MOV0002


„Eliasi! Vole…“

„Co zas? Už jsem ti řekl, že ne. Nebudu ti dělat dohazovače.“ Elias se natáhne přes stůl, sebere Caleovi hranolku a vymáchá ji v kečupu. „To jí rovnou můžu zaplatit, aby ti dala.“

Cale si povzdychne. „Tak možná, kdybys mohl…“

„Dělám si srandu, ty idiote! Abych ti pohonil sám, to bys nechtěl?“

Do jídelny se trousí další studenti. Je slyšet cinkání nádobí, hovor a smích. Alan si rozdělá plechovku s colou a nahlas říhne. „Hnus.“ Přitáhne Caleův tác blíž k sobě. Vezme pár hranolek.

Elias dojí zbytek a očistí si ruce od soli.

„Jo, jasně, klidně si poslužte,“ rozhodí Cale rukama. „Já prostě nevím, jak to udělat. Nikdy jsem neměl problém mluvit s holkama, ale jak jde o ni, tak se mi nějak scvrknou koule, nebo co.“

Alan se rozesměje. „Proč se nezeptáš Bonnie? Je to její kámoška, ne?“

„Myslel jsem, že by Elias mohl…“

„Už se prober,“ řekne Elias naštvaně. „Prostě se jí normálně zeptej, jestli ti dá. Nebo jestli s tebou někam půjde, cokoli… A na problémy se sebevědomím si najdi psychoterapeutku, nebo kup ubrousky a lubrikant.“

Alan se výmluvně usměje. „Má pravdu.“

Během odpoledního vyučování, které se neskutečně vleče, je Cale zahloubaný do sebe. Elias hraje s Alanem lodě a občas vyhlédne z okna. Venku prší, ve vzduchu poletují tlející listy.

„Budeš večer v tělocvičně?“ zeptá se Alan.

„Asi jo.“

„Něco tě žere?“

Zakroutí hlavou. Faktem je, že pořád nemá mobil. Alan mu před týdnem donesl svoji starou Nokii, ale ještě ten večer se strhla vášnivá debata o tom, kolik toho taková Nokie doopravdy vydrží, a jestli jsou všechna meme na internetu přitažená za vlasy. Kopance ustála, dokonce i tlačítka zůstala na svém místě. Teprve náraz do zdi ji rozložil na tři části.

Elias vyhrál nad Alanem dvě pilulky extáze.

„Hele,“ nakloní se Cale přes uličku. „Když uspořádám párty a chlast bude zadarmo, myslíte, že by mohla přijít?“

Alan si vymění pohled s Eliasem a ušklíbne se. „Nevím, vole. Ale my přijdeme určitě.“

***

V lednici jsou lasagne a na nich vzkaz s nápisem „Pro Michaela.“ Elias je vytáhne a vzkaz položí do majonézy. Usedne ke stolu a pustí se do jídla.  Otevřenými dveřmi na zahradu vidí matku, která v holínkách přešlapuje mezi záhony. Jí pomalu, nikam nespěchá. Jídlo je studené, takže aspoň nevychladne. Životní jistoty.

Z batohu vyloví útlou knížku od Chucka Palahniuka. Znovu se rozprší, vítr lomcuje dveřmi a Elias cítí déšť až na čele.

„Ahoj,“ usměje se matka. Holínky nechá před vchodem. „Kdys přišel? Vicky je nahoře, šli se s Kennethem hned učit.“

„Učit? Tomu věříš?“

Máma napustí vodu do konve, dá ji vařit a začne připravovat kafe. Černé, dva cukry. „A proč ne? Prospěch má skvělý. Navíc, ten Kenneth mi připadá jako slušný kluk.“

„I slušní kluci chtěj šoustat.“

„Scotty.“

Elias zvedne ruce v obranném gestu. „Jako bych nic neřekl. Fotr má dneska noční?“

„Jo. Jeho kolega onemocněl, tak bere směny navíc. Netvař se takhle, snaží se, těžko si může dovolit s tím seknout. Denně mu pod rukama projde tolik lidí. Já bych to nezvládla.“

„Operovat?“

Matka se posadí ke stolu a zamíchá lžičkou v hrnku. V místnosti je cítit vůně kávy a deště. „Ne operovat. Spíš čelit tomu, že se to nepovede a všichni tě pak budou vinit.“

„Nedělá to pro ně. Ani pro tebe.“

„Tak pro koho?“

Elias zakroutí hlavou. Odnese talíř do dřezu a knížku hodí do batohu. „Přece pro sebe, aby se cejtil líp. Každej hledá cestu. Nakonec jsme všichni ubožáci.“ Nechá matku v kuchyni a vyjde schody do patra.

Už z dálky slyší tlumenou hudbu. U dveří do Vickyna pokoje zpomalí. Je otevřeno. Škvírou vidí Vicky, která sedí na posteli. „Nejde mi to,“ říká mrzutě. Elias to spíš odhadne podle pohybu rtů. A pak zaslechne, úplně zřetelně, jako kdyby stál vedle něj, Kennethovo: „Usměj se!“

Kenneth Vicky vytáhne za ruce a začne s ní tancovat po místnosti. Usmívá se i ve chvíli, kdy si všimne, že je Elias pozoruje. Jako kdyby na světě neexistovalo nic, co by mu mohlo zkazit náladu.

Elias nic neřekne. Odejde do pokoje a pečlivě za sebou zavře. Svlékne si kalhoty a s notebookem vleze do postele. Na facebooku najde zprávu od Alana, který mu píše, že v takovém lijáku nikam nejde. Elias se ušklíbne, otevře IMDb a pročítá profily režisérů. Sám má v oblíbených Shyamalana a Finchera.

Když ho to omrzí, zapálí si cigaretu a otevře okno. Vykloní se ven a cigaretu přidržuje uvnitř pokoje, aby nenavlhla. Po dřevěných korálcích mu stéká déšť.

Nějakou dobu zírá do tmy.

„Kurva, kurvaaa…“ zamumlá nakonec a zahodí vajgl. Obleče se. Hodí na sebe černou mikinu, přes hlavu přetáhne kapuci a sejde dolů.

„Někam jdeš?“ zeptá se matka. „Chceš hodit autem?“

„Ne, v pohodě.“

„A kdy se vrátíš?“

Pokrčí rameny, z věšáku sebere bundu. „Fakt nevím. Jdi spát a nedělej si starosti. A přestaň se na mě dívat, jak kdybych ti lámal srdce, do hajzlu.“

Ulice je prázdná. Elias jede tři zastávky autobusem. Sedí úplně vzadu a prohlíží si ostatní cestující. Jejich výrazy a obličeje jako prázdné masky.

Zatouží po kameře, která je na dně batohu. Najednou má pocit, že by přesně věděl, co točit. Křečové žíly staré babky, co má ošuntělou kabelku a zírá před sebe, jako kdyby vyhlížela poslední soud. Malého kluka s rukama vraženýma hluboko v kapsách. Holku, které visí mokré vlasy podél tváře, má rozmazanou rtěnku, a když čekají na semaforech, nervózně si kouše nehty. Podlahu autobusu pokrytou blátem, každý jeden otisk podrážky a smrad benzínu.

Jako kdyby byl v muzeu kuriozit. V mauzoleu hrůzy. Elias od nich nedokáže odtrhnout pohled. Hnusí se mu, všichni do jednoho, jejich do očí bijící smrtelnost.

„Mladíku,“ řekne stará babka krákavě. „Nevíte, kolik je hodin?“

„Už nemáš moc času,“ odpoví Elias potichu. Vystoupí a do tenisek mu okamžitě nateče voda.

Projde kolem zavřených butiků s oblečením a vydá se do kopce, až stane na samotném okraji města, v ulici, kterou lemují řadové domky se zcela totožnými předzahrádkami. Elias zaklepe na dveře jednoho z nich. Jednou, dvakrát.

„Kdo to je?“

„Otevři, Bonnie!“

Je slyšet cinkání klíčů. Bonnie odemkne a zůstane stát ve dveřích. Na sobě má modré rifle a černé tričko na ramínka. „Prescotte? Co tady děláš? Za chvíli mě vyzvednou holky, jedeme do klubu…“

Elias se protáhne dovnitř a sundá si kapuci. „Potřebuju tě.“

„Aha. Hele, to, co mezi náma bylo…“

„Počkej, chápeš to špatně. Potřebuju si zašukat.“

Bonnie se zasměje. „Bože. Teď jsem fakt dojatá. Co já s tím? Řekla jsem ti, že tady nebudu, kdykoli se ti zamane.“

„Napiš jim, že nikam nejedeš.“

„Myslíš, že mě ty tvoje psí oči obměkčej, Eliasi? Ty tvoje zelený, jedovatý – „

Elias zabouchne dveře a políbí ji. Na rtech cítí její rtěnku a taky jahodovou žvýkačku. Jazykem vklouzne dovnitř a ruce jí položí na boky. Bonnie se nebrání, ale ani nijak zvlášť nespolupracuje. Ruce má svěšené podél pasu. Elias jí zaboří ruku do vlasů a nechá protéct modré konečky mezi prsty. Natlačí se na ni klínem a přinutí ji otočit hlavu, aby ji mohl políbit na krk.

Rukama vklouzne pod tričko a hladí její prsa.

„Bonnie…“ řekne potichu. Rozepne jí rifle a ruku vsune do kalhotek. „Líbí se ti to,“ zamumlá. Sleduje, jak se mu poddává. Jak se trhaně nadechuje.

Vyklene se proti němu boky a Elias se vítězoslavně usměje. „Napiš jim, že nikam nejedeš,“ zopakuje, vytáhne ruku a prsty, které měl v ní, ji pohladí po rtech. „Dělej.“

„Tak jo,“ vydechne Bonnie. Upírá na něj skelný pohled. „Tak jo, ale naposledy, rozumíš…? Ty seš takovej hajzl.“

***

Side kick. Vymění nohy a kopne druhou. Pytel se zhoupne doleva. Direct. Hák. Dýchá nahlas a čelist má pevně sevřenou.

„Už máš hotovou esej na ájinu?“ Alan sedí na lavičce a mne si chodidlo. Na sobě má dlouhé černé kraťasy s názvem klubu, stejně jako Elias. „Vůbec nevím, o čem bych měl psát. O rodině mluvit nechci. Ty vole, vlastně nechci mluvit o ničem, to je marnost. Jak děláš obloukovej kop?“

„Takhle.“

„Hm. Přijde mi, že nemám takovej švih v noze.“

Elias zůstane stát, počká, až se pytel přestane hýbat. Snaží se zklidnit dech a přitom cítí, jak mu nahlas buší srdce. Někdy si představuje, že ten tlak nevydrží a srdce se prostě roztrhne. Jako kdyby někdo rozmáčknul zralou broskev.

Zahýbe hlavou, bandáží si otře pot z čela a poskakuje na místě. Trefí pytel, a znovu. Střídá jeden úder za druhým. Minuta, dvě. Zařve, praští naposledy a svalí se na lavičku, zpod které vytáhne lahev s vodou.

„Možná bych si mohl prostě něco vymyslet,“ pokračuje Alan. „Jak jsem jel v létě do Los Angeles, s vytaženou střechou, a chytal do rukou neonový světla…“

„Úžasnej smysl pro detail.“

„Hej! Dělej si srandu z někoho jinýho.“

Elias se rozesměje a začne si odmotávat bandáže, na kloubech má krev. „Cale psal, že už všechno zařizuje. Prosil mě, abych vzal Vicky a ta dotáhla holky z prváku…“

„Ta jeho je prvačka?!“

„Jeho,“ naznačí Elias ve vzduchu uvozovky a polije si klouby vodou. „Víš, jak to chodí.“

„No aspoň, že tam bude Vicky.“

„Alane…“

„Dneska jsem ji potkal a držela se za ruku s Nolanem. Nevím, co holky jako ona viděj na takových nedomrlcích… Svaly žádný.“

„Lásku třeba,“ řekne Elias a ušklíbne se. „Do toho slova můžeš krásně zaobalit všechno šukání světa.“ Vytáhne ručník a vydá se ke sprchám. Když o dvacet minut později vychází, venku se stmívá.

Alan balancuje na obrubníku a odhrnuje si hnědé vlasy z obličeje. Za uchem má cigaretu. „Hoď mi zapalovač. Dík… Přemýšlel jsem a možná se přihlásím na závody. Rozbít někomu hubu, podívat se do jiný země. Nakonec, třeba bych obhájil, co ty víš. A boxovat, to je lepší než lepit tenisky u pásu.“

„Odejdou ti klouby, okolo třiceti seš vyřízenej.“

„Copak ty myslíš na to, co bude okolo třiceti?“

„Jasně že ne.“ Elias podrží cigaretu mezi rty a utáhne si tkaničku. Mikinu má mokrou, jak mu na ni kape voda z vlasů. Jdou přes park a podél řeky, kde plavou kachny. „Stejně se toho nedožiju,“ řekne Elias z ničeho nic.

„Ty se chceš zabít?“

„Vole, ty máš dneska otázky!“ Elias si sáhne na rozkrok. „Tohle ještě funguje. Hlava taky. Tak proč bych se měl chtít zabít? Zapomeň na to. Zapomeň na všechno.“ Vajgl cvrnkne do řeky.

Rozloučí se na přechodu. Alan jde doleva, zatímco Elias pokračuje dál, kolem trafiky. Přemýšlí o životě předtím. Co by s ním bylo, kdyby nepochopil, jak svět funguje. Žádné složité mechanismy, ale náhodné události, náhodný Velký třesk…

Před domem stojí černý Mercedes. Elias shodí tašku s rukavicemi na zápraží. Zapálí si, sleduje západ slunce a vlasy mu pomalu usychají. V klidu dokouří a protáhne se, z kapsy vyloví klíče.

Uvnitř voní pečené rybí filety s bramborovou kaší. Uprostřed stolu je velká modrá mísa se salátem. Matka si nabere a pošle ji dál. K Vicky, k otci, ke Kennethovi… Kenneth Nolan má na sobě tričko s obrázkem želvy a usmívá se.

Elias vytáhne z lednice studenou colu. S jeho příchodem se atmosféra v místnosti změní. Ale možná, že stála za hovno celou dobu.

„Ahoj,“ řekne mámě. Jsou tam tři volné židle. Elias jednu z nich se zavrzáním odsune a posadí se vedle Kennetha. Vezme talíř a začne na něj kydat bramborovou kaši. Cítí na sobě otcův pohled, ale nedá na sobě nic znát. Vlastně ani nemá hlad, stačilo by mu vypít pár vajec, ale ví, že kdyby odešel k sobě do pokoje, prokázal by tátovi službu.

„Jak ses měl, Eliasi?“ zeptá se máma.

„Šlo to.“ Chytí vidličku jako děcko, rozverně s ní pleskne do kaše. Nacpe si do pusy spoustu salátu a nahlas přežvykuje.

Otec se nadechne, upije vína – ano, nalijme si čistého vína, a řekne: „Nemůžeš se chovat normálně?“

Elias pustí vidličku a zpod talíře vytáhne bílý ubrousek. Teatrálně ho rozloží, foukne na něj a způsobně ho zastrčí za tričko jako bryndák. Vezme nůž a začne krájet rybu na malé titěrné kousky. Příbor skřípe o talíř a Elias se usmívá. Nolan, který ho pozoruje, vytáhne zpod talíře svůj vlastní ubrousek a taky si ho zastrčí za tričko. Elias mu chce říct, že nejsou žádní zasraní spojenci, ale možná, že jsou. Aspoň dneska.

„Máte moc hezký dům.“

Máma se usměje. „Díky, Kennethe. Prošel složitou rekonstrukcí. Ty asi bydlíš ještě s rodiči…?“

„A dvěma bráchy. Mám ještě třetího bratra, ale ten se už odstěhoval. V prosinci se mu má narodit druhé dítě.“ Nolan se obrátí na otce. „Vy prý pracujete na klinice. Slyšel jsem, že tam provádíte i výzkumy.“

„To je složité. Mimo tradiční osnovy středoškoláků,“ usměje se otec přezíravě a Eliase napadne, že je kokot. Kokot, kokot. Uřízne další kus ryby a rozdělá plechovku s colou. Bublinky mu vletí do nosu. „Čím chceš být, Kennethe?“ pokračuje táta. „O co v životě usiluješ?“

„Ježiši,“ zamumlá Elias potichu a otře si nos a pusu do trička.

„Ještě jsem nad tím nepřemýšlel. Je mi teprve šestnáct, ale chtěl bych se dát k cirkusu. Jako akrobat. Ale do cirkusu bez zvířat.“

Vicky se zasměje a zkontroluje, jak se otec tváří. Ten si Kennetha prohlíží bez výrazu, mezi prsty drtí stopku sklenky.

„Jak dlouho nejíš maso?“ zajímá se máma a čistí nůž od kaše o vidličku. Jí způsobně a na sobě má lehký modrý svetřík, podobný jako Vicky, akorát bez nápisu Girl power. Elias těká pohledem mezi ní, Nolanem a otcem. Mezi jeho ustaranou vráskou a rukama, co s chirurgickou precizností ukrajují. A zase ukrajují. Eliasův svět.

„Asi od desíti. Ale předtím jsem ho taky moc nejedl. Celá moje rodina jsou vegetariáni, kromě nejmladšího bráchy Aleca. Ten teď prožívá období vzdoru proti všemu.“

„To je obdivuhodné,“ řekne matka a myslí to vážně. „Já nejím červené maso, ale možná bych se mohla inspirovat… Musí to být celkem náročné, přemýšlet o každém jídle. Zvládáš si hlídat příjem vitamínů a bílkovin?“

„Očividně ne,“ usměje se Elias. „Je jak holka.“

Kenneth povytáhne obočí. „Vlastně to není tak těžké,“ obrátí se na matku. „Stačí, když si o tom člověk trochu načte. Kdybyste chtěla, můžeme si o tom kdykoliv promluvit.“

Chvíli jedí v tichosti. Nolan používá levou ruku, tou druhou nejspíš drží Vicky pod stolem.

„Tvoji rodiče,“ začne táta a dolije sklenku sobě i mámě. „Nechali vás očkovat?“

Kenneth chvíli mlčí, a pak se rozesměje. „Dva z nás jo. A dva ne. Říkali, že je to zajímavý experiment. Akorát nevíme, kdo z nás vakcíny dostal…“

Elias vyprskne, pobaveně praští do stolu. Absurdní situace, to všechno, otcův nechápavý výraz a zvuk Nolanova smíchu.

Přidá si salát. Má chuť na víno. Když ho měl naposledy, zkoušeli s Alanem barbituráty. Usnul opřený o bar.

„Myslíš, že to je legrační?“ obrátí se otec na Eliase vztekle. „Víš, kolik lidí s nějakým podivným alternativním životním stylem končí na klinice?“

„No, kluk zatím žije, ne?“

„No,“ přidá se máma a poposedne. „Je s tebou vážně legrace, Kennethe. Jsem ráda, že si Vicky našla takového sympatického kluka!“

Vicky má ve tváři omluvný výraz a otec si odfrkne.

„Děkuju,“ řekne Kenneth upřímně. „To s tím očkováním byla jen legrace. Samozřejmě jsme všichni očkovaní… No, možná až na Aleca.“

„Nemusíš se obhajovat,“ ušklíbne se Elias a posouvá zbytek ryby po talíři. „Pro něj už jsi ve škatulce rodiny hippisáckých dredařů, co si to rozdávali na Woodstocku.“

„Musíš se snažit být vždycky za každou cenu středem pozornosti?“ zakroutí otec hlavou.

Elias mu pohlédne do očí. Jsou hnědé a cizí. „A ty? Musíš se vždycky do každýho navážet?“

„Eliasi…“ zkusí to matka. „I ty, Michaeli. Prosím.“

Otec zakroutí hlavou. „Nemluv se mnou jako s dítětem, buď tak hodná. Jen jsem se toho kluka ptal na rodinu a sny. To je tradiční postup…“

„…gestapáka,“ doplní Elias.

„Tak dost! Myslím, že se všichni chceme najíst v klidu. Bez tvojí přítomnosti se obejdeme.“

Vicky zírá na desku stolu a mlčí. Máma se omluvně usmívá na Kennetha. Elias dál sedí a nimrá se v jídle.

„Vypadni. Hned.“

Elias rozhodí rukama, co, co dalšího mi uděláš, vytáhne ubrousek a způsobně si otře rty. Potom ho položí do talíře, vezme plechovku s hráškem a se zaskřípěním odsune židli. Z věšáku sebere mikinu, zkontroluje, že má krabičku cigaret a zabouchne za sebou dveře.

Usedne na zápraží a plechovku položí vedle sebe. Zapálí si a zakloní hlavu. Poblíž je slyšet mňoukání koček. Špičkou podrážky kope do štěrku, hloubí důlek. Sleduje velkého chrobáka. Z kapsy vytáhne sáček s extází a prohlíží si ho ve světle lampy.

Dveře se otevřou, ven vyjde Kenneth a obléká si bundu. Elias schová sáček zpátky do kapsy a zírá do tmy.

„Myslím, že se mu nelíbím,“ řekne Kenneth. „Když jsem mu vyprávěl o své mravenčí farmě, moc se na to netvářil.“

„Nelíbil by ses mu, i kdybys žádnou neměl. Nikdo si nezaslouží prznit miláčka Vicky.“

„Jak moc žereš Rockyho?“

Elias zvedne hlavu a všimne si, že Nolan zírá na jeho odřené klouby. Pokrčí rameny. „Je to dobrej film.“ Natáhne ke Kennethovi cigaretu a plechovku s hráškem a on si vybere to druhé. Posadí se na schod vedle něj.

„To nepopírám,“ řekne s plnou pusou, „ale… Jak moc ho žereš? Jestli mi řekneš, že každé ráno vybíháš schody…“

„U Vicky ti nijak nepomůže, když mi polezeš do prdele.“

„Ne?! Tak o co se tu sakra snažím?“ Kenneth se uchechtne. Jedna kulička hrášku mu spadne do klína. Elias ji pozoruje a pak si zapálí další cigaretu, hořící nedopalek hodí do trávy poblíž Mercedesu.

„Nikdy si tě nebude vážit tak jako fotra,“ pronese po chvíli. „Víš to, ne?“

„Myslím, že to není soutěž.“

„Jasně, že to je soutěž! Ale neboj, ona ti dá. Je panna. Budeš se muset hodně snažit a ji to bude bolet… A nakonec si stejně budeš připadat jako debil, až se uděláš.“ Elias pokrčí rameny.

Nolan položí plechovku na schod a otře si pusu hřbetem ruky. „Tak daleko ještě nejsme. Ale líbí se mi, že ti na ní záleží. Victorie si myslí, že ji nemáš rád.“

„Nemám ji rád.“

„Proč ji nemáš rád?“ Zní to zvědavě.

 „Proč ji máš rád?“

„Protože je moc milá a hodná. Dělá si starosti s věcmi, na které by ostatní nemysleli. Třeba na seznamováku zůstala jedna holka sama na pokoji a Vicky se k ní nastěhovala, přestože ji vůbec neznala.“

Elias klidně dokouří. Rukávy mikiny přetáhne přes ruce, je chladno. „Na základce měla kamarádku. Její otec získal místo primáře a ten idiot, kterýho jsi poznal u večeře, se s tím nedokázal vyrovnat… Vicky to věděla, a tak se s tou holkou přestala bavit. Aby mu udělala radost. Nežaluje na mě, v tomhle je dobrá, že si nechává věci pro sebe… Ale zároveň si nedokáže pomoct. Líbí se jí, když na mě fotr řve. Líbí se jí… Prostě je zkažená.“

„Třeba by tě překvapila, kdyby sis s ní o tom promluvil,“ opětuje Kenneth jeho pohled a Elias neví, které oko mu připadá hezčí. Jestli zelené, nebo modré. Rozhodne se, že ani jedno. „A třeba ne… Ale na rovinu, váš otec je vážně něco.“

Elias vyskočí na nohy. „Pral ses někdy, Kennethe?“

„Párkrát s bráchama. Budeš se divit a možná bys to do mě neřekl, ale… Skoro vždycky jsem prohrál. I s Alecem, který je o dost mladší.“

„Zkus to,“ vybídne ho Elias a odplivne si.

„Zkus co?“

„Chci, abys mě praštil.“

Nolan se postaví a začne poskakovat na místě, aby se rozehřál. Jako kdyby byl v ringu. „Tak jo, tak jo…“

„Můžeš mě trefit třeba do bři –“

Kenneth mu vlepí facku. „Tos nečekal, co?!“

Je to tak náhlé, že Elias na chvíli ztratí řeč. Dotkne se tváře a pomalu pokývá hlavou. Potom popadne Kennetha za nohy a přehodí si ho přes rameno. „Tos nečekal, co?“ oplatí mu pobaveně. Rozejde se s ním ulicí pryč.

„Hej,“ vyjekne Nolan s úsměvem od ucha k uchu. „Vždycky jsem chtěl dvorního nosiče. Na konci ulice doprava.“

Je hubený a zvláštně voní. Elias s ním dojde tam, kde se ulice kříží, a postaví ho na zem. „Výměna!“

Kenneth si Eliase vážně přeměří a pokusí se ho nadzvednout. Na pár vteřin se mu to dokonce podaří, ale potom zavrávorá. Pustí ho a couvne. „Snaha byla, no ne? Za odměnu mě můžeš doprovodit domů.“

„Jsem snad tvůj teplej šamstr?“

„Tak o tvé teplotě toho moc nevím…“ zašklebí se Nolan. „Ale můžeš mi o sobě něco říct. Ať to není jen romantická procházka pod hvězdami. Victorie říkala, že tě baví jen chlastání, párty, a prej docela rád zvracíš. Ještě něco?“

„Vystihla to dobře.“ Elias přeskočí bílý plůtek u jednoho z rodinných domů. Sebere fotbalový míč, který se povaluje u houpačky, a srovná s Kennethem krok. Míč vyhazuje a zase chytá. Potom ho posílá o zem a ten zvuk se rozléhá široko daleko. „Až moc dobře…“ Z ničeho nic hodí míč na Kennetha a trefí ho do hlavy. Ulicí se rozezní jeho smích.

Nolan nakloní hlavu na stranu a mlčí. Když ho Elias vezme kolem ramen, neucukne.

„Myslím, že nic na světě nemá smysl, Kennethe. Každá z těch posraných hvězd tam nahoře jednou zhasne.“

„Možná máš pravdu. Ale možná vyhasnou za tak dlouhou dobu, že si s tím nemusíš dělat starosti.“

Elias se znovu rozesměje. „Áááá… Řekni to dětem, co mají leukémii! Řekni to všem, co někoho ztratili. Aby si nedělali starosti,“ zamumlá málem laskavě. Dá Nolanovi pusu do vlasů a pak ho rozcuchá. Jako děcko. Jako někoho, kdo neví. „Možná je všechny vykoupíš tím, že si k večeři nedáš rybu,“ dodá posměšně. Pustí ho a rozejde se pryč, pozadu, aby na něj viděl.

„Třeba jim vědomí,“ křikne Kenneth přes rameno, „že ani hvězdy nejsou nesmrtelné, pomůže.“

V krabičce zbývají poslední dvě cigarety. Elias jednu z nich zapálí a nakopne balón, který zůstal ležet ve stínu. Promne si oko, do kterého mu vletěl kouř. Plechovku s hráškem nechá na zápraží. Třeba do ní někdo spadne.

Kuchyň je prázdná. Na odkapávači schnou talíře. Elias vyjde schody po dvou a zapluje do koupelny. Zdá se mu, že má na tváři otisk Kennethových prstů.

„Kdes byl?“ Vicky se došourá dovnitř ve svém pyžamu s papouškem. Unaveně sáhne pro kartáček a začne si čistit zuby.

Elias zvedne prkénko a stáhne si kalhoty. „Vysvětloval jsem Kennethovi, jak to u nás chodí. Aby nebyl překvapenej.“

Vicky zakroutí hlavou. „Brácho, prosimtě.“

„Brácho, prosimtě.“

„Cos mu řekl?“

„Tak, normálka,“ Elias se vyčůrá a přimhouří oči. „Nečum, když ti to vadí.“ Chytí Vicky za tváře. „Řekl jsem mu, že jsi ta nejlepší holka na světě a že s tebou bude hrozně šťastnej a budete mít tři dětičky a domeček…“

„Lháři,“ Vicky ucukne. „Umyj si ruce.“

V pokoji je těžký vzduch a na notebook sedá prach. Elias za sebou zavře, pomalu se svlékne a lehne si do postele. Usíná na břiše a po probuzení si nikdy nepamatuje, co se mu zdálo.

Autor: Eva Pospíšilová

PŘEDCHOZÍDALŠÍ


* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit přes Paypal, komentářem, anebo tím, že budete i nadále číst.

3
Komentujte

Ester

Konecne som si nasla cas na dalsi diel. Kenneth sa mi páči, je mily, duchaplny a vtipny :-). Som zvedavá, co urobil Eliasovi otec, ked ho tak neznáša.

Robin

Jsem se k tomu konečně dostal, po tom co jsem to slyšel na Kvílení, jsem si to vážně chtěl přečíst. A líbí se mi to, líbí se mi Elias a Kenneth celkem taky. Máš hezký styl psaní, ale trochu postrádám tu omáčku u dialogů, jakože „pronese, řekne, poví“ a nějaké větší popisy toho, co se vlastně děje. Ale ono to má svý kouzlo i takhle, že si to člověk stejně domyslí a v závěru to je stejně jenom nepotřebná omáčka.
To je jedno.
A díky za to, že píšeš a že to publikuješ a dáváš tak lidem možnost si to přečíst.