MEDVÍDEK


INFORMACE

Efram: Eva Pospíšilová

Koda, Niels: Klára Foldynová

VAROVÁNÍ: 18+

ČLANKY: Na úvod k Medvídkovi

ANOTACE

Říká se, že nezáleží na tom, co padne. Jde o to, co si člověk přeje vteřinu předtím, než minci chytí. 

V kapse nahmatám docela obyčejnou libru a vyhodím ji do vzduchu. Sledují mě přitom dva páry hnědých očí. Karamel a belgická čokoláda.

Panna a orel. 

Láska nebo…

Takže: Vyhodím minci. A vteřinu předtím, než ji chytím, řeknu s pohledem upřeným na toho, kvůli komu jsem už dávno ztracenej: „Vyhráls, medvídku.“


PONDĚLÍ

Po chodbě někdo chodí.

Clyde vždycky nadával na policajty, že to jsou kurvy, a že se o kluky jako my nestaraj, ale já s nima nikdy problém neměl. Až teď.

Opřu se čelem o stůl. V puse cítím nepříjemnou pachuť a určitě musím smrdět kouřem. Hadry, co mám na sobě, jsou, jak kdybych je vyhrabal z popelnice. I když je na nich merch.

Uchechtnu se. Vlastně mi to nepřipadá ani trochu legrační.

Takže: Po chodbě někdo chodí, a pak ten někdo konečně otevře. Je to James Novicky, státní obhájce. Už měsíc dělá – s neutuchajícím elánem – všechno pro to, aby mi pomohl. Prostě jeden z těch chlápků, co berou svoji práci smrtelně vážně. Má drahý hodinky a svetr.

Posadí se naproti mně, sundá brýle a unaveně si promne oči.

„Chci ti něco nabídnout,“ řekne. „Je to nestandardní, ale vysvětlil jsem jim, že jde o výjimečnou situaci. Po tom, co se tvoje matka nedostavila, bys musel strávit nějaký čas v dětském domově.“

Nehtem vyrývám do dřeva rýhu, dokud si nezapíchnu třísku. Jasně, že se nedostavila. Nemohla.

„No tak, ven s tím,“ pobídnu ho, možná trochu drze.

„Mohl bys nějakou dobu bydlet u mě. Než proběhne další řízení. Mám velký dům a dva syny, takže by sis nemusel připadat divně.“

Tím chce říct, že se nemusím bát, že by mě někdo z nich chtěl vojet? Usměju se. „Víte úplně všechno? Četl jste celej můj spis?“

„Ano.“

„A stejně byste si mě vzal do baráku?“

Taky se usměje. „Přijdeš mi jako hodnej kluk, to je všechno. Jestli ovšem nechceš, můžeš říct ne. Máš svobodnou vůli,“ připomene. Z desek vytáhne papír a postrčí ho ke mně.

Vykousnu si třísku z prstu a nakloním se. Povytáhnu obočí. Fakt je tam napsáno, že jde o dočasný svěření do péče.

James se dívá na moje potetovaný klouby.

Nechám papír papírem a ruce položím do klína. „Tak jo,“ řeknu prostě. „Asi půjdu radši s váma.“

Dojde ke dveřím a otevře je.

„To jako teď?“ zeptám se překvapeně.

„A kdy jindy? Dnešek byl náročný.“

Jdu poslušně za ním. Nasadím si kapuci, ale stejně mám pocit, že na mě všichni čumí. Policajti, sekretářka, chlap, co dává do automatu nový kelímky na kafe. Je mi to nepříjemný, a James to vycítí. Začne žvanit o svojí rodině. Rozvod. Pes, co připadl ženě. Syn, co se nedávno nastěhoval, po tom, co žil nějakou dobu s ní. Starší se jmenuje Niels a mladší Koda, nebo naopak.

Nevím.

Nejsem schopnej zapamatovat si víc než pár slov, moc jsem toho nenaspal.

„Váš syn se jmenuje jako ten medvěd z Medvědích bratrů? Teda, vy musíte mít smysl pro humor.“

Má stříbrnej Peugeot, jeden z novějších modelů. Ne lepší než auto mýho nevlastního fotra, ale pořád dost nóbl. Je mi skoro hanba sednout si na přední sedadlo a celou dobu myslím na to, že určitě páchnu.

Opírám se o okno.

Naštěstí nejedeme moc daleko. Cesta může trvat sotva patnáct minut, a i když je to centrum města, v ulici neparkuje moc aut. James zastaví u velkého baráku, a když vylezu, dojde ke mně a ruce vrazí do kapes. „Doufám, že tady budeš spokojenej. Moji kluci jsou prima.“

Podívám se na něj a povytáhnu obočí.

„Tak jsem to nemyslel, promiň.“

„Nejsem zas tak přecitlivělej,“ zamumlám tiše a rozejdu se ke vchodovým dveřím. Počkám, až otevře a vejdu dovnitř. Zkopnu boty a posunu je k botníku. Je tam měkký hnědý koberec, nový nábytek, a ve vzduchu voní jídlo.

Zakručí mi v břiše. Naposledy jsem měl jenom sýrový sendviče z automatu, který mi koupil taky on.

„Vy,“ začnu klidně, „jste nějakej samaritán?“

„Mám tu odpověď zjednodušit?“ zeptá se, zatímco si sundává bundu.

„Nojo.“

„Snažím se nebýt kretén.“

Pobaví mě. Z otevřených dveří ke mně doléhá zvuk zapnuté televize. Když nahlédnu dovnitř, vidím, že jde o prostorný obývák. Celá jedna zeď je prosklená, můžu přes ni vidět vysoké túje a bazén. Po všech těch místech, kde jsem poslední měsíce spal, je tohle naprostá pohádka.

Opřu se o futra a dívám se na nějaký animák, kde je pruhovaná zebra.

„Jdi dál,“ pobídne mě James. „Kluci! Přivedl jsem… další hladový krk. Tohle je Efram, bude tu teď nějakou dobu bydlet.“

Poslechnu a dojdu k sedačce. Koberec má příjemnou okrovou barvu. Sundám si bundu a trochu trapně ji držím v ruce.

Nejdřív si všimnu kluka, co sedí na zemi a opírá se o sedačku. Teda, vlastně si všimnu talíře, co má na klíně, protože to jídlo perfektně voní. Teprve když promluví a trochu otráveně se zeptá: „Co?,“ jako kdyby nevěřil svým uším, podívám se mu do očí. Jsou světle hnědé. Můžu jen hádat, jestli je to Koda, anebo Niels, a tak ho sám pro sebe nijak nepojmenuju. Má na sobě červenou mikinu a na hlavě šátek, aby mu odbarvené blond vlasy nepadaly do očí.

Viděl jsem spoustu krásných kluků. Šukalo mě spoustu krásných kluků. Ale on je fakt unikát.

Druhý z bratrů, podle všeho o něco starší, sedí na sedačce a nohy má natažené na konferenčním stolku, hned vedle nesmyslného množství jídla. Hraje si s přívěskem křížku, co má na krku. Vypadá stejně jako jeho bratr, akorát oči jsou tmavší, a vlasy taky.

Podívám se na Jamese, abych se zeptal, jestli si ze mě dělá srandu.

„Jak dlouho tu zůstane?“ protáhne ten starší.

James se zatváří káravě. „Ale no tak! Přece jsem vás učil přívětivosti. Eframe, tohle je Niels,“ ukáže na staršího. „A tohle je Koda. Kluci, seznamte se s Eframem.“

Neposlouchám ho, jenom kývnu, protože medvídek ke mně natáhne misku s bramborovým salátem. „Dáš si?“

Niels protočí oči v sloup, někam odejde, a po chvíli se vrátí s čistým talířem. Podá mi ho a já ho podám Kodovi. Je to řetězec trapných událostí a gest. A mně znovu zakručí v břiše.

„Co máš rád?“ zeptá se Koda a já chci říct, že jeho oči. „Máme tu kaši, fazolky, mrkev a čočkové burgery…“ Nevím, co jsou čočkové burgery, ale je mi to jedno.

„Cokoli,“ pokrčím rameny. Posadím se na madlo gauče a dívám se na animák. Pořád má zesílený zvuk, což mě uklidňuje. Mnohem horší by bylo ticho a vyptávání.

„Děkuji, Nielsi, žes donesl talíř i svému unavenému otci,“ povzdychne si James teatrálně.

Oba bráchové se na něj zaksichtí, z čehož usoudím, že ho prostě mají rádi.

Vezmu si od Kody talíř a začnu hltavě jíst. Vím, že mi bude špatně, protože jsem už dlouho neměl pořádný jídlo, a že jim nejspíš přijdu jak totální bezďák, ale kašlu na to.

Nejsem tu od toho, abych jim připadal cool.

„Copak ty nevíš, kde jsou talíře?“ usměje se Niels na otce.

„Vážně, tati, to už zapomínáš?“ zeptá se Koda přehnaně ustaraně a povytáhne obočí. „Jsem ti říkal, že stárne, Nielsi.“

„Jo. Rychleji, než bych čekal.“

„Hmm, zítra mu musíme pořídit kolečkové křeslo.“

Sleduju jejich slovní přestřelku, střídavě s pruhovanou zebrou v televizi, a vlastně se dobře bavím. S Janine jsme si taky kdysi dělali legraci jeden z druhýho.

Ochutnám čočkový burger a pokydám si mikinu. Nechci myslet na to, co bylo. Jsem vděčnej, že ta hnusná pachuť na jazyku zmizela.

„Vy jste ale spratci,“ řekne James pobaveně a odejde do kuchyně. Což znamená, že se stanu středem nechtěný pozornosti.

Olíznu si prsty a položím talíř na konferenční stolek. Nesnědl jsem toho tolik, ale vím, že jestli se nechci poblít na ten měkkej koberec – a ještě líp – jestli se nechci poblít na medvídkova záda, měl bych si dát pauzu.

„Takže? Kdo jsi?“ zeptá se Niels. Křížek schová za tričko. Když se usměje, vidím, že má rovné bílé zuby.

„Efram. Přesně jak říkal váš táta. Ty… Věříš v Boha?“

Fascinuje mě, když někdo věří v Boha. Přijde mi to podobně smysluplný jako házení hrachu na stěnu.

Niels sotva znatelně zakroutí hlavou. „Dostal jsem to jako dárek.“

„Pokrytče,“ zamumlá Koda.

„Sklapni! Ty jsi věřící, Eframe?“

„Proč se ho rovnou nezeptáš na to, co tě zajímá?“ Koda položí bramborový salát na stůl a otře si pusu. Tváří se otráveně. Vzpomenu si, co říkal James. Že je tomu mladšímu šestnáct.

„Nevšímej si ho,“ poradí mi Niels.

Jasně, že neposlechnu. „Co zajímá tebe, Kodo?“

„Jo, bráško, co tě zajímá?“

Koda se postaví a protáhne. Trochu se mu přitom nadzvedne tričko, takže zahlédnu jeho kůži. „Mě třeba zajímá, co tady děláš. Seš jeden z tátových případů, že jo? Cos provedl? Mám se bát, že mě v noci podřízneš?“

„Ježiši,“ zamumlá Niels a složí hlavu do dlaní.

„Nanejvýš přefiknu,“ odseknu. „Donesl bys mi sklenici vody?“ Obrátím se na Nielse, protože se zdá, že komunikovat s ním bude snazší. Ačkoli se reálně nechci bavit ani s jedním z nich. Jsou dva. Jsou zatraceně hezcí. Nepotřebuju větší problémy, než kdybych byl v děcáku.

Sednu si co nejdál a ani jeden z nich to neokomentuje.

Niels odejde pro vodu. Když se vrátí, řekne: „Táta musel odjet, volali ho. Prý ti mám vyřídit, že máš uklidit dům a vysát, Eframe. A umýt nádobí.“ Pak se zasměje. „Ne, ok, prý ať se tu chováš jako doma, dobře?“

„Přefikneš?“ zopakuje Koda konsternovaně, jako kdyby mu až teď došlo, co jsem řekl.

Radši se napiju, než abych odpovídal. Jsem unavený. Přitáhnu si talíř zpátky do klína a všechno dojím.

„Klid,“ odpoví Niels za mě. „Vsadím se, že děcka nepíchá.“

„Drž klapačku!“ naštve se Koda.

„Nebo co?“

„Nielsi, myslím to vážně. Neser mě!“

Nejspíš se hádají docela často. Byl jsem svědkem spousty hádek, takže mě to nemůže vykolejit. Přijde mi to spíš jako kočkování.

Všimnu si, že je Koda oproti bratrovi hodně emocionální. Rychle se vytočí. Na potvrzení mých slov hodí po Nielsovi ovladač a odejde. Slyším, jak vztekle dupe do schodů.

„Je podrážděnej,“ vysvětlí Niels, i když se na nic neptám. Začne přepínat televizní kanály a skončí u hudební stanice. „Dneska se s ním rozešel přítel.“

Ujistím sám sebe, že mě to ani trochu nezajímá. Ani. Trochu. Vždyť co je mi do toho, že je kluk, kterého jsem v duchu zařadil do kategorie těch nejkrásnějších bytostí, buzna?

Nic, však to říkám.

Clyde vždycky tvrdil, že nikdo není stoprocentní heterák. Přejedu si jazykem po zubech a uvolněně se opřu. Clyde toho tvrdil spoustu, sázel jedno moudro za druhým, hlavně když si dal dávku.

Chvíli se díváme na televizi a Niels už se na nic neptá. Jeho přítomnost je vlastně docela příjemná.

Vezmu talíř a odnesu ho do kuchyně. Na lednici jsou jejich fotky. Niels v moři a Koda, který se směje.

Možná usnu ve stoje… Jdu si prohlédnout dům. Baví mě, že působí nově, aniž by byl vyloženě sterilní. Dotýkám se zábradlí, zatímco jdu do patra. Je tam hned několik dveří a všechny na sobě mají jmenovku.

Niels. Koda. U těch druhých zastavím, trochu váhavě, a zaklepu.

„Chcípni!“ ozve se z druhé strany.

„Dík,“ řeknu klidně, když vejdu dovnitř.

Koda sedí na zemi a opírá se o postel. Všude kolem se povalují věci – oblečení a učebnice. Na zdech jsou plakáty sportovců a tanečníků, většinu z nich neznám. „Přišel jsem se omluvit. Neměl jsem to říkat. A nemyslím, že tady budu dlouho. Nemusíš se bát. Neudělám nic, co bys sám nechtěl.“

„Co ti ten pičuš… Ježišimarja, on ti to řekl, že jo?“

Pokrčím rameny. Protože ano, ten pičus mi to řekl. „Můžu se u vás vykoupat? Dáš mi čistou osušku a tak něco?“

Chvíli na mě zírá, jako kdyby nechápal, co po něm chci. Přitom musí vidět, že nevypadám zrovna čerstvě. „Vem si pokoj pro hosty.“ Vstane, projde kolem mě a otevře dveře, které nemají jmenovku.

Je to velká místnost s manželskou postelí a vestavěnou skříní. Skrze zavřené okno se dovnitř dere slunce.

„Koupelna je na chodbě, ty dveře na konci. Jsou tam i čisté ručníky.“ Koda se opře o stěnu a nespouští ze mě pohled. „A kdybys v noci potřeboval píchat, jdi za bráchou. On je na to expert.“

Nevím, proč říká takový hovadiny. Ale vypadá přitom šíleně roztomile, a tak ho obejmu. Musím páchnout, určitě, a on oproti mně krásně voní. Dám mu pusu do vlasů, pustím ho a projdu kolem něj do koupelny. Nevidím, jak se tváří, ale já se trochu šklebím. „Dík,“ prohodím přes rameno.

„JE TO BUZNA!“ zařve to pako na celej barák. Až sebou trhnu.

A zezdola se ozve Niels, stejně nahlas: „JÁ VÍM, POZNAL JSEM TO V PRVNÍ CHVÍLI.“

Protočím oči v sloup a zavřu se v koupelně. Doslova ze sebe strhám oblečení a vlezu do sprchy. Pustím horkou vodu a zavřu oči. Chvíli stojím na místě a opírám se o kachličky, ale potom si sednu. Všechna špína mizí někam do odpadu.

Nebrečím. Už je to dlouho, co jsem naposledy brečel. Ne že bych byl vyloženě otupělej, ale nemůžu prořvat každej den. Kdybych měl uronit slzu za všechno, co mě bolelo, asi bych se utopil.

Sáhnu pro sprcháče a jeden po druhým očichám. I šampóny. Umyju se aspoň třikrát a rozhodnu se, že tam budu do té doby, dokud poteče teplá voda.

Po dvou hodinách, když mám na prstech varhánky, si uvědomím, že v tomhle baráku teplá voda nejspíš nikdy nedochází.

Vezmu jednu z čistých osušek a pořádně si vysuším vlasy. Zachumlám se do ní a znovu zívnu. Jdu do pokoje, co mi byl přidělenej, a nechávám za sebou mokrý ťápoty. Otevřu skříň a najdu čistý oblečení. Nevím, jestli patří klukům, anebo jestli ho James koupil pro všechny případy. Vyberu si černý tričko a rifle, trochu sepraný.

Je to divný. Je to divný, protože si přijdu tak vděčně, a přitom, kdyby na světě existovala spravedlnost, byl bych teď u sebe v domě. Se svejma penězma, o který jsem přišel.

Sejdu do kuchyně. „Můžu si vzít džus?“ zeptám se nahlas, ale nikdo neodpoví. Z obýváku je pořád slyšet televize. Pokrčím rameny, otevřu lednici a nakonec vyberu colu.

Posadím se na barovou židli, podepřu si hlavu a zírám z okna.

Nemám tušení, jak dopadne soud. Nejhorší možnost je pasťák, ale to mi prostě přijde nemyslitelný, jak nějakej šílenej cejch, co už mi nikdy nikdo neodpáře.

Do místnosti vběhne medvídek. Když mě uvidí, zarazí se. Nezdá se, že by trucoval. Nakloní se blíž a vyhlédne z okna: „Co tam vidíš?“

Ta vůně.

Sáhnu do kapsy pro mobil, ale pak si uvědomím, že jsem ho nechal v bundě, a tak vezmu colu, protože nevím co s rukama, a začnu odlupovat etiketu. „Udělej mi kafe a já ti to řeknu.“

„Vidíš tam duchy, je mi to jasný.“ Otevře skříň nad dřezem a vytáhne pixlu s rozpustnou kávou.

Vlastně nemám kafe rád, ale líbí se mi pozorovat Kodu, jak bere hrnek, lžičku, a z lednice vyndává mléko a očichá ho. Líbí se mi on, jo, není třeba, abych před sebou cokoli hrál. Je přesně můj typ. Drzej blonďák, v mikině s kapucí, o něco mladší než já.

Je přesně ten, o kom jsem snil, když mě šukali mnohem starší.

„Duchy minulosti,“ zamumlám unaveně. „Kde máš mámu?“

„Naši se rozvedli. Jsou to skoro dva roky. Máma teď žije dole v Grand Country, ještě s jedním bráchou a ségrou. Já tam bydlel nějakou dobu taky. Ale asi před pěti měsíci mě… Jsem se přestěhoval sem.“ Když konev cvakne, zalije kafe a přisune ho ke mně. „Kde máš mámu ty?“

„Tě co?“ zeptám se, i když tuším odpověď.

„Vykopla!“

„Za co? Za to, že jsi teplouš?“ Vezmu cukřenku a trochu to přeženu. „Řekni mi všechno. Neexistuje příběh, kterej bych ještě neslyšel. Aspoň ne v nějaký podobný verzi.“

Koda zvedne ruce do vzduchu a protáhne obličej. „Buu, jsem nezajímavej a můj příběh je neoriginální.“ Vyloží si to úplně špatně. „No tak v tom případě ho nepotřebuješ slyšet!“

Než stačím cokoli říct, odejde. Zase ho slyším dupat. Rozhodnu se, že to bude jeho poznávací znamení.

Místo něj přijde Niels, jako kdyby se domluvili. Ale možná jim James prostě jenom řekl, že bych neměl zůstávat delší dobu o samotě. „Čím jsi nasral bráchu?“

Pokrčím rameny. „Ptal jsem se…“

„Na přítele? Na matku? Na školu? Na holky? Na život? To všechno ho štve.“

„Nejste si moc podobní,“ řeknu po chvíli a zkontroluju palec, ve kterém jsem měl třísku. „No není všechno tohle srandovní?“

„Co přesně?“

„Vážně bych vás mohl zabít. Váš otec je trochu blázen, v tom má Koda pravdu. Netuší, že…“ Zasměju se a seskočím z barové židle. Vezmu jenom colu, kafe tam nechám. „Půjdu se dívat na televizi?“ zeptám se Nielse, jako kdybych čekal, že rozhodně za mě. Nakonec, na nic, co je v tomhle domě, nemám právo.

Vůbec na nic, připomenu si, když si vzpomenu na Kodu.

Niels má nejspíš dobrej odhad, protože mě chytí za rameno. Na rozdíl od Kody není menší ani o centimetr, naopak se zdá, že mě o kousek převyšuje. „Vypadáš jako milej kluk a já tátově úsudku věřím. Ale jestli bráchovi ublížíš, zlomím ti obě nohy. Tady se o takových věcech nežertuje, jasné?“

Podívám se na jeho ruku. „Líbí se ti, když se mě dotýkáš?“ zeptám se chladně.

Protože mně ne. Ukročím dozadu.

„Ty seš docela poklad, co?“ zamumlá Niels a prohrábne si vlasy. Nemá tušení.

„Snažím se, dobře? Myslíš si, že z toho mám radost? Že je to děsná sranda, být někomu na obtíž? Tak já ti řeknu tajemství. Není. Tvýmu tátovi jsem vděčnej. A s tou vděčností jsem k vám domů přišel, ale nenechám si vyhrožovat, do hajzlu.“

„Když nebudeš mít blbý kecy na Kodu, budeme v pohodě.“ Usměje se a já v tu chvíli nechápu, o co mu jde. Nejspíš se tvářím podezíravě a otráveně, protože znovu promluví a úplně změní tón: „Klid. Seš tu vítanej. Mně nevadíš a brácha je… prostě brácha. Jak jsi říkal. Vlastně jsme si dost podobní, on a já. On má zlomený srdíčko, tak je protivnej. Za pár dní bude v pohodě.“

Prohlížím si ten jeho dokonalej americkej úsměv. „Něco si ujasníme, bereš?“

„Beru.“

„Nechci spát s tvým bráchou, ani s tebou.“

„Dobře,“ odpoví po chvíli a mě napadne, že kdybych si kleknul a vykouřil mu, nijak by neprotestoval. Poznám to. Poznal jsem stovky, když jsem je potkával na ulici a přemýšlel, koho oslovit. Poznal jsem to skoro vždycky. A když ne, tak… Nakonec se každá modřina zahojí.

„Máš rád detektivky?“ zeptám se přátelsky. Už kvůli Jamesovi. Nechci, aby litoval toho, že mě vzal k sobě domů.

„Celkem jo.“

„Chtěl bych se podívat na Vraždu v Orient Expressu,“ plácnu a on se usměje. Nabídne, že udělá popcorn, a nechá mě, abych vybral, jestli chci slanej, anebo sladkej. Poslouchám lupání v mikrovlnce a pak si nacpu do pusy celou hrst, zatímco nesu misku do obýváku.

Svalím se na gauč, a když si Niels přisedne, položím misku mezi nás.

Díváme se na Hercula Poirota. Clyde vždycky říkal, že ho irituje ten knír, ale podle mě je to nejlepší detektiv na světě.

„Máš rád filmy?“ zeptá se Niels po chvíli. Chceme si vzít popcorn zároveň, a když se jeden druhého dotkneme, ucuknu.

„Každý má rád filmy. Neznám nikoho, kdo by neměl. Líbí se mi starý filmy, z doby, kdy ještě neexistoval zvuk. Slova někdy všemu ubíraj smysl.“

Vyloží si to tak, že má být ticho, usměje se a zmlkne.

Položím misku na zem, jazykem zajedu ke stoličce, kde mi zůstal kus kukuřice a lehnu si. Hlavou k Nielsovi. Třu o sebe zmrzlý chodidla. Nenapadlo mě pootevírat šuplíky a hledat ponožky.

Niels si toho všimne a vstane, aby přese mě přehodil deku.

Je to hezký gesto. Podívám se na něj. Dojde mi, že taky příjemně voní, i když jinak, než jeho bratr. Přitáhnu si deku až k bradě. „Pohlaď mě,“ vyhrknu samovolně. Měl bych se kousnout do jazyku a zastydět se, ale nejspíš to v sobě nemám.

Svlíknul jsem se tolikrát.

„Nemyslím, že je to dobrý nápad,“ opáčí klidně a já jsem si v tu chvíli stoprocentně jistý, že už někdy s klukem spal. Kdyby byl hetero, zeptal by se, co to po něm kurva chci.

Pobaveně zvednu jeden koutek. „Tak mi aspoň polož ruku do vlasů,“ zaprosím.

„Jednoho bláznivého bratra už mám,“ postěžuje si. „Čím jsem si vysloužil dalšího?“

Vyžádanej dotek je v pohodě. Všechny ostatní ne. Zavřu oči, a když ucítím jeho ruku ve vlasech, pohltí mě zvláštní mír, umocněný tím místem.

„Já přece nejsem tvůj brácha,“ zamumlám a zívnu.

„Ne, to nejsi.“ Pohne rukou a po chvíli už mě doopravdy hladí. Skoro líně. Probírá se mými vlasy a cuchá je.

Napadne mě, jaká je to ironie, že skončím v baráku se dvěma hezkými kluky, co…

Usnu.

ÚTERÝ

Někdo na mě zírá. Zamručím a pokusím se schovat pod deku, jenomže jsem do ní úplně zamotanej.

Překvapí mě, že necítím zimu, ani zatuchlinu, smrad kouře a chlastu. Olíznu si rty. Mám trochu žízeň, ale jinak si připadám spokojenej.

Což je tak nezvyklej pocit, že mě úplně probere.

Nade mnou stojí Koda a v ruce drží misku s cereáliemi. Na sobě má zelenou mikinu, co mu ladí k blond vlasům. Než mi dojde, že zabírám celou sedačku a měl bych se posunout, protočí oči v sloup a sedne si na zem. Pustí televizi, dětský kanál, kde běží animák. Myš a kocour spolu zápasí a mlátí se pánví.

Koda se zasměje a jeho smích se mi vpije do kůže. „Víš,“ řeknu klidně, „že se ten medvěd z Medvědích bratrů jmenuje jako ty?“

„Ve skutečnosti je pojmenovaný přímo po mně. Máma pracuje ve Walt Disney studiu.“

„Však přesně to jsem si myslel.“ Posadím se. V hlavě se mi promítne včerejší přelíčení. Chci si dojít pro vodu, ale místo toho zírám na televizi a užívám si, že nemusím vůbec nic.

Šťouchnu Kodu bosou nohou. „Tak řekneš mi ten příběh? O sobě. Proč tě máma vyhodila.“

Niels byl docela důrazný a jednoznačný, když mě nabádal, abych brášku neprovokoval. Zpětně si ale myslím, že prostě jenom žárlil.

Usměju se, když si Koda nacpe plnou pusu cereáliemi. Trochu huhlá: „Však jsi to už uhodl. Nic víc v tom není.“

„Takže šlo o tvoji orientaci?

„Načapala mě se spolužákem v posteli.“ Přiloží si misku ke rtům a vypije mléko. Potom se na mě otočí.

„Aha, a proto se s tebou rozešel tvůj přítel? Taky tě načapal?“

Věnuje mi jeden z těch kyselých výrazů, kdy je očividný, že si o mně myslí jen to nejhorší. Nakloní hlavu na stranu. „Ne. Ten spolužák byl můj přítel. A dal mi kopačky, protože je prej Grand Country daleko. Láska evidentně platí, jen pokud je v dojezdové vzdálenosti maximálně hodinu. Hodinu a deset minut už je prostě moc.“

Vstanu, vyhnu se jeho pohledu a začnu skládat deku. Způsobně ji přehodím přes madlo gauče. „Já bych za tebou jel klidně přes Transsibiřskou magistrálu.“

A to je kurva daleko.

Když si všimnu jeho výrazu, lituju, že jsem nedržel hubu. Je v něm něco… Ošiju se.

Otevře pusu, ale dovnitř vejde James: „Dobré ráno!“ zahlaholí. Vypadá unaveně a zapíná si hodinky. Netuším, kdy se vrátil domů. „Dneska toho mám hodně. Musím odejít do práce dřív. Co máte v plánu?“

Niels nakoukne dovnitř a opře se o futra. Usměje se na mě. Má na sobě košili a vypadá jako surfař, což se vzápětí potvrdí, když řekne: „Jdu s kámošema surfovat. Budeme dole na pláži.“

„Já mám sraz se skupinou. Dneska trénujem v parku.“ Koda vezme prázdnou misku a položí ji na konferenční stolek. Zasměje se, když animovaná myš sejme kočku pánví.

„Výborně,“ pokývá James hlavou. „Eframe, ke komu by ses chtěl přidat?“

„S jakou skupinou?“ zeptám se medvídka.

„S taneční skupinou,“ ušklíbne se jeho bratr. „Koda je baleťák.“

„Je to streetdance, ty idiote!“

„Kluci!“ vloží se do toho James, očividně unavený z představy, že by měl řešit domácí hádky mezi syny, po tom, co celý den řeší krádeže, znásilnění a jiný shity.

„Nějak se zabavím,“ navrhnu. „Nerad bych někoho obtěžoval.“

„Víš,“ začne James opatrně, „nechci, abys to bral špatně, Eframe, ale byl bych klidnější, kdybys byl s některým z kluků. Nemůžu tě tu nechat samotného, jak jistě chápeš. Teď mám za tebe zodpovědnost.“

Je mu to nepříjemný a mně taky. Zadívám se do podlahy. Možná se prostě bojí, že seberu plazmovku, hodím ji do nákupního košíku a za rohem střelím, jenom abych měl na drogy. Stejně jako v Requiem za sen. Což je prostě strašně špatně. Já přece nikdy nefetoval. Jenom párkrát, když něco donesl Clyde.

„Vědí to?“ zeptám se klidně.

„Ano.“

„Co?“ Koda se podívá na Jamese.

„Sklapni,“ odpálkuje ho z nějakýho důvodu Niels.

„Ježiši! Se neposer!“

Taky se podívám na Jamese, ale když promluvím, mluvím ke všem. „Že jsem spal s klukama, za peníze.“

Skoro je to pravda. Nejstarší kluk byl jenom o trochu starší než James.

Zavládne trapný ticho. Přeruší ho Niels a já k němu pocítím sympatie. Dokonce mu odpustím ten včerejší výstup kvůli bráškovi. Odlepí se od futer a dojde blíž. „Můžeš jít klidně se mnou,“ řekne s nezájmem, jako kdyby potkával šlapky každej den. „Nevadí mi to.“

„Tss,“ udělá Koda. „Mně taky nevadí, když půjde se mnou.“

„Cítím se úplně jako součást rodiny.“ Teatrálně rozhodím rukama, abych tu trapnost aspoň trochu smazal. „Tak žádanej.“ Sáhnu do kapsy a vytáhnu penci. Jediný peníze, co mám u sebe.

Clyde vždycky říkal, že nezáleží na tom, co padne, ale na tom, co si člověk přeje sekundu před tím, než minci chytí. „Panna,“ řeknu a ukážu na Kodu. Vyhodím penci do vzduchu, chytím a připlácnu na hřbet ruky.

Je tam orel. 

„Vyhráls,“ řeknu medvídkovi.

Koda mi věnuje dlouhý pohled. „Tak se běž obléct. Chci vyjít kolem deváté.“

***

Když se vrátím dolů, na baru jsou noviny. Vezmu pomeranč, začnu ho loupat a začtu se do nich.

Smrt, autonehoda, vražda, daňový úniky. Pokládám na ně slupky.

Koda se zjeví jako duch. Má na sobě tepláky a černý tričko. „Umíš tancovat?“ vypálí.

Podám mu měsíček pomeranče a čekám, než si ho vezme.

„Neumím.“ Otevřu lednici, a když si uvědomím, že na mě pořád civí, řeknu: „Je v pohodě, když si vezmu sprite?“

„Šumák,“ pokrčí rameny.

„Fajn. Tak můžeme jít. Mám předstírat, že jsem tvůj brácha, anebo že jsem tvůj?

„Kamarád. Klidně můžeš předstírat, že jsi můj kamarád,“ odpálkuje mě. Vyjdeme před dům. Je úlevný, že se nemusím starat o to, kde vezmu peníze, a kde budu večer spát.

Nastavím tvář slunci a rozdělám plechovku. Srovnám s Kodou krok. Vede mě k parku, podél laviček a důchodců, co venčí zakrslý psy.

„Táta neříkal, jak dlouho u nás zůstaneš?“ zeptá se.

„To se uvidí. Všechno záleží na tom, jak dopadne soud. Proč? Chceš, abych vypadnul?“

„Ani ne. Jen se tak ptám. Cos vlastně provedl?“

Je fajn, že automaticky nepředpokládá a nedělá závěry. Asi ho ani na chvíli nenapadlo, že bych mohl mít postih za to, čím jsem se živil. Nevím, jestli jsem mu vděčnej. Znovu si ho prohlédnu, i když ho znám nazpaměť.

Nenajdu na něm nic, co by se mi nelíbilo. A přitom se kurevsky nehodí, aby se mi líbil. Radši se napiju. „Vloupal jsem se do baráku svýho nevlastního fotra s úmyslem sundat jeden z těch krásných starých mečů, co visí na zdi v jeho pracovně, a rozříznout ho v pase.“

„Znásilňoval tě.“

Rozkašlu se. „Co? Ne. Nikdy se mě ani nedotkl.“

„Proto jsi ho chtěl rozříznout vejpůl?“ zeptá se pochybovačně. Nejspíš vážně uvěřil tomu, že jsem chtěl přesně tohle… Faktem je, že to bylo mnohem složitější.

A jestli jsem fotrovi přál smrt… Autonehodu možná. Já bych si s ním nechtěl špinit ruce.

„Ublížil mojí matce,“ řeknu upřímně. „Vážně hodně. Ale ona už si nevzpomíná. Lidi rádi zapomínaj na to, když jim někdo, koho mají rádi, způsobí bolest, že jo?“

„Nevím.“

Dívám se na něj, jestli mi to jeho nevím nemá náhodou sdělit víc, než se na první pohled zdá. Ale znám ho sotva den, nemůžu přečíst všechny emoce. Vytáhnu se na špičky a utrhnu list. Začnu ho trhat na kousky.

Koda nejspíš nikdy nemusel prosit o teplou postel, nebo trochu jídla.

Já bych taky nemusel, kdyby se tenkrát pár věcí neposralo. Měl jsem před sebou hezkou budoucnost. Škola, kámoši, cestování.

Člověk by se neměl týrat kouzelnou formulí: co by, kdyby. Většinou se mi to daří. Jenom občas, docela výjimečně, ji mumlám před spaním, když mám jistotu, že mě nikdo neslyší.

Jdu za medvídkem doprostřed parku, kde je něco jako kamennej parket. Poskakuje po něm několik holek a kluků v našem věku. Všichni na sobě mají podobný hadry.

Samej merch.

Ušklíbnu se. Vylezu na lavičku a sleduju, jak tancují na hudbu z repráku. V klubech jsem byl mnohokrát, stejně jako v buzna barech, ale tohle je jiný, a líbí se mi to mnohem víc, protože netancujou pro peníze.

Koda se hodně směje a vypadá šťastně. Skoro bych řekl, že tancuje ze všech nejlíp. Doběhne ke mně, sebere vodu a odhrne si vlasy, co mu vylezly zpod čelenky.

„Nechceš to zkusit?“ zeptá se zadýchaně.

„Ne.“

„Dělej, ty bábovko. Nikdo se na tebe nebude koukat. Jen já.“ Chytí mě za ruku. Je zpocená a hřejivá, úplná podpásovka, takže se nechám vláčet jako děcko doprostřed. Pár lidí ukáže zdviženej palec. Nevím, jestli jim nakonec vážně řekl, že jsem jen kámoš.

Předvede pár tanečních kroků a já je zopakuju. Vypadá pobaveně. Všechno se slije do rozmazaný šmouhy, existuje pro mě jenom on.

„Znovu, musíš se víc zhoupnout,“ přikáže.

„Jak přesně?“

Poklepe si na čelo, ale ukáže mi to. Je tak… Znám ho třiadvacet hodin. Nemůžu se zamilovat.

O čtyřicet minut později sebou fláknu do trávy a ruce založím za hlavou. „Respekt, Kodo. Fakt. Jsi moc dobrej. Jak dlouho tancuješ?“

„Začal jsem někdy v pěti letech. Ale tancuju odmala.“ Podá mi vodu. „Nezajdeme na jídlo? Mám docela hlad. A táta mi dal nějaký prachy navíc, takže…“ Uhne pohledem a zadívá se do země, ale těžko se může cítit trapněji než já.

„Jo, chápu. Měl bych jít s tebou, aby si nedělal starosti. A měl bych za sebe nechat zaplatit, což je dost nepříjemný.“ Vstanu a opráším si zadek. „Můžu počkat tady,“ plácnu.

„Ty nemáš hlad?“ Koda přimhouří oči.

„Nojo, vždycky si myslíš, že máš nějakou hrdost, dokud nepřijde hlad,“ zamumlám vážně, a pak se rozesměju.

Nevěřícně zakroutí hlavou. „Panebožeee, zas z toho nedělej kovbojku. Chceš, abych pozval i někoho z party, aby ses necítil špatně? Vyber si, je mi to jedno.“

„Ne, pojďme sami. Může to vypadat skoro jako rande.“ Rozejdu se, ale pozpátku, tak, abych na něj viděl. „Jak dlouho o sobě víš, že jsi gay? Odjakživa?“

„Ty se mě furt na něco vyptáváš. Já nevím. Od třinácti? Čtrnácti… Ne, počkej, od dvacátého třetího března 2016. Došlo mi to ve dvě hodiny a třináct minut ráno, když jsem se probudil, úplně zpocený, protože se mi zdálo o raccích.“

„Ty seš vůl,“ usměju se. „Doufám, že máš balík peněz. Sním toho hodně.“

„To se neboj. Takže – jak moc osobní otázky ti můžu pokládat?“

„Těžko říct,“ rozhodím rukama. „Prostě se zeptej a já buď odpovím, anebo tě strčím pod auto. Jsem strašně impulzivní.“

Vyplázne jazyk. Vezme mě do malé vietnamské restaurace a vybere stůl u okna. Dáme si nudle se zeleninou, oba dva, a nezávisle na sobě taky colu. S Kodou je spousta věcí jako hra, zábavná a hřejivá. Musím si ale připomínat, že ho spíš fascinuju, než aby v tom bylo něco víc.

Prohlíží si moje potetované klouby. „Takže ty seš taky gay,“ řekne z ničeho nic.

Vezmu hůlky a naberu na ně nudle. Koda mě napodobí, i když mu okamžitě spadnou zpátky do talíře, a taky na ubrus.

„Jo,“ zasměju se. „A jo, myslím si o tobě, že jsi vážně strašně hezký.“

„Spal jsi s Nielsem? Dneska v noci?“

Být děvka je celkem stigma. Rozhodně pak těžko vysvětlujete, že jí nejste každou sekundu svýho podělanýho života. „Záleží ti na tom?“

„Vlastně ne,“ zamumlá, ale zdá se, že ho chuť k jídlu úplně přešla. Přehrabuje se v talíři a zírá na mě.

Protočím oči v sloup. „Ne, nespal jsem s ním. Copak ty se mnou chceš spát?“

Má výraz totálního medvíděte. Nejsem si jistej, jestli si to uvědomuje. „Udělal bys to?“

Moje první myšlenka je anoNe! Špatně polknu, a tak sáhnu pro sklenici coly. Je úplně ledová a bublinky mi vletí do nosu. „Když mi dáš jeden dobrý důvod,“ vydoluju ze sebe nakonec.

 „Potřebuju zapomenout na svého přítele. Vážně nutně na něj potřebuju zapomenout.“

Jestli mě život na ulici něco naučil, tak: Nelhat sám sobě. Aspoň většinou. Takže si nelžu, když přiznám, že mě Kodův důvod bolí. A nepokouším se nakecat sám sobě, že by to bolet nemělo.

Podívám se na svoje ruce. Možná mi prostě jenom chybí lidský kontakt.

Proto bylo tak hezký, když mě Niels hladil ve vlasech.

 „Myslím,“ řeknu opatrně, „že mi tohle nestačí.“

„Jasně. Líbíš se mi.“

Podá to jako neprůstřelnej argument. Znal jsem chlápka, co rozdával na rohu ulice noviny. „Sex na jednu noc,“ rozumoval a dělil se o brko, „znamená, že seš zoufalej. Seš zoufalej, Eframe?“

„Eframe?“

„Ty se mi taky líbíš,“ přikývnu pomalu. Odsunu misku a pohodlně se opřu.

Mlčíme. Vezmu párátko a zabodávám ho do ubrusu.

„Jdu domů,“ oznámí Koda po chvíli. „Jdeš taky, nebo – Nemusím tě přece hlídat.“

„Jo, půjdu s tebou.“ Čekám na něj venku, než zaplatí, a kopu do štěrku. Když přijde, tváří se jako kakabus, a tak ho píchnu prstem do tváře.

„Co je?!“ vyhrkne. „Mám tam něco?“

 „Jo, tady.“ Nakloním se k němu a stisknu mu nos. Ukážu překřížený prsty. „Mám tvůj nos. Chceš ho vrátit?“

 „Jasně, že jo. Co mám udělat, abys mi ho dal?“

„Řekni mi, proč ses ptal na Nielse. Copak on tohle dělá, když k vám někdo přijde? Prostě ho přetáhne?“

Koda na mě zírá tak dlouho, až mám pocit, že ho moje otázka z nějakýho důvodu urazila. „Vsadím se, že se mu líbíš,“ pokrčí nakonec rameny. „Brácha je mnohem zkušenější než já.“

„Jsi radši dole nebo nahoře?“ zeptám se. Vzápětí bych si za to nejradši nafackoval, ale to už za mě udělalo tolik lidí. Zasměju se.

„Tak vrátíš mi zpátky můj nos, nebo co?“

Jasně, že nevrátím. Strčím si ho do kapsy.

Koda se nafoukne, tak mu prohrábnu vlasy, a u toho chci taky zůstat. Takže nechápu, jak je možný, že ho vzápětí přitahuju blíž k sobě a líbám na rty. Otírám se o ně a mazlím se s nimi. Jsou sladký, jsou jenom pro mě.

Přejedu po nich jazykem a nejspíš tím něco nechtěně aktivuju, protože Kodovi úplně přeskočí. Pověsí se na mě jako opičák a jeho jazyk ucítím až někde na patře. Natlačí se co nejblíž, tak, že se dotkneme klínem, což by za jiných okolností mohlo být sexy.

Jen kdyby to nebylo tak vlezlý.

Sevře mě přes kalhoty a já se odtáhnu. „Takže nahoře,“ konstatuju. „Nebo by sis možná přál být nahoře. Mít věci pod kontrolou. Nemám pravdu?“

„Takže co? Chceš, abych ti zaplatil?“

Jako kdyby mě polil ledovou vodou. Veškerý vzrušení je pryč. „Nelíbáš tak dobře, abych s tebou chtěl šukat,“ odseknu naštvaně.

Tváří se ublíženě. Debil. Otočím se k němu zády a jdu domů. Nedoběhne za mnou, ani na mě nezavolá.

Pořád ho cítím na rtech, a tak si je otřu do rukávu.

***

V kuchyni je Niels – střídání stráží. Sedí na lince, komíhá nohama a v ruce drží misku s kaší. Působí právě tak klidně, že mě vytáčí úplně stejně jako jeho bratr. A jeho téměř totožně vykrojená pusa tomu ani trochu nepomáhá.

Místo pozdravu něco zamumlám a pustím vodu. Skloním se nad dřezem a piju z kohoutku.

„Kdes nechal bráchu?“ zeptá se.

„Taky mi nabídneš peníze za sex? Tak schválně, na kolik si mě ceníš?“ Prohlédnu si ho a pak se otočím na místě, aby si on mohl prohlédnout mě.

„Koda ti nabídl peníze, aby…? To je debil.“ Položí misku s kaší a seskočí z linky. Protáhne se. „Ptáš se, kolik bych ti dal? Ani korunu. Chtěl bych, abys to udělal, protože se ti líbím.“ Otevře lednici a vytáhne krabici mléka. „Spát s někým za peníze není ono. Brácha je ještě blbej. On… Neměl bys s ním spát, Eframe.“

„Už jednou jsem ti řekl, že s vámi nebudu spát.“

„Já vím, to je v poho.“ Netváří se, jako kdybych ho ranil. Buď to má na háku, protože se u jeho postele stojí fronta, anebo je arogantní a myslí si, že za ním dřív nebo později stejně dolezu. „Chceš kouknout na nějaký film?“ Tipoval bych, že správně je ta druhá možnost. „Nebo chceš být raději sám?“

Promnu si spánky. „Ty – vy… Oba jste gayové? Jako vážně? Jak moc je tohle pravděpodobný? A proč jsem s vámi v domě?“ Dojdu ke skříni, ze které bral Koda kafe, a aniž bych se zeptal, vytáhnu balíček sušenek.

„Mně se líbí i holky,“ pokrčí Niels rameny. „Ale… Sorry, že to říkám, ty seš kurva hezkej. Zvládnu to, ale bude to těžké.“ Pak se rozesměje a ten smích mi úplně zvoní v uších.

 „Půjdu spát.“ Ukážu na sušenky, aby pochopil, že jsou moje. Jednu si strčím do pusy. „A zamknu se před vámi, aby bylo jasno.“ Idioti. „Počítám, že mě máš zítra na starosti ty?“ zeptám se ještě ve dveřích. „Musíte být na tátu hrdí. Jsem jen o trochu lepší dárek než pes.“

Vlastně jsem o dost lepší dárek než pes, ale to nemusí vědět. Pro mě z toho žádný výhody neplynou. Pořád jsem delikvent. Pořád mám kurevskej průser.

„Nemusíš se mnou chodit. Věřím ti. A táta se to nemusí dozvědět. Jestli si se mnou nepřipadáš dobře, tak klidně zůstaň tady. Ale když půjdeš, budu rád.“

Má mnohem tmavší oči než Koda. Ty Nielsovy jsou skoro jako belgická čokoláda. Přikývnu, sám pro sebe, a podívám se na sušenky. Nula tuku, málo cukru, bez přidanýho palmovýho oleje.

Nepatřím do jejich světa. Já jsem ten, co rozbil automat, když chtěl Clyde Snickersku.

„Rozmyslím se,“ řeknu klidně.

V pokoji vytáhnu telefon, ale nemám dost odvahy ho zapnout. Z okna vidím na bazén. Niels chodí kolem se síťkou a vytahuje listy a hmyz.

Zatáhnu žaluzie. Může být sotva pět odpoledne, ale když si přetáhnu deku přes hlavu, okamžitě usnu.

STŘEDA

Víc jak dvanáct hodin spánku může těžko zvrátit deficit, co jsem si pěstoval několik měsíců, ale stejně se cítím líp, když ráno otevřu oči.

Z Kodova pokoje zní hudba. Vůbec mě nezajímá, proč je vzhůru tak brzy, ani kdy se vrátil domů.

Zavřu se v koupelně a praštím do zdi.

Na rozdíl ode mě má můj penis hodně otázek. A fakt by chtěl vědět, jestli je Koda radši dole, anebo nahoře.

***

Zrovna dojídám druhý toust, kečupem nasáknutý tak, že se láme napůl, když do kuchyně vejde Niels. Má na sobě kraťasy a rozepnutou košili. Působí spokojeně, jak kdyby si zašukal.

Olíznu si prsty. „Půjdu s tebou k moři. Stejně nemám nic lepšího na práci.

„Už jsi někdy surfoval?“

„Ne. Ale mám rád vodu. Plavu docela dobře. Byl jsem ve školním týmu… Kdysi.“

Věnuje mi zvláštní pohled, a pak někam odejde. Vrátí se s prkem, co má vybledlou okrovou barvu.

„Můžem jít.“ Do vlasů si zastrčí sluneční brýle. Vypadá jako jeden z těch krásných kluků z placených porno kanálů, a nejspíš to o sobě moc dobře ví.

Jdeme po kamenité cestě. Překvapeně si uvědomím, že pláž je odtud nedaleko, takže nejspíš nejsme úplně v centru.

„Tys žil s tátou sám, než přišel Koda?“

„Nojo. Já jsem… Věděl, jaká je máma. Ona je proti všemu, co se jen trochu vymyká. Koda byl dlouho oblíbený syn. Když ho před pěti měsíci vyhodila, hodně ho to zasáhlo.“

„Takže tvůj brácha je ten, co se léčí ze vztahu, kterej nevyšel, a ty se rád bavíš. Chápu to dobře?“

Niels se rozesměje. „No když to řekneš takhle, tak asi jo.“

Vezmu si z toho, že ať je jejich matka jakákoli, musí být totálně nádherná, protože jinak nechápu, po kom oba jsou. Protože když se Niels vysvleče z košile, nemůžu od něj odtrhnout pohled.

„Líbí?“ zeptá se klidně.

„Vydělal by sis majlant,“ ušklíbnu se. Je to pravda. Niels by nikdy nikomu nemusel kouřit v tmavý uličce. „Takže ty spíš s klukama i s holkama. Co tě baví víc?“

 „Obojí má něco do sebe a obojí je úplně jiný. Vždycky dbám na to, aby se to druhýmu líbilo. A jestli tě zajímá, v jaký pozici si přijdu líp…“ Vezme prkno a rozejde se k moři. „Existuje jen jeden způsob, jak to zjistit,“ zakřičí pobaveně.

Sundám si tričko a rozeběhnu se za ním. Voda je studená, ale přijdu si tak dobře, jako kdyby ze mě úplně všechno smyla. Potopím se, písek se mi přelévá po nártech a mezi prsty. Když vyplavu nad hladinu, Niels leží na prkně a usmívá se.

„To je paráda!“ zakřičím.

„Já vím!“

Nakonec se zdá, že najít taneční rytmus bylo jednodušší, než se udržet na prkně. Po tom, co mě smete asi dvacátá vlna, se Nielse zeptám, jestli mě náhodou neměl naučit základy na pláži, ale on mávne rukou a řekne, že opravdoví borci se učí za pochodu.

Další vlnu, co přijde, sjede doslova ukázkově. „Zítra tě bude bolet úplně všechno,“ slíbí.

Odhrnu si mokré vlasy z obličeje. Nechám se kolébat a dlaň pokládám na hladinu. „Už bolí. Mám za sebou lekci tancování.“

Povytáhne obočí.

„Koda tancuje skvěle.“ Plácnu do vody. „Sakra, tady je takovej klid a mír! Moře je ta nejsvobodnější věc na světě. Úplně jsem zapomněl… Na všechno.“

„Táta je dobrej obhájce. Dostane tě z toho.“

Všimnu si dvou postav, co se objeví na pláži. Překvapeně si uvědomím, že jeden z nich je Koda. Dívá se směrem k nám a ruce má zkřížené na hrudi. Něco zapáleně vykládá klukovi s černým kšiltem, a pak vztekle nakopne písek.

Rozejdou se pryč.

„Kretén,“ zamumlá Niels potichu.

„Přišel nás zkontrolovat?“

„Co já vím. Aby se neposral.“ Postaví se na prkno a chvíli balancuje, než to dorovná. „Mám trochu hlad, asi jsme prošvihli oběd. Můžem si objednat pizzu. Kdybys někdy chtěl a nikdo nebyl doma, tak peníze jsou ve druhým šuplíku, tam pod varnou konví, jo?“

„Jo. Vezmu si je, až budu utíkat za hranice.“

„Hodně štěstí,“ řekne upřímně. „Za tu sumu se možná dostaneš až do… Vedlejšího města.“

Cestou mu zavolá kámoš, takže mě pošle domů samotnýho.

Ve dveřích málem narazím do Jamese. Drží papírovou tašku, nejspíš zrovna odněkud přijel. „Eframe! Jak je? Doufám, že máš hlad. Byl jsi s Nielsem? Kde je?“

„Musel něco vyřídit. Snad to nevadí? Šel skoro celou cestu se mnou.“ Což není pravda, ale kluci jako já nebonzujou. Jsme zvyklí držet. Klapačku.

James o tom nějakou chvíli přemýšlí. Přendá si tašku do druhé ruky. „Samozřejmě, že nevadí. Pojď dovnitř. Objednal jsem vážně velkou večeři. Původní plán byl uvařit, ale od toho mě Koda odradil…“

Jdu za ním do kuchyně a napustím vodu do sklenky. Dívám se, jak vybaluje nákup.

„Cítíš se tu dobře?“ Starostlivě na mě zírá přes hlávku salátu. „Nezlobí tě kluci?“

Začnu poskakovat na jedné noze, abych z ucha dostal vodu. „Všechno v pohodě, fakt, díky. Chovají se ke mně skvěle, nemám si na co stěžovat.“

„To je dobře.“

„Poslyšte, co se Kody týče, tak vám nevadí, že je gay? Totiž, víte přece, že já jsem gay a necháváte mě tu s ním. Můžu si vzít jablko?“

„Vezmi.“ Složí tašku a strčí ji do šuplíku. Potom postaví vodu na kafe. „Mám důvod se bát? Jestli mi řekneš, že ne, tak se bát nebudu. Pokud odpovíš ano, tak… Budu muset tvůj pobyt tady přehodnotit.“

„Ne,“ vydechnu. Nechci do děcáku. Stokrát ne. „Nejsem tady, abych dělal problémy.“ V tu chvíli to myslím upřímně. Fakt. Doufám, že k tomu bude později přihlíženo jako k polehčující okolnosti. „Víte, že má zlomený srdce?“

„To jsem nevěděl.“ Je vidět, že ho tahle informace zasáhne. Chvíli stojí s řepou v ruce a vypadá starostlivě. „Zkusím s ním promluvit. Nemám na ně tolik času, kolik bych si přál.“

„Jste dobrej táta. Mně můžete věřit.“ Vytáhnu kafe a podám mu ho. Řepu uklidím do lednice. „Poznal jsem spoustu na hovno fotrů. Já o tom něco musím vědět.“

***

Sedíme u kulatýho stolu jako ve filmu o králi Artušovi. Jídla je tolik, že nevím, pro co sáhnout dřív. Když zvednu hlavu, pohledem zavadím o Kodu. Neucukne. Dokonce vstane, aby mi podal mísu se salátem.

Pořád si myslím, že je debil, ale faktem je, že v porovnání s ním všechny zážitky z dnešního odpoledne blednou.

„Díky,“ řeknu neutrálně, a část salátu vyklopím na cizrnový placky.

„Jaký jste měli den?“ zeptá se James s pohledem upřeným na nejstaršího syna. „Prý jste byli surfovat.“

„Jo, Efram je celkem talent. Určitě to brzy vypilujeme.“

Zašklebím se. „Byl to takovej poloviční kurz potápění. Ale zdejší pláže jsou perfektní. Tam na severu, odkud pocházím, jsou spíš prudší kamenitý srázy.“

Koda a Niels se na sebe podívají.

„Nemyslím oblast poblíž Skalligu, ty vole, nemyslím ghetto. Jsem spíš ze severo-východu. Dlouho jsem žil v domě s velkou zahradou. Nejsem na ulici celej život. Byl jsem… Jinej. Měl jsem sestru Janine a psa, co se jmenoval Tribit. A taky velkou prosklenou terasu, tam jsme jedli od jara až do podzimu, a když se venku ochladilo, máma donesla teplý podsedáky.“ Napiju se a přisunu si košík s pečivem, abych zakryl rozpaky.

Nevím, proč jim to vykládám. Ale když se podívám do světle hnědých očí, nevidím nepochopení, ani výsměch.

Koda upustí vidličku do talíře a zamručí. Obrátí se na Jamese. „Udělal jsem takovou pitomost, tati. Řekl jsem jednomu kámošovi něco hnusného. Byl jsem naštvaný a prostě mi to ujelo. A teď mě to mrzí a nemám koule, abych se omluvil.“

Periferně vidím, jak se Niels šklebí.

„Ale no tak,“ namítne James poťouchle. „Vsadím se, že koule máš.“

„Ježiši, tati!“

„Tati,“ přidá se Niels pobaveně. „Neztrapňuj ho.“

„No bože. Tak prostě vím, že má koule. Viděl jsem je v porodnici.“

„Ježiši!“ zaprská Koda. Má úplně červený tváře. „Omlouvám se. Omlouvám se, nemyslel jsem to tak, promiň, Eframe…“ Podívá se na mě svým typickým medvídkovským pohledem.

Odpustím mu tak rychle, že chybí málo, abych zalezl pod stůl a vykouřil mu. Jídlo se mi vzpříčí v krku. Něco zahuhlám a zapiju to vodou.

Niels se začne smát nahlas.

„No tak fajn,“ řekne Koda potichu. Sebere vidličku a otráveně posunuje cizrnovou placku po talíři, dokud mu nevypadne na ubrus.

„Ta večeře je fakt výborná,“ prohodím po chvíli, když mi připadá, že už je dlouho ticho.

„To proto, že to táta nevařil, ale objednal,“ ukáže na něj Niels příborem.

James zvedne ruce v obranném gestu. „Já přece umím vařit.“

„Ne!“ řeknou oba kluci zároveň.

„No tak teda neumím, no! Ale Koda dobře vaří. Nevím sice, po kom to má, protože jeho matka připálí i zeleninový vývar, nicméně jeho ratatouille je fakt vynikající.“

Niels se nakloní k bráškovi a rozcuchá mu vlasy. „Je to naše malá buznička,“ zašišlá, a buznička po něm hodí hrst nakrouhané mrkve.

„Ne, nenene!“ protestuje James. „Na válku jídlem už jste příliš velcí. Děkuju pěkně, Nielsi,“ dodá, když mu na klíně přistanou fazole. „Sakra, co jsem komu udělal…“ Sáhne pro ubrousek. „Prosím, a dost, řekl jsem, že stačilo! Kdo mi hodil kaši do oka, měl by se stydět. Podívej, Eframe, vsadím se, že na tohle nejsi zvyklý.“

Rozhodně jsem zvyklej na úplně jiný věci, to je pravda. Odkašlu si a cítím na sobě Nielsův pohled.

„O víkendu odjíždím na služební cestu,“ pokračuje James. „Budeš tu muset přežít. Nedovol jim, prosím, aby lepili jídlo na strop, a nenech se jakkoli šikanovat. Myslíš, že to zvládneš?“

„Rozhodně,“ řeknu pobaveně. Ucuknu, když se pod stolem někdo dotkne mojí nohy.

„Hlavně pamatujte na pravidla. Žádná párty! A pokud by přece jen byla, zamkněte moji ložnici. A schovejte všechny cennosti. Jo a jestli ten váš kamarád Joffrey, Jude, nebo jak se jmenuje, zase nablije do vázy, nepřejte si mě…“

Pomůžu jim sklidit věci ze stolu. Koda oplachuje talíře a Niels je rovná do myčky. Chybí mi Janine, ale jenom chvíli. Dokud se ti dva zase nezačnou hádat. Pak se směju a jsem vlastně docela spokojenej.

***

Nemůžu spát. Dlouho se jen tak převaluju a zírám na strop. Nakonec to nevydržím, vstanu a vytáhnu mobil. Teď, říkám si. Teď ho kurva zapnu. Nejde to. Nehtem přejedu po prasklině na displeji a položím ho zpátky na stolek.

Vyjdu na chodbu. Dům je tichý a všude jsou stíny. Zastavím u Nielsova pokoje a nic neslyším. Zastavím u Kodova pokoje a nic neslyším. Dveře s cedulkou James prostě jenom minu.

Schody mi vržou pod nohama, když scházím do obýváku. Vezmu ovladač a pustím televizi. Svezu se na sedačku a napiju se coly přímo z lahve, kterou někdo nechal na koberci.

Tlustá kartářka prorokuje apokalypsu a vykládá staré důchodkyni na telefonu, že brzy o někoho přijde.

„Můžu se přidat?“

Leknu se tak, že málem vyletím do sedu. Koda postává vedle sedačky. Na sobě má spací kraťasy a tričko aspoň o dvě čísla větší. Nejistě přešlápne.

„Jasně…“

„Nemůžu spát,“ vysvětlí. Lehne si na druhý konec sedačky a sleduje televizi. Přemýšlím, jak dlouho vydrží, než se zeptá, jestli si pustíme animáky, ale je potichu.

„Kodo,“ oslovím ho klidně. „Ty bys… Vážně bys mi zaplatil, abych s tebou šoustal?“

Chci slyšet jednoznačný ne.

Místo toho: „Já nevím. Řekl jsem to, protože jsem byl zoufalý. Teď už je to jedno. Nech to bejt.“

„Jsi magor.“ Posadím se, spustím nohy na zem a prohrábnu si vlasy. Určitě mi trčí na všechny strany. „Ty to přece nemáš zapotřebí.“

„No tak asi ne. Jak říkám, nech to bejt.“

Napadne mě, jestli byl ten kluk, co mu dal kopačky, jeho první. Protože jestli jo, nejspíš to fakt bolí. První nůž do srdce bolí nejvíc, pak si člověk zvykne.

„Zajímalo by mě,“ pokračuje, „kdo do těch pořadů volá. Možná bychom tam mohli zavolat. Zjistit, jestli jsem fakt magor.“

Ušklíbnu se. „Geniální nápad. Udělej to hned a nezapomeň se zeptat, jestli se k sobě hodíme.“

Nemusím ho pobízet dvakrát. Někam odběhne, a když se vrátí, v ruce drží zbrusu nový iPhone, jako kdyby ho před okamžikem vybalil z krabice. Plácne sebou na sedačku vedle mě, přimhouří oči a nacvaká číslo.

Čekáme deset minut, rovná se třicet osm babek, než ho přepojí přímo do studia.

„Halo?“ zahlásí nahlas. „Tady Stanley Mravenečník. Já bych se chtěl zeptat, jestli jsem magor.“

Kartářka ho bere smrtelně vážně. Vytáhne a zamíchá pakec starejch karet, pohladí si knír a začne sázet jednu za druhou. „Jste docela emocionální, ano ano, jste hodně někde, uvězněný ve svém nitru. Ha, srdcový kluk, to znamená, že se vám něco stalo a není to tak dlouho. Zasáhlo vás to, ano, ale nebojte, řešení je blíž, než si myslíte.“

Podívám se na Kodu a Koda se podívá na mě. Vyprskneme smíchy.

„Počkejte, počkejte, můj kamarád Jimmy Žoužvička se chce taky na něco zeptat.“ Vrazí mi telefon do ruky, i když zběsile kroutím hlavou.

Kartářka pokračuje v předstírání, zatímco se jí do klína sypou peníze. Nejspíš si myslí, že jsme zhulení puberťáci.

Normálně mě napadne, že bych se zeptal na Janine i na mámu, a na to, jestli vyhraju soud. Ale řeknu jen: „Jsem trochu zmatenej. V mém životě se toho stalo hodně, ale co mě fakt trápí – úplnou náhodou jsem přišel k medvědovi. Můžete mi poradit, jak se o něj starat?“

„Hodně jídla a lásky,“ opáčí Sibyla.

Vrátím mobil Kodovi a usměju se.

Předstírá, že mi bere nos a drží ho v ruce, zatímco říká: „Mohla byste mi ještě vyložit budoucnost? Byl bych vám vděčný. Ano, to jsem zase já, magor.“ Směje se tak, až mu tečou slzy.

Svalí se na sedačku a klidně oddechuje, ještě dlouho po tom, co pořad skončí. Následuje kriminálka.

„Měl bych jít spát,“ nadhodím. „Hrozně mě z toho surfování bolí nohy.“

„Jasně, tak dobrou,“ řekne uraženě a nevěnuje mi víc pozornosti, než je nutný. Zírá na obrazovku, kde nějakej chlápek táhne za nohy mrtvolu.

„Kodo! Ty seš hroznej fakan, že jo? Chceš, abych si tě všímal?“ Sednu si k němu a položím mu ruce na boky. Začnu ho lechtat. „Já vím, že chceš. Jen se z toho vyvztekej…“ Nejdřív pohoršeně frflá a odtahuje mi ruce, ale po chvíli se zase šíleně rozesměje. Podle věštkyně ho čeká náročný rok, na jehož konci bude něco dobrýho, což je celkem nejednoznačný.

Jsem plný jeho smíchu.

Bezmyšlenkovitě si k němu lehnu a položím mu hlavu na hruď. Krásně voní. Jako mateřídouška a štěstí. Otřu se o něj nosem a on mě pohladí po rameni.

Podle znělky poznám Kriminálku Miami. Zívnu. Je mi příjemně a začnou se mi klížit oči.

Chytím medvídkovu ruku a propletu s ním prsty. Dívám se, jak jeden druhýho držíme a jsem zatraceně sentimentální. A marnej.

Napadne mě, že bych přes nás mohl hodit deku, ale usnu skoro okamžitě.

ČTVRTEK

Opatrně se vymaní z objetí. Po špičkách někam odběhne, a když se vrátí, něco položí na stůl. Cítím na sobě jeho pohled. „Spi ještě,“ poradím mu tiše.

„Je ráno,“ namítne, což logicky nic nevysvětluje. Sebere ovladač a pustí televizi. Do klína si položí misku s cereáliemi.

Ta na stole je pro mě.

„Díky.“

Koda se usměje. „Není zač.“

Připomene mi jedno z posledních šťastných rán, kdy jsme s mámou a Janine seděli u stolu a usmívali se jeden na druhýho. Připomene mi všechno. Ne tahle situace, ani dům, ale Koda sám o sobě.

Nejsem si jistý, co předchozí noc znamenala. Aspoň pro něj.

Natáhnu ruku a prstem mu obkroužím lem trička u krku. Ztuhne, a pak pomalu vydechne. Chci se ho strašně moc dotýkat všude. Posadím se vedle něj, co nejblíž, takže když si chce dát do pusy další lžíci cereálií, trochu do mě vrazí.

Smějeme se, zatímco na televizní obrazovce poskakuje Pikachu. V tu chvíli jsem normální kluk, co má kluka. Aspoň pro příštích několik minut, protože pak se dveře otevřou a dovnitř vejde Niels.

„Haa, co tady děláte, vy dva? Jak je?“ Skočí na sedačku a ztiší hlas. „Dneska táta odjíždí! Čeká nás pártoška.“

„Hmm,“ udělá Koda.

Niels se nacpe mezi nás a položí mu ruku kolem ramen. „Ale no tak, bráááško,“ protáhne. „Bude sranda! Řekni něco, Eframe. Ty máš párty rád, ne?“

„Nevím. Byl jsem na dost hrozných akcích, popravdě. To bych ani jednomu z vás nepřál.“ Když vidím jejich pohledy, rozkašlu se. Kdybych toho za sebou neměl tolik, nejspíš bych zrudnul, protože po tom, co jsem řekl, si mě nejspíš představují nahatýho, jak tancuju na parketu za zvuku disco hudby, uprostřed neonových světel, a spousta chlápků ve středním věku po mě patlá šlehačku.

Kriste, ne. Tohle se nikdy nestalo. „Ať si představujete cokoli, mýlíte se,“ řeknu vážně. Položím misku na stůl. „No to je jedno. Párty. Hurá.“

Niels protočí oči v sloup. „To je teda nadšení. Vy jste fakt partička k nezaplacení. Ale nebojte se. Uvidíte, že se budete bavit!“

Sedí moc blízko. A voní. Chci se odtáhnout, jenomže mi přehodí ruku kolem ramen. Nevidím přes něj, jak se tváří Koda. Sedíme vedle sebe jako tři buzíci – bez toho jako  – a  díváme se na televizi, kde Pikachu kosí Bulbasaura.

PÁTEK

Většinou nemám problém seznamovat se, ale stejně si připadám docela divně. Nevím totiž, co kluci svým kámošům řekli. Že jsem tátův případ? Že jsem šlapal? Ruce mám vražený v kapsách a tisknu penci.

„Ty seš taaak pěknej,“ zamumlá opilá černovláska a její kamarádka ji opatrně odtáhne někam do hlubin domu.

Ušklíbnu se. Když jsem vyšel ze sprchy, čekala mě na posteli černá mikina. Podle Kodova výrazu jsem poznal, že ji tam nejspíš nechal Niels.

Někdo do mě vrazí, tak postoupím dopředu. Namíchám si vodku s džusem. Nechci moc pít, protože průser rovná se přímá jízdenka do děcáku, na druhou stranu vím ale jistě, že si to bez chlastu neužiju.

Když cítím tu správnou horkost, procpu se hloučkem lidí, abych viděl na parket. Koda a Niels odtáhli sedačku, a z garáže přinesli barevné žárovky, takže to tu vypadá jako v bordelu. V hodně drahém bordelu. V hodně drahém bordelu o Vánocích.

Pohupuju se do rytmu a za chvíli se dám do řeči s partou lidí. Někteří jsou snobové, někteří jsou v pohodě. Vykládám si s holkama i klukama. Většinu lidí fascinují moje potetovaný ruce. Nejspíš vypadám jako trestanec. Hudba hraje tak nahlas, že musím křičet. A pak přestanu mluvit úplně, jenom kývám, aniž bych se na lidi kolem doopravdy díval, protože si všimnu Kody, co se objeví uprostřed parketu. Někomu vrazí kelímek, otře si pusu hřbetem ruky a čeká, až se rozjede další písnička.

Hollywood Tonight od Michaela Jacksona. Znám ji, protože… Prostě ji znám. Janine měla Michaela fakt ráda.

„Je dobrej,“ řekne někdo vedle mě.

„Je můj,“ zamumlám, a dopiju džus s vodkou na jeden zátah.

Koda se na mě podívá, i když mě nemůže slyšet. Tancuje, jako kdyby se pro to narodil. She’s going Hollywood. She’s going Hollywood tonight. Předvede parádní Moonwalk. A já jsem úplně hotovej.

„Bavíš se?“ Niels mi položí ruku na rameno. Dovede s sebou holku s vlasy vyčesanými do vysokého ohonu, ale nezdá se, že by ji bral nějak extra na vědomí.

Donutím se odtrhnout pohled od Kody. Písnička se stejně chýlí ke konci a on mizí v chumlu lidí, co mu tleskají a zvou ho na panáka.

Přál bych si, aby na něj nesahali.

„Strašně,“ zamumlám. Věnuju Nielsovi úsměv. V zrcadle vidím, že mám úplně skleněný oči. „Normální párty. Ráno ti bude špatně, uklidíš bordel a budeš rád, když se lidi trefí do dřezu, až budou zvracet… Nebo aspoň vedle koberce. Ty vole, asi jsem pesimista.“ Rozesměju se, jako kdybych to zjistil až teď. „Když je někde kýbl sraček, rozhodně si neříkám hurá, hnojivo pro kytky.“

Niels se nakloní blíž. Chvíli na mě prostě jenom zírá. Jeho oči jsou na rozdíl od těch mých hladový. „Zahrajeme si beer pong? Vsadím se, že tě porazím.“

„Jasně, proč ne.“ Jdu za ním. Vypadá to, že mě chce chytit za ruku, ale pak si nejspíš vzpomene, že nemám rád nevyžádaný doteky, a rozmyslí si to. Holku nechá uprostřed hloučku. Cítím její pohled, propaluje se skrze mě. „Co přesně vsázíš?“

„Pokud vyhraju, dám ti pusu.“

„Nielsi…“

Je hezký, jasně. A kdybych neměl povědomí o Kodově existenci, nejspíš bych se nebránil. Většina lidí má mylně zafixováno, že když se nějakou dobu živíte jako prostitut, ztratíte o sex zájem a musíte se k němu nutit. To ale není můj případ. Pochopitelně, byly horší momenty. Chlapi, co si mě brali tvrdě a tlačili mi hlavu do matrace tak, že jsem nemohl dýchat.

Mnohem horší byly ale chvíle potom, kdy jsem seděl na posteli, přepočítával peníze a cítil šílenou osamělost. Nikdo mě neobjal, neřekl, že je to v pohodě, že jsem já v pohodě.

Žádný polibky na rty. Tak znělo pravidlo.

Koda byl třetí kluk, co mě políbil. Niels by byl čtvrtej. Uvědomím si, že mu upřeně zírám na pusu, zatímco on se usmívá a čeká. Je si jistej sám sebou.

Asi nikdy necítil šílenou osamělost.

„Když vyhraju já, odpovíš mi na cokoli, platí?“ Přemýšlím, na co se zeptám. Penci schovám do kapsy.

„Tak jo!“ zasměje se. A hází první. Kluci jako on nejspíš neprohrávají, takže jsem za chvíli jak dělo, a když se ke mně přiblíží, neodtáhnu se.

Větu: „Vyhrál jsem,“ mi v podstatě zamumlá do pusy. Někdo začne tleskat a Niels, povzbuzený zájmem okolí, který mu nejspíš lichotí, si mě přitáhne za zátylek. „Vážně ti to nevadí?“ zeptá se tiše. Jeho rty jsou měkké. Moje nevadí setře jazykem.

Hra je hra.

Opře se o mě hrudníkem a nasaje spodní ret. Slastně vydechne, jako kdyby ho nic na světě netěšilo víc. Je to jemná a opatrná pusa. Vlastně ta nejlepší. Chutná jako alkohol a splněnej sen každýho teplouše.

Ucítím napětí v kalhotách a než se naděju, hladím ho po zádech. Zapomenu na všechno, celej svět se slije do rozmazaný šmouhy. I Koda. Sorry všem medvídkům světa.

„Perfektní,“ řekne Niels spokojeně, když se odtáhne. Jazykem si přejede po rtu.

Než stačím cokoli říct… Vinen. Vinen! Takže: Než stačím cokoli říct, ozve se zvuk rozbíjeného skla a Niels se zamračí. Podívá se tím směrem, naznačí mi, abych počkal, a odejde.

Rozhodně nečekám. Je mi trochu šoufl. Proderu se davem ven. S tím, jak večer postupuje, se nálada uvolňuje. Lidi tancují, smějí se a muchlují.

Prosklenými dveřmi vyklopýtám k bazénu a opřu se o kamennou zídku.

Se zakloněnou hlavou zírám na hvězdy.

„Pojď si zatančit! Prosím. Prosííím!“ Koda mě chytí za ruku. Podle jeho výrazu nepoznám, jestli viděl, co jsem udělal… Vypadá nadšeně, opile a k pomilování. Přepadnou mě výčitky svědomí.

Vysmeknu se. „Kodo, já –„

„No tak!“

„Vždyť přece víš, že to neumím.“

Zakroutí hlavou a zavrávorá. Se smíchem se opře o zídku a rukama naznačí tanec, co jsem vídával na videích devadesátkovejch akcí. Rozesměju se. Nad hlavou mu chybí už jenom velká barevná disco koule.

„Kodo,“ řeknu znovu. Ale on dál tancuje. Uvědomím si, že přese všechno, co mi kdy řekl, o něm nedokážu smýšlet jinak než s láskou. Moje opilý já to na mě řve.

„Asi jsem si neměl dávat další drink,“ zamumlá Koda.

„Asi ne. Na to, že párty vlastně ani nemáš rád.“ Ušklíbnu se a zatahám ho za tkaničku mikiny. „Tancoval jsi krásně. Strašně se mi to líbilo.“ Popadnu ho za loket a vedu dál od lidí v bazénu, protože mám pocit, že neslyším ani svoje myšlenky. Zůstaneme stát za domem, kde jsou plastový židle, naskládaný na sebe, a strašně nóbl gril. Zhluboka se nadechnu. „Musím ti něco říct. Tvůj brácha mě políbil.“

Přestane se pohupovat a zamračí se. Absolutně netuším, co se mu honí hlavou. Trochu mě to znervózňuje. Jenže on pak řekne: „Můžu taky?“

„Co?“

„Můžu tě taky políbit?“

Otevřu pusu a zase ji zavřu. Kdybych byl střízlivější, myslel bych, že se o mě vsadili. Což je hrozný. Jenže já nejsem střízlivej, to zaprvý. A zadruhý – Pokud se vsadili, chci, aby Koda vyhrál. „Jestli…“ zopakuju po něm chraptivě. Pak se na to vykašlu. V případě, že existuje peklo, místo v něm mám předplacený už dávno. Ukradnu si pro sebe vzdálenost, která nás dělí a pohladím Kodu po tváři až ke rtům. Jsem z něj rozechvělý a nedokážu jasně myslet.

Je o pár centimetrů menší než Niels, zhruba stejně vysoký jako já. Přivinu ho k sobě a on mi okamžitě vklouzne do pusy jazykem. Není tak dravý, od posledního faux pas je jeho pusa mnohem opatrnější. Ale přesto má v sobě větší náboj než ta od Nielse.

Koda mě líbá hluboce a procítěně. Spolu s tím mi předává energii, takže bych se vsadil, že svítím jako lampička. A horko, co se ve mně rozpíná, nesměřuje do rozkroku, ale je úplně všude, a nejvíc na hrudi. Opakuju jeho jméno. Naše jazyky se o sebe otírají.

Tak horoucí. Milovaný.

Z ničeho nic ustoupí. Světle hnědé oči si mě prohlíží. Pomalu vydechne, otočí se na patě a vydá se pryč.

Raz. Dva. Tři. Tvá mi, než za ním rozeběhnu. „Kodo!“

Zakroutí hlavou. „Promiň. Nechtěl jsem. Vlastně chtěl, ale… Stejně promiň.“ Zní trochu zmateně, a tak ho obejmu a přitáhnu k sobě. Políbím ho na tvář, na krk a na ucho. Toužím po něm, sorry, Jamesi, toužím po něm úplně strašlivě, tak, že mě to nejspíš rozbije na kusy.

„Kodo, tady seš!“ Do našeho prostoru nešetrně vrazí kluk s černým kšiltem a chytí Kodu za rukáv. Než stačím cokoli říct, odtáhne ho do nitra domu.

Všechny emoce, propitý alkohol a deficit spánku dělají svoje. Opřu se o zídku a klidně dýchám. A pak už nedýchám klidně. Je mi tak zle, že si málem přeju, abych se poblil. Vrávorám zpátky do domu, přidržuju se zdi a někdo mi podává lahev s vodkou. Zakroutím hlavou. Padnu do jednoho z polstrovaných křesel a zírám k parketu. Dokonce na chvíli usnu, anebo možná ztratím vědomí.

Když se proberu, hraje Céline Dion.

Z lednice vytáhnu plechovku studený coly. Jen jedna z deseti není rozdělaná, ale nemám sílu to komentovat. Přitisknu si ji na čelo a lezu do patra, jeden schod za druhým. Jmenovka s nápisem Koda. Jmenovka s nápisem Niels. Zastavím a zírám na dveře s nápisem James, které jsou dokořán. Přesněji: Zírám do pokoje. Prostěradlo je strhnuté a na zemi se válí zmuchlaná deka. Vlastně nejen deka, jsou tam i kondomy. Aspoň tři, všechny použitý.

Nejdřív cítím gumu, sex, příšernou bolest, a pak zvratky, co mi stoupají do krku.

K záchodu doběhnu jen tak tak. Je mi jedno, že jsou spolu ve vaně dvě holky a o něčem klábosí. Je mi jedno, že se na mě dívají fakt znechuceně. Je mi to jedno.

Jediný, co mě zajímá, je, kdo si to rozdával v Jamesově ložnici.

SOBOTA

Když se probudím, mám vedle hlavy mobil. Nejspíš jsem ho musel v noci vytáhnout z bundy. V první chvíli mě trochu vyděsí, že jsem třeba volal… Ne, určitě nevolal. Poslední odchozí hovor patří Clydeovi. Kdysi dávno.

Než umřel.

Ale stejně ho nezapnu, abych se ujistil.

Zaskuhrám a posadím se, chvíli prostě jenom dýchám. Nepříjemnej pocit postupně odeznívá. Nemůžu mít tak hroznou kocovinu, protože jsem strávil polovinu noci s hlavou vraženou v záchodový míse.

Ze všeho nejdřív si dám dlouhou sprchu. Dům působí klidně, akorát zezdola je slyšet zapnutá televize. Určitě animáky. Ve skříni najdu čistou osušku a vezmu si ji, nikoho se neptám. Dveře s cedulkou Koda jsou zavřené. Dveře se jménem Niels taky. I ty od Jamesovy ložnice.

Měli od ní klíče oba, že jo? Do hajzlu!

Snažím se na to nemyslet. Až doteď jsem byl v nemyšlení na věci celkem expert. Když jsme v hodinách sociálních věd zkoušeli meditovat – nonsens, ale učitel byl trochu hipík – byl jsem jeden z mála, co si dokázal představit nebe bez mraků.

Umím si vyčistit hlavu. I jinak než kokainem.

Dlouho si myju vlasy a ignoruju erekci, která postupně opadá. Nemyslet na mraky mi jde očividně líp než nemyslet na Kodu. Nechci, koušu se do jazyku, ale nakonec si stejně musím položit základní otázku: Co když to byl on, kdo včera odemkl Jamesovu ložnici a odevzdával se tam…

Ne, nemohl to být on.

Jak to vím? Tak, věřím mu. Na druhou stranu ho skoro vůbec neznám. Navíc odešel s klukem v černý kšiltovce.

Ne, nemohl to být on. Proč? Protože jsem se právě rozhodl. Jednoduchý jak facka. Buď to byl Niels, anebo někomu půjčili klíče.

Tak proč se mi pořád svírá žaludek?

Zavrávorám a většina sprcháčů spadne z poličky, jeden mě praští do nártu. „Nejseš tu od toho, abys žárlil,“ připomenu si razantně.

Do obýváku vejdu v podstatně lepší náladě. Mám na sobě černé tričko s názvem skupiny, kterou neznám, a příjemně mě překvapí, když nikde nevidím opilé lidi, plovoucí vajgly a prázdné lahve. Dveře na terasu jsou otevřené a dovnitř vniká příjemný mořský vzduch.

Zato kuchyň vypadá jako po výbuchu. Všude jsou špinavé sklenice, rozlité víno… a horší věci, talíře, obaly od chipsů, krabičky od cigaret, žárovičky, zapalovače…

Koda a Niels sedí u stolu, oba popelavě šedí, a opatrně ucucávají sprite.

Pozdravím je kývnutím hlavy, i když vlastně vůbec nechci zdravit, a musím si stoupnout na špičky, abych z vrchní police vydoloval čistou sklenici a napustil do ní vodu. Ve dřezu plave joint a pár marshmallow.

„Je mi strašně špatně. To je… eee,“ zasténá Koda a podepře si hlavu. „Ale byl to boží večer.“

„Jo, to byl,“ souhlasí Niels.

Začnu připravovat kafe, abych nemusel reagovat, ale nějak se stane, že mi hrnek vypadne z ruky. Chci se pro něj sehnout, ale neudělám to, protože cítím, vím, že by mi bylo zase špatně.

Nebo ještě hůř.

„Jdu si lehnout,“ vydoluju ze sebe.

„Je ti blbě?“ zeptá se Koda starostlivě.

Nechci mu věnovat další pohled, prostě nemůžu, protože ty oči, rty, co se do mě včera vpíjely… Miluju, chci ještě.

Škoda, že si nemůžu vrazit facku. Nesmyslně zakroutím hlavou a vypadnu z kuchyně, zastavím až v patře a na schodech nahlas dupu.

***

Ležím uprostřed knih, chrání mě před okolním světem jako hradba. Na hrudníku, tam, kde je srdce, leží Exupéryho Malý princ, kterého jsem jednou četl Janine.

Stýská se mi. Možná bych měl telefon přece jen zapnout. A zavolat…

Někdo zaklepe, a tak se posadím a prohrábnu si vlasy. Nemám čas cítit zklamání, Niels totiž vejde okamžitě, na vyzvání nečeká.

„Jak se cítíš? Všechno v pohodě?“ zeptá se s úsměvem. Voní jako kafe. A taky jako on sám, takže vlastně moc hezky, což mě z nějakého důvodu podráždí.

„Jako kdyby se mnou někdo hned třikrát vyjebal,“ odseknu.

Chvíli si mě prohlíží. „Chceš donést nějaký prášek? Koda snědl už tři.“

„Za každýho jeden,“ zamumlám. Uvědomuju si, že se chovám jako fakan, ale jinak to nejde. Vážně. Svalím se na záda a promnu si spánky. „Je mi úplně jedno, co Koda snědl. Dejte si klidně jed na krysy.“

„Ehm, dobře. To je od tebe… Milé.“ Sedne si na kraj postele a ruce položí do klína. „Je všechno v pohodě?“ zeptá se znovu a vážně působí starostlivě. „Stalo se něco? Jde o ten polibek? Jestli tě to naštvalo…“

„Ne. Ne, v pohodě.“ Taky si sednu. Jsem jako papírová postavička, která se ohýbá a roztáčí podle toho, kam fouká vítr. Nevím, jestli zůstat a dál s ním mluvit, anebo jestli všechno nechat plavat, protože ať chci nebo ne, na Kodu stejně nemám nárok. Já do prdele NEVÍM NIC. Dřív než se Niels stačí zeptat na něco dalšího, vypadnu z pokoje.

Nechám ho tam s pasáží, ve které si Malý princ ochočil lišku.

Mě si ochočil Koda. Málem do něj vrazím, když zabočím za roh. „Kodo!“ vyjedu možná moc prudce, jako kdybych mu vyčítal, že se potuluje po vlastním domě. „Sakra, Kodo. Řekni, že jsi s nikým nic neměl, prosím!“

„Co? Jak jako?“ Vypadá nechápavě, a popelavě šedá barva, kterou má ve tvářích, se vůbec nehodí k blond vlasům.

Narovnám mu lem trička. „Řekni, že to nebyla jen hra. Ta pusa. Do prdele, kam jsi pak odešel?!“

Koda se zamračí a zkříží ruce na hrudi. O krok ustoupí, ale to si nepřipouštím. „Že to nebyla jen hra? Že to pro mě nebyla hra, stejně jako je to hra pro tebe? Líbat se s mým bráchou a pak se mnou?“ Chvíli na mě upřeně zírá a je v tom něco zlověstného. Pak se z ničeho nic chytí za žaludek a projde kolem. „Jestli mě omluvíš, jdu si hrát hry na záchod.“

Rozrazí dveře a ještě než je nahlas zabouchne, zařve: „Já totiž nic jiného ve svém životě ani nedělám!“

Nevím, co říct. Sejdu do kuchyně, otevřu šuplík a vytáhnu dvacet babek, co tam jsou pro všechny případy. Na pizzu. Na prasklou žárovku. Prostě rozhodně ne pro mě. Z věšáku namátkou seberu nějakou bundu. Nepoznám, čí je, protože páchne kouřem, ale to mi nevadí.

Takže: Nevím, co říct, ale moc dobře vím, jaký jsou pravidla, a co všechno riskuju, když za sebou prásknu dveřmi a vypadnu z domu.

***

Uvědomím si, co dělám, když nasednu do autobusu a ten se rozjede. Směr severo-východ, ale možná jsem jenom loď, co klesá ke dnu. Vrazím ruce do kapes a vytáhnu dvě zmuchlaný cigarety a zapalovač.

Z protějšího sedadla na mě upřeně zírá cizí kluk. Možná ne tak cizí, možná jsem mu někdy podržel. Uhnu pohledem a zastrčím si cigaretu za ucho. Dívám se na ruce a pokouším se vzpomenout, co všechny ty znaky a výjevy znamenají.

Nenapadá mě nic duchaplnýho. Všichni, co maj potetovaný klouby, jsou sráčové, řekl tenkrát nevlastní fotr.

Vystoupím na konci města, kde silnice strmě stoupá do kopce. Slunce se mi opírá do temene hlavy, a tak sundám bundu a nesu ji v ruce. V jednu chvíli dokonce přemýšlím, že bych ji nechal na zastávce, ale neudělám to, protože není moje.

S každým dalším krokem je mi čím dál větší teplo. Zastavím na rohu v obchodě, abych koupil sušenky a džus v plechovce. Chladím si s ním čelo.

Přemýšlím, co všechno by se změnilo, kdyby Koda nevyrůstal v Ground Country, ale tady, jenom několik zastávek ode mě. Třeba bychom jeden druhýho potkávali na cestě do školy. Nejdřív by došlo na úsměvy, a pak nesmělý pozvání na zmrzku, anebo do kina. Dovolil by mi, abych ho vzal za ruku, a já bych víc nechtěl. Kochal bych se jeho pusou a očima. A on by se smál, říkal by: Nech toho, nech toho a dívej se na film.

Třeba by si máma nenašla přítele a nevyhodili mě z domu. Nebo by to udělali. Třeba by to bylo jedno, protože bych měl po boku…

Nežij v iluzi, říkal vždycky Clyde. Tvoje péro vidělo hodně kluků. Kdyby se chtěl někdo z nich zamilovat, už by se to stalo.

Odplivnu si. Dům stojí na kopci, vidím otevřený okna a auto na příjezdové cestě. Vidím všechno, zatímco se schovávám mezi stromy, upíjím džus, a snažím se namluvit sám sobě, že to ve mně nevzbuzuje nepříjemný pocity.

Mohlo to být moje. Vysázel bych podél cesty jabloně. Pro mě, pro mámu, pro Janine. Tak se to říká, ne? Zapustit kořeny.

Najednou se mi ukrutně stýská. Chci se otočit na patě a jít pryč, jenomže v tu chvíli někdo otevře dveře a ven se vyřítí malá chlupatá koule a běží najisto přímo ke mně. Štěká a skáče, aby mi olízala obličej.

„Tribite, nech toho, kámo. No jo, taky tě rád vidím.“

Vyjde máma, vypadá úplně stejně, jako když jsem ji viděl naposledy. Nebo vlastně ne. Tentokrát nekřičí. Zastaví mezi stromy a trochu váhavě řekne: „Eframe?“

Nedokážu nic říct, ale udělám krok dopředu, aby mě viděla, zatímco Tribit chňape po sušenkách.

„Eframe, copak tys nečetl moje zprávy?“ Nadechne se a na čele má ustaranou vrásku. „Už tě tady nechci nikdy vidět, rozumíš? Nikdy.“

Dám Tribitovi sušenku.

„Eframe. Chci,“ a teď se jí začne trochu třást hlas, „abys nás nechal na pokoji.“

Zamotá se mi hlava. V jednu chvíli mám pocit, že omdlím a sesunu se na zem, přímo k jejím nohám, ale to se nestane. Jednou rukou se zapřu o kmen stromu a začnu zvracet.

„Eframe, ty seš zase sjetej?“ zeptá se přísně. Zakroutí hlavou, čímž nade mnou zlomí pomyslnou hůl, a odejde. Moje máma, patronka klidných snů, svačin do školy a ošetřování rozbitých kolen…

A Tribit utíká za ní.

***

Ležím na pláži, tak, že mi voda omývá kotníky a chodidla. Představuju si, jak mě moře unáší dál, a mrzí mě, že u sebe nemám Nielsovo prkno. Dokonce se mi podaří usnout, a když se probudím, už nechci zvracet. Namísto toho mám hlad.

Vysypu z bundy písek, opráším si kalhoty, a skočím do centra pro hranolky. Potuluju se podél pobřeží, máchám je v kečupu a myslím na nic.

Na nic, co je v pokoji pro hosty, pin 1845, a já se to ještě neodvážil zapnout.

***

Vrátím se o půlnoci a překvapí mě, že za dveřmi nečeká rozčilený James, anebo jeden z mých nových spolubydlících. Všude je ticho. Bundu pověsím na věšák a jdu do kuchyně, abych si připravil tousty. Protože pokud mám jít za svůj celodenní prohřešek do děcáku, rád bych se ještě předtím pořádně najedl.

Zrovna vytahuju rostlinný máslo a rajčata, když do kuchyně vejde Niels. Působí rozespale, ale sexy, jako kdyby usnul u televize a mezitím stihl zapózovat fotografům. Opře se o futra. „Měl jsem strach,“ oznámí. Nic na to neřeknu, a tak se vydá blíž a ruku mi položí na rameno. „Eframe, co se stalo?“

„Přestaň,“ řeknu unaveně. „Přestaňte se mnou hrát tuhle hru… To dělá váš fotr? Bere vám sem kluky na hraní? Myslíš, že jsem blbej, Nielsi? Chceš něco vědět? Já jsem z dobrý rodiny, z rodiny, která fungovala!“ Nevím, proč mu to říkám, a asi bych neměl mluvit tímhle tónem, zatímco držím jeho toustovej chleba v jeho kuchyni, ale nemůžu si pomoct. Všechna ta frustrace, co se ve mně hromadí od chvíle, kdy pro mě máma nepřišla, kdy neřekla, že je v pořádku, když jsem Darrenovi zlomil nos, protože ne, já nejsem píča… Prostě najednou křičím: „Já nejsem nějakej posranej ksindl z ulice, co vám za trochu lásky olíže zadky!“

Naberu máslo a chci ho rozetřít, jenže se mi smekne nůž a prořízne ukazováček.

„Já vůbec netuším, o čem to mluvíš,“ vydechne Niels. „Jdu si lehnout. Náplasti jsou v kredenci.“

„Kdes byl?“ vyhrknu. „Kdes byl potom, cos mě políbil? Rozdal sis to s někým u táty v ložnici?“

„Co? Jistě že ne! Jde o to, že jsem se po té puse nevrátil? Ale já se vrátil a tys tam nebyl. A pak jsem tě našel spát v křesle. Věděl jsi, že nám někdo pozvracel keř u hlavního vchodu? Sprchoval jsem to skoro dvě hodiny. Nechtěj vědět, co tam všechno bylo.“

„Seš snad nějakej zahradník?“ štěknu bezpředmětně. Cítím, že se mi chce strašně smát, což se stává, když jsem unavenej.

Clyde se vždycky smál, když si šlehnul.

Niels nic neříká, a tak pokračuju: „Nebo co to zkoušíš? Já ten keř nepoblil. Tys měl klíče od ložnice. Tvůj brácha taky. Chceš mi říct, že po tom, co ho jeho ex ojebal, šel, a rozdal si to s partou lidí? Jen tak?“ Z prstu mi pořád teče krev. „JEN TAK?“

Moje matka mě už nikdy nechce vidět, ale já mám z nějakého důvodu pocit, že bude všechno v pořádku, když se dozvím, že Koda ten večer s nikým nespal.

Všechno v pořádku. Všechny rány se zavřou.

„To mi nezní jako Koda. Jsi si tím jistý? Třeba dal někomu klíče. V tomhle je trochu nespolehlivej.“ Niels vyndá dezinfekci a náplast s autíčkem. Obojí položí přede mě a začne trochu nezaujatě vytahovat nádobí z myčky. „On je nespolehlivej v hodně věcech. Třeba uklízení nádobí je jeho práce.“

„Dobře. Tak jo, věřím ti.“ Ve skutečnosti se o tom ale už prostě jen nechci bavit. Posbírám toust, nebo spíš chleba, protože jsem ho nestihl zapéct, a náplast s dezinfekcí strčím do kapsy. Přešlápnu, protože mě napadá tisíc věcí, co bych ještě mohl říct.

Že jsem si vzal ty peníze, ale vrátím je. Že jsem asi neměl trávit celej den venku. Že jsem nemusel Nielse obvinit, protože, jo, třeba ty klíče vážně někomu dali.

Zkusím se usmát, ale nejde to. Tak prostě odejdu.

Sednu si na schod, co je úplně nahoře, a ošetřím prst. Potom po čtyřech dolezu ke Kodovým dveřím, opřu se o ně a zakloním hlavu. Slyším zvuky nějaké střílečky, takže buď sleduje seriál, anebo hraje. Kdyby prudce otevřel, mohl bych mu spadnout přímo do náruče. Nebo k nohám.

Nakonec vstanu a bez rozmyslu vezmu za kliku.

Koda leží na posteli, oblečený do pyžama, a na klíně má položený laptop. Sotva vejdu, tak ho zaklapne a hodí na matraci.

„Promiň,“ hlesnu.

„Bezva.“

Sednu si k němu a takhle zblízka cítím jeho vůni. Je super. Je jako když se malý medvídě chystá spát. „Víš co? Prostě jsem se jen bál.“ Mluvím tiše, protože mám pocit, že bych měl. „Nebylo by to poprvý, co mě někdo zklamal.“ Třeba zrovna dneska odpoledne. „Nevím, co si o tom myslet. O tobě a tvým bráchovi. Ale ty se mi… Fakt se mi moc líbíš.“ Usměje se, ale mně se ten úsměv podaří okamžitě smazat. „Řekni, žes včera s nikým nespal, Kodo.“

Asi jsem trapnej. Budiž mi k dobru, že na rozdíl od jiných situací, kterými jsem si prošel, tentokrát nevystrkuju zadek, ale dávám všanc svoje emoce.

„Jako s kým?! Já chtěl spát s tebou! Ale ty si z nějakého důvodu vždycky nejdřív vybereš mého bráchu. Já nejsem… Kašlu na to, nemusím ti nic vysvětlovat!“

Jasně, že nemusí. Ale stejně se zeptám: „Kdy jsem si vybral Nielse?“

„Koho jsi na té párty políbil jako prvního?“ Posadí se, ale odsune se co nejdál.

„To byla hra, jasný?“ Už si ani nepamatuju, jestli to byl ping pong, nebo něco s trefováním do kelímků a pitím piva. „Já jsem se na rozdíl od tebe pak nikde nezavřel s cizím klukem.“

Bezva, zním jako žárlivá semetrika. Ale když se podívám na Kodu, mozek řve: Můj.

Nikdy jsem nikoho tak moc nechtěl.

„Stejně je to blbost,“ oznámím. „Ať už jsi to byl ty, anebo nebyl, sám jsi řekl, že chceš zapomenout na svýho ex. Takže ho máš plnou hlavu.“

„Ježiši, ty se ve mně tak vyznáš!“ vypění. „Víš přesně, co jsem dělal, na co myslím… Tak víš co? Jo, s tím klukem jsem na té party spal. Je to sice můj nejlepší kámoš a chodí asi tři roky s holkou, ale jo, dělali jsme to. I s tou holkou. A pak jsem pro jistotu ošoustal i keř přede dveřmi.“ Vyletí z postele a na chvíli to vypadá, že mi jednu napálí, ale pak prostě jen zaskřípe zuby a otevře, čímž mi naznačí, abych odešel.

Poslechnu a při demonstrativním bouchnutí dveří trochu nadskočím. Aby toho nebylo málo, toust se mi úplně rozdrobil v kapse.

ČTVRTEK

Následující dny v domě nepanuje ta nejlepší atmosféra. Vlastně ani venku. Celou oblast zasáhnou silné deště a ve čtvrtek ráno je taková vichřice, že kolem balkónových dveří proletí poklice od auta a spadne do bazénu.

Niels tráví většinu dne na mobilu, podpírá si hlavu, anebo otráveně chodí sem tam. Na odpoledne si pozve kámoše a zavře se s nimi u sebe pokoji. Kdy vyjde, poznám na něm, že si zahulil. Nejspíš špatně snáší to, že nemůže surfovat, protože by ho rozbouřené vlny nadobro schramstly.

Mluví se mnou, a tak s ním taky mluvím. Je to nejjednodušší věc, kterou můžu udělat, a předevčírem jsme se spolu dokonce dívali na film.

Oproti Nielsovi je Koda překvapivě akční. Dupe v pokoji, a až po nějaké době mi dojde, že to nemá se vztekem co dočinění. Prostě tancuje. Když vyjde, má zpocené vlasy a trochu zarudlé tváře.

Děláme, že se nevidíme. Na rozdíl od bratra se nepokouší říct ani čau.

No a já tak nějak… Přežívám. Čtu knihy, piju jejich colu a to mi stačí, abych byl spokojenej. Aspoň většinou. Mám trochu horší spaní, a ještě pořád nedokážu zapnout mobil.

Chci jím hodit proti zdi. Ale co by se změnilo?

Jamese potkávám ob druhý den, většinou u večeře. Nejspíš si všimne podivné atmosféry, a tak se vyptává. Co se stalo. Proč se Koda tváří jako kakabus. Dokonce se, v dobré víře, že nás to pobaví, pokouší rozpoutat válku jídlem, ale nikdo se moc nechytá.

Niels po něm hodí hrst špaget spíš ze soucitu.

PÁTEK

Stojím ve sprše, nastavuju obličej proudu horké vody, a myslím na slyšení, které se neodvratně blíží. Jasně, mám strach, že půjdu do pasťáku, a ještě větší strach, že bych měl opustit tohle místo.

Protože, i když sám sobě připomínám, že jsem tu dočasně, začínám to vnímat jako svůj domov.

Pomáhám jim uklízet. Jsem to já, kdo vleze do bazénu pro poklici. A jednou taky vytáhnu a uklidím nádobí z myčky, abych si udobřil Kodu.

Pamatuju si, kde jsou uložený talíře, kde hrnky, a kde čaje. Vím, že se čokoláda dává do stejnýho šuplíku jako peníze na pizzu. Znám jména Nielsových kámošů, Kodovo nejoblíbenější album od Michaela Jacksona, a taky…

„Jdi do piči! Ty… Ty víš hovno!“

Vypnu sprchu, omotám kolem sebe osušku a vyjdu z koupelny. Nechávám za sebou ťápoty. Jo, rozhodně jsem slyšel Kodu. Potvrdí se mi to vzápětí, když ke mně dolehne Nielsovo: „Přestaň, Kodo. Chováš se jak malé děcko.“

„Já se chovám jako malé děcko? Ty seš neuvěřitelnej! Myslíš si, jak seš perfektní. Asi fakt věříš, že si vybere tebe, co?“

„O tom se s tebou nebudu bavit.“

Vím, že je neslušný poslouchat, ale na druhou stranu mluví fakt hlasitě. Takže bych je určitě slyšel, i kdybych se zavřel v pokoji.

„Vážně? A co kdybych mu řekl pravdu, hm?“ vyjede Koda. „To by se ti líbilo?“

„Chceš mu říct pravdu o mně? Já mu můžu říct pravdu o tobě,“ opáčí Niels přezíravě. Nejspíš se přitom usmívá a myslí si, že má nad Kodou navrch. Prokletí starších bratrů.

Napadne mě, jestli by to ani jednomu z nich nevadilo. To, že jsem… Ne, už nejsem děvka.

„Ty seš fakt čurák, Nielsi!“

Než se stačím vzpamatovat, slyším Kodu, jak dupe do schodů. Na každém z nich pronese jedno sprosté slovo. Druhý schod je čurák stejně jako Niels, třetí zmrd, a pátý kretén. Nestihnu se schovat, ale Koda mě stejně totálně ignoruje. Nejspíš je mu ukradené, že jsem všechno slyšel.

Zabouchne se v pokoji a za chvíli je odtamtud slyšet hudba.

Taky se zabouchnu v pokoji a čtu Citadelu, i když tomu vůbec nerozumím.

***

Stoupnu si na špičky, abych dosáhnul na vrchní polici, kde jsou sušenky. Ve staré plechové dóze, kterou musí mít po babičce. Moje bába v ní vždycky schovávala jehly a nitě.

Vlezu si s dózou na gauč a pustím televizi, kde je Kriminálka Las Vegas. Jím jednu sušenku za druhou, dokud nemám pocit, že jsem si zalepil žaludek.

„Během zítřka by se mělo počasí zlepšit.“ Niels schová mobil do kapsy a sedne si vedle mě. Nohy natáhne na konferenční stolek a bezmyšlenkovitě si hraje s křížkem na krku. „Asi si půjdu zasurfovat. Nechceš jít taky?“

„Ale jo. Proč ne. Teď to bylo pár dní docela divný. Možná bychom se měli zkusit normálně bavit. Nakonec o nic nejde.“

Stejně jako o nic nešlo, když jsem stál ve sprše, honil si a myslel přitom na jeho mladšího bratra.

Nabídnu Nielsovi sušenku míru.

„To kvůli počasí, beztak,“ ušklíbne se a vezme si. Chvíli trvá, než si uvědomím, že reaguje na to, co jsem řekl, a ne na moje myšlenky. Sledujeme televizi, kde se jeden vcelku vystresovaný vrah snaží napěchovat mrtvolu do popelnice, jenomže je na něj samozřejmě moc těžká.

Niels mě vezme kolem ramen.

Nedotýkat se, nikdy, ne bez svolení. Postrčím sušenky mezi nás, ale Niels je vezme a hodí na stůl. „S tím slyšením si nemusíš dělat starosti, Eframe. Táta si myslí, že to dopadne dobře.“

„Já o vašem tátovi nepochybuju. Je super. Máte celkem štěstí. Tohle všechno,“ rozhodím rukama a pokusím se přitom trochu odtáhnout. „Žijete si svůj sen, co?“

„Vím, že tobě to musí připadat šílený,“ zavrní Niels. Otře se obličejem o můj krk a volnou ruku položí na stehno.

Mám husí kůži. „Co to děláš?“

Pohne rukou blíž k rozkroku a usměje se. „Vadí ti to? Já… Eframe, ty seš prostě tak nádherný. Strašně se mi líbíš. Strašně.“

Možná bych mohl. Jenom to zkusit. Třeba… Podívám se na něj a dojde mi, že tohle nejsou oči, který chci vidět vteřinu předtím, než zavřu ty svoje. Takže ho odstrčím. „Říkal jsem ti, abys na mě nesahal, ne? Jsi super. Sexy. Víš to o sobě, proč ne, nemáš se za co stydět, ale já mám rád Kodu.“

„Kodu? Ty máš rád Kodu?“ zeptá se Niels nevěřícně. Trochu se odtáhne.

Mám rád Kodu. OD PRVNÍ CHVÍLE. „Nojo, do prdele,“ zhodnotím to nahlas. Postavím se, a pak, trochu jako blbeček, vyhrknu: „Co mám dělat?“

„To se ptáš na názor mě?“ Niels povytáhne obočí. „Co chceš, abych ti řekl? Abys za ním šel? A co myslíš, že se stane, až se táta dozví, že ses zamiloval do jeho syna? Hm? Myslíš, že tě tady nechá?“ Sáhne pro sušenky, zakroutí hlavou a do jedné se zakousne. „Moje rada je: Zapomeň na to.“

Fascinuje mě, že ho moje odmítnutí ani trochu netrápí. Myslí, že se objeví sto dalších, co mu s radostí podrží.

Přátelsky mu rozcuchám vlasy. „Díky,“ řeknu.

Co schod, to myšlenka na to, že bych neměl. Ale nikdo se mě nepokusí zadržet, takže to risknu a jdu dál, a myslím na nebe bez mraků.

Zaklepu na dveře a vejdu dovnitř.

Koda sedí u pracovního stolu, před sebou má otevřený laptop a dělá si poznámky. Když vejdu, pauzne video na youtube, kde tancuje holka s klukem. Věnuje mi rychlý pohled a znovu se skloní nad papírem. Poklepává tužkou.

Dojde mi, že mu nemám co nabídnout, a tak se zeptám: „Co děláš? Nechceš se jít projít?“ Zhoupnu se na špičkách jako školáček.

„Chystám se do postele,“ zalže. A ve snaze demonstrovat svoji pravdu skutečně dojde k posteli a svalí se na ni.

Moje tělo se pohne dopředu. Udělám dva kroky, skloním se, a pak najednou líbám Kodu na rty. Najednou, jako kdybych to neplánoval.

Vklouzne mi do pusy jazykem, čímž mě rozechvěje.

„Co děláš?“ zamumlá pak tiše.

Schovám obličej do dlaní a počítám. Nevím, kde začít, a co po něm můžu chtít. „Strašně mě to mrzí,“ řeknu nakonec. „Nechci nikomu komplikovat život, speciálně tobě ne…“ Sedm. Osm. Devět. „Zamiloval jsem se do tebe.“

Sedne si blíž, aby mě mohl obejmout. Takže: Nevím, kde začít, ale vím, že je tohle všechno správně, a že po něm chci úplně všechno, protože jsem na kluka jako on čekal věky.

Možná jsem se narodil, abych ho potkal. A kdyby byl odměnou za všechno, co jsem podstoupil, za každou lež a ponížení, uvěřil bych, že to mělo smysl.

Pohladím ho ve vlasech. „Krásně voníš,“ řeknu tiše. „Směješ se, koukáš na pitomý animáky, neustále ti padá jídlo na ubrus. To všechno je tak skvělý.“

„Teď nevím, jestli mě chválíš, nebo mi nadáváš.“ Na oko si povzdychne a rukama sjede trochu níž. „Kterej animák konkrétně ti přijde pitomej?“

Šťouchnu do něj nosem. „Kodo.“ Strčím ho do peřin a vylezu si nad něj. Jsem na čtyřech, jsem tak blízko, abych viděl, jak má nádherný rty, bradu, nos… A vůbec nejlepší jsou oči, protože když se do nich podívám, vidím horoucí energii.

Odpouštím mu, jestli spal s jinými lidmi v tátově ložnici. Já jsem spal taky s jinými lidmi.

Líbáme se pomalu a líně. Potom se přesunu k jeho krku, jemně skousnu lalůček a rukou mu zajedu pod tričko. Vykasám ho a posunu se dozadu, tak, abych byl mezi jeho nohama. Pusu na pupík. Další dvě míří níž, k lemu kalhot.

Nenechá to bez odezvy. Je divoký a mě to šíleně vzrušuje. Najednou jsem to já, kdo leží, a Koda mě svléká. Uvědomím si, že vážně bude chtít být nahoře, naprosto přirozeně, jako by ho jiná možnost ani na chvíli nenapadla.

Mě taky ne.

Další polibek je spíš snaha ukrást si jazyk toho druhýho pro sebe. Líbá mě všude, hladí na stehnech, zatíná nehty. A já říkám: medvídku.

Kouří mi a já naříkám: medvídku.

„Chceš to? Můžu?“

„Prosím,“ přikývnu.

Proplete se mnou prsty, vrátí se k polibku a přitom se o mě otírá. Úplně mě vygumuje. Najednou jsem nepopsanej list.

Normální kluk z normální rodiny, co prožívá svoje poprvý s klukem, kterého…

„Prosím,“ zasténám znovu.

Pustí mě, prsty si přejede po rtech, a znovu se skloní. Je opatrný, ale nedočkavý. Připraví mě na všechno, co přijde, ale stejně nejsem připravený úplně, protože když ho cítím v sobě, je to najednou šílená spousta emocí. Nejsem si jistý, jestli se s tím dokážu vypořádat. Úplně mi hoří tváře a třesu se.

„Je to v pořádku?“ Koda se trochu pohne.

Zalapám po dechu. „Je to strašně v pořádku,“ přiznám. Nepopsanej papír se popíše tisícem a jedním slovem o lásce, kterou k němu cítím. Za to, že se mi odevzdává, a já se můžu odevzdat jemu.

I kdyby mě James zítra vykopl, i kdybych prohrál soud, i kdyby dnešní noc byla tím nejlepším, co mě v životě potkalo, neváhal bych s potvrzením kolonky v dotazníku udělat to znovu.

Ano, ano, ano.

Když vyvrcholí, skloní se nade mnou, otevře pusu a… myslí jen na mě. Musím se rukama zapřít o čelo postele. „Sakra, Kodo, já… Sakra… Já tě tak…“

Potom se dlouho pusinkujeme. Ničeho nelituju. Ani pusy na čelo, na spodní ret, na hrudník, ani toho, že tu ležím nahý s klukem, jehož otci jsem slíbil, že se ho nedotknu.

„Eframe,“ zašeptá Koda. „Nevzal jsem si kondom. Je to problém?“

Na chvíli pevně sevřu čelist, a pak nechám ten tlak ustoupit. Uvolním se. Jak jsem řekl, impulzivní. Neznamená to, že by mě chtěl ranit, a logicky se ptá, když ví, že jsem šukal s tolika jinými.

Pevně ho obejmu.

„Ne,“ řeknu pečlivě neutrálně. „Nikdy jsem s nikým bez kondomu nespal. Až teď.“

Až teď jsem se miloval.

„Dobře, tak jo. Já nikdy kondom neměl, když jsem spával se svým ex, tak mě to nenapadlo. Nezlob se.“

Na mou obranu – právě jsem se udělal, dokonce líp než nejlíp, takže chvíli trvá, než mi dojde, co říká, a co to znamená.

Ten večer v Jamesově ložnici nebyl a s nikým si to nerozdával. Nejspíš zvracel do keře.

„Dobře.“

Obejme mě a schoulí se co nejblíž.

Hladím ho ve vlasech, a pak přes nás přehodím peřinu. „Můžu u tebe spát?“

 „Jasně,“ souhlasí medvídek. A pak ještě něco šeptá, ale já slyším jenom: brum brum brum.

SOBOTA

„Ale ale ale!“

Někdo nám sebere peřinu. Nespokojeně zabrblám a přitisknu se blíž ke Kodovi, protože jeho kůže hřeje. To je slabý slovo. Jeho kůže hoří. Nevzpomínám si, kdy jsem se naposledy probouzel s úsměvem na rtech.

Peřina se na nás znovu snese. Ale v místnosti se objeví světlo.

Zamžourám.

Niels nelítostně vytahuje žaluzie. „Až se tohle dozví táta. TATI, POJĎ SE PODÍVAT!“

Trhnu sebou a Koda vyletí do sedu, což toho idiota Nielse pobaví. „Klid,“ řekne se smíchem. „Odešel před půl hodinou. Takže… Koukám, že jste si to vyříkali.“

„Vypadni,“ řekne Koda.

„Já nevím. Mám teď zlomené srdce.“

„Seš idiot. Běž pryč!“

Sedne si na kraj postele. Cítím to, protože se matrace prohne. Tisku víčka pevně k sobě, zaprvý kvůli světlu, a zadruhý, abych Nilsovi naznačil, že s ním nechci mluvit.

On si ale podle všeho vystačí sám. „Jen bych chtěl říct, že jsem varoval vás oba,“ oznámí nezaujatě, jako kdyby si přitom prohlížel svoje nehty. „Každého zvlášť, a teď i dohromady, a jestli si myslíte, že to dopadne dobře, jste cáklí. Až se to táta dozví, Efram potáhne a ty si to budeš vyčítat, brácho. Tady má Efram domov, a ty ho o něj připravíš.“

„Vždyť jsi ho chtěl sám pro sebe!“

„Jo, jenže já se s ním chtěl vyspat. Nezatahoval jsem do toho city. O tom by se táta nikdy nedozvěděl. Ale jak jsou v tom city…“

Otevřu oči přesně ve chvíli, kdy Niels zvedne ruce v obranném gestu. Setkáme se pohledy. Pokrčí rameny s výrazem Tady to máš. Chci mu říct, že Kodu… Že ho mám strašně rád, ale mám pocit, že to Niels ví. Možná to věděl celou dobu, stejně jako celou spoustu dalších věcí.

Lidi jako on jsou všímaví, jinak by nebyli tak dobří hráči.

Na druhou stranu je na něm vidět, že se o Kodu doopravdy upřímně bojí. „Jen říkám, že jsem vás varoval,“ zopakuje měkce.

A odejde.

Koda si přitáhne kolena k bradě. „Má pravdu,“ prohodí rozmrzele. „Já… Ty… Kurva. Kvůli mně skončíš zase na ulici.“

Taky se posadím a zezadu ho obejmu kolem pasu. Nádherně voní. Jako slunce a všechno na světě, co mám rád. Clyde vždycky říkal, že by si měl člověk krásný chvíle hýčkat. A tak si Kodu hýčkám. Pohladím ho na zádech, podél páteře, a pak mu prstem na lopatku nakreslím srdíčko.

„Jo, má pravdu,“ souhlasím klidně. „V tom, že to asi nedopadne dobře. Ale nic z toho není tvoje vina.“

Otočí ke mně hlavu. V karamelovým pohledu je všechno, co cítím i já. Automaticky se k sobě nakloníme, abychom se políbili, i když jsme si nečistili zuby. Tu vinu nějak překonáme.

Koda se nadechne.

„Pak,“ zakroutím hlavou. A stáhnu ho zpátky do peřin.

PONDĚLÍ

Sedím na balkóně a poslouchám, jak šumí vítr, nebo oceán, nebo je to jedno – prostě jsem klidný. Mám na sobě novou mikinu, kterou jsem našel ve skříni.

Všechno oblečení přibývá nárazově, bez nějakýho systému, jako kdybych vlastnil kouzelnou skříň, která vede do jinýho světa.

Jedno odpoledne se zeptám Nielse, jestli mi vyžehlil trička, a on se šíleně směje. Teprve potom potkám Rikku, která bydlí nedaleko a chodí pomáhat s úklidem. Dělá toho spoustu, ale nikdy nečistí bazén, protože to je Nielsova práce, a nikdy nevytahuje nádobí z myčky. To má na starosti Koda.

Takže: Sedím na terase a poslouchám šumění světa, když zaslechnu smích, což mě přinutí otevřít oči. Tenhle smích bych poznal kdekoli. Automaticky vstanu a nakloním se.

Dole stojí Koda a loučí se s taneční partou. Nejspíš ho šli doprovodit, stejně jako včera, a stejně jako předvčírem. A on se, stejně jako včera, a stejně jako předevčírem, nepodívá nahoru, i když ví, že tam sedím a zírám na něj.

Od chvíle, kdy jsme se spolu podruhé milovali, je divný. Lepší slovo mě nenapadá. Snažím se nechávat mu prostor, což není tak snadný, protože žiju v jeho domě, a zároveň se snažím vyhýbat Nielsově vševědoucímu pohledu, který jasně říká: Kdybys prcal se mnou, bylo by to jednodušší.

Možná. Ale city nás utvářej.

Přijde mi, že jsem na Kodu čekal roky. Všechny cesty vedly k medvídkovi.

I tahle. Večer strávím v pokoji, čtu si a čekám. Slyším Jamese, který pobíhá po domě a hledá čistou košili na zítřejší slyšení, a snažím se nemyslet na to svoje, co se kvapem blíží. Pasťák, nebo…

Nevím, jaká je druhá možnost.

Konečně je ticho, a tak vyjdu na chodbu a zamířím k pokoji s cedulkou Koda. Neklepu, protože to by v domě plném spících lidí znělo jako výstřel. Stlačím kliku a vejdu dovnitř.

V pokoji je těžký vzduch, ale ne nepříjemný. Voní jako rybízová šťáva, kterou má Koda ve sklenici na podlaze. Sedí uprostřed komiksů, zamračeně je přerovnává, a když se zeptám, jestli s ním můžu mluvit, řekne: „Hm.“

Hm jako spali jsme spolu a mě to netankuje, nebo hm jako klidně mluv, ale stejně se bojím, že ti zničím život?

„Co je špatně?“

„Jak jako?“ odsekne. Amazing Spidermana hodí na Avengers, a ruce schová do klokaní kapsy mikiny, která má merch.

„Ptám se, co je špatně. Už jsem tě omrzel?“

„No jasně, přesně tak to je. Omrzels mě.“ Vstane, ale nepřijde blíž. Prostě jen protočí oči tím svým speciálním Koda-způsobem a zkusí to o poznání klidněji: „Meleš kraviny.“

Překročím Ultimátní komiksový komplet – Soumrak mutantů, a bez dovolení si sednu na postel. „Kodo…“ Chvíli si ho upřeně prohlížím, abych si do paměti vtisknul každý detail jeho obličeje, i když si nedovedu představit, co by se muselo stát, abych zapomněl. „Proto se mi vyhýbáš? Došlo ti, kdo ve skutečnosti jsem, že jo…“

„A to myslíš jak?“

Že jsem byl děvka. „Kluk, co nemá kam jít. Kluk, co šlapal. Kluk, co možná půjde do pasťáku. Jo, mám pocit, že tohle všechno jsem já.“ A spoustu dalších věcí.

„Co si jako myslíš?“ štěkne Koda. „Niels měl pravdu, sakra! Do háje, já přece… Kdyby to táta zjistil, tak tě vyhodí, a já to prostě nedovolím. Sám jsi řekl, že nemáš kam jít.“

Strašně se mi uleví. Protože se vážně bojí, že mi zničí život, což znamená… Já jeho taky.

„To tě nenapadlo předtím, než jsme se spolu vyspali?“ zeptám se pobaveně.

„Ne-napadlo,“ řekne, takže není jasný, jestli napadlo, nebo nenapadlo. Dřív než ho stačím poprosit, aby mi to napsal, strčí do mě. Nijak agresivně, spíš zoufale. „Co jsem měl asi dělat? Vrhnul ses na mě a já… Líbil ses mi, hrozně jsem tě chtěl, tak jsem nepřemýšlel. Jenže teď tě miluju a tak prostě nedovolím, abych byl tím, kdo ti to všechno posere.“

Trvá docela dlouho, než tu informaci zpracuju. Vstanu, otevřu pusu, a pak ji zase zavřu. Nejspíš přitom stojím na jenom z komiksů, ale v tuhle chvíli je mi to fakt jedno, i kdybych stál v popelnici plný červů. Jediný, na co dokážu myslet, je Koda, a jak mi z něj brutálně buší srdce.

„Tys právě řekl, že mě miluješ?“ zeptám se potichu.

„NE!“ zařve okamžitě. „Řekl jsem, že… Tohle mezi námi není dobrý nápad, chápeš.“ Nejistě přešlápne a trochu se ošije, ale tělo nejspíš rozhoduje za něj, a tak se vzápětí ocitnu v medvědím objetí. Doslova. „Ale tamto jsem vlastně řekl taky,“ zabrumlá.

„Pane bože,“ vydechnu, a pak ho políbím. Balancujeme dozadu a Koda zády narazí do dveří, ale ani na vteřinu se neodtáhne. Zasténá mi do pusy, a když se na něj natlačím rozkrokem, zase tím něco aktivuju, protože mi rukama zajede do vlasů.

„Eframe…“ kousne mě do rtu. Chutná jako rybízová šťáva. A Vesmír je najednou prázdnej, když mě od sebe odstrčí. „Ty neposloucháš!“ vypálí vyčítavě. Otře si opuchlé rty a přerývavě oddechuje. Pohledem zavadí o postel, jako kdyby ho napadlo to, na co myslím celou dobu, ale pak zakroutí hlavou. „Tohle… Už za mnou krucinál nelez!“ Vyběhne z pokoje a třískne za sebou dveřmi, nejspíš je mu jedno, že může vzbudit celý dům.

Nedá mi prostor, abych se obhájil. Je to první soud, kterej jsem prohrál.

STŘEDA

Chybí mi Janine, ale nejspíš mi nechybí tolik, jak by měla, protože se už znovu neodhodlám vydat k našemu domu. Ke svému… K baráku, co mi měl patřit. V jednu chvíli jsem rozhodnutý jít tam a všechno si s mámou vyříkat, ale pak zase pokládám bundu, lehám si na postel a říkám si: Vždyť ani nedokážeš zapnout mobil.

Ležím na břiše, zírám na zavřené dveře, a strašně si přeju, aby někdo přišel. Koda, anebo klidně i Niels, někdo, kdo ze mě sejme ten divnej pocit. Potřebuju mluvit a odfiltrovat všechny špatný myšlenky.

A tak dál ležím a čekám. A namotávám na prst třásně prošívaný deky, co slouží jako přehoz přes postel v pokoji, kterej mi patří, ale vlastně vůbec není můj.

Nakonec vstanu a vyjdu do chodby. Dveře od Kodova pokoje jsou zavřené. Už ne normálně, najednou v tom vidím větší symboliku, totiž že jsou zavřený především pro mě. Zaváhám, jestli jít dovnitř a přivonět k jeho polštáři, ale pak si ten sentiment zakážu.

Sentiment ještě díru do světa neudělal, říkal vždycky Clyde, no ale kdybych nebyl sentimentální kokot, tak seš pořád na ulici, že jo, Eframe?

Vejdu do kuchyně a málem se srazím s Nielsem. Nejspíš si střihl další titulní stranu v katalogu. Má rozepnutou košili, pod ní tílko s nápisem: „Beach, bitch!“ a na hlavě sluneční brýle. V ruce drží prkno.

„Můžu jít s tebou?“ zeptám se dřív, než si to stačím rozmyslet.

Niels se vševědoucně usměje. „Jasnačka. Koda ti dal košem?“

„Jo.“ Nakloním se přes něj, abych si vzal z lednice colu, a on trochu uhne. Pochopím, že má, a nejspíš taky bude mít, hodně keců na bráchovu adresu, ale respektuje nové pořádky. Možná se v nich dokonce orientuje líp než já.

Opřu se o linku a čekám, než mi donese okrové prkno. Cola mě příjemně studí v žaludku. „Dobrá práce,“ poznamenám. „Kody se hodně dotkly tvoje řeči, že by mě váš táta vyrazil.“

„No jo. Ale víš, doufám, že přesně tohle by táta udělal. Hele, je hodnej a to všechno, ale na druhou stranu není svatej a ty prcáš jeho mladšího syna. Takže… Kam bys šel, kdyby se to provalilo? Hm?“

Cola mi vletí do nosu. „Neprcám ho!“ Začnu kašlat a pak ukážu plechovkou na Nielse. „Prostě ho neprcám, jestli víš, jak to myslím.“

To ho zaujme. Prohrábne si vlasy a pobaveně nadzvedne obočí. „Nevím. Pouč mě.“

„Nejspíš seš moc mladej na to, abys to chápal,“ řeknu přezíravě. „Ne, hele, já vím, že máš o bráchu strach, ale já ho mám fakt rád. Nedá se s tím nic dělat. A příčí se mi Jamesovi lhát.“

„Tak mu řekni pravdu. Třeba pak za tebou bude Koda chodit na ulici. Nebo uteče a budete na ulici spolu. A jo, Koda by to udělal. Blbej je na to dost.“ Sebere mi colu a napije se.

Je to naše bratrská chvilka. Jsem skoro dojatý. Jenom kdyby Niels právě nepopsal tu nejhorší možnost.

„To bych nechtěl, Nielsi. Koda si zaslouží to nejlepší.“

Třeba vystudovat. Najít si dobrou práci. Prožít svůj sen. Automaticky si vezmu plechovku zpátky, studí mě v dlaních, a snažím se vybavit si můj sen. Jestli vůbec někdy nějakej byl. Možná jsem chtěl být policajt. Žil jsem plnej obdivu k tomu, že dopadají zločince.

Dokud jsem neviděl, že kluky, co nemaj kam jít, spíš soudí, než aby je chránili.

Chtěl jsem být… Asi na tom nesejde. Snažím se zahnat nepříjemnej pocit, co se mi usadí v okolí žaludku. Mám vůbec ještě nějaký charakterový vlastnosti, nebo mě ulice osekala?

„Tak jdeš? Ty milovníku?“

Kdo jsem? Doopravdy, niterně – kdo?

„Žárlíš?“ zasměju se strojeně. Ale seberu prkno a jdu za ním. Venku nastavím tvář slunci.

„Jako zadek máš krásnej, to je fakt. Jenže za ty problémy mi asi nestojíš. Raději si tě nechám jako dalšího bráchu, co říkáš?“

„Au. Brácho.“ Zaplaším nepříjemný myšlenky a srovnám s ním krok. „Takže, s kým sis to rozdával v tátově ložnici? Řekni. Měl jsem z toho noční můry! Jasně, samozřejmě ti odpouštím, žes mi kecal, ale jen proto, že se mi šíleně ulevilo, že tvůj brácha…“ Rozeběhnu se po kamenité cestě dolů k moři. „Že není jako ty!“ zařvu.

Vyzuju se, oblečení naházím do písku a pak jsem najednou až po pás v moři. Nadšeně zakřičím a Niels se nahlas rozesměje.

ČTVRTEK

Tlustá kartářka prorokuje apokalypsu. Opakovaně, protože ta poslední nevyšla. Ale tentokrát jsou jasný ukazatele, třeba hromadný vymírání včel a dalších druhů.

Bolí mě oči, a taky nohy ze surfování, ale stejně nedokážu usnout. Přijdu si napůl živej a napůl mrtvej, a z letargie mě vytrhnou teprve kroky, co se ozvou na schodech.

Koda vpadne do obýváku jako velká voda. Má na sobě o číslo větší tričko, které nosívá jako pyžamo. Podíváme se na sebe, a pak trhne hlavou a rozeběhne se zpátky do patra. Je to jen vteřina, jako lusknutí prstů.

Slyším bouchnout dveře.

„Tak teda dobrou noc,“ řeknu tiše.

NEDĚLE

Hyperventiluju. A třesu se úplně stejně, jako když jsem si tenkrát poprvý šlehnul. To odpoledne se jdu dokonce projít na pobřeží a ve dveřích potkám Jamese. Zeptá se, kam mám namířeno, a jestli jsem nervózní, ale nic mi nezakáže, a ani nepošle žádného s kluků, aby mi dělali garde.

Řekne: „Buď opatrný, Eframe.“

Házím žabky a kameny se potápějí do moře. Jednou nebo dvakrát dokonce zařvu a můj hlas se odráží od skalisek. Střídavě přemýšlím a snažím se zachovat klidnou hlavu, a pak zase totálně propadám sebelítosti.

A strachu z toho, co bude. Už se tolik nebojím, že bych neměl vídat Janine a Tribita, vlastně mi ani tak ukrutně nechybí máma… Mám šílený strach, že budu muset odejít. Ne z života na ulici, ten znám, ale z toho být bez Kody.

To je totiž úplně novej stav, se kterým se moje mysl nedokáže vyrovnat, ani ho podchytit. Neznámá nemoc z lásky.

Když se vrátím, vezmu si sáček sušenek k sobě do pokoje, a po cestě s díkem přijmu Nielsovo: „Určitě to dopadne dobře, nemusíš se bát, Eframe… Věř tátovi, on ví, co dělá.“

Sním jenom dvě sušenky, z té třetí okoušu čokoládu, a pak je hodím vedle postele. Nádech a výdech. Snažím se nepřemýšlet. Možná, že jsem poslední dny přemýšlel až příliš, a nikam to nevedlo. Takže z kapsy bundy vytáhnu telefon, zapnu ho a zadám pin. Zatímco se načítá, dívám se z okna.

Měsíc je v úplňku.

Mobil zavibruje, a pak ještě jednou. Otevřu první zprávu.

Máma: Eframe, je mi líto, že to takhle dopadlo, ale musíš si uvědomit, že si za hodně věcí můžeš sám. Naprosto bezdůvodně jsi Darrena napadl, a já to odmítám tolerovat. Nedovolím ti, abys mi zničil štěstí, jenom kvůli nějaké hloupé žárlivosti. Už se sem nevracej. Nechci tě vidět.

Máma: A neodepisuj. Zablokuju si tvoje číslo.

Pomalu zase začnu dýchat. Tolik dní a týdnů jsem se zbaběle vyhýbal dvěma debilním esemeskám. Stejně nejspíš jenom papouškuje to, co jí řekl Darren. K smíchu.

Tak proč brečím jako malej?

Přitáhnu si kolena blíž k bradě, a pak se o ně opřu čelem.

„Ahoj.“

Otřu si oči a vidím trochu rozmazaně, ale zřetelně poznám Kodu. Na hlavě má čelenku a voní venkem, nejspíš se teprve před chvílí vrátil z tréninku. Věčnost stojí u dveří s rukou položenou na klice, ale pak se od nich konečně odlepí a stoupne si k posteli.

Svalím se na záda a odkopnu deku, abych mu naznačil, že je pro něj místo vedle mě pořád volný. Pořád a navždycky.

Pochopí a lehne si co nejblíž. Objímáme se a já vnímám jenom jeho doteky ve vlasech a překrásnou vůni. Rty přitisknu na kůži pod uchem. Pomalu se uklidním.

„Máš strach?“ zeptá se potichu.

„Jo,“ řeknu upřímně. „Mám strach.“

„Všechno bude v pořádku,“ rozhodne, jako kdyby to právě vyčetl z karet. Blonďatý vlasy mě lechtají na obličeji a ve světle měsíce jsou jako stříbro.

Je to strašnej kýč, ale já si uvědomím, že Kodu miluju víc než cokoli na světě.

„Jsem strašně rád, že jsi přišel,“ zamumlám.

Trochu se odtáhne a vtiskne mi letmou pusu na rty. Nejspíš mu nevadí, že chutnají jako sůl.

Natáhnu ruku a hladím ho po čele, obočí a tvářích. Potom mu vezmu nos a nechám si ho, prostě jen tak, pro štěstí. Koda pro štěstí.

Ležíme u sebe tak blízko, až se chvílemi zdá, že dýchá za mě.

PONDĚLÍ

Nemluvíme. V rádiu potichu vyhrává nějaká písnička. Vím, že už jsem ji několikrát slyšel na MTV, ale nemůžu si vybavit její název.

Vzpomenu si, jak jsem jel v tomhle autě poprvý. Není to tak dlouho, a přitom mám pocit, že se od tý doby všechno změnilo.

Mám strach, voním, a Niels mi půjčil černou košili.

Dlouho čekáme na semaforech a já na sobě cítím Jamesův pohled. Přeju si, aby zelená naskočila až za hodinu, anebo nikdy. Přeju si vsáknout se do sedačky.

Ráno jsem se zeptal, jestli si mám vzít všechny svoje věci s sebou. Ne že bych nějaký měl, ale prostě jsem potřeboval ujištění, že se později budu moct vrátit. A James to pochopil, docela klidně řekl: „Neber si je. Však tady na tebe počkají.“

Zaparkuje na jednom z míst vyhrazených pro zaměstnance a věnuje mi povzbudivý úsměv. Nechá mě jít prvního, a při každém zaváhání prostě odpoví: „Doprava. Doleva. Rovně.“

Naviguje mě jako raketu, která stejně spadne.

Řeknu, že si musím odskočit. Zavřu se v kabince a znovu hyperventiluju. Připadám si, jako kdybych se šíleně potil, ale musí to být tím teplem v umývárně. Radiátory pod oknem hřejou i v polovině léta.

Dlouho na sebe zírám a opírám se přitom o umyvadlo. Vypadám bledě, ale mořský vzduch dělá svoje. Ani v nejmenším nepřipomínám feťáka, anebo šlapku.

„Prober se,“ řeknu tiše. Vrazím si facku.

James čeká na chodbě, klidný, v černém obleku. „Všechno v pořádku?“ zeptá se, ale zní to spíš jako konstatování, a tak to ponechám bez odpovědi.

Zrovna v tu chvíli uvidím mámu, Darrena a… Ne, Janine s nimi není, proč taky. Proč by brali jedinýho člověka, co mě měl vždycky rád?

Stáhne se mi hrdlo a chci se chytit Jamesova saka a schovat se za něj. Je to, jako kdybych zamrznul na místě, a najednou se mi úplně všechno vrací. Všechny vzpomínky. Jako zvratky.

„Eframe,“ řekne James. Nevím, na co se ptá. Ale pak zjistím, že se na nic neptá. Dveře se otevřou a on prostě jenom chce, abych vešel dovnitř.

***

Soudce je postarší… ženská. Trochu mě to vykolejí, protože jsem si celou dobu představoval chlapa. A pak mě vykolejí, když vidím mouchu, která leze po zdi. Slyším ji bzučet, což je určitě pitomost, protože mouchy tak hlasité nejsou, a v místnosti je navíc spoustu lidí, různě se ošívaj, a tak.

V duchu se napomenu. Musíš se soustředit.

Buch. Buch. Buch. Všem medvídkům světa se dává na vědomí. Eframe. Eframe, do hajzlu!

„Můžete to zopakovat, prosím?“ požádám přiškrceně.

„Dle záznamu jste čtvrtého března navštívil firmu vašeho nevlastního otce, kde jste se pokoušel otevřít trezor, který měl v kanceláři. Je to pravda?“

„Jo, ale…“

„Toho dne jste se s otčímem pohádal a pokusil jste se ho vyprovokovat. Je to pravda?“

„Jo. Totiž ano, je to pravda. Ale měl jsem k tomu svoje důvody! Byl jsem naštvaný. Máma se od chvíle, co Darrena poznala, hrozně změnila. On začal všechno řídit, co, kde, kam. A naprosto nesmyslně nás šikanoval. Říkal, že jsem k ničemu, stejně jako můj táta, a že jsem pro něj ostuda… Všechen majetek, co mi chtěl táta odkázat, to všechno máma přepsala na Darrena. Zmanipuloval ji a nejspíš jí taky vyhrožoval!“

„Z čeho tak usuzujete?“

„Několikrát jsem slyšel, jak jí nadává. A Janine taky. Proč tady není Janine? Už je dost velká, mohla by vypovídat.“

„Na otázky odpovídejte přímo, prosím. Ten den vám bylo uděleno napomenutí. Dle záznamu jste byl matkou požádán, abyste odešel z domu. Žil jste u kamaráda Clydea Tolsona, závislého na heroinu.“

„Jak to s tím souvisí?“

Clyde vždycky říkával: Všechno souvisí se vším, kámo.

Bzzz bzz bz.

„Dával vám pan Tolson drogy?“

„NE!“

„Váš otčím později ve své výpovědi uvedl, cituji: A ten kluk se jednoho dne sbalil a vypadl z domu, i když tím svojí mámě zlomil srdce. Žil u kámoše, fetovali spolu. Dokonce se i prodával, šlapal chodník, jestli mi rozumíte. Ve skutečnosti nemohl překousnout, že by mohla být jeho matka konečně šťastná. Dokonce se několikrát vrátil domů, žebral o peníze a byl očividně sjetý.“

„To je lež!“

„Dne dvanáctého července jste navštívil dům vaší matky. Ano, nebo ne?“

„Ten den se Clyde předávkoval a já nevěděl, kam jinam bych šel. Nejdřív jsem myslel, že to nějak přečkám, ale bylo mi hrozně…“

„Na otázky prosím odpovídejte ano nebo ne.“

„Tak jo. Totiž ano.“

„Dle výpovědi vašeho otčíma i vaší matky jste byl pod vlivem omamných látek.“

„…“

„Nerozumím vám. Mluvte nahlas, prosím.“

„Ano. Dal jsem si éčko. Byla to blbost, ale jak už jsem řekl, byl jsem smutnej. Clyde mě držel nad vodou. Nechtěl, abych si vydělával tím způsobem, jak jsem… Nechtěl, abych šoustal za peníze.

Tak mi dohodil práci v jednom supermarketu, načerno. Chtěl jsem se vrátit do školy, časem, hned jak bych něco našetřil. Nešel jsem domů s úmyslem něco pos… pokazit. Bylo mi smutno.“

„Vaše matka uvedla, že jste se bezdůvodně vrhl na nevlastního otce a křičel jste, cituji: Zabiju tě, ty sráči.“

„Ano. A udělal bych to znovu. Darren mámě ubližoval. Ten den jsem stál mezi stromy a viděl, jak jde máma k autu. On ji doběhl a říkal, že je nula a za nic nestojí. A pak do ní strčil. Snažila se ho uklidnit, jenže on do ní znovu vrazil a řekl, že je kurva. Tak jsem to nevydržel a prostě jsem po něm vyjel.“

„Byl jste už dříve svědkem něčeho takového?“

„Ano. Často jsme se kvůli tomu hádali. Máma Darrena omlouvá, protože má pocit, že si takový zacházení zaslouží, ona trpí tím syndromem, jak si myslíte, že si zasloužíte to nejhorší. Nevím teď, jak se to jmenuje.“

„Chcete něco doplnit?“

Ta moucha je zeleno-modrá. Nejodpornější věc, jakou jsem kdy v životě viděl.

Podívám se na Jamese. Hledám u něj odpověď na otázku, jestli chci něco doplnit. Sotva znatelně zakroutí hlavou, a tak řeknu: „Ne, už nic.“

***

Dívám se na projíždějící auta a snažím se pamatovat si jejich SPZky a barvy, ale v hlavně mám pořád trochu prázdno. Teprve když se otevřou dveře a James vyjde ven, pod paží stoh dokumentů, uvědomím si, co se stalo.

Nemusím do pasťáku. Vyhráli jsme. On vyhrál. Rozejdu se k němu a pevně ho obejmu. „Děkuju. Děkuju za všechno.“

„To vypadá na pizzu, a tím myslím pořádnou pizzu na oslavu. Co ty na to?“

Pokrčím rameny a jdu za ním na parkoviště „Stejně si budu muset vzít svoje věci,“ řeknu potichu.

James odemkne auto, sáhne do kastlíku a vytáhne malý balíček. Vypadá to jako dárek, který někdo balil hodně narychlo. A vtiskne mi ho do ruky. „To je pro tebe.“

„Pro mě? Za co?“

„Rozbal to!“ pobídne mě. Dívá se, jak rvu balicí papír a trochu se přitom usmívá. Jeho úsměv se rozšíří ještě víc, když vytáhnu mobil.

„Telefon?“ Jasně, hloupá otázka. iPhone rozhodně nevypadá jako vojenská vysílačka, ani jako toustovač. „Ale za co?“

„Ne za co, ale kvůli čemu. Chci, abys měl možnost mi zavolat, když půjdeš někdy ven, nebo tak. Aspoň se o tebe nebudu muset tolik bát.“

Představím si, jak se ploužím po ulici, anebo jak někomu ve tmě nastavuju zadek – ne, dobře, tohle už nikdy neudělám – a pak volám Jamesovi a klábosím s ním o životě. A tvrdím mu, že se nemusí tolik bát.

„Aha,“ řeknu po nekonečně dlouhé chvíli. „Tak teda díky.“

„A taky budeš mít svoje povinnosti. Doufám, že je budeš plnit svědomitěji než Koda.“

Koda. Na kolenou a svědomitě bych Kodovi splnil úplně všechno.

„Myslím, že vám tak úplně nerozumím. Ten telefon je super, to jo, ale…“

James se zasměje a nastoupí do auta, takže mi nezbude nic jinýho, než ho následovat. Poslušně si připnu pás a čekám, až se rozmluví.

„Docela nám to všem šlo, co říkáš?“ zeptá se klidně a vyjede z parkoviště. „Kluci tě mají rádi, fungujeme… A ten pokoj je stejně prázdný, tak nechápu, proč by nemohl být tvůj.“ Natáhne se přese mě, znovu hrábne do kastlíku a podá mi nějaké dokumenty. „Na adopci jsi už moc starý, a navíc – pořád máš svoji rodinu. Na druhou stranu o tebe ale nejeví zájem, tak co bys řekl tomu, kdybych se stal tvým pěstounem?“

Shit. Shit. Shiiiit.

Nervózně si ukousnu nehet a začnu poklepávat nohou. Mohlo mě to napadnout. Tenhle chlap je samaritán, je super, je to ten nejlaskavější člověk, jakýho znám a já… MILUJU JEHO SYNA A CHCI SPÁT S JEHO SYNEM A CHCI STRÁVIT CELEJ ŽIVOT S JEHO SYNEM.

„Eframe?“

Mám chuť omlátit si hlavu o okénko.

„Eframe, co si o tom myslíš?“

„Eee…“ Clyde vždycky říkal: Přijmi, co je ti nabízeno. Pokud to zrovna není – Kašlu na to, co říkal Clyde. Je mrtvej, takže si s tímhle musím poradit sám.

Slyším se odpovídat: „To bych moc rád. Děkuju.“

Zbytek cesty žiju v bláhovým domnění, že tohle bylo nejtěžší, co mě čekalo. Vlastně bych se rád svalil do postele, zavrtal se co nejblíž ke Kodovi a dopřál si několik hodin spánku.

Jenomže sotva vejdeme do obýváku, James zařve: „Kluci!“

Nejdřív se objeví Koda. Udělá krok ke mně, ale pak si to rozmyslí. Opře se o stěnu a prostě jenom zírá. Nedokážu z jeho výrazu nic přečíst.

„Wow!“ řekne Niels a poplácá mě po zádech. „Gratuluju. Já věděl, že to dáš!“ Zní upřímně, a tak poděkuju, ale zvládám se soustředit jenom na Kodu. Snažím se mu neverbálně naznačit, co bude následovat.

Okolní svět se slije do rozmazaný šmouhy.

„No pardon,“ zamumlá James dotčeně. „Snad jsem to já, kdo vyhrál, ne? A zasloužím si taky poplácání.“

„Tati, žebrat o poplácání, to je smutný! Takže, co bude teď?“

„Efram tu bude bydlet s námi.“

„Natrvalo?“ promluví Koda klidně. Zvládá to dobře, dokonce se mu ani netřese hlas. Když nad tím tak přemýšlím, zvládá to mnohem líp než já. Musím vrazit ruce do kapes, aby se neklepaly.

„Ano,“ přikývne James. „Ode dneška je to tvůj brácha. Tvůj další starší brácha, tak se k němu budeš chovat hezky.“

„No jasně.“

Nevím, koho z nás to bolí víc. Můžu se jen domnívat, že oba stejně, a že se to dohromady násobí.

„Tak jo. Objednáme pizzu, co vy na to?“ James spokojeně tleskne a rozejde se do kuchyně.

Zíráme na sebe. Já, Koda a Niels.

Poslední jmenovaný to nakonec nevydrží a začne se smát. „To bude legrace, co, bráškové?“

Koda beze slova odejde.

„Myslím, že si půjdu na chvíli lehnout,“ řeknu dutě. „Bylo toho na mě trochu moc.“

Niels v sobě pohledá tolik taktu, že se rozhodne nijak to nekomentovat. Prostě jenom přikývne.

***

Stojím u okna a zírám dolů na bazén. Plavou v něm listy. Někdo by měl vzít síťku a vyčistit ho.

V pokoji je cítit moře. Jinak: V mém pokoji je cítit moře.

Seberu starý mobil, vytáhnu simkartu a zastrčím ji do iPhonu. Projdu všechny funkce, a pak ho položím na stůl.

Na chodbě zaslechnu kroky. Nejdřív si myslím, že to je James, anebo Niels, kteří přišli, aby mi oznámili, že dorazila pizza. Oslava. Hurá. Takže se otočím ke dveřím a pokouším se tvářit přívětivě, což není tak jednoduchý.

Je to Koda.

Můj nejoblíbenější člověk.

Zůstane stát u dveří a prohlíží si mě. A tak si prohlížím jeho. Rád bych ho informoval, že prožívám navlas stejnou bolest.

„Takže to vypadá, že jsme asi bráchové,“ konstatuju po nějaké době a můj vlastní hlas mi zní cize. Mdle. Jako kdyby z něj někdo vypral veškerou barvu.

„Jo. Jo, to jsme.“

Počítám vteřiny, ze kterých se stávají minuty. Chci mu toho tolik říct, chci mu toho do prdele tolik říct. Ale slova mi splynou ze rtů, když se pohne.

Taky se pohnu.

Najednou ho objímám kolem pasu a tisknu se k němu, a on mi rukama zajíždí do vlasů. Vyklene se proti mně boky a jazykem mi vklouzne do pusy. Nahlas zavzdychá a přesune ruce za zadek, natlačí se co nejblíž, takže se o sebe otřeme klínem.

Vím, že bych neměl.

Vím, že bych tohle všechno neměl cítit. Jenomže já bez něj nemůžu žít.

Začne mi přetahovat tričko přes hlavu. Někam ho zahodí, a pak znovu zavzdychá a políbí mě na krk.

„Kodo,“ řeknu chraptivě. V trhaným nádechu, než se vrátím k dalšímu polibku a začnu mu rozepínat poklopec. „Kodo.“

Co všechno nás to bude stát… Je mi to jedno, jsem naučenej platit.

Svezu se na kolena a rukama mu přejedu po stehnech. „Miluju tě, medvídku.“

„Kluci, pizza!“

KONEC

Autor: Eva Pospíšilová

10
Komentujte

samba

No tedy páni ani nevím co říct. Těch pocitů, jak na houpačce, veselé, smutné, deprese, city. Příběh nádhera, asi bych ráda věděla víc o soudním procesu a taky ten konec nevyzněl úplně happy, spíš něco jako ať se děje co se děje, když se to posere já to příjmu, žít jen pro tuhle chvíli. Tak moc by si zasloužil dobrý život. Stále tu je možnost odhalení a to mě trápí kvůli nim, kvůli blbému životu, zklamání dobrého člověka jako je James, prostě tak. Děkuji

Ester

Konecne som aj ja dočítala. Minulosť je nie uplne vyjasnena, Janine je sestra? A co je to za matku, co vyzenie syna, aky by na to usela mat dovod. Bolo by zaujimave vediet ako to mohlo neskor v tej rodine fungovat.Mam obavy, ze sklamu Jamesa:-( alebo budú musiet byt pod tlakom z odhalenia v podstate zakázaneho vztahu. A ked by sa po case náhodou rozišli, ako by mohli doma spolu dalej zit 🙂

Whoa. To bylo zatracene vyzivny. A krasny a vtipny. Hodlam si do svyho zapisniku pro vsechno zapsat nekolik pasazi, protoze to bylo tak dobre napsany a ja si to chci pripominat. Jako pribeh jedne velmi teple domacnosti. 😀 ♡

Suzannie

Mám ráda příběhy u kterých si ze mě emoce dělají pouťovou atrakci. Jednou je mi smutno jindy jsem zamyšlená, ale nejvíc miluju ty chvíle, kdy mě příběh rozesměje nahlas. U tohohle byl můj smích slyšet přes celý barák. Jsem opravdu ráda, že jsem to četla v soukromí a ne na veřejnosti jako spousty jiných. Kluci byli opravdu parádní. V příběhu byla spousta místa na domyšlení, takže jsem strávila dost času nad Eframovou minulostí a budoucností. Byl to opravdu nádherný příběh, jen hodně pohádkový. Chápu, že klučina si po tom všem co prožil zaslouží něco lepšího, ale asi už nedokážu myslet… Číst vice »

Karin

Krásný konec je dobře že je James jen opatrovník kdyby jej adoptoval tak by byli bratři.