KASPERŮV TŘICÁTÝ DEVÁTÝ ZÁPIS

Věděl jsem, že za tím něco je. Věděl jsem, že…

Ach bože, tohle je tak blbá situace.

Tolik jsem se snažil a dostal jsem se tak daleko, ale nakonec na tom vůbec nezáleží. Jo, zní to jako vystřižené z mého života, a přitom je to jen text písně. Ačkoliv to nutně nemusí znamenat, že to není vystřižené z mého života. Protože vlastně… je. Vážně jsem se hodně snažil, vážně jsem do toho dával všechno a dostal jsem se, kam jsem chtěl, protože v září nastoupím na univerzitu a budu žít svůj sen, jenže v konečném důsledku na tom vůbec nezáleží.

A teď, když jsem začínal mít pocit, že navzdory všemu alespoň tohle má nějaký smysl, dozvím se pravdu, kterou jsem předtím tolik chtěl, a teď akorát všechno zhoršila.

Jasně. Pořád mi některé věci přijdou naprosto zbytečné. Pořád většinu času trávím doma. Pořád nedokážu přestat myslet na… něj. Pořád chci všechno vzdát a utéct, ode všech a ode všeho, třeba k moři, sedět na pláži, koukat na obzor a cítit klid a smíření, stejně jako to mají všechny postavy ve všech filmech, které jsem viděl a kde je moře, obzor a hledění do dálky. Pořád mě každá maličkost nesnesitelně štve a moje emoce se kolikrát chovají jako kdyby moje ani nebyly. Takže… Jo, je to všechno na hovno. Ale zároveň s tím jsem došel k přesvědčení, že nebýt vysoké, nebýt vědomí, že mám nějaký cíl, bylo by to všechno ještě horší.

Studium hudby mi dávalo alespoň nějaký smysl.

Teda… Bože, teď zase zním jako totální drama queen. Jenom proto, že jsem se dozvěděl pravdu, nemůže všechno prostě a jednoduše vybouchnout. Vím, že to takhle nefunguje. Jen… u mě v hlavě je strašný bordel a já se v něm zkouším zorientovat, ale že bych byl nějak extra úspěšný, to fakt ne.

Aspoň jedna věc je vyřešená. Můžu ukázat prstem a říct si, kdo za to všechno může. A to je docela úleva. Takže, ano, ukazuju prstem a ano, ukazuju prstem na vás, paní Morrisová, protože bez ohledu na to, jak nevinně se tváříte, bez ohledu na to, jak nezištná a obětavá jste, bez ohledu na to, že jste nic neudělala se špatným úmyslem, bez ohledu na to, že všechno to byla spíš souhra náhod, bez ohledu na celý svět a vesmír a alternativní reality a já nevím, co ještě, prostě… Ukazuju na vás!

A to je tak všechno, víc dělat nemůžu, dokonce jí ani nic říct, protože by to nebylo fér po tom všem, co pro mě za život udělala.

Kdyby alespoň dneska byla ticho a nic neříkala! Mohl jsem žít v nevědomosti, ale to ne, to prostě ne, ona musela vytáhnout to jediné téma, kterému se snažím všemožně vyhýbat.

To její: „Jsem moc ráda, že to pro tvého bratra dopadlo dobře, Kaspere,“ mě akorát vyhodilo z konceptu, takže ano, zeptal jsem se jí proč, ale na moji obranu, vypadlo to ze mě zcela automaticky a nešlo to zastavit. Stejně na tom nezáleží. Věděl jsem, co řekne, ještě dřív, než to řekla.

Četla zprávu, že Erik Peterson (to jako můj brácha, kdyby někdo nevěděl) dostal od asociace povolení a může v další sezóně nastoupit a soutěžit.

Tak jasně. Nepřekvapuje mě to. Paní Morrisová má všude doma stohy časopisů a neustále nakupuje nové. Je to taková nevinná drbna, co vyšťárá kdejakou informaci, což jsem řekl i nahlas a ji to pobavilo, takže dává smysl, že zjistila i tohle. Jen nechápu, proč o tom musela mluvit přede mnou.

Co je mi po tom, že je za mého bratra ráda?

Od chvíle, co jsem se vrátil, jsem o něm nemluvil. Nikdy jsem ani nedal najevo, že bych chtěl. A teď, prostě jen tak, vytáhne takovou informaci a… Co čekala, že řeknu?

Já mu to vyřídím? (Kdybych to fakt hodlal udělat a napsal mu esemesku, kde by stálo jen: Paní Morrisová ti vzkazuje, že je za tebe ráda.)

Nebo že spolu budeme sedět a mluvit o tom, jak je pro mého staršího brášku důležitý snowboard? (Ano, je to pro něj celý život. Jeho všechno. Sen a životní smysl.)

Bla bla bla.

Neměl jsem nejmenší tušení, že paní Morrisová ví, co je snowboard. A najednou se zajímá, zda můj bratr bude moc jezdit? No tak ať si jezdí. Se z toho neposeru! Jasně, nejspíš předpokládala, že už to dávno vím, ale… Žádné ale, prostě mi to neměla říkat. Tečka.

Nechtěl jsem to vědět. Na rozdíl od celého světa, který by chtěl vědět všechno, každý posraný detail. Nezajímalo mě to. Stejně jako mě nezajímá, jak na tom je, jak se cítí, jestli z toho má radost, anebo má strach.

NIC Z TOHO JÁ VĚDĚT NECHTĚL A NECHCI. Už nikdy.

A proč říkala i to ostatní? Proč prostě nemlčela a proč jsem jí já neřekl, ať mlčí? Místo toho jsem tam seděl s vykulenýma očima jako idiot a nechal ji, aby se rozvykládala, jak s ním vlastně ještě nedávno telefonovala a jak zněl mile a ochotně.

Já přece věděl, že s ní Erik mluvil. Řekl mi to, ale taky tvrdil, že po něm jen vzkázala, abych jí odepsal na pitomý mail, a to je všechno. TO JE VŠECHNO. Jenže Erik patologický neřešitel Peterson lhal. Lhal, protože paní Morrisová mu řekla o vysoké. Řekla mu, že mě přijali, řekla mu, že… Neměla na to právo a já se tak strašně zlobím, protože teď už to všechno dává smysl.

Erik je idiot. Tak strašně velký idiot, až mě to překvapuje.

Kdyby byl upřímný, kdyby si o tom se mnou promluvil, nemuselo by to dopadnou tak, že mi docela brutálním způsobem zlomí srdce a nechá mě v tom solidně vymáchat.

Za slovem brutální si stojím! A nehodlám z něj slevit.

Věděl jsem, že za tím rozchodem něco je. A i Erik věděl, že to vím, jen jsem asi myslel, že je v tom něco trochu víc sobeckého. Ovšem Erik je přece dokonalost sama, nejhodnější člověk na světě, takže samozřejmě, že tohle všechno udělal jenom proto, abych nastoupil na školu. Což je od něj tak obětavé a pozorné a ohleduplné a samá pozitiva, ale ve skutečnosti je to jen naprosto STUPIDNÍ.

Nechtěl jsem odejít. Nechtěl. Nechtěl. Nechtěl. A tečka.

Mohl jsem to přece zkusit za rok. Mohl jsem si najít jiný sen. Mohl jsem si promyslet, co vlastně chci dělat, jestli je vysoká vážně to pravé, ale hlavně – a tohle by si měl Erik nechat vytetovat na čelo, aby to viděl v zrcadle, pokaždé, když se na sebe koukne, aby se mu to řádně vrylo do mozku – mělo to být moje rozhodnutí!

MOJE!

Ne jeho. Ne Arneho. Ne mámy.

Moje.

Jenže Erik myslí, vždycky to tak bylo, že se všechno točí kolem něj, že může rozhodovat o čemkoli, protože dovede najet na skokánek s prknem na nohách a nehodit držku. Ale taková novinka… Jenom proto, že za to dostává medaile, jenom proto, že mu lidí říkají, jak je nejlepší a skvělý a úžasný a inspirativní, nic z toho ho neopravňuje, aby rozhodoval o mém životě.

Tak strašně se na něj zlobím, že skoro ani nedokážu jasně myslet.

A taky se zlobím na paní Morrisovou, že mi tohle všechno řekla, protože co s tím mám teď asi tak dělat? Teda kromě toho, že na to můžu nerušeně od rána do večera myslet a pořádně se v tom vyráchat.

Erik může dál jezdit. Má co chtěl. O to mu přece vždycky šlo, ne? Aby ztráta sluchu neovlivnila jeho svaté jezdění. No tak sláva, nestalo se to. A evidentně mě ani nepotřebuje, vzhledem k tomu, jak surově mě poslal pryč. A jestli teď kouká smutně z okna, jestli se trápí, jestli mu je líto, že to takhle dopadlo, tak je mi to jedno.

Nezájem.

V září nastupuju na univerzitu. Dostal jsem plné stipendium. Mám práci. Všechno jsem si zařídil. Nějak jsem se dal dohromady, i když mi bylo příšerně, i když jsem zažil takové peklo, že bych to nikomu nepřál. Tak co čeká, že udělám? Že zjistím, že mě nechal jít, aby mi dal příležitost splnit si sen a já mu všechno odpustím, prohlásím ho za svatého a všechno bude v pořádku?

Tohle přece…

Třeba mu vůbec nechybím. Třeba je šťastný, protože může jezdit a nic jiného nepovažuje za důležité. Třeba vůbec není tak skvělý. Třeba vážně chtěl, abych odjel, aby se lépe mohl soustředit sám na sebe. Třeba je to všechno úplně jedno a já bych ho měl jednoduše nechat být. Nemyslet na něj, protože tím nic nezměním.

Nevrátím se do NIKDE. Jakmile jsem nasedl do letadla, věděl jsem, že je to definitivní. A on to věděl taky, takže prostě… Mám pocit, že teď, když znám pravdu, tak se ode mě očekává, že se vrátím, všeho se pro něj vzdám a budeme zase v pohodě. Konec příběhu, sláva, byli šťastní až do smrti.

Jenže to zašlo příliš daleko. Bez ohledu na to, jak moc bych si to přál vrátit, bez ohledu na to, jak moc chci být s ním, bez ohledu na to, jak moc ho miluju, bez ohledu na všechny logické i nelogické argumenty. Bez ohledu na celý svět, vesmír a alternativní reality.

Nemůžeme se vrátit do chvíle, kdy jsme stáli vedle sebe a říkali si, jak pro sebe uděláme všechno, jak nezáleží na tom, co bude, protože my zůstaneme spolu. Tím, co udělal, tohle všechno zničil a já mám zlomené srdce a nehodlám být kvůli tomu milejší nebo hodnější. A už vůbec ne chápavější.

Možná jsem idiot, když jsem přece jen věřil ve šťastný konec.

Ale co je šťastný konec? My dva spolu, nebo to, že si každý plníme svůj sen?

Asi to tak vážně mělo být. Třeba bych byl do konce prázdnin naštvaný a otrávený a mezi námi by to začalo kvůli tomu skřípat. Nakonec bychom se rozhádali, rozešli a já bych tak jako tak odjel, akorát bych nemohl nastoupit na vysokou, takže bych od rána do večera pracoval a všechno by šlo do kopru.

Jo.

Takhle by to určitě bylo.

Koho zajímá, že s tím v hloubi duše prostě nemůžu souhlasit, protože cítím, že mezi mnou a Erikem to bylo něco víc než jen obyčejné vzplanutí? Třeba to takhle ale cítí úplně každý člověk, když se zamiluje. A já se tomu jednou budu smát, až to zažiju znovu. Tomu pocitu, že je to jedinečné, protože nebude. A nakonec na celý rok v NIKDE budu vzpomínat s láskou a porozuměním.

No jasně.

Zlomí mi srdce a já mu budu ještě vděčnej, ne?

Tak aby bylo jasno, nejsem Erikovi vděčnej. Jasně, chápu, proč to udělal. Věděl, že kdyby mi všechno řekl, tak, jak to je, nikdy by mě nepřesvědčil, abych odjel, takže nejspíš jednal logický, pokud věřil, že tam s ním nebudu moct být šťastný. Ale kdo v takové situaci myslí logicky?

Erik, evidentně. Jeho svět je teď beztak zase v rovnováze a není tam žádnej Kasper, který by mu pohnul s tužkou, aby ho vychýlil. Není žádný Kasper, který by ho odváděl od tréninku. Není tam nikdo, kdo by ho štval. Mluvil na něj při tréninku. Jedl jeho jídlo. Budil ho uprostřed noci líbáním na krk. Není tam nikdo, tak doufám, že si to náležité užívá, tu svoji slavnou a posvátnou samotu!

Nenávidím ho za to, že myslel, jak jedná správně. A že nenapíše. Ani jednu větu, jedno písmeno. Nic. Každý den přidává něco na instagram, ale zároveň není schopný otevřít messenger a zeptat se, jak mi je. Jestli mám kde bydlet, jestli mám práci, jestli jsem se na tu školu vůbec dostal, když už mě kvůli tomu poslal do prdele.

Absolutně mě nezajímá, jak je na tom se sluchem. Absolutně mě nezajímá nic, co se ho týká.

Hlavně, že bude zase jezdit, že ano. O ničem jiném to není a nikdy nebylo.

A já nastupuju na vysokou.

Všechno je, jak má být.

Tolik jsem se snažil a dostal jsem se tak daleko, ale nakonec na tom vůbec nezáleží.

Linkin Park mám fakt rád. Ví toho hodně o životě.

Autor: Klára Pospíšilová


* Líbil se vám deníkový zápis? Můžete nás podpořit přes PAYPAL, komentářem, anebo tím, že budete i nadále číst.

6 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
Káča
25. 4. 2021 15:47

To je dobře, že ví celou pravdu. Teď to jen vydejchat. Erik to myslel dobře.

Kluci, uvidíte se vy dva ještě někdy? Modlící smajlík…

Voldy
25. 4. 2021 19:00

Ach Kaspere… konečně se Tvé oči otevřely a tys pochopil. Až odejde prvotní hněv, rozhořčení a šok, pohlédneš i na detaily. Teď jsi již dost silný na to, abys to přijal. Ten rok v NIKDE tě změnil, k lepšímu. Jsi nyní dospělejší. Později Ti jistě dojde i fakt, že Erik NEZAJÍMÁ MĚ Peterson nezlomil srdce jen tobě, ale i sobě. Dokážeš to unést?
🖤🖤🖤🖤🖤🖤🖤🖤🖤

Karin
26. 4. 2021 9:38

Kasper si to srovnal v hlavě a může jít dál.