičné, to je první věc, kterou si uvědomí. Druhá je, že má pravdu.

Opatrně položí džus na stolek vedle postele a spustí nohy na podlahu. Zavrávorá a chvíli trvá, než získá stabilitu. Dojde k židli, přes kterou má přehozenou bundu, a v kapse hledá Camelky. Najde jenom půlku cigarety, z té druhé ubalil brko, ale stejně si ji vloží do pusy. Opře se o parapet a zeptá se: „Co chceš slyšet?“

Máma neodpoví, ale on najednou ví. Kouří a dívá se na ni. V puse cítí hořkou pachuť. Roztřeseně zamáčkne vajgl a obličej schová do dlaní. Polkne. Do krku mu stoupají žaludeční šťávy.

Kdysi, hrozně dávno, už mu to připadá jako věčnost, nemyslel, že by mohl něco cítit. Vybaví si Kennethův obličej, oči, chuť, dotek. Kennethovo odhodlání zachraňovat zvířata i…

Jeho.

Najednou ví, že mu provedl hrozné věci. Strašné. Neodpustitelné. Donutil ho, aby byl jako on.

Na tváři ucítí matčiny ruce. Konejšivé studené dlaně. „Neplakej.“

Zaboří jí hlavu do krku a ramena se mu otřásají. „Já jsem…“

„Nemusíš nic říkat,“ připomene mu tiše. „Všichni chybujeme. Není to výsada. Je to naše přirozenost.“

Elias se trhaně nadechne. Ustoupí od ní a otře si oči hřbetem ruky. Rozrazí dveře od skříně, vytáhne sportovní tašku a začne do ní házet svoje věci. Příliš rychle, aby se nerozmyslel. Pochoduje po pokoji, bere, co mu přijde pod ruku. Školní učebnice. Oblečení. Kameru.

Sbalí svůj život. A co zapomene, to prostě… Nebude mít.

„Co to děláš, Scotty?“ zeptá se matka unaveně, i když to nejspíš celou dobu čekala. Nakonec je dost možná všechno manipulace a Kenneth byl jediná opravdová věc tohohle světa.

„Co kurva myslíš?“ vyjede na ni. „Napravuju škody. Odvezu je co nejdál z tohohle podělanýho města. Všechny sračky mimo dosah Kennetha Nolana.“ Do batohu nahází doklady, Palahniukův Program pro přeživší, notebook… Na rameni ucítí matčinu ruku, ale vytrhne se jí.

„Proč ale…“

„Dost,“ skočí ji do řeči. „Řekl jsem všechny sračky. Chápeš?“

„Ty chceš odjet?“

„Zmizet. Propadnout se do pekla. Neznám přesnej název. Oba víme, že se to musí stát. Vicky mě nenávidí. Otec… Prostě udělám konečně něco nesobeckýho. Tos přece chtěla, ne? Promluvit mi do duše. Proto všechny ty kecy. Protože máš pravdu, zamiloval jsem se. Zamiloval jsem se tak hrozně, že mě to asi rozerve vejpůl, ale to nevadí, protože Kenneth bude v pořádku. A všichni budou uchcávat nad tím, jak správně jsem se zachoval. Poprvý v životě.“ Sedne si na kraj postele, v ruce drží batoh, a hlavu má těžkou. Tak těžkou, že jediné, co doopravdy chce, je svalit se na záda, schovat se pod deku a spát.

Spát.

Kousne se do rtu a pohlédne na matku, jako kdyby u ní hledal odpověď. Ta vypadá otřeseně. Sotva znatelně zakroutí hlavou.

„Víš,“ řekne Elias potichu a usměje se, „že když změníš pět písmen ve slově láska, zůstane ti tumor?“

***

Alan odtrhne pohled od jeho batohu. „Jedeš na dovolenou?“ zeptá se přezíravě, ale ustoupí, aby mohl Elias vejít. Stojí vedle sebe v malé předsíni. Elias vidí přes Alanovo rameno svůj odraz v zrcadle.

Otočí se k němu zády. „K tobě jsem se taky choval jako kretén?“

„Někdy. Kdybych to spočítal, tak… Jo, myslím, že většinu času.“

Elias položí tašku na zem, jde za Alanem do kuchyně. Sedne na barovou židli a dívá se, jak Alan sype cereálie do misky a zalévá je mlékem. „Dobře.“

„Dobře?“ Alan k němu misku přisune. V šuplíku hledá čistou lžíci, ale najde jenom polévkovou.

„Tys byl taky kolikrát kretén.“

„Nepřeháněj!“ Posadí se naproti Eliasovi a rozdělá colu. „Proč používáš minulej čas? Chceš si to hodit? Protože v tom případě sis balil zbytečně. Nemyslím si, že ti tvoje hmotný statky po smrti k něčemu budou.“

„Potřebuju pomoct.“

„A už je to tady.“

Elias přežvykuje cereálie. Připadá mu, že nemají vůbec žádnou chuť. „Alane…“

„Nevysvětluj,“ odbude ho mávnutím ruky. „Pamatuju si, jak jsme se seznámili. Vlastně se nedivím, že je z tebe Nolan tak hotovej. Mně i Caleovi vždycky chybělo málo, abychom ti přeblafli.“

„Vole.“

Alan zvážní. „Kam půjdeš?“

„Matčin brácha pronajímá pokoj. Čirou náhodou hodně daleko.“

„A on… Co na to říká? Půjde s tebou?“

Bude mu moct Kenneth někdy odpustit?

Elias odsune misku. Poslouchá tikání hodin na zdi a kroky v patře. Z nedotaženého kohoutku kape voda a na ulici projíždí auta.

Bude se moct Kenneth jednoho dne vzbudit s pocitem, že to byl jenom špatný sen o drogách a neexistenci, bude se moct Kenneth jednoho dne znovu zamilovat a vložit důvěru… Bude – je vůbec nějaká podělaná budoucnost?

„Eliasi? On to neví, že ne?“

„Ne. Je to tak lepší. Pro něj, pro všechny…“

„Lepší?“ Alan pochybovačně povytáhne obočí. „Nejspíš si tě chce vzít a žít s tebou šťastně až do smrti, tak jak by to mohlo být lepší, ty vole? Dovedeš si představit, jaký to pro něj bude, až zjistí, žes prásknul do bot? Ne že bych ho nějak extra žral, ale tohle si přece nikdo nezaslouží.“

„A to, co spolu žijem, si podle tebe zaslouží? Píchat na sedačce starý dodávky, chlastat, propadat se hloub a hlavně…“ Elias ukáže na sebe. Pod okem má modrofialovou modřinu, jednu z mnoha. Ušklíbne se. „Mě si podle tebe zaslouží? Nemůžu mu dát nic lepšího, než že prostě odejdu. Nemám lepší narozeninovej dárek. Je mi líto. Je mi to líto.“

„Fajn. Nakonec, kdo jsem já, abych tě soudil? Spíš mi řekni, co pro tebe můžu udělat.“

„Potřebuju tvoje auto,“ řekne Elias bez obalu.

Alan zamrká. A potom se rozesměje. „Moje auto?“

„Vždyť to říkám, vole.“

„Výborný. A nechtěl bys ještě něco?“

Elias vstane a promne si kořen nosu. Vyhlédne z okna a zakáže si představy, jaké to bude, až to tady opustí. Ulici. Město.

Kennetha.

„Cigarety,“ řekne. „A sušenky na cestu.“

***

Poprvé zastaví pozdě odpoledne, jen aby koupil nějaké jídlo. Na benzínce, kde se nezdržuje, sežene bagetu a novou simkartu. Tu starou ohne a vyhodí do koše.

Podruhé zaparkuje na odpočívadle, poblíž cedule, která mu připomene, že je daleko. Že se pořád vzdaluje.

Sám.

Vyleze na kapotu, nohy spustí dolů a pozoruje západ slunce. Jí natolik bezmyšlenkovitě, až si prokousne jazyk. V kastlíku hledá kapesníky, ale najde jenom kondomy a sešit na dějepis.

Polkne krev a jídlo položí vedle sebe.

Přemýšlí, jestli už to Kenneth ví. Že zmizel. Že ho tam nechal. Že mu dal šanci, protože přesně tak to je.

Vzpomene si, jak se poprvé potkali, jak spolu mluvili, jak se milovali, jak šli na vrakoviště, jak…

Jak mám žít bez Kennetha, napadne ho.

Seskočí z kapoty a jde se projít. Stane poblíž srázu, kde je zákaz vstupu a taky staré pletivo a ztrouchnivělé laťky plotu. Elias je přeleze, dojde na samotný okraj a zírá dolů. Vidí drolící se kamení a odpadky, které tam zavál vítr. Odhrne si vlasy z obličeje a flusne.

Natáhne ruku. „Čistě pro úplnost,“ ocituje potichu, „dnešní počasí: Postupující zmatek s výhledem na tělesné a citové zhroucení.“²

Vrátí se do auta. Na první odbočce sjede na dálnici, zrychlí – sto čtyřicet, sto šedesát – a zmizí z dohledu.

Autor: Eva Pospíšilová

KONEC 1. ČÁSTI

¹PALAHNIUK, Chuck. Rant: an oral biography of Buster Casey. New York: Doubleday, c2007. ISBN 9780385517874.

²PALAHNIUK, Chuck. Diary: a novel. New York: Doubleday, 2003. ISBN 0385509472.

PŘEDCHOZÍDALŠÍ


* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit přes Paypal, komentářem, anebo tím, že budete i nadále číst.

11
Komentujte

Kateřina Teplá

Nejprve vám moc děkuji holky za odezvu u deváté kapitoly. Potěšila mě a máš Evi pravdu(doufám,že nevadí tykání). Zažívám právě nejlepší časy,jaký kdy jsem zažila a snad ještě za žiji,ale to je dlouhý příběh. Jsme tu kvůli klukům. Dneska jsem nějak spokojená s kapitolou, tím neříkám,že si zaslouží Elias to, co teď prožívá. Musí to být hrozně moc těžký,ale myslím,že tímhle odchodem,nejen,že pomůže Kennethovi,ale i sobě. Určitě se cítí Kenneth zrazen,jenže myslím,že po čase pochopí,proč se tak Elias rozhodl a bude ho zároveň milovat i nenávidět. Těším se na 1.kapitolu z pohledu Kennetha od Klárky. Mějte se hezky a trochu… Číst vice »

Ester

Wau. Prekvapil ma Elias. Nečakala som od neho také altruisticke gesto, že odíde zo života Kennetha, aby na neho nemal zlý vplyv. Hoci sa veľmi obávam, že Kenneth to asi veľmi neocení :(. Páčilo by sa mi, keby nemusel odchádzať, ale ostal by doma a polepsil sa. Ale asi je to pre neho ťažšie niesť následky svojich činov :(. Som zvedavá, ako to s ich životmi bude pokračovať.

Voldy

Popravdě? Zasloužil si to.

Ve skutečnosti? Ukápla slza, jen nevím zda za Eliase či Kennetha. Možná za oba.

Na závěr? Myslím, že Elias vypadnout potřebuje, jen je trochu nešťastné to řešení. Bohužel to člověku dojde až když je pozdě. Nést tíhu následků a hledat správné řešení může být běh na dlouhou trať.
🖤

Karin

Nečekala jsem že se Elias takhle rozhodné.

Anna

za prvé jsem velice ráda, že se v neexistenci objevil zrovna deník od palahniuka, protože je to jedna z mých nejoblíbenější knih.

a za druhé, ty vaše knížky taky obrovsky zbožňuju. i tuhle, i když je uplně jiná než pátá minuta. eliasovo gesto mne zaskočilo, ale vlastně jsem za něj ráda a doufám, že patřičně změnilo situaci jejich životů.

strašně se těším na pokračování, parádní práce. 🙂

-Anna

Jiřina

Doufám, že zítra bude závěr. Nikdy jsem se ještě tak moc netěšila na středu…