KASPERŮV TŘICÁTÝ ZÁPIS

Zadek mě bolí tak, že skoro ani nemůžu psát, což je přinejmenším divné, protože zadek a ruka přece nejsou spojeny nějakými energetickými dráhami.

Nebo jsou?

Nebo je to úplně jedno a jen se snažím odvést myšlenky od toho, že mě všechno bolí a ještě jsem navíc brutálně nervózní.

Nejsem nervózní stylem, že každou chvíli budu zvracet. Dokonce jsem zvládl docela dobře flirtovat s recepční, když jsem odcházel ze střediska, takže jsem ve formě, takže to na mně docela určitě není poznat. Že jsem nervózní. Ne to, že jsem gay. Nechápu, že to nepochopila, protože zcela upřímně jsem si dost výrazně namaloval oči a rozhodně jsem si dal záležet s vlasy, jelikož člověk nikdy neví, kdy potká svoji matku na chodbě a dostane tak příležitost připomenout jí, že ano, její syn je stále absolutní bukvice.

Ještě pořád jsem nezměnil názor na to, že jí tím chci úplně zbytečně kazit život.

Možná si ta recepční myslí, že jsem bi, což bych reálně být fakt mohl, protože prsa mi nikdy nijak extra nevadila. Nejsem ten typ, co je vidí a předstírá, že zvrací, nebo z nich má až panický strach, takže pak musí chodit k terapeutovi a léčit se s tím. (Tohle jsem si vymyslel, ale svět je ujetý, určitě se to někomu mohlo stát.) 

Prsa mi nevadí. Jen mám strašně rád penis, a když není přítomný, tak to nestojí za nic. To je fakt.

Možná jsem to takhle mohl říct rodičům, když jsem jim definitivně potvrdil, že jsem gay.

Je mi to líto. Holky a prsa mi nevadí, ale jak tam není penis…

Na Erikově těle mám samozřejmě rád víc věcí, než jen to, co je dole. Třeba jak je pevný. Svaly na břiše. Je fakt super, když ho můžu pohladit a cítím pod prsty sixpack. A taky má úžasně pevný zadek. A ty jeho oči, vlasy, rty… Nebo to, že mě dokáže hodit pod sebe. To miluju.

Nevím, jestli by nějaká holka měla dost síly hodit mě pod sebe. Možná kulturistka, ta asi jo.

Ale bože, to je přece jedno!

Jsem tak nervózní, že ani nedokážu udržet myšlenky pohromadě, nebo na uzdě, nebo co já vím kde. Už hodinu sedím v doma u jídelního stolu, klepu nohou a mám pocit, že mi brzo vyskočí srdce z hrudi, pokud se něco konečně nestane.

Což je dost blbá situace, protože klinika, na kterou Erik s Arnem jeli, je fakt daleko a dřív jak někdy v podvečer se určitě nevrátí. Takže se nic nestane, takže mi to srdce z hrudi asi přece jen vyskočí. Ale možná je tak zvyklé na trampolínu a hopsání, že mu to ani nepřijde divné, vlastně úplná pohodka.

Jasně, všechno bude v pohodě.

Teda… Erik pořád bude mít problém se sluchem a Arneho to asi příliš nepotěší, ale s tím jsme oba museli počítat. Tohle by nastalo tak jako tak. Myslel jsem spíš… v pohodě mezi námi.

(Jakože mezi mnou a Erikem. Mezi mnou a Arnem těžko říct, přece jen jsem celou dobu věděl pravdu a záludně mlčel, tím pádem… Nevím. Nedokážu náš vztah definovat ani předtím, natož potom.)

Když jsem včera usnul, Erik byl ještě vzhůru. A když jsem se dneska ráno probudil… Erik byl vzhůru. Nestihli jsme si toho moc říct, protože poté s Arnem odjel, ale jeho chování bylo zvláštní.

Možná jsem měl být včera trochu starostlivější, komunikativnější, víc se ptát a nenechat se jen tak odbýt tím jeho všechno dobrý nebo nedělej si s tím starosti nebo nechci o tom mluvit. Jenže já byl TAK unavený a pořád jsem zíval a bylo hrozně těžké udržet pozornost. Třeba ho to naštvalo. Každé moje zívnutí a zavření víček, i když jsem sliboval, že to je jen na pár vteřin. Zrovna jsem měl za sebou stovky pádů! Mám chuť mu to napsat.

Měl jsem za sebou stovky pádů a není fér, že si myslíš, že mě nezajímáš, protože zajímáš! Nic mě nezajímá tolik jako ty! Ztratil jsem zájem o Paganiniho, ztratil jsem zájem o Debussyho, ztratil jsem zájem o Wagnera, ztratil jsme zájem dokonce i Chopina, TAK MI NEŘÍKEJ, ŽE O TEBE NEMÁM ZÁJEM. Sám moc dobře víš, že jsem se posledních několik měsíců nemohl zajímat o nic a nikoho jiného, protože to nešlo.

Jenže možná vůbec nejde o včerejší noc, třeba jde o to, že jsem u bazénu znakoval, viděla nás recepční a poté jsem ho ještě nabádal, aby to konečně řekl otci. Dává mi to za vinu? Na moji obranu… Jsem na znakování prostě hodně zvyklý. Znakujeme teď pořád a někdy je těžké neustále překlikávat mezi tím, kdy můžeme a kdy ne.

Stejné je to i s naším vztahem. Jenže na tohle by mi ten můj frajer docela určitě řekl, že to je především moje chyba, protože, dámy a pánové, on by neměl problém s tím vyjít na světlo.

Ne, tohle dle něj žádný problém není.

Pff.

Takže Erik je teď někde na cestě na kliniku a já vůbec nevím, jak na tom je a jak jsme na tom my dva. Ale jestli se zlobí, jsem ochotný mu z plných plic říct, co si o tom myslím, protože bych nikdy neudělal nic, co by mu ublížilo.

A přitom včerejší den byl tak skvělý a úžasný a nikdy bych nevěřil, že se budu tak bavit a přitom padat na zadek. A ono to tak fakt bylo. Ne že bych teď chtěl od rána do večera jezdit na prkně a užívat si zimu a sníh, ale umím si představit život, kde bych skládal hudbu a některé víkendy šel na svah a jezdil.

Pokud by teda nebyl mráz. Nebo moc horko. Nebo by nesněžilo. A kdyby foukal vítr, tak bych taky nemusel být venku. Zas jako buďme upřímní, až takový milovník nejsem, ale pokud jednou nastane zase ten vzácný den a venku bude přesně akorát, tak ano, možná jsem ochotný zkusit to znovu.

Teď nad tím hodně přemýšlím. Nad tím, co jsem napsal.

Vážně bych si dovedl představit život, kde bych bydlel blízko hor?

Ne! Přece jsem to řekl už mockrát. Ne, ne, ne, ne a ne! Ne. Já patřím do města. Miluju město, miluju divadla, miluju koncerty. Miluju bary, miluju restaurace, miluju ulice plné lidí, miluju auta a hromadnou dopravu, miluju veřejná místa, miluju všemožné akce.

Tak to přece je. Vždycky bylo, takže mě teď neustále napadají podobné kraviny, jakože bych si některé víkendy mohl jen tak zajít na svah? Neumím jezdit na prkně. Udělal jsem jeden oblouček a pak sebou praštil na zem, a i když mi Erik několikrát zopakoval, že musím padat přes pokrčená kolena, vždycky jsem sebou praštil jako pytel brambor a jednou jsem dokonce naprosto nelogicky sletěl rovně jako svíčka. A bylo to vážně k popukání. I já se smál a to jsem se ani neviděl!

Chci tím říct, že nevím, proč mám najednou dojem, že bych tohle mohl dělat i po zbytek života. Protože nemohl. Nemohl bych každé ráno vstát, odhrnout závěsy a čumět na hory, stejně jako teď. Nemohl bych po zbytek života chodit v sibiřkách a vyznat se v termoprádle. Nemohl bych odhrnovat závěje a rozhodně bych nemohl…

Teď přijela máma. Trochu mě to překvapilo, ačkoliv jsem asi měl počítat s tím, že během dneška dorazí. Přece jen… Co by asi tak sama dělala ve středisku. Bez Arneho! Za celou dobu, co jsme se sem přistěhovali, bez něj snad nebyla víc jak pár minut, takže jistě, je teď osamocená a ztracená.

Asi něco jak já.

Akorát já nejsem takový zoufalec.

Vlastně mě trochu překvapilo, že ráno nejela s nimi. Přece jen jsou rodina a rodina drží pohromadě a navzájem se podporuje. (Pokud samozřejmě není členem rodiny i výstřední, teatrální buzerant, to pak o nějaké podpoře nemůže být řeč.) Erik je navíc prototyp dokonalého syna, takže…

Ačkoliv teď mě tak napadlo, že Erik docela dlouho lhal, takže bych třeba mohl Arnemu navrhnout, že bych místo dokonalého syna mohl převzít já. Haha. To by byl ďábelský plán a mámu by to určitě vykolejilo.

No nic. Je divné, že s nimi nejela, ale Arne chtěl nejspíš mluvit s Erikem o samotě.

Takže jsme teď tady spolu a moc nemluvíme. Zeptala se mě jen na jednu věc a to, jestli jsem to věděl. Na to jsem přikývl a ona velmi milým a starostlivým hlasem na jeden nádech vyplivla: „No jasně, to jsem si mohla myslet, ty se mi jen zdáš, Kaspere, vždycky musíš udělat něco, co mě akorát vytočí, ty seš celý tvůj otec, vubecnaměnemluv!“ Ke konci ji už docházel dech, tak si nejsem jistý, jestli jsem dobře rozuměl, ale to s tím otcem… To byla docela tvrdá rána.

Ty seš celý tvůj otec.

Pff.

Vážně?!

Takže on si taky myslel, že prsa jsou fajn a skutečná legrace je až s penisem?

Oukej! No tak fajn!

Možná jsem to řekl nahlas a možná to nebyl nejlepší nápad, ale zcela upřímně já fakt nevím, proč na mě moje matka tak působí, že mě vždycky dokáže příšerně vytočit. Respektive říct tu jednu jedinou věc, která mi během vteřiny zvedne tlak.

A pak ječela a pak ještě víc ječela a teď sedí v obyváku, listuje v časopise zády ke mně a každou chvíli udělá nějaký zvuk jako: ehm, eee, tss, pche… A já se jí nedivím. Fakt vopruz.

Mohl bych si nasadit sluchátka pustit si něco tak nahlas, až by to slyšela i ona, ale ač je nehorázná zábava s ní neustále bojovat, nedokážu teď myslet na nic jiného než na Erika.

Jestli je v pořádku a jak se asi má.

Takže čekám. Mobil mám pořád u sebe a chci mu hrozně moc napsat, ale mám trochu strach, a tak jen čekám a popíjím čaj. Udělal jsem dneska dobrou divočinu, protože jsem si dal do hrnku hned dva sáčky.

Konečně mi ten trubec napsal!

Hrozně se mi ulevilo, protože to vypadá, že se na mě nezlobí. (Samozřejmě. Však taky nemá důvod!) Na druhou stranu testy dopadly tak, jak očekával. Tušil jsem to, stejně jako on, ale zároveň se vsadím, že v něm existovala úplně malinká naděje, která mu našeptávala, že třeba… Já ji slyšel taky a hrozně moc jsem jí chtěl věřit.

Jenže zázraky se neději. Erik dřív nebo později definitivně ohluchne.

A Arne už to ví, takže to za chvíli bude vědět celý svět, a já vůbec nemám ponětí, co bude dál. Zkoušel jsem si to několikrát představit, ale tohle je něco tak nezvyklého, že fakt netuším, co následující dny a týdny čekat.

Hrozně bych si přál, abych mohl být celou dobu Erikovi po boku, ale nemyslím, že bych mu dokázal pomoct jako jeho nevlastní brácha. Jako jeho přítel nejspíš jo, ale že bychom spolu odpálili ještě tuhle bombu… To už by bylo asi fakt moc.

Ačkoliv možná ne. Možná by svět zapomněl, že Erik ztrácí sluch a zaujalo je, že je udělaný do svého mladšího brášky. Haha. A já bych byl navždy ten jeho mladší bráška.

Znáte toho kluka, co složil ten klavírní koncert? No tak to je TEN mladší brácha Petersona, jak s ním šukal.

Hm.

Vlastně nevím, proč jsem použil minulý čas.

Erik je typ, který věří, že on a já budeme spolu napořád. Je jedno, jestli na nás přijdou, protože po pár letech pochopí, že mezi námi je to skutečná a pravá láska. Jako těžko se mi tohle posuzuje. Před Erikem jsem nikoho nemiloval. Tudíž nemůžu soudit, jestli je to pravá nebo levá láska, ale on tomu tak věří, že by tím člověka fakt zblbnul.

Někdy se přistihnu, jak nám plánuju budoucnost. Jakože spolu ležíme v posteli, on usíná a já si říkám… Až jednou budeme bydlet v NAŠEM domě. Budeme mít děti? Co když ty děti budou mít raději připitomělý sport než hudbu? To bych nepřežil.

Jako kluk… oukej, proč ne. Když se naučí hrát alespoň trochu na klavír, ať teda zasvětí život jezdění z kopce. Já tam pro něj budu, na každém závodě, podporovat ho a ponesu mu prkno, když bude unavený, ale…. Dcera NE. Přece nenechám malou holku, aby lítala vzduchem hlavou dolů. To je šílenství.

Bude hrát na klavír a zpívat.

Už jsem to rozhodl, není třeba se kvůli tomu dohadovat.

Ačkoliv, ruku na srdce, kdyby dcera přišla a řekla, že na klavír kašle a chce být bubenice v rockové kapele, fajn. Byl bych pyšný. Ale jestli syn přijde, že ho lákají lyže místo snowboardu, muhehe, jsem zvědavý, jak se Erik postaví k tomuhle.

Bože, to by bylo tak legrační, že bych to možná ani nerozdýchal. A rodičovskou soutěž bych tím vyhrál, protože bych byl ten tolerantnější rodič.

No tak fajn. Nikdo není tolerantnější jak Erik.

A vlastně ani nevím, jestli by děti chtěl.

Já nevím, jestli chci děti.

Je to hloupost. Vždyť ani nedokážu říct, co bude po střední. Jestli bud dál žít tady. Jestli odejdu. Jestli zůstaneme spolu. Jestli se rozejdeme. Jestli z toho všeho nepřijdu o rozum.

Ale ono je to asi jedno. Až máma zjistí, že jsem s Erikem, zabije mě dřív, než budu muset otázku budoucnosti vůbec řešit. Ačkoliv to bude hodně násilná smrt, bude v tom taky něco milosrdného a uklidňujícího, jelikož všechny ty myšlenky a pochybnosti konečně sklapnou.

Nakonec jsem si přece jen vzal sluchátka. Chtěl jsem si pustit něco pohodového, ale než jsem se rozmyslel co, začala mi hrát Flora Cash, I Wasted You, protože… Proč vlastně ne.

Jasně, že chci mít svatej klid a na všechno zapomenout a místo toho tady sedím, čekám, až Erik konečně přijede, což bude asi tak za pár hodin a poslouchám přitom písničku, kde se do háje zpívá, jak nechce, aby odešel, ale zároveň neví, jaká jiná cesta by byla otevřená pro ně dva.

A nejsem protivnej, hysterickej, teatrální, dramatickej ani nic dalšího, jak mi před chvíli řekla máma, protože jsem OMYLEM třískl s rychlovarnou konvicí. A hrnkem a šuplíkem a kopl do stolu.

Vyštěkl jsem na ni, že mám právo žít, což znamená dělat si čaj a klidně se vším bouchat, když chci.

Mám právo žít a mám právo někoho milovat, i když je to můj nevlastní brácha, i když je to kluk, který je stokrát lepší než já. I když je to ze všech lidí na světě zrovna Erik za chvíli se o něj bude zajímat celý svět Peterson.

No jasně, zase sněží.

Autor: Klára Pospíšilová


* Líbil se vám deníkový zápis? Můžete nás podpořit přes PAYPAL, komentářem, anebo tím, že budete i nadále číst.

8 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
holloway
31. 3. 2021 13:14

První co mě napadlo, bylo Super, kapitola akorát k obědu. Během čtení mi postupně tuhnul úsměv na rtech a říkala jsem si Sakra, asi jsem ji neměla číst v pauze na oběd, když pak musím ještě pracovat a potom už něco nepublikovatelného na slušném webu, takže asi takhle PÍP PÍP PÍP, Kasper píše o Erikovi v minulém čase. PÍP, asi je tu čas, kdy se něco pořádně posere. Teď jenom doufám, že velmi romantický příběh znamená v Brně to samý co v Praze 🙂 Jinak kapitola byla jako vždycky skvěle napsaná. Jak si Kasper představuje jejich děti bylo prostě kouzelné,… Číst vice »

Mirek
31. 3. 2021 17:43

Nádherně vystiženo, jak Kasperovi zmatečně přeskakují myšlenky, svázané obavami o Erika. A svůj souboj se snowboardem zvládl s nadhledem…

Káča
31. 3. 2021 20:35

Je to napínavý… Mačkam palce, koušu nehty… 🙂

Květa
2. 4. 2021 5:19

Reálně se Kaperova nervozita přenesla na mě. Je v ošemetné pozici…
A Karen mě přijde úplně mimo. Až mě mrzí, jak se na ni Kasper stále tolik ohlíží a snaží se jí zavděčit, když ona takové tendence evidentně nemá.

Páni, úvaha o dětech! To bylo tak krásný!!