KASPERŮV SEDMNÁCTÝ ZÁPIS

Oukej! FAJN.

DeM atlaS mi to v Bad Loves Company vysvětlil naprosto jasně. Erik sice někdy na začátku říkal, že poslouchá rap, ale obecně mě nikdy nenapadlo, že ho fakt poslouchá. Teď mu to tam ovšem řve tak hlasitě, že buď zase na chvíli ztratil sluch, nebo hodlá přehlušit všechny svoje myšlenky (a nejspíš i moje, když už jsme u toho).

Nebudu říkat, že mě tím výběrem trochu překvapil, protože… no, tak ano, možná jsem zrovna tohoto interpreta neznal, ale to neznamená…. Neznamená to nic. Taky nemůžu vědět všechno, navíc crooning rap není úplně můj styl. Hodně se podobá jazzu, který sice mám rád, ale ne vždy. Je to přesně ten typ hudby, na který prostě člověk musí mít náladu. A tu teď nemám. Obzvlášť, když se v té písničce zpívá, že měl sen, ve kterém jsem byl jeho.

Jakože asi ne já konkrétně, ale vzhledem k tomu, že to poslouchá Erik…

Zachytil jsem pak ještě pár veršů a není to zrovna pozitivní text, takže chápu, co se mi pan velký Peterson snaží vysvětlit. A nejen tou písní. Třeba i tím, že je neustále zavřený u sebe v pokoji a odmítá se mnou mluvit. Evidentně jsem totiž zavrženíhodná bytost, která přijela do NIKDE, aby otrávila vzduch, zlomila jedno panické srdce a zničila tři životy. A k tomu všemu, ano, kvůli mojí existenci a pobytu v horách začaly docela určitě tát na severním pólu ledovce.

Možná by mě měli zavřít někam, kde neudělám tolik škody. Ačkoliv si nejsem jistý, zda je vojenská škola to pravé. Přece jenom… je plná kluků, takže by se taky mohlo stát, že bych někoho (všechny) homosexuálně nakazil a zemi by napadlo apokalyptické hejno kobylek.

Ale možná, že o to nejde. Možná jsem JEN odporný. Natolik, že někdo jako slavná, všemi obletovaná hvězda nezvládne mým směrem vůbec pohlédnout, jinak by kromě sluchu mohla taky přijít o zrak!!! A TO BY BYLA KATASTROFA.

Jo, asi trochu přeháním, ale ježiši, to už se teď velevážená výsost takhle bude chovat pokaždé? Tvářit se, jako kdyby ho někdo týral a terorizoval? Jako by mu uletěly všechny včely? (Nejspíš se z té deprese daly na hromadný útěk). Jako kdyby chodil po jehlách? Jako by mu zaskočilo v krku jablko? Jako by měl v břiše tarantuli? Jako by poslouchal drnkání na rozladěné housle? Jako by musel jíst brokolici?

Jako by…

Ee.

Já přece vím, že být nešťastně zamilovaný není snadné. Nechci si z něj dělat legraci, to fakt ne, ale zároveň ani nechci, aby kvůli tomu zahodil naše přátelství. Moc nevím, co v takové situaci dělat, jestli za ním jít, mluvit s ním, nebo ho raději nechat, aby měl čas to nějak zpracovat. Upřímně… Nejsem typ, co by něco jen tak nechával. Mám docela pořádný cukání za ním jít a tak dlouho do něj hučet, až by to bylo zase jako dřív, dokonce bych celý výstup mohl hodit na svoji zbrklou povahu, takže by mi ho ani nemohl vyčítat, jelikož přece říkal, že to miluje. Jenže to asi není nejlepší nápad.

Nebo je?

Potřeboval bych to s někým probrat, ale každý, kdo mě zná, zároveň ví, kdo je můj bratr, takže by taky mohl být v zítřejších novinách docela zábavně nezábavný titulek. Dokonce mě i napadlo, že bych napsal do podpůrné skupiny na fb, ale něco podobného tam už někdo řešil (to zní, jako kdyby už někdo řešil, že se do něj Erik zamiloval, haha) a všichni mu tam odpovídali, že dotyčný jen cítí silné pouto k někomu, kdo mu tím vším pomáhá projít a že je to zcela normální.

No jo, tak zamilovat se do bráchy je asi vedlejší příznak učení se znakového jazyka.

Pochybuju, že to s tím souvisí, takže jsem to tam nenapsal. A nenapsal jsem to ani nikomu jinému. Jsem na to sám. Jen já, lupání v trámu a hory.

Dlouhá příjezdová cesta.

Futon.

Klavír.

Vlci a medvědí. (Očekávám, kdy sem kvůli nesnesitelné zimě emigrují tučňáci a já tak jednou vyjdu na zahradu a najdu tam hejno tučňáků, jak klidně chillují a koukají na mě jako na vetřelce. Ale to jako pozor, bydlím tu už pět měsíců, jsem tady prakticky doma, takže hej, tohle těm tučňáků řeknu. Jsem tady doma vy černobílí ptáci, tudíž mě hezky vezmete do party, páč jsem tak zoufalej, že vás beru na post nejlepších kamarádů. Vlastně by to bylo skoro jako v tom filmu, kde měl Jim Carrey tučňáky doma v bytě. Třeba bych o tom mohl napsat knížku a stát se slavným. Jasně, chtěl jsem se v životě věnovat hudbě, skládat skladby pro orchestr, opery, filmovou hudbu, etudy pro klavír a nocturna, ale hej, psát mi evidentně jde, tak proč bych nemohl být spisovatel? Přece jen si už pět měsíců píšu deník a jsem v tom fakt dobrý. Třeba moje schopnost udržet myšlenku je naprosto oslnivá, takže ano… Celou dobu jsem chtěl psát o tučňácích. Určitě.)

FAJN. Zapomněl jsem, co jsem chtěl původně napsat, ale určitě se to týkalo pana perfektního, kolem kterého se točí svět, což kdysi i sám řekl. Taky řekl, že jeho jezdění z kopce mi zaplatilo klavír. To z jeho strany byla obrovská rána pod pás, ale já mu to odpustil, protože Erik je prostě takový. Celý život žije sám, všichni ho obdivují, takže neumí správně komunikovat s lidmi.

#nofilter

Což je vlastně k smíchu, protože Erik na sociálních síti je všechno, jenom ne #nofilter. A přitom je ve skutečnosti o tolik lepší než jen jako nějaká sportovní superstar. Mám rád, když je nervózní, když se červená, protože mluvíme o něčem, co je mimo jeho komfortní zónu. Jako minule, když jsem chtěl vědět, jestli už někdy pil alkohol a on, že jo, a já, že kecá, a on, že nekecá, a já, ať to teda dokáže, a on zčervenal a mávl rukou, ale přitom jsem věděl, jak to je. A on věděl, že já vím. Byl přitom červený jako opálená ředkvička a to bylo fakt roztomilé. Taky mám rád, jak je sebejistý, když jde o sport, ale úplně mimo v tom ostatním. Třeba v učení. Než odjedl na soustředění, ukazoval jsem mu znaky rodiny – otec, matka, bratr, sestra… – a jemu se tak klepaly prsty, až mě to rozesmálo.

Teď zpětně ovšem netuším, jestli za to nemohlo to, že jsem seděl pár centimetrů před ním a furt mu sahal na ruce a opravoval ho. Možná jsem mu jednou nebo dvakrát položil dlaň na stehno. Ano, dobře, to jsem udělal, ale není to moje vina, protože já přece nevěděl, co ke mně cítí.

A vůbec. Erik by se měl léčit, protože to jeho tajnůstkářství je až patologické!

Bylo by mnohem jednodušší, kdybych ho dokázal vypudit z hlavy, prostě na něj nemyslet, ale hrál jsem dneska celé dopoledne na klavír a dělaly mi problém i ty nejsnadnější akordy, které jsem se naučil na první hodině s paní Morrisovou a ona mi v reakci na to řekla, že mám dokonalý sluch a jsem hudební génius. Takže génius ano, ale jen do doby, než jsem potkal jeho excelentní božstvo, pana Erika Petersona, který mě o moji genialitu připravil.

Aha! Takže nejen že jsem já zničil jeho, ale funguje to i obráceně. Možná bych taky mohl příště, až ho potkám, nasadit výraz každou chvíli se rozbrečím, jsem absolutní chudák, nemůžu ani pořádně dýchat, protože mi zlomené srdíčko propíchlo plíci, umírám.

Jestli myslí, že tento výraz nedokážu, je asi magor, protože ho umím od svých čtyř let. Testoval jsem ho na mámě a fungoval perfektně, pokud v blízkosti nebyl otec. Ten byl imunní a učil to i mámu, takže teď je k ničemu, ale Erika by určitě obměkčil.

Když už jsem u té mámy… Představa, že by zjistila tohle všechno, je natolik komická, že bych prasklou plíci možná ani nemusel hrát.

Ano, matko, je to přesně tak. Varovalas mě, abych nechal nevlastního brášku na pokoji, a vidíš, místo toho jsi měla vojenskou školou vyhrožovat jemu, protože to on vyjel po mně. Haha. I snowboardové hvězdy a mistři světa mohou být dle tvých slov úchylní a mít rádi klučičí zadky.

(Ale o to jako nejde. Jde o to, že ten zadek je bráchy a to prostě není dobré.)

S mámou toho máme hodně nevyřešeného a asi to nikdy nebude perfektní, ale do háje, já přece vím, že jsem jí to po rozvodu nedělal snadné, jenže to ona mně taky ne. Bylo mi patnáct, mlátily se mnou hormony a otec odešel se slovy, že buzeranty nemá rád. Čekal jsem, že řekne, jaký je to debil. A ona neřekla nic, takže co myslela, že udělám? Že budu hodný a poslušný syn?

Kdyby zjistila, že mě Erik políbil…

Erik může kdykoliv z mého života zmizet, rozmyslet se, potkat někoho lepšího, dojít k názoru, že jsem pro něj příliš toxický nebo ho prostě a jednoduše přestanu zajímat, ale moje máma bude moje máma navždycky.

Vsadím se, že by řekla, že celý ten polibek byla moje chyba. Že jsem ho vyprovokoval, manipuloval s Erikem, zblbnul, využil… Neposlouchala by, protože od jisté doby nikdy neposlouchá.

No tak fajn. Tenhle deník mi měl pomoct emoce zvládat a místo toho mám teď pořádnou depku.

Kéž bych mohl jít do pokoje naproti, sednout si k Erikovi na postel a napálit mu, že tam má zimu a není normální si v takovém nečase otvírat okno. On by řekl, že je srpen, na což bych reagoval trochu podrážděně, jelikož je na palici bydlet někde, kde je v srpnu v nejhorších horkách usmolených deset stupňů. On by okno zavřel, protože je v tomhle ohledu pozorný. Vždycky byl a nejspíš nikdy nezjistím, zda je prostě takový, nebo mě jen chtěl sbalit. Hm.

Třeba není pozorný ani hovno.

A dost! Musím nad tím vším přestat přemýšlet. Musím přestat přemýšlet nad matkou, a hlavně nad Erikem, protože jinak mi exploduje hlava. Odteď na Erika nebudu myslet. Končím s tím. Smiřuju se s faktem, že se mnou nemluví. Nechám mu čas, aby si to nějak poskládal, aby sám od sebe došel k názoru, že chce jít za mnou a říct mi, jak moc mu chybím a že to byla z jeho strany hloupost, že ten zlomený výraz hází do koše a nasazuje ten obvyklý neutrální, který nevykolejí ani kdejaká moje poznámka.

Ano, to je dobrý plán.

Nechám Erika, aby sám přišel na to, že beze mě nemůže žít.

Sakra.

Nechám Erika, aby sám přišel na to, že jsem JEN jeho bratr.

Jo. Lepší.

A teď vážně… Zdá se mi to, nebo venku začíná sněžit?

Autor: Klára Pospíšilová


* Líbil se vám deníkový zápis? Můžete nás podpořit přes PAYPAL, komentářem, anebo tím, že budete i nadále číst.

12 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
holloway
17. 2. 2021 18:42

Teda Kaspere, přičítat si „zásluhy“ i za tání ledovců… prostě královna všech drama gueens 😀 Jako další mě dost pobavilo intermezzo s tučňáky, vážně to nemůže mít jednoduché s tímhle vším v hlavě. Obdivuju, že i kapitolu, která se týká dost vážného tématu dokážete napsat takhle zábavně. I když Kaspera docela chápu, taky používám humor jako obranu. A nakonec si Kasper dokázal všechno tak racionálně přebrat (ehm, popřít)… zbožňuju ho! Díky za další skvělou kapitolu. PS: a díky za hudební tip, klasický rap mi (stejně jako klasický jazz) přijde až moc komplikovanej, nicméně „odlehčené verze“ si ráda poslechnu a tenhle… Číst vice »

Kateřina
17. 2. 2021 19:53

Zase skvělá kapitola. Kam chodíte na ty nápady? 😀 Odteď když narazím na nějaký článek o tání ledovců tak si vždycky vzpomenu na Kaspera (tučňáky si už zabral Nigel). Vlastně když nad tak tím přemýšlím, nemá náhodou prsty ve včerejší, dnešní a nadcházející oblevě? 😀

Kateřina
17. 2. 2021 19:54
Reply to  Kateřina

*nad tím tak

Ria
17. 2. 2021 23:12

Vravím si že je načase zanechať komentár, pretože sa celým Nocturnom plížim ako duch. Ale som tu, čítam a je to….skutočneneskutočne skvelé! 🖤 (príbeh, nie to že čítam a nekomentujem čo je veľmi zlý zvyk kt. už nadobro vyhadzujem z okna a dúfam že si zlomí väz) Späť k jadru. Vždy keď od vás niečo čítam, mám pocit že postavy naozaj existujú. Myšlienky, dialógy, detaily. Všetko tak presvedčivé až by som dala ruku do ohňa za to, že Kasper tam niekde naozaj sedí za stolom a čarbe, zatiaľ čo Erik depkuje v izbe pri pesničke ktorá je už zaradená v… Číst vice »

MaCecha
18. 2. 2021 1:10

Tak si začínám říkat, na čem ten Kasper jede :). To je neuvěřitelná smršť!

Jako vždy – skvělé, dámy. :*

Eva
18. 2. 2021 7:59

Úžasné! Jako vždy. Děkuji za tenhle příběh. 🙂

Karolína
23. 2. 2021 13:45

Od rapu k tučňákům v obyvaku – prostě Kasper 😄 Jen si tak říkám, proč je to pro něj tak neuvěřitelně, že by se do něj Erik mohl zamilovat, proč to tak hrozne popírá a okamžitě mu je jasné, že ho opustí, snad při první příležitosti. Sakra Kaspere, ty potřebuješ lásku jako sůl ❤️ Nech Erika ať tě miluje…. Piš dal, ty na to přijdeš 💛