HUSKY PROBLÉM


INFORMACE

Adam: Eva Pospíšilová

Anthony Kirret: Klára Foldynová

VAROVÁNÍ: 15+

ANOTACE

Anthony Kirret. Je mu dvacet.

Sedím na stole a probírám se výpověďmi svědků. Tu Krisovu přečtu hned několikrát, a taky ji trochu pobryndám čajem od uklízečky. K okrajům dokresluju smajlíky. Dvakrát podtrhnu větu: Anthony v sedmnácti vyvinul aplikaci, která mu přihrála miliardy, a připíšu: patologická žárlivost, paranoia, sebeklam. Takže nic, s čím by si socka terapeut jako já, totiž někdo bez zkušeností, nevěděl rady.

1. VÝPOVĚĎ2. VÝPOVĚĎ3. VÝPOVĚĎ


PONDĚLÍ

Jedu z Ashtonwillu, když mi zazvoní mobil. Chvíli váhám, jestli hovor přijmout.

Mám za sebou fakt podělanej den. Linda si odnesla věci, trochu jsme si pobrečeli u vína, čistě ze sentimentu, a sousedka nad námi vytopila barák. Taky jsem se dozvěděl, že zamítli moji žádost o navazující studium v Kalifornii.

Prostě váhám tak dlouho, dokud chlap na protější sedačce neřekne: „Zvoní vám telefon.“

No jasně. Tváří se přitom jako idiot. Nemá tušení.

Vystoupím na další zastávce a přiložím telefon k uchu. Je to doktorka Connorová, nepříjemná bába, co mě učila na vysoké. Proslýchalo se, že bere úplatky, ale tou dobou se o každém proslýchalo něco. Pár lidí tvrdilo, že ji viděli čichat odlakovač na nehty.

„Adame,“ osloví mě křestním jménem, i když nás nedělí titul, snad jen zkušenost, „mám pro vás zajímavou práci. Jde o jednoho pacienta v Léčebně Svatého Ignáce. Chtěla bych, abyste mě zastoupil. Váš lidský přístup a výsledky, kterých jste dosahoval na univerzitě, mi připadaly jedinečné…“

Moc ji neposlouchám. Podržím mobil u ucha a vytáhnu peněženku. Je v ní občanka a jinak velký hovno.

Slyším se, jak říkám: „Beru to.“ A v ten moment se všechno změní.

Teda až další den.

Nejdřív sním připálený nudle u číňana a poskytnu mu terapii zdarma za chilli navíc.

ČTVRTEK

Anthony Kirret. Je mu dvacet. Sednu si na stůl a čtu jeho život v bodech, jako kdyby se dalo všechno shrnout do několika vět. V patnácti mu při autonehodě zemřeli rodiče i sestra. V šestnácti dostal podmínku, protože jednoho kluka zmlátil do bezvědomí. V sedmnácti vyvinul aplikaci, která mu přihrála miliardy. No a sotva před měsícem se pokusil o sebevraždu.

Dobrá bilance.

Dojím housku s dýňovou paštikou. V šuplíku ordinace, kterou mi přidělili, hledám drobáky, ale na colu to nestačí, takže vezmu zavděk zdejší kafe.

Anthony Kirret. Civí na mě z fotky. Je urostlý a má uhrančivý pohled. Sere mě tohle přirovnání, ale lepší mi na mysl nepřijde, takže – má oči jako husky.

Kafe je tak hnusný, že ho vyliju do dřezu, abych si vzápětí udělal další. Přecházím po ordinaci, zívu a čekám.

Anthony Kirret vejde dovnitř.

„Dobrý den,“ řeknu jako studentíček. Připomenu si, že jsem starší než on, ale nejspíš tak nevypadám, protože se zatváří pobaveně. Úplně ignoruje moji napřaženou ruku. „Jsem Adam a zastupuju doktorku Connorovou. Budete ke mně chodit dvakrát týdně na terapii, v úterý a čtvrtek…“

„Máš úplně stejný vlasy jako Kris.“

Hledám indicii, takže se zase podívám do složky, naprosto neprofesionálně, abych zjistil, že Kris je jeho bývalý přítel. Druhý v pořadí. Anthony mu natáhl chvíli předtím, než si zkusil v hotelovým pokoji podebrat žíly.

A důvod – patologická žárlivost. Paranoia. Sebeklam.

Napiju se kafe. „Byl bych rád, kdybyste mi vykal.“

Rozhlíží se po ordinaci. Sleduje stohy knížek, špinavý hrnky a celou řadu potvrzení o absolvování nejrůznějších kurzů, co visí na zdi. Hypnóza. Kognitivní funkce. Disociativní porucha identity. Zní to spíš jako diagnóza doktorky Connorový.

Zacvakám propiskou. Je žlutá a nese název lékárny. Ani ta mi nepatří. Nemám vůbec žádný věci, jako kdybych se měl co nevidět pakovat.

Jsem tu jen na zkoušku.

„Nemůžu tady zůstat dlouho,“ oznámí Anthony. „Kris mě potřebuje. Takže… Kolik mě bude stát, abych se odtud dostal co nejrychleji?“

„Výlet na Měsíc,“ opáčím, zatímco se prohrabuju výpověďmi ve složce. „Tím chci říct, že neberu úplatky, aby bylo jasno. Řekněte mi o svojí rodině.“

Fakticky chci zakrýt, že jsem si ještě všechno nestihl nastudovat. Práce přišla z čista jasna. Celou noc jsem stíral mokrý fleky z prochcanýho stropu.

Anthony vydechne. Tváří se dost otráveně, jako kdybych ho obtěžoval. „A co jako? Moje rodina je v pohodě. Rodiče, sestra… Prostě v pohodě,“ pokrčí rameny. Sedne si na gauč, uvolněně, vůbec se nekrčí.

Působí přesně tak, jako kdyby věděl mnohem víc než já.

Poklepu na složku. „Tady se píše, že vaši rodiče zemřeli během autonehody. V srpnu, před pěti lety. Včetně vaší sestry. Vy si nevzpomínáte?“

„Tak to máš špatné informace.“

„Zajímavý. Takže mi chcete říct, že se s nimi vídáte?“

Zase pokrčí rameny. Upírá na mě svoje husky oči a já začínám mít trochu husky problém. Podezírám doktorku Connorovou, že mě pro tuhle práci vybrala záměrně. Možná doufala, že se mi Anthony Kirret otevře.

Jen protože –

„Občas,“ štěkne. „Spíš si voláme. Bydlí dost daleko. Chodíš s někým?“

Podám mu telefon. Má uštípnutý sklo, protože mi upadl. Hned po tom, co jsem se polil. A přejel ho poslíček s pizzou. Zrovna ve chvíli, kdy na mě zaštěkal ten pes.

Mám kurevskou smůlu.

„Tak jim zavolejte, Anthony. Prosím. Víte – víš, budu ti tykat, ať je po tvém… Tohle popření je celkem běžný, obzvlášť po tak traumatickém zážitku. Vyrovnání se smrtí není nikdy snadné. V co věříš?“

„Bože!“ vyjede, i když jsem si stoprocentně jistý, že v Boha nevěří. „Tohle je naprosto zbytečná ztráta času! Já potřebuju jít za Krisem. Potřebuje mě a já potřebuju jeho. Nebudu tu sedět a mlet o tom, v co věřím.“ Dýchá zrychleně. Zdá se, že špatně zvládá stres.

„Kris je tvůj bývalý přítel, kvůli kterému ses chtěl zabít, Anthony?“

„Kris mě miluje!“

Zalistuju složkou a najdu Krisovu výpověď. Znovu ji přelétnu očima, nakrčím nos. „Kde bereš tu jistotu?“ zeptám se otráveně. „Podle očitých svědků jsi ho ten večer uhodil. To se ti líbí? Mlátit kluky?“

Popření. Za tři dva jedna.

„Já bych ho nikdy…“ Působí nevěřícně, skoro až dotčeně. Má trochu zarudlé tváře, jako kdyby se styděl, ale tvrdošíjně opakuje to, čemu věří. Podívám se na Krisův věk. Sedmnáct let. Anthony není kluk pro někoho tak mladého. „Nikdy bych mu neublížil. Miluju ho.“

Možná není kluk pro nikoho.

„Jistě,“ řeknu nepřesvědčivě. Schovám telefon zpátky do kapsy. Je logické, že se Anthony rozhodl nikomu nevolat. Podvědomě tuší, že je obětí svojí vlastní imaginace a zkreslené reality. Což je dobře. Dokud pochybuje, existuje šance, že ho z toho vysekám. „Řekni mi něco o sobě. O svém dětství.“

„Řekni mi o sobě něco ty. Chodíš s někým?“

„Ne.“

„A šukáš s někým?“

Snaží se mě vyvést z rovnováhy. Nemá tušení, že jsem v nerovnováze. Nevím, jak moc by do mě musel strčit, abych se rozhoupal.

Vzpomenu si na všechny kluky z baru, co mi pomáhali překonat špatný období. Na cestě při hledání sebe sama. Jo a jeden z nich dokonce vymaloval předsíň.

Linda nepoděkovala.

„Někdy,“ řeknu zamyšleně. „Nedávno skončil můj tříletý vztah. Takže odpověď za odpověď, dobře. Chci znát tvoje šťastný vzpomínky. Dokážeš si nějakou vybavit?“

„Byl jsem s rodiči v ZOO,“ odpoví bez zájmu. Freud by v tom spatřoval další signály a asociace, ale já vidím, že se mě chce prostě jenom zbavit. „Proč se s tebou rozešla?“

„Neřekl jsem, že se rozešla ona se mnou. Byla to vzájemná domluva.“ Skoro. Trochu řvala. Ale v době, kdy jsem přiznal, že jsem gay, už dávno šukala se svým kolegou. „Vzpomeň si, jak ses cítil, když ses dozvěděl, že měli tvoji rodiče autonehodu.“

Přemýšlí o tom, což je moc dobře. Trochu se mračí. Hrozně rychle si zvyknu na jeho emoce a zapamatuju si jednotlivý gesta.

Což je k vzteku.

„Blbě, asi,“ zamumlá nakonec. „Rozešla se s tebou, protože jsi oprcal jinou?“

„Pamatuješ si, že jsi zařizoval pohřeb?“

„Nezařizoval.“ Zakloní hlavu. Působí jako feťák. Jasný abstinenční příznaky, a přitom jsme u něj nic nenašli. „Potřebuju Krise,“ potvrdí moji domněnku. „Oni ho ke mně nechtějí pustit. Je to… Zešílím z toho.“

„Kdo ho za tebou nechce pustit?“

„Všichni. Sestry a doktoři na oddělení.“

Vlastně lže. Sestry i doktoři by byli moc rádi, kdyby si ho Kris odvedl, obzvlášť po tom, jakou scénu Anthony ztropil během večeře.

„Máš povolené návštěvy, takže třeba prostě jenom nechtěl přijít. Tys mu ublížil. Pro Krise je tohle uzavřený. Musíš se s tím vyrovnat, Anthony. A já jsem tu od toho, abych ti s tím pomohl…“ Melu totální hovadiny, co jsem načetl v prváku ve starý učebnici. „Tak. Budeš ke mně docházet pravidelně, dvakrát týdně. Doktorka Connorová ti chtěla předepsat léky. Já si nemyslím, že to je potřeba a zajímá mě tvůj názor.”

Doktorka Connorová by z každýho nejradši udělala salát.

„Názor na co? Já jsem naprosto v pohodě. Ale jestli mě žraní nějakých prášků dostane odtud, klidně je všechny spolykám.“

Pobaví mě. Chvíli se neprofesionálně chechtám.

Nenapíšu mu ani ten nejslabší Neurol na spaní. „To je pro dnešek všechno. Na viděnou v úterý.“ Dojdu ke dveřím a otevřu je, aby pochopil, že má zmizet.

SOBOTA

Ze stropu kape voda, a tak pod něj dostrkám fíkus. Chci si sednout na sedačku, ale vzala si ji Linda, a tak sedím na koberci, jím cereálie a poslouchám kap kap, zatímco pročítám výpovědi všech blízkých Anthonyho Kirreta.

Moc jich není. Kámoš Jery. Ex přítel Kris. Kámoška Soňa. Fajn, vlastně jsou jen tři.

Podívám se do svých poznámek. Je tam:

  • Boháč
  • Sexy
  • Narcistická porucha osobnosti, žárlivost a sklony k násilí
  • Východisko: …

Kdyby si to někdo přečetl, nejspíš by došel k názoru, že jsem na hovno terapeut. No, to mě ještě neviděli hrát kulečník.

ÚTERÝ

Ve skříni najdu pomačkanou krabici s čajem a vyberu ten třešňový. Zaváhám, ale pak připravím ještě jeden. Hodím ho do hrnku Zaměstnanec roku a nesu na stůl před Anthonyho. Nepoděkuje.

„Jak se dneska cítíš?“ rýpnu do něj.

Držení ramenou prozrazuje napětí. „Nasraně! Já… Potřebuju Krise! Potřebuju ho vidět, slyšet, cítit. Drží nás od sebe a já… Já to bez něj prostě nevydržím! Kurva, tos nikdy nemiloval? Bez něho nic nemá smysl. Nic. Nic…“

Sednu si naproti a udělám čárku za každý nic a , zatímco dál vykládá. Napočítám devatenáct.

Každopádně mě přivede k zamyšlení. „Ne, nikdy jsem nikoho nemiloval. Nejspíš.“ Pokrčím rameny a odkašlu si. „Chci, abys mi vyprávěl o svojí rodině.“

„Proč? Proč tě kurva pořád zajímá moje rodina? Nemůžeš mi s tím dát pokoj? Není co říct. Všechno je v pohodě.“

Pořád zapomíná, že zemřeli. Se stejnou samozřejmostí, s jakou zapomínám každou neděli zavolat matce. Napíšu si to. Zavolat matce.

„Dobře. Nemusíme mluvit vůbec. Dej si čaj.“

„Čaj,“ zakroutí hlavou. „Seru na čaj! Potřebuju se dostat ven. Co mám udělat?“

Má nádhernou pusu, ale vyhraje morálka.

„Všechno záleží na mojí dobré vůli, Anthony. A já si musím být jistý, že to zvládneš. Takže spolupracuj, to je moje rada pro tebe.“

Chvíli mlčí. Otáčí hrnkem dokola. Trochu mě irituje, že z něj nevytáhne sáček, už se louhuje moc dlouho.

„Takže tys nikdy nebyl zamilovanej?“ zamumlá.

„Ne.“

„Chodils tři roky s holkou,“ připomene. Jako kdybych na to snad mohl zapomenout. Spal jsem na koberci, kámo.

„A pořád ji mám rád.“ Většinou. Občas je fňukna. A nesnáší Rachel z Přátel. „Má to ale jeden háček. Jsem gay.“

Tohle ho pobaví. Usmívá se jako blbeček. „A už tě někdo prcal do zadku?“

„Řekni mi o těch rodinných výletech do ZOO, Anthony,“ plácnu první, co mě napadne, abych se na něj nevrhnul. „Proč se ti vybavilo právě tohle? Měl jsi dobré vztahy s matkou i otcem?“

„Jo, naše vztahy jsou celkem v pohodě. Rodiče moc nechápou, co dělám. Oni celkově technologii nerozumí. Nemají ani stolní počítač. Takže je občas těžké jim to vysvětlit. Ale jinak jsou fajn. Nejsem si jistý, jestli by nebyli raději, kdybych si nenašel nějakou holku, ale vnuků se dočkají od ségry, takže… “ Pokrčí rameny. Nejspíš chce, abych si zbytek domyslel.

Když je pro něj realita příliš nesnesitelná, prostě ji upraví.

„Tvoji rodiče jsou mrtví,“ připomenu. Vytáhnu sáček z hrnku a napiju se. „Prý jsi v šestnácti dostal podmínku za násilné napadení. Řekneš mi o tom víc?“

„Jo, to bylo… O nic nešlo.“ Jen o dvaatřicet stehů. „Prostě jsem měl přítele, kterého jsem strašně miloval, a on se raději pelešil se svým nejlepším kamarádem. A já je načapal v posteli. Jak si strkají péra do zadku. Takže jsem vypěnil a toho sráče, co to dělal do mého kluka jsem trochu… zmlátil.”

Anthony na tom není tak špatně, jak tvrdí doktorka Connorová. Má v sobě dostatek sebereflexe, jen ji úmyslně potlačuje. Je to pud sebezáchovy.

„Aha.“

Pak mlčíme. Kreslím si a píšu poznámky. Vzhlédnu jenom na chvíli, abych se ujistil o svém husky problému. A bingo, modré oči mě pořád pozorují.

ČTVRTEK

Moc jsem toho nenaspal. Ze stropu se začala drolit omítka. Volal jsem správci, ale třikrát mi to nevzal a počtvrté jsem spadl do hlasové schránky.

Chvíli pozoruju svůj odraz ve lžíci, a pak ji pustím zpátky do kafe. Široko daleko není nikdo, kdo by vypadal jako větší zombie než já. Snad jen Anthony Kirret.

Poskládá se na sedačku a pohledem zavadí o komiks Strážci galaxie: Kosmičtí Avengers. Patří Lindě. Požádala mě, abych jí ho dneska odpoledne vrátil, až půjdu z práce. Začínám ji pomalu, ale jistě nesnášet. Poslední vlnu porozchodovýho traumatu zapila mým vínem. A její oči nejsou ani z poloviny tak zajímavé jako ty, co si hoví naproti mně.

„Jak se cítíš?“

„Potřebuju Krise. On… Vůbec se tady neukázal. Ani nezavolal. Vsadím se, že celou dobu s někým šuká! Podvádí mě. A je mu jedno, že bez něj nemůžu žít!“ Bouchne do stolu. „Jak mi to kurva mohl udělat? Po tom všem?“

Jak je možný, že Kris po tom všem neudělal nic horšího? Nepodal žalobu. Nevytřískal z Anthonyho drahej bourák.

Z batohu, jehož díry jsem zadělal zavíracími špendlíky, vylovím zelenou složku. Zelená uklidňuje a podporuje chuť k jídlu. Nakloním se a podám ji Anthonymu. „Tohle je ze dne, kdy zemřeli tvoji rodiče. Vzpomínáš si?“

Fotky mi sehnala doktorka Connorová. Řekla přitom dvě věci. Že nechápe, k čemu mi budou. A že bych se měl držet tradičního postupu, totiž předepsat pacientovi Lexaurin. Lexaurin pro všechny. Sama přitom jeden snědla.

„Bez Krise už nic nemám.“

„Není nic, co by tě těšilo? Je ti dvacet. Určitě se zase zamiluješ. Máš peníze, můžeš procestovat svět, anebo pomáhat lidem a zvířatům. Já nevím. Proč nejedeš někam krmit veverky?” Najednou si připadám šíleně unavený a nemám náladu cokoli před ním hrát. Chybí málo, abych zmínil proteklý strop v obýváku.

Jsem ze sebe znechucenej.

„Kdybych tě šukal zezadu, mohl bych si představovat, že jsi Kris.“

Jsem znechucenej i z něj.

„Máš rád komiksy?“ zeptám se, protože se k němu pořád vrací pohledem. Milionář jako fanoušek komiksů, to je celkem klišé, ale já nejsem jeho stvořitel, takže pokrčím rameny.

„Strážce Galaxie mám doma, všechny výtisky.“

„Star-Lord je debil,“ řeknu s pohledem upřeným do jeho očí. Tvrdě. Je to jako hozená rukavice.

„Souhlasím.“

Chvíli je ticho, protože Anthony na mě upřeně zírá a nic neříká.

Vydoluju ze sebe úsměv. „Výborně. Teď chci, abys mi řekl, co jsi cítil ten den, když ses dozvěděl, že měli tvoji rodiče autonehodu. Zkus si vzpomenout, prosím.“

Zavře oči a opře se, takže si můžu beztrestně prohlížet jeho obličej. „Bolest,“ vydechne. „Hodně jsem brečel.“

„Dá se to nějak srovnat s bolestí, kterou jsi cítil, když sis uvědomil, že s tebou Kris už nebude?“

Otevře oči. Něco se změnilo, ale nejsem sto definovat co. „Já… To. Kris je to jediné, co mám. Bylo to hodně… Ale Kris by mě přece nikdy neopustil. Milujeme se.“

Ne že bych čekal prozření, ale jeho náhlá nejistota znamená posun.

Chvíli mlčíme. Uklidím složku zpátky do batohu a napíšu Lindě esemesku, že na ni dneska nemám náladu.

„Máš nádherné oči,“ řekne Anthony z ničeho nic.

„Nemyslím si, že by se k tobě Kris vrátil,“ odpovím upřímně. „Je třeba, aby sis ujasnil, co budeš dělat, až odtud odejdeš. Chtěl bych tě o něco požádat. Do příštího sezení napíšeš pět věcí, které byly na Krisovi perfektní. A pět, které tě štvaly a ty bys je rád změnil. Uděláš to?“

Podobné seznamy jsou k ničemu, ale aspoň se zabaví.

„Jestli mi to pomůže odtud vypadnout…“

„Prima. To je pro dnešek všechno.“ Vstanu a seberu komiks. Z nějakého náhlého popudu ho vrazím Anthonymu do ruky. „Můžeš si ho nechat.“

„Dík.“ Sice řekl, že má všechna vydání, ale stejně po něm sáhne a mě to naprosto nesmyslně potěší.

NEDĚLE

Prstem kreslím do prachu na stolek, kde dřív stála televize. Udělám kosočtverec a pod to napíšu Linda pinda. Zasměju se.

„Posloucháš mě, Adame?“ spustí matka v telefonu nevrle. „Mluvím o těch sněhulích. Klidně ti nějaké pořídím. Nemůžeš celý rok trajdat v teniskách… Už ses trochu sebral? Nemá cenu zavírat se v bytě, který ti připomíná hezké časy.“

„Furt mě překvapuje, žes to vzala tak dobře. Žádný vnoučata. Jen jedináček se zálibou – “

„V penisech.“

„V samotě! Bože mami, nesnaž se být vtipná.“ Otřu prst o kalhoty a svalím se na koberec vedle plastové misky s nedojedenou čínou.

„Určitě brzy někoho potkáš,“ nadhodí laskavě. Slyším, že má puštěnou televizi. A taky gramec.

Mimoděk si vzpomenu na Anthonyho. Pokoje v Léčebně Svatého Ignáce nejsou nic moc. Určitě se tiskne ke zdi, vztekle kope a muchlá bílou peřinu. Myslí na Krise a honí si.

Ale řekl přece, že mám krásné oči. Řekl to. Rád bych se ujistil, ale Linda odnesla zrcadlo.

ÚTERÝ

„Jak se cítíš? Udělal jsi, o co jsem tě požádal?“

Zdá se, že dosáhl úplně nové úrovně apatie. Hnědé vlasy mu trčí na všechny strany, a kdyby na sobě neměl hodinky, co stály aspoň sto táců, snad bych ho i politoval.

„Hm,“ řekne neurčitě a vypadá jako přerostlý medvídě. „Čím mám začít? Tím, proč byl pro mě perfektní, anebo tím druhým?“

„Začni tím hezkým,“ poradím mu. „Dáš si čaj?“ Vlastně mám poslední sáček, co jsem našel v kuchyňce, takže k němu přisunu svůj hrnek.

Zakroutí hlavou. Sáhne do kapsy a vytáhne zmuchlaný papír. Trochu si odkašle, jako kdyby se chystal recitovat. Všimnu si, že tam není skoro žádný text, jen klikyháky. „Kris je… Trochu bojovný, to se mi líbilo od první chvíle. Že si nikdy nenechal nic líbit. Kašlal na ostatní. Jednou mě nechal, abych mu vykouřil v restauraci. Styděl se, ale neodtáhl se. Taky měl rád stejné věci jako já. Mohli jsme mluvit hodiny a hodiny o filmech, a vždycky se shodli. Pasovali jsme do sebe. A byl hříšně krásný. Miloval jsem, jak vzdychal, jak se červenal, jak nevinně se tvářil a přitom byl tak divoký.”

Polknu. Líbí se mi, že používá minulý tón, protože to značí další posun. A vykouřit někomu v restauraci je level, kterýho jsem zatím nedosáhl ani náznakem.

„To je víc než pět věcí, Anthony. Teď ta negativa.“

„Že šukal s jinejma! Dával jsem mu všechno. Úplně všechno, ale on stejně chrápal s každým. Vzal jsem ho na krásnou dovolenou, bylo to perfektní a stejně, když jsem se v noci probudil, on v pokoji nebyl. Jak mi to mohl udělat? Jak?“ Působí rozrušeně a já pochybuju, že ho Kris podváděl tak často.

Prostě to s ním jenom neuměl.

Přemýšlím, jestli bych to zvládnul. Asi jo. Už několik dní chrápu na koberci. Zvládnu všechno.

„Ublížil jsi někdy Krisovi?“ nadhodím, i když znám odpověď.

„Nechtěl jsem.“

Lže. Lidi jako on vždycky chtějí, spíš jde o to, že se v danou chvíli nedokážou kontrolovat. Je to silný impulz. Přirovnal bych to k situaci, kdy strašně dlouho nejíte a někdo vám před nosem zamává sušenkou.

„Jak?“

„Ublížil jsem mu… Během sexu. Byl jsem drsnější.“

Jsme podobně stavění, nejspíš bych ho přepral. A když na to přijde, vím o něm všechno. Donutím se odtrhnout pohled od jeho hodinek. „Řekni mi o tom.“

„Jednou po škole šel s kamarády do baru. Domluvili jsme se, že pak přijde ke mně. Ale on… Několikrát jsem mu volal a byl totálně na šrot. Bavil se. A když přišel v noci domů, tak… Vytekl jsem. Já na něho čekal, stýskalo se mi a on mezitím nastavoval zadek jiným. Chtěl jsem mu vysvětlit, že patříme k sobě. Tak jsem ho… “ Zarazí se a trochu nakrabatí čelo. „Pamatuju si, že říkal ne. Ale já jsem nemohl přestat.”

Pokud chcete být s lidmi jako Anthony zadobře a minimalizovat riziko, že jim rupne v bedně, je třeba říct jim, v kolik s vámi mají počítat, a hlavně to dodržet. Každé porušení slibu může mít nedozírný následky.

Představím si, jak sedí doma, ve svojí obří vile, hradě, anebo kde to bydlí, a pohupuje se dopředu a dozadu.

Taky se zhoupnu. „A on s tebou potom zůstal? Neopustil tě? Vyhrožoval jsi mu někdy?“

„Ne!“ štěkne rozechvěle. „Já nevím. Možná. Nepamatuju si. Chtěl jsem pak jít na policii, ale on mě prosil, abych tam nechodil. Nechtěl jsem mu ublížit. Nechtěl.“

Lže. Mám na mysli ten impulz, o kterém jsem žvanil před chvílí. Impulz, udělám si poznámku do sešitu. A vedle napíšu: Vzít si televizi na splátky. Váhavě doplním otazník.

„To pro dnešek stačí,“ rozhodnu. „Můžeš jít.“

Moc se k tomu nemá, zírá do země, a tak vstanu a jdu ke dveřím, abych ho vyprovodil. To, co udělá vzápětí, mě kurva nešokuje, protože nejsem Kris, ale terapeut.

Anthony mi zajede prsty do vlasů a pročísne je. „Dneska ti to sluší,“ usměje se.

Strčím do něj. „Nech toho, sakra.“ Ty psychoušku.

„Proč?“

„Protože se to nehodí. Jsem tvůj doktor. Ty můj pacient. V překladu: Vypadni, uvidíme se ve čtvrtek.“

Položí mi ruku na bok. Hřeje. „Nemůžu se přestat dívat na tvoje rty.“

Lhal bych, kdybych tvrdil, že jsem o jeho puse nepřemýšlel celý víkend, zatímco jsem poslouchal kapání vody. Dokonce jsem musel odtáhnout fíkus, protože začal plesnivět. A radiátor vynechával. Byl jsem tak osamělý.

Ale Anthony nesmí nabýt dojmu, že mě zahnal do kouta. Potřebuju, aby mě potřeboval, a tahle potřeba je ještě víc neprofesionální než to, co udělám vzápětí. Dám mu pěstí.

On mi to oplatí. No a pak se rveme jak koně.

Zůstanu ležet nad ním. Má trochu opuchlý ret, ale to já taky, a vsadím se, že budu mít monokl. Kdyby si Linda neodvezla lednici, mohl bych si na oko přiložit sáček s kukuřicí.

Vstanu a podám Anthonymu ruku. Podrží ji déle než je nutné. „Těším se, až se zase uvidíme,“ vypálí. „Těším se na tebe.“

Zůstane po něm slabá vůně kolínské a spousta testosteronu.

ČTVRTEK

Ve skutečnosti nejsem zas tak mizernej terapeut, abych si nevšiml, že se veškerá jeho pozornost upnula na mě. K tomu by dřív nebo později došlo, ať by potkal kohokoli. Dobře, kohokoli, snad kromě doktorky Connorový, která je právě tak příjemná jako osina v zadku.

Je to přirozený jev. Řeknete člověku s jeho diagnózou něco, s čím se ztotožní, a on k vám přilne. Nemá rodinu, ani nikoho blízkého, což je bonus.

Anthony Kirret chce milovat a chce být milován. Problém je, že spolu s citovou vazbou vzniká potřeba vlastnit. Takže když vejde do místnosti, logicky zamíří rovnou ke mně a položí mi ruce na boky.

„Ahoj,“ zamumlá.

Klidně ho od sebe odtlačím, nepoužiju násilí, ale vymezím hranici. Označím svůj osobní prostor, i když vím, že ho zase okamžitě překročí. Je to boj s větrnými mlýny. Naštěstí pro něj vím, na jakou stranu s nimi otáčet, a nejsem žádnej Don Quijote de la Mancha. Jezdím MHD.

„Jak se dneska cítíš, Anthony?“

„Dobře. Moc dobře.“ Hltá mě pohledem. V duchu mě už dvakrát svlékl a třikrát přehnul přes gauč. V mém duchu koupil bavoráka. „A ty? Jak se máš ty? Stýskalo se ti?“

Moc. „Sedni si, prosím.“

„Hodně jsem na tebe myslel,“ uchechtne se, jako kdyby dělal něco zakázaného. „Řekni, žes na mě taky myslel.“

Taky moc. Pohladím ho ve vlasech, spíš je prohrábnu, a on přivře oči a spokojeně zamručí. Rád bych to udělal jinak, ale tohle je taky dobrý. Vzít mu pocit, že má všechno pod kontrolou.

Zatlačím mu na hlavu, aby si kleknul. Samozřejmě to udělá. Rozepne mi poklopec a celou dobu na mě kouká. Cítím horkost jeho pusy a můj husky problém narůstá, dokud neexploduje.

„Aaa…“

Anthony si spokojeně otře koutky a svalí se na gauč. Jako kdyby zapomněl, že je v ordinaci a ne u sebe v obýváku. Na jeho obranu musím přiznat, že jsem zapomněl první. „Vezmu tě někam na jídlo, dobře?“ zamumlá spokojeně.

„Co tvoje pocity ohledně Krise? Změnily se?“ Hledám krabičku s čajem, hledám ji dlouho, i když vím, že už tam žádnej není. Hoří mi uši.

„Ani ne. S Krisem je všechno v pohodě. Má se dobře. Několikrát se mi o tobě zdálo.“

„A tvoji rodiče? Musím vědět, že si uvědomuješ realitu.“

Zamračí se a trochu poposedne. Možná čeká nějakou lest. Zatahá za manžetový knoflík saka dražšího než je můj byt. „Jsou přece mrtví!“ štěkne podrážděně.

„Promiň,“ vydechnu a pohodlně se rozvalím v křesle. „Zapomněl jsem.“ Za jiných okolností bych si zdřímnul, protože jsem se fakt hezky udělal. Ale terapie nesmí skončit moc brzy. Těch patnáct babek potřebuju na večeři. „Už víš, co budeš dělat, až odtud odejdeš? Vrátíš se do práce?“

„Vezmu tě do nějaké super restaurace,“ zopakuje. Asi poznal, že jsem socka.

NEDĚLE

„Někoho jsem potkal,“ řeknu matce, zatímco hledám v šuplíku čistý ponožky. Většinu z nich si vzala Linda, ale najdu jedny, co jsem jí koupil k Vánocům. Jsou na nich stepující jahody. Podržím mobil u ucha a zkouším si je obléct, což jde těžko, protože nemám osušený nohy.

„Snad ne nějakého chovance?!“ vypálí matka zostra. Buď si dělá legraci, nebo mě prokoukla.

Kloužu v ponožkách přes parkety. Na místě, kde protekl strop, je velká páchnoucí skvrna. Nejspíš se na ní co nevidět vytvoří plíseň. Správce už týden ignoruje moje snažení dovolat se spravedlnosti.

„Jo. Ne. Jde jenom o potlačený trauma. Došlo k tomu během dospívání.“ Ze skříně vytáhnu těstoviny a nasypu je do pánve. Vařit na pánvi mě naučil jeden kluk, co měl rád sex ve sprše. „Nic, z čeho bych ho nedostal.“

„Adame! Chceš si posrat život?“

Rozhlédnu se po bytě. Neodpovím.

„Chceš ho posrat jemu?“ pokračuje matka, a než se stačím zeptat, co tím myslela, řekne: „Jsi přece doktor. Vždycky jsi chtěl být doktor. Dodělej si atestaci, třeba v Kalifornii. Já ti na to půjčím. Mám ještě v garáži toho veterána. A jestli mi řekneš, že furt trajdáš v teniskách…“

Najdu kečup. Udělá mi to šílenou radost.

„Slib mi, že si ten vztah ještě rozmyslíš. Vždyť si můžeš najít někoho přes inzerát. Já si taky našla chlapa přes inzerát.“

„Jo, ale okradl tě,“ připomenu. Jedna špageta přesahuje přes pánev, takže začne hořet. Fouknu na ni.

„Slib mi to,“ tlačí na mě ta stará potvora. Vsadím se, že si zrovna sundává natáčky. „Ne že by nebyli vymáklí úplně všichni, nakonec má každej nějakou diagnózu, ale najít si kluka při práci… Chceš, aby ti sebrali diplom?“

„Neslyším tě. Nějak mi vypadáváš. Jsem ve vlaku a vjíždíme do tunelu, takže – “ Položím to a telefon hodím na linku.

V klidu povečeřím. Matka se mi mezitím snaží dovolat jenom třikrát. A přijde esemeska od Lindy. Kde je můj komiks, ty šuline?

Unaveně sleduju zeď a šťouchám prstem do pavouka. „Teď už se Anthonyho Kirreta stejně nezbavíme,“ řeknu mu. Sáhnu pro telefon a váhavě vytočím číslo doktorky Connorové. Hned jak to vezme, začnu kašlat. „Dobrý den, jsem šíleně nemocný. Můžete za mě vzít úterní terapii? Potřebuju to vyležet. Jde o výjimečnou situaci… Děkuju.“

Tak, teď přijde stesk.

ČTVRTEK

Anthony se s tím vypořádá poměrně jednoduše a přímočaře. Prostě Connorovou podplatí. Vím to, protože mi ta nána volá hned v úterý a nedokáže zakrýt rozjařenost. Prý letí na Maltu jako doktorka bez hranic, což v jejím případě znamená, že se bude poflakovat na pláži a nalévat u baru.

Musel jí dát vážně hodně. Natolik si cení mojí společnosti.

Prachy neprachy, mohla za ten obnos aspoň dokoupit čaj do kuchyňky. Přehrabuju se v ní, čekám na Anthonyho, a pak se svalím na sedačku. Vyhazuju do vzduchu tenisák, slupuju z něj pavučinu, a jsem zvláštně nesvůj.

Podobný rozechvění jsem pociťoval naposledy na střední, když mě trefil volejbalový míč.

Dveře se s třesknutím otevřou a Anthony Kirret nasupeně vtrhne do ordinace. „Kdes byl?! Proč jsi tady minule nebyl? Co to má kurva znamenat?!“

Sednu si. Položím tenisák na sedačku. Slyším se říkat: „Svlékni se.“

Právě jsem ho vyvedl z komfortní zóny, a ani jsem ho přitom nemusel držet za ručičku. Jeho výraz se okamžitě promění. Chytí tričko a přetáhne si ho přes hlavu. Potom zkopne boty, strhne ze sebe kalhoty a nenechá si ani ponožky Adidas.

Já zůstanu obutý, protože mám ponožky s mangem, co hraje na harfu.

„Předkloň se,“ přikážu.

Zapře se o sedačku a vypadá přitom krásně. Lepší výraz mě nenapadne. Jsem fakt děsnej tep… Teplo jeho těla je neúnosný. Mnohem hřejivější než všichni ostatní, se kterými jsem se kdy muchloval. Vyvrcholím do něj a kousnu ho přitom do krku.

„Bože, Adame, ty seš tak úžasnej!“ zahlaholí nadšeně.

Zbožňuju ho. I to, jak se vzápětí začne smát. Působí jako nejšťastnější člověk na světě. Vím, že je to částečně iluze, a že by se choval stejně, kdyby byl na mém místě kdokoli, ale… Zbožňuju ho.

Svalím se na sedačku. Chvíli si házíme tenisákem.

„Těší mě, že je vám lépe, pane Kirrete,“ řeknu procítěně.

„Je mi perfektně! Vaše sezení mi velice pomáhají.“

Jsem ten nejlepší terapeut na světě. Ještě ten večer sesmolím zprávu. O tom, že je Anthony Kirret zdravej jako rybička. Vím s jistotou, že za Krisem už nikdy nepůjde. Vzal jsem na sebe tohle břímě. Odpovědnost. Frustraci.

Mně neublíží.

ÚTERÝ

Co mi kurva ubližuje, jsou zplesnivělý parkety a nevlídný zprávy od Lindy. Chce zpátky komiks. A stavit se pro koberec. Vedu s ní esemeskovou diskuzi, ve který vítězím, takže… Jsem bez koberce. Ležím na zemi jako totální oběť a čekám, až mi Anthony zavolá. Poslal jsem mu po uklízečce vizitku, spolu s propouštěcí zprávou.

Když se na telefonu objeví cizí číslo, nechám ho chvíli zvonit, a teprve pak hovor přijmu. Znuděně zamumlám: „Ano?“

„Potřebuju, abys přišel,“ řekne roztřeseně. Slyším, že popotahuje. „On… Všechny jeho věci. Jsou tady. Já nevím, co mám dělat. Nechci je tady. Prosím. Musíš přijet, prosím.“

Chvíli trvá, než si uvědomím, že mluví o Krisovi.

„No tak dobře. Přijedu.“

Strčím telefon do kapsy, protáhnu se a sáhnu pro složku. Ujistím se, že si pamatuju Anthonyho adresu a hodím na sebe bundu. Spěchám. Ne že bych se o něj doopravdy bál.

Pár starých triček po svém ex ještě nikoho nezabilo. Může být rád, že mu tam Kris nechal aspoň něco. Linda by si z něj mohla vzít příklad.

Jedu metrem, abych si to zkrátil, protože fouká nepříjemný vítr.

Ashtonwill, Cage Street 223. Je to ta nejluxusnější budova široko daleko. Podzemní garáže, balkóny s výhledem na město, a výtah, kde jsou zrcadla i na stropě. Přešlápnu na koberci a zírám na sebe. Na svoje krátce střižený světlý vlasy. A hnědý oči.

Rozumíš vůbec tomu, co to znamená milovat?“

Nikdo neodpoví.

Anthony obývá loftový byt v tom nejvyšším patře. Dovnitř mě pustí prakticky okamžitě. Má zarudlé oči a ukazuje k sedací soupravě, která musela stát aspoň mega, aniž by se na ni doopravdy podíval. „Tohle všechno jsem koupil pro něj. A on se na mě totálně vysral. Já tady ty věci nechci!“

Napočítám několik párů bot, mikiny, trička, knihy, a dokonce nějakou elektroniku.

„No dobře. Máš nějaké krabice?“

„Dal jsem je tomu sráčovi z lásky!“

„Ty krabice?“

Zakroutí hlavou a přechází ode zdi ke zdi. Můj vtip přijme s despektem. „Koupil jsem toho tolik a on se nechal obdělávat od jiných chlapů.“

„Tak dost.“ Urazím dlouhou cestu do kuchyně, která vypadá, že se v ní nikdy nevařilo, a v šuplíku s mramorovým držadlem najdu pytle na odpadky. Naštěstí úplně normální pytle. Žádný diamanty, ani brilianty, prostě pytle na sračky.

Začnu do nich strkat všechny věci, co jsou na sedačce. Je mezi nimi i drahý tablet. Nacpu ho k botám. „Odvezu je do nejbližšího děcáku. Dej mi klíčky od auta.“

Anthony to okamžitě udělá. Nezdá se, že by mi chtěl pomoct, a tak si hodím pytle přes rameno a odnesu je do podzemní garáže.

Tam zjistím, že klíče patří černému Mercedesu.

Svalím se na sedačku, sevřu volant a chvíli jenom vdechuju podmanivou vůni novoty, peněz a Anthonyho kolínské. Potom si uvědomím, že bych měl spěchat. Nastartuju a vyjedu ven. Poslouchám hudbu, kochám se výhledem na město a lidi se otáčí za autem, zpomalují, ženský posílají vzdušný pusy.

Je to vzrušující.

Zastavím u dětského domova Paní Bovaryové. V kastlíku najdu nějaké drobáky, tak je dám opodál stojícím bezdomovcům. No a pak vytáhnu pytle s oblečením a odnesu je.

Přijde mi poděkovat samotná ředitelka a nesnaží se skrývat slzy dojetí.

„To jsou dárky od Anthonyho Kirreta,“ vysvětlím.

Když se vrátím, jmenovaný se točí na barové židli. Má na sobě černé tričko a tepláky a sleduje mě jako… husky. Srká kafe. Věnuje mi jeden ze svých kouzelných úsměvů, musí jich mít celý katalog, dojde blíž, krok sun krok, v těch svých super ponožkách.

„Konečně jsi tady!“

Přehrabuju se v baru. Očichávám lahve. Má skotskou, archivní víno, Jamesona, Tullamorku, a zase skotskou. Hrábnu po ní a napiju se. Potom si přes hlavu přetáhnu tričko.

Aniž bych požádal, anebo třeba jenom naznačil, Anthony se sveze na kolena a začne vyřizovat… nějaké záležitosti tam dole. Umí to moc dobře. Vzpomenu si na jedno z našich sezení, kdy vykládal, že mu nevadilo Krisovi vykouřit přímo v restauraci. Trochu žárlím, ale na druhou stranu mi to připadá vážně sexy.

„Vstaň,“ řeknu chraptivě. Dobalancujeme spolu k posteli a děláme to aspoň dvakrát. To znamená, že je dvakrát pode mnou. A dvakrát zmíní, že jsem úžasný.

Jsem zamotaný do přikrývky a nikam se mi nechce. Cestovat metrem v tuhle hodinu je o držku, ale přespat tady hned první den by mohla být fatální chyba. Vyhrabu se z postele a mám husinu, když si oblékám tričko. Strašně moc se chci vrátit a klidně usnout. Nebo mu říct, aby mě odvezl.

Ale… Nemůžu.

Vybere Tullamorku, nalije si do broušený sklenky a přidá kostku ledu. „Myslím, že by ses měl nastěhovat,“ vybalí na mě z ničeho nic. Nejspíš to měl na jazyku od momentu, kdy jsme se shodli na tom, že je Star-Lord debil. „Milujeme se, a tak bychom měli být spolu.“

„No ano, rozmyslím si to,“ pokrčím rameny. „Dám ti vědět do týdne, dobře?“ Seberu mu sklenku a napiju se.

Vypadá podezřívavě. Doufám, že mi nenatáhne. Jsem dost unavený, než abych se chtěl rvát. „Nechápu, co si na tom chceš rozmýšlet, Adame. Když někoho miluješ, chceš být s ním. Copak ty někoho máš?“

Teď zrovna ne.

„Občas ano. Někdy zajdu do baru, vyberu nějakého kluka a odejdu s ním domů. Ale teď už jsem tam dlouho nebyl. Nechceš doufám, abych to udělal zase?“

„Ty…“ zadrhne se mu hlas. Vypadá legračně.

Odbudu ho mávnutím ruky. „Ve skutečnosti jsem doufal, že bychom to mohli dělat jenom spolu. Tak já jdu. Zítra přijdu přesně v šest, pojedeme do kina. Dobrou noc, Anthony.“ Už se na něj nepodívám. Vyjdu z bytu a absolvuju dlouhou cestu výtahem. Připadá mi, že jsem umuchlovanej k smrti, a ještě pořád mám zarudlý tváře.

Pocit vítězství vydrží přesně do chvíle, než se nadechnu studenýho vzduchu. Okamžitě se mi spustí rýma. Vrazím ruce do kapes a pomalu se loudám k metru.

STŘEDA

Po Anthonym mi přidělí staříka, co mele celou hodinu o příchodu mimozemšťanů. Lekne se pokaždý, když mi spadne propiska, nebo telefon. Div se nesvalí ze sedačky. Třikrát se zeptá, jestli bych mu nemohl nabídnout čaj, protože doktorka Connorová mu čaj vždycky nabízela.

„Kde je vlastně doktorka Connorová?“

„Na Maltě,“ řeknu nevzrušeně. „Zachraňuje tuleně.“

Taky mě čeká schůzka s ředitelem sanatoria. Vysolí několik historek o svých synech, kteří lezou někde v Alpách po horách, a pak mi významně naznačí, abych se další den dostavil na ranní setkání. Prý mě čeká zajímavá nabídka. Možná.

Možná určitě, protože tady by chtěl pracovat málokdo.

Vracím se otráveně domů. Dám si horkou vanu, sním poslední jogurt, a pak čekám. A čekám. Pročítám staré zprávy, chvíli studuju mozek a jeho funkce, a nakonec mi vlastně udělá radost, když je pět.

Protože se za hodinu uvidíme. Já a Anthony Kirret.

Přijedu s předstihem, takže posledních deset minut prosedím na schodech u výtahu. Nemůžu si dovolit přijít pozdě. A už vůbec nemůžu přijít dřív.

„Ahoj,“ řeknu v šest. Čas na mobilu jsem nastavil podle televize, která jede u Svatého Ignáce nonstop.

„Ahoj!“ Okamžitě mě obejme a ve vlasech ucítím jeho rty. „Jsi tu přesně! Taky se mi stýskalo. Takže rande v kině?“

„No jasně! Díval ses do programu? Můžeme jít na Aquamana, anebo na Spidermana. Paralelní světy. Nechám to na tobě.”

„Bože, ty seš tak sexy.“ Olízne mi ucho, takže asi vůbec neposlouchal. Teprve když vyjde na chodbu, zakřičí: „Spiderman! Rozhodně Spiderman.“

„Prima. Četl jsem samé pozitivní recenze, takže si myslím, že to bude vážně pecka. Nemůžu se dočkat. Dneska to bylo v práci těžký. Těším se, až zapluju do sedačky a vypnu…“

Celou dobu, co jedeme výtahem do spodních pater, se líbáme. Vezmu si od něj klíčky a nastartuju. Neřekne ani popel.

Líbí se mi, že není lakomec. Líbí, líbí, líbí. Fakt.

Musím se hodit do klidu.

„Budeš pak u mě spát,“ prohodí jako by nic. Pokouší se převzít pomyslný žezlo moci.

„Ne. Zítra. Ráno mám schůzku, chtějí mi nabídnout místo na oddělení. Jenže smlouva se podepisuje na dva roky. Nejsem si tím jistej, vždycky jsem chtěl pracovat spíš u dětí. Ještě na škole jsem se setkal s malou holkou, kterou vychovávali psi… Ani po třech letech terapie nechápala, že nemá jíst jídlo kočkám.”

Anthony pozorně poslouchá. Vlastně se z něj vyklube perfektní společník. Pokládá otázky, co jsou k věci. Jestli jsou ve smlouvě nějaký dodatky. Kolik to znamená přesčasů. Jakej mi dají plat. Kdo rozhoduje o tom, jaký případy přijmu.

Prokecám s ním celou cestu až do kina. Nevypadá otráveně, vůbec se nepodobá Lindě, která se mě po roce vztahu zeptala, jestli nemůžu jejímu dědovi vyvrtat zuby.

Ve zkratce spolu strávíme příjemný večer. Film je výbornej. Popcorn taky. To, že mě Anthony drží za ruku a na zpáteční cestě koupí sushi, je bonus navíc. Kdyby tak moje máti věděla, že na tom není nic těžkýho, vycházet s psychoušem.

Stačí, abych jen tak mimochodem zmínil, že mi teče do bot, a on mi koupí sněhule.

Takže se zdržím o chlup déle, než jsem plánoval. Hůlkama postrkuju sushi po talíři a máchám ho v octu a wasabi.

Televize s tou největší úhlopříčkou, jakou jsem kdy viděl, je zapnutá. Láme mi to srdce, ale vstanu, vypiju panáka Jamesona a dám Anthonymu pusu. „Zítra přijdu v devět. Čeká mě večeře s matkou.“

Doufám, že ji u číňana dostanu na dluh.

„V devět? Ty už nechceš být se mnou? Vždyť to přece bylo dneska fajn,“ udělá na mě Anthony smutné husky oči.

„Nic si nepřeju víc, než být zase s tebou. Právě z toho důvodu přijdu už v devět. Odmítl jsem dezert.“

„Vážně?“ Negativní emoce okamžitě zmizí. Nahradí je tichá radost. „Tak jo, super. A pak tu budeš spát, že?“

„Jasně. Můžeš mi sehnat pyžamo.“

Protože moje pyžamo nosí borec, se kterým Linda chrápe.

Obuju se, zapnu bundu a připravím se na nepříjemný vichr. Připravím se, že přijdu o poslední drobáky, co dám bezdomáčům. Připravím… Jsem kurevsky nepřipravený, když Anthony řekne: „Hele, tak mě napadlo… Nepotřebuješ nějaké peníze? Můžeš mámu pozvat do nějaké fakt nóbl restaurace. Aby si to pořádně užila.“

Jsem v tom až po uši. „Stačí jí hranolky,“ vydoluju ze sebe po chvíli. „Ale mohl bys mi dát kreditku.“

Udělá to okamžitě. Je zlatá a je na ní vyrytý jeho jméno. „Není limitovaná,“ usměje se laskavě. „A PIN je 8231.“

Rozbuší se mi srdce, když ji schovávám do kapsy. „Dík. Tak zítra v devět. Něco ti dovezu.“

Schytám další polibek na rozloučenou. Nejradši bych zůstal a mazlil se s ním. Napadne mě pěkná blbost, totiž to, že by mi ani moc nevadilo, kdyby mě nikam nepouštěl, zavřel a prostě se staral. Proberu se až ve výtahu. Dotknu se pusy.

Jsem na půl cesty k metru, když mi dojde, že můžu jet taxíkem.

ČTVRTEK

20:00

Všude jsou barevné lampiony. V pozadí hraje tichá hudba a ve vzduchu se rozprostírá vůně smaženého jídla. Spokojeně si podpírám bradu, oči skleněný kvůli saké, a sleduju, jak matka máchá hranolky v kečupu.

„Takže co, Adame?“

„Co co?“

„Vezmeš tu práci v léčebně? A přestaň se tvářit jako zamilovaný idiot, irituje mě to. Kde je vlastně ten tvůj schizofrenik? Ten tvůj kleptoman? Ten tvůj zajda rajda?“

Otráveně protočím oči v sloup. „Mami, víš, jak nesnáším, když se snažíš být vtipná. Už sis poslechla to nový cédo Bruce Springsteena?“

„Nezamlouvej to!“ Posune se blíž, takže se ocitnu v zajetí květinové vůně. Silně pociťuju, jak mi chybí Anthonyho kolínská. Pohledem zabloudím k hodinám na stěně. Když si vezmu taxíka, cesta potrvá všehovšudy deset minut.

„Adame! Netvař se takhle, prosím tě. Jako kdyby tě ze všeho nejvíc obtěžovalo trávit měsíčně pár hodin se starou nebohou – “

„Máš kečup na košili.“

Seškrábne ho nehtem. „Řekni mi o tom chlapci víc… Možná jsem to přehnala, když jsem ho soudila tak rychle. Prostě jen nechci, abys naletěl stejně jako s Lindou. To byla proradná mrcha. Ještě nevrátila obraz po strýčkovi, co si brala z půdy.“

„Mami, prosimtě, nezačínej s Lindou. To je pryč. Teď mám Anthonyho.“ V kapse mě tlačí dárek, co jsem mu koupil. Taková krásná lesklá chujovina.

„Jen aby tě taky neobral.“

Zakašlu. Pokouším se představit si, jak mě Anthony obírá jinak než fyzicky. A ne, nejde to. Nevlastním nic, co by ještě neměl. „Je super. Bydlí nedaleko. Vlastně máme za chvíli schůzku, takže bych měl pomalu jít…“

„Vy chtít zaplatit?“ objeví se z ničeho nic Nguyen Wang.

„Matka zaplatí,“ rozhodnu mrzutě. Zasunu kreditku ještě hloub do kapsy. Nakonec, proč by ne. Nikdy neměla nouzi. Vstanu, líbnu ji na tvář a rozloučím se, v nových sněhulích odkráčím do víru noci. A do tmy.

Loudám se po nábřeží. Zastavím v nejbližší charitativní organizaci na podporu deštných pralesů, a věnuju jim z kreditky tučný obnos.

„Jménem Anthonyho Kirreta,“ řeknu.

ČTVRTEK

21:00

Dveře od bytu jsou otevřené, ale Anthony tam není. V první chvíli mě napadne, že mu někdo ublížil. Protože proč ne. Peníze má, a slabší chvilky taky. Projdu každou jednu z místností, a dokonce několikrát zařvu jeho jméno.

Bez odezvy.

Vytáhnu telefon a zavolám mu. Dodržování pravidel musí být oboustranný. Neexistuje, že by mě později šikanoval za něco, co dělá on sám.

„Kde jsi?!“ štěknu úmyslně naštvaně, když hovor přijme. „Kde kurva jsi?! Čekám tu na tebe!“

„Hned přijdu,“ zamumlá. A fakt přijde téměř vzápětí, ruce vražený v kapsách. Je trochu bledý. „Ahoj…“

„Kdes byl?“

„Na střeše. Přemýšlel jsem. Strašně se mi stýská. Já už to nevydržím. Být celé dny bez tebe a mít tě jen na pár hodin večer. Nezvládnu to.“

Strčím do něj, donutím ho ukročit k poličce, kde jsou figurky superhrdinů. A taky moje fotka. „Jasně jsme se domluvili, že se tu v devět potkáme! Jak si myslíš, že nám to bude fungovat, když nejsi schopný dodržet dohodu?“ Nechápavě zakroutím hlavou.

„Takže se ti stýskalo? Chyběl jsem ti?“ Anthony znatelně pookřeje. Usmívá se celou dobu, zatímco si prohlížím jídlo v lednici.

Ukážu na něj trsem hroznu: „Příště na mě budeš čekat, jasné?“

Když horlivě přikývne, podám mu krabičku s pentlí. Je to naprostá zbytečnost, přesněji náramek s písmenem A. Stál právě tolik, kolik bych zaplatil za deset pokojů v deseti hotelech pro deset bezďáků.

Nakonec na tom nezáleží. Protože Anthony vypadá šťastně. „Je perfektní! Ty jsi perfektní.“

Dívám se, jak si ho zapíná. Trochu nešikovně, ale nechce, abych mu pomohl. Taková kravina, a jak mu sluší.

Dojím hroznové víno a položím mu ruce na boky. Pochopí. Je to první člověk v mém životě, co se na mě dívá, jako kdybych byl ze zlata, a ne úplně obyčejnej kluk v trenclích s dírou na nohavici.

Svléknu ho a vdechnu jeho vůni. Tu noc si dovolím nepřemýšlet.

PÁTEK

7:12

Vlastně… Mozek se zezdola přesune do hlavy až ráno, když vezmu za kliku.

Protože je zamčeno.

Chvíli zírám na dveře a přemýšlím. Jsem ještě rozespalý a mám na sobě jednu z Anthonyho dražších košil, takže voním jako on, což nejde ruku v ruce s racionalitou. Nakonec, i když se mám rád, pomyslím na doktorku Connorovou, která hraje nahatá beach volejbal, a to mě probere líp, než kdybych si vrazil.

„Dej mi klíče.“

Anthony si podepře hlavu a zatváří se smutně, neřku-li mrzutě, jako malé husky štěňátko. „Copak ty nechceš být se mnou?“

„Spěchám do práce. Dělej.“

Poklepe na matraci vedle sebe a věnuje mi úsměv. „Chci, aby sis lehl.“

Jo, je odzbrojující, ale já už jsem zase odolný. Silná vůle. Máma by byla pyšná, protože se určitě tvářím stejně pohoršeně jako tenkrát, když do mě rvala kopr. „Buď ti dám přes držku, vezmu si je a ty už mě nikdy neuvidíš, nebo to uděláme po dobrém. Po dobrém znamená, že mi je dáš sám a já o tobě začnu uvažovat jako o svém příteli.”

Hned se posadí a sáhne do nočního stolku pro klíč. Představa partnerství v tom pravém slova smyslu pro něj musí být víc než lákavá. „Kdy se vrátíš?“

Počkám, až mi klíč podá, a teprve pak řeknu: „V pět.“ Dávám si záležet na tom, aby nenabyl dojmu, že mě jeho malá akce zamknu tě v domě rozhodila, anebo naštvala. Nenechám se ovládat vlastním vztekem. „Polovina města je rozkopaná a vlak jede odklonem. Bylo by pro mě mnohem jednodušší dostat se sem, kdybych měl auto.“

„Tak já ti nějaké koupím. A zařídím, aby tady večer bylo. Zatím si vezmi moje, klíče jsou v kuchyni na stole…. Jaké bys chtěl? Něco konkrétního? Mercedes? BMW? Porsche?“

„Ferrari Enzo,“ řeknu okamžitě. „Mám rád červenou.“ Chci ho potěšit, tak dodám: „Obejmeš mě, kluku s nejkrásnějšíma očima?“

Obejme. „Už abys byl kurva zpátky.“ Je nahý a horký. A právě řekl, že mi koupí auto.

Dovolím si menší zdržení.

PÁTEK

16:00

Po dědkovi s mimozemskou invazí přijde žena, kterou sexuálně vzrušuje představa, že je chobotnice.

Nechápu, kde je problém, a tak si kreslím a zívu. Když sezení skončí, bolí mě za krkem a ještě dlouho potom ležím na sedačce, vyhazuju tenisák a představuju si, jak na tom gauči jednou shniju, uprostřed mindráků jiných lidí.

Smlouvu jsem… Ještě nepodepsal.

Vlastně se mi uleví teprve ve chvíli, kdy v Mercedesu opouštím léčebnu a mávám přitom kolegům, kteří jdou na metro. Spěchám k Anthonymu. Je to zvláštní, ale hrozně se na něj těším. Cestou přibrzdím před retro kavárnou, abych jeho jménem napsal šek na sto doláčů pro kluka na vozíku, co vypadá smutně.

„To je od Anthonyho Kirreta. Kup si komiksy.“

Jmenovaný, totiž můj nový partner, čeká v garáži a působí netrpělivě. Vypadá přesně jako někdo, za kým je zaparkovaný Ferrari Enzo s červenou mašlí.

„Adame! Líbí se ti? Myslel jsem, že se tě nedočkám.“

Fakt ho koupil. No tak to je drsný.

„Je perfektní. Ty jsi perfektní.“ Úmyslně použiju stejný spojení jako on, když mi děkoval za náramek, protože chci, aby se mu dojem z téhle situace propojil s tím, co cítil ve chvíli, kdy jsem ho obdaroval.

Dobře, melu hovadiny. Jsem prostě strašně dojatý.

„Projedeme se?“

Ve zkratce: Projedeme se, pomilujeme a povečeříme. Těžko bych si mohl představit lepší večer. Výsledný dojem nenaruší ani můj odchod, kdy řeknu Anthonymu, že další den nepřijdu, a on reaguje výhružkami sebevraždou. Požádám ho, aby si to rozmyslel a počkal s tím, než se vyjádřím ohledně našeho společného bydlení.

Což se mu nakonec jeví jako dostatečná motivace.

Je to nutný, opakuju si, když scházím do garáže a vyhazuju klíčky do vzduchu. Vytvářím si tady svůj prostor.

Ale už teď se mi strašlivě stýská.

SOBOTA

Stesk nepřebijou ani smažený nudle od číňana.

„Ty vypadat jak zamilovaná hovno,“ pronese Nguyen Wang znalecky.

Když chci, aby mi půjčil papír na poznámky, donese papírovej sáček s mastnou skvrnou. Stejně poděkuju. Při troše štěstí mě tam nechá až do zavíračky, což je od něj laskavý, protože mi v bytě přestalo fungovat topení.

Nefunkční topení má nespornou výhodu, a totiž: Plíseň se nešíří dál, protože neexistuje vlhkost, jen zkurvená zima. Bohužel jsou tam i negativa, a to: Zkurvená zima.

Chvíli kreslím Anthonyho podobiznu, a pak pročítám výpovědi. Kris, Soňa, Jery. Donekonečna, i když je znám nazpaměť. V další chvíli zírám z okna a myslím na budoucnost. Pak trefuju zbytkem hranolek popelník, dokud ho Wang neodnese.

Píše Linda a ptá se, jestli si může odnést prádelník po babičce. (Po mojí babičce).

Přehnu sáček napůl a napíšu:

  • Paranoia, žárlivost
  • Peníze
  • Vizáž
  • Stoprocentní oddanost
  • Miluju ho?

Dlouho si prohlížím poslední bod. Přemýšlím, jestli bych mohl. Fakticky je pro mě důležitější, než kdy byla Linda. Nepochybně má spoustu ryzích charakterových vlastností. No a taky nevědomky přispívá na charitu.

Pravda je, že ať jsem zmínil jakýkoli přání, touhu, ať jsem nadhodil, že bych chtěl vzdušnej zámek, nebo lékořicový bonbóny, Anthony se mohl přetrhnout, aby mi to splnil. Takže když jsem tenkrát říkal, že není kluk pro mě, spletl jsem se, protože on je přesně pro mě.

Vstanu a v jednu chvíli se za ním chci rozejít, úplně automaticky. Zahlaholit, že jsem doma a nechat se obejmout.

Ale nesmím to pokazit. Nastavil jsem pravidla pro něj i pro sebe, takže není možný, abych je porušil.

Schovám obličej do dlaní a klidně dýchám. Nejdřív si myslím, že je to úzkost, ale nejspíš mám prostě jenom hlad. Neukojitelný, dechberoucí, nervy drásající…

Objednám si další hranolky.

NEDĚLE

K Anthonymu dorazím okolo druhé. Většinu osobních věcí, čímž myslím knihy o psychologii, edici Návratu do budoucnosti a lahev kečupu, nechám v autě. Nahoru vezmu jenom knihu „Anatomie mozku.“

V bytě to úžasně voní. Na kuchyňské lince najdu krabici s pizzou, tak si kus vezmu. A taky si naliju víno, protože mám důvod k oslavám. „Jak ses měl?“

Anthony odtrhne pohled od počítače. Je trochu rozcuchaný, ale o to víc sexy, i v tričku s nápisem Zabil jsem Batmana. „Vlastně dobře,“ odpoví mírně. Žádný vztek se nekoná. Ani jedna negativní emoce, a když se protáhne, vidím, že má čistá zápěstí, neobvázaná, bez překousaných žil. „Dneska jsme vydělali kupu prachů. Jak ses měl ty?“

Sedne si ke mně na gauč a dovolí, abych mu položil nohy do klína. Nijak nekomentuje, že mám ponožky s broskvemi, co surfují.

„Asi dobře, šlo to…“ pokrčím rameny. Dožvýkám pizzu a ukážu mu knihu o mozku. „Tohle je moje nejoblíbenější knížka.“ Druhá nejoblíbenější. Tu první ukradla Linda.

Podívám se Anthonymu do očí. Seru na Lindu, napadne mě. Neodolám a rozcuchám mu vlasy.

„Nosím ji s sebou od chvíle, co jsem se odstěhoval od našich,“ pokračuju. „Měl jsem ji na intru, na koleji i ve svém prvním bytě. Je vždycky tam, kde jsem doma. Takže odteď bude tady. Víš, co to znamená?“

Rozesměje se. Rozesměje se nádherným úlevným zvonivým – sakra, dejte mi někdo facku.

„Že mě miluješ?“

„Že tě miluju,“ vydechnu souhlasně. „A budu s tebou žít.“

Líbáme se. Chutná jako skotská a já můžu být po tom všem vděčnej. Líbáme se čím dál vášnivěji. Anthonyho husky oči se lesknou vzrušením, když se odtáhne a šťouchne do mě nosem. „Jestli na tebe někdy sáhne někdo jinej…“

„Tak co?“ Svezu se z gauče a rozepnu mu kalhoty. Nenechám ho odpovědět. Otevřu pusu, skloním se a vezmu mu všechna slova, protože i když je můj partner, jsou chvíle, kdy oceňuju, že mlčí.

Když se udělá, pohladím ho po stehnech až ke kolenům, a zase zpátky. „Už jsem si dovezl věci, jsou dole v autě. Moc jich není. Budu potřebovat novej šatník.“ Položím mu prsty na rty, aby nemluvil, a on mi na ně dá pusu. „Zařídím si soukromou ordinaci, někde poblíž, třeba v jednom z těch bytů, co jsou pod námi, a nechám si jenom pár pacientů, abych mohl být co nejvíc s tebou.“ Abych se nezcvoknul a nezůstal v Léčebně Svatého Ignáce na věky. „Budem tu spolu žít, což zahrnuje hodně smíchu a milování. Taky tě seznámím s matkou, což pro tebe znamená zbytečný výdaje, ale možná to ani nepocítíš, když ji vezmeš k číňanovi.“ Zamyslím se. „Za měsíc si pořídíme psa, šerednýho vořecha. Můžeš mu vybrat jméno. Vezmem ho sem, do Ashtonwillu. Vlastně můžeme mít dva psy a ty odkoupíš útulek, anebo ho finančně podpoříš, stejně jako slepce, onkologii, bezdomovce, lidi, co přišli o barák kvůli hurikánu…“ Ucuknu, když mě rozverně kousne do prstů, a usměju se.

Protože jsem šťastnej.

„A víš co?“ pokračuju. „Pak se zasnoubíme. Rozhodl jsem se, že budeme mít nádhernej život. Určitě tě potěší, že nemám žádný kamarády, takže budu trávit hodně času doma. Jo a nesnáším brokolici. A ještě… Už mě nic nenapadá. Nějaký námitky, pane Kirrete?“

KONEC

Autor: Eva Pospišilová

ADAMOVA KOLEKCE PONOŽEK

Autor obrázků: Jája Konvalinková


* Líbila se vám povídka? Můžete nás podpořit přes Paypal, komentářem, anebo tím, že budete i nadále číst.

5
Komentujte

Paderewski

Další povídka, co se četla úplně sama. Postava Anthonyho výborně propracovaná, život Adama skvěle popsaný, jeho zvláštní vztah s matkou, co do všeho rejpá a jeho negativní, všudypřítomné myšlenky na to, že mu Linda kromě kečupu sebrala úplně všechno, mě opravdu pobavily. Děkuji za skvěle odvedenou práci, jen tak dál!

Ester

Bolo to super spracovane, videla som hrdinov akoby na vlastná oci. PSYCHIATER si Tonyho krasne ochocil 🙂

Tak přečteno. Je to napsáno zajímavě. Tím myslím, že to má styl. Občas na mě možná působí až moc nuceně cool, ale zapomeň raději, že to říkám, protože z mého pocitu si nemůžeš nic odnést. Má to styl a to je dobře! Chápu to tak, že to má nějak vystihovat Adama. A je fajn, že tohle umíš. Oceňuji o to, jak jsi si vyhrála s těma protokoly. I z nich mám pocit, že se snažíš dát každé té postavě svůj charakter. A řekla bych, že zrovna tohle ti fakt i jde. Načež dodám, prosím, piš dál! Jsi dobrá. Určitě dost… Číst vice »

Alita Astin

Neviem prečo, ale očakávala som zlý koniec. V takomto závislom vzťahu to ani inak nemohlo skončiť. Veľmi by sa to tu hodilo 😁 potlesk aj tak