PRAVIDLO ČÍSLO PĚT:

V hlase mu zní výčitky. „Včera ses celý den neozval. Měli jsme strach. Já měl hrozný strach.“

Brad vypadá přepadle. Mezi námi existuje něco nevyřčeného, ale ani jeden o tom nemluvíme a tak nějak víme, že ani nebudeme.

On s Felixem se poznali už ve školce, a tak nějak spolu prolezli ze základky až na střední. Byli spolu, když Bradovi zemřeli rodiče při letecké havárii. Byli spolu, když Felix poprvé utekl z domu, schovávali se v lese a sbírali borůvky. Pak ale oba dostali průjem a museli se potupně vrátit domů.

Je vlastně k smíchu, že první měsíce na střední jsme se moc nemuseli. Já byl premiant a oni průseráři, co si žijí tak nějak sami pro sebe. Jenže pak mě našli ve skate parku. Seděl jsem na zemi a řval jako malé děcko.

Od té doby jsme nerozluční. Říkáme si všechno.

Až na tu jednu věc mezi mnou a Bradem.

„Promiň,“ zašeptám a hledím mu přitom do očí.

„To je v pohodě,“ odpoví, ale pak uhne pohledem. On totiž není gay.

Rozhlédnu se po třídě. Většina lidí odešla na oběd, takže v místnosti jsme jen my dva a ještě jeden spolužák, ale ten leží na lavici a docela hlasitě chrápe. „Kde je Felix?“

Brad pokrčí rameny a sedne si vedle mě na lavici. „Nemocnej. Včera chrchlal jak tuberák. Podle mě nastydl z toho, jak jsme blbli v tom dešti. A znáš ho, má imunitu jak starej dědek.“

„Možná bychom se za ním mohli odpoledne stavit. Zanést mu nějaké vitamíny, nebo tak něco,“ navrhnu. Když byl nemocný naposledy, rodiče s ním zapomněli zajít k doktorovi, takže jsme ho tam táhli my dva. Problém s Felixem ovšem je, že je docela hypochondr a velice často na otázku co je ti?, odpovídá: umírám.

„Jo,“ souhlasí okamžitě Brad. „Schoval jsem pro něj zbytek absinthu.“ Vytáhne z batohu láhev a zatřese s ní ve vzduchu.

„Myslel jsem pomeranče, ale oukej. A tomuhle ty říkáš zbytek? Co se stalo?“ mrknu na něj a potlačím smích.

„Noo,“ začne Brad a našpulí rty. „Já… Trochu jsem ochutnal.“

„Je mi to jasné,“ vydechnu a zároveň zakroutím hlavou. „Tak jo, trocha absinthu a velký pakl křupek by ho mohly postavit na nohy, ne?“

Lepší kombinaci se nám vymyslet nepodaří, jenže absinth nakonec stejně vypijeme. Což nám přijde k popukání a vzbudíme tím i spolužáka, který sebou trhne a narovná se. Trochu si poslintal rukáv, z čehož Brad dostane další záchvat nekontrolovatelného smíchu.

„Tak,“ pronese konečně po nějaké době. Zatřepe hlavou a obličej poplácá dlaněmi. S naprosto klidnou a vážnou tváří řekne: „A teď ven s tím. Co ten cajt? Už tomu neunikneš. Jestli se teda nechceš prát, ale víš, že bych tě v pohodě sejmul.“

Pohoršeně na něj zírám. „Co? Vrazil bych ti loket do koulí a to by se vidělo, kdo by koho sejmul.“

„Odrazil bych tvůj loket!“

„To těžko!“

„Ale ano!“

„Ale ne.“

Drcne do mě ramenem. „Přestaň se vykrucovat a mluv!“ 

Sklopím pohled k podlaze. Je těžké to probírat právě s ním, ale na druhou stranu s nikým jiným bych to probírat nechtěl. Složím ruce dlaněmi k sobě a fouknu do nich, skoro jako bych se pokoušel zahnat zimu. Ale husí kůži nemám z chladu. Nakonec pokrčím rameny. „Vykouřil jsem mu.“ No co, však o nic nejde.

Brad chvíli mlčí. Musel vědět, že o to nejspíš celou dobu šlo, ale slyšet to, nahlas a definitivně, je stejně vždycky jiné než samotná představa. Poprvé to bylo nevyhnutelné, ale kdo ví, co mu probíhá hlavou teď.

Když už myslím, že z toho ticha zešílím, obejme mě a já mu automaticky položím hlavu na rameno. Cítím teplo sálající z jeho těla. A vůni skořice.

„No co. To přece není žádná hrůza. Že jo? Přece… Udělals to proto, aby ses ochránil. A to je hlavní. Nezáleží na tom.“

Vzhlédnu. Podívám se mu do očí. „Vážně?“

Přikývne. „Jasně.“

Chtěl bych mu říct, že dnes odpoledne mám s Kanem další sraz. Že bude nejspíš zase chtít… Ale neudělám to. Částečně proto, že vím, že Brad je dostatečně šílený, aby měl nějaký další nápad, jak dát Kaneovi nažrat (což by určitě zase nedopadlo dobře), ale částečně i proto, že nechci, aby mě viděl jako obyčejnou teploušskou děvku.

Je těžké být platonicky zamilovaný do nejlepšího kamaráda.

„Hele, ale víš, že to platí i obráceně, že jo? Kdyby to bylo doma hodně špatný, musíš mi to říct.“ Vidím, docela zřetelně, jak se mu něco mihne v očích.

Znamená to, že už to špatné je. Poznám to. Ale ten zabejčenej hlupák neumí požádat o pomoc. Pořád má pocit, že je vůdcem naší party a musí být silný. Pro nás. A tak řekne jen: „Jasně.“

Jeho jasně je přitom jen variace mé oblíbené lži jsem v pohodě.

x

Felix je za pakl křupek vděčný. Všechny je sní a přitom si podrobí pyžamo. Celou dobu ovšem kašle a vypadá vážně hrozně. V jednu chvíli se rozesměje tak, že mu z nosu vyletí sopel.

Nějakou dobu ležíme u něj v posteli a pomlouváme všechny jeho sourozence, což je Felixovo oblíbené téma, a poté hrajeme karty a ten, kdo prohraje, musí potáhnout jointa ve stojce.

Před pátou se vymluvím na večeři s Leou. Dokonce nabídnu Bradovi, aby šel se mnou, ale on samozřejmě odmítne, protože má z mojí sestry respekt. Takže nepojme žádné podezření.

O schůzce s Pičusem před několika dny vůbec nemluvíme. V předstírání, že se něco nestalo, jsme totiž nejlepší.

Ten den je docela hezky, neprší ani nefouká studený vítr. Takže je na parkovišti podstatně víc aut. Procházím mezi nimi a hledám Audinu. Ještě pořád mám v paměti poznávací značku, ještě pořád myslím, že si ji pamatuju úplně zbytečně.

V ten okamžik je hodně těžké poznat, co vlastně cítím. Nejsem moc dobrej v kartách, takže jsem samosebou lehce zhulený. A otupělý. Bolí mě hlava a jediná věc, na kterou dokážu vážně usilovně myslet, jsou zelené olivy. Jedna pro mě a druhá pro…

Stříbrná Audina stojí až na konci parkoviště. Docela klidně. Nehopsá nedočkavostí ani nervozitou, protože jdu o pět minut později. Nezabliká, nezatroubí. Je stejná jako její řidič, chladná vyděračská svině.

Ale je to fakt moc hezké auto.

Tentokrát okamžitě nastoupím. „Nenávidím tě,“ vyštěknu a upřeně přitom zírám z okna. Slyším jeho smích, slyším, jak otáčí klíčkem a startuje. Auto se pohne a pak najednou jede a projíždí přes centrum z města a já jsem v něm. Sedím na sedadle spolujezdce a ani neprotestuju.

Mlčíme.

Zaparkuje na tom samém místě jako minule, hned vedle červených garážových vrat se zrezivělou klikou. Nevím, proč právě ta klika mi tolik utkvěla v paměti.

Vypne motor.

„Ty sis tenkrát neuvědomoval, co děláš?“ zeptá se, jako by navazoval na rozhovor před dvěma dny. „Někdo ti to sežral?“

Konečně odtrhnu pohled od čmouhy na skle a pohlédnu mu do očí. Jen na okamžik zavadím o jizvu. Zajímá mě, odkud ji má. „Všichni. Protože je to pravda,“ odpovím klidně a poté mi zrak padne k jeho rozkroku. „Kolikrát ještě musím?“

„To záleží…“

Pobaví mě, jak automaticky ví, o čem mluvím. Co to o něm vypovídá? Kolik kluků už ke zrezivělé klice asi dovezl? „Na čem?“ povytáhnu zvědavě obočí.

„Myslím, že si až moc dobře uvědomuješ, co děláš. A líbí se mi, jak seš divokej. Jedno k druhýmu.“

„Co je to za posranou odpověď?“ vyjedu. „Když se zeptám kolikrát, máš říct nějaké číslo. Seru ti na to, co si myslíš.“

Kane nepohne ani brvou. Zatím jsem pochytil, že má především tři výrazy. Jeden je klidný, neutrální, jakože má všechno pod kontrolou. Druhý je pobavený, nebo možná spíš vítězoslavný. Používá ho, když ví, že má nade mnou moc. Takže často. Třeba právě teď, když řekne: „Sedmkrát. To je moje šťastný číslo.“ A pak ten třetí. Vzrušený. Objeví se prakticky vzápětí a s ním i pobídnutí: „Tak dělej, vykuř mi.“  

 Propaluju ho pohledem. Až dodnes jsem netušil, že mě někdo může srát a vzrušovat v tu samou chvíli. Ale je to tak.

Je. To. Tak. Kane je nesnesitelně krásný sráč.

To ale neznamená, že ho nechám vyhrát tak snadno.

„Sedm…“ Naštvaně zatnu pěsti. „Fajn. Odvezeš mě pak do města?“

Jeho odpověď je… Nenapadá mě jiné slovo, než nekompromisní. „Ne.“

Doslova nahlas zavrčím. Je to ponižující, ale těžko říct, co je víc ponižující. Fakt, že to dělám, nebo že jsem sám vzrušený?

Možná si pak hodím mincí, ať sama rozhodne.

Ale jak říkám. Nic nedostane zadarmo. 

Roztáhnu mu nohy od sebe a rozepnu poklopec, stáhnu boxerky a okamžitě se skloním. Olíznu žalud. Jemně a pomalu. Poté ho vezmu do pusy, hezky nasaju celou délku, až dozadu do krku a pak… trošičku, vážně maličko, vycením zuby a společně s tím zmáčknu koule. 

Kane mi okamžitě vlepí pohlavek. „Co to kurva děláš?“ Chytne mě za vlasy a surově odtáhne. „Ty si myslíš, že nade mnou můžeš vyhrát? To seš vážně tak blbej?“

Pokrčím rameny. „Slib mi, že mě odvezeš zpátky a já ti vykouřím tak, že na to nikdy nezapomeneš.“ Není to tak daleko od centra. Když to autobusák zase neposere, můžu být ve městě za dvacet minut. Jenže… Kurva, chci mít pocit, že alespoň o něčem rozhoduju.

„Ne. Dal jsem ti peníze na autobus. Navíc se musím stavit na stanici, což je na opačnou stranu. Víš co…“ Schová ptáka zpátky do kalhot a zapne poklopec. Musí to být do háje dost nepříjemný. „Vypadni. Dneska jsi to posral.“

Tohle je tak trochu čára přes rozpočet. Nemyslel jsem, že by… „Už jsem měl tvého šulina v držce. Takže se to dneska počítá. A chci prachy na bus. A mobil, samozřejmě,“ pronesu stejně nekompromisně, jako Kane. Dokonce i nekompromisně natáhnu ruku.

A on mě pak nekompromisně vyhodí z auta. Spadnu přitom tak pitomě, že si odřu koleno, ale než odjede, stihnu vstát a pořádně mu kopnout do karosérie.

Čehož si Audina ani Kane nejspíš nevšimnou.

x

Bobtná to ve mně. Docela fest. Dojdu domů, na chodbě potkám otce, což mě ještě víc popíchne, a pak chodím po pokoji ode zdi ke zdi. A nadávám, respektive nahlas hulákám sprostá slova. Protože… Zasranej kretén, co si jako myslí?

Nemyslí, to je ten problém. Je to kreténské hovado bez mozku.

Praštím pěsti do skříně. Už si na moje výlevy trochu zvykla, tak upadne jen trocha barvy, ale jinak zůstane nepoškozená. A nejlepší na tom je, že máma je v práci, takže se nenajde nikdo, kdo by mě přišel zkontrolovat. Táta je totiž posranej slaboch.

„POSRANEJ SLABOCHU!“

Zajedu prsty do vlasů a zatahám za ně. Zakloním hlavu.

Mám pocit, že vztek je všude, dokonce i ve vzduchu, a když se nadechnu, proudí mi do plic a poté do celého těla. Chci… Vytáhnu mobil a vytočím Bradovo číslo. Ale nakonec to típnu ještě před prvním zazvoněním.

Do těchhle průserů bych ho asi tahat neměl.

Sedím na posteli.

Lituju se.

Odhazuju věci z psacího stolu a trhám staré sešity – ty s těma jedničkama. Jsou minulost, není třeba je schovávat.

Apaticky hledím do zdi.

A pak otvírám skříň, beru batoh, oblékám si černou mikinu, nasazuju kapuci a jdu ven.

Policejní stanice je vzdálená skoro hodinu cesty. Když alespoň polovinu cesty poběžím, do půlnoci můžu být zpátky.

Autor: Klára Foldynová

PŘEDCHOZÍDALŠÍ


* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit přes PAYPAL, komentářem, anebo tím, že budete i nadále číst.

7
Komentujte

Kateřina Teplá

Nemám slov, vážně jako bych prožívala bludy a Bludy. Sama jsem poslední dobou až moc paranoidní(netvrdím to o Damienovi, ten je nemocný), s planetou je amen a k tomu všemu jsem zamilovaná,asi. O škole ani nemluvím.

P.S. Nesnáším Damienova strýce!

Omlouvám se,jestli je to napsaný dosti agresivně,ale neprocházím zrovna šťastným obdobím „sebe sama“.:) Což mě neomlouvá,ale už se nechci tvářit na všechny strany,že je všechno tedy JSEM! v pohodě.

Karin

Jsem zvědavá co vyvede Damien.

Májka

Já měla pravdu! Kane je vyděrač! Nemám ho ráda…jenomže to bych mohla říct i o strýci Damiena. No…jinak už se těším na další část.

Ester

Damien ma fajn priatelov. Ked tak rozmyslam rozumovo nad Kanom, je to sviniar, vydierac a manipulator, ale emocionalne je mi na nom nieco sympaticke. Mozno to, ze sa neda ovplyvnit Damienom….