KASPERŮV TŘINÁCTÝ ZÁPIS

Řekl jsem Erikovi věci, které jsem ještě nikdy nikomu neřekl. 

A on mně taky. Nebo mám alespoň ten dojem. Že na malý okamžik, když jsem seděl na kuchyňské lince, zatímco kuchtil, – prej hranolky – jsme si mohli říct naprosto cokoliv.

Což je super pocit a zároveň šíleně zvláštní, protože za celý život jsem nikoho takového neměl.

Když mi máma řekla, že má nového chlapa a já k tomu dostanu v balíčku i bráchu, bylo mi to sice jedno, on mi byl jedno, ale taky jsem věděl, že ho nechci poznat, nechci s ním mít nic společného, nechci předstírat, jak je to mezi námi super a fajn a odteď budeme už navždycky rodina, no tak sláva. Ne!

Ale Erik je… Ach jo.

Opustila ho máma. Vlastně skoro stejně jako mě opustil táta, ačkoliv ona to svedla na nenávist k horám, kdežto můj otec byl v tomhle ohledu mnohem přímější. A teď jsme spolu zavřeni v domě a v mnoha ohledech spoléháme jen na sebe.

Dobře, já spoléhám na něj, protože on by to tady beze mě zvládl stejně dobře jako všechny ty roky předtím, ale třeba ne. Třeba byl osamělý a je rád…

Dobře, chci, hrozně moc, aby na tom byl Erik stejně. Aby mě potřeboval přesně tak, jak já jeho, protože kdyby nepotřeboval, byl bych ve fakt na hovno situaci. Což asi stejně jsem.

Když jsme byli běhat, byla tam mezi námi taková divná chvíle.

Doufám, že si toho nevšiml, protože bych fakt nechtěl, aby si v mojí přítomnosti připadal divně nebo nepříjemně. Asi je to moje chyba, ale já byl v ten okamžik tak strašně šťastný, že jsem to dokázal, že jsem vydržel, protože to pro mě hodně znamenalo, což on asi nedokáže s těmi svými čtrnácti kilometry úplně pochopit, ale v ten moment jsem byl sám pro sebe absolutní vítěz. A šíleně moc jsem mu chtěl říct, že… Prostě něco ve smyslu: Vím, že to bude znít pateticky a hloupě a možná taky zoufale, ale jsem buzna, takže ano, Eriku, můžu být sem tam trochu teatrální, což je stereotyp, ale na to teď kašlu, protože se ti tady snažím říct, že ty a já jsme skutečná rodina. Rodina, která je spolu, říká si…

No bezva. Fakt zním jako totální zoufalec a jsem rád, že jsem ho od sebe odstrčil a držel klapačku. Co by si o mě asi myslel, kdybych to na něj vybalil?

Našel jsem na youtube, vlastně docela náhodou, písničku od Mr.Kitty After Dark. V životě jsem o tom interpretovi neslyšel a teď nemůžu přestat poslouchat refrén. To se mi stává celkem často, že mě něco zaujme a pak s tím nedokážu přestat.

Má to hrozně zvláštní atmosféru. Venku už je tma a fouká vítr, který občas slyším za okny, něco jako meluzínu, ale ne tak silnou. A do toho ta melodie, kterou pouštím pořád dokola, ačkoliv mi z ní není moc dobře.

Z ničeho mi teď není moc dobře.

Ale z toho, že bych přišel o Erika nejvíc.

Kurva. Jak já se do takové situace dostal?

Zkoušel jsem volat tátovi. Asi za to mohl ten dnešní rozhovor, protože chci náš vztah nějak vyřešit. Nejprve to dlouho vyzvánělo a nakonec spadlo do hlasové schránky. Zcela upřímně jsem netušil, že hlasové schránky ještě někdo používá. Nahrál jsem mu tam vzkaz. Nic extra, jen že bych byl rád, kdyby někdy zavolal, nebo alespoň napsal zprávu. Což asi neudělá, ale aspoň jsem to zkusil.

Napadlo mě, že bych za nim zajel. Vím, kde bydlí. Zazvonil bych a počkal, než otevře dveře a řekl čau táto, chyběl jsem ti? Určitě by skákal nadšením a jeho nová žena a děcko taky.

Nejhorší na tom všem je, že do mých deseti to byl ten nejlepší táta na světě.

I když není pravda, že by mu na mně nic nevadilo.

Nebyl moc na hudbu, vlastně ani máma, takže hru na klavír sice nezakázal, ale ani ji nijak neprožíval. A pak tvrdil, že právě hudba mě zkazila, což je k smíchu, ale on tomu tak věřil, že tím nakonec zblbnul i mámu.

Je to zvláštní.

Někteří rodiče by dali cokoliv, aby bylo jejich dítě v něčem dobré. Mělo talent. Jakýkoliv. Ale ne, moji prostě chtěli něco jiného, třeba víc cool, nebo víc pro pořádné chlapy. Kdoví.

Sakra. Fakt bych se potřeboval opít, když myslím na takové shity.

Nebo alespoň zatancovat. Zablbnout.

A možná i zašukat.

Ze začátku mi sex moc nechyběl. Honil jsem si pravidelně každé ráno ve sprše a obvykle i odpoledne u porna. Pokud jel internet. Jenže poslední týden, spíš dva, mě nějak přešla chuť. Honit si sám je nuda. Ne, že bych svoji ruku neměl rád, ale potřeboval bych zasunout.

A tak na to docela často myslím.

Třeba teď.

Jenže poblíž není žádný gay bar. To zas tak překvapivé není, ale fakt nechápu, že jsem doteď na žádného gaye nenarazil, protože jak je tohle statisticky možné? Jasně, je to malé město, ale alespoň jeden – kromě mě – by tu měl být. Nebo ne?

Mohl bych odjet, alespoň na pár dní. Zpátky za kamarády, jenže matka by mi na to peníze nedala a já musím šetřit. Měl bych šetřit, protože až odtud odejdu, budu potřebovat každou korunu.

Tak nevím, co je pro mě teď důležitější. Jestli sex nebo prachy.

Haha.

Asi se nakonec budu muset prostě smířit s pravačkou, i když mi z toho nejspíš brzo hrábne.

Jediná pozitivní věc na tom je, že v tom nejsem sám, protože Erik má podle všeho ten stejný problém. Sice se tváří jako absolutní slušňák, co nic podobného nedělá, ale nejsem idiot. Tráví v koupelně docela dost času a podezřele dlouho teče voda.

Jenže je trochu stydlivej, tak se ho neptám, na co přitom myslí. Asi by zase zčervenal, protože jak dojde na sex, zrudne vždycky. Je to vlastně celkem roztomilé.

Třeba když jsem ho přinutil koukat na Zkrocenou horu. Seděl vedle mě zařezaný jako pařez a nic neříkal, ani když došlo na scénu ve stanu, ale byl červený, ačkoliv tvrdil, že ne. Jenže já ho viděl, celou dobu jsem ho sledoval, takže vím, o čem mluvím.

Hodil jsem mu pak křupku do vlasů a on na mě zíral, jako bych mu tam nasypal celý sáček. Totální směs nevěřícnosti a údivu. Ale nezlobil se.

Řekl jsem mu, aby tu křupku snědl, jenže on podobné věci nechce. Tak jsem ji snědl já. Z jeho ruky a schválně mu přitom olízl dlaň, což ho asi naštvalo, protože pak celý večer zíral upřeně na televizi a skoro nemluvil. Nakonec odešel do pokoje s tím, že je unavený.

Až zítra půjdeme běhat, budu na tebe, Eriku, hodnější. Slibuju.

Jdu spát. Jsem šíleně unavený.

A miluju futon, nejlepší matrace na světě.

Autor: Klára Pospíšilová


* Líbil se vám deníkový zápis? Můžete nás podpořit přes PAYPAL, komentářem, anebo tím, že budete i nadále číst.

4 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
Karolína
6. 2. 2021 12:58

Ach Kaspere, kdybys jen tušil….

Káča
6. 2. 2021 16:44

Kam na tu hudbu vždycky chodíte… Je to skvělý! 🙂