PRAVIDLO ČÍSLO JEDNA:

Zdává se mi o Skleněném domě. Stojí uprostřed lesů, temných lesů – samí vlci a jejich vytí, Karkulky, mlha, podivná atmosféra, skřípavé zvuky, bubnování deště a tma mezi stromy, ale kolikrát ještě blíž. Mívám často pocit, že mě pronásleduje. A kvůli skleněným zdem se nejde schovat.

Vidí mě a já vidím ji. A když na ni promluvím, je všude.

Terapeutka tvrdí, že tma přestavuje bludy, které chtějí za každou cenu vniknout do domu, mojí mysli. Což je hovadina. Je to jen dům, jen tma, jen sen, jen obyčejná noční můra.

Navíc jsem přesvědčený, že moje terapeutka je pesimistická kráva.

Ale i přes noční můry se beztak vždycky všechno posere až ve chvíli, kdy se probudím. Stejně jako tenkrát, stejně jako včera, stejně jako teď.

Tisíckrát raději bych hleděl do tmy, než…

„Damiene, krucinál, neštvi mě! Říkal jsem, že nemáš…“ Táta zmlkne přesně ve chvíli, kdy otevřu oči a pohlédnu na něj. Chci mu ukázat prostředníček, protože přesně to si o jeho slovech myslím. Jenže mi zrovna někdo uvnitř hlavy mlátí činely o sebe a celá armáda zatlouká hřebíky do lebky.

Takže zvládnu prostě jenom zírat.

Což můj táta nemá rád. Většinou se jen ošije, něco zamumlá a zmizí.

Ošije se. „Měl bys jít do školy,“ zamumlá. A samozřejmě zmizí. Neříkal jsem to?

Jde mu to kurevsky dobře. Předstírat, že nade mnou zlomil hůl.

Sráč.

Převalím se z boku na břicho, zabořím obličej do polštáře a zařvu. Jenže tohle možná pomáhalo, když mi bylo pět. Vykřičet ze sebe všechnu zlost světa. Teď se z toho maximálně rozkašlu a trocha slin zůstane na polštáři.

Posadím se.

S nepřítomným výrazem chvíli zírám do zdi. A mrkám, abych se zbavil mžitek před očima. 

Nevím, kdy jsem došel domů. Nepamatuju si nic od chvíle, co mě Brad poplácal po rameni, podal mi láhev vodky a řekl, že sedmnáct je člověku jen jednou za život. Což bylo někdy kolem desáté večer. Seděli jsme v zadní části skate parku a já se zrovna chechtal tomu, jak Felix zkoušel žonglovat s plechovkami od piva.

A pak jsem byl u sebe v pokoji. V roztržených džínách, s odřenými dlaněmi a zaschlými slzami na tváři. Ale hej, třeba jsem jen po cestě domů hodil tlamu. Nic víc, nic míň. A třeba jsem se tomu smál tak, až mi tekly slzy.

Takové bludy mám nejraději.

Sotva vyjdu z pokoje, potkám mámu. Je moc krásná, moc hodná a má moc velký strach. Za nic z toho, co se stalo, ji neviním. Nebyla tam. Ale i tak je komunikace s ní na hovno.

Je to přesně ten typ, co věří, že existuje jednoduché řešení.

Vzal sis prášky, zlato? Tady máš svačinu do školy a nezapomeň na prášky. Jak bylo ve škole? Donesla jsem ti z lékárny nové prášky, jsou v koupelně na poličce. Damiene, zlatíčko, promiň, že tě budím ve tři ráno, ale byla jsem na záchodě a všimla jsem si, že sis včera večer zapomněl vzít prášek.

„Ahoj, zlato. Zrovna odcházím do práce, tak měj hezký den. A nezapomeň na prášky, dobře?“

Chcípni ty, nebo chcípnu já.

„Já vím, mami,“ vydechnu vyčerpaně a pokusím se usmát. Nebo alespoň zvednout koutky. Nebo alespoň působit mile. Nebo alespoň neucuknout, když mě v rychlosti obejme.

Moje máma je moc hodná a já jí nikdy neřekl pravdu o tom, co se té noci vlastně stalo.

Do koupelny v podstatě dolezu. Stojím pod sprchou skoro dvacet minut, než ze sebe smyju včerejšek – prach, hlínu, zaschlou krev a cigaretový kouř. 

Slyším, jak někdo buší na dveře, tak zesílím proud vody, abych ho přehlušil.

Pořádně vyčistím rozedřené dlaně a nakonec i vydezinfikuju. Přečtu si postupně obal od šamponu, kondicionéru a sprchového mýdla. Nahlas zpívám Taylor Swift, protože… Shake it off a dnešní dávku prášků spláchnu do záchodu. Ups. Zuby si čistím přesně pět minut, i když mi mentolová příchuť nedělá na žaludek zrovna nejlíp. A pak nějakou dobu stojím u dveří a poslouchám, jak strýc v pravidelných intervalech buší na dveře a huláká, že fakt potřebuje.

Pro mě za mě, ať se třeba posere.

Když konečně vyjdu ven, je přesně osm hodin a pět minut.

 „Ty malej sráči!“ vyštěkne strýc. „Myslíš si, jak nejseš vtipnej, co?“

Nechápavě povytáhnu obočí. „Tak proč jsi nezaklepal, když…“ Teprve teď se škodolibě ušklíbnu a rozhodím rukama. „Počkej, tys fakt klepal? Promiň, já jsem myslel, že mám bludy.“

Zírá na mě a já zírám na něho. Je to jako hra, kdo dřív uhne. Samozřejmě vyhraje, protože já sjedu pohledem k jizvě pod pravým okem. A pak chci zvracet a křičet, takže odvrátím zrak.

Což ho pobaví. Vítězoslavně vejde do koupelny, vítězoslavně zabouchne dveře a určitě i vítězoslavně sere. Ale v tu chvíli na něho kašlu, protože… To bouchnutí mi připomene úplně jiné bouchnutí úplně jiných dveří.

Auto. Chrysler Stratus. Padesátá osmá ulice a pak výjezd z města. Bouchnutí dveří, když Brad vystoupil z auta se slovy je čas na odplatu. A já se tak moc smál, že jsem zakopl a jako pytel brambor spadl na zem. Do prachu, a nad hlavou mi šuměl les a hvězdy a tma.

Další salva smíchu.

Zvednu ruce. Odřené dlaně.  

Kurva.

Vběhnu do pokoje, prohledám každý kout, obrátím matraci, vyházím skříň, ale velice rychle pochopím, že mobil nenajdu.

Samozřejmě, protože mi přece spadl mezi sedačky a nešel vydolovat. A tak jsem ho tam…

Nenenenenene.

Z bytu vystřelím tak rychle, že otec nestihne nic poznamenat. Slyším ho jen volat: „Damiene…“ A zbytek slov už ke mně nedoletí. Což je dobře, protože já mu pak nemusím říkat, aby si nasral, on se tím pádem nenasere a dramaticky neodejde z místnosti. Výhra pro všechny.

Až na… Na celou pojebanou situaci.

Seběhnu tři patra, schody beru zásadně po dvou a poslední seskakuju po čtyřech. A pak zuřivě buším na dveře sestřina bytu, takže rozštěkám psa od sousedů přes chodbu.

„Nemáš být ve škole?“ pronese Lea, když konečně otevře. Vypadá rozespale. Zívne.

„Potřebuju půjčit mobil!“ vyhrknu a vrazím k ní do bytu.

Obrátí oči v sloup. „Je na nabíječce v obyváku. Posluž si. Mám za sebou teprve třetí noční, já přece nepotřebuju spát,“ vydechne a pomalým krokem se odšourá do kuchyně. Slyším ji, jak zapíná rychlovarnou konvici. „Chceš čaj?“ zařve.

Naprosto ji ignoruju. Ve chvílích, kdy se všechno hroutí, je čaj fakt to poslední. Nejraději bych Bradovi zavolal, ale má pošahanou babku, která věří, že je technologie hřích, a tak před ní musí mobil schovávat do matrace.

V rychlosti proto nacvakám zprávu. 

Do prdele, Brade!!! Řekni, že jsme neudělali to, co jsme udělali! Já se na to… Jestli se to někdo dozví, jsme totálně v háji. Co když nás někdo viděl?! Zavolej hned, jak budeš moct! Btw, píšu ze segřina mobilu. Ten svůj jsem nechal… Prostě ho nemám. Damien.

„Jak máš uloženého Brada?“ vyhrknu a vběhnu s mobilem v ruce do kuchyně. Projíždím přitom seznam kontaktů, ale ségra velice ráda dává lidem přezdívky, takže… „Jak?!“

„Ježiši, uklidni se,“ zakroutí hlavou. Opře se o linku a nějakou dobu přemýšlí. Vlasy nosí nakrátko ostříhané a trčí jí do všech stran, přesně jako mně. Vypadáme trochu jako dvojčata, ale ve skutečnosti je o celých deset let starší. „Pičus, myslím,“ odpoví nakonec.

Taky má stejně modré oči a podobný talent pro průserářství. Takže není divu, že přesně ve chvíli, kdy se zpráva odešle, plácne dlaní do čela a řekne: „Ne, počkej. Uložila jsem ho jako Polopičus, protože zas tak hroznej kámoš to není. Pamatuješ, jak mi natrhal fialky?“

Fialky jí natrhal, o tom žádná. Ale udělal to proto, aby odvedl pozornost, zatímco já prohledával šuplíky a hledal brko. A Felix seděl nervózně na sedačce a upíjel vodu. 

Vyvalím vyděšeně oči. Trvá mi, než ze sebe dokážu dostat přiškrceným hlasem: „A kdo je teda Pičus?“

„Hm… To je vlastně dobrá otázka,“ pronese. Do hrnku s tučňákem nalije horkou vodu, pak přidá panáka rumu. „Nejsem si jistá,“ dodá po chvíli. 

Já ji zabiju.

„Leo!“ Schovám obličej do dlaní.

„Co?“

„Ty… Grr.“ Doslova zavrčím. Ani na vteřinu neuvažuju, že bych jí řekl pravdu, ale chci dát alespoň nějak najevo, jak debilní a nehodící se JEJÍ omyl je. „Proč si lidi neukládáš podle jejich jmen?!“ vyjedu.

Upije čaje a ani nemrkne. „Proč nepíšeš ze svého mobilu?“

Chvíli na sebe upřeně zíráme. Čekáme, co udělá ten druhý. Znám ji ovšem moc dobře, proto si všimnu nepatrného tiku v oku. Založím ruce na hrudi. „Spálila sis jazyk, že jo?“

Téměř okamžitě ho vyplázne a začne jím přejíždět po horních zubech. „Jako prase,“ přizná. „Aaa, do háje zeleného.“ Seber hrnek a celý obsah naštvaně vylije do dřezu. Vyštěkne několik nadávek a nakonec odejde do ložnice se slovy, že tam jde umřít, tak ať ji laskavě neoživuju.

Pípne esemeska. Chvíli na ni nechápavě zírám a pak dojdu k názoru, že tentokrát vybrala sestra přezdívku akorát. Je to pičus.

Pičus: Vyprávěj mi o tom, zlobivej kluku.

Napiju se rumu, který Lea prozíravě nechala na lince.

Pardon, to je omyl. Hezkej den, odepíšu. Vyřízeno, zameteno, zapomenuto.

Otevřu ledničku, sním karbanátek, nakládanou okurku, a pak z police vytáhnu sáček chipsů. Sedím na lince, komíhám nohama, chřoupu brambůrky a upíjím rum, když mobil opět zavibruje.

Pičus: Počkej, to mě vážně zaujalo. Zabil jsi někoho? Ukradl jsi něco? Pobav mě.

Na můj vkus odepíšu docela mile: WTF? Do toho ti je hovno, tak přestaň vopruzovat a chcípni.

I Pičus můj přístup ocení, protože záhy odepíše: Páni, seš milej.

No tak jistě. Opráším dlaně od soli a seskočím na zem.

Vyřízeno, zameteno, zapomenuto.

x

Brad je trochu šulin, takže není divu, že s Felixem stojíme a čekáme, až se přestane chlámat. „Chceš mi říct, žes… O můj bože… Žes tu esemesku poslal někomu jinému?“

Protočím oči v sloup. Vytáhnu z batohu zbytek rumu, sednu na zem a pokrčím rameny. „Možná.“

Felix mi lítostivě položí ruku na rameno. „Nic si z toho nedělej. Já jsem včera večer dostal od matky dvacet babek na jídlo a dal si je do zadní kapsy. Jenže jsem na ně zapomněl, a když jsem šel na záchod, tak ehm…“

„Ty sis posral dvacet babek?“ zeptá se nejistě Brad. Nejprve poskakoval po obrubníku, ale teď seskočil, popadl láhev rumu a pořádně upil.

„Já je i spláchl,“ přizná Felix.

„Panebože! Proč já se kamarádím s takovými losery?“

Trochu nakloním hlavu na stranu. „Losery?“ zopakuju. „Felixi, připomeň mi prosím tě, kdo že to přišel do školy s monclem, který mu udělala stoletá bába?“

Brad dosedne na zem a zády se zapře o zábradlí. „Tak hele, je jí osmdesát dva!“ vyprskne. Nakonec ale předá láhev Felixovi a začne potahovat tkaničky od kapuce. „Ten včerejšek… Možná to byl vážně blbej nápad. Myslíš, že z toho bude velkej průser?“

Zakroutím hlavou, jakože nevím. Pravdou je, že velkej průser z toho nejspíš bude. Už brzo. Možná už je a já předstírám, silou vůle, že na to jebu. Z velké výšky a úplně klidně.

Prášky v hajzlu a moje obavy s tím.

„Bude to v pohodě,“ rozhodne Brax.

„Bude to v pohodě,“ rozhodne Felix.

„Bude to v pohodě,“ rozhodnu já.

Chvíli mlčíme. Je docela kosa, proto přehodím přes hlavu kapuci a dlaně schovám do rukávů. Hlavu položím na Bradovo rameno a zavřu oči. 

„Oukej,“ pronese Felix. „Teď ale musíme vymyslet, za co budu obědvat.“

Směju se. V zadní části skate parku, vlastně jen kousek od popelnic, na spoustě věcech nezáleží. Přežili jsme tady už horší věci.

Z kapsy vytáhnu prachy, které jsem vzal ze sestřiny kabelky, a podám je Felixovi.

Dopijeme zbytek rumu. Pak prázdnou flašku roztočíme, aby ten, na koho ukáže hrdlo, skočil do meka pro oběd. Padne na Felixe, což je něco, co nikdo nechce. Felix je trochu smolař. Sám o sobě říká, že je dítě náhodných nehod.

Takže nakonec jdeme všichni.

Jíme hranolky na rohu šesté a deváté a Felix pak zapáleně sbírá vajgly ze země. Hází je do odpaďáku, předstírá přitom, že je LeBron James a nikdy nezapomene připomenout, že nedopalek z cigarety se rozkládá i déle jak patnáct let.

Rozběhne se, dribluje s neviditelným míčem a poté obloučkem vajgl hodí. Mine koš skoro o deset čísel, což Brada rozesměje. Takže nakonec stojí u koše oba a bojují o post nejlepšího hráče NBA. Vyhraje Felix, což Brada šíleně naštve a prohlásí hru házení vajglů za nejdebilnější hru pod sluncem.

Ani Felix se ohledně toho nehádá.

Díky Bradově výrazu a děravé mikině nakonec vyžebráme další prachy. Koupíme za ně plechovky piva a křupky. Felix sní křupky a já s Bradem bereme piva.

Po včerejší jízdě a dnešní kocovině je to geniální nápad. Společně s rumem dopadne celá akce tak, že pobliju záhonky u paneláku.

Vrátíme se zpátky do skate parku, protože je to jedno z mála míst, kde můžeme jen tak sedět a nikdo si nás nevšímá. Většina lidí tady jsou kluci v našem věku, co řeší problémy tak, že je neřeší. Což nám všem vyhovuje.

Zbytek dne strávíme tam. Nikdo domů nespěchá. Když Brad navrhne, že bychom mohli nastoupit na zaoceánsky parník a zmizet ze světa, všichni souhlasíme.

Jenže nebydlíme u moře.

x

Domů dorazím pozdě večer. Venku je tma a zima a kručí mi v žaludku, ale sotva překročím práh bytu, mám chuť zase odejít.

„Byl jsem na policii,“ vyštěkne okamžitě strýc. Čeká na mě v chodbě, opřený o stěnu s neurčitým výrazem. V obýváku hraje televize, takže náš rozhovor nejspíš nikdo neuslyší. Mohl by… Mohl by všechno.

Pokrčím rameny. Skopnu boty a chci projít k sobě do pokoje, ale zastoupí mi cestu.

„Nebudeš tomu věřit, ale našli moje auto uprostřed lesa. S rozříznutými pneumatikami, rozmlácené a posprejované.“

Mám díru na ponožce, takže mi trčí palec ven. Zahýbu s ním. Možná bych mohl spát o víkendu u ségry. A řeknu jí, aby uvařila karbanátky – cizrnové, protože ty z bílých fazolí stojí za hovno. Je tamhle flek nebo pavouk? Baby I’m just gonna shake, shake, shake…

„Posloucháš mě?“ vyštěkne strýc nahlas.

Trhnu sebou a automaticky vzhlédnu. Můj strýc má světle hnědé oči, ale kolem zorniček jsou tmavší. A když do mě zabodnou pohled, vyvolávají jenom samé vzpomínky.

„Neboj, Damiene,“ poplácá mě po rameni. „Vyřídil jsem to. Všechno je v pořádku, nebudeš z toho mít žádný průšvih.“

Koušu se do rtu. A pořád zírám do těch očí.

„Nemusíš děkovat. Budu to mít u tebe.“

Zdává se mi o Skleněném domě. O tmě mezi stromy, co neustále mluví. Noční můra, která mě pronásleduje každou noc.

Ale stejně bych tisíckrát raději spal, než byl vzhůru.

Autor: Klára Foldynová

DALŠÍ


* Líbila se vám úplně první kapitola nového příběhu? Můžete nás podpořit přes PAYPAL, komentářem, anebo tím, že budete i nadále číst.

12
Komentujte

Karin

Tak že to auto mají na svědomí kluci.

Voldy

Prvně přeji úspěšný Nový rok. 🖤

Začíná mě taky zajímat, co se stalo v moci před dvěma lety. Tak to si asi budu rozumět s tím „cajtem“, kterého za včerejší noc taky nezajímá.
Líbí se mi ta pevně uchopená surovost. 🖤

Mirek

Asi to kluk nebude mít jednoduché…

Květa

Already broken.
Co víc dodat…

Májka

Hola hej! I když je to první kapitola a děj se pořádně nerozvinul, už mě to baví. Možná se mi to zdá i jako lepší začátek než u Pátá minuta je o nás (tím ji nechci nijak urážet). Fakt mě tohle zaujalo a líbí se mi, že je tonapsané v první osobě, jelikož se do té postavy dokážu lépe vcítit. Za mě máte určitě hlubokou až královskou poklonu.

Ester

Priznam sa, ze nemam rada „drsnu surovost“. A vulgarni chlapci, drzi k rodicom, zaskolaci a holdujuci alkoholu nie su uplne moja krvna skupina. Som na decentnejsie a kultivovanejsie typy :). Ale ked to pisete vy, tak to nemoze byt zle 😀