2.DOCX


Říká se tomu dominový efekt. Jedna malá změna může vyvolat řetězovou reakci. Jako když první kostka domina shodí druhou, druhá třetí, a pak už to nejde zastavit.

Kenneth v pátek ráno vstal, oblékl tepláky a hodinu běhal po cyklostezce. Ke svačině koupil smoothie s borůvkami a proteinovou sušenku. Antioxidanty a tak. Zavolal mámě a řekl jí, že jde odpoledne na přednášku o cestování po Africe trabantem. Měla radost.

Ale už neřekl, že poslední dva dny skoro nespal. Že nedokáže zavřít oči, aniž by se mu neobrátil žaludek. A že pomáhá jen jediná věc na světě.

Takže stejně nakonec otevřel druhý šuplík.

Byla to řetězová reakce.

Když pak od Petera dostal esemesku, že je v klubu, ať se staví, bylo mu už všechno jedno.

„Tohle je můj spolubydlící, Kenneth,“ představil ho Peter ostatním. Měli dva stoly sražené k sobě a všichni na Kennetha nedůvěřivě zírali.

„Myslím, že po mně jede,“ naklonil se k němu Peter a nenápadně ukázal na dívku, která o stokilového Inda na první pohled žádný zájem nejevila.

„Jasně,“ přikývl Kenneth. „Určitě. Na sto péro. Jdi do toho, tygře,“ poplácal kamaráda po zádech. Chtěl si sednout vedle, sledovat Peterovo flirtování a vypít dva, maximálně tři bazény, když periferně zahlédl… Překvapeně otočil hlavu. O dvě židle dál seděl Elias. Pil pivo a kouřil.

Kenneth obešel stůl, sebral volnou židli a vecpal se vedle něj. Teprve potom si všiml Alana. „Jak je, Dunhame?“ Okamžitě si vybavil, jak prosil – škemral – aby mu Alan prozradil, kam Elias odjel. Nevzpomínal na to rád.

„No… Skvělý. Co ty?“

Místo odpovědi sebral Kenneth Eliasovi pivo, ignoroval jeho pohled a pořádně se napil. A pak pro jistotu znovu. Kdyby někoho zajímalo, o co se snaží, nejspíš by jen pokrčil rameny.

Elias ho zcela očividně ignoroval, společně s Alanem probírali box. Kenneth zachytil pár slov – klub, vstoupit, tréninky… Rozhlédl se, aby zkontroloval, že mu nikdo nevěnuje pozornost. Sáhl do kapsy a vytáhl malý sáček. Obsah vysypal na stůl, prášek zarovnal do lajny a šňupnul si. Zamrkal a zaklonil hlavu. Utřel rukávem nos a popotáhl.

Elias ho provrtával pohledem.

„Co je? Chceš snad taky?“ ušklíbl se Kenneth, ale pak úšklebek přešel v úsměv. „S čuráky se nedělím.“ 

„Já nejsem feťák,“ naklonil se k němu Elias. Vzal láhev piva a foukl do ní.

Vždycky dokázal Kennetha jednou větou, jedním pohledem, setřít. Kenneth sevřel rty pevně k sobě. „Aby ses neposral,“ procedil skrz zuby.

„Máš se mnou nějaký problém?“

„Dej mi pokoj,“ odsekl a napil se vody. Když položil sklenici na stůl, pokračoval: „Bav se tady s Alánkem, hraj tady na všechny slušňáka a mě si laskavě nevšímej.“

Elias zakroutil hlavou. „Tak proč si kurva sedáš vedle mě?“ zeptal se nezvykle potichu.

A Kenneth na to reagoval nezvykle hlasitě. „Protože jsem chtěl!“ zakřičel. Všichni u stolu se na něj otočili. Určitě mysleli, že jen přebral. Znovu zvedl skleničku ke rtům.

Prescott nad ním opět zakroutil hlavou.

Ke stolu přišla dívka. Pár lidí na ni kývlo a někdo ji pozdravil: „Ahoj, Alice.“ Kenneth ji odněkud znal, ale chvíli trvalo, než mu došlo, že jde o holku, která seděla vedle Eliase při první přednášce Dějin filozofie – a pokládala mu ruku na rameno, visela na něm a smála se pokaždé, když něco řekl. Dokonce i teď si vybrala k sezení místo vedle Alana, aby byla co nejblíž.

Každou chvíli se k Eliasovi nakláněla a Alan ji zcela očividně vůbec nezajímal. Prostě čůza. „Oba boxujete?“ zeptala se.

„Jo. Už od střední. Vlastně jsme se potkali v tělocvičně,“ řekl Alan, ale jeho slova vyšla naprázdno. Alice natáhla ruku a letmo se dotkla té Eliasovy, položené na stole.

„Ale ty se rveš víc, že jo? Máš úplně obouchaný klouby. Nebolí tě to?“

Z nějakého důvodu Elias při odpovědi pohlédl na Kennetha. „Ne, už to nebolí.“

Kenneth příliš nepřemýšlel, spíš asi vůbec. Vytáhl cigaretu, zapálil ji a chytl Eliase za zápěstí. „A tohle bolí?“ ušklíbl se přesně ve chvíli, kdy mu ji típl o hřbet ruky.

Někdo u stolu vykřikl: „Ježiši, ty seš magor….“ Ve stejné chvíli se ozvalo Alanovo: „Co děláš, vole?“

Elias sebou instinktivně trhl a zkřivil tvář. „Do hajzlu…“ Teprve když pominul moment překvapení, povedlo se mu dlaň vytrhnout. Měl na ní krvavou ranku a trochu popela. Natáhl se pro vodu, aby zranění opláchnul. „Jo, tohle jsem cítil,“ ucedil. „Zbláznil ses?“ řekl nasraně.

„Říkals, že tě to nebolí,“ bránil se Kenneth. Zvedl ruce do vzduchu, ale zároveň měl co dělat, aby udržel smích.

„Eliasi…“ začal Alan, ale Prescott okamžitě zakroutil hlavou.

„To je v pohodě. On se jen zlobí. Že se zlobíš?“ pohlédl přitom na Kennetha.

„Ale no tak. Vždyť my se přece rádi pošťuchujeme. Vzpomínáš, jaks na mně seděl ve sněhu, držel mi ruce a…“

Prescott zhluboka vydechl. „Nech toho, prosím.“

„Proč?“ zaútočil Kenneth. „Nechceš, aby všichni ti tupci věděli, jakej jsi?“ Cítil, jak se kokain plaví do krve, prostupuje do každé částečky těla. Bylo najednou mnohem snazší myslet. A mluvit. Především s ním.

„A ty víš, jakej jsem?“ Elias nečekaně vstal. Hodně očí je teď pozorovalo. „Víš, proč se to všechno stalo, Kennethe?“

Co všechno byla první otázka, která Kennetha napadla. Zaklonil hlavu. „Protože seš zmrd?“

Alan položil ruku na Eliasovu paži, aby ho uklidnil, ale Prescott ji setřásl. Vytáhl cigaretu a zapálil si. „Půjdu domů.“

„Toho si nevšímej,“ mávl rukou Kenneth směrem k Alanovi. Tenkrát tolik prosil, ale Eliasův nejlepší kamarád nikdy necouvl. „On nakonec vždycky zdrhne.“

V další vteřině ho popadly dvě silné ruce a vytáhly na nohy. Zmateně zamrkal a pokusil se vysvobodit, ale jedna z rukou se mu omotala kolem krku. Zaslechl jen: „To je dobrý, Alane. Tohle se tě netýká.“

Elias ho táhl přes klub až ke vchodu. Teprve venku ho od sebe odstrčil. Kenneth to jen tak tak ustál. Udiveně vzhlédl.

„Co chceš slyšet? Tak co chceš kurva slyšet?! Že je mi to líto a že si to vyčítám? Máš to mít!“ rozčiloval se Elias. Když dřív takhle křičel, míval z něj Kenneth strach. Teď se však bojovně narovnal.  

„Si myslíš, že všechno, co se stalo, smeteš jednou omluvou?“

„Tak co mám udělat? Jak moc se mám ponížit, abys mi odpustil?“

Obloha byla úplně temná. Srpek měsíce se schovával za panelákem, takže jediná světla pocházela z pouličních lamp. Ale v tuhle chvíli každá z nich Kennethovi přišla jako jedno velké slunce. Tisíce sluncí v řadě. „Odpustit?“ rozesmál se uvolněně. „Chceš, abych ti odpustil? Takhle to nefunguje. Pamatuješ si, co všechno jsi mi udělal? Pamatuješ si alespoň část z toho? Víš… Není to o tom, co uděláš ty, abych se cítil líp. Ale o tom, co já udělám tobě.“

Elias mlčel. Trvalo dlouho, než pronesl: „Tak do toho.“ Nastavil se, jako by čekal ránu. Jednu ránu, která smaže minulost.

Kenneth povytáhl obočí, ale přece jen napřáhl paži a vrazil mu pořádnou facku. Nekontrolovatelně se rozesmál, až skoro nemohl popadnout dech. „Ty si myslíš, že tohle zlepší jedna rána?“ dostal ze sebe. „Udělám ti to, co tys udělal mně. Teprve potom ti s radostí odpustím.“

Ustoupil o pár kroků dozadu, pak poskočil a obrátil se k Eliasovi zády. Zaslechl za sebou: „Ty si myslíš, že ti dovolím zničit mi život?“

Kenneth rozpřáhl ruce a několikrát se otočil. Celou cestu na kolej běžel. Pak napsal dvě seminární práce, naštěstí jen pro středoškoláky, takže si s tím nemusel dělat zbytečnou hlavu. Uklidil, hlavně Peterovi ve skříni. Srovnal trička podle barev a spároval ponožky. A nakonec skončil ve sprše.

Masturboval. Měl pocit, že dneska by se mohlo zadařit, ale sotva začal něco alespoň trochu cítit, euforie se rozplynula. Opřel se hlavou o kachličky a zavřel oči. Když je znovu otevřel, svět byl prázdnější. Vypnul vodu.

x

Z peněženky vytáhl lístek a odškrtl další čárku. Dvanáctou v řadě. Osmnáct zbývalo.

Serval ze sebe špinavé a smradlavé montérky a hodil je do skříňky. Oblékl si čisté tričko, do pusy narval tři žvýkačky a hrst mentolových bonbónů a vyšel před budovu.

Zrovna když se chtěl rozejít na kolej, zastavilo před ním modré Audi s pořádným škrábancem na dveřích spolujezdce. Kenneth se při pohledu na rýhu ušklíbl.

„Nazdar brácho, jak šlo sbírání odpadků?“ vyklonil se z okénka Alec. Nohy měl položené na palubní desce.

Chris, který seděl za volantem, jen mávl. „Nasedej! Jedeme s Daisy na výlet!“

Kenneth pohlédl na zadní sedadlo, kde poskakoval černý labrador. Pak se zase obrátil na bratry. Kvůli bonbónům nemohl pořádně mluvit, proto je všechny vyplivl do dlaně. „Říkal jsem, že jsem v pohodě. Nepotřebuju, abyste mě hlídali.“

Alec zíral na hroudu v Kennethově dlani, znechuceně ohrnul horní ret. „Jsem říkal, že bude tvrdit, jak je v pohodě.“

Chris přikývl. „Jo, vždycky to byl lhář. Vypadá jak hovno.“

„Vážně? Já ti nevím, takhle vypadá vždycky,“ usmál se Alec a naklonil hlavu na stranu. Daisy vrtěla ocasem a dvakrát štěkla.

„Jste debilové,“ oznámil Kenneth a vlezl na zadní sedadlo, schválně přitom práskl dveřmi.

Dojeli za město k jedné z přehrad, auto nechali na parkovišti a vydali se podél vody.

Po hodině chůze se Kenneth svalil do trávy a natáhl nohy před sebe. Po dopoledním sbírání odpadků ho příšerně bolela záda.

Alec vytáhl z kapsy tenisák a hodil ho Daisy, zatímco Chris se taky posadil. Utrhl stéblo trávy a namotával si ho na prst. „Napadlo mě…“ začal nejistě s pohledem upřeným před sebe. „Že bychom mohli zajet za Colbym.“

„Chceš jet do Španělska?“

„Jo.“

Kenneth si ho podezřívavě přeměřil. „Chceš jet na dovolenou?“

Alec vypadal nezaujatě, sebral ze země tenisák, hodil ho a pak utřel poslintanou dlaň do kalhot. Ale Kennethovi bylo jasné, že poslouchá.

„Tak nějak,“ přikývl Chris. „Trochu delší dovolenou.“

„Co znamená delší dovolená?“

„Pár měsíců? Maximálně rok.“

Kenneth protočil oči v sloup. Lehl si do trávy a zíral na modrou oblohu. Jeden z mraků vypadal jak kůň. A hned vedle penis a létající talíř. „A Colby o tom ví? Ne, počkej, nic neříkej,“ zvedl ruce do vzduchu. „Byl to jeho nápad!“

„A tobě se nelíbí?“ zkusil hádat Chris. Utrhl další stéblo.

Kenneth se opřel o lokty. „A tobě jo? Seš vždycky první, kdo je proti němu. Když ti navrhl, abys přijel v době, kdy ses nedostal na medicínu, málem jsi vyletěl z kůže.“

„Jo, to je fakt. Tenkrát mi to přišlo jako blbej nápad, ale teď… Teď zas tolik ne.“

„Takže abych to shrnul,“ začal Kenneth a oba bratry upřeně pozoroval. Věděl, co se děje. Jen to chtěl slyšet přímo. „Chceš jet na několik měsíců, možná rok za Colbym do Španělska. A chceš, abych tam jel s tebou.“

„Ano.“

„Chybí mi ještě sto čtyřicet čtyři hodin veřejných prací. To je osmnáct sobot, takže… Já teď rozhodně nikam jet nemůžu,“ pronesl. Když Daisy přímo před ním upustila tenisák, sebral ho a vší silou hodil.

„Ale no tak. Nevadilo jim přece, když sis chtěl kvůli škole změnit místo jejich plnění. Určitě by ti dovolili, kdyby sis je chtěl odpracovat rychleji,“ pokračoval Chris. Působil klidně, alespoň na povrchu. Ale několikrát nenápadně těknul pohledem k Alecovi, jako by se mohli telepaticky domlouvat.

„A co škola? Hm? Chceš, abych s ní sekl? Po tom, co mě celá rodina přes rok přemlouvala, abych to zkusil? Pamatuješ? Tys mě přemlouval nejvíc! A ani ne po týdnu mi říkáš, ať toho nechám? Tak proč kurva neřekneš, o co jde? Proč prostě nepřiznáš, že mě jen chcete někam uklidit.“ Kenneth vyskočil a kopl do nejbližšího šutru.

„A ty se nám divíš?“ odpověděl klidně Chris.

„Dej mi pokoj!“

„Fajn!“ vyštěkl Chris a rozhodil rukama. „Tak fajn!“

Alec těkal pohledem z jednoho na druhého. Stihl říct jen: „Kluci, nechte toho!“

Pak Chris vstal a pokračoval. Nekřičel, ale tvářil se smrtelně vážně. „Víš, co? Kašlu na to. Udělal jsem, co šlo. Pomoc jsem ti nabídl a tys ji odmítl. Takže tímhle to pro mě končí. Jasné?“

„O nic jiného jsem ani neprosil,“ pokrčil Kenneth rameny. Pak však smířlivě vydechl. „Budu v pohodě. Vážně.“

Chris stoupl vedle něj, položil mu ruku na rameno a pořádně ho objal. „Nebudeš,“ konstatoval klidně.

„Všechno není jen o něm,“ odvětil Kenneth slabým hlasem, zatímco sledoval Daisy válet se v trávě.

Alec se založenýma rukama kopl do tenisáku. „Posledních pět let je jenom o Prescottovi.“

x

Sebral ze země sešit a propisku a obojí hodil do batohu. Ze skříně vytáhl čisté tričko s nápisem Rolling Stones a obrázkem vyplazeného jazyku. Rifle měl na obou kolenech rozervané, ale klidně mohl předstírat, že to takhle už koupil. Prohledal kapsy ostatních kalhot, dokud nenašel dost drobných, aby se mohl stavit pro mandarinky.

Peter se mezitím otočil na židli. Poslední dvě hodiny předstíral čtení povinné četby, takže jen otráveně listoval v učebnici. „Hej!“ vyjekl. „To je první hodina, na kterou jdeš sám, aniž bych ti musel říkat!“

Kenneth sedl na postel a obul si levou botasku. „No vidíš. Ale moc si na to nezvykej.“ Rozhlédl se po pokoji ve snaze najít i pravou botu. Našel ji zakopnutou pod postelí.

„Hele, můžu se na něco zeptat?“

Kenneth pokrčil rameny. „Zastavit tě nemůžu.“

Peter zaklapl knihu a nervózně poposedl. „Ty toho kluka znáš? Toho, cos mu… Víš, kterého, ne? Alanova kamaráda.“

„Ty znáš Alana?“

„Jo, chodí taky na sociální antropologii. Je sice ve třeťáku, ale znám ho od vidění. Kupoval jsem od něj skripta.“ Jako by si myslel, že mu Kenneth neuvěří, zvedl bílou učebnici do vzduchu. Prolistoval ji a hodil zpátky na stůl. „Takže?“

„Takže co?“

„Takže ho znáš?“

„Jo, Alana znám,“ potvrdil Kenneth bez zájmu a vytáhl mobil z nabíječky. Schoval ho do kapsy k drobným.

„Ptal jsem se na toho druhého. Elias, myslím. Znáš ho?“ doptával se Peter.

Pět let se o Eliasovi Prescottovi nemluvilo. Doma jeho jméno nikdo neřekl nahlas, jako by se všichni báli, že tím u Kennetha odstartují sebedestruktivní chování. Většinou používali jen zájmena. On, ten, tamten… A nejraději se hovorům o něm vyhýbali úplně.

A najednou, jen protože byl zpátky, ho každý jmenoval.

„Jo, znám. A co?“

Peter se poškrábal na čele a zase poposedl. Zrovna, když ho chtěl Kenneth popohnat, dostal ze sebe: „Já jen, že se mě Alan na tebe ptal. Odkud tě znám a tak.“

Kenneth si olízl rty a přikývl. „Jasně. Alan. Tak co ještě říkal? Tohle určitě není všechno.“

„Mám ti prý vzkázat, aby… Abys nechal Eliase být.“

Kenneth hodil batoh na záda a zkontroloval, jestli má všechno. Pro jistotu do kapsy zastrčil ještě zapalovač. „Jo, Alan byl vždycky ze svého kamarádíčka posranej a chtěl ho mít jen pro sebe,“ odvětil. 

Peter byl neuvěřitelně zvědavý. Přejel si prstem po nose. „Takže, Elias je…“ Nadzvedl obočí a doufal, že spolubydlící větu dokončí.

Kenneth stál ve dveřích a přemýšlel. „… první kostka.“

„Je co?“

„První kostka. Elias Prescott je první kostka. Víš, co je to dominový efekt?“ Už podle Peterova výrazu dokázal odpověď uhádnout, proto pokračoval. „To je, když stavíš kostky domina do řady za sebou a jedna spadne, vrazí do druhé, až nakonec spadnou všechny.“

„Dobře,“ přikývl nechápavě Peter.

„No a Elias je ta první spadená kostka.“ Když se nedočkal žádné reakce, protočil oči. „Prostě mi posral život,“ vysvětlil jednoduše. A s tím vyšel ze dveří.

Tentokrát nepřišel na přednášku mezi prvními. Většina míst v prostředních řadách již byla zabraná, a tak automaticky zamířil k těm posledním. Ještě předtím však proletěl očima přední lavice.

K jeho překvapení seděl Prescott v úplně poslední řadě, docela sám. Kenneth s podezřívavým pohledem došel až k němu. Sedl si vedle něj a batoh položil na lavici. Chvíli Eliase pozoroval. Nakonec přisunul židli blíž a cvrnkl do pera, které se skutálelo z lavice.

Elias nic neřekl. Jen natáhl ruku a bez zájmu shodil na zem i sešit. Kennetha to upřímně pobavilo.

„Co že to studuješ?“ optal se klidně. Z batohu vytáhl pět mandarinek a poskládal je do řady.

„Filmovou vědu. Dostal jsem se k točení propagačních videí a reklam,“ pokrčil Prescott rameny.

Kenneth se nemohl zbavit dojmu, že nic z toho – studovat na vysoké, sedět v lavici, psát poznámky, točit propagační videa – se k Eliasovi nehodí. Pamatoval si ho jinak.

„Ty pořád píšeš?“

„Ani ne,“ připustil Kenneth. Nedělám nic, chtěl odvětit. Elias natáhl ruku a sebral jednu z mandarinek. Rána na ruce po cigaretě mu hnisala.

Čůza Alice o osm řad vepředu se několikrát otočila. Pokaždé vypadala nechápavě a zmateně. Když se jí konečně podařilo navázat s Eliasem oční kontakt, rozhodila rukama. Žádnou odpověď, nebo alespoň reakci z druhé strany, nedostala.

Profesor vešel do třídy a v ruce držel desky, které položil na katedru. Elias mezitím dojedl a slupky odsunul zpátky na Kennethovu lavici. „Nemáš papír?“

Kenneth se naklonil a bouchl kluka před sebou do ramene. Ukázal na zem. „Podej to. Tady můj přítel potřebuje psát.“

Kluk si oba přeměřil pohledem, ale nakonec se sklonil a propisku i sešit jim hodil na lavici. Beze slova se pak zase otočil dopředu.

„Na, ty šprte,“ vrátil Kenneth obě věci Eliasovi. Přitáhl batoh a lehl si na něj. Ze začátku dával pozor, poslouchal profesorův výklad, ale pak se ztratil v myšlenkách. Těžko se soustředil, když vedle něj… Otočil hlavu, aby viděl na Prescotta, který poctivě zapisoval.

Kenneth natáhl ruku a položil ji tak, aby mu zabránil psát. Elias však jednoduše jeho ruku ignoroval a pokračoval na další stránce. Dokonce i když mu Kenneth trhl sešitem, nezvedl k němu zrak.

Přednáška trvala celou věčnost. Kenneth mezitím snědl několik mandarinek, ze slupek postavil obrannou zeď a na mobilu hrál 2048. Potom jen seděl, zíral před sebe a rychle mrkal, aby se přiměl zůstat vzhůru.

„Kdo z vás mi poví, v čem se Heidegger rozchází s Husserlem? Nikdo?“ nesl se třídou profesorův hlas. Kenneth sebou trhl. Zatřepal hlavou, aby znovu neusnul.

„Heidegger usiloval o bytí,“ promluvil Elias. Pohodlně se opřel a přitom cvakal propiskou. „Podle něj sloveso být ztratilo význam. Začalo sloužit jako spojka. Být šťastný, být nešťastný…“

„Jak si to vysvětlujete?“ zeptal se učitel, evidentně spokojený, že našel někdo, kdo s ním hodlá debatovat.

Možná se měl Kenneth přihlásit a říct před celou třídou, že tohle není skutečný Prescott. Že jen předstírá a snaží se být lepší, než ve skutečnosti je.

Loktem se opřel o lavici a zíral před sebe, ale druhou ruku spustil dolů.

„No…“ začal Elias. „Heidegger jako existencialista usiloval o to, aby si člověk uvědomoval sám sebe v přítomnosti. Chtěl překonat pojetí metafyzické povahy lidství, co by člověka deklarovalo na nějakou věc. Existence není definitivní a my všichni bychom měli usilovat…“ Přesně v ten moment položil Kenneth ruku na jeho rozkrok a pevně ho sevřel. „… o… o prožitek.“     

Profesor žádné zaváhání nezaregistroval. „Není podle vás takové učení jednoznačně destruktivní?“

Elias se pokusil odtáhnout, ale Kenneth mu mezitím rozepnul poklopec a vnikl prsty pod lem boxerek. „Copak život není jednoznačně destruktivní? V mnoha ohledech… Ne se vším se můžu ztotožnit, ale líbí se mi jeho úvaha o naladěních. Zcela souhlasím s tím, že nejsilnější je úzkost.“ Kenneth vůbec neposlouchal, soustředil se jen na Eliasův penis, který začínal docela rychle tvrdnout. „Úzkost je vlastně perfektní, protože vám ukazuje možnost nebytí. Během úzkosti si uvědomíte sami sebe, svoji existenci, a stejně tak neexistenci…“

Profesor přikývl. „Ano, úzkost zjevuje nic, čímž nás staví tváří v tvář naší konečnosti. Četl jste Bytí a čas?“ Kdyby byl profesor ještě o kapánek nadšenější, Kenneth by si myslel, že mu pod katedrou taky někdo honí.         

„A-no… Už dávno. Je to složitá, v mnoha ohledech inspirativní…“

Kenneth přestal vnímat dění ve třídě. Otočil hlavu na Eliase a zlomyslně se usmál.

Eliasův penis už byl dokonale tvrdý. Kenneth ho dál masíroval a dával pozor, aby nikdo ze třídy nic nepoznal. Obzvlášť, když se k nim upíraly pohledy ostatních.

Svým způsobem to bylo děsně vzrušující.

Když přejel palcem po žaludu, Elias se napřímil. Sklonil hlavu, hlasitě vydechl a Kenneth si uvědomil, že už s profesorem nemluví. Třída zase zírala na tabuli, na kterou profesor zrovna něco zapáleně kreslil.

Kenneth pokračoval dál, přitlačil, pohyboval rukou ve stále rychlejším tempu. Sledoval, jak Elias zrychleně dýchá a přitom se mu do obličeje žene červeň. Ruce položil na lavici, ale obě zatnul v pěst.

Všechno se pokazilo, když Elias zaklonil hlavu a slastně vydechl, protože ten pohled… Bylo to jen slabé škubnutí, možná by si toho Kenneth nevšiml, kdyby to nebylo tak dávno, co něco podobného cítil. Nejprve udiveně sklopil zrak k vlastnímu rozkroku, pak okamžitě pustil Eliasovu erekci a vytáhl ruku. Aby zakryl rozpaky, sebral poslední mandarinku a klidně ji začal loupat. Periferně vnímal, že ho Elias sleduje.

„Ty seš čurák,“ konstatoval Elias po chvíli. Zapnul si kalhoty a poposedl. Když skončila hodina, dal před rozkrok učebnice a v rychlosti odešel ze třídy.

x

Vzpomínal, jak se Elias trhaně nadechl. Jak zaklonil hlavu. Jak zatínal pěsti. A představoval si, jak pak utíkal na záchod. Ruku měl určitě opřenou o zeď a druhou rychle a účelně masturboval, aby si co nejrychleji ulevil. Viděl v mysli, jak vystříkl. A jak přitom slastně vydechl a přivřel oči.

Kenneth cítil, jak ho zaplavuje orgasmus. Po hodně dlouhé době. Voda mu tekla do očí a studila na kůži.

„Do prdele,“ vydechl.

Autor: Klára Foldynová

PŘEDCHOZÍDALŠÍ


* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit přes Paypal, komentářem, anebo tím, že budete i nadále číst.

8
Komentujte

Kateřina Teplá

Musela jsem si kapitolu dvakrát přečíst,abych nebyla zmatená.Takže Kenneth udělil teď Eliasovi pomstu,jenže mám pocit,že se mu to vymklo z ruky.Kenneth je velmi tvrdohlavý, což chápu, taky jsem tvrdohlavá,ale on je něco extra. Nemyslím to zle.Jen u jeho tvrdohlavosti je i nebojácnost.Mám s něho větší respekt než s Eliase.Nevím proč, asi jak se změnil k nepoznání, i když se někdy objeví Kennethovi emoce takový jako před pěti lety.Co se týče Eliase tak mu nerozumím. Chvílí dělá mrtvého brouka a po chvíli se s Kennethem baví.Jj a s Kennethem souhlasím, Elias není ten člověk, za kterého se momentálně vydává.Sice se snaží… Číst vice »

Voldy

Eliasi… co jsi zasel, musíš sklidit.
Kenneth už není to nevinné kuře, které si z Tebe sedne na zadek. Přál sis, aby se od tebe odprostil. Pochybuji, že se mu to povedlo, to vidíme všichni, i když dělá, že to tak je.
Kenneth je to, cos z něj udělal. Trosku.
🖤

Karin

To jsem zvědavá jak dlouho budou spolu bojovat.

Ester

Chcela som najprv napísať niečo v zmysle, že Kenneth je obeť, ktorá je nešťastná a chce sa pomstiť, aby sa cítil lepšie. A Elias je sviniar, čo ho do toho namočil, pokazil mu život, vykaslal sa na neho a keď sa nakoniec stretnú, tvári sa akoby nič, veď už je veľký, veď z toho vyrastie :). Potom som si povedala, že veď ostatní možno Eliasa v momentoch ukamenuju, tak ja ho nechám zit :). Myslím si, že každý človek zažije nejaké sklamanie, zradu, zlomené srdce v priebehu života. A je len na ňom ako sa s tým vyrovna, má možnosť… Číst vice »