KASPERŮV TŘICÁTÝ DRUHÝ ZÁPIS

Dnešní den byl pěkně na hovno. Teda… Je pondělí a pondělky jsou ze zásady na hovno. Upřímně bych zakázal, aby se v pondělí dělo něco zajímavého, respektive bych nejraději pondělí úplně vymazal z kalendáře, ale to by pak pondělní úlohu převzalo úterý a byli bychom tam, kde teď.

Jenže tohle pondělí stálo za hovno dvojnásob. Byla to taková ta sračka, co se na člověka valí a nejde s tím nic dělat. Naštěstí už je večer, takže je skoro za námi, ale v tomhle případě nevím, jestli zítřek může být o něco lepší.

Ale asi se to dalo čekat.

Pořád mi v hlavě hraje ta písnička – dance for me, dance for me, dance for me. Tancovali jsme na ni teprve před dvěma dny a přitom mi to připadá jako věčnost, co jsem držel Erika za boky a líbal ho na krk a všude svítila neonová světla. Je to věčnost, co jsem pil daiquiri. A ještě větší věčnost, co jsem viděl Erika spokojeného, usměvavého a bezstarostného.

Jak sedí na koberci, zkouší si vyzout boty a pořád padá na jednu stranu.

Nejspíš se to stalo v jiném životě a moje já na to sice vzpomínky má, ale nechápe, jak jsem kdysi mohl být tak v pohodě.

Dokonce i to, jak měl Erik další den šílenou kocovinu a nemohl skoro ani vstát z postele. A já se mu trochu smál, (dobře, tak hodně jsem se mu smál), ale aspoň jsme mohli zůstat v posteli a koukat na filmy a být spolu. I to mi teď přijde tak strašně vzdálené, že si říkám, jestli se to vážně stalo.

Protože teď jsme zpátky v NIKDE a celý víkend jako by ani neexistoval. A přitom by člověk myslel, že z toho bude pořádný průser. Člověk by myslel, že si rodiče všimnou, že jim celé dva dny a tři noci chybí dvě děti. Člověk by myslel, že alespoň jednou zazvoní telefon, alespoň jednou je napadne zkontrolovat, zda je všechno v pohodě, alespoň jednou. A nakonec by asi člověk čekal, že když teda dorazí domů, budou stát u dveří, strachovat se a pak křičet milion výčitek, které by svým způsobem byly opodstatněné.

Jenže my v pondělí ráno vysedli z autobusu a Erika napadlo zavolat Arnemu a ten… vůbec netušil, že nevoláme z domu, že ve skutečnosti stojíme na autobusové zastávce ve městě a Erik má za sebou první opileckou jízdu.

Dokonce myslel, že mu Erik volá před ranním během.

Nevěděl nic.

Takové věci se ale asi stávají jen lidem jako Erik, kteří si celý život budují důvěru. Mně by něco takového matka asi nesežrala, ale já zas můžu docela klidně spoléhat na absolutní rezignaci a nezájem, a když se tohle všechno spojí…

Jo, prostě nám to jen tak prošlo. Skvělý.

Což ale nic nemění na tom, že dnešní den za nic nestál.

Asi jsem měl Erika poslechnout, zabalit to a jet s ním domů, ale přece jen se blíží maturita a já měl dojem, že zatáhnout školu není dobrý nápad. Takže jsem i bez učebnic zamířil ke škole a první dvě hodiny bylo všechno v pohodě. Úplně normální den. Úplně normální, ospalý den.

Možná jsem v konečném důsledku nemusel být tak překvapený, protože jsem věděl, že se to má stát, ale upřímně jsem tak trochu zapomněl. Jo, byl jsem unavenej. Takže když se na mě Jorge otočil, úplně bledý v obličeji a chtěl vědět, jestli je to pravda, vážně jsem v první chvíli nevěděl, o čem mluví.

A pak to bylo všude. Úplně všude. Psali o tom dokonce i stránky, které se jinak o sport nezajímají. Bulvár, časopisy, noviny, instagrameři… Všichni se mohli zbláznit z toho, že ta slavná snowboardová hvězda, Erik Peterson, o kterém doteď neslyšeli, ztrácí sluch. Aby se neposrali! Aby se všichni ve škole neposrali!

No tak ano, můj brácha ztrácí sluch, ale co víc ještě chtějí slyšet?

Dokonce mi pak volalo úplně neznámé číslo a já to prostě vzal, protože mě nenapadlo, že by si na mě nějaký novinář dokázal najít kontakt. A hlavně mě NENAPADLO, že se jen tak, jako kdyby o nic nešlo, zeptá, jestli jim k tomu nechci něco říct.

Erik Peterson je váš nevlastní bratr, že? Nemohl byste nám k jeho současné situaci něco říct? Jak to zvládá?

Takhle nějak to ten kretén řekl a já vůbec nevěděl, co mám dělat. Jen jsem tam stál s mobilem u ucha v hlavě mi znělo dance for me, dance for me, dance for me, pořád dokola jako nějaká podělaná smyčka. Nakonec musela Elna telefon vzít a típnout ho, protože možná bych tam jinak stál ještě teď.

Pak volali další.

Začínám mít pocit, že moje číslo je snad napsané na nějakém billboardu, o kterém všichni kromě mě ví. A nejspíš je tam napsané: nevlastní brácha toho hluchého snowboardisty.

V tuto chvíli už je podle některých médii totiž Erik hluchý. V jiných naopak přichází i o zrak.

A já mám šílenou chuť napsat úplně všem, do každé diskuze, že Erik Peterson ještě slyší, že zrak má úplně v pohodě a hlavně, že je to taky člověk, který má emoce, umí číst a některé ty diskuze nejsou zrovna v pohodě.

Jenže to prý nesmím.

Nesmím jíst v tomhle domě nezdravě, protože Erika samo sebou podporujeme, a taky nesmím psát pod diskuze, nebo cokoli komukoliv říkat. Takhle mi to bylo oznámeno člověkem, který řeší Erikův styk s médii. Dokonce mě nechal podepsat nějakou dohodu o mlčenlivosti a Arne s matkou stáli celou dobu nade mnou jako dozorci a ani jim nepřišlo vtipné, když jsem zkusil jen tak z legrace prohodit, jestli si to můžu přečíst, protože bych nerad podepsal něco, kde by bylo napsáno, že budu sloužit jako sexuální otrok.

Nikdo se nezasmál a máma řekla prostě to podepiš, tak jsem podepsal.

Dělají, jako kdyby Erik udělal něco příšerně špatného a naší povinností bylo to nějak ututlat.

Navíc myslím, že Erik o tom ani neví, ale já mu nic neřekl, protože mu nechci přidělávat starosti. Už tak vypadá, že na tom není zrovna nejlíp. Když jsem přišel ze školy, seděl v obyváku na sedačce a trochu nepřítomně hleděl před sebe. Nemohl jsem ho nijak extra povzbudit, protože tam byl taky Arne, na stole měl rozházené papíry a telefonoval a přitom kolem sebe máchal rukama, až mě to překvapilo, protože jsem do teď netušil, že umí být tak… energický.

Takže ano. Teď jsme doma všichni a celý svět ví, že Erik ztrácí sluch.

Na facebook už mi přišlo strašně moc zpráv od lidí, co mám v přátelích, ale za poslední rok se ani jednou neozvali. Postupně je všechny vyhazuju z přátel a blokuju. Taky mi napsala paní Morrisová, která snad jako jediná neví, co se děje, takže mě její email vlastně docela pobavil.

To její: Kaspere, počítáš s těmi přijímačkami? Do teď ses mi neozval! Teď není čas na to, abys propadal nervozitě, tak se seber!

Jasně, ona neví, co se děje, ale stejně jsem jí měl chuť napsat, jestli nezešílela. Jestli vážně věří, že bych v takové situaci dokázal Erika opustit, nechat ho tady, prostě jen tak, a říct mu… Co bych mu vlastně řekl? Sorry, jdu si splnit svůj sen, když ty nemůžeš?

Jestli o mě mají na univerzitě až takový zájem… Třeba ho budou mít i za rok. Teď je to jedno, protože já jednoduše nechci odejít a nechat ho tady. Nechci. A jen na tom záleží. Nevím, co bude za rok, nevím ani, co bude za týden, nebo zítra, protože mám pocit, že svět je teď vzhůru nohama a všechno je šílené, ale tohle vím tak jasně, že nad tím vůbec nepochybuju.

Akorát to musím napsat paní Morrisové a do toho se mi nechce, protože ji tím zklamu. Což je na nic, obzvlášť když vždycky byla jedinou osobou, které na mně záleželo. A já jí nemůžu říct pravý důvod. Takové to: miluju ho, nedokážu ho opustit.

Pořád myslím na tu písničku.

Tancuj pro mě, tancuj pro mě, tancuj pro mě. Nikdy jsem neviděl někoho dělat to, co děláš ty.

Taky pořád myslím na to, co asi zrovna dělá Erik. Řekl jsem mu, aby nekoukal na internet a nečetl si o sobě žádný článek, ale upřímně nevím, jestli mě poslechne. Ani nevím, jestli je u sebe v pokoji, nebo šel do posilovny. Možná skáče na trampolíně, protože jsem si všiml, že to dělá, když je nervózní, a zároveň nemůže být na svahu.

Bože, tohle mě ničí. Nenávidím být jeho brácha, tak strašně to nenávidím!

Začínám přemýšlet, jestli… Co když dělám chybu? Co když mě potřebuje, co když potřebuje svého přítele, ale já mám takový strach, co by si o tom úplně každý člověk na světě myslel, že to totálně posírám?

Není to poprvé, co na to myslím, ale teď je to mnohem intenzivnější.

Co by se do háje stalo, kdybych…

Napsal jsem mu esemesku, ale asi ji neslyšel, nebo má vypnutý telefon, nebo chce být sám. Těžko říct. A já ani nemám koule se zvednout a jít to zjistit, protože nechci vědět, co si o tom všem myslí.

Třeba došel k názoru, že jsem srab. Třeba má pravdu.

Venku je hnusně. Padla mlha a trochu fouká. Super počasí na depku.

Autor: Klára Pospíšilová


* Líbil se vám deníkový zápis? Můžete nás podpořit přes PAYPAL, komentářem, anebo tím, že budete i nadále číst.

7 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
MaCecha
10. 4. 2021 19:36

Průser z vyvenčení z NIKDE se (zatím?) nestal! Mám radost.

PS. Holky, je to pořád tak parádní čtení.. ale s hrůzou koukám, že jsme už skoro na konci!!! Co pro nás píšete dál? 😉

MaCecha
11. 4. 2021 16:47
Reply to  szabi

Nemůžu se dočkat :*.

Květa
11. 4. 2021 0:18

To musí být hrozná smršť. Vůbec si to neumím představit.

Belinda
11. 4. 2021 1:17

Páni… Kasper má pravdu v tom když řekl: Dělají, jako kdyby Erik udělal něco příšerně špatného a naší povinností bylo to nějak ututlat….. pro Erika to musí být příšerný, ze dne na den přijít o to co miloval, všichni se chovají jako kdyby umřel, přitom “jen” ztrácí sluch, nemyslím si, že jsou mu oporou, berou mu to jediné čím doteď žil, místo toho, aby hledali východisko, jak by mohl dál závodit, mu všechno vzali, Arne se vůbec nezajímá jak Erikovi je, no čekala jsem jinou reakci teda, ale takhle je to vlastně možná ještě hustější!!! Je mi jo moc líto,… Číst vice »