MATTIAS, část pátá


Následující tři dny se nic neděje. Teda myslím, že jsou to tři dny, protože spíme třikrát – pokaždé na sedačce, pokaždé dost blízko u sebe a Rufus pokaždé vypadá spokojeně.

Nijak zvlášť mě nebere na vědomí. Celý den pracuje a já dělám, co chci, což v tomhle posraném baráku znamená, že dost čtu. Pitomou akvaristiku. Akvária ve tvaru koule jsou pro ryby nevhodná. Vím, co dělat, když se přemnoží šneci, a pokud na rostlinách najdu bílý povlak, říká se tomu biogenní odvápnění. Úžasný.

Na druhou stranu je čtení pořád lepší než jiné věci. Rufus za celé tři dny nic nezkusí, přesto při každém jeho pohybu ztuhnu. Nedá mi ani žádné testy, nezavře mě do sklepa, můžu volně chodit do koupelny a dostanu i nové čisté oblečení.

Večer pokaždé uvaří večeři a díváme se na Twin Peaks. Příliš nemluvíme, vlastně skoro vůbec. Ale nezdá se, že by s tím měl problém. Stačí mu, když mě hladí ve vlasech a objímá. Nechávám se, protože potom je mnohem hodnější.

Asi ano… Když nad tím přemýšlím, tak jsem se vážně zaprodal.

Nevím, co si od mojí přítomnosti přesně slibuje, ale občas myslím, že je jednoduše osamělý. A podle toho, jak se teď chová… Možná nic víc nepotřebuje. Možná už to takhle bude fungovat napořád. Každé ráno mi nachystá snídani, bude pracovat na počítači a večer se v objetí podíváme na film.

Myslím na útěk prakticky každou volnou chvíli. Zkouším další a další číselné kódy – někdy namátkově, někdy si vytvořím systém – ale dveře zůstávají pevně zavřené. Upřímně, žádná jiná možnost, jak se dostat pryč, mě nenapadá. Všechna okna jsou zabedněná bezpečnostními žaluziemi, které nejdou vysunout. Nepronikne přes ně jediný paprsek světla.

Pokud se tedy neprobourám zdí, tak… Vážně nevím. Ten posranej mobil má Rufus pořád u sebe. Občas ho sleduju, když ho odemyká, ale PIN jsem zatím nezahlédl. Myslím ovšem, že se jedná o šesti nebo pětimístné číslo.

V podstatě tím vším chci říct, že dům mě ven nepustí. Jediná moje šance je Rufus.

x

Když se další den probudím, Rufus ještě spí. Je to vlastně poprvé, co jsem vzhůru dřív. Opatrně vstanu a odejdu do koupelny. Při cestě nazpátek zadám dvanáct číselných kombinací u dveří, o kterých myslím, že vedou ven, ale opět bez úspěchu. A protože mám strach, aby Rufus nezjistil, co dělám, třináctý pokus zamítnu a raději se vrátím do obýváku.

Rufus ještě pořád spí. Takhle vlastně vypadá docela… nevinně. Rány na obličeji má skoro zahojené. Už dlouho jsem z něj necítil dezinfekci.

Když poslouchám a dělám všechno, co chce, fungujeme. Pokud se tomu tak dá říkat. Ale tímhle přístupem se nikam nedostanu. Zůstanu navždy uvězněný na tomhle posraném gauči s akvaristikou v ruce.

Možná bych mohl… Kdybych se víc zajímal. Byl milejší. Já nevím. Jsem zoufalý, a tak mi všechno přijde jako docela dobrý nápad. Každá šílenost je totiž lepší, než jen sedět a čekat.

Rufus z ničeho nic otevře oči a nejspíš si uvědomí, že ho upřeně sleduju. Couvnu a odvrátím zrak.

„Vyspal ses dobře?“ zeptá se, stejně jako každé ráno. Normálně jen něco zamručím, ale dnes… Dnes to zkusím jinak.

Přikývnu. „Chceš nachystat snídaní?“ navrhnu a jsem rád, když nezním vyděšeně ani nervózně. Skoro jako bych mluvil s kamarádem.

„Jo, to by bylo prima,“ řekne. Odhodí deku a se zívnutím přejde do kuchyně, posadí se na jednu z barových židlí a vytáhne mobil. Pokouším se chovat klidně. Chystám mixér a přitom strašně chci zahlédnout, jaký má PIN. Jsem si skoro jistý, že je to šestimístné číslo. A první je jednička nebo dvojka.

Trochu mi to zvedne náladu.

Za těch pár dní jsem si už stihl všimnout, co mu chutná. Má rád borůvky a listový špenát. Občas mixuje i mražené jahody, ale po těch mu v zubech zůstávají zrníčka, což ho rozčiluje. Nejí maso ani žádné jiné živočišné produkty. Z rostlinných mlék používá nejčastěji mandlové. Jeho nejoblíbenější jídlo jsou rýžová kolínka. Což jsou informace, které neznám ani u svojí mámy, ale nuda a nedostatek vnějších podnětů evidentně umí divy.

Hodím do mixéru banán, borůvky a listový špenát.

„Co teda vlastně děláš za práci?“ pronesu první otázku.

Rufus položí mobil na stůl – přemýšlím, jestli z něho jde volat na tísňovou linku, aniž bych zadával PIN – a prohrábne si vlasy. „Dokončil jsem střední a teď pomáhám vyvíjet počítačový hry. Dělám návrhy postav a krajin. Programuju. Docela hezky to vynáší.“ Zvláštně na mě pohlédne. „Ty chceš, abych ti něco koupil?“ vyhrkne podezřívavě.

Nechci odpovídat, proto raději pustím mixér. Napadne mě, že bych se usmál. Nebo to alespoň zkusil, ale nejde to. Nedokážu se přemoct, proto jen zírám do země.

Jedna borůvka spadne na linku a zakutálí se ke dřezu. Sním ji a pak mixér vypnu. Pokračuju ve vyptávání. „Cos třeba navrhl? Můžu něco z toho znát?“

Šetřil jsem na Xbox, myslím. Někdy strašně dávno.

Rufus si odkašle. „Nedělám to dlouho. Kelímky jsou ve skříni nad tebou,“ prohodí. Mám chuť odvětit, že vím. Že vím, co je v každé z těch skříní a polic, protože pokaždé, když je otevře, tak ho sleduju. „Můžeš do toho dát trochu mléka.“

Mandlové mléko, mandlové. A kdyby došlo, dá přednost rýžovému před ovesným.

„To mlíko je divný,“ konstatuju. Vytáhnu krabici z ledničky a přidám ho do koktejlu. „A co rodiče?“

Nejprve to vypadá, že jsem ho naštval. Sebere kelímek, a aniž by poděkoval, odšourá se k počítači. Chvíli zírá na obrazovku, ale nakonec přece jen odpoví. Přestože působí odměřeně. „Nemám rodiče.“

Hranice mezi tím, co si ještě smím dovolit a tím, kdy už ho vytočím, je neuvěřitelně tenká. Hodně záleží, jakou má náladu. A dneska… Těžko říct, pravděpodobně hodně riskuju, ale stejně položím další otázku. „Jakože je neznáš, anebo jsou… Mrtví?“

Nevím, co si od toho slibuju. Jestli myslím, že mi informace nějak pomůžou, ale chci o něm vědět všechno. Čistě prakticky je tím nejzajímavějším tady. A třeba bych… Ne, upřímně si nemyslím, že bych ho dokázal přesvědčit, aby mě pustil domů. Ale doufám v to.

„Pojď sem,“ řekne a nadzvedne obočí.

Zachvěju se, protože… „Asi o nich nechceš moc mluvit, chápu,“ zamumlám. Otočím se k němu zády a raději se zaměřím na umývání mixéru. Drhnu ho pořádně, každý centimetr.

„O něco jsem tě požádal,“ řekne autoritativně a já vím, že nemám na výběr. Nechci, aby na mě sahal. Poslední čtyři dny jsem zvládl nemyslet na to, jak mi… Dokonce jsem si ani nic nevyčítal, protože se o tom nikdy nikdo nedozví. Nestalo se to.

„Chci tady jen uklidnit,“ vyštěknu, abych zakryl rozpaky. Utřu si ruce do utěrky a váhavě k němu dojdu. Stojím asi čtyři kroky od psacího stolu, aby na mě nedosáhl. Jenže on o žádný fyzický kontakt nemá zájem, chce mi jen ukázat svoji práci.

Rozklikne složku na ploše. „Pojď blíž, jinak to neuvidíš.“

Poslechnu, takže jsem najednou úplně u něj.

Ukáže mi obrázek jezdce. Pak překlikne na armádu trollů ve zbroji.

„Ukážeš mi další?“ zeptám se zvědavě. Ruku položím na opěrku židle a málem se ho dotknu. Trochu mě to vyděsí. Kdyby to cítil, určitě by myslel, že mi nevadí být mu blízko. A to rozhodně nechci. Přesto neuhnu. Nechám tam ruku položenou, aby naopak nepojal podezření, že se ho štítím. To by ho totiž určitě hodně naštvalo.

„Líbí se ti to?“ Vypadá nadšeně, že jsem o jeho tvorbu projevil zájem. A já mám tendenci přikývnout, protože jeho výtvory jsou vážně skvělé. Jenže pak řekne: „Kreslil jsem i tebe,“ a všechen ten zájem najednou vyprchá.

Není normální. Není to kluk, co vytváří krásné návrhy a má úžasnou práci. Musím si to zopakovat, protože jsem na to v jedné vteřině málem zapomněl. 

Na monitoru se objeví moje podobizna. Sedím na lavičce a zírám do mobilu. Ta kresba je tak detailní, že dokonce poznám místo. Vím přesně, o kterou lavičku jde. Na konci parku, s výhledem na město.

„Moc hezký,“ dostanu ze sebe.

Sledoval mě, sledoval mě dva roky. Proč jsem… Jak to, že jsem si nikdy nevšiml?

Nejspíš pozná, že jeho nadšení nesdílím, protože monitor vypne a otočí se na židli směrem ke mně.

Spustím ruku z opěrky a couvnu. Zkusím přitom celou tu trapnost nějak zamluvit. „Kdys to kreslil?“

„Moc se ptáš,“ pronese klidným hlasem. Cítím, jak si mě měří pohledem.

Já raději zírám na akvaristiku položenou na stole. Nemocné rybky mají tendenci oddělovat se od hejna a zdržovat se u hladiny. Nepřijímají potravu. Na podněty reagují pomaleji.

„Znervózňuješ mě, Mattiasi. Co chceš? Víš přece, že se mnou můžeš mluvit narovinu.“

Nemůžu. Kdybych mluvil narovinu a řekl mu, co si myslím, skončím v nebi. „Chceš, abych uklidil?“ vyhrknu bez přemýšlení, jen abych nemusel odpovídat.

„Nemusíš,“ zakroutí hlavou.

„A co mám… Co můžu dělat?“ Připadám si jako nesvéprávná osoba. Jako dítě, které se neustále ptá rodiče, co smí a co ne.

Ale já nejspíš nesmím nic. Jen tu být pro něj.

Naštve se. „Mám ti vybrat nějakou činnost? To snad nemyslíš vážně!“

Nevím, co na to říct. Vážně čeká, že budu do konce života sedět na gauči a číst?

Chtěl bych jít ven, alespoň na okamžik vidět denní světlo, ale nedokážu o to požádat. Vím, že by nereagoval dobře, kdyby měl pocit, že tady s ním nejsem rád.

Naštvaně popadnu akvaristiku a svalím se s ní na kraj sedačky. Rufus mezitím opět zapne monitor a začne hrát. Slyším zvuky boje a tasení mečů, dusot kopyt, ale skoro je nevnímám, protože v mysli jsem pořád venku. Dřív jsem se hádal s mámou, když chtěla, abych vypnul počítač a šel třeba na zahradu. Hádal jsem se s ní, protože… co tam?

Trhnu sebou, když Rufus praští klávesnicí o stůl. Vím, co udělá potom. Ještě dřív, než to udělá. Když se u počítače naštve, chce, abych ho utěšil. Jako včera a předevčírem. Vstane, aniž by něco řekl, sebere mi knížku a hodí ji na stůl. Lehne si a hlavu mi položí do klína. Z kapsy vytáhne mobil a přes aplikaci zapne televizi.

Jsem si stoprocentně jistý, že první číslo PINU je dvojka. 

Pustí Spidermana. Komiksové filmy má Rufus rád, ačkoliv nesnáší Kapitána Ameriku. Pokaždé se směje u částí, kde Kapitán dostává nakládačku.

„Mám raději Iron Mana,“ pronesu bez nějakého zvláštního důvodu. Rufus však okamžitě přepne na Iron Mana a chce vědět, jestli jsem spokojený. Neodpovím. Nechápu, proč mi v některých věcech tak snadno vyhoví. A v jiných…

Posadí se a strčí do mě. Na jedné straně mu vlasy trčí do výšky. Vypadal by docela legračně, kdyby to nebyl… Rufus. „Co se děje?“ vypálí. „Proč se tváříš takhle? Dělám toho pro tebe málo?“

Ptá se vážně. Aspoň teda myslím. Věří, že pro mě dělá první poslední a já to nijak neoceňuji. Ale třeba ho jen baví deptat mě.

„Ne, děláš toho dost!“ vyprsknu. Možná, že mluvit s ním nebyl ten nejlepší nápad. Zakroutím hlavou. „Rufusi,“ hlesnu mírnějším tónem. Asi nemám moc co ztratit. „Já bych… Prosím, mohl bys mě vzít ven? Alespoň na chvíli.“

Zešílím v tomhle pokoji, na téhle sedačce, v tomhle bytě. Potřebuju vidět slunce, oblohu, cítit vítr – zním příšerně pateticky, ale takové věci mi skutečně chybí.

„Chybí ti venek?“ pronese a já mám pocit, že v jeho hlase slyším upřímný zájem. Ale nejspíš si všechno jen namlouvám.

„Jo.“

Poškrábe se na nose a vytáhne mobil.

V pokoji jsou jen dvě okna a u toho v obývací části se žaluzie začnou rolovat nahoru. Bože, taková hloupost – vytáhl žaluzie, abych se mohl podívat z okna. To jsem po něm ani nechtěl, a přesto mám takovou radost. Dojdu k parapetu a vyhlédnu ven. Vidím do zahrady, která je dost zarostlá. Hned za ní si všimnu vysoké zdi, přes kterou nejde poznat, kde jsme. Ale pro tentokrát mi to nevadí. Stačí mi vysoký jehličnan přímo před oknem, zatažená obloha, tráva… „Chtěl bych jít ven,“ hlesnu.

„Chtěl bych, abys pořád nechtěl víc a víc.“ Rufus dojde do kuchyně a začne vařit vodu. Čas na kafe – lžička a půl kávy, zalít do poloviny kelímku, zbytek doplnit mandlovým mlékem.

„Nemůžu aspoň na zahradu?“ požádám, co nejslušněji to jde. Pokorně. „Mám přece obojek, nemůžu utéct.“ Odtrhnu zrak od zahrady a pohlédnu na Rufuse. „Prosím. Můžeš jít se mnou.“

„Tak dost!“ odsekne. A já vím, že jsem zase překročil tu úzkou hranici. Krucinál. „Uvědom si, jak se chováš. Abych ti pořídil slona, to bys kurva nechtěl? Jestli ti nestačí tohle, můžeš dělat jiné věci.“

„Jen jsem se zeptal! Nechci toho tolik. Je to vlastně první věc, o kterou žádám.“

Rufus zavře oči. Když je otevře, připadají mi o poznání chladnější. „Vezmi si ze šuplíku nějaké testy. Můžeš si sednout k oknu. Nechám vytažené žaluzie, když mi slíbíš, že nebudeš otravovat s tím, že bys chtěl jít domů.“

Otravovat. Otravuju ho tím, že chci jít domů. Hystericky bych se rozesmál nad tou stupiditou, ale zmínka o testech mi odvede myšlenky jinam. Ztuhnu. „A když udělám chybu?“ zamumlám opatrně.

„Tak půjdeš do sklepa.“

Řekne to úplně klidně. Jako by mi oznamoval, že pojedeme na výlet nebo si pustíme další díl Twin Peaks. „Proč? Ty testy jsou těžké. Jak mám ty příklady vypočítat, když jsme to ve škole neprobírali? Chovám se dobře, nic jsem neprovedl… Nezasloužím si jít do sklepa!“ Panikařím. Já do sklepa prostě nemůžu. Copak neví, že se tam ze mě stává horší člověk? Že zaprodávám klidně i nejlepšího kamaráda?

Neví, jistě, že neví, protože on je tady a na místě, kde je teplo a jídlo a koupelna, není tak těžké být lepší.

„Dost!“ zařve. „Přestaň, bolí mě z tebe hlava. Nemysli si, že se mnou vyjebeš. V knihovně určitě najdeš i učebnice. Co nebudeš umět, to se doučíš, anebo ti to vysvětlím. Teď přestaň odmlouvat, chováš se jako fakan.“

Rufus vytáhne z ledničky mandlové mléko a přičichne k němu. Kolem krku mu cinkají známky. Mluvit s ním vůbec nebyl dobrý nápad.

„Já se nechovám jako fakan!“ odseknu. Ačkoliv vím, že mlčení by mi pomohlo víc. „Chovám se jako někdo, koho unesl totální šílenec!“

Sleduje mě, jako by uvažoval co teď. Napije se, ale nejspíš si popálí jazyk, protože sykne a položí kelímek na linku. Má raději vlažné kafe, vlažný čaj, vlažnou vodu.

A já tohle všechno vím, protože jsem s ním tady zavřený, den za dnem, a on věří, že je to tak správné.

„Nevlastníš mě!“ procedím skrz zuby. Ubezpečuju hlavně sám sebe. Další věta je ale pro něj, aby si uvědomil, že se jen tak nepodřídím. „Já nejsem tvůj otrok ani pes, ty sráči!“ Chytnu obojek, abych ho ze sebe serval. „A chci jít pryč. Nenávidím to tady!“

Že jsem to přehnal, poznám vzápětí, když Rufus přiskočí blíž a popadne mě za vlasy. V životě mě snad nikdo za vlasy nepopadl, proto jsem v první vteřině naprosto vykolejený. Jenže pak si uvědomím, že mě táhne na chodbu. Respektive přes chodbu do… nebe.

Zpanikařím. Začnu sebou cloumat, kašlu na to, jestli mi vytrhá všechny vlasy. „Ty seš normální psychouš! Nejdu tam! Ne!“ Spadnu bezvládně na podlahu, protože vím, že takhle bude těžší mě odtáhnout.

Povolí stisk a v dlani mu zůstane pár mých vlasů. Foukne do nich. Na okamžik to vypadá, že jsem vyhrál, ale pak mě chytne za nohu. „Znechucuje mě, že si neustále hraješ na oběť,“ zavrčí.

Trhám sebou, nenechám se tam zavřít! Ne ne ne. Jenže se nemám čeho chytit a cítím, jak mě posouvá blíž a blíž.

Povede se mi kopnout ho do slabin. Zavrávorá a obě ruce přiloží k rozkroku. Jeho naštvaný pohled je natolik… naštvaný, že raději začnu co nejrychleji couvat, plazit se pryč z jeho dosahu. Jenže jsem pomalý a dostanu takovou facku, že vrazím hlavou o zem a zběsile mrkám. Vsadím se, že mám na ksichtě červený flek.

Rufus si na mě obkročmo sedne a ruce mi přirazí k podlaze. Zírá mi do očí a vypadá vážně nepříčetně. Posral jsem to. „Jestli jen cekneš, přísahám, že tě to bude hodně mrzet,“ zašeptá. „Kurevsky mrzet, Mattiasi…“

Rukou mi zajede pod tepláky.

Chci se mu vyškubnout. Znovu ho kopnout, shodit ho ze sebe a utéct. Ale nemám kam. Nedostal jsem ani na výběr. Tohle nebo nebe. Ačkoliv je to možná dobře. Možnost, kterou bych vybral, by se mi určitě nelíbila. 

Kousnu se do rtu. V uších mi znějí jeho slova. Kurevsky mrzet, kurevsky. Pod tím si lze představit ledacos. Povolím svaly a nechám ho, aby… Odvrátím pohled ke stěně. Levá strana tváře mi hoří, ruce mám za hlavou a Rufus mi je tiskne k podlaze. Z úst mi vyjde vzdych. Hrudník se mi zvedá, jak popadám dech. Cítím, jak tvrdnu.

Neměl bych reagovat takhle. Neměl bych se vzrušit, když na mě sahá. Ale jeho prsty jsou tak… kurva. Prohnu se v zádech a tím trochu nadzvednu pánev. Je to, jako bych proti němu přirazil. Jako bych chtěl, aby pokračoval.

Pustí mi ruce a opře se vedle mojí hlavy. Ve vlasech cítím jeho dech, vzdychá mi do ucha a tře se o mě rozkrokem. Dělá si dobře, ukájí se o moje tělo. A já mám volné ruce, mohl bych ho ze sebe shodit, bojovat. Jenže… Jsem TAK vzrušený.

Nechám ruce za hlavou. Alespoň na pár vteřin přesvědčím sám sebe, že mi je stále pevně svírá a já nemám jinou možnost. Je to tak jednodušší.

Rufus se roztřese. Zrychlí pohyby pánví. Natiskne se ke mně, když vyvrcholí.

Rukou mi sjede níž, cítím jeho dotek na koulích. Jsem jak ta největší děvka, protože prahnu po jeho dotycích. Chci je, jinak zešílím.

Pevně mě sevře a začne rukou přirážet. Zachvěju se pokaždé, když se mě dotkne nahoře, prohnu záda, když sjede níž. A sténám, hodně nahlas. Sevřu rty a zadržím dech, když to přijde. Poprvé za celou dobu pohlédnu na Rufuse a přesně v ten okamžik vyvrcholím.

Nádech, výdech, nádech… Nedivil bych se, kdyby mi srdce vypovědělo službu. Slyším ho, jak divoce bije.

Udělal jsem se. Ježiši…

„Oba víme, že se ti to líbí,“ zašeptá Rufus a zuby mi stiskne lalůček.

Vstane a seshora mě pozoruje, v obličeji je úplně rudý. Má mokrou skvrnu v rozkrok a na tričku moje sperma.

„Jdi se vykoupat. Připravím ti testy.“

Zavřu oči a pohnu rukama. Dostanu do nich křeč. Schoulím se do klubíčka a počkám, dokud nepomine. Nemyslím na to, co se stalo. Ne. Ani na to myslet nebudu. Nedovolím si to. Ne.

Zrak mi padne na dveře na konci chodby. Jestli tam skončím, jestli mě tam nakonec stejně zavře, tak jaký pak má všechno tohle smysl?

Nejprve se posadím, ačkoliv jsem pořád trochu mimo. Kalhoty mám ještě stažené a penis mi kouká ven. Vzduch je nasáklý… vzrušením. Nás obou.

Do koupelny dojdu jako v mrákotách. Servu ze sebe oblečení a vlezu do sprchy. Sprchuju se úplně horkou vodou. Pálí mě na kůži, ale je mi to jedno.

Nemyslím na nic.

Nemyslím na to, že… Já na nic nemyslím.

Soustředím se na vůni šamponu, na drhnutí vlasů, abych ani jeden nevynechal. Pohybuju rukou od čela k zátylku, je to jen mechanický pohyb a…

Je to přece jen reakce těla na mechanické tření. Já to přece nedokážu ovlivnit. To, co cítí tělo, neodráží, co cítí mysl. Já přece nejsem…

Vydechnu. Nemyslím na nic. Já kurva na nic nemyslím.

Zdržuju. Vypotřebuju všechnu teplou vodu, zuby si čistím čtyřikrát a pak sedím na zemi a čtu si složení šampónu. Říkám si, jestli pro mě Rufus někdy přijde. Čekám, až zaklepe na dveře a vstoupí dovnitř. Vymýšlím výmluvu, poté se přesvědčuju, že žádnou vlastně nepotřebuju. Nakonec je to přece pravda, že už nemůžu.

Chci, aby to skončilo. Chci se probudit a nic z toho si nepamatovat. Tohle přesně odpovím, až bude chtít vědět, proč tady sedím.

Rufus za mnou do koupelny ale nepřijde. Ani nemusí. Ví, že nakonec stejně vyjdu sám.

Když přijdu do obýváku, žaluzie je opět zatažená. Beze slova sednu na barovou židli a podepřu si hlavu. Chci ven, chci ven, chci ven.

Rufus na stůl položí kelímek džusu a sadu testů. Má nějaký smysl je vyplňovat? Má nějaký smysl se snažit? Myslím na to, jak testy trhám na kousíčky. Myslím na to, jak beru kelímek a házím ho na druhou stranu místnosti. Myslím na to, jak Rufuse držím pod krkem. Jak Rufus drží mě. Jak mi zajíždí rukou do kalhot. Jak…

Zavřu oči. Nesmím přemýšlet.

Zaměřím se na vypracovávání testů, jenže se nedokážu soustředit. Rufus přímo přede mnou pobíhá po kuchyni a vaří. Stačí, když zvednu zrak. Vidím na něm, jak je nervózní, ačkoliv nechápu proč. Dostal přece, co chtěl.

Poslední dny jsme fungovali, ale teď se všechno zase pokazilo. Netuším, co říct, on nejspíš nic říct nepotřebuje a na stole leží testy. Jedna chyba, jedna hodina v nebi.

Některá zadání čtu několikrát. Nechápu je. Slova mi splývají, věty nedávají smysl a čísla se rozpíjí před očima. Možná strachem, možná vším, co se stalo, možná tím, co teď cítím. Přesto všechny testy poslušně vyplním. A vím docela jistě, že v nich bude spousta chyb. Je to, jako bych si podepisoval vlastní popravu. Dlouho pak sedím a předstírám, že ještě pracuju. Zase zdržuju.

Dívám se, když se nedívá on. A nedívám se, když se on dívá.

Pozná, že jsem hotov. Položí přede mě misku s jídlem a ukáže na ni. „Sněz to.“ Sebere testy a začne je opravovat. Chci jíst, mám hlad, ale pokaždé, když něco škrtne, sevře se mi žaludek.

Jedna hodina, druhá, třetí…

Možná budu zvracet.

„Máš špatně většinu úloh z matematiky,“ pronese. Odkašle si, ale pohledem neuhne. Zírá na mě, jako by snad požadoval vysvětlení, proč jsem tak k ničemu. A já nevím. Nemám žádnou odpověď, proto se čelem opřu o linku.

„Neposílej mě tam, prosím. Já se to doučím,“ zašeptám.

Najednou mám na sebe příšerný vztek. Věděl jsem, jaká jsou pravidla. Co mě za chyby čeká a stejně jsem… Proč jsem tu jen seděl a nepřesvědčil se, abych se sebral? Proč jsem odpovědi pořádně nezkontroloval? Proč jsem se ve škole víc neučil?

„Potřebuju odjet,“ řekne Rufus. „Nemůžeš tady zůstat sám. Klidně si vezmi učebnice do sklepa. Nechám ti rozsvíceno.“

„Rufusi, prosím.“ Dalo by se říct, že škemrám. Klidně bych si klekl na kolena a… A co? Nakonec tu větu raději nedokončím.

„Nesnaž se hrát na city. To ti nepomůže. Čím dřív se sebereš a půjdeš tam dolů, tím dřív budu doma. Nechceš přece, abych se zbytečně zdržoval ve městě, že ne?“

Zakroutím hlavou. „Ne,“ přiznám. Dochází mi, že navzdory všemu skončím tam dole.

„Tak vidíš.“

Možná vidím, ale stejně neudělám žádný pohyb. V podstatě zmrznu na místě.

„Mattiasi. Víš, že ti můžu přes tu aplikaci usmažit mozek, jen protože máš na krku tohle?“ Kývne směrem k obojku. Jako bych na něj snad mohl zapomenout. Přál bych mu, aby ho vyzkoušel. Uvědomil by si, že na něj nelze zapomenout. Ani zvyknout.

„Jo, ale ty mi ho neusmažíš,“ odvětím. Nejsem si jistý, do jaké míry svému prohlášení věřím, proto hned vyštěknu: „Nejdu!“

Rufus nakloní hlavu na stranu. „Jasně, že jo. Rozdíl je jenom v tom, jestli to předtím bude bolet.“ Položí mi ruku na rameno. Napadají mě samé šílenosti. Chci se ho chytnout, pevně ho obejmout a nepustit, protože by mi pak nemohl dát ránu ani odejít. Já nechci, aby odešel.

„Zkus mi trochu věřit, dobře?“ pronese.

Naprosto frustrovaně z plných plic zařvu: „Kurva!“ Seskočím ze židle a jdu k nebi. Chci zastavit, chci ho nějak přesvědčit, uprosit ho, ale… Je to jen místnost. Nechápu, proč kvůli tomu dělám takovou vědu.

Sejdu po schodech, zastavím uprostřed místnosti a vzhlédnu ke dveřím, na Rufuse. Připadá mi, že chce něco říct, ale nakonec jen zatřepe hlavou a zabouchne. Zářivku nechá svítit. 

Začnu chodit. Říkal jsem, že ta zářivka hrozně bzučí? Nenávidím ji. Kdybych měl vytvořit seznam zvuků, které mě tady štvou nejvíc, byla by na druhém místě. Hned za cinkáním. Ne, bzučení první, cinkání druhé a zvuky počítačových her třetí. Taky mixování. Pouštění písniček pořád dokola. Šourání se, protože Rufus se šourá docela rád. Marvel znělku už taky nemůžu ani slyšet. Moje vzdychání, když…

Přehodnocují seznam. Vzdychání, bzučení a cinkání. Definitivně.

Rozesměju se, protože ačkoliv jsem byl v koupelně docela dlouhou dobu, chce se mi po džusu na záchod. Jistě.

Nevadí mi chcát do kýble, proč by taky mělo? Dělal jsem to už tolikrát. Naštvaně ke kýblu přistoupím a stáhnu kalhoty. Jednou rukou se opřu o stěnu a druhou chytnu svůj… Ještě před chvíli ho takhle držel Rufus. Frustrovaně zakloním hlavu.

Následujících dvě stě osmdesát kroků zvládnu nepřemýšlet. Ačkoliv několikrát musím zastavit a přemlouvat se. Je těžké na něco takového zapomenout. Obzvlášť tady.

Všechno se ale začne hroutit ve chvíli, kdy už chození nestačí a dožene mě zima. Moje prvotní myšlenka, aniž bych ji inicioval, je… Dobře mi tak.

Dobře mi tak. Zasloužím si, aby mi byla zima. Abych trpěl a klidně i umrzl. Praštím se dlaní do obličeje. A pak znovu, když na sebe v duchu zařvu, že jsem odporný. Musím zastavit, opřít se o stěnu a zhluboka dýchat. Nějak se uklidnit, protože cítím, jak podlaha pode mnou mizí.

A všechno tím znovu změním, protože když chodím, když ve mně všechny pocity ještě silně rezonují, je tak snadné Rufuse nenávidět. Je tak snadné být naštvaný, být sám sobě odporný a proklínat každé rozhodnutí.

Jenže přichází zima. A bolest. A strach. A vteřinu po vteřině mě tohle všechno děsně nahlodává. Možná jsem odporný, protože jsem vyvrcholil únosci do ruky, a vzdychal a všechny ty věci kolem, ale proč zrovna já si tímhle vším musím procházet?

A jak má zůstat statečný, když to tak hrozně bolí? Když vím, že každou vteřinu můžu tady dole zemřít?

Je mi jedno, jestli se znovu zaprodám. Je mi jedno, co všechno budu muset ještě vydržet. Upínám pohled ke dveřím a chci, požaduji, aby se otevřely. Slíbil, že si pospíší. Bude tady každou minutou.

Když jsem s Rufusem… Bolí to jinak.

Tady dole je každá minuta mnohem delší. Nakonec sjedu do sedu a hlavu schovám mezi kolena. Pohupuju se. Dopředu, dozadu… Já tady nezešílím. Je to jednoduché rozhodnutí a já se jím plánuju za každou cenu řídit. Stačí vydržet.

Dlaně přitisknu na uši a hlasitě broukám, takže žádné bzučení neslyším. Oči mám zavřené, přežiju i jasné světlo.

Nezemřu tady. Co by to bylo za hloupou, idiotskou smrt?

A on přijde. Brzo. Už brzo. Brzo. Brzo. Slíbil to. Rufus přijde.

Chci, aby už přišel. Chci, aby otevřel dveře a pustil mě ven. Chci, aby… Chci Rufuse. 

x

Asi na chvíli usnu. Probere mě až skřípání dveří. Vzhlédnu a několikrát zamrkám. V ostrém světle mě pokaždé rozbolí hlava, proto mi chvíli trvá, než si uvědomím, co se děje.

Rufus si sedne na vrchní schod. „Mám pro tebe čokoládu.“

Není mi nejlíp, slova ke mně doletí, ale jejich význam mi nedává smysl. Vstanu. Musím se přidržet zdi, protože mám tak zmrzlé nohy, že je skoro necítím. A stát na nich kurevsky bolí.

Neměl bych si na zimu postupně zvykat? Otužovat se? Proč mám pocit, že ji zvládám čím dál hůř?

Teplo, teplo, potřebuju teplo, opakuju si, zatímco se po schodech šourám nahoru.

Nedokážu Rufusovi nic říct. Mám strach, že kdybych otevřel pusu, pozvracel bych se. Projdu kolem něj směrem do obýváku. Okamžitě vlezu pod deku. Vím, že teď to bude hodně špatné, ale vydržím, protože s teplem je všechno lepší.

Pevně svírám deku, ležím v klubíčku a čekám.

Je to skoro věčnost, než přejde mravenčení a začnu cítit končetiny. A teprve teď mi dojde, že Rufus tady není. Třeba pořád sedí v nebi na schodech.

Je mi to jedno. Klidně, ať tam chcípne.

Až po nějaké době zaslechnu kroky. Rufus vejde do obýváku. Je celý domlácený. Má rudý nos, natržený ret a modřinu na čelisti. Nejistě přešlápne.

Nadzvednu deku, aby si mohl sednout. „Co se ti stalo s obličejem?“ zamumlám klidným hlasem a jsem překvapený, že se mi už vůbec neklepe. Je to pryč. Už na to místo nebudu myslet. Je to pryč.

Rufus si sedne a do klína mi položí tři druhy čokolády. Oříškovou, tmavou a bílou s jahodami. „Dostal jsem,“ odpoví. Pustí další díl Twin Peaks.

Chvíli hledím na čokolády a nakonec vyberu bílou. Dám si do pusy celý proužek. Je moc dobrá. Přisunu se k Rufusovi a opřu se o něj. „Od koho?“ řeknu s pohledem upřeným na seriál.

Rufus mě pevně obejme a bradu si položí na moje rameno. „To je jedno,“ vydechne. „Zlobíš se?“

Nerozumím jeho otázce, proto ani neodpovím. Nechápu, proč bych se měl zlobit, že ho někdo zmlátil. Další kus čokolády nechám rozplynout na jazyku. „Ta čokoláda je moc dobrá. Děkuju,“ zašeptám.

Od teď se všechno vrátí do normálu. Ano. Ráno vstaneme, posnídáme, Rufus bude pracovat, já dočtu akvaristiku a pak vyberu další knížku z hromady. Povečeříme a budeme se dívat na televizi.

Je mi jedno, že mě potřebuje držet. Nebe je pryč. Nikdy jsem tam nebyl.

Autor: Klára Pospíšilová


* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit přes PAYPAL, komentářem, anebo tím, že budete i nadále číst.

1 Komentář
Inline Feedbacks
View all comments
Květa
16. 9. 2020 21:21

Panebože, je mi tak líto Mattiase, až mi to vhání slzy do očí.