Szabi

„Vstávej,“ ozvalo se Keithovi u ucha. Ne příliš hlasitě, ani otravně, ani naléhavě, ale ta představa, že by teď měl otevřít oči, byla sama o sobě hodně šílená. Ještě pořád snil, takže se ocitl někde na půl cesty – uprostřed pouště, kde kdoví proč pouštěl papírového draka, a zároveň v pokoji s Emmettovou vůní kolem.

Když Keith zamručel, aby dal najevo, že chce ještě alespoň malou chvíli pobíhat po poušti, dostal za to pořádnou mlaskavou pusu na tvář. Což bylo zvláštní, protože měl dojem, že s Emmettem v posteli rozhodně neusínal. Ale teď tu byl.

„Co je? Proč tohle děláš?“ zamumlal Keith, ale nedokázal skrýt úsměv, ani když přitáhl peřinu, aby se pod ni schoval.

„Napadlo mě, někdy okolo druhé ráno, když jsem se na chvíli vzbudil, že bychom si mohli udělat výlet. Tak tohle je ono, děláme si výlet,“ řekl Emmett rozhodně, ale hned poté trochu znejistěl. „Neměl jsi na dnešek nic domluveného, ne?“

Emmettova přítomnost byla… intenzivní. Měl tolik energie a sálala z něj tak silně, že zasáhla i Keithe a přinutila ho vystřelit do sedu. „Co? My si děláme výlet?“ vyhrkl. „Kam?“

„Řeknu ti to v autě,“ opáčil Emmett a vstal. Už byl dávno oblečený a nejspíš hodlal jet na severní pól, protože měl oteplovačky a teplou černou mikinu. „Počkám v obýváku a dávám ti deset minut.“

Trvalo to o něco déle, protože Keith musel najít to nejteplejší oblečení, co měl, a poté ještě vybalit pohorky, které od září pořád ležely na dně skříně. Asi měla máma pravdu, když mu je tenkrát dávala a tvrdila, že se mu jednou budou určitě hodit.

Ale to neznamenalo, že všechny ostatní věci, které s nimi sbalila, mu taky přišly vhod.

Když pak vešel do obýváku, připravený na výlet, připadal si trochu jako sněhulák, ale zatraceně natěšený sněhulák, protože ho čekal výlet. S Emmettem.

Výlet s Emmettem!

„Nevěděl jsem, že máme auto,“ pronesl.

Emmett stál u kuchyňské linky, měl dva kelímky ze SAiNE a dva preclíky. „Snídaně!“ zvedl jeden z kelímků a podal ho Keithovi. „A auto nemáme, půjčil jsem si ho. Moc si na něj nezvykej. Ale určitě v přihrádce najdeš Cosmopolitan nebo tak něco. Jo a Tribi jsem nakrmil. Mám až nezdravou energii, za jiných okolností bych tě povalil na gauč, nicméně… Ten výlet se ti bude taky líbit.“

Každé slovo Keith slyšel a vnímal, ale přesto mu chvíli trvalo, než je v mozku pospojoval tak, aby dávaly smysl. Bylo teprve půl osmé ráno, v tuhle dobu málokdy vstával, takže nebylo divu, že na něj Emmettovo tempo bylo nesmírně rychlé. „Vůbec nechápu, jak jsi tohle všechno stihnul,“ poznamenal a sebral kelímek. Trochu upil a měl velkou radost, když zjistil, že v kelímku není kafe, ale třezalkový čaj. Že ho Emmett tak dobře zná. „Jsem připravený. Jdeme?“ zahlásil.

Venku na ně čekalo červené Audi. Přední nárazník byl trochu pomačkaný, ale jinak šlo o docela solidní auto, které vevnitř vonělo po levanduli a v přihrádce skutečně našli Cosmopolitan.

„Udělej si pohodlí. Dlouho jsem neřídil, takže možná zpočátku zažiješ pár otřesů,“ pronesl Emmett, zatímco nastavoval zpětné zrcátko a zapínal pás.

Keith neřídil. Nedostal lékařské oprávnění, což ho ani nijak zvlášť netížilo vzhledem k tomu, že by to pro něj byl zbytečný stres. Takže teď mohl klidně odpočívat na sedadle spolujezdce, jíst ještě teplý preclík a neskrývaně sledovat Emmetta. „Teď už mi řekneš, kam pojedeme? Jsme v autě, takže na to mám nárok! Není tohle náhodou únos, že ne? Není to tak, že už se nikdy nevrátíme?“

„Přemýšlel jsem, co jsi řekl,“ zareagoval Emmett překvapivě vážným hlasem. „A chtěl jsem, aby byla moje omluva něco většího než jen slovo. Takže dnešní den strávíme spolu, já se přemůžu,“ zašklebil se, „a možná se teda ještě někdy vrátíme.“

Keith radostně poposedl. Natáhl nohy, upíjel třezalkový čaj a zahájil diskuzi na téma Supernatural. A že miluje Deana Winchestera, naprosto určitě, a že kdyby ho potkal, prostě by na něj skočil a nepustil.

****

Jeli skoro dvě hodiny a už ke konci, když Emmett prohlásil, že za chvíli budou v cíli, Keith pochopil, kam asi jedou. Všude kolem totiž byly hory. Hory a sníh, hromady sněhu, ale taky led a mráz.

Emmett zaparkoval na parkovišti hned vedle obrovského lyžařského areálu, odkud v pravidelných intervalech vyjížděly po lanovce kabinky na jeden z vrcholů. „Takže plán je následující,“ začal. Vytáhl klíč ze zapalování a schoval ho do kapsy. „Ty si nic brát nemusíš, mimochodem. Teď vyjedeme nahoru a vydáme se po stezce. Je sice trochu chladno a ne zrovna nejlepší počasí na procházku, ale procházet taková místa, když tam nejsou zástupy turistů – věř mi, stojí to za to.“

Chladno bylo slabé slovo. Sotva Keith vylezl z auta, schoval ruce hluboko do kapes, ale v konečném důsledku byl mráz to poslední, na co myslel. Pohlédl na lanovku a na kabinku, která zrovna vjela do mraků, a poté koukl na Emmetta.

Takže má rád hory. Musí mít přece rád hory, když mě sem vzal, no ne?

Asi o moc nešlo, ale stejně… Bylo fajn zjistit o něm zase něco víc.

„Jen pro upřesnění, tohle je kamarádský výlet, chápu to správně?“ prohodil Keith a šel k lanovce a přitom trochu klouzal po ledu. „Prostě dva kámoši, co se spolu vydali do hor? A když se náhodou ztratí, budou se k sobě v noci tulit a zahřívat se, ale až je najdou, tak budou tvrdit, že to dělali jen, aby si zachránili život, ačkoliv na to budou po zbytek života myslet? A…“

„Keithe!“ přerušil ho Emmett. Vypadal pobaveně. Okamžitě pochopil, kterým směrem ty otázky směřovaly. „Tak dobře,“ rozhodil rukama. „Dneska nejsou žádná pravidla.“

Vždycky jsou pravidla, alespoň nějaká, to Keith věděl, ale taky věděl, že ta, na kterých mu nejvíc záleželo, lze považovat za smazaná, nebo možná mohl předstírat, že nikdy neexistovala. Radostně poskočil a zahradil Emmettovi cestu.

Nejprve mu koukl na rty, poté do očí a usmál se. Políbil Emmetta náruživě, vnikl mu jazykem do pusy, dlaň položil na odhalený zátylek a bříšky prstů se mu povedlo dostat pod čepici.

Bylo legrační líbat se ve všem tom oblečení. Jako dva sněhuláci.

„Fajn,“ vydechl Emmett. „To jsem mohl čekat,“ prohodil klidně, ale neudržel vážnou tvář a roztáhl koutky do úsměvu. Poté přešel k pokladně a koupil dva lístky na lanovku.

Byl obyčejný pracovní týden, takže skoro nikde nikoho nepotkali, vesměs jen pár lyžařů. Jeden snowboardista k nim chtěl nastoupit do kabinky, ale zaváhal a nejspíš, protože věděl, že za ním nikdo další nestojí, se rozhodl počkat na další. A tak Keith a Emmett stáli u prosklené stěny a zírali, jak se od nich vzdaluje zem. Až nakonec vjeli do mraků, všude jen rozlité mléko, aby za vteřinu byli nad mraky a kolem nich nekonečné vrcholky hor.

„Tohle je bomba. Jak tě to napadlo?“ vyhrkl Keith.

„Fakt to chceš vědět?“ Emmett se rozpačitě poškrábal na nose. „Holky v práci říkaly, že kdyby je vzal kluk na takovéhle místo, odpustily by mu všechno na světě.“

„No tak to evidentně nikdy nechodily s tebou,“ zamumlal Keith, ale ani na chvíli neodtrhl oči od krajiny. Ani ne tak proto, že by byla tak oslnivá, což byla, ale hlavně proto, že Emmett byl mnohem oslnivější a Keith neměl pocit, že je třeba si to stále dokola připomínat.

„Jak jako? Copak ty mi neodpouštíš?“

„Právě naopak. Já ti odpustil už včera večer. Ale to by ty holky věděly, kdyby s tebou chodily. Že stačí jeden pohled a… Chápeš. Chodil jsi vlastně někdy s někým? Déle než na jednu noc?“ pronesl Keith, ačkoliv moc dobře věděl, že takovými otázkami na tělo dost riskuje. Na druhou stranu, odtud Emmett neměl šanci jen tak uniknout.

Pokud teda nechtěl skočit z deseti metrů do závěje. Ačkoliv… Byl to Emmett, třeba by fakt raději skočil.

„Občas jsem s někým chodil víc nocí, třeba dvě nebo tři. Ale to asi není odpověď na tvoji otázku, že jo? Ne, nikdy jsem neměl to, čemu lidi říkají vztah. Když se nad tím zamyslím, nejpevnější vztah mám s tebou. Ráno neutíkám, když se u tebe vzbudím. A vídám tě skoro každý den.“ Emmett na okamžik zavřel oči, skoro jako by ho pravda nesmírně unavila. „Proč já?“ vydechl najednou a teprve poté vzhlédl. „Proč myslíš, že se to stalo?“

Keith nakrčil čelo. „Co proč ty? Proč jsem se do tebe zamiloval?“

Ne, že by nad tím nepřemýšlel. Na to neměl mozek – na nepřemýšlení – takže ano, občas nad tím uvažoval, ale vesměs nešlo o nic zásadního. V tomhle ohledu Keith prostě věděl. Prostě věděl, že Emmetta miluje, prostě věděl, že se k sobě hodí, a prostě věděl, že kdyby tomu dal Emmett šanci, určitě by spolu byli spokojení. Nebo rovnou šťastní.

Jen kdyby nebyl takový tvrdohlavý pitomeček.

Ale tohle mu neřekl, samozřejmě. Místo toho zkusil svoje pocity a myšlenky vysvětlit. „Hm. Úplně se nabízí říct, že za to může fakt, že se mi kromě tebe nikdo nevecpal do postele. Já vlk samotář a najednou… Hej! Mám v posteli kluka a je to první kluk, co ho tady mám, tak co kdybych ho miloval? No tak jo, proč vlastně ne,“ nadhodil pobaveně. „No a ten kluk v posteli… Ty jo, je fakt krásný a pozorný. Pokaždé, když od něj něco potřebuju, ačkoliv jsou to vždycky šílenosti, neodmítne. Třeba praštěnou večeři s kamarády, kde ze sebe musel dělat trochu pitomce. Nebo zvedat bowlingové koule… Je hodně legrační, pořád se s ním směju. Když sedíme na sedačce a koukáme na seriály a on všechno neustále komentuje. I když o něm příliš nevím, mám dojem, že ho znám už hrozně dlouho. Jsem s ním poprvé v životě totálně sám sebou. Žádné předstírání, žádné lhaní a hlavně žádný stud. A víš, jak krásně líbá? A tancuje? A vaří kafe? A nedovedeš si představit…“

Emmett si nejspíš nic představovat nechtěl, protože Keithe nečekaně políbil.

A nebyl to cudný polibek. To rozhodně ne. Celé panorama se docela klidně mohlo zahrabat do sněhu. I přes tu zimu Keith cítil, jak mu rudnou tváře a tvrdne pé… Kabinka ale vyjela nahoru a trochu sebou trhla, jak vjela do stanice.

Emmett vydechl. I on byl v obličeji červený. „Bál jsem se, že bys jinak nepřestal mluvit a tolik chvály člověka snadno přivede do rozpaků.“

Společně vyšli ven, do krásného, překvapivě teplého a prosluněného dne na vrcholku hory.

Tohle byl úplně jiný svět než ten, ve kterém Keith dneska vstával. A jelikož tady neplatila pravidla, chytil Emmetta za ruku a obě dlaně pak schoval k sobě do kapsy.

Dolů vedly tři cesty – opět kabinkou, po sjezdovce na lyžích, nebo po stezce, která se táhla podél hory, měla přesně patnáct kilometrů a dle Emmettova výrazu šlo o nejlepší výlet na světě. Chvíli spolu hleděli na obrovskou nástěnnou mapu, jezdili po ní prstem a ukazovali si jednotlivé cíle, kam mají dojít, než nebylo kam couvnout a… šli.

Nejprve bylo ticho, koukali kolem sebe a klouzali po ledu, než dorazili k první zatáčce a… Prostě byli ve svém světě. Mluvili, smáli se, koulovali, líbali, vyfotili pár fotek a strašně dlouho pozorovali dvě laně. Respektive… Keith tvrdil, že jsou to laně. Emmett, že srny. Ani jeden netušil, jaký je mezi tím rozdíl, jak poznat laň od srny, ale oba byli stoprocentně přesvědčení, že mají pravdu.

****

I přes slunce byli ke konci cesty oba hodně promrzlí, proto zapadli do hospody s kruhovým krbem uprostřed. Sedli k velkému oknu s výhledem na hory a objednali dva čaje.

„Skoro ani necítím prsty,“ uchechtl se Keith a zahýbal s nimi.

„Já taky. A popravdě i další končetiny. Mám rád hory, vždycky jsem po nich chtěl chodit a prozkoumávat je. Jen… to nikdy nešlo,“ prohodil Emmett a sáhl pro jídelní lístek. Otevřel ho a působil nezúčastněně. Ve skutečnosti v tom ale bylo hodně emocí. To Keith okamžitě poznal.

„Proč?“ vydechl zvědavě a ano, hodně teď testoval hranice.

Emmett vzhlédl. Nejdřív to vypadalo, že neodpoví, ale nakonec… Asi se to v něm na malý okamžik zlomilo, protože řekl: „S mojí biologickou mámou nic takového nebylo možné. A potom, když jsem žil u pěstounů, to taky nebylo možné. To je asi všechno, co k tomu chci říct, dobře? Možná si dám ten burger s lilkem.“

Keith ani na vteřinu nezaváhal. „A hranolky si dáš? Nechci být za prase, co si dá všechno.“ Ale to neznamenalo, že nad tím vůbec nepřemýšlel. Že ho to nezasáhlo.

„Děláš si srandu? Dám si i ten cheesecake.“

„No tak bezva. Já si dám totiž cheesecake a pak ještě dýňový muffin.“

„V tom případě máme asi vybráno,“ rozhodl Emmett, a když servírka přinesla čaje, rovnou to objednal. Jenže nic z toho jeho zpověď nezahnalo, ta slova pořád visela ve vzduchu, a tak nastalo krátké, ale hodně trapné ticho.

Keith cvrknul do horkého hrnku s čajem a sledoval vlnění hladiny.

„Keithe, hele…“ začal Emmett vážným hlasem, což značilo, že teď přijde rychlý návrat na zem. A pak že dnes neexistují pravidla.

„Teď řekneš něco, čím mě hrozně usadíš, že jo? Ježiši. No tak jo, pojď na to. Já to zvládnu,“ vydechl Keith odhodlaně a bouchl se pěstí do hrudi jako správný macho chlap. Nebo gorila. Nebo totálně vyděšený kluk, co chtěl nervozitu schovat za totálně hloupá gesta.

Emmett na vteřinu zaváhal, ale poté se přece jen usmál. „Chtěl jsem říct, že se s tebou vážně dobře bavím.“

„Ale tohle jsi říct původně nechtěl, že ne?“ Keith se naklonil přes stůl, až mu tkanička od mikiny přistála v čaji. „To je v pohodě, můžeš to říct. Já přece vím, že to mezi námi není… Že to není skutečný vztah. Vím to, dobře? Nemusíš se bát, že začnu slavit Valentýna nebo počítat naše výročí.“

Ne že by nechtěl.

A ne že by tohle vědomí nebolelo.

„Je to do jisté míry frustrující,“ vzdychl Emmett. „Protože tě mám upřímně rád, upřímně mi na tobě záleží a upřímně si myslím, že jsi sexy. Jenom… Asi to nemusím dokončovat, že jo? Vezmi si z toho jen to, že jsi sexy.“ Praštil přitom dlaní do stolu. „Super, myslím, že moje prsty pomalu roztávají. A teď bych třeba mohl zjistit, že jsem po cestě ztratil klíčky od auta a mohli bychom se pro ně vracet.“

Třeba bych je nechtěl najít, napadlo Keithe. Třeba bych chtěl zůstat tady, v místě bez pravidel. To by přece bylo tak strašně moc fajn. Možná bys pak pochopil, ty nadutej blbče, že ty a já k sobě pasujeme.

„Jak pokračuje třídění knížek?“ nadhodil Emmett, který pravdu prostě nechtěl vidět a ještě předstíral, že ty hrozně hlasité myšlenky plné nadějí a doufání neslyší.

„Vlastně… Překvapivě dobře,“ přiznal Keith. „Profesor je fajn a je s ním sranda. Když o tom tak přemýšlím, možná to bude další člověk, do kterého se zamiluju.“

„Vždyť musí být zhruba ve věku tvého otce.“ 

Keith pokrčil ramena. „No a? Jak se to říká? Na věku přece nezáleží. A vůbec… přece nebudeš našemu štěstí stát v cestě!“ A asi nejvtipnější na tom bylo, úplně k popukání, že ačkoliv byl Robinson starší, měl ženu a dítě, v mnoha ohledech připadal Keithovi… dosažitelnější než Emmett. Šílené a stejně pravda.

„Ale můžu! Řekl jsem, že dneska žádná pravidla,“ pronesl Emmett pobaveně, na což chtěl Keith odseknout, že ta pravidla jsou dost zvláštní a nejasná. Jenže v ten moment servírka donesla jídlo. A vůbec to nebylo jak v jiných restauracích, kde ho nosili postupně po chodech, ne, tady před ním přistál burger s hranolky, cheesecake a muffin naráz a nikoho nezajímalo, že ten cheesecake byl předtím jen vtip. A že tohle prostě nemůže sníst.

Emmett chtěl nejspíš demonstrovat, že s těmi pravidly to myslí smrtelně vážně a sebral z Keithova talíře hrst hranolků. Bez váhání je narval do pusy.

Keith chvíli upřeně sledoval, jak přežvykuje. „Vidíš,“ pronesl klidně. „Tohle by mi profesor nikdy neudělal.“

****

Začalo to u auta, když nastupovali. Byla to jen vteřina, možná dvě, nebo deset – Keith v takových chvílích ztrácel pojem o čase – ale definitivně to změnilo celou atmosféru.

Stál u auta, třel dlaně o sebe, aby je zahřál, a čekal, až Emmett najde klíče a pustí ho dovnitř. Což Emmett udělal. Našel klíče a odemkl. Ještě předtím než však nastoupil, políbil Keithe na rty. Což by asi nebylo nic divného, nic překvapivého, přece jen si ten den dali i mnohem vášnivější pusu, ale tentokrát, když se Emmett odtáhl, měl na tváři zvláštní výraz.

Výraz, který Keith naprosto chápal, protože ho měl nejspíš taky. Odrážel to, co se dělo… v rozkroku.

Nikdo však nic neřekl.

Cestou zpátky příliš nemluvili. Poslouchali rádio, Keith chvíli četl Cosmopolitan a pak hleděl z okna. A oba stoprocentně mysleli na to samé.

Mysleli na to, když parkovali.

Mysleli na to, když vylézali z auta.

Mysleli na to, když šli do schodů.

A určitě, definitivně na to mysleli, když vešli do bytu.

Keith automaticky zamířil za Tribi, která ležela rozvalená na gauči a pochrupkávala. Vzal ji do náruče a popusinkoval mezi ušima, poté ji dal do klece a naplnil misku granulemi. Teprve pak pohlédl na Emmetta.

Ten postával u kuchyňské linky a upřeně koukal do země. „Půjdu do sprchy,“ pronesl váhavě. Udělal ale jen tři kroky, než zastavil. „Chceš… Chceš jít se mnou?“

Nebylo tak těžké přikývnout, přesto by Keith lhal, kdyby řekl, že neváhal. Protože malé váhání v tom bylo. Cítil tu divnou atmosféru a měl trochu strach, co všechno může znamenat. Ale to mu nezabránilo dojít do koupelny, shodit ze sebe oblečení a vlézt za Emmettem do sprchy.

Stát po celém dni pod horkou vodou bylo úžasné, proto zavřel oči a zaklonil hlavu. Nešlo přehlédnout, že na něj Emmett upřeně zírá. Doslova ho propaloval pohledem.

Což bylo na jednu stranu vzrušující a na druhou maličko děsivé.

Chtěl něco říct, ale žádná správná slova ho nenapadala, proto udělal jedinou věc, kterou považoval za správnou. Pevně Emmetta objal a zabořil mu obličej do hrudníku. Nádech a výdech.

Cítil Emmettovy prsty na zádech, jak ho pomalu hladí, přejíždí po páteři dolů k zadku.

Keith roztáhl pusu do širokého úsměvu. Stál tak blízko, že cítil… tam dole… oba. Byli totálně vzrušení, ale z nějakého důvodu s tím nic neudělali. Dokonce si ani nedali pusu.

Sakra. Keith hrozně moc chtěl, ale nějak… to nedokázal. Byl z toho zmatený a nejistý, protože cítil zvláštní vibrace vycházející z Emmetta. A jak do toho všeho zapadala dnešní neexistující pravidla? Jak do toho zapadalo to, co mezi nimi bylo?

Nevěděl.

Asi proto nakonec nic nepodnikl.

Nechal Emmetta odejít ze sprchy s ručníkem kolem pasu. Pak chvíli počkal, než vypnul vodu a taky vylezl. Vyčistil si zuby, hleděl zamyšleně do zrcadla, zamyšleně zkontroloval Tribi, zamyšleně na sebe navlékl oblečení a zamyšleně seděl na posteli a zíral do zdi.

Já se v tobě, Emmette, Emmette, Emmette, Emmette, vůbec nevyznám.

Tohle mu proběhlo hlavou vteřinu předtím, než Emmett vešel do pokoje. Jen v boxerkách, pod kterými byla docela jasně vidět erekce.

Keith automaticky vstal.

Tak už něco řekni.

Nikdo nic neřekl.

Emmett došel blíž. Bez váhání stáhnul boxerky, vystoupil z nich a nechal je ležet na zemi. Poté pomohl Keithovi sundat jeho oblečení, takže pak stáli naproti sobě nazí stejně jako ve sprše, ale tady nemohli předstírat, že to má nějaký jiný účel než jen být spolu. Emmett však předstírat nehodlal, protože položil ruce na Keithovy boky a navedl ho k posteli.

Spadli spolu na matraci. Keith na záda, zatímco Emmett byl nad ním a okamžitě se k němu sklonil a políbil ho. A přitom ho hladil, bože, dotýkal se ho úplně všude a Keith z toho doslova šílel. Netušil, nikdy nevěřil, že dotek může být tak intenzivní. Že z doteku dokáže člověk ztrácet hlavu.

Vzrušení bylo obrovské, kolovalo mu po celém těle – v břiše ho šimralo, hořely mu uši, svědil rozkrok a prsty na nohou se kroutily. Něco takového nezažil, nikdy, dokonce ani s Emmettem, když spolu opilí leželi v posteli. Tohle bylo jiné, tak strašně jiné, že Keithe napadlo, že teď mu obyčejná masturbace už nepomůže. Spíš umře, jeho srdce exploduje. A Emmett to musel cítit taky, docela určitě, protože se najednou trochu odtáhl. V obličeji byl červený a hnědé oči se leskly. „Chceš… Chceš se mnou spát?“ vydechl ochraptělým, zastřeným hlasem.

Ano! Ano, ano, ano. Tohle dávalo Keithovi absolutní smysl. Došlo mu, že je na pravém místě, v pravý čas a s pravým člověkem.

„Tak… Tak jo!“ vyhrkl nadšeně.

Tak jo, vyspí se spolu. On a Emmett. A bude to… Nedokázal najít žádné správné přirovnání, proto rozhodl, že na tom stejně nezáleží, že nebude zbytečně přemýšlet. Nad ničím.

„Tak jo,“ zopakoval Emmett a zněl úlevně. Vykouzlil nádherný úsměv, omamný, takový, který ještě víc potvrdil, že tohle všechno je správné. Poté položil dlaň na Keithův hrudník, pohladil ho a zamířil níž. Přes podbřišek, po stehně a zpátky k rozkroku. Palcem přejel po erekci, ale tam nezastavil, mířil… k zadku.

A to Keithe trochu znejistělo.

Že absolutně nevěděl, co má dělat. Jasně, Emmett byl zkušený, možná víc než jen zkušený, spal přece s desítkami holek. Ví, jak na to, ví, co má dělat, ale… Myslet na desítky holek možná nebyl nejlepší nápad, protože Keith nechtěl, NECHTĚL, být jen další v řadě.

Vzpomněl si, jak kontroloval zásuvky tu noc, kdy měl Emmett v pokoji holku. Jak je načapal. Jak byl Emmett nad ní a přitom ji líbal. Jak se mu napínaly svaly na zádech a jak pohyboval pánví…

Sakra!

Jsem pro něj jen další holka!

„Počkej!“ vykřikl, sám překvapený naléhavostí v hlase. Vystřelil do sedu.

Emmett klidně spustil ruku. „Je něco špatně?“

„Já… Mohl bych…“ Možná to byl špatný nápad, šílený a praštěný, ale ta hrůza, že by byl jen jedním z mnoha, nevýjimečný, obyčejný, stejný, byla natolik silná, že… ten nápad vlastně dával smysl. „Mohl bych být nahoře?“ nadhodil a kousl se nervózně do rtu.

„Ty… Co? Proč?“ Emmett vyvalil oči a obočí mu vystřelilo do výšky.

„Prosím!“ zaškemral místo odpovědi Keith. „Budu fakt hodně opatrný, úplně jak peříčko. A teď, když se na to dívám, tak… sorry, že to říkám, ale nemám tak tlusté péro jak ty, tak si myslím, že… Aaa, co to melu? Prostě… Prosím!“ Slova z něj proudila úplně přirozeně. A nekontrolovatelně. Zněl sice jak totální hovado, ale na druhou stranu… Sex je sex a jen proto, že byl Emmett zkušený a Keith gay, nemuseli automaticky předpokládat, kdo bude dole.

„Ježišmarja, nevím, jestli se zasmát, nebo s tebou nějak argumentovat. Tohle je… Víš, že jde o můj zadek?“

Nebyla to vyloženě negativní reakce, žádný odpor ani znechucení, takže naděje existovala. A Keith o ni hodlal bojovat. Natáhl ruce a chytil Emmetta kolem ramen. „Prosím!“ Vykouzlil ten nejnevinnější výraz a našpulil rty.

Emmett mlčel. Vteřinu, dvě, deset, patnáct. A ticho v místnosti bylo ledové, zařezávalo se Keithovi do kůže, ale pořád měli oba erekci, pořád to chtěli, jen… „Tak dobře!“ vyhrkl zničehonic Emmett, přesto působil rozvážně. „Ale když to bude hodně divné, necháš toho, jo? Protože to je můj heterosexuální zadek, nebo bisexuální zadek, prostě zadek, co v sobě penis nikdy neměl. A co když budu… Chápeš. Když nebudu čistý, ach bože, kdybys byl dole ty, tohle bych nemusel řešit, přivedeš mě do hrobu, ty a ten tvůj králík! Ne že bych přitom myslel na Tribi.“ Dlaň si přiložil na čelo, jako kdyby kontroloval, zda nemá horečku.

Keithovi celá ta řeč přišla neuvěřitelně roztomilá. Dal Emmettovi pusu a poté se na něj usmál. „Všechno bude v pohodě,“ rozhodl a zatlačil tak, aby přiměl Emmetta lehnout na záda. Změna pozice se mu líbila. Být ten nahoře, výjimečný a jedinečný. „Budu extrémně opatrnej, fakt. A když budeš… to… špinavej, tak prostě… Asi začnu křičet a uteču.“ Uchechtl se, ale následně zakroutil pobaveně hlavou. „Ne, dělám si srandu. Můžeme pak jít spolu znovu do sprchy, ne? Hlavně klid.“ Což ale v konečném důsledku říkal především sám sobě. Srdce mu totiž bušilo jako zvon.

„Já jsem v klidu,“ zavrčel Emmett. „Jen je to pro mě úplně nová situace. Budeš se divit, ale žádná holka mě nikdy…“

„Budeš se divit, ale pro mě je to taky nová situace. A nevidím důvod, proč bys měl být nad věcí a já absolutně netušit, co dělám. Takhle je to… vyrovnanější, ne?“ mrkl povzbudivě Keith.

Ne že by to pomohlo, protože Emmett nakrčil čelo a dál brblal. „To je argumentačně trochu mimo.“ Hned poté ale sjel pohledem ke svému rozkroku. „Co se mnou teda uděláš, Casanovo?“

Být nahoře mělo velké výhody, ale sakra… Mělo to i nevýhody, třeba fakt, že absolutně neměl ponětí, co dělat a jak to dělat. Veškeré znalosti, které měl, pocházely ze sledování gay porna, jenže zároveň už mnohokrát slyšel, že porno je něco jako pohádka a skutečnému sexu vůbec neodpovídá.

Takže tohle všechno docela dobře mohlo skončit jako velká fraška.

Což ale neznamenalo, že by to hodlal vzdát.

„Haha,“ odsekl. „Tak třeba ti dám pusu na hrudník.“ Začít pomalu a pokračovat vpřed po krůčcích. To byla jeho strategie. Vlepil proto Emmettovi pusu na hrudník. „Nebo na břicho.“ Pusa na břicho. „Nebo na pupík.“ Pusa na pupík. „Nebo na…“ To už říkat nemusel.

Sklonil se k jeho klínu. Emmettův penis během rozhovoru trochu ochabl, ale sotva ho olízl, Emmett spokojeně zamručel. Ležel klidně a odevzdaně, zatímco ho Keith velmi pomalu… sál. Nepospíchal. Dával si záležet, postupně zjišťoval, na co Emmett reaguje zadržením dechu a na co slabým zasténáním. A když ho vzal do pusy celého a přitom mu začal masírovat koule, udělal Emmett obojí – nejprve na pár vteřin zadržel dech a poté vydal krátký, ale ostrý zvuk, který zněl… Ale ano, Keith se sám pro sebe v duchu usmál, protože tohle bylo docela jasné zakňourání a přimět Emmetta Pollarda kňourat byla možná ta vůbec nejlepší věc na světě.

Klidně by to tak mohlo i skončit a pořád by to byl jeden z nejkrásnějších dní, ale Keith chtěl strašně moc pokračovat a být Emmettovi co nejblíž. Způsobem, jako zatím nikdo jiný, proto sjel rukou k jeho zadku. Nejprve jen kroužil prstem kolem a zcela upřímně čekal, že Emmett každou chvíli ucukne, nebo ho zastaví, ale k tomu nedošlo, ani když poprvé zatlačil.

I jemu samotnému to připadalo zvláštní, ale rozhodně ne špatné.

Zahýbal prstem.

„Počkej, počkej!“ vyhrkl Emmett a nadzvedl se. Skoro okamžitě však zase spadl na záda, jako by neudržel hlavu. „Tak dobře. Dobře…“ mumlal. Nadzvedl boky, přirazil Keithovi do pusy, ale poté přestal zatínat. Začal pravidelně dýchat a postupně byl čím dál uvolněnější.

Zvládl dva a nakonec i tři prsty. 

Když Keith přestal s kouřením a dosedl na paty, mohl jeho výraz pozorovat – to, jak se zavřenýma očima svíral rty k sobě, až byly skoro bílé. Po nějaké době si ale začal zvykat, jelikož v jeden okamžik, kdy Keith zkusil zajet co nejdál, zaklonil hlavu a vydechl. Nejspíš to byla ta chvíle, kdy si to začal vážně užívat, protože najednou hýbal boky, doslova se vrtěl a používal vzdechy jako hmm, joo, ehm, ano.

Tohle všechno vidět bylo pro Keithe extrémně… rajcovní a vzrušující, a přestože se sám sebe ani jednou nedotkl, byl úplně tvrdý a začínal z toho šílet, proto přestal hýbat prsty a zamumlal: „Můžu?“

Emmett otevřel oči, měl je trochu lesklé, skoro jako kdyby nevnímal. Ale otázku nejspíš slyšel, protože přikývl. Sykl, když z něj Keith prsty vytáhl, ale zároveň roztáhl nohy a nadzvedl zadek.

Keith se natáhl k nočnímu stolku a vytáhl ze šuplíku kondom. Rozdělal ho a trochu s ním zápolil, takže mu musel Emmett pomoct, ale nakonec ho zvládl celkem obstojně nasadit na erekci. Přisedl blíž, mezi Emmettovy nohy, a navedl penis k jeho zadku. Vůbec netušil, jestli to dělá dobře, proto postupoval hodně pomalu, aby když tak mohl okamžitě přestat. Nebo aspoň tak to měl v plánu, ale sotva překonal ostych a skutečně zatlačil… Oba zalapali po dechu, sehraně, jako by to odmalička trénovali. Bylo by to vlastně docela úsměvné, kdyby to nebylo tak… tak… všechno. Tak všechno! Existovalo minimálně sto různých přídavných jmen, která by Keith mohl použít, vykřičet je do světa a úplně každé by dávalo smysl a popisovalo tuhle situaci. Nepředstavitelné. Ohromující. Omamné. Nadpozemské…

Tohle mu mozek možná dělal naschvál, že vymýšlel přídavná jména zrovna teď, ale možná to byl i způsob, jak ho udržet příčetného, protože ten tlak, který cítil tam dole, cítil najednou po celém těle. A cítit něco tak intenzivního a neztratit hlavu… To není jen tak. Přitom moc dobře věděl, že hlavu rozhodně ztratit nesmí. Kvůli Emmettovi.

„Je to v pohodě? Ježiši. Tohle je tak úžasný!“ vydechl. Ještě víc se přitom naklonil dopředu, a tím prakticky nalehl na Emmetta, který ho pevně objal a přitáhl k sobě. V tu chvíli byl Keith v něm. Celý. Naprosto kompletně celý, takže dávalo smysl, že vnímal Emmetta v úplně nové rovině bytí.

„Pohni se, prosím,“ šeptal Emmett a znovu zavřel oči, skoro jako by to tak pro něj bylo jednodušší.

Keith poslechl, pohnul boky, trochu se vytáhl a přirazil. V ten okamžik taky zavřel oči, protože viděl jen mžitky.

„Ještě, prosím,“ vydechl Emmett. „Ještě, prosím.“

Keith znovu poslechl, úplně každou prosbu, a už na nic nemyslel. V hlavě měl prázdno a všechno, co dělal, bylo hodně přirozené a intuitivní. Pohyboval boky, držel Emmetta, ale občas se k němu naklonil a líbal ho na rty, krk a hrudník. Někdy zpomalil a někdy zrychlil. Cítil, jak mu po zádech teče pot, jak přerývaně dýchá a jak mu bije srdce.

A v uších mu pořád znělo ještě, prosím.

Pak to přišlo. Měl horečku a zimnici v úplně stejnou chvíli a netušil, který ten pocit převládá. Odtáhl se od Emmetta, aby mu mohl pohlédnout do očí a v ten okamžik se jejich pohledy snad poprvé střetly. Emmettův výraz ho naprosto upřímně překvapil, protože takhle ho ještě nikdy neviděl. Strašně moc si chtěl tuto vzpomínku vtisknout do paměti, aby ji měl už navždycky u sebe.

Jak byl v něm, jak mu Emmett zatínal nehty do zad a jak se přitom usmíval očima.

„Ještě ne,“ zavrtěl Emmett hlavou a ušklíbl se. A dřív, než Keith stihl něco říct, Emmett ho od sebe odtlačil.

Byl to zvláštní pocit, rozdělit se.

„Hej,“ vydechl Keith a chtěl proti tomu okamžitě protestovat, jenomže nedostal příležitost, protože mu Emmett sedl na klín a přisál se na jeho rty.

Možná to bylo tím vzrušením, že Keith měl dojem, že Emmett teď líbá trochu jinak. Živěji a náruživěji, jako by si každý dotek a každý pohyb nesmírně užíval. Což asi užíval, protože byl v obličeji úplně rudý a v rozkroku tvrdý.

Navíc se zdálo, že kompletně převzal iniciativu, protože se nadzvedl, rukou přidržel Keithův penis a poté na něj dosedl. Šlo to mnohem snadněji než poprvé, ale pocity to vyvolalo naprosto stejné.

Keith mu položil ruce na boky a vzhlédl. Strašně se mu líbilo, jak se Emmett usmívá.

Emmett se nejprve maličko nadzvedl, vyzkoušel jaké to je, když pohne pánví trochu doprava, doleva, dopředu…  Připomínalo to tanec, přičemž Keithe okamžitě polil pot, když si uvědomil, že mu Emmett do háje tancuje na klíně a svírá ho a…

Musel se kousnout do rtu, aby nevystříkl, protože teď rozhodně ještě nechtěl končit.

„Tohle…Tohle je t-tak dobré,“ dostal ze sebe.

Tak dobré. Zatraceně, šíleně dobré, jenže to ještě netušil, že v ten moment se začne Emmett nadzvedávat a dosedávat, nadzvedávat a… šukat se.

Jen to slovo Keithe vzrušovalo a teď to dělal. S člověkem, kterého miloval.

Emmett nejspíš taky šílel, protože zrychlil a hlasitě zasténal. Poté zaklonil hlavu a znovu zasténal. Položil dlaň na Keithův hrudník, přinutil ho spadnout na záda a zasténal. Zaryl mu nehty do prsou a sténal. Každý jeden vzdech se Keithovi vryl nesmazatelně do mozku. Bylo zatraceně těžké vydržet.

A nešlo to věčně.

Zkusil dát Emmettovi najevo, že už nemůže, ale nestihl vůbec nic udělat. Ve chvíli, kdy ho napadlo, že nejspíš brzo vystříkne, jej tělo definitivně zradilo. Začalo sebou škubat, třást se, až musel praštit pěstí do matrace a nahlas vykřiknout, aby ze sebe dokázal všechny ty pocity dostat. Pak už bylo jen a jen horko. Všude.

Bylo to tak skvělé a opojné, až měl pocit, že mu z toho musí být zákonitě zle, protože takové stavy nemůže jeho tělo fyzicky zvládnout.

Emmett na chvíli zastavil. Oči měl doširoka otevřené, pořád byl tak neskutečně živý, až to Keithovi vyráželo dech. A nejspíš od něj trochu té energie převzal, protože dokázal zvednout ruku, chytit Emmetta za erekci a začít mu honit. Dokonce i nadzvedl boky, aby do něj přirazil, dokud byl zatím stále trochu tvrdý. Sotva to ale udělal, cítil, jak se na něm Emmett roztřásl.

Na okamžik to vypadalo, že ho tělo úplně přestalo poslouchat. Zaklonil hlavu a vystříknul. Svíjel se a přitom neuvěřitelně dlouhou dobu sténal, mnohem déle než Keith, načež spadl dopředu na jeho hrudník. 

Oba byli zpocení a udýchaní, ale postupně se jejich dech uklidňoval a pokojem se rozneslo ticho. Keith měl dojem, že je možná trochu trapné. Napadlo ho několik věcí, které by mohl říct, ale žádnou z nich nakonec nedokázal poskládat do souvislé věty. 

Emmett se po chvíli převalil na bok, ale zároveň se přitiskl co nejblíž ke Keithovi a schoval mu obličej do hrudníku. A trapné ticho postupně přešlo do uvolněného a ospalého. Keith si z posledních sil stáhl kondom, ale už neměl sílu ho odnášet, proto ho zabalil do kapesníku a hodil na zem. Pak sebral peřinu a oba je přikryl.

Ještě než usnul, totálně vyčerpaný, došlo mu, že po hodně dlouhé době zažil den bez jediného nutkání.

Nic, vůbec nic, nemusel opakovat čtyřikrát. A nezemřel.

Nejlepší den. Nejlepší život. Nejlepší…

A spal.

Autor: Klára Pospíšilová

* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥