Ráno se cítím pěkně blbě. Když zdravím zbytek osazenstva u stolu, mám tendenci stydlivě uhnout pohledem. Skoro jako kdyby zákonitě věděli, co jsem měl včera večer v puse.

Jím vestoje, zády opřený o linku, a lívance z ovesných vloček mi moc nejedou. Zato Charlie láduje aspoň šest najednou a stejně zvládne přes plnou pusu zamumlat: „Logan je tvůj kámoš?“

Vzduch v místnosti se ochladí a ze světa se vytratí všechno štěstí. Nebo si to možná jenom namlouvám, protože já a namlouvání… To už jsem přece řešil. Skoro mě definuje. „Tak nějak,“ řeknu záměrně nezaujatě. „Chodíme spolu trénovat a máma ho včera pozvala na pizzu.“

„Hm.“ Brácha o tom chvíli přemýšlí. Očividně nechce před rodiči přiznat, že se Logan líbí jeho potencionální přítelkyni, což jsem si včera vydedukoval. „Je debil.“

„Charlie!“ napomene ho máma.

Pokrčím rameny. „Je.“ V tomhle totiž nemám důvod lhát. Logan je extrémně hezký, občas i vtipný a dá se s ním mluvit o hokeji, ale debila mu za ty řeči o buznách a o brečení jen tak někdo neodpáře. Napadne mě, že bych dodal: A představte si, včera mi ani nevyhonil.

Místo toho sním další lívanec a brácha vypadá spokojeně, že jsme se na definici Logana shodli.

„Mně připadal fajn, milý sebejistý kluk,“ oznámí máma a zavře časopis o hokeji. Hodí ho na stůl, sáhne pro kafe a její pohled jasně říká, že si chce povídat a probrat Logana od hlavy k patě…

„Tak já už půjdu. Dneska máme s Derekem sraz dřív. A zkrácené vyučování, takže přijdeme asi spolu. Jeho rodiče se zase hádají.“ Je to ode mě podlé, ale odvést řeč směrem k Derekovi vždycky zabere, protože máma ho namouduši zbožňuje. Takže i teď zareaguje přesně podle očekávání, když okamžitě kývne a řekne, že u nás Derek může klidně spát.

Logana odsune na druhou kolej. Nemyslím, že by na něj zapomněla, ale prostě se dál neptá a já tak nemusím myslet na to, jak jsem mu kouřil.

x

„Cože jsi dělal?!“

Nemluvit o tom mi vydrželo přesně deset minut od chvíle, kdy jsem před školou potkal Dereka. A nemyslet na to, z toho bych světový rekord rozhodně nevytáhnul. „Nojo, neřvi tak,“ řeknu mírně.

„A on tobě?“

Nejdřív dělám, že jsem otázku přeslechl, a přehrabuju se ve skříňce, kde hledám chemické tabulky. Pak zakroutím hlavou.

„Že se ptám,“ ušklíbne se Derek. „Ten kluk je fakt poděs. Ale tvůj výraz, když se k vám nacpal do auta, to bych chtěl vidět. Nicméně… Jaké to bylo?“

„Normální cesta, však víš, jaká je máma řidička.“

„Nigele.“ Zasměje se a nabídne mi kafe, které bych pít neměl, protože úzkost, přehnaná hyperaktivita a další věci, ale když ono mi tak chutná.

„Já nevím,“ přiznám upřímně. „Nevím, jak to vyhodnotit, protože bych měl být naštvaný, že se na mě vykašlal a neoplatil mi to, a částečně vlastně jsem, ale ty pocity přebíjí fakt, že se mi to hrozně líbilo. Až mě to na jednu stranu děsí, protože tohle chceš prožít s někým, koho máš upřímně rád, ne? Jenže na to jsem v tu chvíli vůbec nemyslel. Chtěl jsem ho potěšit. A on byl tak sexy.“

Rozpačitě poklepu na kelímek a Derekovi ho vrátím. Znovu se stydím, znovu ten samý stud, jaký jsem cítil ráno v kuchyni.

Připomenu si, že mluvím s nejlepším kamarádem, který je náhodou taky gay. Což je pořád jednodušší, než kdyby byl hetero a snažil se předstírat, že se mu z mojí historky nenavaluje.

„Ježiši, Nigele, ty se stydíš?“

„Asi.“

Derek do mě šťouchne loktem. „O nic přece nejde. Víš, že mi můžeš říct všechno. Já ti navíc můžu jenom závidět. Ne Logana, ale obecně. Domlouvali jste se, že se uvidíte?“

„Ne. Myslíš, že mě bude chtít vidět znovu?“

„Stoprocentně,“ ušklíbne se ten netvor Derek a dopije kafe. „Ještě jste přece nedělali všechno.“

„Do třídy, pánové!“ křikne Barryová, která prochází kolem. Vrazí mi do ruky krabici se zkumavkami. „Jsou nové, nerozbijte je, Clane. A vy, pane Sommersi – už to bude nějaký pátek, co jste byl nakupovat a pořád na vás nevidím pláště. Jestli nebudou ani příště, vyrazím vás z hodiny a budete mi muset poslat třicetistránkovou esej o využití chemie v běžném životě.“

„Příště budou, vážně.“

Poslušně za ní vejdeme do třídy a zabereme poslední volná místa, která jsou k naší smůle nebezpečně blízko tabule.

Nenápadně, zatímco si vytahuju sešit a propisku, zašeptám: „Měl bych mu napsat?“

„Spíš ne,“ sykne Derek nazpátek. „Uvidíš, jestli se ozve on. Nebo počkej do pondělí, třeba automaticky počítá s tím, že se potkáte na stadionu.“

Chvíli koukám před sebe.

Celá situace na mě začne doléhat. Když opisuju poznámky z tabule, cítím, že se mi trochu klepe ruka.

Nevím, co bude dál. Nevím, co jsem si myslel. Nevím, co chce Logan. Za každou cenu zkouším svůj mozek přimět k odvaze. Seber se. Jako kdybych měl v hlavě nespočet malých titěrných drátků, a já se snažím napojit dva z nich k sobě a najet na nedbalou lhostejnost, zabrat si pro sebe jeden z povahových rysů, který by byl v protikladu k tomu, jak zbaběle se cítím.

Opíšu další větu.

Jsem rád, že jsem mu klečel mezi nohama a nevadí mi, že mi vystříknul do pusy. Jen nechápu, proč to nemůžu nechat a pustit.

Může být heterák. Spoustě heterákům by se líbilo, kdyby jim kouřil kluk. Nic to nevypovídá. Třeba bude mít na příštím zápase tričko s nápisem, že jsem mu vykouřil a kluci z jeho týmu se mi budou smát a kluci z mého týmu nebudou schopní pochopit, proč právě on.

Byl v mojí puse.

Co když mu šlo celou dobu o to dostat mě a znervóznit na příštím zápase? Mohl si vylosovat ohořelou sirku a padlo to na něj. Dostal za úkol sbalit toho ubrečeného buzeranta Clanea. Nebo ho vybrali, protože poznali, že se mi líbí.

Bože, tolik se mi líbí, už dlouho. Od první chvíle.

Proč se tak strašně nenávidím?

x

Následující dny hrajeme takovou podivnou hru, já a můj mobil.

Zhruba každých deset minut pro něj sáhnu do kapsy, abych zkontroloval předpověď počasí a porovnal ji se současným stavem oblohy, nebo abych se ujistil, že kalkulačka pořád počítá, protože člověk nikdy neví, jak dlouho vydrží. Taky samozřejmě hlídám, jestli mi nenapsala máma, brácha nebo táta. Rodina by si měla být navzájem k dispozici, což v jednotlivých členech vytváří konejšivý pocit bezpečí.

Moje časté kontroly rozhodně nemají nic společného s tím, že čekám na esemesku od Logana.

Ne.

Zvládnu to do pondělí a ani nepředpokládám, že mi Logan napíše.

Ne.

Jo aha, nepředpokládám, takže ten mobil můžu zase schovat.

Od úterý hodně přemýšlím o sebenenávisti. Možná se naprosto nevědomky trestám tím, že jsem se zamiloval do takového kluka. Nemůžu ani použít slovo zamiloval, protože na to Logana pořád dostatečně neznám, a tím pádem je ode mě taky kruté soudit ho… Protože ho dostatečně neznám.

Ježišmarja.

Ty kartotéky vybuchly a já v tom bordelu vážně nemůžu nic najít.

Ve snaze přežít do pondělí souhlasím, že se s Derekem vydám do obchoďáku pro nové boty. Ačkoli i on mě neuvěřitelně vytáčí. Od úterý nemluví o ničem jiném než o učiteli angličtiny, anebo o Loganovi, a já fakt netuším, co je ve finále horší.

Skoro lituju, že jsem mu to řekl. Mohlo to být malé špinavé tajemství mojí pusy, haha.

Nedokáže se rozhodnout mezi modrými a černými teniskami, navzdory tomu, že černé jsou jednoznačně lepší, a tak ho v obchodě nechám a jdu mezitím koupit ovocné freshe. Když se vrátím, štěknu na něj, aby si okamžitě vybral. Pak se omluvím. Pak mu dám fresh a řeknu, že asi půjdu domů.

Procházíme obchoďákem, vyhýbáme se lidem a Derek náhodně komentuje naprosto nezajímavé věci jako je výloha, chuť manga v kelímku, zvláštně poskládané dlaždice na zemi. Nejspíš má pocit, že mě tím uklidňuje. Jenomže je to přesně ten typ prázdného tlachání, kterým se snaží zahnat potencionální hádku, a to mě vytáčí ještě víc, než kdyby mlčel a předstíral, že neexistuju.

Jestli jsem někdy řekl o Loganovi, že je příšerný člověk, určitě jsem myslel sebe.

Zastavím, protože mi nejdřív úplně nedojde, čeho jsem právě svědkem, a chvíli trvá, než se mi podaří oddělit realitu od představy.

Přímo naproti nám jde Logan, TEN Logan, s nějakým klukem. Myslím, že je to spoluhráč z týmu, ale nedokážu si vybavit jeho jméno. Asi něco na J.

Vykolejí mě, že jsem ho potkal právě tady, uprostřed obchoďáku. Možná se ale prostě jenom zhmotnil skrze moje myšlenky.

„Nigele?“ Derek zpomalí, pohlédne na mě, foukne do brčka a pak se podívá směrem, kterým koukám i já. Dojde mu to rychleji, než bych čekal. „Kecáš!“ řekne překvapeně. „Který z těch dvou?“

Sice jsem mu posílal Logana na fotce, kterou jsem našel na oficiálních stránkách jejich hokejového týmu, ale chápu, že vidět kluka v dresu, anebo bez něj, může být docela rozdíl. „Ten černovlasý.“

„Tak ten je…“ větu nedokončí, protože Logan a J. přijdou blíž. A Logan se zeptá: „Na co čumíš?“ Na mě se nedívá. Ruce má vražené v kapsách a vypadá jako typický knižní záporák.

No a Derek si možná lakuje nehty, to ale neznamená, že má z kluků jako Logan respekt. „To říkáš mně nebo komu?“ promluví překvapeně.

„Koukej,“ vloží se do toho J. a loktem šťouchne do Logana, jako kdyby si mě všiml teprve teď. „Není to náhodou Clane? Bez helmy a ubrečeného ksichtu bych ho nepoznal.“

Tomu se Logan zasměje.

Bolí to, ale překvapený nejsem. Zakroutím hlavou a pohledem si vyžádám Loganovu pozornost. „Být tebou, nechovám se tak arogantně.“

„Ty vole, copak já jsem něco řekl? Hysterko.“ Obrátí se na J. a zkřiví svůj krásný – s tím musím přestat – obličej a předstírá, že popotahuje. „Myslíš, že se rozbrečí, když na něj nebudeme hodní?“

„Kámo, jak to mám vědět? Žádné jiného ufňukance neznám.“

Vnímám silné napětí, akorát nevím, z koho nejvíc. Derek vedle mě foukne do brčka a řekne s pohledem upřeným na J.: „Ty si myslíš, že jsi macho, že jo?“ Přesně tím pohrdavým tónem, jako že každý, kdo se chová machisticky, je zároveň neuvěřitelná pizda. Potom přesměruje svoji pozornost k Loganovi: „A ty si to myslíš taky, i když existuje reálná šance, že nám budeš koukat na prdel, jakmile se k tobě otočíme zády.“

Vím, že má pravdu a že se mi snaží pomoct, ale mě to z nějakého nelogického důvodu naštve. Nálada, na kterou jsem v důsledku setkání s Loganem málem zapomněl, je zpátky. Jsem vytočený. Co mě na tom ale překvapí… Vytočený na Dereka, ne na Logana. Toho můj idiotský mozek z nějakého důvodu omlouvá. „Dereku,“ řeknu varovně. „Ne.“ Zkontroluju Loganův výraz a nejspíš přitom vypadám omluvně, protože J. znovu předvede plačtivý tón a vypálí: „Ty vole, tak tomu říkám stěr.“

„Měl by sis toho svého kamaráda držet na uzdě. Pochybuju, že se umí bránit,“ zapřede Logan sexy hlasem.

Nevím, co se mnou je.

Vytočený.

Hotový.

Asi bych se měl co nejrychleji otočit na patě a schovat se v obchodě s oblečením za nějakou figurínu. Jenomže jestli mám nad Loganem nějakou výhodu, měl bych ji využít. A já ji mám, zatraceně velkou, protože se mi za celou dobu nevysměje kvůli tomu, co jsme spolu dělali, ani nevytáhne před kámošem, že jsem mu kouřil. Tím pádem se z toho stává něco, o čem nesmí nikdo vědět. Takže to není žádná pitomá sázka, ani snaha zničit mě, nehledě na to, jak moc mě ničí.

To, jak mě chtěl, bylo skutečné.

Buší mi srdce, ale stejně zvládnu vystrčit bradu. „Praštíš mě?“ navrhnu posměšně. Připomenu mu tím, že to nezvládl ani posledně. Když jsem se ho zeptal, místo rány mě políbil. Což teď neudělá. Ale narážku pochopí.

Přimhouří oči a pak mávne na kámoše, jakože už půjdou. Když prochází kolem, hodně silně do mě vrazí ramenem.

„Nigele?“ zamumlá Derek potichu.

„Tos nemusel, dávat mu najevo, že to víš.“

„Děláš si srandu? Ten kluk je úplný debil, prakticky tě jenom urážel.“ Zakroutí hlavou a kouká na mě trochu nevěřícně, ale pak rezignovaně vyhodí kelímek. „Na druhou stranu, po tom, co jsi o něm říkal, mě nepřekvapuje, jak na něj reaguješ.“

„Když jsme je potkali, řekl jsi tak ten je. Cos tím myslel?“

Pokrčí rameny. „Sexy,“ přizná bezbolestně. „Ale jestli si myslíš, že se vyoutuje a skončíte spolu jako ten nejspokojenější pár na světě, jsi na omylu.“

Už jsem řekl, jak moc mě Derek dneska vytáčí?

x

Večer odmítnu deskovky, Charlieho nabídku postřílet někoho v Counter Strike a vůbec všechno, co by mohlo souviset s významem slov být společenský. Zavřu se u sebe v pokoji, rifle vyměním za pohodlné tepláky a po chvíli tápání a chození ode zdi ke zdi usednu k počítači.

Po celém dnu, a vlastně po všech těch několika posledních dnech, jsem na řešení pitomých filosofických otázek příliš unavený. Takže mobil zkontroluju jenom asi desetkrát, než se donutím vypnout ho a spolu s tím se odhlásím i z facebooku, protože mě otravuje, že Derek zase píše něco o učiteli angličtiny.

Jako kdyby nestačilo, že mám do angličtiny úkol.

Jako kdyby nestačilo, co se stalo dneska odpoledne v obchoďáku.

Ale dobře, nechci dělat z komára velblouda, takže dál pilně přepisuju souvětí a u toho poslouchám hudbu. Během chvíle zvládnu vystřídat hned několik interpretů, protože mě hodně rychle začnou štvát.

Nechápu, kde se ve mně bere tolik frustrace. Možná bude lepší, když se s Loganem už nikdy neuvidím, samozřejmě kromě zápasů.

Stejně mi nenapsal.

Jo aha, vypnul jsem si mobil, ale určitě nenapsal.

Otráveně otevřu okno a pustím dovnitř čerstvý vzduch. Navleču si mikinu a usednu zpátky k úkolu, rozhodnutý ho co nejrychleji dokončit, nehledě na to, kolik v něm nasekám chyb. Až to dodělám, půjdu spát, a kdyby to nešlo, zaběhám si.

Pročistím hlavu.

Asi popáté přepnu video na youtube, když se dveře do pokoje rozrazí. Dovnitř vejde… Vejde Logan. Nese lahev coly a sáček sušenek. Jednu si stačil nacpat do pusy. Vypadá neuvěřitelně nenuceně.

Zabouchne za sebou, shodí z postele moje rifle a bez okolků se na ni svalí. Colu hodí vedle sebe. „Mám ti vyřídit, že se ke mně nemáš chovat jako piča,“ oznámí.

Uvědomím si, že stojím, aniž bych si pamatoval, kdy jsem vstal.

Pomyslím si, že mám určitě rozcuchané vlasy a možná flek na obličeji z toho, jak jsem si ho podpíral rukou. A v puse cítím divnou pachuť, takže mě nenapadne nic lepšího, než jít k posteli, sebrat lahev s colou a pořádně se napít. Protože mi zrovna teď nejvíc záleží na tom, aby mi nesmrdělo z pusy, pro případ, že bych Logana políb-… Vyhodil z domu. „Jo, to zní jako věta mojí mámy,“ řeknu. „A teď… Co tady děláš, Logane?“

„Zrovna jím sušenky,“ pokrčí rameny. „Rozhodl jsem se ti dát šanci omluvit se mi za to odpoledne.“

Ušklíbnu se. Ale buší mi srdce a jsem hrozně rád, že se nezlobí. „To nemuselo být.“ Chvíli mlčím a prohlížím si ho. Jak se svalil, trochu se mu vyhrnulo tričko, takže vidím odhalenou kůži. A vidím taky, jak se mu napnou svaly na břiše, když sáhne pro polštář, aby ho po mně hodil. „Jestli si myslíš, že ti vykouřím, Logane… Tak ne.“

Sní další sušenku a opráší si ruce. „Fakt ne?“

„Fakt.“ Zarazím se. Pohlédnu k oknu, za kterým se stmívá, a vyletí ze mě: „Hele, proč tohle všechno? Vydedukoval jsem si, že se ti asi líbím, ale o co přesně tady jde? Jen bych si to chtěl ujasnit.“ Jednou provždy tomu dát nějaký rámec, prosím.

Třeba se pak nebudu brodit v takovém bordelu.

„Víš co?“ Probodne mě pohledem. „Když nemluvíš, tak mi ani tolik nevadíš. Ale jak začneš žvanit, je to k nevydržení.“ Zahodí sušenky a za záda strčí polštář. Jeden z těch, které neshodil, anebo nehodil. „Ty prostě chceš, abys měl všechno správně ujasněné, co?“

„Aspoň částečně.“ Nemám důvod být k němu neupřímný. Po té scéně v obchoďáku vím, že z nás dvou nejsem ten, kdo by se za to, co jsme spolu dělali, styděl. To mi dává výhodu.

Lehnu si vedle něj.

„V tom případě máš smolíka, co?“ cvrnkne mě do tváře. Ne zrovna něžně.

„Takže se ti líbím,“ nevzdávám to.

Logan otráveně protočí oči v sloup, jako kdybych ho svojí existencí nesmírně unavoval. „Vážně, Clabe,“ zkomolí úmyslně moje jméno, „nemůžeš chvíli držet zobák? A vůbec… Co to mělo znamenat s tím pošukem v obchoďáku? Že tys mu všechno vyklopil?“

„Co všechno, Logane?“

„Mohlo to být jen naše tajemství, ale tys to prostě musel posrat,“ konstatuje, ale kupodivu nezní naštvaně. Z prostěradla trčí nit, tak ji namotá na prst a ty jeho čurácké oči mě pořád vězní v sobě.

Nejspíš nedostanu žádnou odpověď, takže se na to projednou vykašlu, natáhnu ruku a líně ho pohladím po tváři. Přivře oči, což mě ujistí v tom, že je to správné. Lehnu si blíž, zavřu oči a políbím ho.

A padnu do polštářů, když mě povalí pod sebe. Nalehne na mě celým tělem a jemně kousne do spodního rtu. Je to naprosto dechberoucí a cítit v puse jeho jazyk způsobí, že okamžitě začnu tvrdnout, čemuž pomáhá fakt, jak se o mě úmyslně tře.

Obejmu ho kolem pasu a dlaněmi sjedu k zadku. Nevím, co všechno si můžu dovolit, tak je tam prostě jenom nechám volně položené. A zasténám Loganovi do pusy, když proti mně přirazí.

Trochu se oddálí a strčí mezi nás ruku. Bez varování mě přes kalhoty promne a já nevím, proč mě v souvislosti s tím napadne spojení bez varování, protože je přece logické, že mi předtím neřekne, abych se připravil a…

Drž už do prdele hubu, Nigele.

Nadzvednu boky, aby mi mohl stáhnout tepláky pod zadek, a mezitím mu rozepnu poklopec. Je taky úplně tvrdý a má ztěžklé koule, nemám tušení, jak to říct slušně. Má skvělé koule a… aaa, to taky znělo blbě.

Ve chvíli, kdy se o sebe naše péra otřou, málem vybuchnu. A fakt jsem si jistý, že moje zakňourání slyšeli až dole v kuchyni, protože Logan se spokojeně usměje. Nedá mi šanci všechny ty vjemy rozdýchat a pevně mě sevře, až se propnu.

Ležíme teď vedle sebe na boku a jeden druhému honíme. Dostatečně blízko, abychom se tam dole každou chvíli dotkli. Přitom se nepřestáváme líbat. Logan je čím dál vášnivější, chutná jako sušenky a ve chvíli, kdy to na něj jde a celé jeho tělo se začne třást, polibek přeruší. Ale neodtáhne se. Rty má pořád na těch mých, a když vystříkne, trochu mě kousne.

Což přivede orgasmus i mě.

Nějakou dobu se nehýbeme a jenom oddechujeme. Mám ruku od jeho spermatu, ale bojím se, že když sáhnu pro něco na utření, zničím tím doznívající kouzlo. Které ve mně pořád pulzuje. Tam dole.

Jsem sprostší víc, než jsem myslel.

Logan si z ničeho nic zapne kalhoty. Rozhlédne se po pokoji, načež prostě sebere jedno z mých triček, co se povaluje vedle postele, a ruku otře do něj. Hodí ho po mně, takže udělám to samé.

Pak se napije coly, podá mi lahev… Takže udělám to samé.

Po orgasmu nejspíš nedokážu samostatně myslet.

„V pondělí na stadionu,“ oznámí rozkazovačně.

Prohlížím si ho úplně novýma očima. Překvapil mě. Upřímně jsem nemyslel, že by se chtěl nějak zvlášť dotýkat mého těla. A asi jsem trochu kecal, když jsem tvrdil, že mu znovu nevykouřím, nicméně výsledek dnešního večera byl mnohem lepší.

„Mám si vzít výstroj, nebo mám přijít nahatý?“ zeptám se klidně.

„Můžeš přijít nahatý,“ opáčí. „Byla by docela sranda strefovat se do tebe pukem.“ Vstane a trochu do mě šťouchne chodidlem. „Tak zdar, Clabe. A nemrač se furt.“

„A pusu mi nedáš?“

Logan zastaví u dveří, s rukou položenou na klice. Vlasy má rozcuchané z toho, jak jsem ho za ně držel a tahal. Ušklíbne se. „Jsem snad nějaká buzna, nebo co?“

Nedá mi čas cokoli odpovědět a já bych asi stejně nevěděl, jak zareagovat. Odejde. Rty mě brní. Na stole leží otevřená učebnice angličtiny.

Jsem totálně, absolutně tupý.

A konečně, po několika posledních dnech, mi to totálně, absolutně nevadí.

Autor: Eva Pospíšilová


* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit přes PAYPAL, komentářem, anebo tím, že budete i nadále číst.

4 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
Karin
16. 10. 2020 20:42

Ten konec byl parádní ale Nigel by mněl být malinko průbojnější.

Anička
19. 10. 2020 9:55

Jak já miluju tu Loganovu bezprostřednost. Ale i tak si myslím, že by nám mohl něco tajit, aby pro Nigela nebyl jen snový.
Mám ráda cokoliv, co jsem za tím od vás měla možnost přečíst, ostatně i tohle, tak uvidíme, jak bude dnes příběh kluků pokračovat.
Fakt velký klobouk dolů!