KASPERŮV TŘICÁTÝ PRVNÍ ZÁPIS

Tak tohle je pecka. A myslím tím jakože fakt mega super peckovní pecka.

Jakože OMG pecka, která je tak peckovní, až je to… pecka.

Ještě nikdy jsem s Erikem nejel na výlet. Teda ano, jednou jsme spolu byli na koncertě, ale to nás vezl Arne a poté pro nás i přijel, takže jsme rozhodně nebydleli v pětihvězdičkovém apartmá s výhledem na město.

Je to přesně jak ve filmu Pretty Woman a já jsem Julia Roberts, ačkoliv rozhodně líp zpívám, ale jo, taky se tady můžu natáhnout do vany, nalít do ní tolik pěny do koupele, že bubliny polezou až na chodbu, a poté zavolat pokojovou službu a objednat si úplně cokoli z hotelové restaurace.

A úplně stejně jako Julia nemusím nic platit, protože jsem nejspíš tak sexy a skvělej v posteli, že to za mě zaplatí můj bohatý frajer.

(Musím pak Erikovi říct, že je můj bohatý frajer! To ho pobaví.)

A ne, nevadí mi, že jsem tím pádem štětka.

Až na to, že Erik je v tomhle ohledu tak slušný a ohleduplný a nezkušený, že podobných věcí prostě neumí využít, a tak to během dneška několikrát vypadalo, že on je vlastně vděčný mně. Div mi nepoděkoval, že se nechávám laskavě vydržovat.

Normálně by mi to asi vadilo a nebyl bych v tomhle ohledu tak klidný, ale vzhledem k situaci se snažím být co nejvíce nápomocný a vděčný a dělat všechno, co vidím Erikovi na očích. On na sobě sice nedává nic moc znát, ale už jen to, že ho napadlo, prostě jen tak, vypadnout do města, nic rodičům neříct a jeho cíl je jít do klubu tancovat, zní natolik šíleně, že musí být jasné, že všechno není tak úplně v pohodě, jak tvrdí.

Já ho chápu. Chápu ho víc, než by myslel. Jelikož za ty měsíce mám docela jasnou představu, co pro něj snowboard znamená a vzít mu to… Mám o něj trochu strach. Doufám, že nezačne být sebedestruktivní.

Ale když odhlédnu od toho, že můj nevlastní bratr lomeno přítel stojí nad propastí deprese, šílenství a kolapsu, jelikož mu vzali to jediné, co miluje, a taky přichází o sluch, tak dnešní den bych docela klidně a regulérně považoval za něco nadpozemsky dokonalého.

Zapomněl jsem, jak strašně moc miluju město a jak mi některé věci chybí. Třeba potkávat cizí lidi, kteří mě neznají, nebo neznají někoho z mé rodiny (Erika!!!), a můžu tak žít ve své super anonymní bublině.

Což je boží! V NIKDE člověk jen tak úplnou náhodou ráno při cestě do školy uklouzne na ledu a spadne na zadek, přijde do třídy a spolužáci se tomu nesmyslně tlemí, u oběda mu pak kuchařka řekne, že i ona na tom místě málem spadla, a nakonec přijede v odpoledním autobuse Yngve a ani nezastírá, že to ví, prostě ho jen zajímá, zda na tom výstavním zadku není náhodou modřina.

Jak se o tom mohl dozvědět od nějaké báby ve vedlejším městě?

A o tom mluvím. Člověk spadne a ví to každej.

Jsem si docela jistý, že kdybych spadl tady ve městě, klidně na hlavní ulici, kde chodí stovky lidí za minutu, nikdo by si mě ani nevšiml. Byl bych rád, kdyby na mě nešlápli.

Tomu říkám svoboda.

Taky můžu každému říkat, co chci. Což je bezva.

Třeba dneska ráno, když jsme došli na recepci hotelu, a recepční podotkla, že máme zarezervovaný pokoj s manželskou postelí a přistýlkou, ale že pokud chceme, mají v nabídce i s oddělenými lůžky.

Tss, pochybuju, že bych v NIKDE mohl s pokerovým výrazem začít vysvětlovat, že Erik Peterson už od malička trpí takzvaně hvězdicovým syndromem, což v překladu znamená, že spává uprostřed postele s rukama a nohama roztaženýma jako hvězdice, a sice to asi zní legračně, ale není, protože tento syndrom často doprovází i silné záškuby svalů, které jsou pro tělo velmi nebezpečné, a je důležité v takových případech spícího probrat, proto potřebujeme být v jednom pokoji.

Erik tam jen stál, chvíli koukal na mě, poté koukal na recepční a jsem si jistý, že nějakou dobu nemrkal, což rozmrkalo recepční, která tím pádem mrkala jako blázen a přitom chápavě pokyvovala hlavou, dala nám klíč od pokoje a ještě se omluvila.

Prostě… Miluju město. Miluju svobodu.

A musím uznat, že mě teď tak trochu láká říct spolužákům ve škole, že Erik sebou ve spánku škube a spává rozcapený přes celou postel. Což neudělám, jasně, ale byla by to enormní legrace.

Taky jsem zapomněl, co všechno se ve městě dá dělat. Člověk by řekl, že na něco tak zásadního se nedá zapomenout, ale dá. Nebo spíš tu informaci mozek záměrně potlačí, aby to tolik nebolelo, když dojede na místo, kde není nic, jen kopy sněhu, rampouchy a jeden jediný obchod s oblečením, kde na jedné straně sice jsou nové hadry, co byly v kurzu před dvaceti lety, ale na straně druhé je taky drogerie, což v důsledky fakt nepřidává na profesionalitě.

Zas jako koupit si svetr a pěnu na holení na jednom místě je unikát a někdo to pravděpodobně ocení. Já teda ne!

Ale tady… Ubytovali jsme se kolem osmé ráno a Erik hned objednal snídani na pokoj. Byli jsme sice unavení a já měl strach, abych neměl kruhy pod očima, protože přece jenom jsem poslední dobou více zvyklý na spánek, ale naštěstí se mi v autobuse na Erikově rameni spalo celkem dobře, takže i teď, po celém dni, vypadám překvapivě svěží.

Nevím, proč píšu překvapivě. Nic překvapivého na tom není.

Na snídani jsme měli všechno! Pretty Woman jako vyšitá. Erik objednal lívance, wafle, jahody, hrozny, čokoládovou polevu, brusinkové muffiny, bagety, olivovou pomazánku, ořechy, mísu se zeleninou, džus, čaj a dokonce espresso, což byl skoro zázrak, protože tak dobré kafe jsem neměl už věky věků, takže jsem ho vypil hrozně moc a připadal jsem si trochu jako ta veverka ve filmu Za plotem, takže jsem pak pořád popobíhal, ale Erikovi to nijak extra nevadilo.

Snědl jsem všechno. Teda nejsem žádná popelnice a evidentně bych nemohl být Julia Roberts, protože s Erikem po boku začínám mít pocit, že se docela snadno nechávám podplácet jídlem a má to překvapivě silný efekt na moji náladu. Takže bych za chvíli byl spíš než veverka mrož, což si jsem jistý, že ani mrož hrající na klavír a housle prostě není sexy, ačkoliv bych nerad urazil nějakého mrože.

A evidentně to dělám zas, protože jsem chtěl napsat, jak to bylo super, když jsme šli s Erikem do města a místo toho jsem skončil u toho, jak jsem se cpal a mluvil přitom s plnou pusou a ještě si drobil do klína, zatímco Erik velmi klidně a decentně uždiboval bagetu a k tomu chroupal mrkev jako disciplinovaný králík, takže jsem mu musel připomenout, že si de facto užíváme dovolené a vše je dovoleno.

Nebylo nic krásnějšího, než vidět Erika jíst lívanec s čokoládou!

A dělám to zas. Plácám kraviny o jídle.

BYLI JSEM S ERIKEM VE MĚSTĚ! O tom jsem chtěl psát. Byli jsme ve městě a šli spolu do obchodů s oblečením a nakupovali a bylo to naprosto skvělé, protože Erik to nechal všechno na mně, stál v kabince a já mu nosil oblečení, on klidně zkoušel a nic nenamítal a já si to tak užíval!

Zjistil jsem totiž jednu věc. Jeden den ve městě se mnou, navíc s mojí kofeinově zfetlou verzí, je Erik schopen docela klidně přežít. Myslel jsem, že ne. Že bude otrávený a otravný, že by tím otravoval a otrávil i mě. Ale to se nestalo!

Bože! Je tak klidný a vyrovnaný. A působil fakt spokojeně a to skoro celou noc v autobuse nespal.

Nechápu to. Nechápu, kde se to naučil, protože něco takového rozhodně nemůže mít natrénované, když skoro s žádnými lidmi nepřichází do kontaktu. Možná je to něco v něm. Možná je to díky horám.

Sám je to taková hora.

Erik hora Peterson.

To zní, jako by byl minimálně třikrát větší jak já, což ani náhodou, spíš je prostě ukotvenej.

Tím vším chci jen říct, že dnešní den byl prostě snovej. Kdyby o tom někdo chtěl natočit film, byla by to přesně taková ta klasická montáž, kde by hrála nějaká mega super pozitivní písnička, Erik by stokrát vyšel z kabinky v jiném outfitu a nakonec bychom tančili před zrcadlem a šíleně se smáli.

Umí se Erik vůbec šíleně smát? Až se probudí, tak se ho musím zeptat.

Jasně, člověk nemůže dělat nějaké závěry po jednom dni. Úplně slyším Elnu, jak mi říká, že to není dostatečně reprezentativní vzorek, na což já bych reagoval, že reprezentativní rozhodně jsem, na což by ona reagovala, že zas melu nesmysly a pletu páté přes deváté a zakončila to tím, že to nic nemění na tom, že vzorek byl malej a basta.

Ale já docela klidně udělám závěr i z malého vzorku a nebudu z toho mít ani na chvíli křeč.

Sleduj.

Po jednou dni ve městě myslím, že by nám to s Erikem naprosto dokonale klapalo, i kdybychom tady bydleli. Náš vztah není omezený jen na NIKDE.

Věřím tomu. Věřím tomu tak pevně, že jsem ochotný dát za to ruku do ohně. Teda… Ruku asi ne, to bych už nemohl hrát na klavír, ale nohu bych asi obětoval. Jasně, nejspíš by se mi špatně šlapalo na pedály, ale ježišmarja, Erika miluju, jsem ochotný to risknout.

Ačkoliv teď vůbec nevím, jak to funguje.

Když dám za náš vztah nohu do ohně, znamená to, že pokud vztah vyjde, tak mi noha neshoří? Nebo shoří vždycky, jen jde o to, že jsem ochotný to udělat, aniž bych dopředu věděl výsledek? Vždyť to by ale nedávalo smysl, ne? Akorát bych celý život žil s pochroumanou nohou a nic bych z toho neměl.

Podle mě by celá myšlenka dát končetinu do ohně měla být taková, že pokud vztah vyjde, tak by to nemělo pálit. A pokud nevyjde, tak by mi moje pravá noha shořela ve věčném ohni. Nebo raději levá.

Oh, Pretty Woman, walking down the street…

Oukej, prostě mám dobrou náladu, protože to, z čeho jsem měl tak dlouho strach, nakonec možná nebude tak zlé. Já vím, nejspíš jsem tím pádem špatný člověk, protože být šťastnej, když můj kluk zažívá jedno z nejtěžších období ve svém životě, není úplně v pohodě, ale to s tím přece tolik nesouvisí, ne?

Já jen… Dnešní den byl tak strašně super. Být s Erikem venku, vidět ho, jak se směje, když jsem mu navrhl, aby si oblékl naprosto nevkusnou košili, nebo ho vidět spokojeně jíst hranolky a přitom spolu chodit ulicemi města a… Sice jsme se nemohli jen tak chytnout za ruce, ale i tak to bylo něco neskutečně úžasného.

A dneska večer spolu jdeme do klubu! Erik samo sebou nechal na mně, ať vyberu, kam půjdeme, a já měl pár horkých kandidátů, jenže nakonec zvítězila jedna jediná věc. Nepotřebujeme, aby nás spolu někdo viděl. To by byl velký průšvih. Naštěstí jsem našel jeden fakt super neonový klub, kde je skoro celou noc jen tma a neonová světla a barvy a hned u vchodu se jimi může člověk nabarvit, což je další super věc. Erik bude ještě víc k nepoznání a navíc mu budu moct roztírat barvu po bicepsech. A tváři. Jasně.

A nikdo nás neuvidí.

Navíc v neonových klubech mají lidé větší odvahu se odvázat, jelikož je nikdo nevidí a Erik sice tvrdí, že chce hodně tancovat a užít si super párty, ale reálně nevím, jestli se, až to přijde, přece jen nebude stydět.

Nemůžu uvěřit, že spolu budeme tancovat a docela možná se ho přitom budu moct i dotýkat!

Pretty Woman nakonec skončila dobře, ne snad? Tak třeba by nám to s Erikem taky mohlo vyjít. Třeba… Sakra, nesmím na to myslet. Nechci na to myslet. Nemá cenu na to myslet.

Teď jsem tady. V pětihvězdičkovém apartmá, Erik spokojeně spí (a vážně trochu připomíná hvězdici) a čeká nás super večer. Na ničem jiném nezáleží.

Autor: Klára Pospíšilová


* Líbil se vám deníkový zápis? Můžete nás podpořit přes PAYPAL, komentářem, anebo tím, že budete i nadále číst.

8 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
holloway
6. 4. 2021 22:16

Jé, říkala jsem si, jestli na ten koncert, který Erik Kasperovi slíbil za mlčení nakonec jeli. Hezký, že takhle odhalíte střípky z období, které bylo přeskočené 🙂 Jinak to byla krásně pohodová kapitola, kluci so to vážně užívají. Představa Kaspera jako pretty woman je boží, ale scénu s Erikem, který si zkouší outfity à la každý druhý romantický film jen tak z hlavy nedostanu 😊 A Erik jedl lívance?!? Město a Kasper dělají divy… Bála jsem se, aby je v baru nikdo nepoznal, ale Kasper si uvědomuje, jaký by to mohl být průšvih a má to geniálně vymyšlený, jsem ho… Číst vice »

MaCecha
6. 4. 2021 22:38

Tak já nevím… mně to spíš, než schody do nebe, připadá jako pěkné nakročení do nějakého mega průseru. Snad se mýlím ;).

Káča
6. 4. 2021 23:26

Já na to taky nechci myslet, ale musim… Se bojim… 🙂 Takový ticho před bouří…

Květa
8. 4. 2021 20:25

Tohle je jeden z nejkrásnějších zápisů. Plných skvělých hlášek, originálních přirovnání a hlavně naprosto skvělé nálady. Kdybych mohla, stočím si to do lahve!. 🙂