KASPERŮV TŘICÁTÝ ŠESTÝ ZÁPIS

Je to přesně čtrnáct měsíců, co jsem se přistěhoval. Předtím mi i deset měsíců, které jsem měl vydržet, než mi bude osmnáct a konečně vypadnu zpátky do města, připadalo jako nekonečně dlouhá doba. Ale takhle zpětně to uteklo překvapivě rychle.

Před čtrnácti měsíci jsem poprvé viděl NIKDE. A vážně věřil, že tady nemůžu přežít.

Není legrační, že jsem přežil? A ještě tady navíc hodlám zůstat?

Není legrační, že hodlám zůstat zcela dobrovolně?

Nakonec to dopadne tak, že mě ještě budou vyhazovat, zatímco já se budu držet futer a křičet a kopat. A máma bude kroutit hlavou a děsně otráveným hlasem řekne: Kaspere! Přestaň být tak melodramatický! Tohle jsi přece vždycky chtěl!

Ničemu bych se nedivil.

Procházel jsem si staré zápisky. Zvláštní, co člověk nakonec zvládne, když musí a nemá na vybranou.

Nezešílel jsem z ticha. Dokonce jsem si na něj trochu zvykl. Ne že bychom byli s tichem nejlepší kamarádi, co spolu můžou strávit všechen volný čas a nikdy si nelezou na nervy, ale jedno odpolední kafe zvládáme a docela si to i užíváme.

Erik a ticho jsou asi spřízněné duše.

Teď mi došlo, že to zní fakt blbě, když Erik hluchne. Pff. Ale on ví, že to tak nemyslím. Zrovna včera jsem na něj volal z obyváku do kuchyně, že chci taky čaj. Třikrát! A tak strašně mě to jeho ‚cooo?‘ iritovalo, že jsem na něj nakonec podrážděně vyštěkl, jestli je jako hluchej!

Načež mi hned došlo, co jsem řekl, a trochu vyjeveně na něj koukal.

On na mě taky koukal. Erikovsky. (To jakože bez sebemenší emoce.) Pak pokrčil rameny a řekl: „Jsem.“

Jenže v ten okamžik slyšel, takže jsem po něm hodil polštář, ten mu přistál u nohou, a poslal jsem ho pro ten čaj. Udělal mi s příchutí lesního ovoce a vrátil polštář na místo.

Tak jde ho nemilovat?

A to je taky docela nečekaný vývoj za těch čtrnáct měsíců. Ne že bych ho ze začátku neměl rád, byl mi docela volnej, ale vytáčel mě neskutečně.

Vlastně… To se nijak extra nezměnilo. Furt mě dokáže pořádně vytočit a přitom, to je na tom nejzajímavější, nemusí ani nic říkat. Máma vyštěkne nějakou hovadinu, nebo ječí, nebo obviňuje. Tak je pak jasné, že mě to nasere. Ale Erik… Ten ne, ten na mě kouká psíma očima, nic neřekne, furt kouká, já čekám, on kouká, mlčí, žádná emoce, já pořád doufám, že na můj argument něco řekne, jenže to bych taky mohl čekat věčně a chcípnout u toho, takže co? Jsem vytočenej.

Přísahám bohu, že se doháníme k šílenství.

Ale co by to bylo za lásku bez bolesti, bez utrpení.

Naštěstí se skoro nehádáme. Respektive… já se hádám často, Erik se nehádá nikdy, a když se to zprůměruje, je to jen sem tam.

Ale abych se vrátil… Nečekal jsem, že se mi za čtrnáct měsíců tolik změní život a navzdory tomu, že jsem myslel, že tady není nic moc co dělat, jsem přece jen něco zažil.

Začal jsem běhat a uběhl první půlmaraton, což byl jeden z nejšílenějších běhů vůbec, ale Erik pořád říkal, že to zvládnu, už jen čtyři kilometry, dva, jeden, ještě osm set metrů, ještě pět set, no tak, Kaspere, to zvládneš.

No jistě, ještě čtyři kilometry, pohoda, ještě dva, jeden, pět set metrů…. Než tě, Eriku, kopnu do prdele za ten absolutně stupidní nápad. Měl štěstí, že jsem nemohl mluvit. Nebo zabíjet myšlenkou.

Nakonec jsem uběhl přes dvacet jedna kilometrů, a to jsem před čtrnácti měsíci tvrdil, že běh je naprostá hovadina a nikdo mě k němu nedonutí. (To mimochodem tvrdím pořád.) (A ano, asi nebylo tak těžké mě k němu donutit, když nad tím teď uvažuju. V podstatě jen Erik řekl, že jsem tlustá buchta. Hm.)

Taky skáču na trampolíně. I když sebou stále občas neplánovaně fláknu.

Zvykl jsem si na čaje a lupání trámu. Zamiloval jsem se do futonu.

Uspořádal jsem vánoční koncert a všichni z toho byli nadšení a dostal jsem pochvalu od ředitele za kulturní přínos škole. Což bylo super. Uspořádat vlastní koncert, který bude celý v mojí režii, bylo něco, o čem jsem vždycky snil. A ruku na srdce, na původní střední by mi to nikdy nedovolili, protože nás tam chodilo fakt hodně a každý chtěl něco. Vyhovět všem se nedalo, tak se prostě nevyhovovalo nikomu.

Poznal jsem hromadu nových lidí a každý z nich je tak zajímavý, až mi z toho jde hlava kolem. A až odtud jednou odejdu, budou mi vážně chybět.

Naučil jsem se docela dobře hrát na kytaru. To je něco, co s tímhle místem budu mít navždy spojené, protože hrát na klavír nebo na housle jsem uměl už dávno a hrával jsem všude, kde to šlo. Ale kytara patří jen do NIKDE. Každý tón, každý akord, každou skladbu jsem hrál tady.

Nevím, proč jsem najednou tak patetickej, ale čtrnáct měsíců je fakt hodně.

Taky jsem se naučil docela dobře znakový jazyk. Ještě je hodně věcí, které musím dopilovat, ale domluvím se. A to je něco, co mě nikdy nenapadlo, že budu umět. A jednu věc vím naprosto určitě, bez ohledu na to, kde budu, chci v jeho studiu pokračovat. Někdy mám pocit, že je to přesně obrácený svět než hudba.

Alespoň pro mě.

A samozřejmě jsem zde i konečně odmaturoval. Snažím se tu informaci vstřebat, nějak ji přijmout jako fakt, ale pravdou je, že mi to přijde šílené, protože jsem do školy chodil většinu svého života a teď je konec. Už žádná škola, žádné úkoly, žádné eseje a referáty.

Dokonce i mámu to trochu dojalo, protože byla docela milá, když mi gratulovala. Jasně, řekla tak tohle jsem nečekala, ale nebylo v tom nic jízlivého, spíš naprosté překvapení, které je svým způsobem neslušné, ale člověk ho tak nějak vezme, protože zcela upřímně… Jo, chápu ji. Mám úplně stejný pocit.

Čistě pro pořádek, kdybych si jednou nemohl vzpomenout, proč je můj otec k ničemu…. Nezavolal, dokonce ani neposlal zprávu, když jsem mu napsal, že jsem odmaturoval. To mě trochu nasralo, tak jsem mu pak v záchvatu vzteku, který naštěstí trval asi jen pět vteřin, napsal další zprávu, že jdu na oslavu opíchat někoho do zadku.

Opět neodepsal. Což mě ale zas tolik nepřekvapilo.

Ale co už. Nakonec záleží na úplně jiných věcech.

Třeba na tom, že mám Erika, že jsme spolu, že to nějak zvládáme a že celá situace ohledně jeho sluchu se pomalu začíná uklidňovat. Teda… Pořád to není jako předtím, ale Erik před pár dny řekl, že už to nikdy nebude jako dřív. Asi má pravdu. 

Nikdy to nebude jako dřív, což ale neznamená, že to nebude dobré.

Erik už znakuje dobře. Jak to nejdřív vypadalo, že je v tomhle ohledu docela výmaz, tak nakonec trofej pro absolutního zoufalce vyhrál spíš Arne, který je definitivně neschopný, a Erik je vedle něj mistr světa. (Což je legrační, protože Erik mistr světa fakt je. Třikrát. Nebo dvanáctkrát? Nějak tak to říkal. Už nevím.) Ale z mojí pozice je to docela legrace a je mi úplně jedno, jak ti dva spolu nakonec budou komunikovat. Tolik tomu nedali ani předtím.

Zato máma je v tom docela třída. Základy pochytila docela dobře a já mám trochu psycho, že učení jazyků mám asi po ní. ŽE MÁM NĚCO PO NÍ!

Teda… Jasně, mám po ní asi i radost z cizích penisů, to jsem věděl, ale další věc?

Kolik jich ještě bude? Budu taky za pár let vysokým pištivým hlasem říkat: „Eriku!“

Ne, vlastně ne. Erik bude hluchej. Proč na to pořád tak blbě zapomínám?

Abych to ukončil… Nejsem ani trochu jako moje matka, protože – a vysvětlení je vlastně tak jednoduché, až je komické – matčiny a otcovy geny se nenáviděly, zmutovaly a vznikly úplně jiné. Jakože já. A tak se stalo, že se svými rodiči nemám nic, ale absolutně nic, společného.

No dobře. Oči mám po matce, ale tím to končí! Bože.

Nechci být jednou jako ona. Musím Erikovi říct, že jestli budu jako ona, má právo mě zabít a zakopat do sněhu.

Proč jsem se zas dostal k tak debilnímu tématu?

Chtěl jsem jen napsat, že situace je lepší. Že výuka znakového jazyka probíhá víc než dobře. Máme teď lekce přes skype čtyřikrát týdně a každý pátek takzvaně znakové večeře, což je Arneho skvělý výmysl, a v podstatě to znamená, že spolu večeříme a pak sedíme v obýváku a mluvíme, ALE pouze pomocí znakovky.

Je to fakt vtipné, jelikož Arne vůbec nestíhá.

Minulý pátek jsem mluvil o maturitě a učení a on se mě asi po deseti minutách zeptal, jak jde příprava na maturitu. Dokonce i máma na něj koukala trochu pobaveně. A on pak hodil tak zoufalý výraz, že nás to všechny rozesmálo.

Jo, tak trochu už jsme jako skutečná rodina.

Nevím, jestli z toho mám radost, nebo mě to akorát víc psychuje, ale snažím se nad tím moc nepřemýšlet. Nepřemýšlet je totiž nejlepší strategie na všechno.

Nevíš, Kaspere, co bude v budoucnu? Co budeš dělat po prázdninách? Nemysli na to.

Máš strach, že někdo přijde na tvůj vztah s Erikem? Nemysli na to.

Přemýšlíš, co vlastně od života chceš? No tak to nedělej, Kaspere, fakt ne. Nemysli na to.

Raději si o tom piš do deníčku, to je totiž velmi dospělé rozhodnutí.

Líbí se mi, jak začnu psát s dobrou náladou a skončím u naprosté depky. Na druhou stranu… Zas musím uznat, že poslední dobou každá moje úvaha nakonec skončí u stejného tématu. Že ta budoucnost, o které předstírám, že neexistuje, je čím dál blíž, v podstatě je tady a já sice dělám, že ji nevidím, ale nevím, jak dlouho to ještě zvládnu udržet.

Přece jen to není tak, že by šlo o něco maličkého, co mi jen tak bliká někde hodně vzadu v hlavě. Budoucnost je jako obrovský růžový slon, který se mnou jde úplně všude, a přitom funí a dupe.

Ty jo, Kaspere, ty by ses těmi přirovnáními mohl fakt živit!

Mohl? Mohl bych? Dal by mi někdo peníze za vymýšlení různých přirovnání?

Jo, tak přesně těmito debilními nápady slona zastraším.

Chtěl jsem o tom mluvit s Erikem, dokonce jsem se nadechl a tak, ale hned na to jsem došel k názoru, že vlastně nemám co říct, že bych ho tím vším jen hodně blbě vystrašil a to nechci. Co bych mu taky řekl? Eriku, já nevím, co se životem? Nechci tě opustit, nechci odejít z NIKDE a nechat tě tady, ale pokud zůstanu, tak absolutně nemám co dělat?

Teď napíšu epické moudro.

Celý můj život je v NIKDE. A celá moje budoucnost je ve městě.

Hezké, co?

Co už není tak hezké… Je to krutá pravda. A kdybych ji řekl Erikovi, vymyslel by nějaký hodně debilní nápad. Třeba že mi dohodí práci u něj v týmu a bude mi za to dávat přemrštěné finanční ohodnocení.

Třeba: Kaspere, hledám někoho, kdo mi sem tam před tréninkem zahraje na klavír. Nástupní plat… (AČKOLIV TEĎ MĚ NAPADLO, ŽE ERIK HLUCHNE! Asi těžko bude hledat pianistu. Ale zas on je kreativní a přišel by s historkou, že ho uklidňuje, jak mačkám klávesy. Ha.)

Nebo: Kaspere, ty přece nemusíš pracovat. Postarám se o tebe.

Z toho bych se poblil, pak bych to uklidil a poblil se znovu.

A nejlepší jsem si nechal na konec. Měl bys odejít, Kaspere. Splnit si svoje sny!

No jistě! Z toho by blily i moje zvratky! Kdo by se ho o takové rady prosil? Já rozhodně ne.

Je vlastně dobře, že jsem s ním o tomhle nemluvil, protože jsem sice psal, že se moc často nehádáme, ale tohle by hádku způsobilo. Jsem si tím jistý, protože nejhorší na tom všem je, že nevím, co chci. Vím jen, že nechci odejít.

Což je fakt skvělá situace.

Přísahám na mou duši, svojí lásce bych nikdy nelhal. Řekl: „Mluv pravdu,“ já přísahám: „Zkusím to.“ Nakonec jsem to vždycky on a já. Je to hlupáček, já jsem blázen. Máme lásku, ten šílený druh. Jsem jeho a on je můj. Nakonec jsem to vždycky on a já.

Zatraceně, Halsey. Musíš mi zrovna teď hrát ve sluchátkách?

Přísahám bohu, že se doháníme k šílenství.

Ale co by to bylo za lásku bez bolesti, bez utrpení.

Je to zas nějaké osudové znamení? Snaží se mi někdo něco naznačit? Protože jestli ano, tak já na to zvysoka seru. Na znamení i osud. Erika miluju, ale pravdu mu v této situaci fakt nehodlám předhazovat.

Nechci.

Jsem Erikovsky klidný. S Erikovským výrazem. A vyřeším to Erikovsky.

(Překlad: Necítím, mám kamenný výraz a budu dělat, že se nic neděje. Rok, možná dva, maximálně do doby, než si toho někdo všimne.)

Navíc bych se měl více zaměřovat na pozitivní věci. Přece jen mám sexy, bohatého kluka, který je jen tak mimochodem mistr světa (pětkrát nebo osmnáckrát). Většinu času trávím jen s ním, nikdo nás neotravuje, můžeme spolu dělat (a taky děláme) fakt hodně teplé věci, ze kterých by mému otci stály chlupy na zádech, a hlavně mám po neustálém skákání hezky vypracovanej zadek. Jsem na něj pyšný.

Takže svět přece jen není tak příšerný. 

Navíc Elna i Jorge slíbili, že o prázdninách přijedou a uspořádáme spolu krutopřísnou párty, což v překladu znamená, že vytáhneme flašku vína, Elna bude říkat moudra a mít naprosto nevkusné oblečení (aspoň budou mít s Erikem stejné téma k hovoru), Jorge konečně vyřeší Sophiinu volbu, zda s přítelkyní zůstat, nebo ji opustit, a Erik bude mít alespoň další docela normální zážitek, takže až zestárne, bude moc říct: jednou jsem byl na neonové party v klubu a jednou jsem pořádal akci pro čtyři lidi u mě doma.

Divočák.

Vlastně se na prázdniny těším. Nebude to jako loni, kdy jsem netušil, co celé dny dělat, a Erik pak naštvaně odjel na soustředění, protože žárlil, takže jsem to odnesl já a strávil nádherných sedm dní o samotě. Ty vzpomínky se člověku fakt neochudí.

Letos nás čekají mnohem lepší věci.

Sice ještě pořád neznáme stanovisko snowboardové asociace, takže nevíme, jestli bude moct další rok závodit a trochu to mezi námi všemi visí, ale to se určitě brzy vyřeší. A pak bude všechno absolutně super.

No jo, furt toho slona vidím.

Ještě pořád jsem nic kloudného nesložil. Jestli mi z toho začíná hrabat? Ne, proč? Přece nezáleží na tom, že jsem celé dospívání prohlašoval, jak jednou budu slavný skladatel a všichni přede mnou padnou na prdel. A k tomu jsem si vysnil dokonalou budoucnost, ale asi jsem tak nějak zapomněl, že ještě předtím budu muset doopravdy něco složit, nejen o tom mluvit.

Kdo by to byl řekl, že?

Úplně slyším paní Morrisovou. Tak o tom nemel a něco slož!

No jistě. Že mě to nenapadlo dřív. Tak já prostě přestanu mlet a něco složím… Až na to, že to asi není tak jednoduché! Chtěl bych, aby moje první skladba byla výjimečná, aby popisovala, kdo jsem, a především, co cítím. A v tom je asi ten problém.

Poslední dobou cítím takovou nerozhodnost a zmatenost, že bych mohl jen hlava nehlava mlátit do kláves a poté říct tak tohle je ono, vážení, moje mistrovské dílo.

Už jsem řekl, že je můj kluk mistr světa? Erik mistr světa Peterson.

Já vím, zas všechno přeháním.

Nemyslet na to.

Myslet pozitivně.

Brát to Erikovsky.

Vážně by bylo tak špatné, kdybych vzal práci jako Erikův vrchní fanoušek a dostával za to plat?

Autor: Klára Pospíšilová


* Líbil se vám deníkový zápis? Můžete nás podpořit přes PAYPALkomentářem, anebo tím, že budete i nadále číst.

4 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
Květa
15. 4. 2021 18:26

Krásný, i s tou depkoidní částí. Kasper je fakt originál a já ho nefalšovaně zbožňuju. Ty jeho hlášky a přirovnání jsou nejlepší. 🙂

Lenka739
16. 4. 2021 4:49

„mám po ní asi i radost z cizích penisů“ Tak tohle mě naprosto dostalo a já se smála nepřetržitě asi 5 minut 😂