Velké loučení se čtyřmi skvělými kluky a jednou agamou! ♥
Loni jsme na Forendors vydávaly speciální díl podcastu o psacích předsevzetích. A protože ho vydáváme i letos, ten loňský jsem si poslechla, abych zjistila, jakou to mělo formu. A panebože! Úplně mě to dojalo, protože jsem minulý rok říkala, že bych hrozně moc chtěla v roce 2024 napsat příběh Kryštofa. V té době už byl vymyšlený a naplánovaný, jen na něj nebyl čas. A upřímně bylo z podcastu tak nějak jasné, že to v následujícím roce nejspíš nestihnu. Ale olé! Jsme tady a Kryštůfek je nejen napsaný, ale dokonce k němu píšu rozloučení.
Miluju Vánoce, takže jsem už hodně dlouho chtěla napsat adventní příběh. Kdysi dávno jsem psala adventní fanfikci k Dracovi a Harrymu a bylo to super. A rozhodně jsem si to chtěla zopakovat, tentokrát ovšem s vlastními kluky, a především jsem chtěla psát o českých Vánocích. A Evča byla samo sebou pro! Akorát těch námětů je prostě hodně, takže nám kluci nějakou dobu leželi v šuplíku (respektive v Google dokumentu, kde máme sepsané všechny náměty). A pozor, my ten námět už měly jednou dokonce rozepsaný.
V roce 2022 jsem napsala dvě kapitoly, ale velmi rychle jsem zjistila, že bez Evičky tohle psát nechci a nebudu, takže jsem se rozhodla počkat na ni. Ta měla totiž zrovna rozepsané… něco, už si přesně nepamatuju, o co šlo, ale definitivně to mělo přednost. A tak jsem začala psát něco jiného, pak se zase něco psalo, tohle a tamto, a najednou tu byl únor 2024 a blížil se březen a my si uvědomily, že je to přesně dva roky, co jsme napsaly Letní bouřky. A tak vznikl nápad udělat z březnové výzvy tradici a psát v tom období nějaký young adult pohodový příběh. Že to budou Kluci jako my, bylo jasné od první chvíle. Jiná možnost ani NEEXISTOVALA! A díkybohu za to. Já ten příběh totálně žeru. 😀
Proces psaní.
Pamatuju si jeden den, který si tu chci uchovat. V té době jsme měly spojenou psací výzvu s chodící, takže jsme musely každý den ujít 11 tisíc kroků. A překvapivě se nám to dost osvědčilo, protože sedět jen u počítače a psát je dost vyčerpávající. Takže si pustit písničky a chvíli chodit po bytě je prostě fajn! A tahle vzpomínka je ke kapitole 20, kde Julián hraje na kytaru a zpívá. Pamatuju si, že jsem dopsala tuhle scénu a šla jsem se projít, pořád dokola mi hrála píseň Lásko má, já stůňu, a já byla tak šťastná a zamilovaná, že jsem skákala jak králík po bytě.
Málem jsem ten večer ani neusnula, jak strašně mě to psaní bavilo. 😀
Mimochodem Lásko má, já stůňu je jedna z mých nej písniček, už odmalička ji zbožňuju, takže během psaní hrála opravdu mnohokrát a Evička už na ni má trochu averzi. (A ano, hraje i teď během psaní rozloučení.)
Jinak psaní během března bylo fajn. Koukala jsem se ještě do archivu Instagramu, abych si to připomněla a zjistila jsem, že jsme byly nemocné. Takže to je asi naše druhá tradice. U Letních bouřek jsme měly poprvé covid. U Kluci jako my chřipku. Ale i tak jsme to zvládly napsat, vlastně za měsíc, což nám přijde fakt neuvěřitelné, protože KJM je stejně dlouhé jako Pátá minuta, kterou jsme psaly přes dva roky. Částečně je to ovšem díky tomu, že jsme měly většinu kapitol dopředu naplánovanou.
Všichni čtyři kluci.
Původně jsme měly všechny kluky rozdělené. Já psala Kryštofa a Filipa a Evička, logicky, Juliána a Merlina. Zatímco Kryštof a Julián zůstali striktně pod naším velením, tam si do zelí nelezeme, tak u Filipa a Merlina jsme nakonec zvolily celkem zvláštní a pro nás netradiční postup. Tak nějak jsme je tvořily spolu. Každou jejich větu, při každém rozhovoru, jsme společně probíraly a jsou tedy takovou kombinací nás obou. Což je hrozně fajn a určitě bych to chtěla zase někdy u dalších postav zkusit.
K jednotlivým klukům.
Merline, ty seš takovej malej roztomilej kulíšek! Hodně z vás psalo, že jste si ho nesmírně oblíbili, a já se vůbec nedivím, protože on je fakt miláček. Bavilo mě na něm, že je přesně na té hranici puberty, kdy je ještě dítě, ale zároveň už si připadá děsně dospělej. Ale stejně potřebuje obejmout a pocuchat ve vlasech. Milovala jsem na něm tu jeho bezprostřednost, jak neustále přicmrndával Juliánovi, že to byl pořádný jedlík a že si Kryštofa oblíbil a přijal ho. Vlastně už od Mikuláše, kdy si vyměnili sladkosti, se mezi nimi začalo tvořit silné pouto. Pouto bratrství, ale i velkého přátelství.
–
Filip je velký brácha. Občas trochu ztrápený, ale milující a obětavý. Upřímně přesně takového staršího bráchu bych si přála. Už jen proto, že je pořádný. Ale asi bych se musela naučit spát se špunty, protože bych jeho chrápání nebrala tak v pohodě jako kluci. 🙂
Moje oblíbená scéna s Filipem je rozhodně ta, kde s Kryštofem zdobí stromek a poprvé se svěří. Je to sice bolavé, ale myslím, že je krásně vidět, jak velký udělal pokrok od chvíle, co si ho Denisa s Robem přivedli domů.
–
Julián. Panebože, Julián! Já hrozně moc miluju kluky, co lásku vyjadřují svými činy. A to je přesně Julián. On prostě neřekne, že Kryštofa chce, ne, on mu koupí bezlepkový koblížek a rýžové těstoviny. Julián za ním přijde do koupelny, protože pozná, že Kryštofovi není nejlíp, pomůže mu vytáhnout řasu z oka a k tomu přidá vřelé objetí. Rozdělí se o mošt, i když si ho Krýša ředí. Přijde mu v noci dát letmou pusu a řekne mu, že ho bude hlídat, aby neměl strach… ach ach ach.
A k tomu je ze začátku protivný jako noc? Prosím jednoho Juliána pod stromeček, ani není třeba balit.
Už si moc nepamatuju chvíli, kdy jsme kluky poprvé začaly vymýšlet, takže nemůžu soudit, jestli byl takový Julián od začátku, ale docela určitě vím, že když ho Kryštof poprvé uviděl, já už byla zaháčkovaná. A pak nám zahrál na kytaru a přede všemi zazpíval! Víte, že nám ještě žádný Evičky kluk nezazpíval? Julián byl první.
–
Kryštůfek. Když jsem byla malá, měla jsem samozřejmě vybraná jména pro svoje děti. A jelikož jsem děti neměla, jmenovaly se moje panenky Kryštof a Šimon. 😀 Jméno Šimon už jsem použila v povídce Souhvězdí strachů, takže když přišel další český příběh, Kryštof byl jasná volba. 🙂 A k vlastnímu překvapení neznám v reálném životě žádné Kryštofa, což byl další plusový bod.
Kryštof je malé kuřátko. Vyděšené a vznětlivé. Prožila jsem s ním hromadu času, nejen ten měsíc psaní, ale i další měsíce opravování, takže k němu mám hodně blízko. Stejně jako on miluju sudoku, ředím si mošt, miluju Juliána, trochu se bojím agam, ale ne nějak hystericky, prostě jsem jen v jejich společnosti obezřetná, mám ráda vánoční výzdobu a občas to s ní přeťápnu a nejím lepek. A i když máme pár odlišností – třeba to, jak se skvěle naučil lakovat si nehty, mu můžu jen závidět – psal se mi strašně přirozeně. Někdy s kluky bojuju (koukám na tebe, Wyatte), ale s ním jsem si od první chvíle sedla. Nemusela jsem přemýšlet, jak se zachová, co cítí a co přesně řekne. S ním to šlo hladce.
A kapitoly ke konci, kdy je šťastný, zamilovaný a milovaný mě dojímaly. Cítila jsem neskutečnou radost, že kluk, který seděl v děcáku na posteli a měl strach z toho, co přijde, našel takovou skvělou rodinu.
A za to všechno vděčíme Robovi a Denise. 🙂
Březnové výzvy jsou od toho, abychom psaly příběhy, po kterých je nám dobře. Po kterých se i čtenáři budou cítit dobře. Nic těžkého, nic smutného, nic nervy drásajícího. Takže Kluci jako my jsou spíš feel good, i když se tam objevuje hromada těžkých témat, ale vnímáme to tak, že se odehrávají na pozadí. Nemácháme v tom kluky až na dřeň, jak občas máme u jiných příběhů ve zvyku. A právě proto jsme od první chvíle chtěly, aby Denisa a Rob byli skvělí rodiče. Už žádné trápení, pojďme kluky ochránit a dát jim po tom všem milující rodiče.
Ačkoliv Denisa i Rob jsou nesmírně důležití a mají tam svoji roli, příběh se více zaměřuje na vztahy kluků, ale i tak se stalo, že vůbec nejsilnější scéna je pro mě ta s Denisou v osmnácté kapitole. Když Kryštofovi řekne svůj příběh a příběh bratra. Ve chvíli, kdy oznámí, že nejsou žádní kluci jako my, ale prostě jen kluci, její kluci… vždycky mám slzy v očích. A to se u svých textů a kapitol nikdy tolik nedojímám. No tady to rozhodne neplatí.
A tady pro vás mám odpověď na zásadní otázku, na kterou se nikdo neptal: Ano, Denisa a Rob si v budoucnu někoho dalšího osvojí.
Oblíbená scéna.
Ha, to je těžké. Těch je hodně.
První líbání u ledničky. Jak se předtím kluci hádají? To mě vždycky rozesměje.
Líbání u auta. Jak Julián vyjde v Denisiných papučích, jak se dohadují a pak se to zvrhne.
Juliánova pusa před spaním, když se Kryštof svěří, proč nemůže spát.
Denisin příběh.
Když Julián zpívá Lásko má, já stůňu.
Odstrojování stromku, když už je jasné, že všechno dobře dopadne. Merlin je v bezpečí a Julián udělá ten poslední krok a vyzná Kryštofovi lásku.
Ranní šušnění se na Silvestra. Kdy jsou oba kluci šťastní a spolu.
No tak není to jedna scéna, ale tyhle mi hned vyskočily v paměti, tak jsem je musela zmínit.
U tohoto příběhu je to opravdu těžké, protože kluci jsou hodně spolu, taky spolu bydlí, ale já mám ráda i scény, kdy jsou spolu Filip a Julián. Nebo když Filip a Merlin přijdou za Juliánem, aby ho vytáhli z depky. Prostě se tím snažím říct, že dva kluci jsou super, ale čtyři? To je snad ještě lepší, a jakmile jsou kteříkoliv kluci spolu, tak to zbožňuju. Chápeme se, ne?
Co chci ještě dodat?
*Od začátku nám bylo jasné, že těch kapitol bude asi víc. Štědrý den je fajn, ale my stejně máme nejraději den poté, kdy se dojídají zbytky a člověk se probírá dárky, odpočívá, má pyžamo… Takže jsme musely právě tohle klukům dopřát. A navíc jsme chtěly dát malý prostor i novému bráškovi, že ano.
*Bonusová povídka měla být krátká. Jen takové nahlédnutí. 🙂
*Mango je miláček. Ale naprosto chápu Kryštofovu zdrženlivost.
*Janu psala Evička, protože s ní většinu doby interagoval Julián a já si to jejich popichování nesmírně užila.
*Překvapivě jsem si hrozně odpočinula při psaní českého příběhu. Napsat, že kluci jí rajskou, Denisa kouká na Ulici a mají sousedku Dvořákovou…, byla nesmírná pohoda. Žádné extra přemýšlení, co by mohli, měli… Určitě chci do budoucna napsat zase něco z českého prostředí. Vlastně už mám i vymyšlené, co to bude, a vybrala jsem i jméno pro kluka. A je mega cute. 😀 Ale o tom příště.
*Na konec bych chtěla ještě říct, že vás určitě zajímá, co bude s kluky dál. To zajímá každého. Ale o tom se určo ještě rozpovídáme, tady na to není úplně prostor. Ale nebojte, odpovědi určo dostanete. I na další otázky. Od toho tu máme podcast, že ano. 🙂
A teď už jen to loučení. 🙂 Kryštofe, Juliáne, Filipe a Merline. Kluci moji, nesmírně jste mi přirostli k srdci. Na začátku jsem ani netušila, jak moc mě váš příběh zasáhne, ale teď jsme tady a já jen doufám, že najdete spoustu čtenářů, kteří vás budou číst a třeba se k vám i o následujících Vánocích vracet.
Děkuju, že jsem s vámi mohla prožít zase kus života. Jste moje velké, obrovské lásky. ♥
Klára
Když jsem si přečetla Klárčino rozloučení, musela jsem si položit otázku, jestli mám vůbec co dodat. Protože ona to popsala tak podrobně, nic nevynechala, že by to vlastně mohlo stačit, no ne? Ale pak jsem došla k názoru, že tím mojí trochu chaotické hlavě vlastně dopřála báječný prostor k tomu, abych to pojala po svém, bez toho, abych vám vykládala znovu ty samé informace. Takže jsem se rozhodla trochu vám tady v bodech rozepsat, co si s tímhle příběhem pojím, co pro mě znamená, a hlavně co mě k němu napadá. Protože věřím, že toho je rovnou celá hromada!
Asi už si s ním budu navždycky pojit to, jak si ho spoustu z vás zamilovalo. Připadá mi skoro až neuvěřitelné, jak se vám všichni ti kluci vepsali do srdce a jak jste prožívali každou kapitolu spolu s námi. A taky kolik lásky jste pro kluky měli. Nevím, jestli na nás všechny nějak působí Vánoce, ale upřímně jen tak nedostanu z hlavy, jak jsem byla z vašich komentářů dojatá. A vzhledem k tomu, že na komentáře většinou odepisuju já (čteme je obě, jenom odpovědi si beru na starost), dojímala jsem se u toho hned nadvakrát, protože jsem je četla několikrát. Bylo to jako pít ten nejteplejší a nejvoňavější čaj. Za to vám moc děkuju. Víte, vážně mě nikdy nenapadlo, jak krásná komunita lidí v našem světě bude a že to všechno budeme moct prožívat společně. Sakra, musím s tím přestat, nebo si budu muset skočit pro toaleťák (papírové kapesníčky nemáme, takže tohle je jistota).
Co si tedy vybavím, když se řekne Kluci jako my?
* Že se mi do toho zpočátku zas tak moc nechtělo. A to kvůli jednomu konkrétnímu klukovi (na tebe se dívám, Juliáne), který byl celkem oříšek. Pamatuju si, že jsem napsala hned několik verzí první kapitoly a pořád mi to nepřišlo „jako on“. Jaksi mi sklouzával do takové pochmurnosti a já si přitom přála, aby to byl v pohodě kluk, který má svoje strachy, ale ty ho nepožírají zaživa. A myslím, že nakonec se to povedlo hezky vybalancovat. Julián není depresivní, a přitom má svoje démony, asi jako každý člověk. Opravdu převelice jsem si užívala jeho interakce s Kryštofem, to, jak pořádně nerozuměl svým citům a tomu, co s ním Kryštofova přítomnost dělá. Díky němu jsem mohla pořádně prozkoumat svoje pocity ohledně toho, jestli chci agamu (mám z nich respekt), vybírat pro něj písničky, nechat ho dělat si legraci z toho, že kulhá, i když to bylo v mnoha ohledech frustrující, a hlavně ztvárnit jeho posedlost moštem. Od dob Ethana, který měl vztah s hruškovým džusem, je Julián další z mých kluků v řadě fixovaný na nějaké speciální pití. A oba se shodneme na tom, že ředit džus, natožpak mošt, je totální barbarství, takže jsme nad Kryštofem hodně kouleli očima!
* Merlinovy hlášky a to, kde se střetává jeho dětství s pomyslnou dospělostí, aby vzápětí vypálil, že je Barny fakt chytrý, protože šel vzbudit Juliána, a přitom dal Merlin Juliánovi na postel šunku. Merlin je pro mě naprosté zlatíčko, typický malý bráška, který má Juliána jako svůj vzor (to se projevuje například když mu přizvukuje ohledně Anety), a když už zmiňuju jeho, nemůžu v žádném případě opomenout ani Filipa, který je pro mě velkým bojovníkem. Boj s perfekcionismem je těžký, ale Filip se nevzdává a ve vztahu s Juliánovi funguje nejenom jako brácha, ale taky jako nejlepší kamarád. Hodně jsem si jejich interakce užívala, stejně jako odkazy na společnou minulost, z čehož šlo poznat, že už se navzájem zažili v horších i lepších chvílích.
* Denisu i Roba, protože to jsou nesmírně laskaví lidé a snad naši vůbec nejmilejší knižní rodiče! Třikrát sláva pro lidi jako jsou oni. Je jedno, kolikrát čtu scénu, ve které Denisa vypráví Kryštofovi o svém bratrovi. Stejně přitom vždycky brečím.
* … nezapomněli jsme na někoho? Moje největší láska Kryštof, Kryšťa, Krýša, Kryštůfek. Pro Juliána zprvu tolik matoucí, že ho dokonce nazval „zženštilým“, jako kdyby na tom snad bylo něco špatného. Zamilovat se do Kryštofa bylo směšně jednoduché, stejně jako odkrývat jednotlivé vrstvy jeho osobnosti, kdy se z kluka, který si toho v sobě nese spoustu, postupně stává někoho, kdo si je sám sebou jistý, sám sebe si uvědomuje a žije tak, aby mu bylo dobře. Vzpomínky na to zlé, co se mu stalo, zůstanou, ale časem otupí, uhladí se jako kámen, který dlouho omývá voda, a minulost ho nijak neurčuje. Kryštof je v mých očích neuvěřitelně silný a inspirativní kluk. A myslím, že jde krásně vidět, jakou roli hraje rodina, ať už biologická nebo ta, kterou si vybereme, v tom, jak se vnímáme a léčíme. Ale abych o Kryštofovi nemluvila jenom tak vážně, bože, ten nás s Juliánem zpočátku tak štval! Co si o sobě myslel, když si jenom tak přišel a byl tak… tak… nádhernej?!
* Barny, nejšťastnější pes pod sluncem. To bych si neodpustila, kdybych nezmínila i jeho. Stejně jako Mango. Hodně nám záleží na tom, aby zvířata v našich příbězích nebyla zmíněná jenom tak mimoděk, ale když už tam jednou jsou, tak aby se o ně někdo pravidelně staral a ona měla svoji roli a taky určitou povahu. Chtěla bych vidět videa, kde Mango v klídku přejde Barnymu přes ocas, protože ho má na párku!
* Asi by se hodilo, abych vybrala svoji oblíbenou scénu, ale víte co? To není vůbec jednoduché, protože jich je rovnou celá hromada. Jak už jsem psala výš, vážně jsem si zamilovala Denisino vyprávění o bratrovi. Pak KAŽDOU líbačku Kryštofa a Juliána. Někdo z vás napsal komentář, kde stálo, že máte rádi v příbězích sex, ale tady vám to vůbec nechybělo. A víte co? Já to mám úplně stejně. Říkala jsem si, jestli mě vůbec bude taková něžná a jemná láska bavit po tom, co jsme jakou young adultovku naposledy psaly Letní bouřky. Ale ta otázka mi zpětně připadá úplně mimo. Normálně jsem se při psaní červenala a měla jsem motýlky v břiše, když jsem psala první líbačku u ledničky, a ani na vteřinu mě nenapadlo povzdychnout si nad tím, že by z toho mohlo být okamžitě něco víc. Každý příběh má svoje tempo a stejně tak kluci. A já mám na Juliánovi a Kryštofovi moc ráda, že ty hranice posouvají a prozkoumávají přirozeně a postupně a do ničeho se nehrnou po hlavě. Připadá mi to takové reálné. Dobře, teď jsem se maličko ztratila, takže další oblíbená scéna – když Merlin a Kryštof kupují s Robem stromek. Když kluci jedou pro Merlího a Julián má ochranitelské sklony vůči Kryštofovi. Když Julián odejde, aby si srovnal svoje city a Filip s Merlinem pro něj přijdou, načež následuje koulovačka. Když Kryštof zblajzne Juliánův guláš a pak se „mlátí na dvorku“ a do toho ten Filipův otrávený komentář, že je to úplný MMA zápas. 😀 Bože, těch scén je tolik! A v neposlední řadě nemůžu nezmínit ani odstrojování stromečku, to je jasná věc.
Stejně jako psala Klárka, i já si nesmírně užívala, že jsme se pustily do českých Vánoc a mohly tak těžit z věcí, které známe. Bylo vážně osvěžující zmiňovat české filmy a jídla a taky různé tradice, na jaké jsme zvyklé z dětství. Nakonec to pro mě bylo tak silné, že jsem se s kluky vůbec nechtěla loučit. A připadá mi to jako včera, kdy jsme začaly řešit tenhle námět… A teď jim mám říct pár posledních slov? Už teď se těším, až se k nim v podcastu vrátíme a probereme, jak se jim daří spolu s věcmi, třeba i titěrnými maličkostmi, které se nám s příběhem pojí a na které jsme třeba teď v průběhu psaní rozloučení zapomněly.
Julián, Kryštof, Merlin a Filip mi budou chybět. Mám pocit, že díky nim jsem si letos mohla prožít Vánoce hned nadvakrát – když jsme příběh psaly a později, když začal vycházet na Forendors a vy jste ho prožívali spolu s námi. A víte co? Díky těm čtyřem to budou jedny z nejkrásnějších Vánoc vůbec.
Julí, nezapomeň Kryštůfkovi často zpívat a líbej ho na dobrou noc na rty a na čelo.
Kupuj bezlepkové koblížky.
Neboj se toho, že impulzivita a spontánnost nutně znamená něco zlého.
Miluj. Jako já Klárku.
Nezamykej se v koupelně, když půjde Kryštof náhodou kolem.
A taky… Ne, je mi líto, ten ředěný mošt se prostě jenom tak přejít nedá! 😀
S láskou
Eva