KASPERŮV TŘICÁTÝ TŘETÍ ZÁPIS

Tak jsem asi naprosto zbytečně vystresovaný, jakože vidím duchy tam, kde nejsou. Nakonec jsem to prý jen já, kdo je dramatický a všechno zveličuje. No jistě.

KOHO BY ŠOKOVALO, ŽE NĚCO ZVELIČUJU?

Je na světě vůbec někdo, kdo mě zná a řekne si: Kasper, aby něco dramatizoval? To se mi nějak nezdá. Asi těžko.

A stejně měl Erik posměšný výraz, když jsem se nad ránem vyplížil k němu do pokoje, protože jsem to už prostě nemohl snést. Jako ano, upřímně jsem myslel, že najdu Erika, jak brečí do polštáře, nebo hledí nepřítomně do zdi, nebo zamilovaně čumí z okna na vrcholky hor. Nebo cokoli v podobně depkařském stylu. Jenže Erik je prostě Erik, což v překladu znamená, že spal jako poleno!

Jak může v takové situaci klidně spát?

No tak jsem ho vzbudil a on udělal přesně ten úsměv, takový ten, kdy mám chuť ho vyhodit z okna (Erika, ne ten úsměv), protože je povýšenej a arogantní a dělával to i dřív, když jsme spolu začínali běhat a on byl prostě lepší a já dělal začátečnické chyby.

A to jeho: O nic nejde, Kaspere. Jsem na tohle zvyklý, nemusíš si kvůli tomu dělat starosti. Děláš si kvůli tomu starosti?, tak to mi pekelně leze na nervy!

Ne, ježiši, jasně, že ne. Já totiž celou noc nespím proto, že si starosti nedělám. Nespím, protože je to sranda, přemýšlet nad životem a říkat si, v jak úžasné situaci jsem a jak si to užívám. Haha. Jasně, nespím, protože si užívám.

Já přece vím, že je Erik na pozornost médii zvyklý. Ale tak jsem asi debil, když mě nenapadlo, že to bude stejné i teď, když nejde jen o snowboard, o medaile a pády, ale taky o jeho život. Že jsem zapomněl, že je velevážený pan Peterson lepší a povznesený nad takové věci, a tak si v klidu spí a já si u sebe v pokoji skvěle užívám.

Bod pro mě, že jsem to na něj všechno nevykřičel. Ale mile jsem taky zrovna nezněl. Ovšem Erik na to reagoval tak jak vždycky, když mám takovou náladu. Jen se mile a láskyplně usmíval a hladil mě po ruce a říkal, že všechno bude v pořádku. Že to zvládneme.

Což mě akorát ještě víc rozpálilo, a to už jsem pak regulérně štěkal na všechny strany, že to přece vím a ať mě laskavě neuklidňuje, že to mám dělat já.

Nakonec jsem odešel k sobě do pokoje. Ale předtím jsem ho asi deset minut líbal. Moje sebezapření je na tom fakt bídně. Nedokážu ani dodržet docela jednoduché pravidlo, že se ho nebudu dotýkat, když v domě nejsme sami.

Jsem k ničemu a ještě zbytečně hysterický.

Ale co. Nakonec není nic lepšího než v pět ráno vzbudit bráchu, líbat se s ním, pak ho zase nechat spát a půl hodiny v kuse skákat na trampolíně a zkoušet se přitom dotknout prsty stropu. Erik to dokáže, ale já ne, protože na rozdíl od něj mám nějaký půd sebezáchovy, který mi brání dělat takové pošahy, ačkoliv dneska jsem ho moc prosil (pud sebezáchovy, ne Erika), aby mi to dovolil, že potřebuju udělat něco šíleného, protože prý zbytečně hysterčím, což není pravda, ale prostě ne, já se prsty stropu jednoduše (ani složitě) nedotknu.

No tak ne. Ale salto dopředu i dozadu už umím celkem parádní, ačkoliv dneska se mi stalo, že jsem se odrazil tak vášnivě, až jsem to nedotočil a přistál na trampolíně obličejem.

Jsem rád, že mě přitom nikdo neviděl, protože jsem byl potupou červený až na zadku.

Ale o tom jsem psát samo sebou nechtěl.

Kdo by taky chtěl psát o tom, že se rozsekal na trampolíně. A jemu samotnému to přišlo trapné a ponižují, takže chvíli jen seděl a doufal, že to nikdo neviděl, třeba přes skryté kamery. Ačkoliv… Pokud by tu byly skryté kamery, tak mám asi větší problém, protože to není tak dávno, co jsem tady, na tomto místě, kde zrovna sedím a píšu, dělal s Erikem věci, které se rozhodně nedají považovat za bratrské, a Arne by z nich určitě neměl radost.

Ale o tom jsem psát samo sebou nechtěl. DA!

Jakože mohl bych to škrtnout, ale zásadně v deníku neškrtám, a jestli někdy budu tenhle deník číst, třeba za padesát let, a budu mít výpadky paměti, tak i kdybych nevěděl svoje jméno, vsadím se, že po přečtení těchto řádků budu mít ten pád přímo před očima, doslova se vrátím do té chvíle, kdy jsem padal obličejem proti trampolíně a v duchu si říkal ups!

Ale o tom jsem psát samo sebou NECHTĚL!

Nevím, co to se mnou je a proč to všechno se mnou tolik otřáslo. No tak to svět ví. Ví, že má Erik problémy se sluchem, a ví, že o něj brzo přijde úplně. Přece jsem čekal, že taková situace nastane. Jen…

Myslím, že mě vlastně štvou dvě věci. Nebo pět.

Až do teď to bylo moje a Erikovo tajemství. Sice jsem mu říkal, aby to přestal tajit, ale on mě poslechl až za hodně dlouhou dobu a všechny ty měsíce předtím to bylo něco, co sdílel jen se mnou. A štve mě, že najednou do toho kecají úplně všichni. Že se Arne chce přidat k naší výuce znakového jazyka, že za mnou jen tak přišel, abych mu dal číslo na našeho učitele a ukázal mu učebnice, ze kterých studujeme. Štve mě, že se jich dotýkal. Že teď může objednat mnohem lepší lidi, kteří budou Erikovi pomáhat. Že za chvíli už to nebude náš tajný jazyk, protože se Arne naučí Erikův jmenný znak a pochopí, co mu znakuju. Kasper miluje Erika už nebudu moct jen tak nerušeně použít. Nejspíš nikdy.

Taky mě štve, že je Erik v klidu, jako kdyby o nic nešlo. Neříkám, že chci, aby panikařil a byl nešťastný, ale nevím, jak mu pomoct. Co mám udělat, když si v noci v klidu spí a jsem to já, kdo za ním nakonec přijde a potřebuje utěšit? Chci, aby věděl, že se na mě může spolehnout! Jenže to je to. Nemůže. Nemůže, protože jsem hysterický, všechno dramatizuju, drama queen, brácha…

Jo, brácha. Jestli jsem něco od první chvíle fakt nechtěl, tak být známý kvůli tomu, že jsme s Erikem jedna rodina. Asi je to hovadina, tohle teď řešit, ale vždycky jsem snil, že mě lidi budou znát kvůli mojí hudbě a ne proto, že se moje máma dobře vdala. A kdyby náš vztah s Erikem vyšel někdy najevo, tak to nic nemění. Vlastně by to pak asi bylo ještě horší, protože bych byl ten nevlastní brácha, se kterým se slavná hvězdička nakonec dala dohromady. Nikde ani slovo o mojí hudbě.

Ačkoliv… Já žádnou moji hudbu vlastně nemám, že ano. Protože i když jsem tady tak dlouho, i když mám hodně času a hraju skoro pořád, tak moje kreativita z nějakého důvodu stagnuje a vždycky, když zkusím něco složit, zní mi to jako absolutní sračka.

A když jsem měl jednou pocit, že jsem složil něco fakt zajímavého a byl jsem na sebe docela pyšný, došlo mi, že je to jen převzatá melodie z jedné reklamy, která mi poslední dobou neustále vyskakovala na youtube. Takže ne, nemám žádnou moji, jakože svoji, hudbu, a tím pádem nemám důvod se vztekat, že mě podle ní nikdo nezná.

Možná je dobře, že jsem se rozhodl nejít na vysokou. Možná na to jednoduše nemám. Taky bych mohl hrát na klavír převzaté skladby významných skladatelů, na tom by nebylo nic špatného jen… Takhle jsem svoje budoucí já nikdy neviděl.

Třeba bych se mohl zeptat Astry a Felmana, jestli nepotřebují pomocnou ruku v jejich úklidové firmě. Určitě by to nebyl špatný život v NIKDE. Zvykl bych si, byl bych s Erikem a dlouho do noci bych hrával na klavír, v klidu, bez stresu a nakonec se i naučil milovat hory a sníh.

Jo.

Totiž ne. Fuj.

Byl jsem docela dobrý DJ. Nikdy jsem si nemyslel, že bych u toho chtěl zůstat, ale asi bych to dokázal. A i tak by byla moje práce a život hodně o hudbě. Taky můžu učit hudebku, nebo klavír, nebo klidně i zpěv. Můžu hrát na klavír v nějaké nóbl restauraci a dělat tak klidný, relaxující podkres pro hosty.

Můžu být VIP společník. Asi před rokem mi to jeden chlápek nabídl, protože si myslel, že jsem starší, ale vlastně ho nijak nezděsilo, když jsem mu řekl, že je mi teprve čerstvě sedmnáct. Prý bych si díky tomu vydělal ještě víc peněz. Hrozně mě to tenkrát pobavilo. Jako takhle varianta asi není nic pro mě, ale je fajn mít něco v záloze. Haha.

Čím víc se blíží maturita, tím víc začínám nad budoucností přemýšlet a docela mě to děsí, protože nevím, co se svým životem dělat. Já to fakt nevím. Nevím, nevím, nevím.

Napadlo mě, že bych si o tom promluvil se Erikem, jenže on má teď svých starostí dost a navíc… Jak s ním mám teď řešit svoji budoucnost, když on myslí, že o tu svoji právě přišel?

Jak jednou řekla Elna – a já na to reagoval slovy, že je totálně cáklá – budoucnost se ti sama vyjeví, až na to budeš připravený. A když jsem jí oznámil, že připravený jsem a ať se mi teda laskavě vyjeví, oznámila ona mně, že pokud člověk tvrdí, že je připravený, značí to akorát to, že připravený není, takže ať čekám.

Tak čekám a pořád nic.

Akorát jsem z toho příšerně nakrknutej a nervózní.

Ale skákání na trampolíně překvapivě trochu pomáhá a navíc se mi po něm dělá fakt hezký zadek. Byl bych perfektní VIP společník.

Dneska ve škole budu fakt čilej, vzhledem k tomu, že jsem skoro celou noc nespal. Ale Erik mi vzadu za hrnci schovává pořádný kafe, protože po téhle sezóně je Arne popudlivej i vůči kofeinu, takže jsem si ho uvařil, k tomu si dal zelený čaj a snědl dvě energetické tyčinky. Myslím, že budu cajk.

Nakonec je možná lepší být ve škole a čelit zvědavým pohledům, než být tady, v tomhle šíleném baráku, kde je od včerejška vážně divná atmosféra. Hlavně mezi Erikem a Arnem, což je neuvěřitelně zvláštní, protože na tohle jsme experti my dva s mámou. A zjištění, že nás o tuhle pozici chtějí připravit dva nejklidnější lidi na světě, je pro nás trochu… šok. Takže kolem sebe s mámou chodíme, koukáme na sebe a já moc nevím, jak se chovat. Ale je to fajn.

Je fajn být teď ten syn, se kterým nejsou problémy.

Navíc jsem se už trochu uklidnil. Hysterické já se nejspíš unavilo a usnulo, takže teď se na svět dívám přece jen trochu pozitivněji. Došel jsem k názoru, že je potřeba jen počkat, až prvotní zájem opadne a všechno se tak nějak postupně vrátí do starých kolejí. Erik začne zase pořádně trénovat, já odmaturuju a bude nás čekat krásné, úžasné léto. A je jedno, že to bude tady, je jedno, že nás spolu nesmí nikdo vidět, protože nakonec záleží jen na jediné věci a to, abychom byli spolu. A pak všechno překonáme.

Jsem připravený Erika utěšit. Nabídnout mu klid a mír. Být pro něj oporou.

A pokud by mě zajímalo, což nezajímá, jaká je moje budoucnost, mám dojem, že moje mysl by byla na její vyjevení absolutně připravená.

No tak nic. Nefunguje to. Pitomá Elna. Furt mi vykládá nějaké kraviny. A poštěkal jsem se s mámou, protože zjistila, že mám kafe, přitom takové věci se v tomhle domě přece nepijí! Nakonec jsem ji uklidnil tím, že jsem jí uvařil taky. Tak teď sedí kousek ode mě, pijeme spolu kafe a dva klidní Petersonové jsou někde v domě, dělají kdoví co a my jen čekáme, až to všechno bouchne.

Ale třeba to nebouchne.

Což nic nemění na tom, že kdybychom byli rozdělení na dva týmy – rodič a dítě – byli bychom teď s mámou ve vedení. Kdo by to byl před nějakou dobou řekl. A nejvtipnější na tom všem je, že jsem se s tím z legrace svěřil mámě a ona… souhlasila.

Takže tady s mámou sedíme, pijeme kafe, souhlasíme spolu, ze sluchátek mi potichu hraje Bertie Blackmane, Beams, protože jasně, proč zrovna teď neposlouchat na věčnost na tebe počkám a moje budoucnost je pořád nevyjevená.

Autor: Klára Pospíšilová


* Líbil se vám deníkový zápis? Můžete nás podpořit přes PAYPAL, komentářem, anebo tím, že budete i nadále číst.

0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments