KASPERŮV TŘICÁTÝ OSMÝ ZÁPIS

Myslel jsem, že s psaním do deníku přestanu, jakmile vysednu na letišti a budu zpátky ve městě a můj život zase nabere ten trochu chaotický směr. A na psaní do deníku už nebude čas.

Jenže po pár dnech jsem přišel na to, že mi vlastně chybí psát o svých pocitech.

Nebo názorech.

Názor číslo jedna. Erik mohl mít ten nejsvatější důvod, proč mě poslat pryč, ale stejně ho to neomlouvá, že mě poslal pryč. Ve vztahu jsou přece důležité potřeby obou a měli jsme společně dojít k nějakému kompromisu. Třeba že já zůstanu a on sklapne a přestane říkat hovadiny.

Názor číslo dvě. NIKDE mě změnilo a já teď nedokážu být stejný jako předtím a milovat věci jako předtím. I Jonas si toho všiml, ale vzhledem k tomu, že je dost ezo, považuje to za skvělou věc. Sám by prý takovou příležitost chtěl dostat. Poznat sám sebe v úplně jiných situacích.

Když o tom mluvil, byl šíleně zapálený, takže jsem s ním vlastně souhlasil, ale teď zpětně už jsem zase proti, protože mě ohledně toho napadají jen samá negativa.

To, že jsem se změnil, že mě změnilo NIKDE, ačkoliv jsem o to nestál, nežádal a ani nechtěl, má za následek, že jsem naprosto neschopný najednou začít fungovat v normálním světě. Ne, fakt to nejde. Zkoušel jsem to.

Byl jsem v kavárně a objednal jsem si čaj. Seděl jsem pak u okna, koukal ven a napadlo mě, nevím, kde se ta myšlenka vzala, že je tu strašně moc lidí. A že nikoho z nich neznám. Což je hrozně zvláštní pocit, protože v NIKDE jsem znal každého. A když ne osobně, věděl jsem, že to je kamarádka sestřenice mojí spolužačky. Nebo bratr přítele učitelky chemie. A tak pořád dál.

Byl jsem v klubu a tancoval jsem, dokonce za mnou přišel jeden moc hezký kluk, rozhodně můj typ, ale já nedokázal… Vrátil jsem se domů ještě před desátou, pustil Netflix a koukal na romantický film o holce, co psala zamilované dopisy klukům, které milovala. Brečel jsem u toho. A pak mi to nabídlo druhý díl. Tak jsem ho nechal jet. U třetího jsem si už říkal, jestli to není spiknutí, že jsem pustil něco, co mi zabralo skoro celou noc. Protože nespat v noci, respektive být vzhůru hodně brzo ráno, znamená, že člověk dostává fakt debilní nápady.

Jako třeba kontrolovat Erikův instagram.

Koukat na jeho fotky.

Koukat na svoje fotky nás dvou, kde se usmíváme, protože věříme, že jsme spolu napořád, to jako nafurt, a ještě nemáme tušení, že jeden z nás, Erik, tohle už brzo posere.

Čtyři hodiny ráno jsou nejlepší čas přemílat nad minulostí. Fakt.

Byl jsem s kamarády na večeři. V docela drahé restauraci, kam mě pozvali, abychom oslavili můj velkolepý návrat. Mohl jsem si dát cokoli a já si místo stejku objednal houbové rizoto. Měl jsem na něj prostě chuť.

Ostatní pak mezi sebou mluvili jeden přes druhého, smáli se a vtipkovali, zatímco já jsem…

Cítím se odtržený od světa.

Tolik jsem se těšil, až budu moct někam chodit, a teď stejně většinu času sedím doma a nechci s nikým mluvit, ani nikoho vidět.

Možná mě NIKDE nezměnilo, možná mě rovnou zničilo.

Chybí mi futon. Poslední dny mě z Jonasova gauče příšerně bolí záda.

Chybí mi skákání na trampolíně, taková hovadina. Jak mi zrovna tohle může chybět?

Chybí mi běhání. Zkoušel jsem běhat, ale lidi jsou tak otravní, pořád se jim musím vyhýbat. A přebíhat silnice taky není žádná legrace. Stokrát raději bych zdrhal před medvědem, než v polovině běhu čekat na přechodu, až konečně blikne zelená.

Chybí mi Jorge a Elna. Dokonce i Yngve, ačkoli jízda autobusem fakt ne. Ani jsem neměl čas se s nimi rozloučit. Napsal jsem jim jen zprávu, než jsem nasedl do letadla, ale nemohl jsem jim říct pravý důvod, takže jsem jen mlel sračky, což určitě poznali.

Včera mi pak volal Jorge. Moc jsem mu nerozuměl, protože měl nejspíš panický záchvat, ale pochopil jsem z toho, že za mnou chce přijet. Vlastně mě to potěšilo. Řekl jsem, že klidně, na Jonasově gauči je místa dost a můžeme se tulit. Nevím, jestli se tomu smál upřímně nebo hystericky.

Myslím, že ten jeho záchvat nějakým způsobem souvisel s jeho přítelkyní. Buď ji požádal o ruku, nebo se s ní rozešel. Tak jako tak… Šťastné konce prostě nejsou, s tím se musí smířit.

Chybí mi ticho. Tady se prostě nedá spát. Celou noc slyším projíždět auta a příšerně mě to vysírá. Nebo ta debilní sousedka, která myslí, jak je strašně super chodit po bytě v podpatcích. Ale co já o tom vím? Já spávám v sibiřkách, protože i když je tu teplo, nedokážu bez nich usnout.

Chybí mi… Nejvíc mi chybí on.

Názor číslo tři. Asociace mu určitě povolí závodit a on se vrátí jako absolutní superstar, před kterou celý svět padne na prdel. Protože… Co je víc, než překonat hendikep a vrátit se silnější než předtím? Neporazitelný. Co na tom, že nikdo neví, jak bylo těžké udržet ho u učebnic. Nacpat mu do hlavy všechny znaky. Co na tom, že kdyby bylo na Erikovi nejspíš by… Asi čekám pochvalu, kterou nemůžu dostat, protože o mně nikdo neví.

Nenašel jsem jediný článek, který by se zajímal o Erikovu rodinu, takže… A já měl takový strach, že budu známý jen jako nevlastní brácha. Evidentně jsem byl až příliš sebestředný a svět na mě upřímně sere.

I Erik na mě sere.

Jestli jsem myslel, že napíše nebo zavolá?

Třeba jen obyčejné: Dorazil jsi v pořádku? Nespadlo s tebou letadlo? Máš kde bydlet? Máš co jíst? Co tvoje zlomené srdce? To všechno jsou otázky, které nikdo nepoložil. Proč taky. Erik měl svůj svatý důvod poslat mě pryč, a tím to přece končí.

Koho zajímá, co teď dělám já?

Koho zajímá, že…

Ano, doufal jsem, že napíše, a já si připravil asi deset verzí odpovědí. Od prosebných, povznesených, smířených až po jednu vyloženě agresivní. Ale nakonec bylo zbytečné na to vůbec myslet, protože od chvíle, co jsem tady, nepřišla ani jedna jediná zpráva. Žádný nepřijatý hovor. Dopis. Vzkaz. Poštovní holub. Poslíček. Email. Telepatická snaha o spojení.

Nic.

Rádiové ticho.

Hlavně, že pak Erik dokonalý Peterson přidává každý den videa, jak sjíždí pitomé kopce a lidi z toho můžou uchcat. Jasně, bylo to super u prvních několika triků, ale vážně… Je to furt dokola. Jede, skočí, dopadne. To je toho.

Přečetl by si, kdybych mu pod poslední video napsal komentář: Jen jezdíš z kopce, ty hluchej génie? Třeba by ho to rozesmálo. Třeba by ho to naštvalo. Třeba by něco cítil a vzpomněl si na mě, že jsem pořád tady, že mě sice opustil, ale to neznamená, že mě může umlčet navždycky.

Názor číslo čtyři. Myslím, že už se nikdy neuvidíme.

Je to jen pocit, který vůbec nemá žádné opodstatnění, ale nedokážu ho ze sebe setřepat. Měl bych to brát jako něco dobrého, protože pro mě bude jednodušší na něj zapomenout. Dostat ho z hlavy. Na druhou stranu… Chtěl bych vidět člověka, co má brutálně zlomené srdce, tak moc, že skoro nedokáže fungovat a každá kravina ho rozbrečí, který by na fakt, že toho druhého už nikdy neuvidí, řekl: „Jo, ježiši, to je paráda! Poseru se štěstím!“

Poseru se štěstím, až mi jednou vyskočí reklama na oteplovačky a já z toho nedostanu zimnici.

Názor číslo pět. Stačí jen vydržet. Chce to čas. Za pár měsíců, možná rok, mi celé NIKDE bude připadat jako mlhavá vzpomínka. Zapomenu, kolik zatáček vedlo do školy a která bývala nejhorší (dvanáctá). Nevybavím si, na kolik jsem nastavoval termostat, nebo jak vypadal můj hrnek na čaj.

Přestanu slyšet lupání v trámu a hučení větru.

A když zavřu oči, konečně neuvidím černé křídlo, noty rozházené po zemi a okno, za kterým sněží.

Chce to čas. A trpělivost.

Není legrační, že letošní zimu tady nenapadl žádný sníh? (To mě teď jen tak napadlo.)

Názor číslo šest. Léto bude úplně na hovno. Kéž bych ho prostě jen přeskočil rovnou do chmurného, deštivého podzimu, abych mohl kopat do listí a skákat do kaluží, sedět u ubrečeného okna, pít čaj a pořádně se ve svých pocitech vyráchat.

Názor číslo sedm. Tím, že je Erik slavný, budu o něm vědět věci, které nechci. On bude moct žít s pocitem, že tady sice někde jsem, ale zároveň v tom bude jakási sladká nevědomost, jak to se mnou dopadlo. Jenže co já? Jednou pravděpodobně uvidím článek, kde budou psát o jeho příteli. Nebo si fakt s upřímnou radostí (no jasně) přečtu, že se snowboardová hvězda zasnoubila. Oženila. Pořídila dítě. Spadla znovu na hlavu a začala slyšet. Skočila dokonalý skok a na obloze se objevila polární záře.

Pff. Čistě teoreticky tohle není názor, je to spíš jasně daný fakt, se kterým nesouhlasím, protože je to nefér. Nechci číst článek, jak se mu skvěle daří a je šťastný. Možná už v té době budu v pohodě a mávnu nad tím rukou, ale teď mě to vědomí, že by se to mohlo stát, přivádí k šílenství.

Názor číslo osm. Erik Peterson není tak svatej a úžasnej, jak všichni myslí!

The Weeknd, Blinding Lights: Otáčím se a Hříšné město je studené a prázdné. Nikdo kolem, kdo by mě soudil. Nevidím jasně, když jsi pryč. (No tak určitě.)

MUSÍM se zaměřit na pozitivní věci, jinak mi z toho brzo hrábne. Zešílím, zblázním se, zblbnu, zmagořím, zdementním, začne mi šplouchat na maják, budu mimo, praštěný, potrhlý, nepříčetný, střelený… A až to přijde, poznám to tak, že jedno ráno vyjdu z domu a s úsměvem na tváři každého pozdravím, stejně jako jsem to dělal v NIKDE. A o pár dní později si sbalím věci a odejdu na sever. Nebo možná poběžím. To se ještě uvidí podle toho, jak moc mě šílenství zasáhne.

Takže… Soustředění se na pozitivní věci.

Zaprvé. Jonas je jeden z nejlepších kamarádů pod sluncem, a když jsem loni odjížděl a rozdal jsem po kamarádech všechny stará čísla Rolling Stone, dal si práci a všechny je zase vysbíral s tím, že mi je dá jako dárek na uvítanou, až se jednou vrátím. Takže teď je mám všechny u sebe a mám z toho velkou radost.

Zadruhé. Paní Morrisová mi dala práci. Prý už je stará, (což fakt je, ale zas byla stará už v době, kdy jsem ji poznal, a od té doby vypadá furt stejně), takže nezvládá všechny svoje žáky a polovinu přehodila na mě. Navíc k ní můžu kdykoli zajít a hrát. A to je fakt super. Vážím si toho, vážím si všeho, co pro mě udělala. Jen kdyby… to prostě někdy nebylo všechno tak těžké. 

Za třetí. Vzali mě na univerzitu a dostal jsem stipendium. Stačilo jen zahrát pár skladeb a bylo to. Byli nadšení, když jsem řekl, že umím i na housle a kytaru. Dokonce jsem nemusel trapně vysvětlovat, proč jsem si nepřipravil nic vlastního, protože je to v konečném důsledku ani nezajímalo.

Když mi položili otázku, kde se vidím za deset let, odpověděl jsem popravdě. Že nemám absolutní tušení, ale jestli to bude poblíž klavíru, tak to bude super. A vlastně to byla pravda. Když za deset let budu pořád moct hrát, koho bude zajímat, že mě Erik opustil?

Tahle odpověď se jim líbila.

Za čtvrté. Přijede Jorge a možná vezme i Elnu a budeme mít naši prázdninovou párty, jak jsem plánoval, akorát na jiném místě. Ale na tom přece nezáleží. Hlavně, že bude.

Za páté. Objednal jsem si pizzu!

Za šesté. Splním si svůj sen, který mám od dětství. I když mě od něj rodiče zrazovali. Nepodporovali mě. Všechno jsem si vydřel sám, přestože to ze začátku vypadalo beznadějně. Ale já to dokázal. Budu studovat hudbu, budu žít svůj sen, budu… skládat, asi.

Nechápu, proč z toho nemůžu mít prostě jen obyčejnou radost. Proč to musí být tak hořkosladké.

Ale asi je to přesně jako v té písni.

Tohle město je studené a prázdné. Nikdo kolem, kdo by mě soudil. Nevidím jasně, když jsi pryč. 

Jsem oslepený světly. Ne, nemůžu spát, dokud neucítím tvůj dotek. 

Autor: Klára Pospíšilová


* Líbil se vám deníkový zápis? Můžete nás podpořit přes PAYPAL, komentářem, anebo tím, že budete i nadále číst.

4 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
Káča
24. 4. 2021 22:33

Můj oblíbený zápis. ❤

Tereza
25. 4. 2021 12:00

Moc hezky napsáno 🖤 Je mi jasné, že se v tom Kasper pěkně plácá. Nejhorší je, že vlastně nemůže nikomu říct, co přesně ho trápí…že ho něco trápí. Ta porozchodová depka z toho kape.