PRVNÍ DODATEK


Lucasův dopis

Když jsem tě viděl poprvé…

Musíš přesně vědět, kdy to bylo, protože v ten moment se svět otřásl. Přece jsi to cítil. Stejně jako jsem to cítil já. Když všechno zapadlo na své místo.

Já vím, vím, že jsme se tenkrát už trochu znali. Vídal jsem tě ve škole pravidelně. Potkával tě na chodbách, míjel se s tebou před školou, možná jsme spolu dokonce prohodili pár slov, ale… Nic z toho nepočítám, protože jsem tě v té době neviděl doopravdy. Byl jsem slepý, hloupý, nebo se to prostě ještě nemělo stát.

Takže ano. Kdyby se někdo ptal, řeknu, že naše láska byla na první pohled.

Ještě teď se chvěju, když si vzpomenu, jak jsem vešel do jídelny. Svět byl šedý. Stejně jako každý jiný den. A stačilo přitom tak málo, abych se nerozhlédl. Abych se nepodíval k tvému stolu v rohu jídelny, kde jsi osamoceně seděl, zíral do knihy a zdálo se, že jsi v mysli na míle daleko. Tisíce a milióny neviditelných nití mě k tobě v ten okamžik připoutalo.

Že to nebyl osud? Nic jiného to přece být nemohlo. Nebo vážně věříš, že jsem jen náhodou viděl, jak ses letmo usmál? Pozvedls jeden koutek výš, lehounce, jako by ses bál, že tě někdo uvidí a mohl ti ten úsměv ukrást. Zabil bych každého, kdo by se o to pokusil. Protože ten úsměv, záchvěv štěstí, patřil jen nám dvěma.

Seděl jsem tam, neschopný jíst, neschopný vůbec fungovat ve světě, kde nejsi se mnou, a zíral přitom na tebe. Jako u vytržení. Ano, protože já byl vytržen – vytržen z obyčejnosti a reality, vtažen do tvého světla, tvého úsměvu, tvého zamyšleného krčení čela, do tvých očí. Představoval jsem si, jak asi voníš, jak se tváříš, když tvé tělo ovládne orgasmus, jak chutnáš…

Tu knížku jsem si koupil. Četl jsem ji pořád dokola a pokoušel se najít pasáž, která se ti líbila. Hladil jsem stránky, jednotlivá slova, masturboval jsem nad vidinou toho, jak knihu držíš, a vlasy ti padají do očí.

Copak se na mě můžeš zlobit, že jsem tě pak sledoval? Že jsem si nedokázal odepřít pohled na nejúžasnější bytost? Byl jsi jako nekonečně vzdálená hvězda a já netušil, jak se k tobě přiblížit. Mohl jsem jen tak přijít? Oslovit tě a nerozbít? Nezlob se na mě, nezlob se na můj plán, který jsem vymyslel. Nemáš tušení, jak jsem byl nervózní, zcela jistě více než ty.

Když jsem zjistil, že se stýkáš s ním, s tou NULOU, moje srdce málem puklo. Stál jsem schovaný za stromem, doufal jsem, že tě zahlédnu v okně. Jak se usmíváš, jak kreslíš prstem na sklo. Jak si čteš… Jenže místo toho jsem tě viděl s ním. Víš, jaké to je? Sledovat toho, kdo patří k tobě, s někým jiným? Jak hrozně to bolí?

Brečel jsem celou noc. Myslel jsem, že umírám.

Musel jsem tě za každou cenu zachránit. Nejprve jsem netušil jak, ale nakonec opět rozhodl osud, protože jak jinak bys to nazval, když jsem byl schovaný v lese a pozoroval váš dům a ta nula vyšla ze dveří a vydala se mým směrem? Nesmíš si vyčítat, že zemřel kvůli tobě. To není pravda. Zemřel, abychom my dva mohli být spolu. On tě nemiloval. Byl jsi pro něj jen hračka, a s tebou si nikdo zahrávat nesmí. Nikdo! Zasloužil si zemřít. Věříš tomu, že ano? Ty přece víš, že on nebyl skutečná láska.

Já jsem.

Když zavřu oči, vidím tě. Nemůžu spát, do sešitů píšu tvé jméno a zírám na tvou fotku.

Všechno ztrácí význam. Potácím se. Ty seš to jediné, co mám – ve světě lží, ten jediný skutečný. Chci slyšet, jak vzdycháš moje jméno, stejně jako ho teď vzdychám já. Ach bože, Jonathane…

Víš, že mám tu knížku pořád u sebe? Až budeme spolu, do ucha ti odrecituju tvou oblíbenou pasáž. Vím, která to je. Vím o tobě všechno. Jsme přece propojení, svazují nás miliony rudých nitek.

Miluju zem pod jeho nohama, vzduch nad jeho hlavou a všechno, čeho se dotkne, a každičké slovo, které vyřkne – líbí se mi, jak se tváří a co dělá, a vůbec se mi líbí celý a bez výhrad. Tak![1]

TAK! Miluju tě. Bez výhrad. Řekni, že mě taky miluješ. Řekni, že se tě smím dotknout. Jinak nic na světě nemá smysl.

[1] BRONTË, Emily. Na Větrné hůrce. Vyd. v tomto překladu 8., V češtině 13. Přeložil Květa MARYSKOVÁ. Voznice: Leda, 2009. ISBN 978-80-7335-193-9.

Komentujte