KASPERŮV SEDMÝ ZÁPIS

PONDĚLÍ

Nemluvím s ním. A už ani nebudu.

ZRÁDCE.

Bylo to nejdůležitější pravidlo! NEDONÁŠET MATCE. Na tom se přece nedá nic pokazit! A co udělal?

Všechno je to moje vina. Jak jsem mohl myslet, že je na mojí straně? Co mě to napadlo? Je stejný jako oni. Erik dokonalý syn a zrádce v jednom Peterson.

Tohle mu NIKDY neodpustím.

Odešel jsem do školy dřív, abych nemusel sledovat ten jeho nezúčastněný výraz, jak si chystá snídani a pak pomalu, klidně, doslova bez jakékoliv známky energie žvýká a přitom se tváří, že o nic nejde, vlastně jsem jen šílená drama queen, co by mu měla – stejně jako ostatní – líbat zadek a lézt na nohy… teda líbat nohy a lézt do zadku, jsem chtěl napsat, ale s tím ať rozhodně nepočítá, protože – teď jsem se v tom trochu ztratil – nejsem jako ostatní.

Prostě mě sere, nemůžu se na něj dívat a odešel jsem do školy dřív. Což teda znamenalo, že jsem musel čekat na autobusové zastávce v obrovské závěji, protože celý víkend sněžilo. Boty jsem měl za chvíli mokré a studily mě prsty, ale nakonec jsem vyšlapal docela solidní cestičku, kterou jsem chodil pořád dokola, tak jsem se i trochu zahřál.

Prostě to šlo. Pořád lepší, než být doma s ním.

A když jsem v pět hodin došel domů, unavený, znechucený a otrávený, byl jsem dokonce ochotný mu odpustit, protože…

Ten den byl vážně dlouhý.

Mluvil jsem s Elnou. Měla čepici s bambulí a pod tím ještě čelenku. Když jsem jí řekl, že to nedává smysl, odpověděla, že já nedávám smysl, protože chodit v takovém počasí bez čepice je šílenství a kapuce prý nestačí, ale že se nediví, protože konec konců já šílenec přece jsem. Jinak bych v sobotu dopoledne neodcházel z domu, obzvlášť když se blížila vánice.

O té já nevěděl. Brožurka s příznačným názvem Vánice je vlastně jediná, kterou jsem nedostal.

Že sněžilo, je bezvadný argument, když tu sněží furt.

Ale fajn, je pravda, že jsem možná trochu přecenil svoje schopnosti a cesta do města nebyla tak úplně dobrý nápad. Pořád to není dostatečný důvod bonzovat mojí matce, ale aspoň to je nějaký důvod. Výmluva. Já bych na ni přistoupil.

Jenže Erik je prostě sráč.

Byl jsem ochotný mu odpustit, ale on se mezitím rozhodne porušit další naše pravidlo a nedonést mi křupky. A tím to DEFINITIVNĚ posral a já s ním končím. Končím, končím, končím.

Pitomec jeden zabejčenej.

Mohli jsme být kámoši. Nějak překonat fakt, že mi bodl dýku do srdce, ale jestli mi chce dokázat, že má nade mnou navrch, fajn. V pohodě. Přizpůsobím se.

Upřímně na křupky seru. Jde o princip.

A to on moc dobře ví.

ÚTERÝ

Jorge se chce rozejít s přítelkyní. Tohle mi řekl na záchodě o velké přestávce, když jsme kouřili z okna. Je to přesně ten typ kluka, co se nechá přemluvit ke každé špatnosti, přestože si všichni myslí, jak je perfektní. První den ve škole vypadal, že mi bude chtít dát kvůli vlasům přes držku, ale já to s takovými týpky docela umím, takže jsme kámoši.

A taky se ptal, jestli jsem někdy viděl Erika jezdit. Jako by šlo o něco smrtelně důležitého, bez čeho nemůžu žít a dýchat a chodit na tuhle školu, kde ho každý obdivuje. Což je zvláštní, protože jsem bez toho žil sedmnáct let a neměl jsem pocit, že bych umíral z nedostatku informací o Erikovi bez něj nemůžu asi správně fungovat Petersonovi. 

Ne, všechno bylo naprosto v pořádku.

Ale viděl jsem ten jeho pád. Ten jeho pád je skoro jako člen rodiny. Žije s námi v NIKDE, je neustále přítomný, ale nemáme ho moc rádi a mluvíme o něm jen za jeho zády. Nikdo mu neumí říct do očí, aby konečně vypadl.

Že Erik spadl, že to bylo při nějakém závodě, že to bylo v přímém přenosu, že zůstal ležet na sjezdovce, nehýbal se, že k němu přiběhli doktoři a teprve pak se kamera odvrátila a za chvíli ho nakládali do vrtulníku, že to bylo opravdu vážné… To mi řekla máma ještě předtím, než jsme se přestěhovali.

Tenhle rok pak stejný závod vyhrál.

A stejně, když jsem zadal do vyhledávače Erikovo jméno, jako první odkaz vyjel ten jeho pád.

Na nic další jsem neklikal.

Podle Jorgeho je Erik vážně super třída. Nejlepší. Bezkonkurenční.

Potom jsem se Jorgeho ptal, jak často si nad mým bráchou honí a že už chápu, proč se chce rozejít s přítelkyní. Prý jsem blbec, ale stejně mu to nezabránilo, aby mi pak neposlal několik Erikových videí. Abych si dle jeho slov rozšířil obzory, to mi může jen prospět.

V jednom záběru udělá Erik ve vzduchu salto a zrovna když je hlavou dolů, objeví se za ním helikoptéra.

Hm.

To, že umí být cool, nic nemění. Že dobře jezdí na prkně, že má možná i miliony fanoušků, že je v něčem absolutně nejlepší…

Pro mě existují dva Erikové. Jeden je na svahu. Má prkno, které obvykle visí v garáži, známou bundu a oteplovačky, ale jinak by pod helmou mohl být kdokoliv. Klidně i kluk, co vypadá přesně jako můj brácha, jezdí až směšně dobře a svět o něm mluví jako o nejlepším. Jenže toho já neznám. Nikdy jsem ho nepotkal a zatím o to ani nemám zájem.

Pro mě je Erik někdo, kdo je tichý, klidný, neumí uvařit nic, co by mělo nějakou chuť, pořád nechápe, k čemu slouží balzám, občas řekne něco děsně necitlivého a v jednom okamžiku dělá, že je můj velký kámoš a v další zavolá mámě.

Tohle je Erik, kterého znám. A je jedno, jestli umí všechny ty triky, jestli je fakt tak dobrej, jestli vyhraje tisíce dalších cen. Žádná z nich mi totiž nepřinese křupky. Žádná z nich nepojede se mnou autobusem, nechytne mě za ruku a nebude mlet nesmyslné historky o sněhu a Eskymácích, aby mi nebylo tak špatně. Žádná z nich pro mě nebude důležitá. Nikdy.

Takže Erik je možná superstar, ale mezi námi to nic nezmění.

Zlobím se na něj, protože chci, aby to bylo zase jako dřív, ale on prostě nepřijde. Neudělá nic, co by značilo, že má zájem.

Vlastně to nechápu. Proč teda matce volal, když tak strašně touží být sám? Mohl mít celý barák jen pro sebe, sedět bez výrazu na sedačce a hledět zbožně z okna na hory a sníh a rampouchy a pak ještě bezvýrazněji posilovat v tělocvičně.

Třeba se o mě fakt bál.

Nevím.

Nic nevím a nemůžu si s ním o tom ani promluvit, protože nechci, aby měl dojem, že za ním jen tak přilezu. Nepřilezu. Ne. Prostě ne. Ani náhodou. Zapomeň, Eriku.

Navíc zase nepřinesl křupky. Už druhý den za sebou.

Jde o princip.

Takže jsem se zavřel v pokoji a poslouchám hudbu.

Venku sice sněží, ale oproti tomu, na co jsem tady zvyklý, těch pár vloček skoro nevnímám. Pár jsem jich chytil do dlaně, ale roztály dřív, než jsem si je stihl prohlídnout.

Začínám mít pocit, že budu potřebovat nový koníček. Hraní na klavír a masturbace nejspíš nestačí.

STŘEDA

Na kuchyňské lince leží křupky. Je to vlastně první věc, kterou jsem uviděl, když jsem přišel domů.

Erik není doma. Má pryč boty i bundu a u křupek není žádný vzkaz. Jsou pro mě, to je jasné, protože on takové věci nejí. Ale proč tak najednou? Je to dárek na usmířenou? Mám je brát jako omluvu? Nebo mě naopak schválně provokuje a snaží se mi dokázat, že je nepředvídatelný a určuje, který den je mít můžu a který ne?

Pro jistotu jsem zkontroloval posilovnu a byl jsem i u něj v pokoji, ale navzdory rozpisu tréninků, podle kterého má být teď doma, tady není. NENÍ.

Neštve mě to. Stejně s ním nemluvím. Proč by mi ale jen tak nosil křupky, nechával je na lince a pak…

Možná nad tím moc přemýšlím a všechno zbytečně hrotím.

Měl jsem je tam nechat ležet, ať si je strčí třeba do prdele, nebo s nimi sám přijde a řekne, co má na srdci, jenže jsem je už snědl. Společně s žitnými plackami, dýňovou pomazánkou, ovesnou sušenkou, mrkví a slunečnicovými semínky.

Když má člověk depku, tak tady se z ní fakt nevyžere.

U Grey´s anatomy jsem teď na konci čtvrté série.

Všechny noty mám roztříděné a seřazené podle abecedy.

Hrál jsem dvě a půl hodiny na klavír, než mi začala být zima, tak jsem navýšil termostat na dvacet devět stupňů a osprchoval se vařící vodou.

Koukal jsem na porno a dvakrát se udělal, takže jsem termostat stáhl na dvacet šest stupňů a s tím vyčerpal veškerou zábavu. Všechno ostatní pak bylo nesmyslně otravné a nudné.

Mohl jsem začít sledovat pátou sérii, mohl jsem na nějakém internetovém bazaru koupit housle, mohl jsem si vyhonit potřetí a znovu prohledat kuchyň a hledat cokoliv, co by se dalo sníst. Mohl jsem sledovat stovky videí na youtube o roztomilých kočičkách a psát kamarádům, třeba i klidně další hodiny a hodiny hrát, ale… prostě se mi nechtělo.

Ležel jsem v posteli, hleděl přitom do zdi, a když jsem večer slyšel, jak Erik došel domů, neměl jsem sílu za ním jít a mluvit s ním. 

Teď už asi spí.

ČTVRTEK

Trochu jsem zaspal a nestihl jsem odejít do školy dřív a vychodit cestičku v závějích, takže jsem potkal Erika v kuchyni. Zrovna krájel banán na kolečka, házel je do mixéru a já vážně čekal, že něco řekne. Cokoli. Ale jeho uražená ješitnost, arogance, ignorace, nebo směsice všeho, mu to nedovolila a jen tam stál a mlčel.

Docela klidně jsem uvařil čaj, nalil ho do termosky a odešel na autobus.

V jedné větě to zní skoro nezajímavě, ale ono docela trvá, než se voda v konvici převaří. Minutu, možná dvě a já se musel kousat, doslova KOUSAT do jazyka, abych něco nepoznamenal, protože v ten okamžik se mi hlavou prohnalo tolik myšlenek!

Třeba… Milý Eriku, víš o tom, že jsem o tři měsíce mladší, tím pádem seš velký brácha, a tím pádem bys už měl mít rozum, a tím pádem čekám tvoji omluvu?

Stačilo říct omlouvám se. Stačilo říct, že už to neudělá. Že je blb. Vlastně existuje tolik vět, které bych přijal.

Přestaň se tvářit nezaujatě, přestaň se tvářit jako leklá ryba, přestaň se tvářit… PŘESTAŇ SE TVÁŘIT.

A přestaňte kupovat jen bylinkové čaje. Kdo má furt pít nějakou posranou třezalku nebo kontryhel? Co je na obyčejné švestce nebo malině špatně?

Ale když už, tak raději třezalku. Kontryhel chutná hořce.

Proč bych zrovna já měl být ten, kdo promluví jako první?

Yngve pro změnu přišel s radou, že mám ukázat vyspělost a pokusit se s bratrem navázat vztah, protože rodina je v životě to nejdůležitější. Na poznámku, že Erik de facto není moje rodina a znám ho teprve čtrnáct dní, odpověděl, že on taky moc nemusí bratra svojí ženy, ale vždycky se k němu chová, jak nejlíp umí.

A hrozně se smál, když jsem poznamenal, že bych měl nejspíš začít řídit autobus, protože se pak z člověka stává zenový mistr.

V zatáčce jedenáct se mi ale zhoupl žaludek a zbytek cesty jsem ležel na dvousedačce se zavřenýma očima, zhluboka oddechoval a autobusová kariéra šla do háje.

Ale do háje šlo poslední dobou přece všechno, tak mě to ani tak nevzalo.

Odpoledne jsem pak měl hudební kroužek. Učitelka chtěla, abych si poslechl, jak spolužáci zpívají. Rozdělil jsem je podle hlasů, a ačkoliv nám chybí výrazný ženský soprán a u můžu zase pořádný bas, nakonec… Nezpívají tak špatně.

Někteří dokonce dokáží chytit tóninu, což dnešek nejspíš zachránilo. Nebo možná ne přímo zachránilo, ale rozhodně to trochu pomohlo. Ostatně hudba vždycky pomáhá. I když se někdy zdá, že už to dál nepůjde.

V den, kdy od nás otec definitivně odešel, jsem taky přežil jen díky hudbě.

Celou noc jsem proseděl v pokoji na zemi a poslouchal všechna Eminemova alba. Od vůbec prvního Infinite až po zatím úplně poslední Music to Be Murder By. Některé písně jsem přeskakoval. Vlastně ani nejsem velký fanoušek, ale většina jeho skladeb ve mně vyvolává zlost a to jsem tu noc strašně moc potřeboval.

A pak je tu samozřejmě píseň Sign for the moment.

Dítě s odbarvenými vlasy. Se sluchátky na uších. Co ho jeho otec opustil.

Brečel jsem, ale bylo mi čtrnáct a měl jsem dojem, že být bez otce je k nepřežití.

Chtěl jsem, aby se vrátil a zároveň jsem doufal, že už ho nikdy neuvidím, protože důvod, proč nás s mámou opustil, byl tak ubohý.

Pořád je.

Naposledy jsem s ním mluvil na narozeniny, kdy mi popřál a pak mi oznámil, že pokud se nechci stěhovat s matkou, zaplatí mi vojenskou školu.

Všechno nejlepší, Kaspere.

Mám depku.

Erik dneska po tréninku vypadal unaveně. Teď je zavřený u sebe v pokoji a pravděpodobně spí.

Zítra je pátek, což znamená, že se mnou pojede do školy. Nevím, co od toho čekat, ale jsem příliš unavený, než abych nad tím přemýšlel.

PÁTEK

Začínám mít dojem, tušení, pocit, že tady někdo uklízí. Vlastně… Všiml jsem si toho už v předtím, ale tak nějak jsem myslel, že se mi to jen zdálo. Dneska jsem si ovšem naprosto jistý, že jsem neskládal učebnice do komínku, nedával mikinu na věšák, neskládal laky do řady a hlavně nestlal postel.

A přesto…

No tak ano, logicky je nepravděpodobné, že by tak velký dům uklízel… No kdo vlastně? Arne těžko, protože většinu času tráví ve středisku a představa, že by mi Erik ještě před tréninkem stlal postel a skládal prádlo, je docela směšná.

Erik uklízecí četa Peterson.

Haha.

Taky mě na tohle mohl někdo upozornit. A ne, že jednou přijdu domů a najdu svůj pokoj vzhůru nohama. Nebo spíš obráceně. Najdu ho stát na nohách, takže ne ve stavu, v jakém jsem ho zanechal. Což je na hovno a frustrující. Jako bych nic, absolutně nic, nemohl mít v tomhle domě pod kontrolou.

Navíc nenávidím, když mi někdo sahá na noty. 

Nalepil jsem si na dveře cedulku ZÁKAZ UKLÍZENÍ! NEVSTUPOVAT. A jestli to nepomůže, počkám na další sněhovou vánici a odejdu do nejbližší závěje. Chcípnout.

Jo a další novinka. Erik je sráč.

Nejdřív jsem na něj, jako idiot, čekal ráno v kuchyni. Měl jsem docela dobrou náladu. V klidu jsem upíjel třezalkový čaj a prohlížel fotky na instagramu, než mi docvaklo, že je docela dost hodin a on nikde. A že v předsíni nemá boty a bundu a tu trapnou čepici s bambulí.

A přesto všechno jsem naivně doufal, že ho najdu na zastávce, jak v kruhu pochoduje a vyšlapává cestičku. To by mě nesmírně pobavilo, usmál bych se a pak bych do něj strčil, řekl mu, že je trochu šulin, ale odpouštím mu. Jenže Erik je velká hvězda. Může všechno. Třeba nejít do školy.

 A jestli se mě ještě někdo ve škole někdy zeptá, kde mám bráchu, pošlu ho do prdele, i když to bude učitel dějepisu, který měl s Erikem domluvený test.

Erik není můj bratr. V podstatě ho ani neznám.

Takže jsem učiteli řekl to jediné, co o Erikovi vím. Že na něj není spolehnutí.

A je mi jedno, jak dokonalý je. Jak moc kolem něj všichni chodí po špičkách a serou mu do huby jeden kompliment za druhým. Že jsem slíbil, že nebudu třískat dveřmi.

Když jsem ho potkal doma, potřeboval jsem s nimi třísknout.

Pustit hudbu a nemyslet na něj, protože poslední dobou mám pocit, že se všechno točí kolem něj. Celý můj život. Jsem jím posedlý, nebo závislý, nebo obojí, protože nevím, která varianta je horší a potupnější.

Jenže si nemůžu pomoct. Erik je jak… Je tady! A já vím, že by to nemělo stačit, ale já tak strašně moc chci s někým mluvit a mít pocit, že…

Kuuurvaaaa.

Musím se trochu uklidnit. Začíná mi z toho všeho slušně hrabat.

SOBOTA

Přestaly mě bolet záda, a to jsem s nimi měl problémy vždycky. Navíc, dneska v noci jsem spal jako zabitý. Nevzbudil mě hlasitý vítr, nebo praskání trámu, nic. A ráno mi… Bylo dobře. Což je po tom všem dost zvláštní říct, protože jsem se už docela dávno rozhodl, že to tady budu nenávidět.

A nejsem si teď jistý, jestli je v pořádku, když mi tu jedna věc připadá přece jen o něco lepší.

Je to jen matrace. Docela klidně bych dokázal znovu usínat na staré, proleželé a trochu skřípající posteli. A dokonce bych klidně každé ráno vstával s pocitem, že se nikdy pořádně nenarovnám. Ale mám futon. A po dvou týdnech uznávám, že není tak hrozný. Spí se na něm dobře. Tečka.

A mám vlastně i dobrou náladu.

Nebo aspoň náladu.

Je sobota, jsem v baráku zase úplně sám, protože Erik odjel na trénink a podle rozpisu přijede až večer, nemám v podstatě nic moc na práci a všichni mí kamarádi jsou příšerně daleko. Mohl bych mít z toho všeho super depku. Nadopovat se antidepresivy. Celý víkend proležet v posteli a poslouchat přitom Enyu.

Ale to já neudělám.

Je to na hovno, přiznávám, ale nebudu se hroutit. NEBUDU. NIKDY. ANI MĚ NENAPADNE.

V ledničce jsem našel kokosový jogurt bez cukru aka bez chuti, nakrájel do něj všechny bio jahody, což bylo hodně jahod a problém chuti tím elegantně vyřešil.

Počasí mělo dneska nejspíš dobrou náladu, takže fungoval net a já mohl docela klidně začít s další řadou Grey´s anatomy. A stejně klidně si pak v obyváku na sedačce vyhonit.

Nikomu to nevadilo, ptal jsem se.

Taky nikomu nevadilo, že jsem dojedl všechny energetické tyčinky a skoro hodinu strávil v posilovně a skákal na Erikově speciální trampolíně.

Nevím, co je na ní tak speciální. Je to prostě jen velká trampolína, ale Arne o ni mlel skoro hodinu, když vysvětloval, že Erik má všestranný trénink a všestrannou péči a všestranný talent.

Taky všestrannou povahu, zdá se.

Ale ta trampolína je super. Bolí mě teď nohy a svaly na zadku.

Musela by být docela legrace se na ní s někým… LÍBAT. Nemyslím jen na to jedno, obzvlášť když se teď o sebe pravidelně starám.

Vlastně… Co jsem přijel, tak na sex skoro vůbec nemyslím. Chybí mi, ale rozhodně ne tolik jako další věci, o které jsem přišel. Kdybych jel do města, raději bych celou noc tancoval na parketu a zpíval a mluvil s lidmi, než s někým strávil noc v posteli.

Zatím. Nemůžu říct, co bude za týden. Nebo za deset měsíců.

Ale jen proto, že teď nemám o nikoho zájem, neznamená to, že nemusím vypadat dobře.

Takže jsem se rozhodl udělat takový menší, nebo možná větší, beauty den.

A jestli jsem to přehnal?

Vytrhal jsem si obočí, nanesl pleťovou masku, na oči položil kolečka okurky, vypil dva litry vody s citrónem, udělal si manikúru a místo obvyklého bílého laku vybral perleťový, a nakonec jsem dobarvil kořínky vlasů, protože se mi začínaly dělat odrosty.

Přehnal jsem to ve velkém.

Ale jsem buzna. Můžu si to dovolit.

Když už jsme u těch vlasů, růžová je docela nuda. Navíc to ani není moje barva. Vybral jsem ji jenom proto, že mě máma „poprosila“, abych byl míň gay a já ji chtěl vyhovět. Svůj point jsem dokázal, ale teď už růžová ztratila význam.

Předtím jsem měl kaštanově hnědou, ale do té se mi nechce vracet. Možná bych mohl zkusit další divokou barvu, něco, co by mámu opět potěšilo.

Zelenou?

Fialovou?

Jsem si docela jistý, že mi by slušely obě. A máma by vypadala nakrknutě taky v obou případech. Tak jako tak bych vyhrál.

NEDĚLE

Uhýbá pohledem, když ho přichytím, jak na mě zírá.

Sedí na sedačce, na místě, kde jsem si to včera docela dobře užíval a předstírá, že se učí. Což je důvod, proč sedím u jídelního stolu. Mám na něj dobrý výhled.

Pořád spolu nemluvíme. Hlavně taky proto, že se pořád odmítá omluvit.

Dopoledne strávil v posilovně, ale když mě vyzval k tichému očnímu souboji, nemohl jsem odolat. V jedné věci má nade mnou ovšem velkou výhodu. Není to zrovna komunikativní typ a mlčet je pro něj přirozenost, takže jsem to hlavně já, kdo má milion věcí na srdci a musí je v sobě udržet.

Erik nejspíš všechny emoce a slova vkládá do těch pohledů, ale kdoví, co znamenají.

Absolutně na něm nepoznám, jestli ho přivádím k šílenství, nebo chce, aby mezi námi bylo všechno jako dřív. Jestli má dobrou náladu, nebo špatnou. Jestli zuří, že jsem mu snědl energetické tyčinky a vyhodil kopřivový šampón, aby musel použít jeden z mých. A jestli ho nakrklo, že jsem na olivový pro vysušené vlasy nalepil štítek tenhle.

Teď uhnul pohledem. Já na druhou stranu na něj čumím schválně a čekám, jak bude reagovat.

Překvapivě nereaguje nijak.

Je to trochu frustrující.

Piju třezalkový čaj, což je možná důvod, proč jsem poslední dobou klidnější. Na netu jsem našel, že třezalka má uklidňují účinky. Beztak je to spiknutí. Nechali mě tu samotného s uklidňujícím čajem a čekali, až zabere. A kontryhel zase upravuje menstruaci a zmírňuje premenstruační syndrom. Nevím, co se snažili naznačit tímhle, ale jsem nadopovanej třezalkou, tak je mi to asi jedno.

Díky termostatu, který pořád přenastavuju na dvacet osm stupňů, můžu po domě chodit bosky. Žádné pitomé sibiřky, i když venku sněží.

V dubnu. Což mi nepřipadá úplně normální, ale budiž.

Mimochodem máma se tento týden ukázala doma jen jednou a to, aby vyzvedla nějaké papíry pro Arneho.

Už mu dělá sekretářku.

No tak hlavně, že je spokojená.

Teď Erikovi spadla propiska. Ha, možná není tak perfektní, jak všichni myslí. Vždyť ani neudrží pero v ruce. Neschopný. Nemotorný. Nešikovný. Neohrabaný. Ne-eee. Už mě ani nebaví ho urážet, obzvlášť když nic z toho neslyší a já nemůžu sledovat, jak se jeho neutrální výraz mezi mými posměšky vůbec nemění.

Erik neutrální výraz Peterson.

Který jen tak mimochodem má na instagramu půl milionů fanoušků a asi před hodinou přidal fotku ze svahu. Takže k tomu všemu je to ještě lhář, protože tady sedíme jako dva idioti už víc jak hodinu a on za tu dobu nevzal mobil ani jednou do ruky.

Takhle lhát fanouškům.

A bráchovi.

Řekl přece, že mě má rád. A pak mě prostě jen tak podrazil.

Začínám mít dojem, že jsem se brutálně zmýlil. Nakonec asi nezešílím z matky. Ani z NIKDE a cesty autobusem a sněhu a debilních brožurek. Ne. Zešílím z něj.

Zešílím z Erika Petersona.

Autor: Klára Pospíšilová


* Líbil se vám deníkový zápis? Můžete nás podpořit přes PAYPAL, komentářem, anebo tím, že budete i nadále číst.

7 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
Květa
19. 1. 2021 21:23

Tohle byla perfektní dlouhá kapitola. ❤
Ten hudební podkres je prostě skvělej.
Musím se přiznat, že jsem sama z Erika zmatená.
Jo a ta spojitost s vlasy… došlo mi to až teď, ale nevadí, došlo!😅

Karolína
20. 1. 2021 16:47

Tahle kapitola byla skvělá.
Hah baví mě Erikova prostřední jména co mu dává Kasper 😄

Kasper má můj obdiv tyden bezeslov to je výkon, to bych nedala 😄 Eriku prolom to už, nebo Kasper pukne 😄 Jsem tak zvědavá, proč za ním Erik nepřišel, nebo nezkusil nějaký pozdrav…

Miluju trezalkovy čaj, ten si Kaspere nech ❤️

Karolína
22. 1. 2021 23:49
Reply to  szabi

Evi a Klárko, moc dekuju za to jak odpovídáte na kazdy můj bláznivý komentář 🤗

Vypadá to, že si zvyká rychleji než by chtěl, ale chápu ho. Kdyby mě někdo dopoval jen ovocnými, snila bych o svých bylinkovych 😀

MaCecha
20. 1. 2021 20:40

Jak jsem tedy spíš nehynoucí fanda Erika, tady mi i pro Kaspera srdce trochen zjihlo… ale věřím, že v Erikovi to bublá, ale nenechá se, je to chlapík! Kasper se musí zamyslet i nad druhou stranou pohledu (tím neříkám ji pochopit :D).

Ale hlavně – holky! Aspoň takto dlouhé kapitoly bych si představovala pokaždé. Možná i za cenu trápení Kaspera (nj, to zas ze mě mluví fanda Erika :D)