Pěnkava, co znala tajemství života

Následující dny mu splývaly. Mohl to být týden stejně jako rok. Každé ráno považoval za ztracené a zatracené, ale přesto vstal a oblékl si nové rifle. Inhalátor schoval bezpečně do kapsy, aby ho měl vždy po ruce.

Ve škole, v žádné hodině, neusnul. Chodil připravený, úkoly vždy splněné. Z posledního testu dostal za jedna. Pokoušel se radovat, pokoušel se něco cítit, ale vždycky skončil u naprosté apatie.

Přál si, aby ho kdokoliv vyprovokoval. Spolužáci si ho nevšímali, Katarina zůstávala v domácí karanténě, okno do jejího pokoje stále zavřené, a táta se ponořil do ticha. Před dvěma dny přišel z práce, navlékl ortézu na bolavé koleno, na nohy si dal zbrusu nové botasky a zmizel. Hodinu a půl o něm nikdo neslyšel.

U večeře pak nic neřekl.

Odpoledne bývala nejhorší. Tomáš se zavíral v pokoji mezi čtyřmi stěnami a chtěl na nic nemyslet. Vždycky akorát myslel na všechno.

„Zvykneš si,“ povzbuzovala ho matka.

Jak si měl zvyknout na kus chybějícího srdce?

Vyprávěla mu příběh.

Chtěla jsem být tanečnicí. Rodiče na to neměli peníze, musela jsem se svého snu vzdát. Vím, že to bolí.

Nevěděla nic, absolutně, naprosto nic. A Tomáš měl sto chutí na ní řvát. Hloupá historka, která mu nijak nepomohla, akorát ho rozzuřila. Být v lese, dýchat, nebyl dětský, naivní sen. Nevzdával se, obětoval sám sebe. Copak to nikdo nechápal?

Musel jít do lékárny koupit novou náplň do inhalátoru, používal ho teď příliš často.

V noci ho přepadala silná nutkání. Všichni spali, ztratil by se ve tmě. Nikdo by se o nočním dobrodružství nemusel dozvědět. Dokonce ani Atrei ne. Poprosil by les, aby ho neprozradil. Mohl by se pohybovat jen u hranic, nejít dál.

Někdy se mu hlavou míhaly nebezpečné myšlenky.

Nechte mě raději umřít.

Ráno vstával, oblékl se, jedl, chodil do školy, učil se, spával a odpovídal, když se ptali. Dělal vše, co od něj očekávali. Ale smysl neviděl v ničem. A hodně to bolelo.

Najednou nedokázal přestat uvažovat nad budoucností. Co bude zítra? Za týden? A za rok? Vysoká škola mu nikdy nepřišla na mysl, nyní přišel čas, aby jednu vybral. Společně s oborem.

Co třeba ekologie? To by tě mohlo bavit.

Nesměl vstoupit do lesa, tak proč by sakra studoval ekologii? Aby si každodenně připomínal, co ztratil? Přihlásil se na ekonomii. Čísla se zdála od přírody na míle vzdálená a vůbec jim nerozuměl.

Jednou mu na okno zobákem zaklepala Pěnkava pouštní s rudohnědými křídly. Patřila ke kuriozitám lesa. V podobném podnebí se nikdy nevyskytovala, navíc se dožívala jen pěti let, ale téhle muselo být minimálně deset. Poprvé přiletěla v době, kdy Tomáš začal objevovat záhady lesa. Na delší období mizela, aby se pak vracela, když ji Tomáš potřeboval nejvíce.

Tenkrát, jak spadl a praštil se do hlavy. Při hledání pomoci pro zraněného kolouška. Jednou ji zahlédl po velké hádce s otcem. Řekli si hrozná slova a Tomáš zuřil. A teď.

Tomáš na malou chvíli přemýšlel, že zatáhne žaluzii. Každý střet s minulostí ho jen ještě víc rozrušoval. Když předstíral, když se soustředil jen na daný okamžik, dokázal něco snést. Ale Pěnkava vytrvale ťukala zobákem na okno a ani zatažené žaluzie by ji neodehnaly. Vzdávání neměla v povaze, nejspíš proto tak dlouho přežila na místě, které pro ni nebylo stvořené.

Otevřel okno a vpustil ji dovnitř. Vlétla do pokoje a chvíli poletovala u stropu, než se snesla na psací stůl.

Strávila s ním zbytek dne. Sledovala ho při učení, poskakovala po stole, máchala křídly a několikrát si pročistila peří. Teprve večer odletěla. Beze slova.

Další den znovu zaťukala na okno, poskakovala po stole, švitořila a odletěla. A další den zase. A další a další. Tomáš začal po příchodu ze školy automaticky otevírat okno a nervózně vyčkával, dokud se neobjevila.

Hodně s ní mluvil. Pěnkava uměla výborně naslouchat, i když sama toho nikdy moc neřekla. Zůstávala klidná, chápavá, jen svou přítomností vzbuzovala mír. Hrávala si, pohazovala si tužkou po stole. Skrývala tajemství věčného života.

Třeba ho vážně znala.

Nemluvila mnoho, proto Tomáše překvapilo, když jednou řekla: Pojď se mnou.

Vylezl za ní oknem. Skočil do trávy a intuitivně vzhlédl k obloze. K Bílé Vlčici. Modrá obloha však zakrývala hvězdy a Tomáš by ji stejně nechtěl zahlédnout. Vzbuzovala až příliš mnoho vzpomínek, které nedokázal vydržet.

Pěnkava létala v kruhu kolem jeho hlavy a zpívala. Zpívala stále dokola Pojď se mnou, pojď, pojď…

Chtěl za ní běžet, ale plíce mu to nedovolily. Místo toho sáhl do kapsy a potupně si přiložil inhalátor k ústům. Vidíš, Bílá Vlčice, nedokážu už ani běhat. Všechno krásné postupně mizí.

Pěnkava ho neochvějně vedla k lesu. Jako by ho lákala ke špatnostem. Postupně zpomaloval, každý krok se stával nejistým a zmateným. Proč by ho vedla k lesu? Proč by ho takhle mučila?

„O co se snažíš?“ vykřikl na ni zle. Odpověděl někdo jiný. Někdo, kdo v Tomášově mysli neexistoval, protože všechny ostatní možnosti příliš bolely.

„Požádal jsem ji, aby tě přivedla.“

Mnohokrát za život se bál. Bál se spolužáků ve škole. Když prázdnou chodbou pochodovali proti němu. A jejich oči prozrazovaly, že chtějí něco provést. Bál se otce a jeho bouchání do stolu. Bál se o Katarinu. Bledou a hubenou. Schovanou před světem. Imunita a tak. A bál se budoucnosti. Nemohla nic přinést, protože život nedával smysl.

Ale teď, když stál u lesa a za zády uslyšel známý hlas, se bál mnohem víc. Víc než kdykoliv. Protože neměl sebemenší ponětí, co přijde, když se otočí. Co to s ním udělá.

Zlomí ho to.

Zničí ho to.

„Co tady děláš?“

„Otoč se,“ zaprosil Atrei.

„Nemůžu!“ křikl a hned toho litoval. Za to, co se dělo, přece nikdo nemohl. Zatracené dílo osudu. „Já nemůžu,“ zopakoval o poznání mírněji.

„Mám narozeniny.“ Atrei stál na kraji lesa. Stačilo udělat krok a ocitl by se v novém světě. Ještě nikdy tolik neriskoval. Ale brzo se mnoho věcí změní. Potřeboval ho jen vidět. Mluvit. Neuvažoval, když se hnal k městu, když prosil les, aby ho přivedl, když čekal hodiny u hranic, když přecházel sem a tam a myšlenky se mu bouřily.

„Já vím.“ Tomáš by nikdy nezapomněl.

„Potřebuju, aby ses na mě podíval.“

„To je dost divný dárek k narozeninám,“ pokusil se zažertovat Tomáš, ale vtip vyzněl suše a hloupě.

„Prosím.“

Tomáš poslechl. Ale nevzhlédl hned, ještě pár sekund zíral do země, zhluboka dýchal a přemlouval slzy, aby v něm zůstaly.

Atrei se zvláštně smál. Vždycky mu jeden koutek vystřelil výš než druhý. Pokřivený úsměv, který Tomáš zbožňoval. V mnoha ohledech patřil jen jemu. Představoval si, že se tak bude Atrei tvářit, potkával ho každou noc ve snech. Jenže se žádného úsměvu nedočkal. Atreiův výraz byl bezútěšný. Prázdné oči, rty pevně semknuté k sobě. „Jak se máš? Jsi v pořádku?“

Tomáš nad těmi otázkami chvíli přemýšlel. „Mám se fajn,“ zamumlal.

„Mně lhát nemusíš.“

„Snažím se,“ připustil Tomáš a unaveně vzdychl. Mohl bych si lehnout do trávy, sledovat hvězdy a už nikdy nevstat? Mohl bych? „Ale hrozně to bolí.“

Atrei si nic nepřál víc než překročit hranici a obejmout druhého chlapce. Dát mu trochu radosti, lásky a síly bojovat. I když on sám jí mnoho neměl. Jenže na straně druhé leželi ostatní lidé. A bylo jich tolik. Neznámé a nevinné tváře, které si nezasloužily zemřít kvůli štěstí někoho jiného. „Taky mě to bolí. Myslím na tebe každý den.“

Stáli by tam věčnost. Dokud by nezapadlo slunce a nevyšel měsíc, do dalšího dne a dalšího roku. Jenže… vždycky musí existovat nějaké jenže a Tomáš ho neuměl ignorovat.

V zádech cítil něčí pohled. Svědění na zátylku ho přimělo se otočit. Zahlédl mámu, jak s klíči v ruce stojí u domovních dveří a upřeně zírá jejich směrem.

Kéž by mohl říct něco, co by zahnalo matčin nevěřícný pohled. „Budu muset jít.“

„Jo, já taky,“ hlesl Atrei a o krok couvl.

„Večer na tebe budu myslet. Ať už to dopadne jakkoliv, nezapomenu na tebe.“

Aby neslyšel odpověď, rozběhl se k domu. I když plíce hlasitě protestovaly, i když žadonily o kyslík a Atreiova slova se ztrácela ve větru. Pěnkava zůstala v lese.

Klepání. Otravné a vlezlé klepání. A po něm přijdou otázky, vyzvídání. Kéž by je uměl Tomáš zastavit. Zavřel učebnici matiky a obrátil se ke dveřím. „Dále,“ odvětil. V další vteřině už máma seděla na posteli.

Většinou začínala řečmi o ničem. Vyprávěla o práci, kolegyně je těhotná, zase se ztratil štos papírů, na obědě jsem si dala bezmasé těstoviny. Teprve po nějaké době rozhovor stočila k jádru problému. Nenápadně vyzvídala, než se konečně dokázala zeptat. Ale dnes ne.

„Miluješ ho?“ řekla přímo.

„Ano.“

V obličeji jí nevyčetl jedinou emoci. Velmi dobře skrývala, co cítí, ale Tomáš ani na vteřinu neměl strach. I kdyby ho odvrhla a nenáviděla, víc ublížit už mu stejně nešlo.

„Jak dlouho?“

„Od čtrnácti.“

Byl tenkrát zmatený, protože chlapci kolem něj se zamilovávali do dívek. A on sám, už tak odlišný, v noci snil o opáleném kamarádovi z lesa. Nemohl o tom s nikým mluvit, všechno dusil hluboko v sobě a doufal, že city brzo pominou.

„Takže to kvůli němu…“

„Ne, to ne,“ vyhrkl rychle a kroutil hlavou. „Ano, je nedílnou součástí lesa a bez něj by to nebylo stejné, ale neutíkám do lesa jenom kvůli němu. Nesmíš si něco takového myslet.“

Přikývla. Beztak nemohla pochopit skutečnou pravdu. Nepřikrášlenou, syrovou, prostou, komplikovaně jednoduchou. Chtěla být tanečnice, vzdala se snu. Myslela, že všechno chápe a přitom se ocitla milióny kilometrů daleko od Tomášova života.

„Byl moc hezký.“ Maličko se usmála. „Jak se jmenuje?“

„Atrei. A už nikdy ho neuvidím.“ Řekl to, protože pouhé jméno v něm onu myšlenku probouzelo. Atreie. Už. Nikdy. Neuvidí.

„To nemůžeš vědět jistě. Teď se možná situace zdá bezvýchodná, ale všechno se jednou může změnit. Nabrat nový směr.“ Nejspíš něco podobného četla v jedné ze svých knih. Nevzdávejte se. Nepřízeň osudu se velmi rychle může změnit na přízeň. Hlavně vytrvejte. Ale byl rád, že to řekla.

„Takže ti nevadí, že je… kluk?“

„Tomášku, já si jenom přeju, abys mohl být konečně šťastný. Na ničem jiném mi nezáleží.“

Tomáš ji pevně objal. „Mám tě moc rád,“ zašeptal jí do vlasů.

Kdyby ho nepřepadl záchvat kašle, možná by ji držel celou noc.

V noci s kašlem usínal a ráno probouzel. Posadil se a lapal po dechu a přitom rukou šmátral na stole. Inhalátor spadl na zem a odkutálel se pod postel. Musel v sobě najít hodně sil, aby se pro něj dokázal natáhnout.

Zhoršoval se každý den. Bledl, pod očima mu svítily tmavé kruhy, kašlal a nedokázal jíst. Otec nad ním stál, v ruce držel talíř netknutého jídla a křičel. Úplně jinak, než když se hádali. Tento řev se zdál starostlivější, neklidný a občas dokonce prosebný. Tak se konečně prober.

Stále dokola opakoval, že se nesmí vzdávat.

Po včerejší Atreiově návštěvě se Tomáš cítil ještě mizerněji. Inhalátor spadl na zem, otec u snídaně jedl ovesnou kaši namísto chleba s máslem, dal jsem si do toho sójové mléko, matka se tvářila zvláštně, sestra ztratila sluchátka.

Ve škole Katarina chyběla, takže to byl další naprosto zbytečný den v lavici. Když se odpoledne trmácel domů, šíleně ho bolela hlava a měl pocit, že dostal horečku.

Ten den nemohl být horší.

Ale byl. Na kraji lesa zahlédl postavu. Nepokoušela se schovávat za stromem.

„Mayo?“ vyhrkl vyděšeně. „Co se stalo? Jsi tu kvůli Atreiovi?“

Narozeniny. Nezapomněl na ně. V noci se mu zdálo o Černém Vlkovi. Zuby měl od krve a Atrei ležel u jeho nohou. Příroda neustále opakovala, že jiná možnost neexistovala.

Probudil se zpocený, lapal po dechu a inhalátor nedokázal zahnat strach, který ho pohltil.

„Ne, kvůli Atreiovi ne.“ Maya vypadala, jako by ztratila vnitřní klid. Stála s rukama překříženýma na hrudi. Příliš často zírala na zem, na hranici trávy a betonu. Špičkami bot se jí téměř dotýkala.

„Tak proč?“ Hlas mu drhl. Pokoušel se zakrývat kašlání. Nechtěl, aby ho viděla jako trosku. Malého chlapce s horečkou.

Spustila ruce. Tvrdý a nesmlouvaný výraz, výraz bojovnice, zmizel. Přestala se mračit, prostě jen zašeptala: „Musíš se vrátit do lesa.“

Nic nechtěl víc.

Dokázal se na ni jen lítostivě usmát.

„Myslím to vážně, Tomáši, musíš se vrátit do lesa,“ naléhala Maya.

Tomášův otec odjel z práce dřív. Svítilo slunce, včera překonal metu deseti kilometrů bez zastavení. Cítil se výborně, proto nasedl do auta připravený dnes uběhnout alespoň třináct. Zaparkoval na ulici za domem a rozverným krokem dům obešel.

V dálce zahlédl Tomáše, stát na kraji lesa. Položil tašku na zem a rychlým krokem vyrazil k hranicím.

„Co se tady děje?“ vyhrkl a prohlížel si blonďatou válečnici. Lesního obyvatele viděl prvně, překvapilo ho, že se vlastně vůbec neliší. Dvě nohy, dvě ruce, pátravý pohled.

„Nic, všechno je v pořádku. To je moje kamarádka Maya, jen mě přišla pozdravit,“ zareagoval Tomáš a schválně couvl směrem k městu, aby otce přesvědčil, že nehodlal utéct.

„Nic není v pořádku!“ vykřikla Maya a na vteřinu se zdálo, že přeskočí hranici a zatřepe Tomášem, aby ho přiměla poslouchat. „Všechno se hroutí!“

„Vždyť já vím!“ odsekl Tomáš, ale nedokázal skutečně zakřičet. Tělo mu to nedovolilo. Rozkašlal se a otec mu musel pomoci vytáhnout inhalátor z kapsy, což bylo tak potupné. „Vím to. Proč myslíš, že jsem odešel?“

„Pokračuje to. Po tvém odchodu se všechno ještě zhoršilo. Zemětřesení, sucho… Ztrácíme úrodu. A zvířata? Vlci celé noci jen vyjí. A ve dne je tam pořád takové ticho, ani ptáci už nezpívají.“

„Za to Tomáš ale nemůže. Nechodí do lesa,“ pronesl otec, a aniž by si to uvědomil, částečně zakryl syna vlastním tělem. Bránil by ho i před lesní divoženkou.

Maya přikývla. „Já vím. A myslím si, že to je právě ten důvod. Nevím, jak je to možné, nebo proč se něco podobného stalo, ale Tomáš patří do lesa. Možná, že se narodil zde, ve městě, ale jeho duše je spojená s naším světem. Řekněte mi, popravdě, je váš svět v pořádku od té doby, co je Tomáš zde? Nebo se situace ještě zhoršila?“

Nemluvila s Tomášem, dívala se jen na jeho otce. Oči měla vyděšené. Všichni si mysleli, že zešílela. Zněla bláznivě, nepokoušela se popírat opak, ale nemohla dál předstírat, jak je všechno v pořádku.

Otec mlčel. V hlavě mu šrotovalo mnoho myšlenek. Pohlédl na syna a pokoušel si vzpomenout na chvíli, kdy ho poprvé držel v náruči.

Možná se celou dobu mýlil, když mu zakazoval chodit do lesa.

Maya si všimla váhání, proto pokračovala. „Mysleli jsme, že se světy hroutí, protože Tomáš chodil do lesa, ale tak to není. Hroutí se, protože se vrací do města. A čím víc dospívá, tím je to horší.“

Žádala po něm, aby jí dal syna kvůli domněnce. To by se žádnému otci nelíbilo. Chytl Tomáše za rameno a táhl ho pryč. Vůbec s tou ženou nemluvil. Když bude předstírat, že neexistuje, možná zapomene.

„Počkejte!“ volala za nimi. Rozzuřená a vyděšená, zase zkontrolovala hranici. Na vteřinu ji napadlo, jak moc by riskovala, kdyby ji překročila. „Copak nevidíte, že taky umírá?“

Tomášovi bylo opravdu hodně špatně, ale představa, že umírá, v něm vyvolala pouze pobavení.

Otec zastavil.

„Podívejte se na něj. Život ve špatném světě ho zabijí. Už dlouho nevydrží.“

„Jsem v pohodě. Mám jen astma,“ protestoval Tomáš. Postupně mu začínalo docházet, co se snaží Maya říct. Nedovolil si jí ovšem věřit.

„Alespoň o tom přemýšlejte,“ promluvila Maya směrem k otci. Ještě nikdy si nepřipadala bezmocnější.

Otec chtěl Tomáše odvést, ale Tomáš se na poslední chvíli vysmýkl. Musel se zeptat. Musel.

„Jak dopadl Atrei?“ Kde je? Co dělá? Myslí na mě?

Maya se zhluboka nadechla. Možná měla Liana pravdu, všechno špatně skončí. „Atrei dostal od otce úkol zkrotit Ataluse, vládce koní.“

Takže přece jen Tran dokázal Atreiova otce přesvědčit, aby mu dal splnitelnější úkol. Těžký, ale splnitelný. Tomáš si představil Atreie na Atalusově hřbetě a sevřel se mu žaludek. Jestli stádo přijde o vůdce, nejspíš se rozpadne. Žádný hřebec by zatím nedokázal nehradit Atalusovu sílu.

Kdyby mohl Tomáš křičet, křičel by. Ale skoro nedokázal dýchat.

„Neudělal to,“ dodala Maya.

„Cože?“

„Neudělal to. Atrei odmítl úkol splnit. Sebral si věci a odešel z vesnice. Nevíme, kde teď je. Nejspíš chce překročit pásmo hor.“

Měli ho překročit spolu. Snili o tom. Jenže Tomáš ho nesměl následovat. Sevřelo se mu srdce ze spousty důvodů. Nejednou si přál, aby se Atrei vzepřel, utekl od klanu Temných Jelenů a společně odešli do nejhlubšího lesa, kam ani Tomáš nikdy nevkročil. Zjistit, kde a jak končí. Potkat Černého Vlka. Nechat se vést Bílou Vlčicí.

Měl by se radovat, že Atrei nebojoval proti přírodě. Že v sobě našel sílu udělat správnou věc. Zrozený k velkým věcem, výjimečný Atrei. Pokud ale odešel směrem k horám, Tomáš ho nedokáže najít. Nepřijde na kraj lesa, nezvedne ruku a nebude jen pár milimetrů od něj.

A tohle vědomí… Kéž by na to všechno mohl jednoduše zapomenout. Zapomenout na Atreie, lásku a les.

Když večer usínal, nechal svítit lampičku. Z nepochopitelných důvodů se bál zůstat po tmě. Inhalátor položil na polštář vedle sebe.

V patře pod ním se otec díval na zprávy, přicházejí povodně. Jak sakra mohou přicházet povodně, když les trpí suchem? Copak by vážně Tomáš…

Příliš si nepamatoval. Nejprve přišel sen o Atalusovi, zmatený a divně šedivý. Kůň ržál příliš nahlas, Tomáš si musel přiložit ruce na uši. Když se probral, inhalátor nepomáhal.

Uvědomoval si, že někdo rozrazil dveře. Pamatoval si dotek matčiny ruky na zádech, dýchej Tomášku, dýchej. Otec držel telefon, hulákal jako zběsilý. Slyšel houkání sirén, matka brečela, brečela přece vždycky. Nakládali ho na nosítka a doktor stále něco opakoval. Věděl, že ho vezou do nemocnice, že Maya možná přece jen měla pravdu. Copak umíral? Jenom tak?

Na jednu věc si ale za nic na světě nedokázal vzpomenout. Proč Atreie nechal odejít? Proč ho nechytil, neodmítl ho pustit, proč ho nechal samotného? Proč nevěřil instinktu, který mu stále dokola tvrdil, že nedělá nic špatného?

Občas otevřel oči. Zíral na nemocniční strop, poslouchal pípání přístrojů a pohyboval prsty. Ještě nikdy si nepřipadal podobně vyčerpaný.

Jednou slyšel rodiče, jak spolu mluví. Nedokázal však otevřít oči a dát jim najevo, že je vzhůru. Možná… Možná nemáme na výběr. Podívej se na něj.

Sestřičky byly samý úsměv, občas ho v noci chodily kontrolovat. Vždycky ho chytily za ruku. Nejspíš myslely, že Tomáš nevnímá, ale tohle cítil pokaždé. Poděkoval by jim, ale posledních několik dní měl v puse trubici, která mu pomáhala dýchat. Občas možná dýchala místo něj, protože zapomínal, jak se to dělá.

Přišla i Katarina. Seděla u Tomášovy postele a pořád mluvila. Do paměti se mu vrylo hlavně pár posledních vět, které řekla, než zase odešla. Netušil, že ji vidí naposled. Že jí už nikdy neřekne, jak moc pro něj znamenala, a že dlouhé školní dny přežil jen díky ní.

„Zapomeň na to, že zemřeš dřív než já. To bych ti nikdy neodpustila. Musíš se přece vrátit do lesa. Potkat lakomou veverku, která ti přese všechno dala ořech. Mluvit s vlky, běhat se stádem. Koupat se v jezeře, ležet v trávě a zírat na hvězdy. Najít Černého Vlka.“

Chytila ho za ruku a pevně stiskla.

„A stát se s Atreiem jednou z hvězd tvořící Bílou Vlčici. Nikdy jsi mi to neřekl, ale vím, že by sis to moc přál. A já věřím, že to má být tvým osudem. Tak to teď nesmíš vzdát, slyšíš? Nesmíš.“

Kéž by to bylo tak snadné.

Prostě se nevzdat.

Přecházel pořád tam a zpátky. K oknu, vyhlédl ven na zapadající slunce, ke dveřím, zíral na kliku a tělem mu proudilo nutkání ji chytit. Zpátky k oknu, ke dveřím, zase k oknu.

Nelepšil se. Tomáš zůstával v péči lékařů a diagnóza nezněla pozitivně. Selhávají mu plíce. Bude potřebovat transplantaci. Najít vhodného dárce je velmi těžké.

Umře?

Chytl za kliku a rozrazil dveře. Udělá to. Musí. Bez ohledu na následky. Pokud tím syna zachrání, neexistuje jiná možnost.

Kristýna seděla s matkou v obýváku a držely se za ruce. Vzhlédly, když vstoupil do místnosti. Nemusel ani nic říkat, ihned věděly, jak rozhodl.

„Pojedu s tebou,“ vyhrkla Kristýna. Vypadala dospěle, i když na sobě měla růžové tričko a vlasy svázané v copech. Hrozně mu připomínala jeho samotného. Třeba jednou začne běhat a konečně najdou společný zájem. Něco, co by je stmelovalo.

„Ne, pojedu sám. Ty buď s matkou.“

Nešlo už uvažovat, zda se rozhodl správně. Možná, že ani žádné správně neexistovalo. Jeho tělo fungovalo automaticky. Vědělo, co má dělat.

Nasedl do auta, pokoušel se jet podle předpisů, ale několikrát se přistihl, jak projel na červenou, nezastavil na stopce. Bojoval o každou vteřinu. A až pojede nazpátek, bude to ještě horší.

V nemocnici ho znali, proto ho nechali projít, i když návštěvní hodiny dávno skončily.

Tomáš ležel na posteli, oči zavřené. Vypadal klidně, ale pípání přístrojů klid nevyvolávalo. Pohladil Tomáše po vlasech. Kdyby mu tak mohl říct, jak ho všechno, co si kdy řekli, mrzí. Začal by lesem. Zkoušel by pochopit, co syn cítí, jak se cítí.

Postupně ho odpojil. Sundal z něj všechny hadičky, a přitom se modlil. Každou vteřinu, kdy ho nesl nemocniční chodbou, kdy ho pokládal na zadní sedadlo, jel zpátky k domu a ve zpětném zrcátku ho kontroloval. Občas mu připadalo, že se hrudník nezvedl, jak měl. Modlil se. Hlavně vydrž.

Nikdy ještě neviděl nikoho umírat, ale poznal, že se Tomáš ztrácí. Cítil, jak se vzduch v autě naplňuje prázdnotou a strachem, modlil se jako smyslů zbavený, pořád dokola, prosím, prosím, prosím.

Dojel až k lesu. Manželka s dcerou stály u hranic společně s vysokou ženou, válečnicí, která měla přes rameno luk.

Zdál se strašně lehký, když ho nesl. Neskrýval, že mu tečou slzy.

„Je to správné rozhodnutí,“ pronesla Maya a natáhla k Tomášovi ruce. Dělala si na něj nárok, jako by jí snad patřil, a otec měl tendenci ho přivinout blíž k sobě. Nechci jí ho dát, nechci ho dát nikomu.

Políbil ho na čelo. Připadal mu hrozně studený.

Pak Tomáše políbila manželka.

Kristýnka si ho prohlédla, jako by se snažila zapamatovat každý rys tváře.

Člověk, který není rodič, si neumí představit, co se mu honilo hlavou, když Tomášovo tělo předl cizí osobě a ta ho odnesla pryč. Do tmavého, nehostinného lesa, odkud se ozývalo strašidelné vytí vlků.

Na krátkou chvíli, když ucítil vůni lesa, ho napadlo, že vážně umřel. Nebyl z toho smutný, i když už nikdy neměl vidět rodinu. Miloval je celý svým srdcem a styděl se, že si umřít přál. Všechno by bylo jednodušší.

Jenže pak u ucha, příliš blízko, zaslechl zvučný hlásek. Poznal by jej kdekoliv a Pěnkava by ho na onen svět určitě nenásledovala. Znala přece tajemství věčného života, létala po lese rok za rokem a smrti se vysmívala.

Když otevřel oči, oslepilo ho jasné slunce. Nad hlavou mu šustily listy.

„Konečně jsi vzhůru,“ pronesla Maya. Seděla jen pár kroků od něj a upřeně si jej prohlížela. Prvních pár hodin, když ho nesla dál do lesa, nevěřila, že chlapec přežije. Vytrácela se z něj všechna životní energie a ona netušila, jak mu ji navrátit. Nakonec ho položila do trávy. Seděla u něj hodiny a dny.

„Co se stalo?“ Tomáš se zmateně posadil, stále měl na sobě nemocniční pyžamo, vypadal legračně a na tváři mu svítila zelená šmouha.

„Tvůj otec. Vzal tě do lesa, aby tě zachránil.“

„A les? Město? Jsou… v pořádku?“

Tak jednoduché a oni si toho nikdy nevšimli. Chlapec, co narušoval roky a roky rovnováhu se prostě jen vracel do špatného světa. „Jsou v pořádku. I ty jsi v pořádku,“ uklidnila ho a usmála se.

„Jsem v lese,“ podotkl Tomáš a rozhlédl se kolem. Nemohl tomu uvěřit.

„Ano.“

„Znamená to, že už se nikdy nesmím vrátit do města?“ Život, osud, nabral zvláštní směr.

„Myslím, že ne. Nepatříš tam. Nikdy jsi nepatřil.“

Otec, matka, Kristýna a Katarina. Lidé, co by chtěl mít u sebe, ale oni za ním nesměli. Nemohl mít všechno, ale proč každá možnost nesla tolik obětí?

„Nebuď smutný. Můžeš chodit na kraj lesa. Vidět se s nimi.“

Měla pravdu. Musel brát, co mu bylo nabízeno.

Ještě ten den se proto vrátil k hranicím. Máma, táta i Kristýna na něj čekali a byli tak šťastní, když vyšel z lesa a zastavil u hranic. Nedotkl se jich. Teď už byl skoro dospělý a rovnováhu nesměl pokoušet. Ale mluvit s nimi a vidět jejich tváře v mnohem stačilo.

„Co teď budeš dělat?“ zeptala se po nějaké době starostlivě máma. Když bylo jasné, že domů, do svého pokoje, už nikdy nemůže vkročit. Sice mu donesla batoh plný oblečení a jídla, ale stejně to byla velmi zvláštní situace, která vyvolávala zvláštní pocity.

„Musím se vydat k horám. Zkusit najít Černého Vlka. Je to duch lesa a věřím, že je to mé poslání. Pomůže mi pochopit, kdo jsem.“

„Slib mi, že budeš opatrný. A třeba se s námi spojíš. Teleportačně.“ Ježíši, mami, telepaticky přece!

Slíbil, že se jednou vrátí. A strašně je miloval.

„Takže jdeš najít Černého Vlka?“ chtěla vědět Maya.

Ani ne před hodinou k nim doběhlo stádo a jedna klisna, matka malého Mika, který jednou odejde za Atreiem, se mu nabídla, že ho pár dní bude doprovázet. Vyskočil jí na hřbet, s batohem na zádech a usmál se na Mayu.

„To je plán. Ale nejdřív…“

Znala odpověď moc dobře. „Nejdřív najdeš Atreie.“

„Správně. Nejdřív najdu Atreie.“

Nemusel ho hledat. Atrei vždycky vycítil, když Tomáš vkročil do lesa. Srdce se mu pokaždé rozbušilo, les hlasitě ševelil a ukazoval mu cestu ke spřízněné duši. Utíkal.

A Tomáš mu jel naproti.

Setkali se na louce, která byla to nejvzdálenější místo od hranic, kam Tomáš kdy vkročil. A sotva Atreie uviděl, všechno zase začalo dávat smysl. Teprve teď mohl svobodně dýchat a být šťastný. Vběhl mu do náruče a držel ho tak pevně, aby bylo Atreiovi jasné, že už ho nikdy nepustí. Líbal ho.

Atrei ničemu nerozuměl, ale líbal Tomáše nazpátek. A poprvé v životě byl ten, kdo potřeboval utěšit. „Jsi tady,“ mumlal pořád dokola.

„Jsem tady a patřím sem,“ odpověděl Tomáš šťastně. O tomhle přece vždycky snil.

Atrei mu položil ruku na týl a opřel své čelo o Tomášovo. „Patříš ke mně,“ rozhodl.

Odjeli spolu daleko do hor, ale už se nikdy nevrátili. Rodiče u hranic lesa čekali. Dny, měsíce a roky. Ale o chlapci, který mluví s lesem a narodil se ve městě, nikdo neslyšel.

Pěnkava odletěla zpátky do pouště a pár let poté umřela.

Za další roky, mnohem později, se na obloze v souhvězdí Bílé Vlčice objevily dvě nové hvězdy. Svítily velmi blízko u sebe a ze země se zdálo, že se dotýkají.

Autor: Klára Pospíšilová

KONEC


* Líbila se vám povídka? Můžete nás podpořit přes PAYPAL, komentářem, anebo tím, že budete i nadále číst.

14 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
Kateřina Teplá
8. 5. 2020 17:21

Nádherný příběh, i slza ukápla.

Májka
8. 5. 2020 18:44

Panejo… Tohle mě vážně rozplakalo. Je to skvělé! Není to ten typ povídky, kde se dají psát jednoduché komentáře a pochvala. Tohle…cítím se tak podivně. Kouzelně. Okouzleně. Spousta dalších emocí jen čeká, jestli je napíšu, ale ne… Tohle se totiž nedá vyjádřit pouze písmeny….

tina
10. 5. 2020 11:44

Úžasné…..

Karin
10. 5. 2020 21:31

Krása ani jsem nevěřila v tak krásný konec.

Radka
12. 5. 2020 0:49

Nemám slov… vím, že všechny vaše příběhy jsou geniální… ale po tomhle pomalu nevím jak dál žít… krása <3

samba
7. 6. 2020 22:27

Zajímavý svět. Krásné, poetické a tajemné. Dopadlo to tak, jak jsme všichni doufaly.
Soucítím s rodinou co marně čeká dny, roky a nikdy se nedočká. Sama jsem rodič a tak to vnímám jako velký smutek.

Anet
6. 8. 2021 19:51

Pání, tohle budu rozdýchávat hodně dlouho. Strašně krásný příběh, zanechal ve mě mnoho emocí a citů. Určitě se k příběhu někdy vrátím. Miluji takové příběhy. Strašně krásný holky, opravdu🖤