Szabi

Nejsem nervózní, to jako fakt ne. Jakože proč bych měl být nervózní? Profesor mi už řekl, že je to perfektní, skvělé, jedinečné, unikátní a Kaspere, tohle je vážně úchvatné.

Tss, vím, ne?

Profesor byl dokonce tak nadšený, že rozhodl, že se bude moje skladba hrát na koncertě na konci školního roku, který každoročně pořádá naše univerzita. A to skladby prváků hrají jen velmi zřídka. Prakticky nikdy. Takže… Kdo je nejlepší?

Řečnická otázka, ale stejně odpovím. JÁ.

Bude to skvělé. Pozvu paní Morrisovou, určitě bude mít radost.

Jenže profesor je jeden člověk. Ne že by mi na jeho názoru nezáleželo, protože záleží, ale Erik je… Erik. Tomu říkám závratná myšlenka. Erik je Erik. No tak ještě že Erik není někdo jiný. To bych byl fakt v blbé situaci.

A nejsem nervózní! Tak by bylo fajn, aby to pochopilo i moje srdce, protože bije jako splašené. Ačkoliv za to možná můžou ta tři espressa, ale za ně zase může Erik, který mě v noci vzbudil a chtěl, abych ho políbil na uchu a krku a hrudníku. A když mě vzbudí můj mega super sexy přítel, tak přece nemůžu říct hele, to nejde, spi dál.

Ha! Vlastně bych to ani říct nemohl, protože neslyší. A znakovat ve tmě je nesmysl, takže jsem byl jen obětí dané situace.

Abych teda došel k nějakému závěru… Za to, že je mi teď divně, může Erik. Jop.

Zaprvé mě v noci vzbudil. Zadruhé mě nechtěl nechat spát a za třetí… jsem nervózní taky kvůli němu a tomu, co na to řekne.

Až na to, že nejsem nervozní. Nedává smysl, abych byl, protože učitel ze mě uchcával – bylo to přece naprosto úchvatné – a Erik nemá hudební sluch, navíc je nadšený ze všeho, co udělám, takže, bože, proč by se mu to nelíbilo???

Erik nemá hudební sluch.

Hm.

Jasně, že ho nemá, ty vole, když je hluchej.

No nic. Nejsem nervozní a tři kafe byly fakt moc.

Navíc jsem tady brzo, protože mi hodina skončila dřív, takže musím čekat a jestli něco fakt nesnáším, tak je to čekání. Jakože… pojď, Kaspere, sedni si sem do kavárny a čekej, abys měl možnost nad tím úplně v klidu přemílat, protože co je na nervozitu lepšího než přemílání?

Nic lepšího není. Dokonce mi ani nepomohlo, že jsem si objednal bylinkový čaj. (Bylinkové čaje jsou furt hnus, ale v jedné věci má Erik čajovej mág Peterson pravdu. Jsou tak hnusné, až to člověka natolik otráví, že ztratí veškerou životní energii a nemá sílu se pak nad ničím rozčilovat. Vlastně, teď když nad tím přemýšlím, myslím, že měl Erik neuvěřitelné štěstí, že jsem v NIKDE pil hodně bylinkových čajů. Jinak by tam se mnou nebylo k vydržení.)

No nic. Ani nevím, co jsem chtěl tím vším říct.

Asi se jen snažím zabít čas, než přijde Erik, který tu má být až za půl hodiny, což je otrava, ale zas Erik je taková moje malá dochvilná poctivka, takže tu bude s předstihem.

Jenže i s předstihem znamená, že musím počkat alespoň dvacet minut a já z toho nejspíš ZEŠÍLÍM.

Už tak bylo neuvěřitelně těžké to před ním utajit, protože jsem zvyklý mu říkat všechno, úplně do háje všechno, takže poslední měsíc byl doslova peklo a jo, vím moc dobře, že jsem byl trochu protivnější než obvykle – a vůbec mi nepomáhalo, jak byl Erik ohledně toho chápavý a milý – ale to dneska končí.

Pokud během toho čekání ovšem nezešílím. Což by byla docela ironie, že jsem vydržel celý měsíc mlčet a pak bych se nikdy nedočkal chvíle, kdy Erik konečně uslyší moji první skladbu.

Teda spíš ucítí.

Moc bych si přál, aby to fungovalo.

Nechápu, proč mám z toho takovej vítr. Přece vím, že to funguje. Pozval jsem kvůli tomu celou skupinku neslyšících děcek ze střední a všichni byli nadšení. Slyšeli a vnímali vibrace skrz podlahu a sluchátka, takže vím, že to Erik taky bude vnímat. Jen… Snad pochopí, co to pro mě znamená.

Pamatuju si, když jsem poprvé slyšel Chopinova Nocturna. Co ve mně vyvolala. Strašně chci, aby to pro Erika byl stejný zážitek, ačkoliv nemůže slyšet tu klavírní část.

Klavír je tam kvůli mně, ale všechny basy jsou tam jenom díky Erikovi.

Tohle jsem před dvěma lety napsal do deníku: Nocturno je hudební útvar, který se inspiruje nocí, proto se mu taky občas říká noční hudba. Vyjadřuje klidnou a snivou atmosféru. Taky jsem k tomu připsal, že mám dojem, že svoje Nocturna musel Chopin psát v NIKDE, což si zcela upřímně pořád myslím, že by mohla být pravda. Pro mě však už Nocturna dávno přestala být noční hudbou, všechna jsou totiž inspirovaná Erikem a dokonale ho vystihují.

Bože, asi jsem hrozně patetický, ale no a co! Jsem nadopovanej bylinkovým čajem a kávou a navíc jsem k smrti nervózní, takže mám právo – ještě navíc ve svém vlastním deníku – být patetickej třeba až k zbláznění.

K zbláznění ne. Nesmím se zbláznit, musím vydržet, než přijde Erik a já ho vezmu do studia, přinutím ho vyzout si boty a ponožky, nasadit sluchátka a konečně mu pustím moje Nocturno.

Teda vlastně spíš jeho.

Asi je čas přiznat si pravdu. Jsem patetickej a nervózní. A pořád nemůžu uvěřit, že je tohle všechno skutečné. Že studuju hudbu, že jsem složil svou první skladbu a že je teď tady Erik se mnou.

Erik je tady se mnou Peterson.

Teda… Ne doslovně, protože na něj pořád čekám. Ale každou chvíli přijde, nejspíš na sobě bude mít ten svůj oblíbený svetr, který mu hrozně sluší, ale nikdy to nepřiznám, zaznakuju, že Kasper miluje Erika, protože to je teď tak trochu náš pozdrav, políbím ho, jelikož můžu, je můj, a pak spolu ruku v ruce půjdeme do studia, ačkoliv to bude znamenat, že nebudeme moct znakovat, ale to nevadí, někdy prostě jen stačí, že je se mnou a dotýkáme se a prostě… Teď jsem zapomněl, o čem jsem mluvil.

Jo!

Půjdeme spolu do studia a já mu konečně pustím Nocturno pro Erika.

KONEC

Autor: Klára Pospíšilová

* Líbil se vám poslední zápis? Můžete nás podpořit přes PAYPAL, komentářem, anebo tím, že budete i nadále číst.